David Berger o pravěku ve Slaném a jeho okolí / sobota 6.6.2026

   V sobotu 6. června 2026 jsme se opět v hojném počtu sešli v salónku bývalého hotelu Grand na další přednášce Slánské akademie volného času ve Slaném. Tentokrát jsme se s muzejním edukátorem Davidem Bergerem z Hornického skanzenu Mayerau ve Vinařicích, jenž spadá pod Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, vypravili na pomyslnou cestu do pravěku Slánska a Kladenska.

 Svou výpravu jsme započali v starohorách, což je doba, kterou v geologické historii Země datujeme od 2,5 miliardy let do 542 milionu let. Tehdy započal na planetě život, jenž měl zpočátku podobu bakterií a sinic a později i řas a hub. Slánsko tehdy pokrývalo „mrtvé“ moře, v němž bylo velké množství soli. Z tohoto období pocházejí v podloží usazeniny v podobě břidlice, buližníků a vulkanitů (Otvovická skála či „buližníkové“ suky). V okolí Slaného se nacházejí vzácné minerály a stromatolity, jenž mají původ v těchto časech.

  Období prvohor (před 541 až 252 miliony let) se dělí do šesti period. Z nich z té nejstarší se v této oblasti žádné horniny nevyskytují. Je tomu tak proto, že zde tehdy byla souš. Mladší doba (karbon a perm) je pro nás geologicky nejvíce významná. V karbonu se zde rozprostírají uhlotvorné močály (kladenská pánev) a jezera (Slánsko jako centrum kounovského jezera) s bohatou faunou (obratlovci / paryby jako sladkovodní žralok a ryby / mlži, pavoukovci / pavouci, štíři / stonožkovci) a flórou (přesličky, plavně, první jehličnany a kapradiny).  Panují zde tropy, což do dnešní doby dokládá červená barva zdejší zeminy. Tvoří se sloje uhlí, které se řadí k hospodářsky nejvýznamnějším geologickým útvarům našeho regionu, jež umožnily v 19. a 20. století jeho průmyslový rozvoj.

 Jeho naleziště dělíme na kladenské souvrství (základní sloj, hlavní kladenská sloj až 12 metrů, lubenská sloj – plánovaná těžba na Dole Slaný), týnecké souvrství (bez uhelných slojí, jižní Slánsko, zkamenělé dřevo) slánské souvrství (sloje menší mocnosti, hlavní těžba v malodolech v okolí Slaného / Libovice, Jedomělice, Jemníky / severní části Rakovnicka) a líňské souvrství (slabá klobucká sloj nebo také slojka, tvorba sladkovodního vápence, vytváří se na rozhraní karbonu a permu).

  S tím byly také vzpomenuty také tři uhelné doly ve Slaném a jeho okolí, kterými bývaly: Důl Caroli, který existoval v letech 1830 až 1904 a jenž se nacházel na území našeho města pod Slánskou horou, Důl Jiřina II. v Libovicích, jenž byl v činnosti v letech 1942–1966, a nikdy nespuštěný Důl Slaný, který se budoval v letech 1979 až 1991 a jenž byl projektovaný jako budoucí velkodůl a stal by se nejhlubším, nejmladším a nejsevernějším důlním dílem Kladenského uhelného revíru.

 V období druhohor (cca před 252 až 66 miliony let) zde bylo subtropické počasí. Na Zemi žili dinosauři. Slánsko bylo zalito mořem, ale v nějaký čas tu byly i sladkovodní toky. Z té doby pocházejí sladkovodní  prachovce a pískovce (Otruby, Vinařice a Peruc) nebo opuka (Háje, širší okolí Slaného a Kladna). Byla zde relativně bohatá flóra (jehličnaté lesy, kapradiny a cykasy) a fauna (hlavonožci, dinosauři, žraloci).

  R. 1905 našel český přírodovědec Antonín Frič (+1913) v Holubicích u Kralup nad Vltavou vzácnou fosilii z těchto časů. Možná se jedná o kost dinosaura, jež je dnes uložena v Národním muzeu v Praze.

  Třetihory (před 66 miliony až 2,58 miliony let) jsou dobou vzniku hnědého uhlí. Na jeho počátku vymírají dinosauři. Je tu subtropické počasí a v činnosti je mnoho sopek. Slánsko je opět souší s řadou menších vodních ploch (jaspis). Fauna a flóra je zde podobná té, kterou ve zkamenělé podobě nacházíme v Mostecké hnědouhelné pánvi.

  Sopečného původu z této epochy jsou také dnešní Slánská (330 m n. m.) a Vinařická hora (413 m n. m.). Více než polovina východní části Slánské hory však byla bohužel v minulosti odtěžena, jelikož zde působily dva čedičové lomy. Dnes je však již chráněnou přírodní památkou. Podobně tak je tomu i u Vinařické hory, jež vznikla jako výsledek tří sopečných fází. Nejprve to byl vulkán strombolského typu, po jeho výbuchu vznikl kráter (maar), jenž byl zalit vodou a tento proces se poté ještě znovu opakoval. V důsledku těžby uhlí je nejprozkoumanější sopkou v Čechách.

  Období, v němž se nacházíme i my, se nazývá čtvrtohory. Je pro ně typické střídání dob ledových a meziledových. Slánsko je souší se sladkovodními toky. V době ledové se zde proháněli sobi, koně, jelenovití, zubři, pratuři, nosorožci a mamuti. Docházelo také k ukládání spraší, které slouží jako cihlářská hlína (Třebichovice).

  V místech dnes již bývalé cihelny v Třebichovicích nalezl Antonín Frič na počátku 20. století lebku jednoho druhu pravěkého člověka zvaného neandrtálec spolu s hnátem nosorožce. Bohužel v průběhu druhé světové války byly oba artefakty ztraceny.

  Poté, co přednášející ukončil své zajímavé vyprávění a zodpověděl hojné dotazy posluchačů, nám nezbylo než poděkovat za to, že jsme s ním mohli alespoň touto formou podívat do hluboké minulosti našeho regionu. Přejeme mu brzké dokončení geologické expozice ve Skanzenu Mayrau, mnoho úspěchů nejen v muzeu, ale také jako výtvarníkovi, jenž ve svém díle navazuje na tvorbu Zdeňka Buriana, a těšíme, že s ním někdy v budoucnu podnikneme vycházku po geologických památkách Slaného a jeho okolí. Všem poté přejeme krásné prožití nadcházejících letních měsíců a budeme rádi, když se všichni setkáme na podzim na pokračování naší akademie.

                                                                                                           (Pavel Zděnovec)                           

 

PhDr. Miloš Hořejš o loveckých sídlech rodu Kinských / sobota 16.5.2026

  V sobotu 16. května 2026 opět mezi posluchače Slánské akademie volného času v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném zavítal PhDr. Miloš Hořejš, Ph.D., z Národního technického muzea, aby navázal na svou dřívější přednášku o rodu Kinských. Tentokrát nám představil lovecká sídla jejich dvou významných větvích.

  Nejprve se zaměřil na tu, která se pyšnila knížecím titulem a vlastnila nedaleké Zlonice. První lovecký zámeček v období baroka, jenž nese jméno Rynartice, nechal vystavět Filip Josef Kinský nejpozději v r. 1748. Následuje ho zámek Hájek, který na panství Choceň nechal zbudovat v letech 1773–1792 František Oldřich Kinský, ten však jíž r. 1812 přechází do držení kostelecké větve Kinských.

  V období romantismu, tak jak tomu bylo i v případě Rynartic a Hájku, však tyto stavby přestávají sloužit původnímu účelu a stávají se z nich myslivny nebo hospodářské budovy. Jejich místo zaujímají lovecké chaty jako u Kinských Vápenný Podol. Jsou vytvářeny v rustikálním (selském) slohu a mnohdy byly ukryty v hlubokých lesích.

