Mgr. Zdeněk Víšek o Ivanu Kraskovi v Klobukách a ve Slaném / sobota 10.10.2026

  Po letní přestávce se v sobotu 10. října 2026 v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném uskutečnila další z řady přednášek letošního běhu Slánské akademie volného času. Tentokrát nám představil profesor slánského gymnázia a předseda Patria – společnosti pro ochranu kulturních památek Mgr. Zděnek Víšek život a dílo slovenského básníka Ivana Kraska, jehož kulaté výročí narození si tak připomínáme i v našem městě.

 Jméno Ivan Krasko bylo jedním z několika uměleckých pseudonymů literáta a politika Ing. Dr. Jána Botta, jenž se narodil 12. července 1876 v gemerské obci Lukovištia v rolnické rodině, která měla patrně italské kořeny. Jeho vzdálený příbuzný, přední slovenský básník a štůrovec Ján Botto vydal poemu Smrť Jánošíkova. Jazykově nadaný mladík studoval postupně gymnázia v Rimavské Sobotě (1887–1892), v Sibiu (dnešní Rumunsko, 1892–1894) a v Brašově (dnešní Rumunsko, 1894–1896). Na další studia se poté vydal r. 1900 do Prahy, kde chodil na Vysokou školu technickou. Se svými krajany se scházel ve studentském spolku Detvan. Tomu po nějaký čas předsedal Milan Rastislav

Štefánik, s kterým udržoval kontakt i po ukončení svého studia. V roce 1905 dosáhl titulu inženýra a své první zaměstnání našel v Čechách. Nastoupil jako technik do cukrovaru v Klobukách, v němž poté postupně zastával i další pozice v jeho vedení, než odešel do Slaného. Po dobu svého pobytu se v této vsi cítil osamělý, i když měl možnost se zde společensky stýkat s dalším spisovatelem tehdy žijícím ve vesnici, knězem Jindřichem Šimonem Baarem. Přesto zde vytvořil významnou část svého básnického díla. R. 1912 se přestěhoval do Slaného a přešel jako vedoucí výroby do zdejší chemické továrny, jež byla vlastnicky spojena s cukrovarem. V tomto roce se také oženil s Ilonou Kňazovičovou (+ 1986) a v tom následujícím se mu narodil syn Jaromír. Radostné okamžiky však doprovázelo také plicní onemocnění způsobené jeho zaměstnáním. Ve Slaném pobýval až do vypuknutí I. světové války, kdy byl povolán do armády jako důstojník na východní frontu, avšak do bojů nezasáhl. V době, kdy žil v našel v našem regionu, mu vyšly dvě zásadní básnické sbírky Nox et solitudo (1909) a Verše  (1912).

  Před krátkou přestávkou na kávu navázali na vyprávění přednášejícího naši hosté z Klobuk recitací dvou básní. Prvá byla od Kraska a ta druhá, inspirována jeho pobytem v Klobukách, pocházela od současného slovenského básníka Jána Zambora.

  Po krátké pauze nám představil pan magistr Ivana Kraska jako politika. Poté, co válka skončila, odešel s rodinou na Slovensko a věnoval se především politické činnosti. Nejprve zasedal v Revolučním národním shromáždění, poté byl poslancem Národního shromáždění a nakonec jeho senátorem. Současně s tím vykonával funkci tajemníka ministra s plnou mocí pro správu Slovenska Vavra Šrobára, s nímž se znal již z Detvanu, a poté působil na Zemském úřadě v Bratislavě. V době Slovenského štátu nebyl politicky činný a s ĺudáckým režimem si nezadal.

 Vedle toho se se věnoval také vědecké činnosti na poli chemie a dosáhl r. 1923 v Praze hodnosti doktora věd. Pobýval většinou v Bratislavě. Narodily se mu dvě dcery Eva (*1920) a Anna (1923–1953). Starší z nich se později provdala za slovenského spisovatele Ladislava Mňačka. V r. 1938 odešel do penze. V roce 1943 se odstěhoval do Pieštan, kde žil a pracoval téměř do své smrti. R. 1946 byl tento básník, prozaik a překladatel za svoji celoživotní tvorbu jmenován národním umělcem.

 Zemřel 3. března 1958 v státním sanatoriu v Bratislavě a je pohřben ve svých rodných Lukovištích.  Jeho památku jsme si připomněli také několikrát na Slánsku. V roce 2004 byla v rámci Dnů slovenské kultury ve Slaném odhalena pamětní deska na budově bývalé chemické továrny na pražském předměstí (nyní prodejna stavebním K.N.Š.). V roce 2010 mu byla věnována výstavka v Domě s pečovatelskou službou Na Sadech. O sedm let později navštívila Slaný skupinka slovenských básníků. V roce 2021 byl pamětní deskou připomenut jeho pobyt v Klobukách.

Na závěr svého vystoupení dal pan profesor prostor na dotazy z obecenstva a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé povídání. Těšíme se, že se s ním opět v budoucnu v Akademii setkáme, aby nás seznámil s některou s dalších osobností spojených s naším regionem.

                                                                                                   

(Pavel Zděnovec)

David Berger o pravěku ve Slaném a jeho okolí / sobota 6.6.2026

   V sobotu 6. června 2026 jsme se opět v hojném počtu sešli v salónku bývalého hotelu Grand na další přednášce Slánské akademie volného času ve Slaném. Tentokrát jsme se s muzejním edukátorem Davidem Bergerem z Hornického skanzenu Mayerau ve Vinařicích, jenž spadá pod Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, vypravili na pomyslnou cestu do pravěku Slánska a Kladenska.

 Svou výpravu jsme započali v starohorách, což je doba, kterou v geologické historii Země datujeme od 2,5 miliardy let do 542 milionu let. Tehdy započal na planetě život, jenž měl zpočátku podobu bakterií a sinic a později i řas a hub. Slánsko tehdy pokrývalo „mrtvé“ moře, v němž bylo velké množství soli. Z tohoto období pocházejí v podloží usazeniny v podobě břidlice, buližníků a vulkanitů (Otvovická skála či „buližníkové“ suky). V okolí Slaného se nacházejí vzácné minerály a stromatolity, jenž mají původ v těchto časech.

  Období prvohor (před 541 až 252 miliony let) se dělí do šesti period. Z nich z té nejstarší se v této oblasti žádné horniny nevyskytují. Je tomu tak proto, že zde tehdy byla souš. Mladší doba (karbon a perm) je pro nás geologicky nejvíce významná. V karbonu se zde rozprostírají uhlotvorné močály (kladenská pánev) a jezera (Slánsko jako centrum kounovského jezera) s bohatou faunou (obratlovci / paryby jako sladkovodní žralok a ryby / mlži, pavoukovci / pavouci, štíři / stonožkovci) a flórou (přesličky, plavně, první jehličnany a kapradiny).  Panují zde tropy, což do dnešní doby dokládá červená barva zdejší zeminy. Tvoří se sloje uhlí, které se řadí k hospodářsky nejvýznamnějším geologickým útvarům našeho regionu, jež umožnily v 19. a 20. století jeho průmyslový rozvoj.

 Jeho naleziště dělíme na kladenské souvrství (základní sloj, hlavní kladenská sloj až 12 metrů, lubenská sloj – plánovaná těžba na Dole Slaný), týnecké souvrství (bez uhelných slojí, jižní Slánsko, zkamenělé dřevo) slánské souvrství (sloje menší mocnosti, hlavní těžba v malodolech v okolí Slaného / Libovice, Jedomělice, Jemníky / severní části Rakovnicka) a líňské souvrství (slabá klobucká sloj nebo také slojka, tvorba sladkovodního vápence, vytváří se na rozhraní karbonu a permu).

  S tím byly také vzpomenuty také tři uhelné doly ve Slaném a jeho okolí, kterými bývaly: Důl Caroli, který existoval v letech 1830 až 1904 a jenž se nacházel na území našeho města pod Slánskou horou, Důl Jiřina II. v Libovicích, jenž byl v činnosti v letech 1942–1966, a nikdy nespuštěný Důl Slaný, který se budoval v letech 1979 až 1991 a jenž byl projektovaný jako budoucí velkodůl a stal by se nejhlubším, nejmladším a nejsevernějším důlním dílem Kladenského uhelného revíru.

 V období druhohor (cca před 252 až 66 miliony let) zde bylo subtropické počasí. Na Zemi žili dinosauři. Slánsko bylo zalito mořem, ale v nějaký čas tu byly i sladkovodní toky. Z té doby pocházejí sladkovodní  prachovce a pískovce (Otruby, Vinařice a Peruc) nebo opuka (Háje, širší okolí Slaného a Kladna). Byla zde relativně bohatá flóra (jehličnaté lesy, kapradiny a cykasy) a fauna (hlavonožci, dinosauři, žraloci).

  R. 1905 našel český přírodovědec Antonín Frič (+1913) v Holubicích u Kralup nad Vltavou vzácnou fosilii z těchto časů. Možná se jedná o kost dinosaura, jež je dnes uložena v Národním muzeu v Praze.

  Třetihory (před 66 miliony až 2,58 miliony let) jsou dobou vzniku hnědého uhlí. Na jeho počátku vymírají dinosauři. Je tu subtropické počasí a v činnosti je mnoho sopek. Slánsko je opět souší s řadou menších vodních ploch (jaspis). Fauna a flóra je zde podobná té, kterou ve zkamenělé podobě nacházíme v Mostecké hnědouhelné pánvi.

  Sopečného původu z této epochy jsou také dnešní Slánská (330 m n. m.) a Vinařická hora (413 m n. m.). Více než polovina východní části Slánské hory však byla bohužel v minulosti odtěžena, jelikož zde působily dva čedičové lomy. Dnes je však již chráněnou přírodní památkou. Podobně tak je tomu i u Vinařické hory, jež vznikla jako výsledek tří sopečných fází. Nejprve to byl vulkán strombolského typu, po jeho výbuchu vznikl kráter (maar), jenž byl zalit vodou a tento proces se poté ještě znovu opakoval. V důsledku těžby uhlí je nejprozkoumanější sopkou v Čechách.

  Období, v němž se nacházíme i my, se nazývá čtvrtohory. Je pro ně typické střídání dob ledových a meziledových. Slánsko je souší se sladkovodními toky. V době ledové se zde proháněli sobi, koně, jelenovití, zubři, pratuři, nosorožci a mamuti. Docházelo také k ukládání spraší, které slouží jako cihlářská hlína (Třebichovice).

  V místech dnes již bývalé cihelny v Třebichovicích nalezl Antonín Frič na počátku 20. století lebku jednoho druhu pravěkého člověka zvaného neandrtálec spolu s hnátem nosorožce. Bohužel v průběhu druhé světové války byly oba artefakty ztraceny.

  Poté, co přednášející ukončil své zajímavé vyprávění a zodpověděl hojné dotazy posluchačů, nám nezbylo než poděkovat za to, že jsme s ním mohli alespoň touto formou podívat do hluboké minulosti našeho regionu. Přejeme mu brzké dokončení geologické expozice ve Skanzenu Mayrau, mnoho úspěchů nejen v muzeu, ale také jako výtvarníkovi, jenž ve svém díle navazuje na tvorbu Zdeňka Buriana, a těšíme, že s ním někdy v budoucnu podnikneme vycházku po geologických památkách Slaného a jeho okolí. Všem poté přejeme krásné prožití nadcházejících letních měsíců a budeme rádi, když se všichni setkáme na podzim na pokračování naší akademie.

                                                                                                           (Pavel Zděnovec)                           

 

PhDr. Miloš Hořejš o loveckých sídlech rodu Kinských / sobota 16.5.2026

  V sobotu 16. května 2026 opět mezi posluchače Slánské akademie volného času v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném zavítal PhDr. Miloš Hořejš, Ph.D., z Národního technického muzea, aby navázal na svou dřívější přednášku o rodu Kinských. Tentokrát nám představil lovecká sídla jejich dvou významných větvích.

  Nejprve se zaměřil na tu, která se pyšnila knížecím titulem a vlastnila nedaleké Zlonice. První lovecký zámeček v období baroka, jenž nese jméno Rynartice, nechal vystavět Filip Josef Kinský nejpozději v r. 1748. Následuje ho zámek Hájek, který na panství Choceň nechal zbudovat v letech 1773–1792 František Oldřich Kinský, ten však jíž r. 1812 přechází do držení kostelecké větve Kinských.

  V období romantismu, tak jak tomu bylo i v případě Rynartic a Hájku, však tyto stavby přestávají sloužit původnímu účelu a stávají se z nich myslivny nebo hospodářské budovy. Jejich místo zaujímají lovecké chaty jako u Kinských Vápenný Podol. Jsou vytvářeny v rustikálním (selském) slohu a mnohdy byly ukryty v hlubokých lesích.

  Jedním z takových míst byl také areál Na Tokáni, jenž se dnes nachází v Národním parku České Švýcarsko. Původně zde stávala pouze hájovna, poté jen útulek hajných a od poloviny 18. století již vrchnostenská chata. R. 1833 dal Rudolf Kinský příkaz zde vystavět provizorní obydlí pro přenocování při loveckých výpravách, jež byly zaměřeny především na lov ptactva, jehož množstvím byla tato oblast vyhlášena. V r. 1874 nechal kníže Ferdinand Bonaventura Kinský vystavět na způsob alpského srubu novou loveckou chatu. O tři roky poté areál tvořilo již pět stavení. Jelikož tyto budovy, pro které byly nacházeny vzory v alpských zemích (bernský chalet), se stavěly z velké části ze dřeva a často zde docházelo k požárům (např. 1905 a 1909), bylo potřeba tento areál neustále obnovovat. Podobu, kterou měl do nedávna, tak získal až v 1932 za Oldřicha (Ulricha) Ferdinanda Kinského, jenž jeho úpravou pověřil architekta Otto Grégra. Tehdy zde propukly největší stavební aktivity a vznikla nová myslivna, hostinec, dům pro služebnictvo, dům pro zaměstnance lesního úřadu a bazén. Oheň se bohužel nevyhnul areálu ani v současnosti, a tak zde r. 2020 dvě historicky cenné budovy lehly popelem.

