Vratislav Košťál o britské šlechtě v českých zemích / sobota 21.2.2026

V sobotu 21. února 2026 v městském kině ve Slaném začala jubilejní dvacátá sezona Slánské akademie volného času. Na úvod pořadatelé z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný předali ocenění účastníkům minulého běhu, kteří vypracovali ročníkové práce. Poté se již ujal slova JUDr. et PhDr. Vratislav Koštál, Ph.D., aby nás seznámil se šlechtickými rody, jež k nám přišly z britských ostrovů.

   Označit však všechny za britské je tak trochu nepřesné, protože se v českých zemích usadily většinou již před sjednocením Velké Británie a hovoříme proto především o šlechtě skotské a irské či v menší míře anglické, přičemž v posledním případě se jednalo většinou o potomky normanských dobyvatelů, jenž tuto zemi obsadili po vítězství v bitvě u Hastingsu (1066). Příchod irských a skotských emigrantů na evropský kontinent je spojen se snahou Anglie zmocnit se jejich domovů, která započala již ve 12. stol. Irské katolické uprchlíky v Praze připomíná Hybernium (latinský název pro Irsko), jenž bylo původně konventním kostelem kláštera, který se svolením císaře Ferdinanda II. zřídili irští františkáni.

   Šlechta z britských ostrovů k nám přicházela v několika etapách. První významná vlna se zde objevila za třicetileté války, kdy v důsledku porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře přišla možnost získat majetek zabavený císařem povstalcům, avšak váže se především k zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu v r. 1634. Druhá (po r. 1690) poté souvisí s vítězstvím Viléma III. Oranžského nad skotskými stoupenci Stuartovců v bitvě u Dunkfeldu. V 19. století se poté do habsburské monarchie stěhuje podnikatelská nobilita, která zde hledá nové možnosti, jak rozmnožit svůj majetek.

   Na odstranění císařského generalissima Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, a jeho spolupracovníků hraběte Adama Trčky z Lípy a hraběte Viléma Kinského z Tetova a Vchynic, k němuž vydal podnět panovník, se podílelo také několik příslušníků šlechty z britských ostrovů. Jednalo se o rody Butler, Leslie, Geraldin, Gordon a Deveroux. Odměnou se jim staly statky zkonfiskované zavražděným, jenž se v očích císaře stali zrádci. Plukovník Walter Butler, jenž byl povýšen do hraběcího stavu, obdržel panství Doksy s Bernštejnem a Deštnou, plukovník John Gordon Smidary a Skřivany, podplukovník Robert Geraldin Mšeno, podplukovník Walter Leslie Nové Město nad Metují, Veselici a Slatinu a kapitán Walter Deveroux až r. 1638 Dobrovítov, Chlum a Krchleby.

  Ve službách habsburské monarchie i později našli své místo britští aristokraté jako vojáci, úředníci, proslavili se též na poli vědy, stali se církevními hodnostáři, či byli dobrými hospodáři a podnikateli. Pocházeli z rodů Brown, D‘Ogilvy, Bietagh, Kavanagh, MacBrady, Taaffe, Wallis, Hamilton, Jenison of Walworth, Spens-Boden, MacNeven O‘Kelly of Aghrüm, Smith of Balroe, Woderborn of Dundee, Skene, Conway of Waterford, Parish of Senftenberg, Enis of After and Iveagh nebo Stomm.

    Významným vojevůdcem za Karla VI. a Marie Terezie byl Maxmilián Ulysses hrabě Brown of Camus, jenž je pochován v kostele kapucínského kláštera na Novém Městě pražském a jeho předkové přišli do Evropy ze Skotska. Slavný generál ve službách císařovny a Josefa II. Ernst Gideon von Laudon pocházel z Livonska, ale mezi jeho prapředky snad patřili příslušníci skotského rodu Loudonů, nebo byla snaha ho s nimi spojit, a proto se psal také jako svobodný pán von Loudon. Politik Eduard hrabě Taaffe, který měl irské předky, byl nejdéle sloužícím předsedou předlitavské vlády v Rakousku-Uhersku. Poslední olomoucký biskup Maxmilián (v úřadě 1761–1776) byl ze skotského rodu Hamiltonů, jenž se pečlivě staral o svoji diecézi, hospodářsky ji povznesl (založil vesnici Hamiltony) a zasloužil se o obnovení biskupské obrazárny na zámku v Kroměříži a rozšíření knihovny v paláci v Olomouci. Přibližně v té době se stal Vilém MacNeven (původem Ir) profesorem a později děkanem pražské lékařské fakulty. Významným obchodníkem anglo-německého původu z Hamburku byl John Parish, který r. 1815 kupuje v Čechách panství Žamberk s hradem Litice a o rok později dosáhl titulu rytíře a následně je povýšen do panského stavu s přídomkem von Senftenberg.

   Během celé přednášky byly promítány erby jednotlivých rodů, fotografie jejich sídel, jak ve Velké Británii, tak u nás, a dochované portréty významných osobností z nich pocházející, jako třeba oblíbence anglické královny Alžběty I. Roberta Deverouxa, 2. hraběte z Essexu.

     I ve Slaném máme připomínky na britskou aristokracii. V konventním kostele Nejsvětější Trojice je to znak na vítězném oblouku, který patří Selině Carolině, hraběnce Clam-Martinic, rozené Meade, manželce hraběte Karla Jana z Clam-Martinic, jež pocházela z irské šlechtické rodiny. V děkanském chrámě sv. Gotharda zdobí jedno vitrážové okno erb ženy slánského purkmistra a statkáře Augusta Hemerky ze Stanmíru Karolíny, která pocházela z původně skotského rodu Spens-Boden, jehož i někteří další příslušníci jsou pochováni na slánském hřbitově v Hemerkově hrobce. Ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném se patrně nachází také portrét generál-majora Josefa  Ulyssese Browna, syna výše zmíněného Maxmiliána Ulyssese hraběte Browna a jeho manželky Marie Filipiny hraběnky Clam-Martinic, který byl členem Řádu maltézských rytířů. Tento portrét jenž je součástí obrazové galerie, jež se nacházela na zámku Kinských v Budenicích.

   Na závěr své přednášky dal přednášející prostor pro dotazy posluchačů, z nichž jedna připomenula pobyt baronky Spens-Boden ve Slaném, a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé povídání a představení knihy Britská šlechta v českých zemích, jejíž je spoluautorem a kterou je možno ještě získat v obchodech.

(Pavel Zděnovec)

  

Zahajujeme jubilejní 20. ročník

 V sobotu 21. února bude zahájen 20. ročník Slánské akademie volného času, a to přednáškou JUDr. PhDr. Vratislava Košťála, Ph.D. "Britská šlechta v českých zemích". Přednáška se uskuteční od 9:30 v Městském kině Slaný na Masarykově náměstí.

Pražské památky (XVII.) s architektem Ladislavem Bartošem / sobota 6.12.2025

  Letošní běh Slánské akademie volného času vyvrcholil v sobotu 6.12.2025 tradiční pražskou exkurzí. Tentokrát jsme s Ing. arch. Ladislavem Bartošem (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Praha) navštívili kostel sv. Haštala na Starém Městě a sv. Klimenta na Novém Městě a měli jsme také možnost se po čase opět setkat s PhDr. Helenou Čižinskou a PhDr. Vladimírem Přibylem, kteří jeho povídání doplnili.

   Kostel sv. Haštala se nachází nedaleko Anežského kláštera a dnes spadá pod Římskokatolickou farnost u kostela Matky Boží před Týnem. Jeho zasvěcení svatému Haštalovi je patrně jediné v celých Čechách. Na jeho místě původně stávala románská trojlodní bazilika stejného patrocinia, která se v pramenech poprvé zmiňuje r. 1234 v souvislosti s klášterem Na Františku. Patřil tehdy k významným svatyním románské Prahy, jenž těžil ze své polohy na cestě na Poříčí a faktu, že patronátní právo k němu měly české královny. V době vrcholné gotiky ve 14. století však již nestačil funkci farního kostela své čtvrti, a tak bylo rozhodnuto o vybudování nového chrámu. Ten měl být původně také trojlodní, avšak v průběhu stavby došlo ke změně projektu a místo jednoduché severní lodi byl vybudován dvoulodní síňový prostor. S ním a nebo s dnešní sakristií badatelé ztotožňují kapli Všech svatých, kterou nechali r. 1375 zřídit páni z Jenštejna. Kostel tak postupně získal podobu asymetrické čtyřlodní baziliky s jednou jižní věží.  Jeho dnešní podoba je poté výsledkem barokních úprav po velkém požáru Prahy v r. 1689, kterou provedl architekt Pavel Ignác Bayer, a rozsáhlé opravy z 19. století. Poslední renovace kostela poté souvisely s velkou povodní, která se Prahou prohnala v r. 2002.

   Výbava kostela pochází zčásti z doby barokní nebo byla pořízena při obnově interiéru po r. 1883. Hlavní oltář, jenž byl zhotoven r. 1731 v duchu vrcholného baroka, má dnes novorenesanční podobu, do které byl přetvořen v 19. stol. Jsou v něm uloženy ostatky sv. Haštala, včetně lebky, kterou chrámu daroval Karel IV. Oltářní obraz jeho nebeského patrona vytvořil r. 1883 malíř Josef Scheiwl a barokní sochy sv. Jana Křtitele a sv. Jana Nepomuckého jsou snad dílem Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Po stranách vítězného oblouku jsou dva protějškové baldachýnové oltáře sv. Anny (její obraz od Petra Molitora z r. 1739, sochy sv. Jáchyma a Josefa) a Panny Marie Getenesanské (1732, obraz Panny Marie Dobré rady od J. Scheiwla po 1883, sochy Árona a sv. Anny). Při západní stěně dvoulodí se nacházejí umělecky významné Brokoffovy sochy (Kalvárie, Kristus na hoře olivetské, Kristus bičovaný, Kristus oděný nachovým rouchem, Nesení kříže a Kristus v hrobě) z r. 1716, jenž pocházejí ze zrušeného oltáře sv. Kříže. Za povšimnutí stojí také barokní kazatelna (kol. r. 1730) a náhrobky z 16. až 18. století. V sakristii jsme mohli poté spatřit fragmenty gotických a renesančních nástěnných maleb, z nichž nejzachovalejší je na její západní stěně Poslední večeře, jejíž autor patrně čerpal inspiraci v emauzském cyklu. Zájemci mohli poté vystoupat do prostor nad ní, kde se kdysi nacházela klenotnice.

  Po prohlídce kostela jsem se vydali na krátkou procházku ke druhé svatyni. Cestou jsme se zastavili u Novomlýnské vodárenské věže, která zásobovala dolní část Nového Města pražského již ve středověku. Původní dřevěnou stavbu nahradila na přelomu 16. a 17. století kamenná věž, na jejímž vrcholu byl letohrádek. V r. 1655 se však v důsledku povodně zhroutila a bylo nuceno přistoupit k vybudování nové. Dnešní věž tak vznikla v letech 1658 až 1660 a jejím byl stavitelem Jan Decapauli. Po nedávné rekonstrukci je dnes otevřena veřejnosti a je v ní expozice věnovaná vodárenství a tradici pražských hasičů. Naproti ní se nachází Poštovní muzeum (tzv. Vávrův mlýn), jehož místnosti v 1. patře zdobí malby slánského rodáka Josefa Navrátila, a za ním již lze spatřit siluetu kostela sv. Klimenta.

   Svatoklimentské patrocinium svědčí o velikém stáří této svatyně, jenž leží v části Nového Města, kde předtím bývala osada Poříčí. Dnešní kostel je však již třetí stavbou na tomto místě. Předním zde stály dva jeho předchůdci. Ten první, jenž byl po Vyšehradu druhou nejstarší svatyní na pravém břehu Vltavy v Praze, pocházel ještě z předrománské doby a mnoho o něm nevíme. Ten druhý vystavěný na konci 12. století v románském slohu sloužil po nějakou dobu jako útočiště dominikánů, jinak však byl chrámem farním. Za dobu svého fungování prošel několika úpravami. Na počátku 15. století však bylo rozhodnuto o jeho zboření a postavení nové gotické baziliky. Ta také v následujícím století prošla výraznou proměnou a tuto podobu si kostel i přes velký, tzv. francouzský požár (1689) zachoval až do svého zrušení r. 1784 za vlády císaře Josefa II. Odsvěcený chrám byl prodán r. 1793 mlynářské rodině Michaloviců, kteří ho využívali jako sýpku. R. 1850 se však s pomocí sbírky podařilo evangelickému faráři Bedřichu Vilému Košutovi kostel vykoupit a navrátit ho k jeho původnímu účelu. Následně jej začala využívat helvetská náboženská obec (kalvinisté). Na sklonku 19. stol. se přistoupilo k jeho regotizaci a v této podobě s malou úpravou ze 70. let 20. století se zachoval do současnosti. Dnes je majetkem Farního sboru Českobratrské církve evangelické, avšak k bohoslužbám jej využívají i další církve.

  Interiér kostela je prostý. Mimo novogotické kazatelny tak návštěvníka zaujmou především architektonické prvky (klenba, santktuář, sedile), fragmenty středověkých nástěnných maleb v presbytáři (část pašijového cyklus, tři andělé přidržující závěs v sedile), nápis z r. 1578 „Slovo páně zůstává navěky“ a vyřezávané dveře do sakristie z r. 1609. V sakristii jsme mohli spatřit patrně základový kámen s černou gotickou kresbou Panny Marie s Ježíškem a sv. Jana Evangelisty (?) a část druhého sanktuaria a nakonec jsme si v předsíni prohlédli náhrobníky ze 16. stol.

   Prohlídkou kostela skončila letošní pražská exkurze a nám nezbylo než panu architektovi poděkovat za zasvěcený výklad a těšit se, že s ním vyrazíme na další toulky za pamětihodnostmi stověžaté matičky. Protože však to bylo také poslední setkání naší akademie, je nutno na závěr též poděkovat jejím organizátorům z Odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, především Aleně Urbanové, za další úspěšný ročník a všem poté popřát pěkné nadcházející svátky a doufat, že se zase se všemi v novém roce opět setkáme.

(Pavel Zděnovec) 

Zde si můžete prohlédnout fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla.