Jan Hacker o sv. Gothardu, krovech a zvonech ve Slaném i na Slánsku / sobota 7.12.2024

   Letošní ročník Slánské akademie volného času uzavřela v sobotu 7. prosince v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednáška Jana Hackera, který v našem městě působí jako zvoník u sv. Gotharda.

   Zvonům a krovům tohoto kostela byla věnována prvá část jeho vyprávění. Počátky tohoto chrámu souvisí s ostrovskými benediktiny, kteří zde měli svoji expozituru, jež byla později povýšena na probošství a spravovala jejich majetek na Slánsku. Někdy po svatořečení biskupa Gotharda z Hildesheimu (1134) tady nechali vystavět románskou trojlodní baziliku. Ta se stala po založení města i jeho farním kostelem. V průběhu 14. století byl přestavován v gotickém slohu, čemuž přispěl i požár r. 1371. Další pohromu pro chrám znamenaly husitské války, kdy jej r. 1425 zachvátil znovu oheň, a po jejich skončení bylo opět nuceno přistoupit k jeho opravám. Stavební práce na něm poté pokračovaly až do r. 1520, kdy byla dokončena výstavba sakristie. V této podobě, až na malé úpravy poté sloužil kostel další staletí. K dalším nezbytným renovacím se přistoupilo až v 19. a 20. století. Významné opravy na něm probíhají i v současnosti.

   Přednášející nás upozornil na některé zajímavosti, které jsou spjaty s tímto svatostánkem. Na vnějších stěnách chrámu se nalézají různé nápisy, kamenické značky, důlky a další stopy lidské činnosti. Cínová křtitelnice z r. 1511 má podobu zvonu. Starobylost pozdně gotických dveří prozrazuje různorodost jejich ornamentální výzdoby.

   Co však z uměleckohistorického pohledu ještě zvyšuje význam této kulturní památky, jsou zachovalé středověké krovy. Nedávný dendrochronologický průzkum pomohl s jejich datováním a upřesnil stavebně historický vývoj. Dozvěděli jsme se tak, že krov zvonice pochází z let 1445/46, hlavní lodi 1451/1452 a presbytáře 1476/1477. Osa vrátku nad hlavní lodí byla zhotovena po r. 1463 a zvonová stolice pochází z let 1495/1497.

   Původní zvonový soubor je z let 1494 až 1545. Je tvořen zvony Gothard, Vojtěch a Erasmus. Gothard je z r. 1494, byl ulit Jiřím Konvářem z Nového Města pražského a k jeho výzdobě patří postava biskupa (měl by to být sv. Gothard, ikonograficky však spíše odpovídá sv. Mikuláš) a Assumpta (Panna Maria Nanebevzatá). Zvon je zavěšen na rohatinách, jež byly předchůdci valivého ložiska, a to, že se se jedná o autentický prvek, dokládá, že chyběla všechna bezpečnostní opatření, pročež bylo nutno před časem přistoupit k nutným úpravám. Vojtěch je od Bartoloměje z Nového Města pražského z r. 1508 a zdobí ho Panna Maria s Jezulátkem. Erasmus byl ulit Stanislavem z Nového Města pražského r. 1545. Sloužil jako umíráček. Patrně k tomuto jeho účelu se váže i jeho výzdoba s Janem Evangelistou a Pannou Marií Bolestnou. Zasvěcení zvonu sv. Erasmu je v Čechách výjimečné a snad souviselo s tím, že byl darován slánským cechem soukeníků a tkalců. Sv. Erasmus byl patronem tkalců a soukeníků. Zvon byl původně zavěšen v zaniklém okně zvonice a nedávno se ho podařilo nechat zrestaurovat ve Zvonařství Manoušek na Zbraslavi. Další tři zvony se do dnešní doby nezachovaly. Byli to Dominik, sanktusovník a Angelus (?). Původního Dominika (či Dominikál) stvořil r. 1521 mistr Bartoloměj z Nového Města pražského. V r. 1876 pukl a byl přelit téhož roku Josefem Diepoldem v Praze. Tento nový zvon byl zrekvírován. K jeho výzdobě patřila postava sv. Dominika. O těch dvou dalších více nevíme. V nedávné době přibyl do kostela nový zvon Michal, jenž byl vyroben z litiny těsně po druhé světové válce a původně sloužil v kostelu sv. Viléma Akvitánského ve Vřesině u Hlučína.

   Na zvonici se neustále pracuje, dochází k různým úpravám, aby uchycení zvonů odpovídalo současným bezpečnostním požadavkům, a k dílčím opravám (obnova spojovacích prvků zvonové stolice, odstranění recentně instalovaných vzpěr apod.). Přitom dochází také k archeologickému výzkumu (zjišťovací sonda k základovému roštu stolice). Nacházejí se tu věci (keramika, papír), které zde v minulosti zanechali zvoníci a další návštěvníci zvonice.

   Po krátké přestávce začala druhá část přednášky, v níž jsme letem světem navštívili další zvonice v našem regionu. Nejprve jsme však ještě zůstali ve Slaném. V klášterním kostele Nejsvětější Trojice se nacházejí dva barokní zvony. Jsou zasvěceni Nejsvětější Trojici (Mikuláš Löw, 1669, nové srdce 1875, na něm reliéf s tímto námětem) a Panně Marii (reliéf přenesení Svaté chýše do Loreta). I zde našli ve zvonici zajímavé předměty (barokní nádoba zvaná šál, hrací karty). Ze zvonice kaple Zasnoubení Panny Marie piaristické koleje pocházejí zvony z r. 1807, jenž byly vyrobeny v dílně Františka Josefa Kühnera v Praze, na větším je vyobrazena Bohorodička a na menším Nejsvětější Trojice. Zvony byly nedávno restaurovány.

   V Želenicích se ve zvonici u kostela sv. Jakuba Většího nachází zvon z r. 1613 od slánského mistra Jindřicha Senomatského ze Šternstatu, který zdobí znak města Slaného. Další jeho dílo je v Kvílicích.

   Nejstarším zvonem v našem okolí se může patrně pyšnit Knovíz. Na Slánsku máme také zvony od slavných zvonařů ze 16. stol. Brikcího z Cimperka (Želenice, Dřínov, Nabdín, Neprobylice, Smečno, Páleček) a Tomáše Jaroše z Brna (Řisuty). Mezi v regionu zastoupené novodobé autory patří rodina Manoušků. Z jejich dílny pocházejí zvony ze Pcher a sv. Václav z Budče. Ten původní z r. 1935 od Rudolfa Manouška st. byl zničen za druhé světové války. Nový byl poté u nich ulit v r.1993. Příkladem toho, jak by se však současnosti nemělo postupovat, je zvon Ludmila z r. 2024, který si nechali místní zhotovit až v Itálii pro kapličku v Třebichovicích (18. stol.).

   Na závěr zbyl prostor pro dotazy posluchačů. Přednášející upozornil na možnost přispět na opravu zvonů a zúčastnit se jím vedených prohlídek sv. Gotharda. Nám poté již nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění a popřát mu mnoho zdaru v péči o jemu svěřené zvony.

  Tak skončil další běh naší akademie, a je proto na místě za ní poděkovat jejím organizátorům z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný a popřát jim mnoho úspěchů v jejich práci. Všem poté přejeme krásně prožité Vánoce, mnoho štěstí a zdraví do nového roku a doufáme, že se s nimi opět v dalším ročníku akademie setkáme.

(Pavel Zděnovec) 

S architektem Ladislavem Bartošem u sv. Jakuba Většího na Starém Městě pražském / sobota 16.11.2024

  V sobotu 16. listopadu 2024 se uskutečnila tradiční pražská exkurze posluchačů Slánské akademie volného času. Tentokrát se její účastníci vydali spolu s Ing. arch. Ladislavem Bartošem z Národního památkového úřadu (Územní odborné pracoviště Praha) do kostela sv. Jakuba Většího na Starém Městě pražském a do části k němu přiléhajícího kláštera Řádu menších bratří konventuálů (minoritů).

   Nejprve jsme si celý komplex obhlédli zvenku a pan architekt pohovořil o jeho stavebním vývoji, na jehož dokumentaci se zčásti podílel. Nejvíce nás zaujalo průčelí kostela, které je nezvyklé především svou bohatou štukovou výzdobou znázorňující tři světce – sv. Františka z Assisi, sv. Jakuba Většího a sv. Antonína z Padovy. Zajímavý je také vstupní portál do konventu s barokními vyřezávanými dveřmi s reliéfy sv. Františka Serafínského a sv. Antonína Paduánského na křídlech a se znakem minoritů doprovázeným hlavičkami andělů v nadhlaví. Nad ním je ve výklenku barokní kopie svatojakubské P. Marie Bolestné (Piety) jako ochránkyně kláštera. Branku do klášterní zahrady zdobí sousoší Kalvárie s Ukřižovaným a dětským géniem datované letopočtem 1822.

   Poté jsme vstoupili do kostela, usedli do lavic a náš průvodce nám začal vyprávět o historii tohoto klášterního celku. Minorité se zde usadili za vlády českého krále Václava I., kdy podle pokračovatelů Kosmovy kroniky obdrželi r. 1232 dům v Praze. O dva roky později byl vysvěcen kostel, jenž byl pro jejich řád nezvykle zasvěcen apoštolovi sv. Jakubu Většímu. V refektáři kláštera se r. 1311 konala korunovační hostina Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. O pět let později však klášter vyhořel a tento manželský pár se zasloužil o jeho renovaci. Za vlády prvních Lucemburků proběhla přestavba kláštera v gotickém slohu, která byla dovršena vysvěcením nového chrámu r. 1374 pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Ten stal jednou ze zastávek Svatojakubské cesty do Santiaga de Compostela. Byl také jedním z míst, kde bylo při pohřbu císaře Karla IV. r. 1378 vystaveno jeho tělo. Za husitských válek byl klášter uchráněn před rabováním cechem řezníků, kteří jej opět ochránili r. 1611 při vpádu Pasovských. To již však měl kostel měl za sebou úpravu provedenou za císaře Rudolfa II. Osudným se však pro něj stal tzv. francouzský požár v r. 1689, po němž došlo k výrazné barokní přestavbě provedené Janem Šimonem Pánkem. Kostel byl postupně bohatě obdařen novým inventářem zhotoveným předními umělci té doby. Za josefínských reforem byl klášter částečně zrušen, avšak řádoví bratři v něm nadále přebývali. Severní část konventu zničenou požárem 1841 však museli prodat a v klasicistně přestavěném objektu působí od té doby střední škola. V refektáři kláštera vznikla první mateřská školka u nás. V letech 1938 až 1941 proběhla poslední významná renovace kostela a konvent se prvních výrazných oprav v minulém století dočkal až na jeho konci.

   Následně jsme si prohlédli kostel a zastavili se u každého oltáře. V trojlodí se jich nachází dvacet dva, které zdobí plátna od Petra Brandla, Petra Kecka, Hanse von Achena, Jana Jiřího Heinsche, Michala Václava Halbaxe a Jana Kryštofa Lišky, a jejich sochařskou výzdobu dodaly většinou dílny Matěje Václava Jäckla a Ignáce Františka Platzera. V severní lodi se nachází náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a Johanna Bernarda Fischera z Erlachu, který se řadí mezí přední barokní sepulkrální památky ve střední Evropě, a pamětní deska, která připomíná, že kostel je pod ochranou cechu řezníků z r. 1615. Presbytáři vévodí hlavní oltář s obrazem Umučení sv. Jakuba od Václava Vavřincem Rainera a pozdně gotická socha Piety, které byly připisovány zázraky. K umělecky hodnotnému vybavení kostela se řadí také barokní kazatelna a monumentální varhany, jejichž původní podoba pocházela z dílny Abrahama Storka z Lokte (1705). Klenbu kostela zdobí fresky původně od Františka Maxmiliána Vogeta, které v hlavní lodi znázorňují výjevy ze života Panny Marie a v chóru jsou oslavou Nejsvětější Trojice.