  Jedním z takových míst byl také areál Na Tokáni, jenž se dnes nachází v Národním parku České Švýcarsko. Původně zde stávala pouze hájovna, poté jen útulek hajných a od poloviny 18. století již vrchnostenská chata. R. 1833 dal Rudolf Kinský příkaz zde vystavět provizorní obydlí pro přenocování při loveckých výpravách, jež byly zaměřeny především na lov ptactva, jehož množstvím byla tato oblast vyhlášena. V r. 1874 nechal kníže Ferdinand Bonaventura Kinský vystavět na způsob alpského srubu novou loveckou chatu. O tři roky poté areál tvořilo již pět stavení. Jelikož tyto budovy, pro které byly nacházeny vzory v alpských zemích (bernský chalet), se stavěly z velké části ze dřeva a často zde docházelo k požárům (např. 1905 a 1909), bylo potřeba tento areál neustále obnovovat. Podobu, kterou měl do nedávna, tak získal až v 1932 za Oldřicha (Ulricha) Ferdinanda Kinského, jenž jeho úpravou pověřil architekta Otto Grégra. Tehdy zde propukly největší stavební aktivity a vznikla nová myslivna, hostinec, dům pro služebnictvo, dům pro zaměstnance lesního úřadu a bazén. Oheň se bohužel nevyhnul areálu ani v současnosti, a tak zde r. 2020 dvě historicky cenné budovy lehly popelem.

  Druhou větví na jejichž lovecká sídla se přednášející zaměřil, je ta, které patří Chlumec na Cidlinou a nosí pouze titul hraběcí. Dnešní sídelní chlumecký zámek známý také jako Karlova Koruna (na počest návštěvy císaře Karla VI. v r. 1723), jenž byl vystavěn v letech 1721–1723 podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla pro Františka Ferdinanda I. Kinského, původně sloužil pouze pro reprezentační a lovecké účely. Z tohoto důvodu byl propojen s nedalekou Žehuňskou oborou alejemi a cestami, jež byly vytvořeny průseky lesa. Nový zámek, jehož půdorys připomínal korunu, změnil také urbanistické vztahy tamní barokní krajiny.

  V zakládaní nových loveckých sídel chlumeckých Kinských ve východních Čechách pokračovaly další generace rodu. Vnuk zakladatele Karlovy Koruny Filip Kinský nechal vystavět dva zámečky, pozdně barokní Karlštejn ležící poblíž obce Svratouch na Chrudimsku a rokokově pojatý Theresienlust či Theresia Schloss (později jen Neulust) pojmenovaný podle jeho ovdovělé sestry Terezie, provdané kněžny Poniatowské.

  Jeho bratr František Ferdinand II. Kinský spolu se svou manželkou Kristinou z Lichtensteina stál u zrodu loveckého zámečku Neugebau ve Želuňské oboře. Ta existovala již v 16. století, kdy jí nechal vybudovat syn císaře Ferdinanda I. Ferdinand II. Tyrolský v době, kdy byl místodržitelem v Čechách. Pravděpodobně v souvislosti s návštěvou císařovny Marie Terezie r. 1743 v ní nechal Leopold Kinský vytvořit tzv. Colloredovo kolečko jako shromaždiště při parforsních honech. Patrně uprostřed něho stála kruhová stavba a okolo ní byli umístěny dřevěné budovy, které sloužily pro ubytování hostů. Nedaleko se nacházela také vesnička lidových staveb, která sloužila pro hospodářskou výchovu mladých šlechticů a kterou známe z fotografie z r. 1910. Za Františka Ferdinanda II. Kinského, jenž v ní pěstoval bílé jeleny, vzniká také z podnětu jeho manželky barokní lovecká rezidence a u vchodu do areálu jsou vystavěny dvě pískovcové brány (Bludská a Kněžická) se sochařskou výzdobou. Kristina je v Oboře také r. 1819 pochována v lesní kapli sv. Ferdinanda. Pozdně barokní lovecká usedlost však v následujícím století nevyhovuje vkusu majitelů, a tak je v 2. polovině 19. století nahrazena v duchu romantismu novou stavbou v novorenesančním stylu (respektive tzv. švýcarském „horském“ stylu). Jejím tvůrcem je architekt Josef Míča, který je znám především jako autor radnice v Novém Bydžově. Toto sídlo, které sloužilo již k trvalejším pobytům, vzniklo za Oktaviána Kinského, který je u nás považován za zakladatele parforsního lovu v anglickém stylu (liška), jenž nahradil ten francouzský (jelen). Posledním jeho majitelem před II. světovou válkou Zdenko Radslav Kinský.

  Ten se dostal na sklonku první republiky do pomyslného střetu se svým vzdáleným příbuzným knížetem Oldřichem Ferdinandem Kinským. Hrabě stál na straně republiky, diplomaticky působil v její prospěch a podepsal prohlášení české šlechty na obranu československého státu. Naopak kníže zvolil stranu nacisticky smýšlejících sudetských Němců a obdivoval Třetí říši. Oba se r. 1938 pokoušeli ovlivnit představitele Runcimanovy mise, která měla zprostředkovat jednání mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou a zabránit vypuknutí konfliktu v Evropě. Oldřich Ferdinand hostil lorda Runcimana a jeho doprovod Na Tokáni. Zdenko Radslav uspořádal lov na zámku ve Žďáru nad Sázavou.

  Na závěr zbyl čas na dotazy z publika a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání o rodu, který působil také v našem regionu, a těšit se na další setkání s přednášejícím, abychom se opět dozvěděli něco nového o české šlechtě především v době nedávno minulé.

                                                                                                                                (Pavel Zděnovec)

 

  

PhDr. Vladimír Přibyl o starém umění na Slánsku / sobota 25.4.2026

   I přesto, že krásné jarní sluníčko lákalo volný čas strávit spíše venku, dali posluchači Slánské akademie volného času v hojném počtu přednost vyslechnout si v sobotu 25. dubna 2026 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednášku jejího zakladatele, historika umění PhDr. Vladimíra Přibyla. Tentokrát se ve svém druhém Kaleidoskopu starého umění na Slánsku zaměřil na střípky ze Zlonic a Smečna. Své vyprávění rozdělil na tři části.

  První část, nazvanou Letokruhy barokní krajiny, uvedl vzpomínkou na slánského gymnaziálního profesora Antonína Leopolda, který působil rovněž na poli památkové péče, a na putování s ním po Slánsku. Jeho vzpomínání na něho bylo spojeno s barokní sochou sv. Donáta (1724) u cesty z Poštovic do Šlapánic. Poté se věnoval historii záchrany barokní sýpky v Břešťanech (1730), která byla nejstarší na zlonickém panství Kinských. V roce 2005 došlo k devastaci interiéru a střechy. Naštěstí se tehdy podařilo odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, vedenému právě panem doktorem, v součinnosti s policií dalšímu ničení této kulturní památky zabránit a alespoň zčásti zachovat původní trámoví. Ve spolupráci s novým majitelem se poté v letech 2009–2016 přistoupilo k obnově střechy a interiéru, i když vše již nešlo vrátit do původního stavu.

