V sobotu 28.
února 2015 se uskutečnilo první setkání jarního semestru 9. ročníku Slánské
akademie volného času, které bylo věnováno Lužickým Srbům. O těch nám přijel
přednášet člen Společnosti přátel Lužice PhDr. Petr Kaleta , Ph.D.
(Lužickosrbský institut v Budyšíně a Technická univerzita Drážďany). Někteří z
nás si jistě vzpomenou na jeho přednášku věnovanou Ludvíku Kubovi a jeho vztahu
k Lužici, která se konala při příležitosti Dne evropského dědictví ve Slaném v
září 2013.¨
Nejprve se
ujal slova PhDr. Vladimír Přibyl, aby všechny uvítal a připomněl, že tato
přednáška svým způsobem vlastně navazuje na tu, kterou v r. 1937 přednesl v
slánské sokolovně Ludvík Kuba na podobné téma a jež byla následně otištěna v
Slánském obzoru. Poté již začal hovořit Dr. Kaleta, který nás seznámil s
kulturní a politickou činností tohoto slovanského etnika v sousedním Německu.
Lužičtí
Srbové jsou malým národem, jenž svým původem náleží k západním Slovanům a obývá
historická území Horní a Dolní Lužice. Ty dnes náleží z větší části Německu
(spolkové státy Sasko a Braniborsko) a z menší, v důsledku II. světové
války, Polsku (např. část města Zhořelce). Dělení Lužice na dvě části se odráží
také v jazyku jejích obyvatel (hornolužická a dolnolužická srbština) a jejich minulostí
daném náboženském vyznání – katolická víra v Horní Lužici a reformovaná v Dolní
Lužici. Ta také více podlehla germanizaci, a to již v 19. století. V některých
obcích však ještě dnes zachovávají své lidové tradice. K nejznámějších z nich
patří velikonoční jízdy, které jsou dnes i vyhledávanou turistickou atrakcí.
Lidové kroje zde mají rovněž svá regionální specifika daná odlišným historickým
vývojem.
Slovanské
obyvatelstvo Lužic muselo po staletí čelit snaze o jejich poněmčení. V 19. století
však zde podobně jako v Čechách proběhlo národní obrození, kterému se podařilo
zachovat lužickosrbskému národu jeho řeč a svébytnou kulturu. Stalo se tak
zásluhou tamních buditelů z řad inteligence, která podobně jako u nás vytvořila
spisovnou formu obou variant tohoto jazyka a v ní tvořila významná umělecká
díla. Významnými postavami tohoto zápasu byli Handrij Zeljer, Jan Arnošt
Smoler, Jan Pětr Jordan, Michal Hórnik, Arnošt Muka, Mato Kosyk, Jakub Bart –
Ćišinski a další. O národní probuzení se zasloužili také spolky – od r. 1847
Matice srbská a od r. 1912 Domowina, která dnes zastřešuje všechny
lužickosrbské organizace.
Významnou
podporu tato činnost získala také u okolních slovanských národů. Důležitou roli
také hrála Praha, kde vzniknul v 18. století Lužický seminář, který měl
vychovávat kněze pro katolickou oblast Horní Lužice, která v církevní správě
podléhala pražskému arcibiskupství. V pozdějších dobách se tak mohli tam
ubytovaní studenti setkávat s českými obrozenci, jakými byl Josef Dobrovský,
Václav Hanka, Karel Jaromír Erben, Martin Hatala či Jan Evangelista Purkyně.
Česko-lužické
vztahy však vřele pokračovaly i v dalších obdobích a jsou živé dodnes. Zásluhu
na tom měli Adolf Černý, zakladatel české sorabistiky na Karlově Univerzitě,
malíř a etnograf Ludvík Kuba, sorabista Josef Páta, historik Zdeněk Boháč a
mnoho dalších. Čechy zajímající se o tuto problematiku sdružuje Společnost
přátel Lužice, která pod různými názvy existuje již od počátku minulého
století.
Velké
ohrožení pro lužickosrbský národ znamenalo období nacismu, kdy byla jakákoliv
činnost potlačována a jeho představitelé pronásledováni. V poválečné NDR došlo
k obnovení státem podporovaných aktivit Lužických Srbů. Dnes i přes vstřícnost
německé společnosti, která uznává všechna práva této národnostní menšiny, je
její existence nadále ohrožena problémy, které přináší tato doba (ekonomické,
demografické atd.). Zájemce znalý alespoň jednoho z tamních jazyků má však dnes
možnost sám poznat aktuální situaci v tomto regionu prostřednictvím nezávislých
lužickosrbských medií.
Na závěr zodpověděl Dr. Kaleta otázky
posluchačů a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavou přednášku okořeněnou
ukázkou lužickosrbské populární hudby a těšit se na nějaké další setkání s ním.
(Pavel Zděnovec)
Další fotografie naleznete zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat