O litinových náhrobcích s Janou Bělovou / sobota 2.12.2023

    V sobotu 2. prosince 2023 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném ukončila letošní ročník Slánské akademie volného času svou přednáškou Mgr. Jana Bělová, Ph.D. (kurátorka sbírek starších českých dějin v Muzeu města Prahy). Přijela nám přednášet o sepulkrárních památkách z litiny na hřbitovech ve středních Čechách.

   Za napoleonských válek vzrostl nárůst výroby litiny a ta postupně začala pro svou dostupnost a cenu nahrazovat v mnoha oborech jiné dosud užívané materiály. Jedním z odvětví umělecky zaměřené produkce, kde také nalezla v 19. stol. své místo, se stala funerální plastika. Ta v té době zaplnila hřbitovy střední Evropy, jelikož si ji mohlo pořídit i méně majetné obyvatelstvo. Do českých zemí se dostala z Velké Británie přes Prusko, přičemž však i zde existovala vlastní tradice. Rozeznáváme tak dva základní typy – pruskou a podbrdskou, jež můžeme nalézt ve vzornících tehdejších sléváren na našem území. Někdy však také docházelo k obměnám vzorů převzatých z Berlína nebo Gliwic. K jejich významným výrobcům patřily vedle mnoha dalších železárny v Hořovicích (Komárově), Novém Jáchymově, Králově Dvoře, Zbirohu, Rožmitálu pod Třemšínem a později Akciová společnost pro průmysl železářský Ferrum. Jejich výrobky lze nalézt v celém středoevropském prostoru.

   Ikonografie funerální litiny vychází především z křesťanského umění (kříž, anděl), ale nachází se zde také motivy odkazující na antiku (stéla, genius zhasínající pochodeň, váza). Nejčastěji se jedná o kříž, vedle toho prostého nacházíme kříž s Ukřižovaným, s Mojžíšovým hadem, rouškou, věncem nebo je to celá Kalvárie. Na podstavcích je často doplněn o nástroje Kristova utrpení, Adamovu lebku nebo personifikace Božských ctností. Součástí některých náhrobků bývá i baldachýn. Jejich podoba je inspirována různými uměleckými slohy od baroka až po secesi a modernu. Některé z nich jsou také polychromované (u nás většinou bývají černo-stříbrné nebo černo-zlaté, spíše v cizině můžeme spatřit také vícebarevné nebo pouze bílé či zelené).

   V druhé části přednášky byly prezentovány příklady umělecké litiny na hřbitovech, jak v Čechách, tak v zahraničí. Nejprve jsme si prohlédli náhrobek Fürstenberků v Nižboru (1860), následoval hrob berounských katolických duchovních (po r. 1837) na hřbitově v Berouně, centrální kříž a náhrobek pátera Josefa Drába (1884) na hřbitově v Zdicích, kříž s Božskými ctnostmi v Hostimi, náhrobky rodiny Grosse na lesním hřbitově v Novém Jáchymově, hrob děkana Vojtěcha Nejedlého a hrob Josefa Hněvkovského na hřbitově v Žebráku a náhrobky na hřbitovech v Stradonicích, Počáplech a Plzni. V cizině jsme se nejdříve zastavili v Berlíně, který lze uvést jako vzor toho, jak se má pečovat o staré hřbitovy, a naším cílem zde byla tato dvě místa posledního odpočinku – Alte Garnisonfriedhof a Invalidenfriedhof. Z Německa jsme se přesunuli do Rakouska, kde jako příklad hřbitova s mnoha litinovými náhrobky vyrobenými v Čechách lze uvést ten v Mariazellu. Na závěr jsme nakoukli do Polska, kde v Gliwicích lze na Cementarz hutniczy nalézt produkty tamní původně pruské železárny.

   Na závěr byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů. Přednášející nám prozradila, že s kolegou na téma funerální litiny chystá publikaci a doporučila nám tomu věnované diplomové práce, které obhájila na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy i další odbornou literaturu uvedenou na rozdávaných sylabech. Nám poté nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku, popřát šťastnou cestu domů a doufat, že opět někdy mezi nás zavítá, aby nás seznámila s dalšími tématy spojenými s její prací v Muzeu města Prahy.

   Tak skončil další rok fungování Slánské akademie volného času, a tak je na místě poděkovat jejím organizátorům z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný za jejich obětavou práci. Všem poté přejeme krásné prožití vánočních svátků a hodně zdraví i štěstí v novém roce. Na konec nezbývá než doufat, že se všichni v r. 2024 sejdeme na dalším pokračování naší akademie.

(Pavel Zděnovec)

S Emerichem Warnekem o templářich / sobota 21.10.2023

    V sobotu 21. října 2023 se salonek bývalého hotelu Grand ve Slaném opět zaplnil posluchači Slánské akademie volného času, aby si vyslechli přednášku představeného řádu templářů Emericha Warnekeho Historie, současnost, mýty a fakta řádu templářů.

