S PhDr. Zdeňkem Kuchyňkou o betlémech a betlémářích v našem regionu / sobota 26.11.2022

   Na počátku adventu 26. listopadu 2022 se uskutečnilo letošní poslední setkání Slánské akademie volného času, které se tentokrát konalo v městském kině. O betlémech a betlémářích na Slánsku a Kladensku přijel vyprávět PhDr. Zdeněk Kuchyňka, ředitel Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně.

   Betlémy znázorňují vyprávění Písma svatého o narození Ježíše Krista, tak jak ho popisují ve svých evangeliích sv. Matouš a sv. Lukáš. Jejich prapočátek je hledán v půlnoční mši u jeskyně nedaleko vesničky Greccio, při které v roce 1223 sv. František z Assisi zinscenoval výjev prvních jesliček. Na ten poté navázala tradice vánočních her. Vzorem pro stavění betlémů však bylo především vyobrazení Narození Páně ve výtvarném umění. Počátky miniaturních betlémů se poté datují do období manýrismu kolem r. 1600, kdy vznikají bohatě zdobené kabinety, jež uvnitř skrývají domácí oltáříky s figurkami ze stříbra a slonoviny, ktkeré jsou vyráběné pro zámožné zákazníky z řad aristokracie. Betlémské oltáříky mohly být také samostatné a stavěly se v kostelech na oltářní menzu. Rozkvět chrámových betlémů započal po Tridentském koncilu, kdy je ve svých svatostáncích instalovaly řády františkánů, servitů a kapucínů. Jejich rozšíření do domácího prostředí a lidových vrstev započalo u nás v důsledku reforem císaře Josefa II.

   Jádrem betlému jsou postavy Svaté rodiny (Panna Maria, sv. Josef a Ježíšek v jesličkách) s oslem a volem. K nim se přidávají další figurky – tzv. daráci (darovníci) s liturgickými dary (chlebem, hroznem vína, rybou či ovcí), poustevník, muzikanti, spící pastýři, ponocní nebo pastýř troubící na roh, andělé (s páskou Gloria in exelcis Deo či budící pastýře), sv. Tři králové, beran a ovečky nebo exotická zvířata jako slon nebo velbloud). V minulosti se betlémy řídily liturgickým kalendářem (adventní, vánoční a na Tři krále), podle něhož se figurky měnily. Uklízel se až 2. února na svátek Očišťování P. Marie. U nás se vyráběl především ze dřeva (králický typ / z Tyrol / - smrk, příbramský typ - lípa). V moderní době se začalo užívat i dalších materiálů jako papír, sklo či keramika.

   Náš region nepatřil mezi betlémářské oblasti, jako jsou Králíky, Příbram, Třešť či Podkrušnohoří většinou spojená se svatými místy (Příbram – Svatá Hora), přesto se jich tu hodně zachovalo. Některé z nich již v r. 1908 popsal ve své knížce O betlémech stochovský farář Karel Procházka. Z dochovaných chrámových betlémů je nejstarší deskový betlém z bývalého františkánského kostela ve Slaném (přelom 18. a 19. stol.), který je dnes ve sbírkách Národního muzea. Podobný býval také v kladenském kostele, avšak známe ho pouze z fotografie. Většinou jsou však s vyřezávanými figurkami. Z r. 1901 pochází betlém v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích od firmy tyrolského řezbáře Ferdinanda Stuflessera, který stál 816 rakouských korun. Do několika kostelů (Kladno-Vrapice, Kmetiněves, Stochov, Klobuky, Smečno a Buštěhrad) dodala betlémy dílna Františka Vratislava Buka, i když u některých není jeho autorství jisté. Betlém v kostele sv. Gotharda ve Slaném z r. 1910 je dílem J. Krejčíka. Z novější doby pocházejí betlémy Václava Andrese v kostele Petra a Pavla v Unhošti (1963–1965) a snad i v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Družci. Někde je však také nahrazovali obrazem Svaté rodiny, jako třeba kopií Corregiovy malby zhotovené PhMr. Josefem Hřebíkem v kostele sv. Václava v Kladně-Rozdělově. 

   Do domácího prostředí se rozšířily poté, co na konci 18. století zakázal Josef II. jejich vystavování v kostelech a mnohé kláštery, které je vlastnily, zrušil. V 19. století se rozšířily tištěné betlémy, které byly zprvu dováženy z Německa (Magdeburg). Později se na jejich výrobě podílely také významní čeští výtvarnici. Snad nejznámější je od Mikuláše Alše (1902 a 1904). Z novějších je třeba připomenout Wenigovy Pražské Jesličky (1916) a Národní betlém (1938) od M. Fischerové- Kvěchové. Souvisejí s nimi tzv. reklamní betlémy firem prodávajících třeba kávu – cikorku či mýdlo. Některé z nich mají také politický podtext jako Ondřeje Sekory (1947) nebo Cyrila Boudy (1969). Dosud oblíbené a často napodobované pocházejí od Václava Kubašty (Silent Night). Vyřezávané betlémy byly v minulosti velice drahé, což dosvědčují tehdejší ceníky, a byly prodávány na vánočních trzích třeba na Staroměstském náměstí v Praze.

   I v současné době vznikají v našem regionu nové betlémy. Autorem těch papírových byl nedávno zemřelý Zdirad J. K. Čech, jenž vytvořil Prácheňský, Maltézský nebo Klostermannův betlém. Pro firmu Kompek namaloval betlém Přemysl Povondra. Tvůrcem několika betlémů (Hornický, Kladenský hutní nebo Podprůhon) je také František Müller. Vyřezávané vytvořil Jiří Koudelka nebo Oldřich Čech z Dřínova, jenž navázal na tradici řezbářů z Králík. Ten vytvořil r. 2021 betlém pro kladenské muzeum.

   Mnoho betlémů se nachází také ve sbírkách muzeích Kladenska a Slánska. Nejvíce jich má Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, mezi nimi jeden z dalekého Peru. Bohatě jsou zastoupeny také v muzeích ve Slaném (betlém rodiny skladatele J. B. Foestera nebo korálkový) a ve Velvarech (městské – betlém ve formě obrazu, Muzeum technických hraček – gumový betlém od firmy Baťa).

