Sobota 7. 3. 2015 / O unikátním nálezu trikonchy na Vyšehradě s archeology Bořivojem Nechvátalem a Ladislavem Varadzinem

V sobotu 7. března 2015 jsme měli v rámci programu Slánské akademie volného času možnost vyslechnout přednášku PhDr. Bořivoje Nechvátala, CSc. a Mgr. Ladislava Varadzina, Ph.D. z Archeologického ústavu AV ČR, která se věnovala nejnovějšímu objevu raně středověkého kostela na Vyšehradě. Navázala tak na jejich vyprávění o této národní kulturní památce, které jsme měli možnost vyslechnout před dvěma roky.
Prvně se však slova ujal PhDr. Vladimír Přibyl, který nám sdělil, že na přání přednášejících je toto dnešní setkání věnováno zesnulému archeologovi PhDr. Václavu Mouchovi, který byl kolega a přítel Bořivoje Nechvátala a projevoval velký zájem o výsledky archeologického výzkumu na vyšehradské skále.
Poté již vystoupil náš první host PhDr. Bořivoj Nechvátal, který nás stručně seznámil s nejstarší historií osídlení Vyšehradu a s archeologickým výzkumem, který se zde prováděl. Sám se na něm podílí od r. 1966; tehdy se uvažovalo o rozšíření Slavína a tak z podnětu tehdejšího primátora hlavního města Prahy Ludvíka Černého bylo rozhodnuto o novém archeologickém průzkumu, který tomu měl předcházet. Přestože sám toto místo zprvu pokládal za „ztracenou vartu“, jelikož bylo již předtím mnohokrát zkoumáno, dosáhl zde s pomocí deníku archeologických prací z 30. let 20. století nových objevů. Jeden z nich se týkal také části zdiva, které patří patrně jedné z nejstarších sakrálních staveb na Vyšehradě.
Na jeho vyprávění navázal jeho mladší kolega Ladislav Varadzin. Jeho vystoupení bylo rozděleno do tří částí. Prvá se věnovala objevům z let 2011 a 2014; jednalo se zprvu o revizní výzkum souvisící s projektem sanace areálu s kostelem sv. Vavřince. Při pracích prováděných v roce 2011 se pozornost soustředila také na zbytky stavby nalezené Bořivojem Nechvátalem, ta byla starší než bazilika sv. Vavřince, jejíž základy ji překrývaly. V tomto roce nalezli jižní apsidu, což potvrdilo sakrální funkci objektu. Průzkum přinesl pracovní hypotézu o tom, že se jednalo o centrální stavbu čtvercového nebo obdélníkového tvaru se třemi apsidami a čtvercovým prostorem na západní straně. Pro potvrzení hypotézy zbývalo tedy nalézt východní apsidu, kněžiště kostela. To se podařilo v roce 2014 a při tomto výzkumu bylo nalezeno 14 středověkých hrobů, olověná plaketka - pečeť buly papeže Bonifáce IX. z roku 1400. Ta byla vložena do základů stavby – patrně kanovnického domu. Vrcholem však bylo objevení apsidy. To definitivně potvrdilo existenci trikonchy na Vyšehradě.
Druhá část byla zaměřena na to, co nám archeologie muže říct o tomto kostele. Nejprve si hosté položili otázku, zda tato rozměrná stavba byla skutečně dostavěna, její existenci není možné doložit písemnými prameny. Jednalo by se totiž o gigantickou budovu s mohutnými základy, které byly tvořeny opukovým zdivem spojeným jílem. Opuka byla dovážena ze značné vzdálenosti, a to z Petřína nebo Bílé hory. Její vznik lze datovat do doby mezi vznikem vyšehradského hradiště v polovině 10. století a výstavbou baziliky sv. Vavřince, která byla postavena za vlády Vratislava II. Zajímavé je, že stála mimo knížecí akropoli, takže jistě přes svůj reprezentační charakter nebyla palácovou kaplí, ale nejednalo se ani o farní kostel, protože okolo chybí pohřebiště. Plnila tedy patrně specifickou funkci, kterou prozatím nedokážeme uspokojivě vysvětlit.
Třetí část byla věnována zařazení stavby do širšího kontextu historické architektury. Velikostí jí lze označit za největší centrální stavbu západních Slovanů. Za tu byla dosud považována rotunda sv. Víta na Pražském hradě. Hledání jejích formálních předloh nás zavede až na území, která byla kdysi součástí Byzantské říše  – Velká Lavra, Athos (2. pol. 10. stol., Řecko), nebo byla pod vlivem její kultury  – Ečmiadzin (před 618) a Bagaran (631) v Arménii. Zda však architekt našeho kostela pocházel z těchto končin, nebo byl ze západní Evropy (vzor Germigny – des – Prés), nelze dosud jednoznačně rozhodnout.
V závěru poté přednášející shrnul dosavadní výsledky svého bádání o této stavbě do několika bodů. Jedná se o významný objev monumentálního chrámu (svým půdorysem a předpokládanou výškou). Nález základů kostela vrhá i nové světlo na nejstarší dějiny Vyšehradu. Zůstává zatím nevyřešené upřesnění funkce této stavby a otázka její možné provenience. Poté zodpověděl dotazy z publika (PhDr. Michaela Selmi Wallisová – Česká společnost archeologická, na snímku) a nám nezbylo než poděkovat oběma archeologům za zajímavé přiblížení tohoto nejnovějšího objevu na Vyšehradě. (Pavel Zděnovec) … Další snímky zde

