pondělí 20. května 2024

PhDr. Miloš Hořejš o knížatech Kinských ve 20. století / sobota 18.5.2024


   V sobotu 18.5.2024 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost vyslechnout v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednášku PhDr. Miloše Hořejše, Ph.D., z Národního technického muzea v Praze o osudech knížecí větve Kinských ve 20. století.

   Počátky rodu, který měl v erbu stříbrné vlčí zuby v červeném poli, sahají patrně až do 13. st., avšak významnějšího postavení dosáhl teprve v 16. stol., kdy již lze také lépe sledovat příbuzenské vztahy mezi jeho jednotlivými členy. Ti se však až do Bílé hory píšou jako Vchynští podle rodové tvrze Vchynice na Lovosicku. Jejich záměr dosáhnout panského stavu podvrženým příbuzenstvím s Tetoury z Tetova zprvu nevyšel, přesto r. 1611 vytoužené mety dosáhli. Ani nejednoznačný postoj Kinských v době českého stavovského povstání nezabránil po jeho porážce dalšímu vzestupu rodu, který se r. 1628 zařadil mezi hrabata. Vrcholu následně dosáhl v 18. století, kdy byl přijat mezi nejpřednější aristokracii habsburské monarchie a nejstarší člen rodu obdržel r. 1747 titul říšského knížete, který byl dědičný pro prvorozeného syna, jenž nad štít svého znaku mohl stavět knížecí korunu.

   V té době se také začali potomci nejvyššího kancléře Českého království Václava Norberta Oktaviána (+ 1719) dělit do několika větví. Prvním knížetem se stal Štěpán Vilém (+ 1749), který se s jedním ze svých bratrů Filipem Josefem (+ 1749) podílel významně na správě Českého království na počátku vlády Marie Terezie. Po něm zdědil titul jeho syn František Josef (+ 1752), jenž však zemřel bezdětný. Hodnost tak přešla na Františka Oldřicha (+ 1792), syna Filipa Josefa, který se stal zakladatelem současné knížecí větve.


   Mezi jeho potomstvo se řadí také Ferdinand Bonaventura (1834–1904), 7. kníže Kinský z Vchynic a Tetova, první z knížat, jejichž osudy nám přednášející více přiblížil. Tento dědičný člen Panské sněmovny říšské rady a poslanec zemského sněmu Království českého, c. k. tajný rada a rytíř řádu zlatého rouna byl významný velkostatkář (Českokamenický velkostatek, Zlonice, Heřmanův Městec, Choceň, Rosice a Horažďovice), majitel zámků Budenice, Zlonice, Rosice u Chrasti, Heřmanův Městec, Česká Kamenice s loveckým zámečkem na Tokáni a městských paláců v Praze (Palác Kinských na Staroměstském náměstí) a ve Vídni (Palác Daun-Kinsky na Freyung 4). Na svých panstvích zakládal cukrovary a pivovary. Se svou ženou Marii Josefou, roz. princeznou z Lichtenštejna, měl sedm dětí, z toho byli tři synové.

   Nejstarší Karel (1858–1919) se po otcově smrti stal 8. knížetem Kinským a proslul jako velký obdivovatel Velké Británie a milovník koní. Ve Vídni absolvoval skotské gymnázium a poté na univerzitě studoval práva. V r. 1877 poprvé s otcem a bratrem navštívil Velkou Británii jako doprovod rakouské císařovny Alžběty Bavorské. Od r. 1881 působil v diplomatických službách na nižších postech v Londýně, Berlíně, Bruselu, Drážďanech a na dalších místech, než se ujal po smrti otce rodových statků. Velkou část života však strávil ve Velké Británii, kde se účastnil tamního společenského života a udržoval, zde i několik milostných poměrů, z nichž patrně nejproslulejší s Lady Jenny Churchillovou, matkou budoucího britského premiéra Winstona Churchilla. Byl osobním přítelem britského krále Edwarda VII. a jeho manželky Alexandry. Po králově smrti proto byl jako zástupce Rakouska-Uherska spolu s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem ďEste vyslán na jeho pohřeb ve Windsoru. K tomu, že pronikl do nejvyšších kruhů britské politiky přispělo také to, že jako první cizinec vyhrál na svém koni Zoedone Velkou národní steeplechase v Liverpoolu. V letech 1904–1910 byl prezidentem Rakouského Jockey Clubu. Jako velký anglofil se stal také jedním z těch, kdo se zasloužil o rozšíření fotbalu v Čechách, když roku 1875 uspořádal na louce vedle svého zámku v Heřmanově Městci jeden z prvních fotbalových zápasů. Po vypuknutí I. světové války vstoupil do armády, vymínil si však, že nebude bojovat proti Velké Británii. Byl nasazen jako ordonanční důstojník na východní frontě a poté na frontu jihozápadní. Jeho zdravotní stav se však zhoršil a byl několikrát hospitalizován. Rodový majetek zadlužil válečnými půjčkami. Po vzniku republiky byly zrušeny šlechtické tituly a začala pozemková reforma. Těžce nemocný kníže umírá v r. 1919 a jelikož se svou manželkou Alžbětou, roz. hraběnkou Wolf-Metternich zur Graft, neměl žádné potomky přechází titul a majetek na jeho bratra Rudolfa Ferdinanda.


   Rudolf Ferdinand (1859–1930), 9. kníže Kinský zdědil po otci Rosice, Choceň a Freistadt. K těmto panstvím přikoupil r. 1905 panství Lysá nad Labem od vdovy po baronu Leitenbergerovi, nechal restaurovat zámek a nově vybavil jeho interiér. Začal také s obnovou zámku Bon Repos. Po vzniku samostatné republiky přišel v důsledku pozemkové reformy o část majetku. Ten rozšířil o panství Benátky nad Jizerou, ale zámek již r. 1920 prodal městu. Záhy před svou smrtí koupil v Rakousku zámek Kremsegg, kam se rodina po jeho úmrtí natrvalo přestěhovala. S manželkou Marií, roz. hraběnkou Wilczekovou, měl pouze dcery. R. 1938 dědicové prodali zámek Lysou nad Labem československému státu. V majetku rodiny zůstal pouze zahradní domek, v kterém nadále žila nejstarší Rudolfova dcera Gabriela se svým manželem Erichem Thurn-Taxisem.

   Republikou neuznaný titul přešel na Rudolfova synovce Oldřicha Ferdinanda (1893–1938), který se stal 10. knížetem Kinským. Ten po domácí výuce na zámcích Chocni a Moravském Krumlově absolvoval skotské gymnázium ve Vídni, avšak následné studium práv na rozdíl od bratrů nedokončil. R. 1913 nastoupil k hulánskému pluku č. 11 a za první světové války sloužil v Srbsku a v Itálli. Zájem o aeronautiku ho přivedl r. 1916 do řad Fliegerkompagni jako leteckého důstojníka a záhy nato začal procházet pilotním výcvikem a učit se leteckým mechanikem. V r. 1920 získal československé občanství a rok nato domovské právo v Heřmanově Městci. Vedle letectví se zajímal také o automobily. Byl členem Autoklubu Republiky československé (r. 1922) a poté získal závodní licenci německého Moravsko-slezského automobilního klubu (r. 1923). Účastnil se 24 závodů, jak u nás, tak v zahraničí, z nichž některé dokonce vyhrál (r. 1924 Zbraslav – Jíloviště). Někdy s ním soupeřil také jeho mladší bratr Rudolf, majitel Moravského Krumlova. V r. 1927 ukončil závodní kariéru, avšak na automobily nezanevřel, začal se však více věnovat letectví a pólu. Vlastnil postupně několik letadel a nechal vybudovat u svých zámků v České Kamenici a Heřmanově Městci letiště s hangáry. Stal se u nás také propagátorem póla a jako jeho rozhodčí se r. 1936 účastnil olympijských her v Berlíně.  V r. 1920 se prohlásil za dědice svého strýce, o pět let později převzal majetky, které náležely k fiedeikomisu, a po strýcově smrti také titul. I v důsledku pozemkové reformy však měl velké dluhy, které r. 1934 dosáhly 11,4 milionu korun. V předmnichovské době se kníže, který neuměl česky, přiklonil k sudetoněmecké straně a v květnu 1938 získal domovské právo v České Kamenici v Sudetech. Konrád Henlein ho pověřil vedením tzv. společenského štábu Runcimanovy mise. Přátelil se Hermannem Göringem a stal se členem organizace SA. V její uniformě přivítal Adolfa Hitlera v říjnu 1938 v České Kamenici. V prosinci téhož roku umírá na srdeční infarkt ve Vídni. Jeho postoj k nacistům byl nejednoznačný, protože současně jako monarchista si přál návrat Habsburků k moci v Rakousku, a tak o jeho skonu panují jisté pochybnosti. Byl dvakrát ženat, rozvod s jeho první ženou Kateřinou, roz. hraběnkou Széchenyovou, a druhý necírkevní sňatek s též rozvedenou baronkou Mathildou von dem Bussche-Haddenhausen tehdejší konzervativní aristokratická společnost těžce nesla.


