S organologem Štěpánem Svobodou o varhanách na Slánsku / sobota 9.11.2019

   Pochmurnou podzimní sobotu 9. listopadu 2019 zpříjemnila posluchačům Slánské akademie volného času přednáška Štěpána Svobody, organologa Arcibiskupství pražského, „Varhanářství na Slánsku v kontextu vývoje českých varhan“, která se uskutečnila v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Nejprve však přítomné přivítala Mgr. Kateřina Stránská, referentka odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, která všechny pozvala na další ročník hudebního festivalu „Varhany znějící 2020“ a uvedla přednášejícího.
    Ten se v úvodu svého vyprávění věnoval tomu, kde lze najít informace o v regionu zachovaných varhanách a jejich tvůrcích. Archivní prameny jako jsou smlouvy, účetní knihy, korespondence s varhanáři, pamětní knihy se nacházejí v archivech farních úřadů, arcibiskupství, církevních řádů (františkáni), měst (Slaný a Velvary), Českého místodržitelství, Zemského památkového úřadu a Náboženské matice. Dále se lze opírat o dokumentaci dochovaných varhan. Pro novější dobu lze nalézt některé dokumenty v soukromém držení nebo využít osobních sdělení.
   U nás, jak nám pověděl, je přibližně 4,8 tisíc varhan, z nichž tisíc pět set patří k těm nejvýznamnějším a působilo zde od nejstarších dob kolem 1 200 varhanářů. Na Slánsku se v kostelech nachází 35 nástrojů.
    Následně pan Svoboda definoval, co to vlastně varhany jsou. Je to hudební nástroj, který pro jeho provedení často řadíme mezi umělecká díla. Současně to však až do konce 18. století byl také nejsložitější stroj, která lidská ruka vyrobila. Tvoří je stovky nebo tisíce dílů, které vytvářejí harmonický celek, jenž působí na více smyslů (po stránce hudební a výtvarné). Za jejich předchůdce jsou považovány Faunova flétna a dudy.

   Vyrábí je varhanář, hraje na ně zpravidla varhaník a zkoumá je organolog. Varhanářství v sobě spojuje několik řemesel (truhlář, soustružník, cínař a kovář). Bylo to svobodné řemeslo, které nespadalo pod cechy a od r. 1836 tvořilo samostatný obor. Zprvu bylo možno získat požadované vzdělání pouze ve školách při klášterech. V nejstarších dobách se tak varhanáři rekrutovali především z osob duchovního stavu.
   Štěpán Svoboda také rozebral anatomii varhan. Hlavními částmi jsou varhanní skříň a stroj. Dřevěná varhanní skříň, která plní především ochrannou funkci, bývá často svébytným uměleckým dílem. Mívá malířskou či řezbářskou (reliéfní nebo figurální) výzdobu. Tvoří proto mnohdy protiváhu k hlavnímu oltáři. Nejčastěji před ní bývá umístěn hrací stůl. Varhanní stroj je zpravidla tvořen několika stroji (hlavní, horní, positiv, pedál a další). Kromě mechanismů (manuálová a pedálová klaviatura) náležejících k hracímu stolu jsou jeho součástí: vzdušnice, traktura, píšťaly a vzduchová soustava. Píšťaly, kterých máme několik druhů, jsou dřevěné a kovové (většinou sloučenina olova a cínu).
   Poté přednášející krátce pohovořil o dějinách varhanářství. Za jeho kolébku je považována Čína. Předchůdce dnešních varhan znali již ve starověkém Egyptě, Řecku a Římě. Zde však sloužily při světských radovánkách. První křesťané se tak s nimi seznámili při svých popravách v amfiteátru. Proto až do 5. a 6. století n. l. církevní autority považovaly jejich využití v kostelech za nepřijatelné. Součástí chrámových mobiliářů se staly až později. Své místo si našly také v armádách, kde se používaly místo trubek. Nejstarší dochované funkční varhany se nacházejí bazilice Notre–Dame–de Valere v Sionu ve Švýcarsku a byly vyrobeny v r. 1435.