   Závěr přednášky tradičně patřil dotazům posluchačů a poté již nám nezbylo než panu doktorovi poděkovat za zajímavé povídání. Doufáme, že ho ve Slaném budeme moci někdy zase přivítat. Zájemcům o vánoční tradice lze doporučit jeho knihu Nastal nám čas veselý – adventní a vánoční zvyky na Kladensku a Slánsku, jehož druhé rozšířené vydaní vydalo v minulém roce město Slaný ve spolupráci s kladenským muzeem.

   Tak skončil letošní ročník akademie a je záhodno poděkovat organizátorům za jeho úspěšný průběh. Všem poté přejeme krásně prožité vánoční svátky, hodně zdraví, úspěchů a štěstí v novém roce. Těšíme se, že se v něm opět všichni setkáme při dalších přednáškách či jiné příležitosti.

(Pavel Zděnovec   

Změna místa konání přednášky 26.11.2022

Z technických důvodů se poslední přednáška roku 2022, která se uskuteční v sobotu 26.11.2022, přesouvá do Městského kina Slaný, Masarykovo nám. čp. 159 (vstup ze zahrady). Čas konání zůstává 9:30.

S PhDr. Radimem Wolákem o obnově kostela sv. Jiří ve Velvarech / sobota 8.10.2022

   V sobotu 8. října 2022 se v bývalém hotelu Grand ve Slaném uskutečnilo další setkání Slánské akademie volného času. Na programu byla tentokrát přednáška starosty královského města Velvar PhDr. Radima Woláka o opravě hřbitovního kostela sv. Jiří.
   Ten nám nejprve krátce představil své město a dění v něm v posledních letech. Zmínil se o v něm každoročně pořádaných kulturních akcích i o zdejších muzeích a galeriích. S podporou široké veřejností se radnice také pustila do oprav zanedbaného občanského vybavení (plovárna, kulturní dům) a tamějších památek, z nichž některé svým významem přesahují rámec obce.
   Jednou z nich je také kostel sv. Jiří, který Eva Šamánková ve svém díle Architektura české renesance zařadila do tzv. velvarského okruhu renesančního stavitelství. Stavba vznikla z popudu velvarských měšťanů v letech 1613 až 1616. Jeho vybudování umožnila také skutečnost, že velvarský konšel lékárník Jiří Pechar roku 1582 odkázal poslední vůlí městu celý svůj statek a mnohé jmění s tím, aby z něho byl vystavěn špitál, hřbitov a příbytek Boží. Stavbu provedl Santini Vlach, řečený Malvazione, rodák z města Como v Itálii, který se spolu se svým příbuzným Bartoněm Vlachem, jedním ze stavitelů tamní Pražské brány, usadil ve Velvarech a žil zde se svou rodinou, jak upomíná náhrobní deska jeho malých dětí a manželky Anny, zemřelých v r. 1615, na severní zdi kostela. Štukatérské práce jsou dílem patrně Vlacha Batisty. Kostel měl jeden hlavní oltář a je bohatě vymalován. Za třicetileté války byl svatostánek několikrát vyloupen a poničen táhnoucími vojsky, nejprve Poláky (1620) a poté po dvakrát Švédy (1639 a 1640). Zchátralý objekt nadále sloužil jako sklad, než byl v letech 1660 až 1698 péčí Velvarských renovován a nově barokně vybaven, aby mohl složit původnímu účelu. Tak tomu bylo až do r. 1786, kdy je pro věřící uzavřen a je následně využíván pouze školou pro zkoušení žáků, což zapříčinilo jeho opětovné chátrání. V 19. století proběhly další opravy a pro hlavní oltář je r. 1878 vyhotoven nový obraz sv. Jiří od malíře P. Maixnera. Při další renovaci r. 1913 se podaří akademickému malíři Václavu Kejmaru najít původní renesanční výmalbu, která je částečně odkryta. V r. 1930 dochází k předposlední významné opravě, která měla odstranit následky kruté zimy v předchozím roce. Další doba již chrámu Páně nepřeje. Paradoxně v čase, kdy se po letech komunistické zvůle navrací do země svoboda, nastávají kostelu v jeho novodobé historii nejtěžší chvíle. V devadesátých letech minulého století je nesčetněkrát vykraden a pustošen. Poškozen byl také necitlivým přístupem filmařů, kteří zde natáčeli Tmavomodrý svět. Na lepší zítřky se začalo kostelu blýskat po r. 2000, kdy začala jeho generální oprava, která trvá do současnosti. R. 2011 přešel do vlastnictví města, které významně přispělo na financování jeho renovace a letos ho zpřístupnilo veřejnosti. Kostel chce využívat pro pořádaní kulturních a společenských akcí.
  Jedná se o jednolodní goticko-renesanční chrám, bez významnějších pozdějších přestaveb, ke kterému byla v 18. stol. přistavěna sakristie. Interiér dnes zaujme především svou původní výmalbou. Na klenbě můžeme vidět vyobrazení sv. Jiřího jako rytíře na koni bojujícího s drakem, monogram císaře Matyáše II., znak města a císařský erb. Na pilastrech a kruchtě jsou v kartuších vymalovány znaky a emblémy velvarských měšťanů. Mezi nimi je také symbol jeho stavitele Santiniho Malvaziona, kterým byl zelený strom. Z vybavení kostela se toho na místě mnoho nezachovalo. To, co nebylo ukradeno, bylo odvezeno do depozitářů a snad se v budoucnu navrátí na své místo. Dnes tak může návštěvník obdivovat především znovu obnovený hlavní akantový oltář od řezbáře J. Harschera s kopií Maixnerova obrazu.
  V druhé polovině své přednášky nás PhDr. Wolák podrobněji seznámil prostřednictvím promítaných fotografií a videí s jednotlivými etapami poslední obnovy kostela. Nejprve se opravovalo průčelí a byl zpracován Ing. Otakarem Hrdličkou projekt záchrany chrámu. Po provedení stavebně-historického průzkumu Ing. arch. Janem Peštou dochází k renovaci krovu, střechy a sanktusní věžičky. Poté byla věnována pozornost fasádám a všem kamenným prvkům. Práce provedla firma Fajstavr a nová barva omítky vyvolala rozruch. Následně se přistoupilo k restaurování ornamentálních vitráží (restaurátoři Milan Drábek, Milan Augustin a Miroslav Kresl) a opravování kamenného ostění oken (Václav Mašek). V letech 2019–2022 došlo k odkryvu a restaurování renesanční výmalby ( Akant Art – Jiří Mašek a  Tomáš Skořepa). Zatím posledním krokem bylo vybudování slavnostního osvětlení (Art Technic – Ing. Jiří Černý). Zbývá však ještě mnoho práce. V plánu jsou opravy podlahy, kúru a sakristie. Je také snaha o navrácení zachovalého mobiliáře, který je však majetkem církve. Město má zájem především o získání a obnovu vzácných varhan, které jsou dílem významného pražského varhanáře H. H. Munda z r. 1689. Přejeme, aby se to vydařilo.
  Na závěr přednášející zodpověděl dotazy posluchačů a nám nezbylo než mu poděkovat nejen za poutavé vyprávění, ale především za jeho podíl na zachování kulturního dědictví našeho regionu, a doufáme, že s ním opět v budoucnu někdy setkáme.
(Pavel Zděnovec) 