   Titul a majetek přešel na jeho tehdy nezletilého syna Františka Oldřicha (1936–2009), který se stal 11. knížetem Kinským. Matka, která byla poloviční Argentinkou, se rozhodla s dětmi r. 1940 opustit Evropu a odstěhovala se do Argentiny. Majetek byl na základě Benešových dekretů po válce zkonfiskován. Snahy o jeho navrácení, jenž učinil František Oldřich v polistopadové době byly většinou neúspěšné, a tak na současného 12. knížete Kinského Karla Maxmiliána (*1967) přešel pouze prázdný titul.

   Na závěr přednášející zodpověděl dotazy publika a nám nezbylo než poděkovat ze zajímavé vyprávění o knížatech Kinských, z nichž většina je pohřbena v nedaleké rodinné hrobce v Budenicích.

(Pavel Zděnovec)


středa 17. dubna 2024

Jana Bělová o barokních mřížích z náhrobků českých světců sv. Norberta a sv. Ivana / sobota 13.4.2024


    V sobotu 13.4.2024 měli posluchači Slánské akademie volného času v bývalém hotelu Grand ve Slaném možnost opět mezi sebou přivítat Mgr. Janu Bělovou, Ph.D., z Muzea města Prahy, která se tentokrát věnovala mřížovým náhrobkům dvou českých zemských patronů.

  První z nich Norbert z Xantenu (+ 1134) byl zakladatelem premonstrátského řádu a později arcibiskupem magdeburským. Založil kláštery v Premontré a v Magdeburku, kde byl poté pohřben. R. 1582 došlo k jeho svatořečení. Magdeburská kapitula však v době reformace přešla do rukou protestantů a představitelé řádu se proto rozhodli přenést jeho ostatky na katolickou půdu. Toho využil opat strahovského kláštera Kašpar Questenberk a s pomocí císaře Ferdinanda II. získal po jednáních, která začala r. 1625, ostatky pro Čechy. Za asistence císařského vojska, kterému tehdy velel Albrecht z Valdštejna, se přistoupilo na konci r. 1626 k vlastní translaci. Nejprve byly dočasně umístěny v klášteře premonstrátek v Doksanech a poté, co se nachystalo vše potřebné, došlo v následujícím roce k jejich slavnostnímu přenesení do Prahy, kde byly uloženy v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově. Svatý Norbert se tak zařadil mezi české světce.


   Vzácná relikvie byla nejprve vystavena v kostele na hlavním oltáři, záhy však došlo k jejímu přemístění do pro ní vytvořené mřížové košové kaple (sacella), kterou nechal opat Questenberk zhotovit u zámečníka Jakuba Ernsta, její zlacení a modrou polychromii provedl malíř Hans Schllemüller. Součástí její výzdoby byly také nějakou dobu vázy, které po čase nahradily sochy andělů od kovolitce Jorga Rebella. Nad ní byla v r. 1633 umístěna dřevěná koruna, která byla zničena r. 1742 při obléhání Prahy okupované Francouzi. Kaple se nacházela ve středu chrámu.                                                       Ostatky však i poté byly několikrát přenášeny a naposledy byly vráceny v r. 1805 z krypty kostela. Následně bylo rozhodnuto je opět umístit na hlavní oltář a kaple, která již nebyla potřeba je r. 1811 zrušena. Dnes jsou Norbertovy ostatky nastálo umístěny v kapli sv. Voršily (sv. Norberta).

   Poté, co byla kaple rozebraná, sloužily po čase některé mříže jako zábradlí v jednom z pražských domů, odkud se dostaly do starožitnictví, z něhož byly vykoupeny pro sbírky Muzea hlavního města Prahy. Na přelomu století vytvořil člen Komitétu pražského městského muzea a významný architekt Antonín Wiehl pět kresebných studií, které měly sloužit jako podklad pro začlenění tohoto souboru mříží do expozice muzea, k čemuž však nakonec nedošlo. V současnosti však pomohly tento soubor určit jako součást kaple, kterou jinak známe pouze z jediného vyobrazení, a to z rytiny Daniela Wussina z r. 1671. Pochybnosti vyvolali někteří badatelé, kteří razili názor, že za ty jedině pravé je nutno považovat raně barokní mříže, které se dodnes nacházejí v areálu kláštera, i když tento omyl uvedl na pravou míru již r. 1914 strahovský převor a knihovník P. Cyril Straka. Soubor mříží sestavených do možné podoby kaple byl představen r. 2017 na výstavě Umění kuté v železe a r. 2021 v Magdeburku na výstavě věnované dějinám premonstrátského řádu.


