pátek 27. října 2017

O inscenování řeckých klasických tragedií na prknech Národního divadla s Alenou Sarkissian / sobota 21.10.2017

   V sobotu 21. října 2017 měli posluchači Slánské akademie volného času na svém setkání v salónku
bývalého hotelu Grand ve Slaném možnost vyslechnout přednášku Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D.  (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) nazvanou Mezi Apollónem a Dionýsem: Hillarova a Dostalova antika v Národním divadle.
   Předtím nám však tuto vědeckou pracovnici, která také vyučuje na Katedře divadelních věd FF UK, představil PhDr. Vladimír Přibyl. Poté dostala slovo přednášející, která nejprve prezentovala novou publikaci Ve stínu helénského slunce a poté začala svůj výklad.  Uvedla, že antické Řecko začal poznávat evropský Západ, a to včetně českých zemích, v době renesance. S rozkvětem archeologie se v dalších staletích poznatky o něm rozšiřovaly. V 18. století jeden ze zakladatelů moderních dějin umění a klasické archeologie Johann Joachim Winckelmman označil řecké umění za vrchol estetiky a umělecké dokonalosti. Jeho značně idealizovaná představa o antice formovala naše klasické vnímání této doby, které lze vyjádřit pojmem „bílá“ či „apollonská“ antika (střídmost, uměřenost, prostota, tichá velikost). Jiný pohled na tuto epochu lidstva nabídl v roce 1872 ve svém díle Zrození tragédie z ducha hudby mladý filolog Friedrich Nietzsche, který na svět přivedl obraz „temné“ či „dionýské“ antiky, která je pravým opakem té Winckelmmanovy (barevnost, hudba, tanec, opojnost, orgiastická vášnivost).
   Obě nastíněné teze měly velký význam také při moderním inscenování antických dramat. Režiséři se zprvu drželi v duchu tradice představ vytvořených Winckelmannem. Na scéně tak bylo možno spatřit bílé antické sloupy a průčelí chrámů. Herci v bílých řasených rouchách po celou dobu většinou stáli na místě a pouze deklamovali naučený text. Chór byl statický. Tak vypadala také prvá představení řeckých dramat na scéně Národního divadla v 19. století a na počátku 20. století. Změna nastala s nástupem moderny a avantgardy, kdy na divadelní prkna začal pronikat vliv Nietzschova raného díla. U nás je spojena se jmény Karla Huga Hilara a Karla Dostala.
   K. H. Hilar (*1885, †1935) vystudoval klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a v souvislosti s antickým dramatem upozornil na sebe již esejí Oresteia. Podnětem k ní bylo provedení stejnojmenné Aischylovy trilogie v Národním divadle, které pro něho v roce 1907 nastudoval režisér Jaroslav Kvapil. V eseji Hilar nastínil problémy, které přináší moderní inscenování antiky. Mimo dalších svých aktivit byl také vynikajícím režisérem, který nejprve působil v Městském divadle na Vinohradech a od r. 1921 poté v Národním divadle. Zde propagátor Friedricha Nietzscheho inscenuje v jeho duchu Euripideovu Médeiu, satyrskou komedii Slídiči a Sofoklova Oidipa krále. Hilarovo pojetí Oidipa krále z r. 1932 patří k průlomovým inscenacím českého divadla, ke kterému se v průběhu času vraceli autoři dalších adaptací této tragédie. Nastal odklon od historizace. Výtvarník Vlastislav Hofman vytvořil náznakovou scénu s minimem rekvizit (schody). 
