Kateřina Adamcová o Matyáši Bernardu Braunovi / sobota 8.6.2024

   V sobotu 8. června 2024 se uskutečnila v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném další přednáška letošního ročníku Slánské akademie volného času, která byla tentokrát věnována sochaři a řezbáři Matyáši Bernardu Braunovi, o kterém nám přijela vyprávět Mgr. Kateřina Adamcová, Ph.D., z Ústavu dějin umění FF Univerzity Karlovy v Praze.

   Jeden z nejvýznamnějších představitelů českého vrcholného barokního sochařství, jenž tvořil především v dynamicko-expresivním stylu, se narodil 24.2.1684 v tyrolské vesnici Sautens (u Oetzu západně od Innsbrucku), které patřila k panství stamského kláštera. Jeho otec Jakub Braun byl kovář a sedlák.

   Místem, kde se budoucí sochař seznámil s výtvarným uměním byl cisterciácký klášter ve Stamsu. Na výzdobě jeho konventního kostela na Nanebevzetí Panny Marie se podílel mezi jinými umělci také sochař Andreas Thamasch (1639–1697), autor Kalvárie nad tzv. Rakouským hrobem, v jehož dílně patrně započal mladý Braun svou uměleckou kariéru. Jeho další sochařské školení pokračovalo snad v Innsbrucku nebo v Salcburku.

   Podle náznaků v jeho tvorbě předpokládají historici umění, že na závěr svého učení vykonal tovaryšskou cestu do Itálie. Přednášející dokumentovala, jaký vliv na jeho dílech měly zastávky v jednotlivých uměleckých centrech jako byly Benátky (atlant, Giusto le Court, Chiesa delľ Ospedaletto – atlanti, Clam-Gallas palác, Praha – Staré Město), Florencie (alegorie Vítězství, Michelangelo Buonoratti – sv. Jeroným, nika v lodi sv. Klimenta, areál Klementina, Praha – Staré Město) a především Řím (Gian Lorenzo Bernini, Únos Proserpiny, Boreas unáší Oréthiu / Čas unáší krásu / zámek Duchcov), kde se baroko zrodilo. Jeho dílo však prozrazuje, že také poznal antické originály (Venuše Medici, varianta Praxitelovy Venuše Knidské + Berniniho Caritas, náhrobek papeže Urbana VIII., San Pietro, Řím – Venuše, Clam-Gallas), jež byly vzorem pro klasicizující proud barokního sochařství i práce svých současníků (Giuseppe Mazzuolli, Adonisova smrt, 1709, Ermitáž; Braun – Herkules a Lichas (?), usedlost J. Rotta v Šárce, později zámek Štiřín – jeho žák Johann Lang-Dlouhý, personifikace Prosinec, Lysá nad Labem), kteří byli naopak součástí proudu dynamicko-expresivního.

   Na tom, jak se dostal Braun do Čech se kunsthistorici neshodují. Jedni předpokládají, že se tak stalo na pozvání plaského opata Eugena Tyttla. Plasy byly dceřiným konventem kláštera Stams, a tak mezi nimi panovaly čilé kontakty. Druzí se domnívají, že Brauna přivedl hrabě František Antonín Špork, který se měl s umělcem seznámit r. 1704 při své cestě do Bolzana.

   Bezpečně však víme, že jeho první prací, kterou vytvořil na české půdě, byla Kalvárie pro plaský klášter. Bylo dílo, kterým se chtěl sochař předvést před zadavatelem první větší zakázky, kterou bylo sousoší sv. Luitgardy na Karlově mostě.

  Současně také pracoval pro hraběte Šporka, pro jehož poustevnu sv. Václava vytvořil sochy dvou andělů (Anděl blažené smrti a Anděl žalostné smrti), při jejichž tvorbě se inspiroval Berniniho anděly s nástroji umučení Krista na Andělském mostě v Římě. Pomáhal tak svými pracemi také sakralizovat českou barokní krajinu.

   Sousoší Vidění sv. Luitgardy z Karlova mostu se stalo jeho mistrovským kusem pro vstup do pražského sochařského cechu. V tomto náboženském výjevu může pozorný divák poznat také sochařův smysl pro humor, když si pozorně prohlédne andělíčky, kteří světici doprovázejí. I zde se nechal autor inspirovat Berninim (andělské glorioly v nástavci Cathedra Petri). Na této zakázce pracovali patrně také Braunovi přátelé Petr Brandl, který měl vytvořil předlohu a architekt František Maxmilián Kaňka, který je považován za autora podstavce.

   Braun se chtěl podílet i na další výzdobě mostu, a tak sváděl někdy i neúspěšně zápas o další zakázky (sousoší sv. Františka Xaverského) se svým největším konkurentem Ferdinandem Maxmiliánem Brokoffem, představitelem klasicizujícího pojetí, s nímž ho poutaly těsné vazby a oba velcí mistři se navzájem inspirovali. Dalšími díly z Braunovy dílny, jejichž kopie se na mostě dnes nacházejí, jsou, vedle sv. Luitgardy, také socha sv. Iva a sousoší sv. Ludmily s malým sv. Václavem.

   Proslulost sv. Luitgardy přinesla jeho dílně mnoho zakázek od církevních a šlechtických objednavatelů. Nejvíce z nich pocházelo od hraběte Šporka, jehož panství Lysá nad Labem a Choustníkovo Hradiště, kde vystavěl Kuks, byla poseta Braunovými sochami. Konkrétně byl připomenut Betlém v Novém lese u Kuksu a z něho socha sv. Magdalény. Hrabě ho nechal vybudovat po své návštěvě Adršpašských skal. K dalším jeho objednávkám patřily dva pomníky císaře Karla VI., z nichž ten, jenž měl zdobit Karlův most nebyl realizován (1723) a druhý byl postaven v Hlavenci (1724–1725). Samotného Šporka měla na věky připomínat jeho apoteóza, která se stala součástí výzdoby parku zámku ve Valči, která patřila jeho příteli. Nebyla ve své době jediná a nám stačí připomenout Apoteózu prince Evžena Savojského od Balthasara Permosera.

   V Praze pracoval vedle soch pro Karlův most také na Clam-Gallasově paláci na Starém Městě (např. Herkulovský reliéf na podstavci pod atlanty, jenž byl vytvořen přímo na místě), výzdobě kostela sv. Klimenta v Klementinu (např. socha sv. Lukáše jako sochaře – možný autoportrét) nebo v katedrále sv. Víta na Pražském hradě (náhrobek hraběte Leopolda Antonína Josefa Šlika).

   Mimo hlavní město a Šporkova panství nacházíme jeho díla také v Cítolibech u Loun (např. na ohradní zdi kostela sv. Jakuba umístěný Chronos), Jaroměři (mariánský sloup), Teplice (morový sloup) a dalších místech.

   Úspěšný sochař se stal majitelem několika nemovitostí, vedle domu U Kamenného stolu vlastnil v Praze na Novém Městě také letohrádek. Oženil se s Marií Alžbětou Miseulisovou a měl s ní několik dětí, z nichž však žádné nepřevzalo otcovo řemeslo. Dílny se proto ještě za jeho života ujal synovec Antonín Braun. Zemřel v Praze 15. 2. 1738 jako mnoho dalších sochařů na silikózu a byl pochován v kostele sv. Štěpána na Novém Městě.

   Na závěr své poutavé přednášky dala přednášející prostor pro dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že mezi nás opět zase časem zavítá, aby nám představila další Braunova díla, na něž se s časových důvodů nedostalo, či nás seznámila s některým z dalších sochařů českého baroka.

   Jelikož se blíží léto, nezbývá nakonec než všem popřát hezké počasí a krásně strávené dny odpočinku, než se opět v říjnu zase všichni sejdeme na dalším pokračování naší akademie.