S PhDr. Helenou Čižinskou u Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici / sobota 3.9.2022

   Po prázdninové pauze započala druhá polovina letošního ročníku Slánské akademie volného času v sobotu 3. září 2022 exkurzí do Prahy. Po delší době jsme se v ní opět setkali s PhDr. Helenou Čižinskou, která nás tentokrát provedla kostelem Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě pražském, který je spojen s působením Řádu trinitářů v českých zemích.

   Svůj výklad započala naše průvodkyně u sochy sv. Jana Nepomuckého, která stojí vpravo vedle kostela. Jejím tvůrcem byl patrně Josef Michal Brokof a je zajímavá tím, že je od r. 1913 umístěna v kubistické edikule, což je výjimečné spojení baroka s modernou. Na průčelí kostela jsme spatřili alianční erb donátorů kostela nad hlavním vchodem, sochy řádových světců sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois po stranách štítu a Boží oko v oblacích na tympanonu. Cestou do chrámu jsme míjeli kopii sochy sv. Judy Tadeáše, která se nachází nalevo od kostela. Originál z r. 1734 pochází snad z dílny Matyáše Bernarda Brauna.

   Poté, co jsme přes sakristii vešli presbytářem do lodi kostela a usadili se do lavic, seznámila nás paní doktorka s jeho historií a popsala nám jeho interiér.

   Ve středověku se zde nacházel židovský hřbitov, který byl za krále Vladislava II. Jagellonského r. 1478 zrušen a jeho plocha byla rozdělena na stavební parcely. Časem na nich byly vystavěny obytné domy, z nichž některé poté, co jim bylo císařem Leopoldem I. povoleno se zde usadit, byly koupeny r. 1708 trinitáři, aby posléze uvolnili místo jejich klášternímu komplexu.

   Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců má své kořeny ve Francii, kde ho r. 1198 založili sv. Jan z Mathy a sv. Felix z Valois v konventu Cerfroid, a záhy se dočkal i papežského schválení Honoriem III. Původně řeholní kanovníci se v 17. století proměnili v žebravý řád. Jeho prvotním posláním bylo vykupování křesťanských zajatců z otroctví. Do Prahy se trinitáři dostali z Vídně prostřednictvím jednoho z nich, Španěla Jana z Kříže, zpovědníka Eleonory Mansfeldové. Poté, co nevyšel plán usídlit se u kostela sv. Lazara, byl jejich klášterem dům v Slupi, darovaný pražským arcibiskupem, který však záhy tomuto účelu nevyhovoval a trinitáři se rozhodli vybudovat svůj konvent v Praze někde jinde.

   Oproti jiným pražským barokním kostelům, které vyrostly na základech svých středověkých předchůdců, tak chrám Nejsvětější Trojice vznikl vlastně na „zeleném drnu“. Byl vystavěn v letech 1708 až 1713 dle návrhu architekta Octavia Broggia staviteli Kryštofem Dientzenhoferem a Janem Jiřím Aichbaurem mladším. Broggiův projekt však byl částečně pozměněn. Současně s ním se začalo se stavbou budovy konventu, která byla ukončena o něco později. Finanční prostředky na celé dílo poskytli nejvyšší mincmistr Království českého Jan Ignác Dominik Putz z Adlersthumu a jeho manželka Terezie Klára Freislebenová z Bischhofenu. Působení trinitářů zde však bylo pouze krátké, r. 1783 nechal císař Josef II. klášter zrušit a kostel uzavřít. Konvent se proměnil v kasárna a později byl zbořen. V letech 1912–1913 na jeho místě vyrostl kubistický palác Diamant. Fungování kostela se však po protestech věřících podařilo zachránit a od r. 1784 se stal farním namísto tehdy zrušeného kostela sv. Martina ve zdi. V následujícím století se dočkal renovace. Na přelomu 70. a 80. let 20. st. ho ohrožovala výstavba metra a byl proto vyklizen a zpevněn železnými výztužemi. Po revoluci prošel náročnou opravou a dnes slouží řeckokatolické církvi. Ke kostelu patřila klasicistní fara a od 19. st. domek pro zvoníka.

   Neobvykle pojatý vrcholně barokní kostel na téměř čtvercovém půdorysu je trojlodní stavbou s kopulí nad hlavní lodí a věží nad čtvercovým presbytářem. Interiér zdobí fresky Antonína Slachtera z r. 1779. Na biblických příkladech jsou na nich zpodobněny různé podoby Boha. V minulosti však bohužel utrpěly nepříznivými vlivy a neodbornými restaurátorskými zásahy značné škody. Hlavní oltář zdobí obraz Nejsvětější Trojice od významného rakouského malíře Franze Antonína Maulbertsche z 2. pol. 18. století. Dále jsou na něm sochy sv. Václava (vpravo) a sv. Josefa s Jezulátkem (vlevo). Na bočních oltářích s menzami z umělého mramoru jsou v bohatě řezaných rámech umístěny malby méně známých barokních umělců. Byly zhotoveny kolem r. 1713. Vedle všeobecně uctívaných svatých (sv. Jan Křtitel, sv. Josef, sv. Anna a archanděl Michael) jsou zasvěceny také řádovým světcům, sv. Janu z Mathy a sv. Felixi z Valois, a také Michalu de Sanctis, který byl blahoslaven r. 1779. Ikonograficky zajímavý je také oltář s barokní dřevěnou sochou Medinaceliského Krista (Kristus jako zajatec, Ecce homo). Na tento typ zobrazení Spasitele, které pochází ze Španělska, upozornil ve své studii historik umění Pavel Štěpánek. Rokoková kazatelna s bohatým ornamentem je podle chronogramu datována r. 1755. Na kruchtě jsou novorenesanční varhany z 19. st., které jsou na čelní straně zdobeny původním rokokovým ornamentem. Po převzetí kostela řeckokatolickou církvi se vybavení kostela rozšířilo o prvky spojené s jejich liturgií. Z nich patrně největší pozornost návštěvníka zaujme novobarokní ikonostas.

   Po prohlídce kostela nás čekalo malé občerstvení a místní duchovní nám vysvětlil jejich způsob přijímání Těla a Krve Kristovy. Poté nám nezbylo než mu poděkovat, že nám umožnil prohlídku tohoto zajímavého kostela, a my jsme se vydali ještě na malou procházku. Naším cílem se stal ve památník ve Vladislavově ulici, připomínající velký židovský hřbitov, který se ve středověku nacházel na území Nového Města pražského. Zde jsme se rozloučili s PhDr. Hanou Čižinskou a popřáli jí hodně zdraví. Bylo to poslední setkání s ní jako naší průvodkyní po památkách hlavního města. Těšíme se však, že jí však v budoucnu přesto uvidíme na některé z našich dalších pražských exkurzích, či při jiné příležitosti.

(Pavel Zděnovec)

Další fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla zde.

O historii značky Rako s Ing. Miroslavem Divišem v Rakovníku / sobota 11.6.2022

   V sobotu 11. června 2022 se uskutečnila první letošní exkurze Slánské akademie volného času, která tentokrát směřovala do Rakovníku. V přednáškovém sále tamního městského muzea jsme se setkali s bývalým dlouholetým zaměstnancem firmy Rako Ing. Miroslavem Divišem, který nás seznámil s dějinami a současností výroby keramických obkladů.

    První část jeho přednášky byla věnována historii značky Rako. Výroba keramiky doprovází lidstvo od nepaměti. Což symbolizuje také logo firmy, na níž starověký asyrský panovník drží v ruce misku. V 2. polovině 19. století poté začíná masivní produkce stavební, průmyslově zhotovené keramiky (obklady, dlaždice a sanitární zařízení). Počátky její výroby na Rakovnicku jsou spojeny s neúspěšným pokusem o těžbu uhlí, které zde bylo dobýváno již v 1. pol. 19. stol. Jedno z ložisek se nacházelo také na předměstí Rakovníka. V letech 1869–1880 vlastnila šachty Mořic, Marta a Kateřina společnost Morávia, která je prodala Ignáci Vondráčkovi a bratrům Gutmannům. Povodeň v r. 1882 způsobila zatopení dolů a těžba již zde nebyla obnovena. Místo toho o rok později majitelé začali s výrobou šamotu a mozaikových dlaždic. Využili k tomu odpadní surovinu (lupek) z dolování uhlí a keramické jíly, které se těžily v nedalekém okolí. Na to, že se dá dál využít hald vytěžené hlušiny, přišel Vondráčkův zeť chemik Jan Stránecký. V důlním areálu na okraji Rakovníka tak vznikla první továrna, později označovaná jako Rako I., k jejíž prvotnímu vybavení patřilo: kolový mlýn, 5 hydraulických lisů poháněných parním strojem a 3 komorové pece vytápěné uhlím. Po smrti Ignáce Vondráčka přebírá firmu jeho syn Vladimír, za něhož dochází k rozšíření strojního zařízení. V r. 1894 už funguje 22 pecí a podnik má elektrické osvětlení. Roste také export do zahraničí, nejen do okolních zemích, ale také na Balkán, Blízký východ či do Indie. Kvalita dlaždic je také oceněna na výstavách. Jeho tragickou smrtí v r. 1898 se definitivně uzavírá první etapa existence firmy spjatá s rodem Vondráčků.

   Ta přechází koupí do rukou Vladimírova švagra Jana Kasalovského a jeho společníka Emila Sommerschuha, kteří zakládají vlastní společnost Rakovnickou továrnu na šamotové zboží, mozaikové dlaždice a pece. Rozšiřují sortiment o výrobu glazovaných obkládaček, kachlových kamen a mozaik. Podnik má asi 400 zaměstnanců, vyrábí ročně 400 vagonů šamotových cihel a 80 000 metrů čtverečných dlaždic a obkladaček s iniciály KS. Export míří do celého světa. R. 1907 dochází k jejímu prodeji Janu II. z Lichtenštejna a spojení se závodem v Poštorné. Emil Sommerschuh se stává generálním ředitelem. Věnuje se obchodu a zajišťovaní individuálních uměleckých zakázek. Na nich firma spolupracuje s významnými umělci a architekty období secese.

    V r. 1920 mění opět majitele, kterým se stává Živnobanka. Vlastnicky je tak propojena s šatovskými, opatovickými závody a později (1936) i s koncernem Západočeských  a slovenských magnetizových závodů. Vzniká exportní kancelář Keramika v Praze. Na zakázkách se podílí také projektová kancelář a provádějí je realizační party po celém světe. Pro zaměstnance vzniká vlastní vzájemná nemocniční pojišťovna, jídelna a šatny. 28.6.1923 je registrována značka Rako. Dochází k modernizaci a jsou postaveny nové výrobní haly. Fasádní obklady zde zhotovené zdobí na přelomu 20. a 30. let budovy po celém světě. Těsně před válkou kupuje Rako další rakovnickou firmu na keramiku Keram, které bude poté známá také jako Rako II.

    Druhá světová válka podobně jako ta předchozí znamená útlum výroby. Po jejím skončení je podnik znárodněn a v r. 1947 se produkce vrací na předválečnou úroveň. Postupně jsou zavedeny nové technologické postupy výroby. V r. 1956 je obnoven vývoz na západní trhy a tak většina toho, co je vyrobeno, jde do ciziny. V r. 1970 se začala budovat nová část (Keram II.) druhého rakovnického závodu. V r. 1980 vznikl nový závod Rako III. Pro zaměstnance byly postaveny nové byty. Byly vybudovány školky. Podnik vlastnil 3 rekreační střediska a měl vlastní zdravotní středisko. V Rakovníku byl postaven bazén a sportovní hala. Po privatizaci v 90. letech se vlastníkem přeměněné akciové společnosti stala německá firma Deutsche Steinzeug Cremer and Breuer AG. Začala nová etapa rozkvětu společnosti, kdy se investovalo do modernizace výroby prostřednictvím nákupu nového výrobního zařízení. V r. 2002 přechází do rukou rodinné firmy Lasselsberger z Rakouska, která v České republice působí od r. 1998. Dnes z celého podniku funguje již pouze závod Rako III.

   Druhá část vyprávění Ing. Diviše byla věnována obnově historických skvostů spojených se značkou Rako, na kterých se ve spolupráci s restaurátory také svou troškou podílel. Seznámil nás s postupem prací při restaurování keramických obkladů v Hotelu Imperial Na Poříčí v Praze (1914), Obecním domě v Praze (1912), historické místnosti Všeobecné fakultní nemocnice Praha nebo jednoho z keramických pašijových obrazů Jano Köhlera křížové cesty na moravském Svatém Hostýně.

   Na závěr nás s pomocí fotografií provedl současným provozem firmy Rako a seznámil nás tak s nejmodernější podobou výroby obkladových materiálů. Poté zodpověděl ještě několik dotazů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku.

    Zbývající čas v Rakovníku bylo možno využít k prohlídce expozic muzea, z nichž jedna je také věnovaná značce Rako, nebo jít na malou obhlídku centra města. Při zpáteční cestě k autobusu byla možnost spatřit na jižní stěně kostela sv. Bartoloměje mozaiku Piety od Jano Köhlera, kterou v r. 1935 zhotovili z rakovnické keramiky.

   Po návratu do Slaného jistě někteří z účastníku zájezdu využili příležitosti zúčastnit slavnostního otevření Kumpánovy zahrady. Tím skončila jarní část programu Slánské akademie a nám nezbývá než organizátorům poděkovat za obnovení její činnosti a všem popřát krásné léto a těšit se, že se se Všemi opět potkáme po prázdninách.

(Pavel Zděnovec)

O muzeích v přírodě v Čechách a skanzenu ve Vysokém Chlumci s Dr. Lubomírem Procházkou / sobota 7.5.2022

   V sobotu 7. května 2022 se v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném uskutečnila další přednáška letošního ročníku Slánské akademie volného času. O českých muzeích v přírodě nám přijel vyprávět emeritní vedoucí skanzenu Vysoký Chlumec PhDr. Lubomír Procházka, CSc.

   Počátky zájmu o lidovou kulturu a s ní spojenou architekturu lze datovat do 19. století. U nás podobně jako v celé tehdejší Evropě souvisel především s národně obrozeneckým hnutím. Významným podnětem pro její prezentaci se staly dvě výstavy – Jubilejní zemská výstava (1891, tzv. Česká chalupa) a Národopisná výstava českoslovanská (1895, výstavní dědina). Později se podle vzoru muzea lidových staveb a ZOO Skansen ve Stockholmu (1891) začala budovat muzea v  přírodě označovaná také někdy jako skanzeny. Nejstarší z nich je v českých zemích Valašské muzeum v přírodě (dnes součást Národního muzea v přírodě) v Rožnově pod Radhoštěm z r. 1925, o které se zasloužili bratři Alois a Bohumír Jaroňkové. Velký boom jejich zřizování poté nastal v 60. a 70. letech 20 století. I v současnosti vznikají nová muzea a některá z těch starších se rozšiřují o nové objekty.

   Oproti některým jiným zemím, jako je Slovensko, u nás nevzniklo celonárodní muzeum v přírodě, které by na jednom místě soustředilo stavby ze všech koutů naší země. Pokus o jeho vybudování v r. 1936 v Praze – Divoké Šárce ztroskotal. Vznikly tu však regionální skanzeny, které soustřeďují lidové stavby určité oblasti.

   Přednášející představil některá z nich. Ve středních Čechách to byly: Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem, Národopisné muzeum Slánska v Třebízi (málo přenesených staveb), Muzeum lidových staveb v Kouřimi a Muzeum vesnických staveb středního Povltaví Vysoký Chlumec. Ze západních Čech jmenoval Expozici lidové architektury v Chanovicích a Skanzen lidových staveb ve Velharticích. Sever Čech zastoupil Soubor lidové architektury Zubrnice, kde taktéž došlo k málo transferů budov. Na Vysočině upozornil na Muzeum v přírodě Vysočina – Veselý Kopec a Betlém (integrální součást města Hlinska). Soukromým muzeem je zástupce východních Čech Podorlický skanzen Krňovice u  Hradce Králové. Na Moravě připomenul Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Strážnici, Hanácké muzeum v přírodě Příkazy, Muzeum v přírodě Rymice a Skanzen Rochus Mařatice – Uherské Hradiště.

   V druhé části svého vystoupení pan doktor podrobněji představil skanzen Vysoký Chlumec, u jehož zrodu stál. Toto Muzeum vesnických staveb středního Povltaví je pobočkou Hornického muzea v Příbrami. V této části středních Čech se dochovalo hodně cenných roubených staveb, které však nebyly památkově chráněny. Došlo tedy k rozhodnutí je získat a přemístit do nově vytvořeného skanzenu. Ten vznikl na okraji Vysokého Chlumce, poté co byl r. 1998 získán pozemek od Jaroslava Lobkowicze. První objekt se sem přestěhoval v r. 2000 a před dvěma lety bylo jeho budování ukončeno. Od r. 2021 ho může návštěvník spatřit v celé jeho kráse. Projekt byl financován z prostředků Středočeského kraje, Evropské unie a Ministerstva kultury ČR.

   V areálu se dnes nachází 24 objektů, jejichž stáří je datováno od 18. století do počátku 20. století. Jedná se o usedlosti statkářů, stavení domkářů a chalupníků, stavby sloužící k hospodářským a technickým účelům i drobné sakrální památky. Z nich lze připomenout roubený dům s černou kuchyní (1749) z Mašova, vodní mlýn zvaný Jedličkův (1792) z Radešic u Petrovic, vodní pilu (katr) z Dolní Sloupnice (okres Ústí nad Orlicí), rekonstrukci kovárny z Počepic, špýchary z Počepic, Ratiboře a Olbramovic, polygonální stodolu (1662) z Podolí u Vojkova, včelín ze Sedlčan či repliku dřevěné kapličky z Nálesí u Chyšek.

   Vybavení interiérů chalup většinou pochází z národopisné sbírky Hornického muzea v Příbrami nebo z fondu Městského muzea v Sedlčanech, které na tomto projektu také významně spolupracuje. Některé objekty poté slouží ke krátkodobým výstavám.

   Každoročně ožívá skanzen při kulturních akcích, na nichž se podílí i městys Vysoký Chlumec. Návštěvník tak má možnost se účastnit vesnického Masopustu, poznat tradiční řemesla na Dni řemesel nebo život vesnice za války v době panování Marie Terezie při celodenním programu nazvaném Vojáci na vsi, či se dozvědět, jak naši předkové slavili Vánoce a Velikonoce.

   Závěr přednášky patřil dotazům posluchačů a poté již nám nezbylo než poděkovat Dr. Procházkovi, jenž se také podílí na nové expozici mlynářství v nedaleké Třebízi, za poutavou prezentaci skanzenu, který by jistě stálo za to navštívit.

(Pavel Zděnovec)

O počátcích politického divadla s Alenou Sarkissian / sobota 9.4.2022

   V sobotu 9. dubna 2022 se k právě probíhajícím Dnům řecké kultury ve Slaném připojila také Slánská akademie volného času přednáškou Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D., K počátkům politického divadla.

   Starší bádání spojovalo počátky řeckého divadla s orgiastickým kultem boha Dionýsa. Dnes se však od tohoto názoru ustupuje a badatelé, jako Oliver Tamplin, se kloní k názoru, že se jednalo spíše o praktiku kulturní a politickou. Divadelní představení se konala v mnoha řeckých městských státech, avšak naše znalosti o nich se omezují většinou na Athény klasické doby (5. st. př. Kr.). V Athénách však divadlo nevzniklo, bylo sem přineseno a odtud se poté aténskými skupinami herců rozšířilo do jeho okolí. Divadelní produkce byla součástí státních slavností / Lénaje, Velké a Venkovské (Malé) Dionýsie /. Lénaje se konaly v zimě a účastnit se jich mohli pouze místní. Naopak na Velké Dionýsie, které byly na jaře, byli zváni i hosté ze zahraničí. Jednalo se o události s náboženským a politickým významem. Byla přinášena oběť bohům, demonstrována soudržnost obce (polis) a ukazována její politická i hospodářská moc. Politický kontext měly především Velké Dionýsie, při nichž vyslanci řeckých měst patřících k aténskému námořnímu spolku přinášeli příspěvky (tribut) do spolkové pokladny a obcí vychovaní sirotci (efébové) po aténských občanech, kteří padli v boji, dostávali zbroj.

   Na těchto slavnostech byly hrány tragédie, satyrské hry a staré attické komedie. Tragédie halila politický obsah do mytologického hávu. Přednášející na příkladu několika her (Euripidova Médea) přiblížila, jak odlišně vnímali jejich děj staří Řekové oproti současnému diváku. Pokus zdramatizovat nedávné události (řecko-perské války) ve formě podobné drama dokumentu nemusel však autorovi přinést kýžený úspěch (Frynichos – Dobytí Milétu, po r. 494 př. Kr.). Oproti tomu mytizující podání téže doby v Aischylových Peršanech (472 př. Kr.), jež slavilo ovace, lze považovat za příklad tehdejší propagandy, v níž je vyzdvihováno vítězství demokracie nad autokracií. Obsah starých attických komediích byl taktéž veskrze politický. Byl zaměřen na konkrétní události spjaté se životem obce. Pranýřoval nedostatky ve společnosti. Parodoval politiky (Kleon) i známé osobnosti (Sokrates, Euripides). Nejvíce informací máme o Aristofanovi, jehož některé hry (Oblaka, Ptáci, Vosy aj.) se zachovaly v úplnosti. Komedie jiných autorů jsou dochovány pouze ve fragmentech. V Aristofanových komediích (Žáby – vystupují dramatici Aischylos a Euripides) se uplatňuje také umělecká kritika. Politická satira Babyloňané (426 př. Kr.) jej přivedla k soudu, když na něj z neznámé příčiny podal politik Kleon žalobu.

    Stará attická komedie je považována za projev svobody slova (parrésia), která vládla v Aténách. Postupně však docházelo k jejímu omezování (cenzuře). Poté, co popohnal Kleon Aristofana před soudní tribunál, byl z jeho popudu schválen zákon, že není už povoleno užívat v komedie jména skutečných lidí. Místo toho autoři začali používat přezdívky. Politickou satiru v této podobě bylo možno pěstovat až do doby básníka Eupolida. Ten se dostal do střetu s politikem a vojevůdcem Alkibidiasem, protože ho zesměšnil ve své hře Plaváčci. Následně již není možná adresná kritika, karikaturovány jsou pouze směšné figury různých povolání a vlastností. Attická komedie ve své prvotní formě zaniká.

   Samotné divadlo se v 5. st. př. Kr. dostává do zorného úhlu tehdejších literátů a učenců. Aristofanes se ve svých komediích vyjadřuje k divadelnímu provozu, k dramatické produkci, k účelu divadelních slavností a jejich publiku. Herec podle něho skrývá svojí původní identitu pod vrstvami kostýmu. Divadlu věnují pozornost také nejvýznamnější filosofové těch časů. Platón, který žije na sklonku klasické doby a mohl zažít Aristofana na jevišti, uvádí dramatiky jako účastníky dialogů ve svých spisech. Divadelní představení jsou však pro něho mravně problematická a nejraději by je zakázal. Je to špatná podoba napodobení (mimésis) a v tomto případě dává přednost výrobkům řemeslníků před tvorbou umělců. Příběhy o hašteřivých bozích považuje za lživé. Podle něho je bůh dokonalý, a proto je dobrý. Emoce, které divadlo vyvolá, jsou nebezpečné. Divák, který odchází z představení, může být emočně labilní a podlehnout nemravnostem. Naopak Aristoteles se divadla zastává. Považuje ho za prostředek kultivace emočního vnímání a tragédie je dle jeho názoru nejfilozofičtější druh zobrazování.

   Divadlo a politika k sobě nerozlučně patří od dob starých Řeků až po současnost. Což lze demonstrovat na hrách Williama Shakespeara, Molièra, Henrika Ibsena, Vladimira Vladimiroviče  Majakovského, Bertolda Brechta, Václava Havla či Jáchyma Topola. Divadlo glosuje politiku a nastavuje jí nemilosrdné zrcadlo. Bývá však také prostředkem propagandy.

   Na závěr zbyl čas na dotazy posluchačů a poté již nešlo než paní doktorce poděkovat za zajímavé povídání. Těšíme, že se opět z touto naší stálou přednášející opět někdy setkáme a budeme nám vyprávět zase o divadle, které je spojeno pupeční šňůrou s tou čarokrásnou zemí, jež se zve Řecko.