   Karel Dostal (*1888, †1966) pocházel z bohaté umělecky založené rodiny. Otec Leopold Dostal byl
spolumajitelem poděbradského pivovaru a matka Marie Horská - Kallmünzerová bývalou členkou Prozatímního divadla. Také jeho sourozenci byli umělecky činní. Bratr Adolf Bohuslav Dostal byl spisovatelem a sestra Leopolda Dostálová se stala herečkou. On sám se po absolvování čtyř semestrů na Filosofické fakultě UK vydal na hereckou dráhu, kterou započal v dětství jako ochotník. Herectví studoval v Berlíně u Emanuela Reichera a poté u Emila Geyera. Následně (1910–1912) působil v německých divadlech Deutsches Theater, kde režíroval Max Reinhardt. Po vypuknutí války musel narukovat v roce 1915 na italskou frontu, avšak konec konfliktu již strávil na Nové vídeňské scéně. Po vzniku Československa se vrátil hrát do Čech, kde však pro své německé divadelní školení nebyl v roce 1919 přijat do souboru Národního divadla. Divadelnictví však v jiné pozici zůstal věrný. Nejprve nastoupil jako první ředitel českobudějovického divadla (1919–1920), poté se měl stát šéfem činohry ve Slovenském národním divadle v Bratislavě; dal však přednost režírování a herectví ve Vinohradském divadle (1920–1922). Odtud vedla jeho cesta v roli režiséra do Národního divadla, kde také uvedl několik antických her. Od avantgardněji pojatých Euripideových Bakchantek (1927) byl nucen v důsledku doby přejít ke klasičtěji provedeným dílům, a to k Sofoklově Antigoně (1941) a Euripideově Médeie (1942), které skrytě, ale jasně vyjadřovaly odpor proti okupaci. Poslední Dostalem režírovanou antickou tragédií na prknech Národního divadla byla v r. 1947 adaptace Aischylovy trilogie Oresteia. Jeho křesťansky laděné vyvrcholení tragédie (motiv milosrdenství) nepřijala většinou levicově orientovaná kritika příznivě. Nastupující komunistický režim již poté nedal Karlu Dostalu větší prostor pro realizaci jeho režisérských záměrů a v roce 1955 musel Národní divadlo opustit. Působil poté v Městských divadlech pražských a nakonec ve Východočeském divadle v Pardubicích.
   Závěr přednášky tradičně patřil dotazům. Jedna z posluchaček připomenula představení Oidipus –
Antigona (koláž), které režíroval Otomar Krejča a ve kterém Oidipa ztvárnil nedávno zesnulý Jan Tříska, v pražském Divadle za branou z roku 1971. Přednášející vyzdvihla jeho pojetí role, které bylo výrazně odlišné od toho, jak bývá většinou Oidipus na jevišti zpodobněn. Poté již nezbylo než přednášející poděkovat za velmi zajímavé setkání a těšit se na další setkání s ní na Slánské akademii volného času. (Pavel Zděnovec)



Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 16. října 2017

Za památkami Lounska s Ing. Jiřím Sedláčkem / Sobota 14.10.2017

Letošní podzimní semestr Slánské akademie volného času pokračoval v sobotu 14. října první exkurzí, která její účastníky znovu zavedla za památkami na Lounsko. Tentokrát byl naším celodenním průvodcem Ing. Jiří Sedláček z Loun. Ten si pro nás připravil i neobvyklou putující výstavu o varhanách navštívených kostelů. První naší zastávkou se stal augustiniánský klášter Nanebevzetí Panny Marie v Dolním Ročově. V konventním kostele nejprve náš průvodce přečetl z literárních děl sem putujícího Václava Beneše Třebízského úryvky, které se vztahují k tomuto místu, a Vladimír Přibyl nám poté svatyni přiblížil z uměleckohistorického hlediska. Klášter založil na sklonku vlády Karla IV. Albrecht z Kolovrat, který je zde i pohřben. Jako svou rodovou fundaci poté podporovali klášter i jeho potomci, z nichž mnozí zde také nalezli místo svého posledního odpočinku. Klášter fungoval až do 50. let minulého století a jeho kostel se zázračnou gotickou sochou P. Marie Področovské se stal cílem mnoha poutí. Dnešní barokní podoba klášterního areálu je po několika předchozích přestavbách, z nichž na jedné z nich se podílel i Jan Blažej Santini – Aichel, dílem Kiliána Ignáce Dietzenhofera a Anselma Luraga. Většina sochařské výzdoby kostela z 18. století je prací dílny pražského sochaře Františka Ignáce Weise, od něhož máme ve Slaném v piaristické kapli sochy sv. Anny a sv. Jáchyma.
Po prohlídce kostela jsme se vydali do Cítolib. Cestou jsme si ještě udělali malou zastávku, abychom se pokochali pohledem na České středohoří. Přitom nám Jiří Sedláček představil pomocí současných i dobových fotografií několik kapliček, které stály u poutních cest do Ročova. Jedna z nich stála nedaleko naší vyhlídky.
Poté jsme navštívili barokní klenotnici Lounska, jak bývá také označován městys Cítoliby. Zde nás přivítal Jaroslav Bárta, který nás zavedl do kostela sv. Jakuba Většího. Barokní kostel z let 1713–1715 je dílem neznámého architekta, jenž bývá někdy ztotožňován se stavitelem lounského děkanství Italem Dominikem Rigonem. Jeho barokní výzdoba je dílem sochaře M. B. Brauna (např. plastiky andělů – světlonošů z r. 1718) a malíře V. V. Reinera (obraz Kázání sv. Jakuba na hlavním oltáři).
Na poledne jsme vyrazili do Loun, kde program tohoto našeho putování vyvrcholil. Po obědě jsme nejprve navštívili děkanský chrám sv. Mikuláše, který patří k nejvýznamnějším památkám české pozdní gotiky. Jeho dnešní stav je výsledkem přestavby, která započala po velkém požáru v r. 1517, kdy z původní stavby zůstala pouze věž. Na jeho vzniku se podílelo několik stavitelů, z nichž nejvýznamnější byl královský architekt Benedikt Rejt z Pístova, který v něm byl i pochován. V 19. století se poté na jeho renovaci podíleli Josef Mocker a Kamil Hilbert. Má podobu síňového trojlodí s krouženou klenbou a stanovou střechou, která je prací lounského mistra Eliáše. Interiéru vévodí tři monumentální barokní oltáře, které v letech 1701 až 1706 vytvořili pražští umělci – sochaři Jeroným Kohl a František Preiss, truhlář Marek Nonnemacher a malíř Jan Jiří Schummer. Jiří Sedláček nakonec vzpomenul na dobu, kdy se při poslední opravě kostela na sklonku osmdesátých let minulého století se podílel pod vedením výtvarníka prof. Vladislava Mirvalda na restaurování oltářů.
Prohlídku města jsme završili návštěvou Galerie Benedikta Rejta, kterou nás provedla její ředitelka PhDr. Alice Štefančíková. V současné době je zde vystavena část děl Emila Filly, jež pocházejí z jeho pamětní síně v Peruci, která se právě opravuje. Jsou to práce z jeho posledního tvůrčího období. Vedle krajinomaleb Českého středohoří se jedná o cyklus monumentálních maleb na papíře inspirovaných lidovými písněmi, jejichž podoba vychází z čínské tušové malby.
Na závěr nám nezbylo než poděkovat Jiřímu Sedláčkovi, že nás provedl po některých památkách Lounska a rozloučit se s ním. Doufáme, že se na některém z dalších putování opět někdy setkáme. (Pavel Zděnovec)


Další fotografie z exkurze zde.

pondělí 9. října 2017

S Mgr. Miroslavem Kovářem o raně gotické architektuře českých klášterů / sobota 7.10.

V sobotu 7. října 2017 proběhlo zahájení podzimního semestru 12. ročníku Slánské akademie volného času v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Jeho úvodní přednášku Česká raně gotická architektura ve světle nejnovějšího základního výzkumu klášterů přednesl archeolog Mgr. Miroslav Kovář, Ph.D. z Národního památkového ústavu. Nejprve však všechny srdečně přivítal PhDr. Vladimír Přibyl, vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný, a s pomocí přednášejícího došlo k předání ocenění těm, kdo vypracovali ročníkovou práci minulého běhu akademie.
   Poté se již přednášející věnoval samotné přednášce, která vycházela z poznatků získaných především při nových archeologických výzkumech, z niž na některých se sám podílel a které často revidovaly výsledky staršího bádání. Zaměřil se dobu panování českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II., kdy dochází k některým přestavbám starších klášterů a k výstavbě nových, které vznikají v právě zakládaných středověkých městech a patří medikantským (žebravým) řádům. Třinácté století je také časem slohových proměn, kdy jeho začátek patří ještě pozdně románskému slohu, a v jeho průběhu na naše území postupně proniká gotika (raná, klasická a poklasická). Podoba architektury je také ovlivněna buď společenským postavením zakladatele (dvorský styl / kaple na Zvíkově) nebo řádovými statuty jednotlivých řeholí, kdy se vzorem stává mateřský klášter, z kterého první řeholníci přicházejí (cistersko – burgundský styl / klášter Citeaux).
   Na imaginární cestě po Čechách jsme během jeho vyprávění postupně seznámili s novými objevy, které učinili archeologové v klášterech, které většinou již neexistují nebo neslouží původnímu účelu. Začali jsme v nejstarším mužském klášteře v českých zemích, který se nachází v Praze – Břevnově. Benediktini zde již v r. 993 usadil český kníže Boleslav II. spolu s pražským biskupem Vojtěchem. Románský klášter vystavěný v polovině 11. století opatem Menigardem došel za jeho nástupců Martina I. a Křištana v století třináctém raně gotickou přestavbou, z níž se přednášející zmínil o výstavbě kaple nad hrobem poustevníka Vintíře a nového presbytáře. Další zastávkou se stal cisterciácký klášter Hradiště nad Jizerou, který zanikl za husitských válek. Jak vypadal tento komplex staveb, jehož podoba vycházela z mateřského kláštera v Ebrachu a řádové centrály v Citeaux, v době krátce po jeho založení Markvartici na konci 12. století, nám přiblížila jeho kresebná rekonstrukce. Letmé zastavení v Anežském klášteře na Starém Městě pražském nás seznámilo s tím, že architektonické prvky (podoba hlavic sloupů) užité při výstavbě konventního chrámu sv. Františka se staly vzorem pro sakrální stavby v dnes německé Žitavě (minoritský klášter a kostel Panny Marie). Revitalizace Národní knihovny v Klementinu umožnila poznat jeho nejstarší stavební historii a odhalila podobu dominikánského kláštera sv. Klimenta z 13. století. Nejnovější archeologický výzkum odkryl zdivo klášterního areálu a severně navazující měšťanské obytné zástavby. V Litoměřicích byly založeny v 13. století u městských hradeb dva kláštery – minoritský u kostela sv. Jakuba a dominikánský tam, kde se dnes nachází státní oblastní archiv. Při průzkumu konventního chrámu bývalého minoritského kláštera bylo zjištěno, že v důsledku posunutí hradeb za Karla IV. došlo ke změně dispozice konventu. Také v Hradci Králové se nacházely kláštery minoritů a dominikánů, které byly zničeny za husitských bouří. Zachovalo se z nich pouze pár architektonických článků, které jsou v současnosti uloženy v depozitáři Muzea východních Čech. Turisticky zajímavým místem je bývalý minoritský klášter v Chebu, který byl založen v 13. století, avšak jeho nynější podoba je výsledkem přestaveb, ke kterým v průběhu staletí došlo a jež vyvrcholily v 18. století. Oproti tomu existenci taktéž minoritského kláštera v Mostu již dokládají pouze archivní prameny. Před jeho definitivním zánikem v druhé polovině 20. století zde v letech 1971–1976 prováděl výzkum PhDr. Ing. Jan Muk, který se zabýval jeho počátky. Husitské války nepřežil dominikánský klášter u kostela Povýšení sv. Kříže z druhé poloviny 13. století. Poté co se rozhodlo v 17. století o jeho obnově, byl nový (dnes již však také zaniklý) konvent postaven na opačné straně chrámu. Oproti tomu klášter dominikánů v Českých Budějovicích můžou návštěvníci obdivovat dodnes. Přednášející nás upozornil na jeho nejstarší architektonické prvky. Závěr jeho vystoupení poté patřil klášteru augustiniánů – eremitů v Pivoni, která se nachází nedaleko Domažlic. Součástí dnes zcela zchátralého areálu je kostel Zvěstování Panny Marie, který je považován za jednu z prvních plně gotických staveb zachovalých u nás.
   Poté již byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nakonec nám nezbylo než panu doktoru poděkovat za zajímavé vyprávění. Doufáme, že v tomto tématu někdy budeme v budoucnu dále pokračovat a dozvíme se něco nového i o dalších klášterech, na které se již z časových důvodů tentokrát nedostalo.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.