PhDr. Vladimír Přibyl o starém umění na Slánsku / sobota 25.4.2026

   I přesto, že krásné jarní sluníčko lákalo volný čas strávit spíše venku, dali posluchači Slánské akademie volného času v hojném počtu přednost vyslechnout si v sobotu 25. dubna 2026 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednášku jejího zakladatele, historika umění PhDr. Vladimíra Přibyla. Tentokrát se ve svém druhém Kaleidoskopu starého umění na Slánsku zaměřil na střípky ze Zlonic a Smečna. Své vyprávění rozdělil na tři části.

  První část, nazvanou Letokruhy barokní krajiny, uvedl vzpomínkou na slánského gymnaziálního profesora Antonína Leopolda, který působil rovněž na poli památkové péče, a na putování s ním po Slánsku. Jeho vzpomínání na něho bylo spojeno s barokní sochou sv. Donáta (1724) u cesty z Poštovic do Šlapánic. Poté se věnoval historii záchrany barokní sýpky v Břešťanech (1730), která byla nejstarší na zlonickém panství Kinských. V roce 2005 došlo k devastaci interiéru a střechy. Naštěstí se tehdy podařilo odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, vedenému právě panem doktorem, v součinnosti s policií dalšímu ničení této kulturní památky zabránit a alespoň zčásti zachovat původní trámoví. Ve spolupráci s novým majitelem se poté v letech 2009–2016 přistoupilo k obnově střechy a interiéru, i když vše již nešlo vrátit do původního stavu.

  Druhá část byla věnována zlonickému kostelu a jeho úpravě na přelomu 19. a 20. stol. v duchu novobaroka a secese. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v barokním slohu podle návrhu Ferdinanda Maxmiliána Kaňky Ferdinandem Hübnerem v letech 1727–1744. Tato podoba chrámu se zdála bohatým majitelům panství Kinským, kteří k němu měli patronátní právo, o století později málo honosná a rozhodli se ho nechat přestavět. Tohoto úkolu se ujal profesor pražské uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann (+1927), který navrhl r. 1892 nejen novobarokní přestavbu vlastního svatostánku, ale i nerealizovanou úpravu jeho okolí (včetně Mariánského sloupu). Stavební práce provedla v letech 1895–1899 firma Václava Faigla ze Zlonic. Tato přestavba (především odstranění ochozu nad kněžištěm) však později způsobila problémy se statikou, které musely být řešeny při generální opravě v letech 1992–1995. Na proměně kostela se podílel také sochař Stanislav Sucharda (+1916). Ten vytvořil novou sochařskou výzdobu průčelí (polopostavy sv. Václava a sv. Vojtěcha a sochy Panny Marie, Beránka Božího a andělů), která nahradila původní plastiky (místo zemských světců apoštolové sv. Petr a sv. Pavel) od Josefa Kleina, jež se dnes nacházejí v přilehlé zahradě. Druhým architektem, který se podílel na úpravě kostela a jehož návrhy jsou již ovlivněny secesí, byl Josef Fanta (+1954), jenž je znám především jako tvůrce Hlavního nádraží v Praze. Podle jeho návrhu došlo k doplnění tabernáklu hlavního oltáře o další řezbářské prvky. Jím navržené novobarokní svícny, věčné světlo a kříž (Ukřižovaný v mandorle, 1903) vytvořil zlatník Jaroslav Hirsch. Co se však nepodařilo realizovat, byla nová mřížová vrata hlavní vstupní brány. Zato však jím navržené úpravy okolí (schodiště, kovová zábradlí a kandelábry) se uskutečnily.  Poslední představenou osobností, jež se podílela na dnešní podobě svatostánku, byl malíř Adolf Liebsher (+1919), který spolu se svými spolupracovníky (jeho syn Adolf a Julius Fischer) vytvořil novou nástěnnou výzdobu. Ta se v provedení nepatrně liší od návrhů, které se dnes nacházejí v Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích. Zadavatel prací však nebyl spokojen pouze s vyobrazením Zvěstování P. Marie, které musel malíř opravit.

