Období, v němž postupně zaniká antický svět a rodí se raný středověk a jenž je spojeno se vzestupem křesťanství, které se z malé, prvotně židovské sekty proměňuje ve světové náboženství, obecně označujeme jako pozdní antika. Na časové ose světových dějin bývá většinou vymezena 3. až 6. stoletím našeho letopočtu. Jsou s ní spojeny tyto události: všichni obyvatelé římské říše získávají římské občanství (r. 212 n. l.), z pronásledovaného křesťanství se stává státní náboženství (r. 380 n. l.), vpády barbarských národů, rozdělení říše na dvě části východořímskou a západořímskou (r. 395 n. l.), rozpad západořímské říše (r. 475 n. l.), pokles významu měst a zrození Byzance. Tato doba, kdy docházelo k mísení pohanského a křesťanského elementu, stála dlouho na okraji zájmu badatelů a mnoho se o ní nevědělo. Pohled na ní formovalo klasické dílo Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské říše z konce 18. století. V minulém století však byly některé jeho názory podrobeny kritice a díky dalším generacím vědců, jako byl např. E. R. Dods (Pohané a křesťané ve věku úzkosti) se i tomuto údobí dostalo zasloužené pozornosti.
Vztah křesťanů k antické kultuře byl problematický a proměnlivý. Zprvu ji zcela odmítali a odvraceli se od helénství, aby si vytvořili svůj paralelní svět, jehož základy nacházeli ve Starém zákoně (Septuaigintě). Jakmile se však začalo křesťanství šířit mezi intelektuály, jenž měli antické „klasické“ vzdělání, dochází k prolínání obou světů. Tak je tomu například v náboženském traktátu Klemense Alexandrijského Strómáta, v němž je křesťanská liturgie popsána s pomocí veršů Euripidových Bakchantek. Nakonec křesťanství zcela přebírá antickou kulturu do svých služeb a staré náměty dostávají nový obsah (např. z Orfea hrajícího zvířatům se stává král David zpívající žalmy). Platónovo Symposium se tak může stát inspirací pro dílo církevního Otce Metoděje z Olympu Hostina desíti panen (3. st. n. l.).
S antickou kulturou je neodmyslitelně spojeno též divadlo. V římské říši se konalo v době slavností a za císařství bylo jeho smyslem především pobavit publikum. Účast na představení byla projevem loajality ke státu a státnímu náboženství. Divadelní produkce však také čelila kritice, a to již od antických autorů jako byl Platón či Ailios Aristeidés (Proti pantomimům). Později se k ní přidaly také křesťanští autoři jako Tertullianos (O hrách), Novatianus (O podívaných) a Jan Zlatoústý (Těm, kdo opouštějí chrám a odcházejí do hipodromu a do divadla a O tom, že se nemáme přibližovat k divadlům). Vycházela ze dvou východisek: morálního a filosoficko-náboženského. To morální směřovalo jak na herce, tak na publikum. Herec, který byl nucen si vydělávat prostřednictvím svého těla, měl v té době nízké sociální postavení a byl přirovnáván k prostitutce. Publikum bylo káráno za svou zrakovou nenasytnost, jenž byla křesťany považována za chtíč. To filosoficko-náboženské pracovalo s pojmy jako magnetická teorie vnímání (Platon – Ión, Ústava), pravda zobrazení či Bůh – agónothétes. Z magnetické teorie vnímání vycházela představa, že při představení může dojít k přenosu špatných vlastností postav představovaných herci na publikum. Podle antických představ tvůrcům divadelních her vnukl inspiraci bůh / Múzy /. Křesťanští autoři tvrdí že, ten kdo inspiruje dramatiky není bůh, ale ďábel (diabolus tentator), a divadlo, které je spojeno s pohanskými kulty (modloslužbou), je faleš (diaboliké pompé). Touha po iluzi je pouze rouhavé „vylepšování“ Božího díla (např. líčení herců). Bůh – agónothetés (obraz známý již od hélenismu) jako tvůrce inscenuje svět pro potěšení své, andělů a člověka. Skutečná proměna se neodehrává na jevišti, ale při eucharistii, které je považováno za nestvořené duchovní divadlo.
Tím, jak křesťanství rozšiřovalo svůj vliv, dochází k útlumu divadelních představení i k jejich několikerému zákazu. Divadelní provoz ustává v 6. století n. l. a za definitivní datum jeho konce ve východořímské říši je považován r. 692 n. l.
Na závěr nám převyprávěla paní doktorka legendu o svatém Genesiu, který před svým obrácením na víru byl komickým hercem, jenž na jevišti předváděl parodie obřadů křesťanů. Jednou, když měl parodovat křest, došlo Božím zásahem k jeho opravdové konverzi. Herec začal hlásat křesťanské učení, které před tím zesměšňoval, a tak byl z rozhodnutí císaře Diokleciána popraven.
Poté již byl prostor pro dotazy a nám nezbylo než poděkovat přednášející za zajímavé vyprávění. Těšíme se, že se s opět v budoucnu setkáme, aby nám opět přiblížila některou z kapitol dějin antického divadla či z jeho recepce na českých scénách.
(Pavel Zděnovec)