(Pavel Zděnovec)

PhDr. Miloš Hořejš o knížatech Kinských ve 20. století / sobota 18.5.2024

   V sobotu 18.5.2024 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost vyslechnout v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednášku PhDr. Miloše Hořejše, Ph.D., z Národního technického muzea v Praze o osudech knížecí větve Kinských ve 20. století.

   Počátky rodu, který měl v erbu stříbrné vlčí zuby v červeném poli, sahají patrně až do 13. st., avšak významnějšího postavení dosáhl teprve v 16. stol., kdy již lze také lépe sledovat příbuzenské vztahy mezi jeho jednotlivými členy. Ti se však až do Bílé hory píšou jako Vchynští podle rodové tvrze Vchynice na Lovosicku. Jejich záměr dosáhnout panského stavu podvrženým příbuzenstvím s Tetoury z Tetova zprvu nevyšel, přesto r. 1611 vytoužené mety dosáhli. Ani nejednoznačný postoj Kinských v době českého stavovského povstání nezabránil po jeho porážce dalšímu vzestupu rodu, který se r. 1628 zařadil mezi hrabata. Vrcholu následně dosáhl v 18. století, kdy byl přijat mezi nejpřednější aristokracii habsburské monarchie a nejstarší člen rodu obdržel r. 1747 titul říšského knížete, který byl dědičný pro prvorozeného syna, jenž nad štít svého znaku mohl stavět knížecí korunu.

   V té době se také začali potomci nejvyššího kancléře Českého království Václava Norberta Oktaviána (+ 1719) dělit do několika větví. Prvním knížetem se stal Štěpán Vilém (+ 1749), který se s jedním ze svých bratrů Filipem Josefem (+ 1749) podílel významně na správě Českého království na počátku vlády Marie Terezie. Po něm zdědil titul jeho syn František Josef (+ 1752), jenž však zemřel bezdětný. Hodnost tak přešla na Františka Oldřicha (+ 1792), syna Filipa Josefa, který se stal zakladatelem současné knížecí větve.

   Mezi jeho potomstvo se řadí také Ferdinand Bonaventura (1834–1904), 7. kníže Kinský z Vchynic a Tetova, první z knížat, jejichž osudy nám přednášející více přiblížil. Tento dědičný člen Panské sněmovny říšské rady a poslanec zemského sněmu Království českého, c. k. tajný rada a rytíř řádu zlatého rouna byl významný velkostatkář (Českokamenický velkostatek, Zlonice, Heřmanův Městec, Choceň, Rosice a Horažďovice), majitel zámků Budenice, Zlonice, Rosice u Chrasti, Heřmanův Městec, Česká Kamenice s loveckým zámečkem na Tokáni a městských paláců v Praze (Palác Kinských na Staroměstském náměstí) a ve Vídni (Palác Daun-Kinsky na Freyung 4). Na svých panstvích zakládal cukrovary a pivovary. Se svou ženou Marii Josefou, roz. princeznou z Lichtenštejna, měl sedm dětí, z toho byli tři synové.

   Nejstarší Karel (1858–1919) se po otcově smrti stal 8. knížetem Kinským a proslul jako velký obdivovatel Velké Británie a milovník koní. Ve Vídni absolvoval skotské gymnázium a poté na univerzitě studoval práva. V r. 1877 poprvé s otcem a bratrem navštívil Velkou Británii jako doprovod rakouské císařovny Alžběty Bavorské. Od r. 1881 působil v diplomatických službách na nižších postech v Londýně, Berlíně, Bruselu, Drážďanech a na dalších místech, než se ujal po smrti otce rodových statků. Velkou část života však strávil ve Velké Británii, kde se účastnil tamního společenského života a udržoval, zde i několik milostných poměrů, z nichž patrně nejproslulejší s Lady Jenny Churchillovou, matkou budoucího britského premiéra Winstona Churchilla. Byl osobním přítelem britského krále Edwarda VII. a jeho manželky Alexandry. Po králově smrti proto byl jako zástupce Rakouska-Uherska spolu s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem ďEste vyslán na jeho pohřeb ve Windsoru. K tomu, že pronikl do nejvyšších kruhů britské politiky přispělo také to, že jako první cizinec vyhrál na svém koni Zoedone Velkou národní steeplechase v Liverpoolu. V letech 1904–1910 byl prezidentem Rakouského Jockey Clubu. Jako velký anglofil se stal také jedním z těch, kdo se zasloužil o rozšíření fotbalu v Čechách, když roku 1875 uspořádal na louce vedle svého zámku v Heřmanově Městci jeden z prvních fotbalových zápasů. Po vypuknutí I. světové války vstoupil do armády, vymínil si však, že nebude bojovat proti Velké Británii. Byl nasazen jako ordonanční důstojník na východní frontě a poté na frontu jihozápadní. Jeho zdravotní stav se však zhoršil a byl několikrát hospitalizován. Rodový majetek zadlužil válečnými půjčkami. Po vzniku republiky byly zrušeny šlechtické tituly a začala pozemková reforma. Těžce nemocný kníže umírá v r. 1919 a jelikož se svou manželkou Alžbětou, roz. hraběnkou Wolf-Metternich zur Graft, neměl žádné potomky přechází titul a majetek na jeho bratra Rudolfa Ferdinanda.

   Rudolf Ferdinand (1859–1930), 9. kníže Kinský zdědil po otci Rosice, Choceň a Freistadt. K těmto panstvím přikoupil r. 1905 panství Lysá nad Labem od vdovy po baronu Leitenbergerovi, nechal restaurovat zámek a nově vybavil jeho interiér. Začal také s obnovou zámku Bon Repos. Po vzniku samostatné republiky přišel v důsledku pozemkové reformy o část majetku. Ten rozšířil o panství Benátky nad Jizerou, ale zámek již r. 1920 prodal městu. Záhy před svou smrtí koupil v Rakousku zámek Kremsegg, kam se rodina po jeho úmrtí natrvalo přestěhovala. S manželkou Marií, roz. hraběnkou Wilczekovou, měl pouze dcery. R. 1938 dědicové prodali zámek Lysou nad Labem československému státu. V majetku rodiny zůstal pouze zahradní domek, v kterém nadále žila nejstarší Rudolfova dcera Gabriela se svým manželem Erichem Thurn-Taxisem.

   Republikou neuznaný titul přešel na Rudolfova synovce Oldřicha Ferdinanda (1893–1938), který se stal 10. knížetem Kinským. Ten po domácí výuce na zámcích Chocni a Moravském Krumlově absolvoval skotské gymnázium ve Vídni, avšak následné studium práv na rozdíl od bratrů nedokončil. R. 1913 nastoupil k hulánskému pluku č. 11 a za první světové války sloužil v Srbsku a v Itálli. Zájem o aeronautiku ho přivedl r. 1916 do řad Fliegerkompagni jako leteckého důstojníka a záhy nato začal procházet pilotním výcvikem a učit se leteckým mechanikem. V r. 1920 získal československé občanství a rok nato domovské právo v Heřmanově Městci. Vedle letectví se zajímal také o automobily. Byl členem Autoklubu Republiky československé (r. 1922) a poté získal závodní licenci německého Moravsko-slezského automobilního klubu (r. 1923). Účastnil se 24 závodů, jak u nás, tak v zahraničí, z nichž některé dokonce vyhrál (r. 1924 Zbraslav – Jíloviště). Někdy s ním soupeřil také jeho mladší bratr Rudolf, majitel Moravského Krumlova. V r. 1927 ukončil závodní kariéru, avšak na automobily nezanevřel, začal se však více věnovat letectví a pólu. Vlastnil postupně několik letadel a nechal vybudovat u svých zámků v České Kamenici a Heřmanově Městci letiště s hangáry. Stal se u nás také propagátorem póla a jako jeho rozhodčí se r. 1936 účastnil olympijských her v Berlíně.  V r. 1920 se prohlásil za dědice svého strýce, o pět let později převzal majetky, které náležely k fiedeikomisu, a po strýcově smrti také titul. I v důsledku pozemkové reformy však měl velké dluhy, které r. 1934 dosáhly 11,4 milionu korun. V předmnichovské době se kníže, který neuměl česky, přiklonil k sudetoněmecké straně a v květnu 1938 získal domovské právo v České Kamenici v Sudetech. Konrád Henlein ho pověřil vedením tzv. společenského štábu Runcimanovy mise. Přátelil se Hermannem Göringem a stal se členem organizace SA. V její uniformě přivítal Adolfa Hitlera v říjnu 1938 v České Kamenici. V prosinci téhož roku umírá na srdeční infarkt ve Vídni. Jeho postoj k nacistům byl nejednoznačný, protože současně jako monarchista si přál návrat Habsburků k moci v Rakousku, a tak o jeho skonu panují jisté pochybnosti. Byl dvakrát ženat, rozvod s jeho první ženou Kateřinou, roz. hraběnkou Széchenyovou, a druhý necírkevní sňatek s též rozvedenou baronkou Mathildou von dem Bussche-Haddenhausen tehdejší konzervativní aristokratická společnost těžce nesla.

   Titul a majetek přešel na jeho tehdy nezletilého syna Františka Oldřicha (1936–2009), který se stal 11. knížetem Kinským. Matka, která byla poloviční Argentinkou, se rozhodla s dětmi r. 1940 opustit Evropu a odstěhovala se do Argentiny. Majetek byl na základě Benešových dekretů po válce zkonfiskován. Snahy o jeho navrácení, jenž učinil František Oldřich v polistopadové době byly většinou neúspěšné, a tak na současného 12. knížete Kinského Karla Maxmiliána (*1967) přešel pouze prázdný titul.

   Na závěr přednášející zodpověděl dotazy publika a nám nezbylo než poděkovat ze zajímavé vyprávění o knížatech Kinských, z nichž většina je pohřbena v nedaleké rodinné hrobce v Budenicích.

(Pavel Zděnovec)

Jana Bělová o barokních mřížích z náhrobků českých světců sv. Norberta a sv. Ivana / sobota 13.4.2024

    V sobotu 13.4.2024 měli posluchači Slánské akademie volného času v bývalém hotelu Grand ve Slaném možnost opět mezi sebou přivítat Mgr. Janu Bělovou, Ph.D., z Muzea města Prahy, která se tentokrát věnovala mřížovým náhrobkům dvou českých zemských patronů.

  První z nich Norbert z Xantenu (+ 1134) byl zakladatelem premonstrátského řádu a později arcibiskupem magdeburským. Založil kláštery v Premontré a v Magdeburku, kde byl poté pohřben. R. 1582 došlo k jeho svatořečení. Magdeburská kapitula však v době reformace přešla do rukou protestantů a představitelé řádu se proto rozhodli přenést jeho ostatky na katolickou půdu. Toho využil opat strahovského kláštera Kašpar Questenberk a s pomocí císaře Ferdinanda II. získal po jednáních, která začala r. 1625, ostatky pro Čechy. Za asistence císařského vojska, kterému tehdy velel Albrecht z Valdštejna, se přistoupilo na konci r. 1626 k vlastní translaci. Nejprve byly dočasně umístěny v klášteře premonstrátek v Doksanech a poté, co se nachystalo vše potřebné, došlo v následujícím roce k jejich slavnostnímu přenesení do Prahy, kde byly uloženy v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie na Strahově. Svatý Norbert se tak zařadil mezi české světce.

   Vzácná relikvie byla nejprve vystavena v kostele na hlavním oltáři, záhy však došlo k jejímu přemístění do pro ní vytvořené mřížové košové kaple (sacella), kterou nechal opat Questenberk zhotovit u zámečníka Jakuba Ernsta, její zlacení a modrou polychromii provedl malíř Hans Schllemüller. Součástí její výzdoby byly také nějakou dobu vázy, které po čase nahradily sochy andělů od kovolitce Jorga Rebella. Nad ní byla v r. 1633 umístěna dřevěná koruna, která byla zničena r. 1742 při obléhání Prahy okupované Francouzi. Kaple se nacházela ve středu chrámu.                                                       Ostatky však i poté byly několikrát přenášeny a naposledy byly vráceny v r. 1805 z krypty kostela. Následně bylo rozhodnuto je opět umístit na hlavní oltář a kaple, která již nebyla potřeba je r. 1811 zrušena. Dnes jsou Norbertovy ostatky nastálo umístěny v kapli sv. Voršily (sv. Norberta).

   Poté, co byla kaple rozebraná, sloužily po čase některé mříže jako zábradlí v jednom z pražských domů, odkud se dostaly do starožitnictví, z něhož byly vykoupeny pro sbírky Muzea hlavního města Prahy. Na přelomu století vytvořil člen Komitétu pražského městského muzea a významný architekt Antonín Wiehl pět kresebných studií, které měly sloužit jako podklad pro začlenění tohoto souboru mříží do expozice muzea, k čemuž však nakonec nedošlo. V současnosti však pomohly tento soubor určit jako součást kaple, kterou jinak známe pouze z jediného vyobrazení, a to z rytiny Daniela Wussina z r. 1671. Pochybnosti vyvolali někteří badatelé, kteří razili názor, že za ty jedině pravé je nutno považovat raně barokní mříže, které se dodnes nacházejí v areálu kláštera, i když tento omyl uvedl na pravou míru již r. 1914 strahovský převor a knihovník P. Cyril Straka. Soubor mříží sestavených do možné podoby kaple byl představen r. 2017 na výstavě Umění kuté v železe a r. 2021 v Magdeburku na výstavě věnované dějinám premonstrátského řádu.

    Druhým světcem, z jehož náhrobku se nám zachovaly fragmenty mříží, je sv. Ivan. Tohoto poustevníka, který měl žít za časů knížete Bořivoje a sv. Ludmily v jeskyni nedaleko hradiště Tetína na Berounsku, známe pouze z legend. Na místě, kde podle tradice zemřel, vznikl později benediktinský klášter a poutní areál Svatý Jan pod Skalou. Světcovy ostatky byly nalezeny v 16. stol., kdy se za vlády císaře Rudolfa II. těšil svatoivanský kult největší úctě a k poustevníkovu hrobu se začaly konat poutě.

    R. 1600 nechal don Guillén de San Clemente, vyslanec španělského krále na Rudolfově dvoře, zhotovit mříž pro jeho náhrobek. Nepřízeň osudu a zub času nechal na ní své stopy, a tak bylo nutno přistoupit k jejím opravám, nejprve se tak stalo r. 1660 a později ještě v r. 1729. V r. 1859 byla pod záminkou další renovace odstraněna a na své místo se již nikdy nevrátila.

   V r. 1901 se její fragmenty dostávají do kovářské dílny na Malé Straně v Praze, která patřila mistru Václavu Němcovi, který se neúspěšně snažil o její obnovu. Nakonec se v r. 1915 stávají součástí muzejních sbírek. Dnes jsou rozděleny mezi Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Muzeum města Prahy, až na jednu část, jež se r. 1919 stala součástí zábradlí na Staroměstské radnici. Návštěvníci mohli dochované soubory z obou muzeí vidět na výše zmíněné výstavě v r. 2017.

   Závěr přednášky patřil dotazům z auditoria a nám na konec nezbylo než přednášející poděkovat za zajímavé vyprávění a těšit, že nás někdy v budoucnu opět seznámí s dalšími předměty ze sbírek Muzea města Prahy.

(Pavel Zděnovec)