(Pavel Zděnovec)

 

O Josefu Kumpánovi s Ing. Stanislavou Ottomanskou / sobota 26.3.2022

    V sobotu 26. března 2022 se uskutečnilo v salónku bývalého hotelu Grand další setkání Slánské akademie volného času. Před hojným publikem, v němž nechyběli ani představitelé města, vystoupila se svou přednáškou o zahradním architektovi Josefu Kumpánovi jedna z autorek jeho biografie Ing. Stanislava Ottomanská, Ph.D. Nejprve však přítomné přivítala vedoucí odboru kultury a památkové péče Mgr. Markéta Škrancová a následně všechny ve svém krátkém proslovu pozval starosta města Mgr. Martin Hrabánek na znovuotevření jednoho z Kumpanových děl, parku továrníka Ferdinanda Přibyla (později Benaru), které by se mělo uskutečnit 11. června.

   První polovina vyprávění paní doktorky byla věnována osudům Josefa Kumpána.

   Ten se narodil v r. 1885 v Mladé Boleslavi, kde se také začal učit u otce svému řemeslu. Poté jako volontér nastoupil do zahradnické školky v Jezeří a svá studia zakončil v letech 1904–1907 na Vyšší ovocnicko-zahradnické škole v Lednici na Moravě. Získat praxi odjel do zahraničí. Jeho kroky mířili zprvu do Paříže, kde se poprvé seznámil s projekčními kancelářemi, a poté našel působiště v Berlíně. Zde nejdříve vyhrál konkurs na inspektora Botanické zahrady a následně pracoval v zahradnickém ateliéru Jacoba Ochse, který měl pobočku i v Hamburku. Po vypuknutí první světové války se musel vrátit do vlasti a narukovat. Byl nasazen na srbském bojišti a v průběhu dalších bojů snad také upadl do ruského zajetí. Z fronty se vrátil s podlomeným zdravím a konce konfliktu se dočkal jako vojenský zeměměřič v Roudnici na Labem.

   Zde po válce také založil svoji první projekční kancelář (ateliér), který po čase přemístil do Prahy a nesl obchodní název Krásné zahrady. Svoji činnost propagoval vydáváním knih (Novodobé zahrady) a účastí na výstavách nejen v Československu, ale i v Německu. Za svůj profesní život navrhl 1400 zahrad a parků. Nejplodnější éra nastala v letech 1930 až 1939. Měl zakázky z celých Čech, avšak nejvíce jeho návrhů bylo realizováno v Praze a na území dnešního Středočeského kraje. Získával jak zakázky soukromé, tak i veřejné, čemuž mu dopomáhalo jeho působení v organizacích, jako byl Svaz spolků pro okrašlování a ochranu domoviny. Od r. 1932 na nich spolupracoval s místními staviteli a snažil se i využít služeb lokálních řemeslníků. Vyprojektoval především řadu vilových zahrad, zámeckých zahrad a veřejných parků, avšak navrhoval též užitkové zahrádky u menších domů či rekreačních objektů. Renovoval také díla svých předchůdců. Mezi jeho klientelu patřil i budoucí prezident Edvard Beneš (společenské místo v růžovně). K nejznámějším jeho realizacím patří zahrada u vily Čerychových v České Skalici z r. 1925. Z veřejných projektů lze zmínit Jubilejní sad ve Znojmě, Tyršovo koupaliště ve Dvoře Králové nad Labem, sadovou úpravu sokolského cvičiště v Třebíči, hřbitov v Otvovicích (urnový háj) či úpravy okolí a urnový háj u Sboru Církve československé v Dobrušce. Prožil období protektorátu i nástup komunistů a zemřel v r. 1961 v Praze.

   V druhé části své přednášky se přednášející zabývala realizacemi a návrhy, které se vztahovaly ke Slanému a jeho okolí.

   Z nich nesporně vyniká park továrníka Ferdinanda Přibyla u jeho vily a nedaleké přádelny v městské části zvané Kvíček. Kumpán pro továrníka začal pracovat již v 1937, avšak rozhodující pro tuto zakázku je až r. 1939. Podle dobových fotografií z archivu Vlastivědného muzea ve Slaném lze porovnat, jak se shodovala realizace projektu s architektovým návrhem. Výrazným prvkem se stal kdysi funkční akvadukt, kterých se v Čechách mnoho nezachovalo. Za socialismu park zčásti prošel proměnou. Byl zde třeba vybudován minigolf. V posledních letech však nebyl udržován a pro veřejnost se stal nepřístupným. Poté, co se dostal do majetku města, bylo rozhodnutu o jeho renovaci, která by ho přiblížila k původnímu stavu. Plán obnovy, do něhož však byly zakomponovány též potřeby současného návštěvníka, vypracoval Ateliér Krejčiříkovi.

   K jeho dalším pracím patřily: zahrada u vily Formánkových (Palackého čp. 1292), zahrada u vily továrníka Pály (Nosačická čp.1360) či návrh urnového háje na zdejším hřbitově. Spolupracoval s místním stavitelem Wilibaldem Hiekem. Pro slánské zákazníky navrhoval také zahrádky u rekreačních objektů ve Zbečně. Po druhé světové válce nabízel své služby také firmě ČKD (závodní rekreační sad a návrh parku oddechu). Je autorem úprav okolí domů čp. 1375, 1376 a 1544 v Navrátilově ulici. Záhadou zůstává, kde se nacházela zahrada pana Holuba, jejíž podobu známe pouze z Kumpánova návrhu. Snad podle altánku, který jí měl vévodit, se někdy najde na starých fotografiích.

   Závěr patřil hojným dotazům a nám poté nezbylo než poděkovat paní doktorce za seznámení se životem a dílem Josefa Kumpána. Doufáme, že se s ní opět někdy setkáme a představí nám další osobnosti zahradní architektury 1. republiky.

(Pavel Zděnovec)

O továrních komínech s Ing. Martinem Vonkou a Mgr. Michalem Horáčkem / sobota 12.2.2022

  Po delší pauze a v novém formátu byla v sobotu 12. února 2022 zahájena Slánská akademie volného času. Letošní ročník započal přednáškou Ing. Martina Vonky, Ph.D., a Mgr. Michala Horáčka „Tovární komíny ve městech i v krajině“, jež se zabývala jejich historii, současností i budoucností a speciálně se zaměřila na Slánsko.

  Studiu komínů se přednášející věnují jak ve svém volném čase, tak i v rámci své profesní činnosti. V letech 2016 až 2020 na půdě Českého vysokého učení technického pracovali na projektu Ministerstva kultury „Tovární komíny. Dokumentace – Ochrana – Nové využití“. Na nějž v současnosti navázala jejich podnikatelská aktivita s názvem fabriky.cz. Svým vzděláním se dobře doplňují. Jeden z nich je historik (studium dochované dokumentace v archivech) a druhý stavař (zaměření v terénu). V rámci své kulturně-historické činnosti vytvořili depozitář stavebních prvků ze zbořených komínů, plánují vybudování muzea továrních komínů a podílejí se u některých komínů na vypracování návrhů na prohlášení za kulturní památku. Pořádají přednášky pro veřejnost a v době pandemie se přesunuli na internet, na kterém vysílali on-line své povídání z vrcholku komínu. Jejich aktivit si všimla také některá média.

   Čechy patří mezi komínové velmoci. I přes mnohé demolice se na jeho území nachází nespočet továrních komínů, jak klasických zděných z cihel, tak i z jiných materiálů (především beton). První z nich na našem území vyrostly před 170 až 200 lety. Náležely k mnoha podnikům, mezi něž patřily cihelny, pekárny, lihovary či pivovary, a k dalším objektům, které bylo potřeba vytápět. Ve Slaném, přestože se jedná o malé město, jich bylo vybudováno hodně, což svědčí o jeho hospodářském rozkvětu v minulosti. Také zde se jedná o různé typy a některé z nich patří mezi unikáty. Betonové komíny, které v 2. pol. 20. stol. stavěl podnik Teplotechna, jsou zde zastoupeny v obou typech. Je to tzv. systém Z – tvárnice (Nemocnice Slaný) a tzv. systém T – skruže. Z cihlových jsou zajímavé tyto: komín hvězdicové teplárny (2. pol. 20.stol.), komín s vodojemem v areálu bývalého ČKD Slaný (1906) a komín ve tvaru šesticípé hvězdy Formánkova mlýnu, jehož stáří se odhaduje na sto let. Komínů s vodojemem se u nás zachovalo pouze dvacet a ten náš je jeden ze dvou, na nichž byl vodojem umístěn dodatečně. Postavila ho na počátku minulého století firma Antonín Dvořák – Karel Fischer z Letek u Libčic nad Vltavou.

    Druhá polovina přednášky byla věnována těmto tématům: stavba, demolice a nové využití již nepotřebných komínů. V části věnované stavbě byla pozornost upřena především na cihlové komíny z 19. století a počátku 20. století. Podle typu a barvy cihel lze přibližně určit dobu a stavitelskou firmu a stavbu poté případně zařadit do souvislostí. Ve starší době se stavělo z obyčejných cihel a později bylo užito speciálního zdiva (oblé cihly, komínovky). Firmy stavějící komíny proto také často vlastnily i cihelny. Dobu vzniku komínu lze také určit podle jeho tvaru. Ty nejstarší jsou většinou oktogonální. Od počátku 20. století se rozšířily komíny s kruhovým profilem. Při hledání stavitele je výbornou pomůckou také ornament. Na základě toho, komu byla stavba zadána, lze z určitého úhlu také sledovat problematiku národnostních sporů v tehdejším Českém království. Ve vnitrozemí, kde měli převahu Češi, získával zakázky většinou český podnik Dvořák – Fischer, a v Sudetech s převahou německého obyvatelstva stavěly komíny zase původně saské firmy, jejichž filiálky působily na území habsburské monarchie. Na Slánsku byl zastoupen jak oktogonální typ (pivovar Zlonice, 70–80. léta 19. st.), tak kruhový (Dvořák – Fisher, červená cihla, továrna na kůže, Zlonice, nebo saský Custodis z Vídně, žlutá cihla, Benar, Slaný, 1902).

   Následovalo vyprávění o zanikání komínů, kterému věnovali přednášející též svojí knihu „Tovární komíny. Pád ikony průmyslového věku“. Zaměřili se především na nedávnou demolici v areálu zaniklé přádelny Benar ve Slaném, avšak přiblížili také, jak se odstraňovaly komíny jinak než odstřelem.

   Závěr patřil druhému životu továrních komínů. Na mnohých místech, aby se předešlo jejich zboření, se hledá nové využití těchto jinak již nepotřebných monumentů industriálního věku. Mohou sloužit jako připomínka už zaniklých průmyslových staveb (Strupčice, připomínka cihlářství). Stávají se z nich rozhledny (Žatec) nebo galerie (Humpolec). Slouží k různým slavnostem jako tzv. zakouření (Břasy na Plzeňsku) nebo mávání vlajkami při oslavách 28. října (Žatec) či k uměleckým performancím (bývalý cukrovar Praha – Modřany). Někdy nastává nutnost zachovat komín jako hnízdo čápů nebo bývá prohlášen za kulturní památku. Je proto nutno jej zakomponovat do nové stavby. Zdařilý příklad najdeme v podobě obchodního centra v Opavě, naopak odstrašující způsob zvolili v jednom supermarketu v Chebu. Nový život komínů je také námětem další publikace našich hostů „Tovární komíny. Nové využití ikon průmyslového věku“. Samotné komíny, jak ukazuje inspirace ze zahraničí, samy o sobě mohou také přispět turistickému ruchu. Toho se chytili v Ostravě, kde vydali „Mapu tří živlů. Těžní věže, tovární komíny a věžové vodojemy ostravsko-karvinského revíru“.

   Svou přednášku ukončili hashtagem #kominytahnou a nám nezbylo, než jim poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že k nám opět někdy zavítají.

(Pavel Zděnovec)

Slánská akademie volného času v roce 2022

 

V letošním roce bychom opět rádi pokračovali s přednáškami Slánské akademie volného času. Věříme, že se epidemiologická situace nezhorší a nebudeme muset program rušit či upravovat. Od letošního roku však změníme formát Slánské akademie. Ročník nebudeme rozdělovat do semestrů, bude začínat kalendářním rokem a přednášky a exkurze rozdělíme pravidelně do jednotlivých měsíců, s výjimkou letních prázdnin. Vzhledem k tomu, že přednášek bude méně, poplatek ve výši 200 Kč bude na celý rok.

 

První přednáška 16. ročníku Slánské akademie volného času

sobota 12. února • Ing. Martin Vonka, Ph.D., Mgr. Michal Horáček

Tovární komíny ve městech i v krajině. Historie, současnost i budoucnost továrních komínů se zvláštním zřetelem na Slánsko.

od 9:30 • Slaný, bývalý hotel Grand, salónek 2. patro