   V Čechách se s varhanami setkáváme již v raném středověku v katedrálních chrámech v Praze a Olomouci. V lucemburské době se k nim přidávají další významné kostely kolegiátních kapitul, církevních řádů a bohatých měst (Kolín, Cheb, Slaný, Kutná Hora). Za husitských válek dochází k jejich ničení. Renesance se varhanářství dočkalo až v 16. a na poč. 17. století. Usazují se zde zahraniční mistři a pro chrám sv. Víta v Praze také vznikají tehdy na světě největší varhany, které byly dokončené r. 1567. Tyto renesanční, tzv. Ferdinandovy varhany byly poté zničeny při ostřelování Prahy Prusy v r. 1757. Z 16. století pochází také nejstarší dochovaný nástroj v Čechách i v našem regionu, kterým jsou varhany ve Smečně. Třicetiletá válka znamenala pohromu, avšak s ním spojená rekatolizace věštila pro varhanáře v budoucnosti lepší časy. Poté, co se situace uklidnila a země začala znovu bohatnout, dochází k rozvoji lokálních dílen, které zakládají kočující mistři. Varhany se dostávají i do malých kostelíků. Dobou rozkvětu a vrcholu tohoto řemesla se stalo 18. století. V čase vrcholného baroka byla varhanářská dílna v každém městečku. Mnohdy v ní působilo několik generací varhanářů. Vznikají věhlasná varhanářská centra – školy (Vrchlabí, Loket, Králíky a Brno). Tehdy platí rčení „Co Čech, to muzikant“.  Útlum znovu nastává po josefínských reformách, kdy po rušení klášterů je najednou varhan dostatek a není proto nutno stavět nové. Další pohromou jsou napoleonské války, které habsburskou monarchii přivedly k bankrotu, a tak ceny materiálů náhle prudce stouply. První polovina 19. století je dále dobou národnostních hnutí, kdy mladí čeští varhanáři získávají praxi v zahraničí. Vznikají také manufaktury. S nástupem romantismu přichází nový typ varhan. Druhá polovina století je poté ve znamení jejich tovární výroby. Ta svého vrcholu dosahuje na počátku 20. století. První světová válka je pro obor i samotné varhany opět pohromu. Pro válečné potřeby jsou rekvírovány kovové píšťaly. Je tlak na cenu a zhoršuje se jejich kvalita (náhražkové materiály). Dalším významným předělem je r. 1948. Po něm zanikají soukromí výrobci a jejich živnost přebírají výrobní družstva (v Praze Igra). Varhany mnohde přestávají plnit svou funkci a začínají podléhat zkáze. Nový začátek pro varhanářství znamenala sametová revoluce. Bohužel v důsledku krádeží však někde pokračuje i nadále devastace varhan.

   Po přestávce se Štěpán Svoboda věnoval varhanám a jejím tvůrcům na Slánsku. Přímo ve Slaném působili varhanáři Jan Václav Nedvěd (+1698), jeho syn Leopold Martin Nedvěd (*1685, +1721) a později Anton Josef Suchý (*1819, +1857). Na nedalekém Smečně měl svoji dílnu Johann Andreas Niederle (*1695, + post 1750). V regionu se nacházejí nástroje od varhanářů z Čisté a Rakovníka (Guthové), Prahy (Janeček, Dotte, Sedmík, Gartner, Schiffner, firma Rejna – Černý, Petr) nebo Litoměřic (Rusch Johann a jeho syn Anton). Poté jsme se s přednášejícím vydali na pomyslnou pouť za varhanami Slánska. Začali jsme v Budeničkách a poté přes Slaný, Smečno, Velvary jsme se dostali až do Želenic. Vyprávění doprovázela bohatá fotografická dokumentace jednotlivých nástrojů.
   Na závěr nám představil svoji novou publikaci „Nejvýznamnější varhany České republiky“, která má brzo vyjít, a nám nezbylo než mu poděkovat za velice zajímavé vyprávění o varhanářství v našem regionu. Těšíme, že ho opět uslyšíme buď někdy ve Slaném, nebo při Putování za varhanami v příštím roce.
(Pavel Zděnovec)

Fotografie Iva Horňáka zde.

Videozáznam přednášky zde.

S PhDr. Helenou Čižinskou v kostele sv. Jana Nepomuckého Na Skalce / sobota 2.11.2019

   Již třináctou pražskou exkurzi absolvovali v sobotu 2. listopadu 2019 posluchači Slánské akademie volného času. Tentokrát s PhDr. Helenou Čižinskou navštívili kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce, jenž se nachází na Novém Městě pražském.
   V deset hodin jsme se sešli na rohu Karlova náměstí a Vyšehradské ulice u brány do kostelní zahrady. Bohatě zdobená brána s reliéfem sv. Jana Nepomuckého byla vytvořená v r. 1771 architektem Antonínem Schmidtem. Prošli jsme zahradou, ve které Klub skalničkářů Praha pravidelně pořádá výstavy skalniček, a do kostela jsme vstoupili jeho severním portálem. Uvnitř jsme se posadili do lavic a paní doktorka nám začala vyprávět.
   Nejprve nám představila světce, které mu je kostel zasvěcen. Jan Nepomucký čili Johánek (Jan) z Pomuku se narodil někdy ve 40. letech 14. století v západočeském Pomuku (Nepomuku) na panství cisterciáckého kláštera pod Zelenou horou. Jeho otec Velfín byl po nějakou dobu pomuckým rychtářem. Jan vystudoval univerzity v Praze a v Padově. Během svého života zastával několik světských a duchovních úřadů. Svoji kariéru začínal jako veřejný notář v Praze. Po svém vysvěcení na kněze byl oltářníkem u sv. Havla na Starém Městě pražském a později žateckým arcijáhnem. Získal kanonikáty u sv. Jiljí a na Vyšehradě. V r. 1389 se stal generálním vikářem pražské arcidiecéze, což ho nakonec stálo život. Poté co pražský arcibiskup Jan z Jenštejna překazil českému králi Václavu IV. plány na zřízení nového biskupství v západních Čechách, byl v r. 1393 z rozhodnutí panovníka uvězněn a nepřežil kruté výslechy. Jeho bezvládné tělo bylo následně vhozeno z Karlova mostu do Vltavy. Poté co se ho podařilo vylovit, bylo nejprve pochováno u cyriáků a poté přeneseno do katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Záhy po své smrti začal být uctíván jako mučedník a jeho život se stal námětem legend, z nichž ta nejznámější hovoří o tom, že byl zpovědníkem královny a protože nevyzradil zpovědní tajemství, byl na králův rozkaz zabit. Prohlášení za světce se však dočkal až v 18. století, kdy byl nejprve blahořečen (1721) a záhy poté svatořečen (1729). Tehdy se jeho kult rozšířil do celého světa.
   Už před jeho kanonizací se setkáváme s projevy úcty k tomuto českému patronovi. Na místě pozdějšího kostela tak r. 1691 vzniká jemu zasvěcená kaple, kterou nechal na své vinici postavit novoměstský měšťan a královský berní úředník Kristián Florián Höger. Záhy při ní vzniklo církevní bratrstvo a protože časem bylo velmi početné, přestal mu svatostánek vyhovovat. Rozhodlo se proto, že bude postavena větší kaple, ale pro odpor pražské konzistoře byly položeny pouze její základy. Nakonec však s Janovým svatořečeným došlo k jejímu nahrazení kostelem. Ten byl vybudován v letech 1730 až 1738 podle návrhu Kilián Ignáce Dientzenhofera, jehož 330. výročí narození si tento rok připomínáme. Řadí se mezi stavby, které tento věhlasný architekt vytvořil ve stylu dynamického baroka. Menší úpravy následovaly i v dalších letech a následně proběhlo několik renovací, z nichž ta poslední se uskutečnila v r. 2015. Dnes se v něm slouží bohoslužby v německém jazyce.

   Výzdoba interiéru je zasvěcena především jeho nebeskému patronu. Jsou v ní připomenuty také zázraky s ním spojené a to: zachování neporušeného jazyka, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Vévodí ji nástropní fresky od Jana Karla Kováře, které se, jak upozornil přítomný PhDr. Vladimír Přibyl, svým provedením podstatně liší od těch, které známe na Kladně a ve Smečně. Největší z nich Apoteóza sv. Jana Nepomuckého se nachází v hlavní lodi. V druhém klenebním poli chóru je vyobrazeno Umučení sv. Jana Nepomuckého. Freska nad kruchtou znázorňuje jeho narození. Presbytář zdobí zpodobnění Nejsvětější Trojice. Na hlavním oltáři je pozlacená dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa z r. 1682, která do něj byla umístěna až v r. 1819. Jedná se původně o model vytvořený pro odlití bronzové plastiky světce určené pro Karlův most. Z dalších oltářů lze připomenout ty, jenž zdobí obrazy – sv. Lukáše malujícího Pannu Marii (z okruhu Karla Škréty) a Svatou rodinu. Svojí výzdobou, v níž je nezvykle zastoupen svým erbem také šlechtický rod Schaffgotschů, zaujme též barokní kazatelna.
   Po prohlídce chrámu jsme se vydali Vyšehradskou ulicí k obydlí zdejšího administrátora, které v současnosti slouží jako hotel. Šli jsme podél kostelní zdi, kterou v r. 1768 vystavěl stavitel Jan Antonín Kunz a jež zdobí novobarokní plastiky Bernarda Otty Seelinga.

   Zastavili jsme se u hlavního průčelí kostela, které dodává chrámu nezaměnitelnou podobu. Západní fasáda vrcholí mezi dvěma kostelními věžemi obeliskem s reliéfem sv. Jana Nepomuckého, jenž je zakončen zlatým relikviářem, který tvoří jazyk obklopený svatozáří s pěti hvězdami a jenž odkazuje na světcovy atributy. U paty obelisku leží český lev. Štít dále zdobí alegorie Víry a Fámy. Součástí hlavního vchodu do kostela je také schodiště od Antonína Schmidta, které je ozdobeno Seelingovými sochami andělů a vázami.
   Poté jsme došli k novobarokní faře, která byla vystavěná v letech 1902–1904 podle projektu Antonína Wiehla. V její zahradě jsme spatřili dnes nejstarší objekt celého komplexu. Je jím letohrádek vystavěný patrně v 1. polovině 18. století. Autorství stavby je připisovánu Pavlu Ignáci Bayerovi.
   Než jsme zde rozloučili s dr. Helenou Čižinskou, která je již řadu let naší stálou průvodkyní po pražských památkách, poděkovali jsme jí za její zasvěcený výklad a zprostředkování této zajímavé exkurze v tomto dušičkovém čase.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.