úterý 18. prosince 2018

S PhDr. Pavlem Šidákem o nejstarších českých sbírkách pohádek / sobota 15.12.2018

   Atmosféru nadcházejících vánočních svátků navodila posluchačům Slánské akademie volného času přednáška o českých pohádkách, která se uskutečnila v sobotu 15. prosince 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. O zrodu moderní podoby tohoto literárního žánru v českých zemích nám přijel vyprávět PhDr. Pavel Šidák, Ph.D. z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
   Klasická česká pohádka, tak jak ji známe my, se dostala do naší literatury až v polovině 19. století. Než se však tak stalo, prošel tento žánr podstatnou proměnou. Ta započala na přelomu 18. a 19. století, kdy se začali čeští obrozenci pod vlivem romantismu zajímat o lidovou kulturu. Jejich zájem se však zprvu soustředil na sbírání lidových písní. Folklorní pohádky se zájmů badatelů těšily nejprve v Německu, kde jim svou pozornost věnovali bratři Grimmové. To, co vědce, jako byl Jakob Grimm či u nás Karel Jaromír Erben, na lidové slovesnosti přitahovalo, byla podle tzv. mytologické teorie představa, že se v ní zachovaly zbytky předkřesťanských náboženství. Zájem o pohanský dávnověk však měli již barokní učenci. Ten je přivedl k tomu, že po vzoru antické mytologie sami vytvářeli nová pohanská božstva. Třeba český exulant Pavel Stránský ze Zhoře ve svém díle O státě českém ztotožnil boha starých Slovanů Peruna s řeckým Diem. Toto úsilí o dotvoření uceleného slovanského panteonu vyvrcholilo v 19. století, kdy Antonín Jan Jungmann vydává v časopise Krok svůj článek „Krátký obsah náboženství pohanského, zvláště u Čechů“, který je kompendiem domnělých českých božstev. Cílem obrozenců tak bylo dokázat starobylost české kultury.
   Pohádka jako taková prodělala svůj historický vývoj od starověku. Předchůdkyně její evropské podoby lze najít v písemnictví starého Egypta, v literárních dílech Orientu či v antické literatuře. V Čechách na přelomu 18. a 19. století byli v tištěné podobě dostupná díla s pohádkovými motivy, jako jsou „Tisíc a jedna noc“, středověké „Příběhy římské“ (Gesta Romanum) či český výběr z italských „Líbezných nocí“ (16. stol.). Jsou tu i francouzské pohádky od Charlese Perlauta nazvané „Pohádky matky Husy“ a německé sbírky pohádek, z nichž některé vytvořili i němečtí Češi a jsou zasazeny do českých zemích. Jakou však měly tehdy podobu české lidové pohádky, netušíme. Samotné slovo má tehdy úplně jiný význam.
   Podoba folklorních pohádek jak je sesbírali první čeští buditelé, jako Věnceslav Metelka, byla podstatně odlišná od těch, které nám zprostředkovala třeba Božena Němcová. Často se jednalo o stylizované vyprávění ze současnosti, v nichž se však objevují pohádkové bytosti a jímž se říká memoráty. Obsahovaly často drastické či surové výjevy a vyskytovaly se v nich vulgarity a erotika. Jejich fabule byla přejatá z vysoké literatury. Sběratelé, kteří měli o lidové slovesnosti jiné představy, je proto upravovali. V důsledku toho v 30. letech 19. století vypukl spor o autenticitu. Nadále byla snaha těmto zásahům zabránit, přesto však i poté docházelo k jejich přetváření, tak aby vyhovovaly tvůrčím záměrům jejich vydavatelů.
   První pohádka v českém jazyce byla vytištěná v časopise v r. 1821 „Červená Karkulka“. Nejstarší sbírky českých pohádek se objevují až v 30. letech 19. století. Za první z nich lze považovat osm pohádek (z nich dvě přeložené z němčiny) vydaných časopisecky Josefem Kajetánem Tylem. R. 1838 vydává Jakub B. Malý „Báchorky a pověsti národní“, jež obsahují české pohádky a pověsti. Tuto sbírku doplňuje Matěj Mikšíček o pohádky moravské a slezské ve svém sedmidílném díle „Pověsti moravské a slezské“. Klasickou sbírkou, která uvedla českou lidovou pohádku do umělecké literatury, je ta od Boženy Němcové „Národní báchorky a pověsti“ z let 1845 až 1847. Vědecký pohled na svět pohádek přinesl Karel Jaromír Erben v díle „Sto prostonárodních pohádek a pověstí v slovanských nářečích“ (1865) a posmrtně vydaných „Českých pohádkách“ (1905). Z etnografického hlediska zkoumali lidová pohádková vyprávění Beneš Method Kulda a později také Štefan Josef Kubín, které nezajímal pouze jejich obsah, ale i osoba vypravěče.
   Za to, že dnes vnímáme pohádku jako příběh s pohádkovými postavami, kde dobro vítězí nad zlem, jenž má šťastný konec a liší se od pověsti, vděčíme u nás spisovatelům J. K. Tylovi, B. Němcové a K. J. Erbenovi. Ti ve svých dílech přetvořili lidová vyprávění do podoby, kterou dodnes děti milují a která inspirovala generace dalších tvůrců, pro něž se jejich pojetí pohádky stalo vzorem.
   Na závěr zodpověděl přednášející dotazy z publika a nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavý výklad. Doufáme, že se s ním opět setkáme v příštím roce, a těšíme se na to, jaké další pohádkové téma si pro nás připraví. Jelikož máme za sebou také celý letošní zimní semestr XIII. ročníku Slánské akademie, je záhodno také poděkovat všem, jenž se na jeho průběhu podíleli. Všem poté přejeme krásně prožité vánoční svátky, hodně zdraví a štěstí v celém novém roce a budeme rádi, když se s nimi znovu setkáme při dalších akcích akademie.
(Pavel Zděnovec)

úterý 4. prosince 2018

S PhDr. Magdalénou Nespěšnou Hamsíkovou o Lucasi Cranachovi st. a jeho žácích v Čechách / sobota 1.12.2018

   Do doby německé reformace přenesla na počátku adventu v sobotu 1. prosince 2018 posluchače Slánské akademie volného času přednáška PhDr. Magdalény Nespěšné Hamsíkové, Ph.D., (Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK) o malířství mezi pozdní gotikou a renesancí v českých zemích pod vlivem díla Lucase Cranacha st., která se konala v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném.
   Přednášející nám nejprve ukázala, jakým způsobem se šířil vliv Cranachova díla do českých zemí. Jako příklad z našeho regionu si vybrala oltářní křídla z Paršenku (Hozpozínku u Velvar, cca 1520), které jsou dnes uloženy v Městském muzeu ve Velvarech. Kdysi byly součástí malého skříňového renesančního retáblu neznámé provenience druhotně umístěného v kapli Jana Nepomuckého z r. 1771 v Hozpozínku. Na křídlech jsou vyobrazeny sv. Kateřina a sv. Barbora (slavnostní vnitřní či přední strana) a sv. Václav a sv. Vít (vnější či zadní strana). Zpodobnění zemských patronů (sv. Václav, sv. Vít) vzdáleně připomíná jejich vyobrazení na vnější straně mariánského oltáře ze Želiny Mistra IW (dnes Oblastní muzeum Chomutov, 1526) a můžeme je tedy považovat za pokus o napodobení tohoto Cranachova žáka. Ten sám čerpal při tvorbě želinského oltáře inspiraci z Mistrova díla a v tomto případě posloužily jako vzor pro postavy zemských patronů portréty světců z jednoho oltáře pro kostel v Halle.
   Poté se již přednášející zaměřila přímo na život a dílo Lucase Cranacha st., jenž je jedním z mála starých mistrů, o nichž se nám dochovalo poměrně dost informací. Tento německý renesanční malíř, rytec a dřevorytec se narodil 4. října 1472 v Kronachu u Bamberka jako Lucas Sünder. Pozdější podoba jeho příjmení je odvozená od názvu rodného města. Vyučil se snad u svého otce, který je v pramenech uváděn jako Hans Maler (česky Jan malíř).
   Počátky jeho tvorby spadají do doby, kdy žil ve Vídni, ve které se usadil v r. 1501, a pobyl zde čtyři roky. Je považován za jednoho ze zakladatelů tzv. podunajské (někdy dunajské) školy. Z tohoto období nám paní doktorka představila několik obrazů – Sv. Jeroným na poušti (Uměleckohistorické muzeum, Vídeň, 1502) namalovaný pro vídeňského humanistu Johanna Fuchsmagena, portrét Johanna Cuspiniana a jeho manželky Anny Putsch (sbírka Oskara Reinhardta „Am Römerholz“, Winterthur, 1502/03) a Odpočinek na útěku do Egypta (Gemäldegalerie SMPK, Berlín, 1504), kresebnou kopii pozdně antického tzv. Filocava kalendáře (Rakouská národní knihovna, Vídeň) a grafiky s námětem Ukřižování.
   V roce 1504 je Cranach pozván ke dvoru saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého (+ 1525), aby se podílel na výzdobě vévodských rezidencí, a o rok později se trvale usazuje v centru jeho panství ve Wittenbergu, kde prožil největší část svého tvůrčího života. Zde později zakoupil několik nemovitostí a oženil se s Barbarou Brengbier (+ 1541), dcerou starosty ve městě Gotha, s níž měl pět dětí. Jeho synové Hans a Lucas se stali také malíři.
   Dnes nedochovaná výzdoba knížecích zámku představovala většinou výjevy z antické mytologie, které však měly křesťanský podtext. Znázornění ctností a neřestí však také dávalo prostor k zpodobnění ženského aktu (Zneuctění Lukrécie, Venuše), jenž byl častým námětem Cranachových obrazů, které byly proto vyhledávaným artiklem sběratelů umění. Pro kurfiřta vytvořil též ilustrovaný katalog jeho sbírky relikvií.
   Ve Wittenbergu se Cranach spřátelil s Martinem Lutherem (+1546), jemuž byl za svědka při jeho svatbě s Kateřinou von Bor. Luther oproti jiným reformátorům úplně nezavrhl využití výtvarného umění k náboženským účelům a kladl po vzoru jednoho z církevních otců, Řehoře Velikého, důraz na jeho didaktické poslání. Cranach přispěl k vytvoření luteránské ikonografie. Jeho grafiky zdobily protikatolické letáky. Je tvůrcem nového náboženského výjevu Zákon a milost, jehož tzv. pražský typ je patrně od počátku spojen s českými zeměmi.
   Ani jeho příklon k protestanství mu však nebránil přijímat zakázky od katolických objednavatelů a nadále tvořit náboženské obrazy odrážející jejich věrouku. Mezi nejvýznamnější jeho zákazníky patřil kardinál Albrecht Braniborský, jehož největší zakázkou byly retábly pro klášterní kostel P. Marie v Halle.
   Po porážce protestanských knížat císařem Karlem V. u Mühlberka v r. 1547 následoval malíř svého pána, saského kurfiřta Jana Fridricha I. (+ 1554), do vyhnanství v Augsburgu, poté v Innsbrucku a později i do jeho nové rezidence ve Výmaru. Zde v požehnaném věku 81 let 16. října 1553 zemřel.
   Do českých zemích se dostalo dílo Lucase Cranacha a jeho dílny nejprve prostřednictvím zakázek olomouckého biskupa Jana Thurza. Ten byl objednatelem dvou protějškových maleb martyrií světců z r. 1515, které zachycují mučednickou smrt sv. Jana Křtitele a sv. Kateřiny. To, že byly určeny přímo pro biskupa, potvrzuje také jeho erb na obraze Stětí Jana Křtitele. Další jeho objednávku dokládají oltářní křídla se sv. Kateřinou a sv. Barborou z nedochovaného mariánského retáblu. Vše je dnes součástí sbírek arcibiskupského zámku v Kromeříži. Olomoucký biskup patrně zprostředkoval pro Cranacha také jeho nejreprezentativnější zakázku z Čech, a to na nový hlavní oltář svatovítské katedrály na Pražském hradě. Z mariánského oltáře zničeného při kalvínské očistě chrámu v r. 1619 jsou dnes zachovány pouze jednotlivé fragmenty se svatými pannami.
   Na závěr přednášející zodpověděla dotazy posluchačů a zhodnotila význam díla Lucase Cranacha pro české země. Z německých renesančních malířů měl podle ní největší vliv na zdejší umění. Nám poté nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku a doufáme, že mezi nás opět v budoucnu někdy zavítá. Všem lze poté vřele doporučit její knihu Lucas Cranach a malířství v českých zemích (1500–1550).
(Pavel Zděnovec)