Sobota 28.2.2015 – O Lužických Srbech s Doc. PhDr. Petrem Kaletou

V sobotu 28. února 2015 se uskutečnilo první setkání jarního semestru 9. ročníku Slánské akademie volného času, které bylo věnováno Lužickým Srbům. O těch nám přijel přednášet člen Společnosti přátel Lužice PhDr. Petr Kaleta , Ph.D. (Lužickosrbský institut v Budyšíně a Technická univerzita Drážďany). Někteří z nás si jistě vzpomenou na jeho přednášku věnovanou Ludvíku Kubovi a jeho vztahu k Lužici, která se konala při příležitosti Dne evropského dědictví ve Slaném v září 2013.¨

Nejprve se ujal slova PhDr. Vladimír Přibyl, aby všechny uvítal a připomněl, že tato přednáška svým způsobem vlastně navazuje na tu, kterou v r. 1937 přednesl v slánské sokolovně Ludvík Kuba na podobné téma a jež byla následně otištěna v Slánském obzoru. Poté již začal hovořit Dr. Kaleta, který nás seznámil s kulturní a politickou činností tohoto slovanského etnika v sousedním Německu.

Lužičtí Srbové jsou malým národem, jenž svým původem náleží k západním Slovanům a obývá historická území Horní a Dolní Lužice. Ty dnes náleží z větší části Německu (spolkové státy Sasko a Braniborsko) a z menší, v důsledku II. světové války, Polsku (např. část města Zhořelce). Dělení Lužice na dvě části se odráží také v jazyku jejích obyvatel (hornolužická a dolnolužická srbština) a jejich minulostí daném náboženském vyznání – katolická víra v Horní Lužici a reformovaná v Dolní Lužici. Ta také více podlehla germanizaci, a to již v 19. století. V některých obcích však ještě dnes zachovávají své lidové tradice. K nejznámějších z nich patří velikonoční jízdy, které jsou dnes i vyhledávanou turistickou atrakcí. Lidové kroje zde mají rovněž svá regionální specifika daná odlišným historickým vývojem.

Slovanské obyvatelstvo Lužic muselo po staletí čelit snaze o jejich poněmčení. V 19. století však zde podobně jako v Čechách proběhlo národní obrození, kterému se podařilo zachovat lužickosrbskému národu jeho řeč a svébytnou kulturu. Stalo se tak zásluhou tamních buditelů z řad inteligence, která podobně jako u nás vytvořila spisovnou formu obou variant tohoto jazyka a v ní tvořila významná umělecká díla. Významnými postavami tohoto zápasu byli Handrij Zeljer, Jan Arnošt Smoler, Jan Pětr Jordan, Michal Hórnik, Arnošt Muka, Mato Kosyk, Jakub Bart – Ćišinski a další. O národní probuzení se zasloužili také spolky – od r. 1847 Matice srbská a od r. 1912 Domowina, která dnes zastřešuje všechny lužickosrbské organizace.

Významnou podporu tato činnost získala také u okolních slovanských národů. Důležitou roli také hrála Praha, kde vzniknul v 18. století Lužický seminář, který měl vychovávat kněze pro katolickou oblast Horní Lužice, která v církevní správě podléhala pražskému arcibiskupství. V pozdějších dobách se tak mohli tam ubytovaní studenti setkávat s českými obrozenci, jakými byl Josef Dobrovský, Václav Hanka, Karel Jaromír Erben, Martin Hatala či Jan Evangelista Purkyně.

Česko-lužické vztahy však vřele pokračovaly i v dalších obdobích a jsou živé dodnes. Zásluhu na tom měli Adolf Černý, zakladatel české sorabistiky na Karlově Univerzitě, malíř a etnograf Ludvík Kuba, sorabista Josef Páta, historik Zdeněk Boháč a mnoho dalších. Čechy zajímající se o tuto problematiku sdružuje Společnost přátel Lužice, která pod různými názvy existuje již od počátku minulého století.

Velké ohrožení pro lužickosrbský národ znamenalo období nacismu, kdy byla jakákoliv činnost potlačována a jeho představitelé pronásledováni. V poválečné NDR došlo k obnovení státem podporovaných aktivit Lužických Srbů. Dnes i přes vstřícnost německé společnosti, která uznává všechna práva této národnostní menšiny, je její existence nadále ohrožena problémy, které přináší tato doba (ekonomické, demografické atd.). Zájemce znalý alespoň jednoho z tamních jazyků má však dnes možnost sám poznat aktuální situaci v tomto regionu prostřednictvím nezávislých lužickosrbských medií.

 Na závěr zodpověděl Dr. Kaleta otázky posluchačů a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavou přednášku okořeněnou ukázkou lužickosrbské populární hudby a těšit se na nějaké další setkání s ním. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie naleznete zde.

PhDr. Hanuš Nykl, PhD. přednášel o umění ikony / sobota 13.12.2014

Poslední setkání Slánské akademie volného času v letošním roce, které se konalo v sobotu 13. února 2014 v salónku bývalého hotelu Grand, bylo věnováno umění ikon. O těch nám přijel pohovořit náš stálý přednášející PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), který se tomuto tématu okrajově věnoval již v několika svých předchozích vystoupeních. Ostatně, má k němu blízko, protože mimo svoji vědeckou činnost působí také jako diákon pravoslavné církve v Litoměřicích; o ikonách také mluvil v Českém rozhlase.

Úvodem zmínil úlohu obrazu v křesťanství, které jako jediné z tří monoteistických náboženství dovoluje ztvárnění posvátných výjevů. Prvé přikázání Desatera ve Starém Zákoně sice zakazuje zobrazení Boha a jím stvořeného světa, ale křesťané vykládají toto ustanovení tak, že se zákaz vztahuje pouze na přímé zhmotnění představy Stvořitele, avšak ne na zobrazení Krista jako Boha vtěleného v lidské podobě (Bohočlověka).  I tak se užití obrazů ve výzdobě kostelů časem setkalo také kritikou. V Byzantské říši tak v 8. století došlo k prvému obrazoborectví (ikonoklasmu), jehož cílem bylo odstranění všech obrazů (řecky ikon), které zobrazovali Ježíše Krista, Pannu Marii či světce. Na obranu náboženských obrazů se však postavila část duchovenstva, především řeholního, označovaná jako ikonodulové. Výraznou osobností mezi nimi byl Jan Damašský, který formuloval tezi, že úcta projevovaná obrazům nepatří jim, ale těm, které zobrazují, a tak přibližují člověka k Bohu. Ta byla poté přijatá na ekumenickém koncilu, označovaném jako Druhý Nikajský, který stvrdil úlohu obrazů v náboženském životě. Přestože závěry koncilu potvrdil i papež, zůstalo zachováno uctívání ikon pouze ve východních církvích.

Poté obrátil přednášející svou pozornost na ikonografii ikon. Nejprve se zaměřil na skupinu zobrazující Krista, které rozdělujeme do několika hlavních typů, z nichž zmínil tyto – Kristus Sotér (Spasitel), který se vyznačuje těmito atributy – polopostava, křížová svatozář, nápis v řečtině nebo církevní slovanštině, dvojí oděv – spodní hnědočervené barvy (země), horní barvy modré (nebe) – v jedné ruce drží svitek nebo Evangelium;  Mandylion (rukou nestvořený obraz) – zobrazení Kristovy tváře spojené s legendou o edesském králi Abgarovi, či o sv. Veronice; Kristus Pantokrator (Vševládce) – Kristus Posledního soudu, polopostava, přísná tvář, žehná a drží Evangelium; Kristus Pantokrator na trůně – celá postava, přičemž nejsou dodrženy správné anatomické proporce, sedící na trůně, obrácená perspektiva; Kristus s andělskými silami – dle Ezechielova vidění, trůn obklopen serafíny a cherubíny, v rozích symboly Evangelistů; Kristus Emannuel …Dále se věnoval ikonografii Bohorodičky, v této souvislosti připomněl dva základní typy – Eleúsu (soucit, něžnost) – kam náleží např. Bohorodička Donská, Vladimirská a Počajevská; Hodégétrii (Průvodkyně či Vůdkyně na cestách) – ukazující správnou cestu, kam patří např. Bohorodička Kazaňská či Gruzínská. Další velkou skupinu tvoří ikony zobrazující světce, ty lze rozdělit do několika skupin (Svatí biskupové, ctihodní, mučedníci, apoštolům rovní). Zajímavá a nezvyklá byla také ikona věnována „novosvětcům“ – mučedníkům zavražděných pro svou víru v době komunistické totality na území tehdejšího Sovětského svazu, které vévodí carská rodina Mikuláše II.

Následoval výklad věnovaný výrobě takové ikony. Ikonou se může rozumět freska, mozaika nebo obraz na dřevěné desce či na jiném materiálu, který však nesmí být snadno rozbitný jako např. sklo. Nám byla představena na fotografiích z dílny ikonopisce výroba té nejrozšířenější podoby ikony, a to ta na dřevě. Mělo by se použít nejlépe cypřišového dřeva, které je odolné proti škůdcům. Na něj se nanese bílý podklad (levkas), na který se nakreslí to, co má být vyobrazeno. Poté nastoupí lakování a zlacení. Vrcholem je pak vlastní malba figury či nějakého výjevu. Aby se však jednalo o ikonu v jejím posvátném významu, musí být na obraze nápisy a musí být posvěcena.

Závěrem se Dr. Hanuš Nykl zmínil o tom, že po krizi, která nastala v 18. a 19. století, kdy byla snaha přizpůsobit podobu ikon západnímu evropskému umění (perspektiva, stíny), se na konci 20. století znovu navrátilo malířství ikon (ikonopisectví) ke svým kořenům a zažívá dnes svoji renesanci.  Poté přednášející zodpověděl dotazy z pléna a nám nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku a těšit se na další setkání s ním.

Jelikož však se toto setkání konalo v čase adventním, patřilo závěrečné slovo našemu milému hostu z Kladna, arcibiskupskému vikáři a rozdělovskému faráři P. Jaroslavu Kučerovi, který všem popřál krásné a posvěcené vánoční svátky. K tomuto přání se také připojujeme a můžeme prohlásit, že zimní semestr 9. ročníku Slánské akademie zdárně skončil. Doufáme však, že se všichni ve zdraví v novém roce opět na jaře setkáme.(Pavel Zděnovec)

 Další fotografie zde.