  Druhá část byla věnována zlonickému kostelu a jeho úpravě na přelomu 19. a 20. stol. v duchu novobaroka a secese. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v barokním slohu podle návrhu Ferdinanda Maxmiliána Kaňky Ferdinandem Hübnerem v letech 1727–1744. Tato podoba chrámu se zdála bohatým majitelům panství Kinským, kteří k němu měli patronátní právo, o století později málo honosná a rozhodli se ho nechat přestavět. Tohoto úkolu se ujal profesor pražské uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann (+1927), který navrhl r. 1892 nejen novobarokní přestavbu vlastního svatostánku, ale i nerealizovanou úpravu jeho okolí (včetně Mariánského sloupu). Stavební práce provedla v letech 1895–1899 firma Václava Faigla ze Zlonic. Tato přestavba (především odstranění ochozu nad kněžištěm) však později způsobila problémy se statikou, které musely být řešeny při generální opravě v letech 1992–1995. Na proměně kostela se podílel také sochař Stanislav Sucharda (+1916). Ten vytvořil novou sochařskou výzdobu průčelí (polopostavy sv. Václava a sv. Vojtěcha a sochy Panny Marie, Beránka Božího a andělů), která nahradila původní plastiky (místo zemských světců apoštolové sv. Petr a sv. Pavel) od Josefa Kleina, jež se dnes nacházejí v přilehlé zahradě. Druhým architektem, který se podílel na úpravě kostela a jehož návrhy jsou již ovlivněny secesí, byl Josef Fanta (+1954), jenž je znám především jako tvůrce Hlavního nádraží v Praze. Podle jeho návrhu došlo k doplnění tabernáklu hlavního oltáře o další řezbářské prvky. Jím navržené novobarokní svícny, věčné světlo a kříž (Ukřižovaný v mandorle, 1903) vytvořil zlatník Jaroslav Hirsch. Co se však nepodařilo realizovat, byla nová mřížová vrata hlavní vstupní brány. Zato však jím navržené úpravy okolí (schodiště, kovová zábradlí a kandelábry) se uskutečnily.  Poslední představenou osobností, jež se podílela na dnešní podobě svatostánku, byl malíř Adolf Liebsher (+1919), který spolu se svými spolupracovníky (jeho syn Adolf a Julius Fischer) vytvořil novou nástěnnou výzdobu. Ta se v provedení nepatrně liší od návrhů, které se dnes nacházejí v Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích. Zadavatel prací však nebyl spokojen pouze s vyobrazením Zvěstování P. Marie, které musel malíř opravit.

  Po krátké přestávce na občerstvení následovala třetí část, která byla věnována Smečnu a záhadám spojených s jeho památkami. Jednou z nich je ta, komu patří alianční erby (znaky Martiniců a Šternberků) na Platzerově sousoší Nejsvětější Trojice a na zámecké salla terreně. Podle jeho hypotézy by mohly náležet Marii Josefě ze Šternberka (+1747), vdově po významném představiteli rodu Jiřím Adamovi II. z Martinic a matce tehdejšího vladaře smečenského panství Františka Michala z Martinic, za něhož proběhla barokní úprava zámku. Poté se věnoval dotekům antické kultury v zámecké zahradě. Zde se nacházejí čtyři barokní sochy (Herkules s Nemejským lvem, Herkules se psem Kerberosem, Flora a Pomona) vytvořené neznámým autorem kolem r. 1740. V salla terreně, která je dílem Kiliána Ignáce Dietzenhofera, vytvořil jeho spolupracovník, malíř Jan Karel Kovář freskovou výzdoby na motivy z římských dějin podle Dějin Tita Livia. Jedná se o dva výjevy: Horatius Cocles na mostě Sublitius a Mucius Scaevola před etruským králem Porsennou, které představují dvě ctnosti Římanů Constantia a Fortitudine (Stálost a sílu). Což bylo v podobě Constanza a Fortezza, také heslem císaře Karla VI. Výzdoba salla terreny tak podle pana doktora mohla být holdem panovníkovi a vyjádřením věrnosti habsburskému rodu. Císařovo heslo také užil pro název své barokní opery dvorní skladatel Johann Joseph Fux. Její provedení v letní jízdárně Pražského hradu bylo součástí korunovačních slavností při české korunovaci Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristíny v r. 1723. Vzpomínka na toto představení mohla být též podnětem pro zadání těchto výjevů Martinici.

  Na závěr svého vyprávění dal pan doktor prostor pro dotazy posluchačů. Nám poté nezbylo než mu poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že zase mezi nás v budoucnu zavítá, aby nás seznámil s dalšími novými poznatky o památkách našeho regionu. Přejeme mu pevné zdraví a mnoho dalších let plodného bádání.

 

(Pavel Zděnovec)