    Druhým světcem, z jehož náhrobku se nám zachovaly fragmenty mříží, je sv. Ivan. Tohoto poustevníka, který měl žít za časů knížete Bořivoje a sv. Ludmily v jeskyni nedaleko hradiště Tetína na Berounsku, známe pouze z legend. Na místě, kde podle tradice zemřel, vznikl později benediktinský klášter a poutní areál Svatý Jan pod Skalou. Světcovy ostatky byly nalezeny v 16. stol., kdy se za vlády císaře Rudolfa II. těšil svatoivanský kult největší úctě a k poustevníkovu hrobu se začaly konat poutě.

    R. 1600 nechal don Guillén de San Clemente, vyslanec španělského krále na Rudolfově dvoře, zhotovit mříž pro jeho náhrobek. Nepřízeň osudu a zub času nechal na ní své stopy, a tak bylo nutno přistoupit k jejím opravám, nejprve se tak stalo r. 1660 a později ještě v r. 1729. V r. 1859 byla pod záminkou další renovace odstraněna a na své místo se již nikdy nevrátila.


   V r. 1901 se její fragmenty dostávají do kovářské dílny na Malé Straně v Praze, která patřila mistru Václavu Němcovi, který se neúspěšně snažil o její obnovu. Nakonec se v r. 1915 stávají součástí muzejních sbírek. Dnes jsou rozděleny mezi Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Muzeum města Prahy, až na jednu část, jež se r. 1919 stala součástí zábradlí na Staroměstské radnici. Návštěvníci mohli dochované soubory z obou muzeí vidět na výše zmíněné výstavě v r. 2017.

   Závěr přednášky patřil dotazům z auditoria a nám na konec nezbylo než přednášející poděkovat za zajímavé vyprávění a těšit, že nás někdy v budoucnu opět seznámí s dalšími předměty ze sbírek Muzea města Prahy.

(Pavel Zděnovec)


pondělí 11. března 2024

Doc. Miloš Sládek o Václavu Beneši Třebízském / sobota 9.3.2024


    V sobotu 9. března 2023 zavítal mezi posluchače Slánské akademie volného času, kteří se sešli v Městském kině ve Slaném, doc. PhDr. Miloš Sládek Ph.D. (KTF Univerzity Karlovy), aby je seznámil se životem a dílem Václava Beneše Třebízského, jehož 140. výročí úmrtí si tento rok připomínáme.

   V prvé části své přednášky se pan docent pokusil zařadit Benešovo dílo do širšího dobového kontextu a najít jeho místo ve vývoji historické prózy. Na úvod připomenul jinou významnou osobnost Slánska, historika Rudolfa Urbánka, jenž v souvislosti s nějakou událostí vztahující se k době Jiřího z Poděbrad uvedl, že nedostatek pramenů mu brání ji zcela rekonstruovat a čeká na někoho jiného, který jí vylíčí v celé šíři. A to je právě místo pro autory historických povídek a románů, kteří si mohou ledacos domyslet.

   Próza Václava Beneše a jeho literárních souputníků Aloise Jiráska a Zikmunda Wintra je jedním z projevů historismu 19. stol. Jeho začátky nacházíme již na sklonku 18. stol. v souvislosti s preromantismem. Literatura se tehdy prolíná s výtvarným uměním, v němž v tu dobu vládnou pseudoslohy. Ty lze dělit do tří etap – romantické historizující slohy, historismus přísný (stavby J. Mockera) a závěr historismu (ekletismus, propojení s novými slohem – secesí). Česká historická próza vzniká v evropském kontextu. Zprvu je to pod vlivem romantického historismu (osobní zaujetí, představy, bez pramenů) a jediným zdrojem pro poznání minulosti je u nás Hájkova Kronika česká. S novým přístupem přišel skotský spisovatel Walter Scott, který již trochu pracoval s prameny, avšak v Čechách se tento postup ujal až v třetí čtvrtině 19. stol. Dalším vzorem pro české autory se v 2. pol. 19. stol. v rámci středoevropského prostoru staly práce Henryka Sienkiewicze.

   Na počátku (1820) tedy byly obrozenecké povídky romantického zabarvení, které následují dramata Václava Klimenta Klicpery a na něž po krátké pouze navozují práce Benešovy, Jiráskovy a Wintrovy. Po 1. světové válce zájem o historickou prózu načas upadá. Ohrožení republiky na sklonku 30. let a následná okupace zpočátku 40. let 20. stol. přivádí nové autory k její tvorbě (Karel Nový, František Kubka) a to samé následuje po sovětské okupaci v r. 1968 (Jiří Šotola).

   Tvorba historické prózy je prací ošidnou. Autor těžko pronikne do mentality lidí žijících před staletími. Jejich myšlení bylo zcela odlišné a lidstvo se stále mění. Spisovatel vždy do svého díla vkládá něco ze své doby a málokterému se podaří opustit dobový úzus. Mezi výjimky můžeme přiřadit právě také Beneše. Výklad dějin byl často otázkou politickou, a tak próza zabývající se historií může, podobně jako se to stalo posmrtně u Jiráska v 50. letech 20. stol., býti ideologicky zneužita.

   Historické povídky a romány se mohou rozdělit podle přístupu ke zpracované látce do tři skupin – próza mimetická (Beneš, zrcadlení, autor se snaží představit minulost v nepokroucené podobě), projekční (Vladislav Vančura, nadčasové témata / svědomí /, řeší současné problémy) a atraktivizační (Radovan Šimáček, hrdinové se oblečou do historických kostýmů, avšak děj by se mohl odehrávat v jakékoliv době).

   Po několika dotazech a krátké přestávce byla druhé části přednášky věnována pozornost osobě Václava Beneše (*27. února 1849 Třebíz, + 20. června 1884), kterého, aby ho odlišil od jmenovce též literárně činného ze Šumavy, poprvé odlišil přídomkem Třebízský novinář Servác Heller.

  Tento vlastenecky smýšlející kněz se narodil v rodině chudého vesnického krejčího Václava Beneše v Třebízi a jako jediný z pěti dětí se dožil dospělosti. V dětství ho ovlivnili otec a děd, kteří oba byli českými vlastenci a písmáky.

   Školní docházku započal v nedalekých Kvílicích. Následovalo studium na nižším piaristickém ve Slaném, kde byl načas jeho spolužákem Jaroslav Vrchlický. Poté chodil na vyšší gymnázium na Novém Městě pražském, přičemž byl ubytován v arcibiskupském semináři (Norbertium). To se stalo jedním z podnětů pro jeho rozhodnutí následně studovat teologii. V druhém ročníku však onemocněl zánětlivým onemocněním kloubů, a tak musel studia načas zanechat, aby se léčil v lázních Teplicích.

   R. 1875 byl vysvěcen na kněze a stal se kooperantem v Litni u Berouna, kde však záhy onemocněl tuberkulózou a místo musel opustit. V následujícím roce byl ustanoven kaplanem při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klecanech u Prahy, kde působil až do svého skonu.

   Zemřel při lázeňském pobytu v Mariánských Lázních na tuberkulózu. Oblíbený spisovatel měl v Praze velkolepý pohřeb, který se dá snad přirovnat pouze k pozdějšímu převozu ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic, a byl pochován na Vyšehradě.

   Beneš byl literárně činný již na gymnáziu, kde přispíval do studentského rukopisného almanachu Zora, kam však psal verše. Jeho dílo čítá na 90 položek. Vedle historických románů (Královna Dagmar, Anežka Přemyslovna či Bludné duše) a povídkových souborů (V červáncích kalicha, Pod doškovými střechami atd.) byl také sběratelem lidových pohádek a pověstí. O jeho dobové oblíbenosti svědčí to, že o jeho díla, která nejprve vycházela v denním tisku, byl mezi jeho redaktory obrovský zájem.

   Benešova tvorba vycházela z dobré znalosti krajiny a památek míst (Slánska, Berounska a okolí Klecan), kde se děj jeho prózy odehrával, avšak jeho znalost písemných pramenů již tak nebyla dobrá, a tak se někdy dopouštěl historických nepřesností. Pan docent provedl rozbor jeho tvorby a ukázal jakou roli v jeho dílech jednotlivé typizované postavy (cizinec, děvče, stařec) hrají.

   Benešova díla se dnes již bohužel moc nečtou, což je dáno také jazykem, v němž byla vytvořena, a také literární kritici a historici k němu přistupují rozpolceně, jedni ho oceňují a druzí jako kdysi F. X. Šalda k němu přistupují kriticky. Velký zájem posluchačů Slánské akademie o přednášku Miloše Sládka je snad důkazem, že zájem o osobnost Václava Beneše Třebízského minimálně v jeho rodném kraji stále trvá a jeho dílo tak přeci jen není mrtvé.

  Na závěr byl znovu čas na dotazy přítomných a poté již nezbylo než poděkovat panu docentu za zajímavé povídaní a doufat, že opět mezi nás zavítá, aby se podělil o své poznatky o barokní literatuře, která je oborem jeho zájmu.

(Pavel Zděnovec)