S Mgr. Veronikou Hulíkovou o Antonínu Hudečkovi a Okoři / sobota 26.11.2016

  V sobotu 26. listopadu jsme měli možnost v Slánské akademii volného času znovu přivítat Mgr. Veroniku Hulíkovou z Národní galerie v Praze. Autorka monografie Ludvíka Kuby si pro nás tentokrát připravila přednášku Antonín Hudeček a Okoř, která byla inspirovaná jí připravenou nedávnou stejnojmennou výstavou v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.
   Po vzoru malířů barbinzonské školy ve Francii žáci krajinářského ateliéru vedeného Juliem Mařákem (*1832, +1899) na Akademii výtvarných umění v Praze pracovali též v plenéru. Jedním z míst, které si v okolí hlavního města pro svou tvorbu vyhlédli, byla také Okoř. Toto místo proslavené zříceninou hradu bylo mezi umělci oblíbené již od 1. pol. 19. st. V letech 1895 až 1899 se sem vždy na konci akademického roku vydávali také se svým profesorem malovat Antonín Slavíček (*1870, +1910), Otakar Lebeda (*1877, +1901), Alois Kalvoda (*1875, +1934) a mnoho dalších. Ubytovali se tu v jednom ze dvou hostinců, zachycovali na svých obrazech podobu zdejší krajiny a někdy se vydali i do nedalekých Zákolan.
V r. 1897 se k této umělecké kolonii přidal také Antonín Hudeček (*1872, +1941), který se však svým předchozím dílem od ostatních podstatně lišil. Na pražské Akademie, kde studoval od r. 1887, se totiž u profesorů Maxmiliána Pirnera a Václava Brožíka věnoval figurální malbě. Té zůstal věrný i v době, kdy nakrátko odjel na studijní pobyt k Antonu Ažbemu a později Ottu Seitzovi do Mnichova. Až na malířských toulkách v okolí Okoře došlo k jeho přerodu na krajináře. Na čež mělo jistě vliv i to, že navázal přátelství s Mařákovy žáky. Některé jeho obrazy z tohoto období jsou inspirovány tvorbou skotského malíře Roberta Macaulaye Stevensona se skupiny Glasgow Boys, jiné vznikají pod vlivem impresionismu a pointilismu. Své obrazy vystavuje na výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfinu nebo členských výstavách Spolku výtvarných umělců Mánes, k jehož zakladatelům patřil. R. 1900 poprvé vystavoval též ve Vídni. Po smrti Josefa Mařáka jeho krajinářská škola spojená s Okoří zaniká, avšak Hudeček zachoval věrnost tomuto místu až do r. 1906, i když pro svou malbu vyhledává i další zajímavé lokality. Po návratu ze své prvé cesty do Itálie v r. 1902 maluje krajinu v okolí Kolína a pohledy na Prahu. Poté, co v r. 1909 znovu navštívil Sicílii, začíná tvořit v okolí Police nad Metují. V dalších letech dále hodně cestoval. Dvakrát pobýval na ostrově Rujana. Po vzniku Československa pravidelně od r. 1920 jezdíval na Slovensko do Tater a Banské Bystrice a později (od r. 1927) také navštěvoval Podkarpatskou Rus. V r. 1930 byl jmenován řádným členem České akademie věd a umění a za celoživotní práci obdržel její cenu. Jeho stálým bydlištěm se od r. 1927 stala vila v Častolovicích, kde také v r. 1941 zemřel. Některá jeho díla se dnes nacházejí také ve Sbírkách moderního a současného umění Národní galerie v Praze.
   Během přednášky jsme měli možnost vidět fotografie obrazů jak Hudečka (Odpočinek /1897/, Hoši při koupání na potoce /1898/, V koupeli /1898/, U břehu /1898/, Na potoce /1899/, Jarní pohádka /1898/, Na podzim /1898/, Pohled na rybník na Okoři /1899/, Potok /1899/, Pohled na Okoř /1899/, Večerní ticho /1900/, Podzimní večer /1901/, Psyché /1901/, Po západu slunce /1902/, Trojanova restaurace /1903/ a další), tak Slavíčka (Červnový den /1899/, Po dešti /1899/) a Lebedy (Krajina s červenými střechami /1899/, Šeřík /1899/), které vznikly za jejich okořských pobytů.
   Po krátké přestávce nám poté Mgr. Hulíková přečetla úryvky korespondence, která se vázala k návštěvám malířů Mařákovy školy na Okoři. Jelikož se nezachovaly Hudečkovy dopisy, jednalo se o listy Slavíčkovy a Lebedovy, jejichž reprodukce jsme také mohli spatřit. Na závěr svého vystoupení poté znovu připomenula význam, které mělo okolí Okoře po tvorbu Antonína Hudečka, Antonína Slavíčka a Otakara Lebedy.
   Po té nám již nezbývalo než poděkovat naší milé přednášející za přiblížení části Hudečkova díla, které se váže k našemu širšímu okolí, popřát jí hodně štěstí při přípravách dalších výstav a doufat v její další návštěvu ve Slaném.
(Pavel Zděnovec)

Oblíbené stavby architekta Zdeňka Lukeše II. / sobota 5.11.2016

  V sobotu 5. listopadu 2016 jsme se po čase sešli v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, abychom si vyslechli další přednášku z cyklu Slánské akademie volného času. Tentokrát jsme opět otevřeli s Doc. Ing. arch. Zdeňkem Lukešem nové kapitoly z pomyslné knihy dějin moderní architektury a vydali jsme se znovu na imaginární výlet letem světem po jeho oblíbených stavbách postavených od sklonku 19. století až po současnost.
   Své putování jsme začali ve Vídni, kde jsme si prohlédli secesní stanice městské dráhy. Ta nejvýstavnější, dílo profesora vídeňské Akademie výtvarných umění arch. Otto Wagnera, se nachází nedaleko Schönbrunnu a byla určena výlučně pro císaře Františka Josefa a jeho doprovod. Odtud jsme se vydali na Moravu, kde se na Hané nedaleko Olomouce nachází Háj u Mohelnice. Tady ve dvacátých letech 20. století vznikla ve stylu expresionismu hydroelektrárna a vila manželů Plhákových, které postavili dva žáci Jana Kotěry, arch. Josef Štěpánek a arch. Bohuslav Fuchs. Nezvyklý dřevěný přístřešek autobusové zastávky, který je postavený celý ze dřeva, jsme mohli spatřit v Bruselu. Je dílem belgického konceptuálního umělce Arneho Quinze. Dalším místem byla Praha, kde v Dejvicích od konce třicátých let 20. století stojí budova reálného gymnázia Hany Benešové. Funkcionalistická stavba vytvořená jako monoblok ve tvaru písmena L je prací architekta Evžena Linharta, který byl členem tzv. puristické čtyřky. Následovalo hlavní město Lotyšska Riga, které je bohaté na secesní architekturu a byt jednoho s jeho zdejších tvůrců Konstantina Pekšense (+1928) je dnes proměněn na muzeum secese. Dál nás čekalo letiště Madrid – Bajaras a jeho nový terminál 4, který na počátku 21. století vytvořil britský architekt Robert Rogers. Po něm následovaly Pardubice a jejich industriální architektura v podobě Winternitzových mlýnů z první poloviny 20. století od architekta Josefa Gočára, které svou monumentalitou hrdě konkurují zdejšímu zámku. Posledním navštívením místem před malou přestávkou se stalo krematorium a urnový háj v Bratislavě. Stavba vybudovaná v letech 1967 až 1968 podle návrhu (1962/1963) architekta Ferdinanda Milučkého byla inspirována skandinávskou modernou.
   Po nezbytném osvěžení naše cesta pokračovala do New Yorku, kde jsme mohli vidět první tamní mrakodrap Fuller Building. Tato budova připomínající svým tvarem velkou žehličku, postavená v roce 1903, je jednou z prací amerického architekta Daniela H. Burnhama, náležícího k představitelům tzv. Chicagské školy. Ve Štýrském Hradci došlo k seznámení s tvorbou anglického architekta Petera Cooka, a to prostřednictvím zdejšího Kunsthausu. Je příkladem tzv. organické architektury, v jejímž stylu měla být u nás postavena Kaplického nová budova Národní knihovny v Praze. Poté jsme se nakrátko navrátili do Bruselu, kde jsme navštívili Muzeum hudebních nástrojů (MIM) v secesním domě Old England Deparment Store z r. 1899 od Paula Saintenoye. Odtud jsme se znovu vydali do Madridu, kde na periférii v oblasti bývalých jatek vyrostl komplex moderních budov, které s centrem spojuje přes řeku originální lávka pro pěší a cyklisty postavená podle projektu francouzského architekta Dominiquea Perraulta. Další realizace, která se líbí historiku architektury Zdeňku Lukešovi, je restaurační část Bruselského pavilonu z Expa 58, která byla v r. 1960 přenesena na pražskou Letnou a dnes slouží kancelářským účelům. Československý pavilon na Světové výstavě v Bruselu uskutečněné v r. 1958 byl dílem architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného. Byl vyhlášen za nejlepší pavilon výstavy a oceněn Zlatou hvězdou. Jak se také v minulosti řešilo sociální bydlení, jsme mohli vidět na příkladu kolonie dělnických bytových domů na předměstí Amsterodamu v Holandsku z let 1913 až 1920. Cihlové stavby jsou zajímavé využitím detailů inspirovaných námořnictvím. Stavbu připomínající vesmírnou stanici jsme mohli spatřit v japonském Kjótu. Jedná se o Kjótské mezinárodní konferenční centrum dokončené v r. 1966 podle projektu architekta Ótaniho Sačia. Je příkladem architektonického stylu zvaného metabolismus, který se v Japonsku rozvinul v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Na sklonku let dvacátých 20. století vznikla v meziválečném Brně ve čtvrti Černá Pole další námi obdivovaná památka, funkcionalistická kavárna Era od Josefa Krantze, který se nechal inspirovat holandským hnutím De Stijl vyznávajícím neoplasticismus. Žhavou současnost v tomto pestrém kaleidoskopu zastoupily mimo jiné také stavby vystavěné v New Yorku na místě komplexu budov Světového obchodního centra, kterému vévodila tzv. Dvojčata (Twin Towers), zničeného při teroristickém útoku 11. září 2001. Na ploše zvaném od té doby Ground Zero bylo vybudováno vedle postupně vznikajících nových mrakodrapů také kulturní centrum a památník obětí. Poté jsme se přenesli do Izraele, abychom zde navštívili bílé město Tel Aviv a pokochali se výstavbou z třicátých let 20. století realizovanou v duchu funkcionalismu a konstruktivismu architekty ovlivněných školou Bauhaus. Svou pouť jsme v době Dušiček zakončili symbolicky na lesním hřbitově Skogskyrkogarden na předměstí Stockholmu, který byl v letech 1935-1940 realizován podle projektu Gerika Gunnara Asplunda a Sigura Lewerentze. Asplundovo lesní krematorium bylo v r. 1994 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
   Na závěr nezbývalo než poděkovat našemu přednášejícímu za další pro nás jistě objevné seznámení s významnými stavbami moderní architektury, z nichž můžeme některé sami někdy navštívit. Dále mu popřát mnoho úspěchů v jeho práci a těšit se, že se s ním ve Slaném opět v budoucnu setkáme.
(Pavel Zděnovec)