  Druhou větví na jejichž lovecká sídla se přednášející zaměřil, je ta, které patří Chlumec na Cidlinou a nosí pouze titul hraběcí. Dnešní sídelní chlumecký zámek známý také jako Karlova Koruna (na počest návštěvy císaře Karla VI. v r. 1723), jenž byl vystavěn v letech 1721–1723 podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla pro Františka Ferdinanda I. Kinského, původně sloužil pouze pro reprezentační a lovecké účely. Z tohoto důvodu byl propojen s nedalekou Žehuňskou oborou alejemi a cestami, jež byly vytvořeny průseky lesa. Nový zámek, jehož půdorys připomínal korunu, změnil také urbanistické vztahy tamní barokní krajiny.

  V zakládaní nových loveckých sídel chlumeckých Kinských ve východních Čechách pokračovaly další generace rodu. Vnuk zakladatele Karlovy Koruny Filip Kinský nechal vystavět dva zámečky, pozdně barokní Karlštejn ležící poblíž obce Svratouch na Chrudimsku a rokokově pojatý Theresienlust či Theresia Schloss (později jen Neulust) pojmenovaný podle jeho ovdovělé sestry Terezie, provdané kněžny Poniatowské.

  Jeho bratr František Ferdinand II. Kinský spolu se svou manželkou Kristinou z Lichtensteina stál u zrodu loveckého zámečku Neugebau ve Želuňské oboře. Ta existovala již v 16. století, kdy jí nechal vybudovat syn císaře Ferdinanda I. Ferdinand II. Tyrolský v době, kdy byl místodržitelem v Čechách. Pravděpodobně v souvislosti s návštěvou císařovny Marie Terezie r. 1743 v ní nechal Leopold Kinský vytvořit tzv. Colloredovo kolečko jako shromaždiště při parforsních honech. Patrně uprostřed něho stála kruhová stavba a okolo ní byli umístěny dřevěné budovy, které sloužily pro ubytování hostů. Nedaleko se nacházela také vesnička lidových staveb, která sloužila pro hospodářskou výchovu mladých šlechticů a kterou známe z fotografie z r. 1910. Za Františka Ferdinanda II. Kinského, jenž v ní pěstoval bílé jeleny, vzniká také z podnětu jeho manželky barokní lovecká rezidence a u vchodu do areálu jsou vystavěny dvě pískovcové brány (Bludská a Kněžická) se sochařskou výzdobou. Kristina je v Oboře také r. 1819 pochována v lesní kapli sv. Ferdinanda. Pozdně barokní lovecká usedlost však v následujícím století nevyhovuje vkusu majitelů, a tak je v 2. polovině 19. století nahrazena v duchu romantismu novou stavbou v novorenesančním stylu (respektive tzv. švýcarském „horském“ stylu). Jejím tvůrcem je architekt Josef Míča, který je znám především jako autor radnice v Novém Bydžově. Toto sídlo, které sloužilo již k trvalejším pobytům, vzniklo za Oktaviána Kinského, který je u nás považován za zakladatele parforsního lovu v anglickém stylu (liška), jenž nahradil ten francouzský (jelen). Posledním jeho majitelem před II. světovou válkou Zdenko Radslav Kinský.

  Ten se dostal na sklonku první republiky do pomyslného střetu se svým vzdáleným příbuzným knížetem Oldřichem Ferdinandem Kinským. Hrabě stál na straně republiky, diplomaticky působil v její prospěch a podepsal prohlášení české šlechty na obranu československého státu. Naopak kníže zvolil stranu nacisticky smýšlejících sudetských Němců a obdivoval Třetí říši. Oba se r. 1938 pokoušeli ovlivnit představitele Runcimanovy mise, která měla zprostředkovat jednání mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou a zabránit vypuknutí konfliktu v Evropě. Oldřich Ferdinand hostil lorda Runcimana a jeho doprovod Na Tokáni. Zdenko Radslav uspořádal lov na zámku ve Žďáru nad Sázavou.

  Na závěr zbyl čas na dotazy z publika a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání o rodu, který působil také v našem regionu, a těšit se na další setkání s přednášejícím, abychom se opět dozvěděli něco nového o české šlechtě především v době nedávno minulé.

                                                                                                                                (Pavel Zděnovec)