   Po obhlídce chrámu jsme přešli do konventu, kde nás uvítala Helena Kohoutová, která se podílí na obnově a zpřístupnění části kláštera veřejnosti. Nejprve jsme si prohlédli rajský dvůr. Křížové chodby po jeho obvodě jsou z části gotické a zbytek byl doplněn v baroku. Pak jsme nahlédli do sklepení, které dnes slouží jako galerie. Poté jsme v přízemí kláštera navštívili zimní refektář (současný Sál Jana Lucemburského), který zdobí fresky F. M. Vogeta z r. 1737, jejichž námětem jsou výjevy ze života sv. Františka z Assisy, a štuková výzdoba Abondia Bolly. Následně jsme vystoupili do patra, kde se nachází letní refektář (současný Korunovační sál), jenž je vyzdoben nástropními malbami, jež představují tyto náměty: Sv. František podpírá budovu lateránského řádu v Římě, Potvrzení řádu menších bratří papežem Honoriem III, Stavění kláštera sv. Jakuba a Zachránění kláštera pražskými řezníky. Původní Vogetovy fresky byly přemalovány r. 1881 Františkem Duchoslavem. Ve dvou nikách pod sebou na západní stěně s okny jsou sochy světců. Po stranách refektáře se nacházejí vstupy do bývalých cel bratří, které jsou dnes prezentovány jako salónky.

   Závěr naší prohlídky patřil kapli sv. Anny, kterou nám zpřístupnil jeden ze zdejších bratří minoritů, rektor P. Stanislaw Josef Jaromi, Ph.D., OFMConv. V jádru gotická stavba prošla barokizací. Její výmalba od Vogeta byla v 19. stol. přemalována. Nachází se v ní oltář sv. Rodiny z 40. let 18. stol. a na stěně náhrobní deska Zuzany Busové, manželky kapelníka císaře Rudolfa II., z r. 1598.

  Tady jsme se rozloučili s naším průvodcem, poděkovali jsme za zajímavý výklad a doufáme, že i v budoucnu s ním budeme poznávat další pražské památky. Poté se již každý sám vydal na další obhlídku Prahy nebo rovnou zamířil do svého domova. Byla také možnost ve Valdštejnské jízdárně navštívit výstavu École de Paris věnovanou také dílu Georgese Karse, rodáka z nedalekých Kralup nad Vltavou, kterou můžu vřele doporučit.

(Pavel Zděnovec)

  

Autor fotografií: PhDr. Vladimír Přibyl

Další jeho fotografie najdete zde.

PhDr. Zdeněk Kuchyňka o Budči a svatováclavské tradici / sobota 5.10.2024

    Po letní pauze se opět sešli posluchači Slánské akademie volného času se v sobotu 5. října 2024, aby si vyslechli další přednášku letošního ročníku. Již po několikáté mezi ně zavítal PhDr. Zdeněk Kuchyňka ze Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně, aby jim vyprávěl o nedaleké Budči a s ní spojené svatováclavské tradici.

    Budeč u Zákolan byla osídlena již v pravěku. Slovanské hradiště zde vzniklo v 9. století a bylo jedním z center přemyslovské středočeské domény. Český kníže Spytihněv I. (+915) v době své vlády (895–915) na něm nechal patrně r. 905 vystavět kostel sv. Petra. Tato rotunda je považována za nejstarší dochovanou stavbu na našem území. Později došlo ještě k výstavbě kostela Panny Marie, který byl za josefínských reforem zrušen a až na základy se z něho nic nezachovalo. Hradiště však záhy ztratilo své postavení ve správě země a začalo se postupně vylidňovat, až zde zůstaly jen církevní stavby a zbytky opevnění.

   Co však zachovalo Budeč v paměti lidí, byly legendy spojené se životem sv. Václava, podle nichž zde nabyl vzdělání. Zdejší kněz ho měl naučit číst v žaltáři a odříkávat žalmy. Tato legendární vyprávění vycházejí z toho, že u každého kostela bývala vyučována skupinka chlapců, kteří knězi vypomáhali při bohoslužbě, jež byla sloužena téměř celá v latinském jazyce. Ti se nejprve naučili žalmy nazpaměť a poté i číst a psát. To, že tomu tak bylo i na Budči, dokládá nález tabulky a písátek. Ve skutečnosti však byl patrně mladý kněžic jako nevládnoucí člen dynastie pověřen správou hradiště panujícím knížetem, jenž se svou družinou vykonával svou vládu tak, že neustále putoval mezi svými sídly.

   Vznikla tak tradice o škole na Budči, která přetrvala staletí. Ve svých dílech jí rozkošatili jak renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan (+1553), tak barokní historici Bohuslav Balbín (+1688) a Jan František Beckovský (+1725). Tvrdilo se, že již v dobách pohanských se zde vyučovalo čarodějnictví a jejími absolventy tehdy byly Krokovy dcery Libuše, Kazi, Teta i Přemysl Oráč. V okolí Budče byly poté také s tamním pobytem budoucího světce spojovány dvě přírodní památky – svatováclavská studánka a kamenné lože sv. Václava.

   V 19. století se o zachování povědomí o významu Budče v počátcích české státnosti zasloužil především lékař, pedagog a filosof Karel Slavoj Amerling (+1884), který v r. 1839 založil na Novém Městě pražském vyučovací ústav nazvaný Budeč, jehož činnost však záhy musel z finančních důvodů ukončit. Na místě, kde měla být kdysi nejstarší škola v Čechách, chtěl vybudovat univerzitu a místní hřbitov proměnit v pohřebiště významných osobností národa. Nic z toho se však neuskutečnilo. Věnoval se však výuce učitelů a vydával pro ně časopis Posel z Budče. Ta se stala také místem jeho posledního odpočinku.

   Hradiště v té době neušlo pozornosti také našich prvních archeologů. Svou pozornost jí věnoval již páter Václav Krolmus (+ 1861), který také v obrozeneckém nadšení hledal hrob praotce Čecha a další podobné starožitnosti. Jan Erazim Vocel (+1871) v druhém svazku svého díla Pravěk země české (1868) uveřejnil jeho první plánek.

   Na počátku 20. století se rozběhly z iniciativy Společnosti přátel staroslavné Budče, u jejíhož zrodu stál učitel Václav Dlouhý, přípravy oslav tisíce let od založení budečského kostela. Ten prodělal v průběhu staletí několik proměn. Nejprve byla k rotundě přistavěna románská věž a v baroku ještě přibyla sakristie, která nahradila původní podkovovitou apsidu. Interiér svatostánku se také během doby měnil. Nejstarší zachovanou částí vybavení je dnes kamenná kazatelna z r. 1585, která je dokladem nového zasvěcení kostela sv. Petru a sv. Pavlu. Poblíž ní se nachází na zdi podpis renesančního básníka a humanisty Štěpána Lomnického z Budče (+1623). Barokní inventář kostela podlehl zkáze při požáru r. 1876. Při jeho obnově byl nahrazen novým hlavním novorománským oltářem sv. Petra a sv. Pavla. Boční oltáře z r. 1827 byly zasvěceny sv. Ludmile a sv. Václavovi. Pod kruchtou byl umístěn krucifix ze 16. stol. Před oslavami, které vyvrcholily v r. 1905, byl kostel nově vymalován. Další změna nastala v souvislosti s chystaným svatováclavským miléniem, kdy byly boční oltáře odstraněny, hlavní oltář vyměněn a byla zhotovena nová malířská výzdoba. Novému hlavnímu oltáři vzniklému v letech 1926 až 1927 vévodil Ukřižovaný, jenž byl předtím umístěný pod kruchtou. Poslední úpravy poté nastaly v 90. letech, kdy byl zhotoven sochařem Petrem Váňou nový kamenný oltář.

   Velkolepé oslavy mučednické smrti sv. Václava v r. 1929 daly také podnět k soustavnějšímu archeologickému průzkumu budečského hradiště. Ten v několika etapách trval až do nedávné doby a postupně ho později v 70. a 80. letech 20. stol. vedli významní archeologové Zdeněk Váňa (+1994), Miloš Šolle (+2004) a Naďa Profantová. Revizi celkového průzkumu poté provedla Andrea Bartošková.

 

 Polistopadové změny přinesly možnost opětovně se přihlásit k svatováclavským tradicím, a tak od r. 1990 se každoročně konala Národní svatováclavská pouť na Budeč, jenž byla později přejmenována na dnešní Svatováclavské slavnosti. Přestože se tamní hřbitov nestal českým Slavínem, jsou na něm pohřbeni vedle Amerlinga takové osobnosti jako sochař a spisovatel František Hnátek (+1941), akad. sochař Bedřich Stefan (+1982) a historici Oto Urban (+ 1996) a Václav Davídek (+ 1993), autor Vévodské Budče (1945) a Co bylo před Prahou (1971).

  Na závěr přednášky zbyl čas na dotazy obecenstva a nám nezbylo než poděkovat panu doktorovi za zajímavé vyprávění. Těšíme, že mezi nás znovu v budoucnu opět zavítá a my budeme moci vyslechnout jeho další přednášku věnovanou našemu regionu.

(Pavel Zděnovec)