  Po krátké přestávce na občerstvení následovala třetí část, která byla věnována Smečnu a záhadám spojených s jeho památkami. Jednou z nich je ta, komu patří alianční erby (znaky Martiniců a Šternberků) na Platzerově sousoší Nejsvětější Trojice a na zámecké salla terreně. Podle jeho hypotézy by mohly náležet Marii Josefě ze Šternberka (+1747), vdově po významném představiteli rodu Jiřím Adamovi II. z Martinic a matce tehdejšího vladaře smečenského panství Františka Michala z Martinic, za něhož proběhla barokní úprava zámku. Poté se věnoval dotekům antické kultury v zámecké zahradě. Zde se nacházejí čtyři barokní sochy (Herkules s Nemejským lvem, Herkules se psem Kerberosem, Flora a Pomona) vytvořené neznámým autorem kolem r. 1740. V salla terreně, která je dílem Kiliána Ignáce Dietzenhofera, vytvořil jeho spolupracovník, malíř Jan Karel Kovář freskovou výzdoby na motivy z římských dějin podle Dějin Tita Livia. Jedná se o dva výjevy: Horatius Cocles na mostě Sublitius a Mucius Scaevola před etruským králem Porsennou, které představují dvě ctnosti Římanů Constantia a Fortitudine (Stálost a sílu). Což bylo v podobě Constanza a Fortezza, také heslem císaře Karla VI. Výzdoba salla terreny tak podle pana doktora mohla být holdem panovníkovi a vyjádřením věrnosti habsburskému rodu. Císařovo heslo také užil pro název své barokní opery dvorní skladatel Johann Joseph Fux. Její provedení v letní jízdárně Pražského hradu bylo součástí korunovačních slavností při české korunovaci Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristíny v r. 1723. Vzpomínka na toto představení mohla být též podnětem pro zadání těchto výjevů Martinici.

  Na závěr svého vyprávění dal pan doktor prostor pro dotazy posluchačů. Nám poté nezbylo než mu poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že zase mezi nás v budoucnu zavítá, aby nás seznámil s dalšími novými poznatky o památkách našeho regionu. Přejeme mu pevné zdraví a mnoho dalších let plodného bádání.

 

(Pavel Zděnovec)

Jana Bělová o nejstarším zvonu v Praze / sobota 21.3.2026

   V sobotu 21. března 2026 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost se v Městském kině ve Slaném opět setkat s Mgr. Janou Bělovou, Ph.D., kurátorkou historických sbírek Muzea hlavního města Prahy, jež je tentokrát seznámila s osudy nejstaršího zvonu v Praze.

Zvon, který do konce druhé světové války visel ve věži Staroměstské radnice, byl původně ulit pro benediktinský klášter v Břevnově a pocházel z r. 1313. V pražských městech se do 20. stol. nedochoval starší a v rámci Čech se řadil mezi pět nejstarších. Nechal ho zhotovit, jak dokládal nápis na něm, břevnovský opat Benedikt z Nečtin a byl zasvěcen Svaté Trojici, Panně Marii a světcům Vojtěchovi, Benediktovi a Vintířovi. Jeho hmotnost dosahovala téměř 3 tun.

Kdy se dostal do Prahy, netušíme, ale na Staroměstské radnici je doložen až r. 1589, kdy je zmiňován v Písni historické o Městech Pražských Blažeje Jičínského. R. 1420 zpustošili klášter husité, kteří se na šest let zmocnili jeho statků. Zda také odvezli zvon, anebo jej poté z ekonomických důvodů prodali Starému Městu pražskému sami benediktini, se z pramenů nedovíme, ale jako pravděpodobnější se jeví verze, že se stal kořistí přívrženců kalicha.

  Na radnici byl zvon osazen napevno. Rozezvučel se při úderech zprvu dvou kladiv a později pouze jen jednoho. Nejdříve byl spojen s orlojem a poté s cimbály (z 18. stol.) a věžními hodinami. V případě poruchy stroje se přistoupilo k ručnímu odbíjení. Zvon vedle toho, že měřil čas (nejdříve staročeský, později německý), měl také funkci signální v případě nebezpečí a svolával též členy městské rady na jejich zasedání.

  Své poslání plnil bez povšimnutí až do 1. světové války. Tehdy došlo k rekvizicím zvonů, avšak ta se ho bezprostředně pro jeho stáří netýkala. Přesto je až podivem, že zůstal zcela nepovšimnut a není uveden ani v Katastru zvonů pro Prahu z r. 1915. Na světlo světa jej přivedl až o dva roky později astronom a gymnaziální profesor Václav Rosický, který o něm publikoval dva články, jeden v Památkách archeologických a druhý ve Světozoru. Chtěl o něm psát i do Národní politiky, avšak na doporučení zemského konzervátora, jenž se obával, aby tak nepřivedl ke zvonu nežádoucí pozornost armády při další chystané rekvizici, tak neučinil. Při té příležitosti vznikla r. 1917 také jeho jediná fotografie a byl pořízen odlitek nápisu.

 Za 2. světové války došlo znovu k rekvizicím zvonů. Radniční zvon však byl pro své stáří zařazen do kategorie D, tedy mezi nejcennější, jež měly být zachovány. Vypadalo to tedy, že přežije i další válku bez úhony. Na jejím sklonku však vypuklo v Praze v květnu 1945 povstání a při bojích s okupanty došlo také k značnému poškození Staroměstské radnice. Ta byla jedním z hlavních center povstalců, což bylo příčinou toho, že se několikrát ocitla pod palbou německé armády, což trvalo až do 8. května, kdy došlo v 16 hodin k uzavření příměří. Mezi ztrátami, které utrpěla, se řadí také zničení zvonu. Nejprve byl poškozen střelbou a jeho osud dokonal požár radniční věže. Utrhl se ze svého závěsu, prorazil několik dřevěných podlážek a jeho kousky se později nalezly až na klenbách.

Fragmenty zvonu se po válce dostaly do sbírek Muzea hlavní města Prahy. Tehdy byla také snaha zvon obnovit. R. 1946 vytvořil sochař Karel Novák sádrový odlitek pláště zvonu, který byl později vystaven v břevnovském klášteře. Práce na vytvoření jeho funkční kopie zvonařem Rudolfem Manouškem ml. trvala i přes komunistický puč v r. 1948 až do padesátých let, kdy byla patrně z ekonomických důvodů zastavena.

  V minulém roce se Muzeum hlavního města Prahy rozhodlo v rámci oslav 80. výročí od konce 2. světové války připomenout i tento zvon. Byly oskenovány jeho fragmenty a podle nich vytištěny na 3D tiskárně kusy, které po sestavení vytvořily model zbytku zvonu ve velikosti 1:4. Zjistilo se tak, že se ho po částech zachovalo přibližně 70 %. Našlo se místo průstřelu a podle profilu žebra se dalo určit v jaké tónině byl naladěn. Pro výstavní účely byl poté zhotoven model v jeho skutečné velikosti, který se nakrátko nacházel v přízemí Staroměstské radnice a počítá se, že v ní bude umístěn ve stálé expozici.

Na závěr zbyl čas na dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat paní kurátorce za zajímavou přednášku a těšit se, že mezi nás opět zavítá. Zájemcům o dějiny zvonu, lze vřele doporučit krátká videa umístěná muzeem na YouTube, v nichž také vystupuje.

                                                                                                                            (Pavel Zděnovec)

1. video

2. video

3. video

 

 

 

 

Vratislav Košťál o britské šlechtě v českých zemích / sobota 21.2.2026

V sobotu 21. února 2026 v městském kině ve Slaném začala jubilejní dvacátá sezona Slánské akademie volného času. Na úvod pořadatelé z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný předali ocenění účastníkům minulého běhu, kteří vypracovali ročníkové práce. Poté se již ujal slova JUDr. et PhDr. Vratislav Koštál, Ph.D., aby nás seznámil se šlechtickými rody, jež k nám přišly z britských ostrovů.

   Označit však všechny za britské je tak trochu nepřesné, protože se v českých zemích usadily většinou již před sjednocením Velké Británie a hovoříme proto především o šlechtě skotské a irské či v menší míře anglické, přičemž v posledním případě se jednalo většinou o potomky normanských dobyvatelů, jenž tuto zemi obsadili po vítězství v bitvě u Hastingsu (1066). Příchod irských a skotských emigrantů na evropský kontinent je spojen se snahou Anglie zmocnit se jejich domovů, která započala již ve 12. stol. Irské katolické uprchlíky v Praze připomíná Hybernium (latinský název pro Irsko), jenž bylo původně konventním kostelem kláštera, který se svolením císaře Ferdinanda II. zřídili irští františkáni.

   Šlechta z britských ostrovů k nám přicházela v několika etapách. První významná vlna se zde objevila za třicetileté války, kdy v důsledku porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře přišla možnost získat majetek zabavený císařem povstalcům, avšak váže se především k zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu v r. 1634. Druhá (po r. 1690) poté souvisí s vítězstvím Viléma III. Oranžského nad skotskými stoupenci Stuartovců v bitvě u Dunkfeldu. V 19. století se poté do habsburské monarchie stěhuje podnikatelská nobilita, která zde hledá nové možnosti, jak rozmnožit svůj majetek.

   Na odstranění císařského generalissima Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, a jeho spolupracovníků hraběte Adama Trčky z Lípy a hraběte Viléma Kinského z Tetova a Vchynic, k němuž vydal podnět panovník, se podílelo také několik příslušníků šlechty z britských ostrovů. Jednalo se o rody Butler, Leslie, Geraldin, Gordon a Deveroux. Odměnou se jim staly statky zkonfiskované zavražděným, jenž se v očích císaře stali zrádci. Plukovník Walter Butler, jenž byl povýšen do hraběcího stavu, obdržel panství Doksy s Bernštejnem a Deštnou, plukovník John Gordon Smidary a Skřivany, podplukovník Robert Geraldin Mšeno, podplukovník Walter Leslie Nové Město nad Metují, Veselici a Slatinu a kapitán Walter Deveroux až r. 1638 Dobrovítov, Chlum a Krchleby.

  Ve službách habsburské monarchie i později našli své místo britští aristokraté jako vojáci, úředníci, proslavili se též na poli vědy, stali se církevními hodnostáři, či byli dobrými hospodáři a podnikateli. Pocházeli z rodů Brown, D‘Ogilvy, Bietagh, Kavanagh, MacBrady, Taaffe, Wallis, Hamilton, Jenison of Walworth, Spens-Boden, MacNeven O‘Kelly of Aghrüm, Smith of Balroe, Woderborn of Dundee, Skene, Conway of Waterford, Parish of Senftenberg, Enis of After and Iveagh nebo Stomm.

    Významným vojevůdcem za Karla VI. a Marie Terezie byl Maxmilián Ulysses hrabě Brown of Camus, jenž je pochován v kostele kapucínského kláštera na Novém Městě pražském a jeho předkové přišli do Evropy ze Skotska. Slavný generál ve službách císařovny a Josefa II. Ernst Gideon von Laudon pocházel z Livonska, ale mezi jeho prapředky snad patřili příslušníci skotského rodu Loudonů, nebo byla snaha ho s nimi spojit, a proto se psal také jako svobodný pán von Loudon. Politik Eduard hrabě Taaffe, který měl irské předky, byl nejdéle sloužícím předsedou předlitavské vlády v Rakousku-Uhersku. Poslední olomoucký biskup Maxmilián (v úřadě 1761–1776) byl ze skotského rodu Hamiltonů, jenž se pečlivě staral o svoji diecézi, hospodářsky ji povznesl (založil vesnici Hamiltony) a zasloužil se o obnovení biskupské obrazárny na zámku v Kroměříži a rozšíření knihovny v paláci v Olomouci. Přibližně v té době se stal Vilém MacNeven (původem Ir) profesorem a později děkanem pražské lékařské fakulty. Významným obchodníkem anglo-německého původu z Hamburku byl John Parish, který r. 1815 kupuje v Čechách panství Žamberk s hradem Litice a o rok později dosáhl titulu rytíře a následně je povýšen do panského stavu s přídomkem von Senftenberg.

   Během celé přednášky byly promítány erby jednotlivých rodů, fotografie jejich sídel, jak ve Velké Británii, tak u nás, a dochované portréty významných osobností z nich pocházející, jako třeba oblíbence anglické královny Alžběty I. Roberta Deverouxa, 2. hraběte z Essexu.

     I ve Slaném máme připomínky na britskou aristokracii. V konventním kostele Nejsvětější Trojice je to znak na vítězném oblouku, který patří Selině Carolině, hraběnce Clam-Martinic, rozené Meade, manželce hraběte Karla Jana z Clam-Martinic, jež pocházela z irské šlechtické rodiny. V děkanském chrámě sv. Gotharda zdobí jedno vitrážové okno erb ženy slánského purkmistra a statkáře Augusta Hemerky ze Stanmíru Karolíny, která pocházela z původně skotského rodu Spens-Boden, jehož i někteří další příslušníci jsou pochováni na slánském hřbitově v Hemerkově hrobce. Ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném se patrně nachází také portrét generál-majora Josefa  Ulyssese Browna, syna výše zmíněného Maxmiliána Ulyssese hraběte Browna a jeho manželky Marie Filipiny hraběnky Clam-Martinic, který byl členem Řádu maltézských rytířů. Tento portrét jenž je součástí obrazové galerie, jež se nacházela na zámku Kinských v Budenicích.

   Na závěr své přednášky dal přednášející prostor pro dotazy posluchačů, z nichž jedna připomenula pobyt baronky Spens-Boden ve Slaném, a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé povídání a představení knihy Britská šlechta v českých zemích, jejíž je spoluautorem a kterou je možno ještě získat v obchodech.

(Pavel Zděnovec)