PhDr. Miloš Hořejš o loveckých sídlech rodu Kinských / sobota 16.5.2026

  V sobotu 16. května 2026 opět mezi posluchače Slánské akademie volného času v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném zavítal PhDr. Miloš Hořejš, Ph.D., z Národního technického muzea, aby navázal na svou dřívější přednášku o rodu Kinských. Tentokrát nám představil lovecká sídla jejich dvou významných větvích.

  Nejprve se zaměřil na tu, která se pyšnila knížecím titulem a vlastnila nedaleké Zlonice. První lovecký zámeček v období baroka, jenž nese jméno Rynartice, nechal vystavět Filip Josef Kinský nejpozději v r. 1748. Následuje ho zámek Hájek, který na panství Choceň nechal zbudovat v letech 1773–1792 František Oldřich Kinský, ten však jíž r. 1812 přechází do držení kostelecké větve Kinských.

  V období romantismu, tak jak tomu bylo i v případě Rynartic a Hájku, však tyto stavby přestávají sloužit původnímu účelu a stávají se z nich myslivny nebo hospodářské budovy. Jejich místo zaujímají lovecké chaty jako u Kinských Vápenný Podol. Jsou vytvářeny v rustikálním (selském) slohu a mnohdy byly ukryty v hlubokých lesích.

  Jedním z takových míst byl také areál Na Tokáni, jenž se dnes nachází v Národním parku České Švýcarsko. Původně zde stávala pouze hájovna, poté jen útulek hajných a od poloviny 18. století již vrchnostenská chata. R. 1833 dal Rudolf Kinský příkaz zde vystavět provizorní obydlí pro přenocování při loveckých výpravách, jež byly zaměřeny především na lov ptactva, jehož množstvím byla tato oblast vyhlášena. V r. 1874 nechal kníže Ferdinand Bonaventura Kinský vystavět na způsob alpského srubu novou loveckou chatu. O tři roky poté areál tvořilo již pět stavení. Jelikož tyto budovy, pro které byly nacházeny vzory v alpských zemích (bernský chalet), se stavěly z velké části ze dřeva a často zde docházelo k požárům (např. 1905 a 1909), bylo potřeba tento areál neustále obnovovat. Podobu, kterou měl do nedávna, tak získal až v 1932 za Oldřicha (Ulricha) Ferdinanda Kinského, jenž jeho úpravou pověřil architekta Otto Grégra. Tehdy zde propukly největší stavební aktivity a vznikla nová myslivna, hostinec, dům pro služebnictvo, dům pro zaměstnance lesního úřadu a bazén. Oheň se bohužel nevyhnul areálu ani v současnosti, a tak zde r. 2020 dvě historicky cenné budovy lehly popelem.

  Druhou větví na jejichž lovecká sídla se přednášející zaměřil, je ta, které patří Chlumec na Cidlinou a nosí pouze titul hraběcí. Dnešní sídelní chlumecký zámek známý také jako Karlova Koruna (na počest návštěvy císaře Karla VI. v r. 1723), jenž byl vystavěn v letech 1721–1723 podle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla pro Františka Ferdinanda I. Kinského, původně sloužil pouze pro reprezentační a lovecké účely. Z tohoto důvodu byl propojen s nedalekou Žehuňskou oborou alejemi a cestami, jež byly vytvořeny průseky lesa. Nový zámek, jehož půdorys připomínal korunu, změnil také urbanistické vztahy tamní barokní krajiny.

  V zakládaní nových loveckých sídel chlumeckých Kinských ve východních Čechách pokračovaly další generace rodu. Vnuk zakladatele Karlovy Koruny Filip Kinský nechal vystavět dva zámečky, pozdně barokní Karlštejn ležící poblíž obce Svratouch na Chrudimsku a rokokově pojatý Theresienlust či Theresia Schloss (později jen Neulust) pojmenovaný podle jeho ovdovělé sestry Terezie, provdané kněžny Poniatowské.

  Jeho bratr František Ferdinand II. Kinský spolu se svou manželkou Kristinou z Lichtensteina stál u zrodu loveckého zámečku Neugebau ve Želuňské oboře. Ta existovala již v 16. století, kdy jí nechal vybudovat syn císaře Ferdinanda I. Ferdinand II. Tyrolský v době, kdy byl místodržitelem v Čechách. Pravděpodobně v souvislosti s návštěvou císařovny Marie Terezie r. 1743 v ní nechal Leopold Kinský vytvořit tzv. Colloredovo kolečko jako shromaždiště při parforsních honech. Patrně uprostřed něho stála kruhová stavba a okolo ní byli umístěny dřevěné budovy, které sloužily pro ubytování hostů. Nedaleko se nacházela také vesnička lidových staveb, která sloužila pro hospodářskou výchovu mladých šlechticů a kterou známe z fotografie z r. 1910. Za Františka Ferdinanda II. Kinského, jenž v ní pěstoval bílé jeleny, vzniká také z podnětu jeho manželky barokní lovecká rezidence a u vchodu do areálu jsou vystavěny dvě pískovcové brány (Bludská a Kněžická) se sochařskou výzdobou. Kristina je v Oboře také r. 1819 pochována v lesní kapli sv. Ferdinanda. Pozdně barokní lovecká usedlost však v následujícím století nevyhovuje vkusu majitelů, a tak je v 2. polovině 19. století nahrazena v duchu romantismu novou stavbou v novorenesančním stylu (respektive tzv. švýcarském „horském“ stylu). Jejím tvůrcem je architekt Josef Míča, který je znám především jako autor radnice v Novém Bydžově. Toto sídlo, které sloužilo již k trvalejším pobytům, vzniklo za Oktaviána Kinského, který je u nás považován za zakladatele parforsního lovu v anglickém stylu (liška), jenž nahradil ten francouzský (jelen). Posledním jeho majitelem před II. světovou válkou Zdenko Radslav Kinský.

  Ten se dostal na sklonku první republiky do pomyslného střetu se svým vzdáleným příbuzným knížetem Oldřichem Ferdinandem Kinským. Hrabě stál na straně republiky, diplomaticky působil v její prospěch a podepsal prohlášení české šlechty na obranu československého státu. Naopak kníže zvolil stranu nacisticky smýšlejících sudetských Němců a obdivoval Třetí říši. Oba se r. 1938 pokoušeli ovlivnit představitele Runcimanovy mise, která měla zprostředkovat jednání mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou a zabránit vypuknutí konfliktu v Evropě. Oldřich Ferdinand hostil lorda Runcimana a jeho doprovod Na Tokáni. Zdenko Radslav uspořádal lov na zámku ve Žďáru nad Sázavou.

  Na závěr zbyl čas na dotazy z publika a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání o rodu, který působil také v našem regionu, a těšit se na další setkání s přednášejícím, abychom se opět dozvěděli něco nového o české šlechtě především v době nedávno minulé.

                                                                                                                                (Pavel Zděnovec)

 

  

PhDr. Vladimír Přibyl o starém umění na Slánsku / sobota 25.4.2026

   I přesto, že krásné jarní sluníčko lákalo volný čas strávit spíše venku, dali posluchači Slánské akademie volného času v hojném počtu přednost vyslechnout si v sobotu 25. dubna 2026 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednášku jejího zakladatele, historika umění PhDr. Vladimíra Přibyla. Tentokrát se ve svém druhém Kaleidoskopu starého umění na Slánsku zaměřil na střípky ze Zlonic a Smečna. Své vyprávění rozdělil na tři části.

  První část, nazvanou Letokruhy barokní krajiny, uvedl vzpomínkou na slánského gymnaziálního profesora Antonína Leopolda, který působil rovněž na poli památkové péče, a na putování s ním po Slánsku. Jeho vzpomínání na něho bylo spojeno s barokní sochou sv. Donáta (1724) u cesty z Poštovic do Šlapánic. Poté se věnoval historii záchrany barokní sýpky v Břešťanech (1730), která byla nejstarší na zlonickém panství Kinských. V roce 2005 došlo k devastaci interiéru a střechy. Naštěstí se tehdy podařilo odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, vedenému právě panem doktorem, v součinnosti s policií dalšímu ničení této kulturní památky zabránit a alespoň zčásti zachovat původní trámoví. Ve spolupráci s novým majitelem se poté v letech 2009–2016 přistoupilo k obnově střechy a interiéru, i když vše již nešlo vrátit do původního stavu.

  Druhá část byla věnována zlonickému kostelu a jeho úpravě na přelomu 19. a 20. stol. v duchu novobaroka a secese. Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven v barokním slohu podle návrhu Ferdinanda Maxmiliána Kaňky Ferdinandem Hübnerem v letech 1727–1744. Tato podoba chrámu se zdála bohatým majitelům panství Kinským, kteří k němu měli patronátní právo, o století později málo honosná a rozhodli se ho nechat přestavět. Tohoto úkolu se ujal profesor pražské uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann (+1927), který navrhl r. 1892 nejen novobarokní přestavbu vlastního svatostánku, ale i nerealizovanou úpravu jeho okolí (včetně Mariánského sloupu). Stavební práce provedla v letech 1895–1899 firma Václava Faigla ze Zlonic. Tato přestavba (především odstranění ochozu nad kněžištěm) však později způsobila problémy se statikou, které musely být řešeny při generální opravě v letech 1992–1995. Na proměně kostela se podílel také sochař Stanislav Sucharda (+1916). Ten vytvořil novou sochařskou výzdobu průčelí (polopostavy sv. Václava a sv. Vojtěcha a sochy Panny Marie, Beránka Božího a andělů), která nahradila původní plastiky (místo zemských světců apoštolové sv. Petr a sv. Pavel) od Josefa Kleina, jež se dnes nacházejí v přilehlé zahradě. Druhým architektem, který se podílel na úpravě kostela a jehož návrhy jsou již ovlivněny secesí, byl Josef Fanta (+1954), jenž je znám především jako tvůrce Hlavního nádraží v Praze. Podle jeho návrhu došlo k doplnění tabernáklu hlavního oltáře o další řezbářské prvky. Jím navržené novobarokní svícny, věčné světlo a kříž (Ukřižovaný v mandorle, 1903) vytvořil zlatník Jaroslav Hirsch. Co se však nepodařilo realizovat, byla nová mřížová vrata hlavní vstupní brány. Zato však jím navržené úpravy okolí (schodiště, kovová zábradlí a kandelábry) se uskutečnily.  Poslední představenou osobností, jež se podílela na dnešní podobě svatostánku, byl malíř Adolf Liebsher (+1919), který spolu se svými spolupracovníky (jeho syn Adolf a Julius Fischer) vytvořil novou nástěnnou výzdobu. Ta se v provedení nepatrně liší od návrhů, které se dnes nacházejí v Památníku Antonína Dvořáka ve Zlonicích. Zadavatel prací však nebyl spokojen pouze s vyobrazením Zvěstování P. Marie, které musel malíř opravit.

  Po krátké přestávce na občerstvení následovala třetí část, která byla věnována Smečnu a záhadám spojených s jeho památkami. Jednou z nich je ta, komu patří alianční erby (znaky Martiniců a Šternberků) na Platzerově sousoší Nejsvětější Trojice a na zámecké salla terreně. Podle jeho hypotézy by mohly náležet Marii Josefě ze Šternberka (+1747), vdově po významném představiteli rodu Jiřím Adamovi II. z Martinic a matce tehdejšího vladaře smečenského panství Františka Michala z Martinic, za něhož proběhla barokní úprava zámku. Poté se věnoval dotekům antické kultury v zámecké zahradě. Zde se nacházejí čtyři barokní sochy (Herkules s Nemejským lvem, Herkules se psem Kerberosem, Flora a Pomona) vytvořené neznámým autorem kolem r. 1740. V salla terreně, která je dílem Kiliána Ignáce Dietzenhofera, vytvořil jeho spolupracovník, malíř Jan Karel Kovář freskovou výzdoby na motivy z římských dějin podle Dějin Tita Livia. Jedná se o dva výjevy: Horatius Cocles na mostě Sublitius a Mucius Scaevola před etruským králem Porsennou, které představují dvě ctnosti Římanů Constantia a Fortitudine (Stálost a sílu). Což bylo v podobě Constanza a Fortezza, také heslem císaře Karla VI. Výzdoba salla terreny tak podle pana doktora mohla být holdem panovníkovi a vyjádřením věrnosti habsburskému rodu. Císařovo heslo také užil pro název své barokní opery dvorní skladatel Johann Joseph Fux. Její provedení v letní jízdárně Pražského hradu bylo součástí korunovačních slavností při české korunovaci Karla VI. a jeho manželky Alžběty Kristíny v r. 1723. Vzpomínka na toto představení mohla být též podnětem pro zadání těchto výjevů Martinici.

  Na závěr svého vyprávění dal pan doktor prostor pro dotazy posluchačů. Nám poté nezbylo než mu poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že zase mezi nás v budoucnu zavítá, aby nás seznámil s dalšími novými poznatky o památkách našeho regionu. Přejeme mu pevné zdraví a mnoho dalších let plodného bádání.

 

(Pavel Zděnovec)

Jana Bělová o nejstarším zvonu v Praze / sobota 21.3.2026

   V sobotu 21. března 2026 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost se v Městském kině ve Slaném opět setkat s Mgr. Janou Bělovou, Ph.D., kurátorkou historických sbírek Muzea hlavního města Prahy, jež je tentokrát seznámila s osudy nejstaršího zvonu v Praze.

Zvon, který do konce druhé světové války visel ve věži Staroměstské radnice, byl původně ulit pro benediktinský klášter v Břevnově a pocházel z r. 1313. V pražských městech se do 20. stol. nedochoval starší a v rámci Čech se řadil mezi pět nejstarších. Nechal ho zhotovit, jak dokládal nápis na něm, břevnovský opat Benedikt z Nečtin a byl zasvěcen Svaté Trojici, Panně Marii a světcům Vojtěchovi, Benediktovi a Vintířovi. Jeho hmotnost dosahovala téměř 3 tun.

Kdy se dostal do Prahy, netušíme, ale na Staroměstské radnici je doložen až r. 1589, kdy je zmiňován v Písni historické o Městech Pražských Blažeje Jičínského. R. 1420 zpustošili klášter husité, kteří se na šest let zmocnili jeho statků. Zda také odvezli zvon, anebo jej poté z ekonomických důvodů prodali Starému Městu pražskému sami benediktini, se z pramenů nedovíme, ale jako pravděpodobnější se jeví verze, že se stal kořistí přívrženců kalicha.

  Na radnici byl zvon osazen napevno. Rozezvučel se při úderech zprvu dvou kladiv a později pouze jen jednoho. Nejdříve byl spojen s orlojem a poté s cimbály (z 18. stol.) a věžními hodinami. V případě poruchy stroje se přistoupilo k ručnímu odbíjení. Zvon vedle toho, že měřil čas (nejdříve staročeský, později německý), měl také funkci signální v případě nebezpečí a svolával též členy městské rady na jejich zasedání.

  Své poslání plnil bez povšimnutí až do 1. světové války. Tehdy došlo k rekvizicím zvonů, avšak ta se ho bezprostředně pro jeho stáří netýkala. Přesto je až podivem, že zůstal zcela nepovšimnut a není uveden ani v Katastru zvonů pro Prahu z r. 1915. Na světlo světa jej přivedl až o dva roky později astronom a gymnaziální profesor Václav Rosický, který o něm publikoval dva články, jeden v Památkách archeologických a druhý ve Světozoru. Chtěl o něm psát i do Národní politiky, avšak na doporučení zemského konzervátora, jenž se obával, aby tak nepřivedl ke zvonu nežádoucí pozornost armády při další chystané rekvizici, tak neučinil. Při té příležitosti vznikla r. 1917 také jeho jediná fotografie a byl pořízen odlitek nápisu.

 Za 2. světové války došlo znovu k rekvizicím zvonů. Radniční zvon však byl pro své stáří zařazen do kategorie D, tedy mezi nejcennější, jež měly být zachovány. Vypadalo to tedy, že přežije i další válku bez úhony. Na jejím sklonku však vypuklo v Praze v květnu 1945 povstání a při bojích s okupanty došlo také k značnému poškození Staroměstské radnice. Ta byla jedním z hlavních center povstalců, což bylo příčinou toho, že se několikrát ocitla pod palbou německé armády, což trvalo až do 8. května, kdy došlo v 16 hodin k uzavření příměří. Mezi ztrátami, které utrpěla, se řadí také zničení zvonu. Nejprve byl poškozen střelbou a jeho osud dokonal požár radniční věže. Utrhl se ze svého závěsu, prorazil několik dřevěných podlážek a jeho kousky se později nalezly až na klenbách.

Fragmenty zvonu se po válce dostaly do sbírek Muzea hlavní města Prahy. Tehdy byla také snaha zvon obnovit. R. 1946 vytvořil sochař Karel Novák sádrový odlitek pláště zvonu, který byl později vystaven v břevnovském klášteře. Práce na vytvoření jeho funkční kopie zvonařem Rudolfem Manouškem ml. trvala i přes komunistický puč v r. 1948 až do padesátých let, kdy byla patrně z ekonomických důvodů zastavena.

  V minulém roce se Muzeum hlavního města Prahy rozhodlo v rámci oslav 80. výročí od konce 2. světové války připomenout i tento zvon. Byly oskenovány jeho fragmenty a podle nich vytištěny na 3D tiskárně kusy, které po sestavení vytvořily model zbytku zvonu ve velikosti 1:4. Zjistilo se tak, že se ho po částech zachovalo přibližně 70 %. Našlo se místo průstřelu a podle profilu žebra se dalo určit v jaké tónině byl naladěn. Pro výstavní účely byl poté zhotoven model v jeho skutečné velikosti, který se nakrátko nacházel v přízemí Staroměstské radnice a počítá se, že v ní bude umístěn ve stálé expozici.

Na závěr zbyl čas na dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat paní kurátorce za zajímavou přednášku a těšit se, že mezi nás opět zavítá. Zájemcům o dějiny zvonu, lze vřele doporučit krátká videa umístěná muzeem na YouTube, v nichž také vystupuje.

                                                                                                                            (Pavel Zděnovec)

1. video

2. video

3. video