   Řád Chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu vznikl na počátku 12. století v souvislosti s úspěchy1. křížové výpravy do Svaté země, které se podařilo dobýt Jeruzalém. Na obsazeném území bylo zapotřebí zajistit bezpečnost poutníků mířících k Božímu hrobu, a tak se zprvu malá skupina rytířů, kteří se nechtěli vrátit de Evropy a chtěli vést mnišský život ujala i tohoto úkolu. Postupně se však rozrostla v elitní armádu, která se podílela na obraně křižáckých států. Řád byl uznán na regionálním koncilu v Troyes v r. 1129, k čemuž významně přispěl cisterciácký opat Bernard z Clarirvaux, který je autorem prvních řádových regulí. Jejich sídlem v Jeruzalémě se stal palác poblíž skalního dómu na Chrámové hoře, v místě, kde kdysi stál Šalamounův chrám, čili templ. Odtud tedy vznikl jejich název – templáři. Původní poslání řádu skončilo po pádu Akkonu v r. 1291 a rytířům se nepodařilo najít nové působiště, tak jako johanitům na Rhodu (a později na Maltě) a Řádu německých rytířů v Prusku a Pobaltí. Nadále však vykonával bankovní činnost a půjčoval velké částky panovníkům, což se mu ve Francii stalo osudným. Francouzský král Filip IV. Sličný, který byl u nich zadlužen, se rozhodl zmocnit se jeho bohatství a domohl se u papeže Klimenta V. roku 1312 jeho zrušení, čemuž přispělo obvinění templářů z hereze. Mnoho členů řádu včetně posledního velmistra Jakuba z Molaye bylo postupně upáleno na hranici.

   V českých zemích templáři působili krátce od poloviny 13. stol. V Praze působil u kostela sv. Vavřince na Starém Městě. Patřila jim také nedaleká Uhříněves. Na Moravě vlastnili Čejkovice, což dnes připomínají vína z družstva Templářské sklepy. Po jejich zrušení připadl většinou zabavený majetek johanitům.

   Řád, s kterým je spojeno mnoho legend a mýtů, nebyl církví oficiálně obnoven. V Aragonii (část pozdějšího Španělska) a Portugalsku, kde pokračoval boj s vyznavači islámu, však záhy vznikly nové řády Řád rytířů z Montesy a Řád Kristův, na které panovníci těchto zemí převedli zabavený majetek templářů, a ty navázaly na jejich činnost. Ve Skotsku patrně v důsledku tehdejších zmatků nedošlo k zrušení templářů a ti se spojili s johanity. Jejich společenství poté fungovalo až do reformace. Novodobí templáři se proto dělí do tří odnoží – španělské, portugalské a skotské. Pan Emerich Warneke zastupuje tu portugalskou. V ní zastával funkci provinčního maršála řádu a dnes je senešalem. V Portugalsku měli templáři své hlavní sídlo v Tomaru, kde jejich působení dodnes připomíná klášter Řádu Kristova. Kristovi rytíři převzali od templářů také jejich symbol – červený kříž, které později zdobily i plachty portugalských korábů Jindřicha Mořeplavce.

  Dnes je již řád především společenskou záležitostí. Prioritně se věnuje záchraně kulturního dědictví, nezapomíná však ani na charitu. Sám Emerich Warneke je restaurátorem uměleckých předmětů. Mezi projekty, na kterých se podílí, je také vybudování rehabilitačního centra pro vojáky NATO na zámku v Jemništi. Jeho součástí je též vojenské muzeum připomínající osudy našich vojáků v obou světových válkách. Působí však také v ekonomické sféře. V České republice před několika lety z větší míry svou veřejnou činnost pozastavil. Stále však přijímá nové členy. Zkušební doba uchazeče o členství v řádu je sedm let.

   Na závěr dal přednášející prostor na četné dotazy a zájemcům o historii řádu doporučil dvě knihy: Malcolm Barber, Noví rytíři – dějiny templářského řádu, Praha 2006, a Barbara Fralelová, Templáři, Praha 2009. Nám poté nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání a těšit se na případné další vyprávění o tajemných templářích.

(Pavel Zděnovec)

S Mgr. Veronikou Chalupovou o šlechtě severozápadních Čech v raném novověku / sobota 23.9.2023

   Po prázdninové pauze se v sobotu 23. září 2023 opět sešli posluchači Slánské akademie volného času v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, aby si vyslechli přednášku Mgr. Veroniky Chalupové (UJEP Ústí nad Labem) věnované šlechtě Slánského a Žateckého kraje v 17. století.

  Již od středověku bylo České království rozčleněno na kraje. Slaný a jeho širší okolí spadalo do krajů Slánského a Žateckého. V jejich čele stáli dva hejtmani, jeden ze stavu panského a druhý ze stavu rytířského. Mnohdy se pro šlechtice tato funkce stala odrazovým můstkem pro pozdější zastávání některého z nejvyšších zemských úřadů.

   Na počátku 17. století vyvrcholil spor protestantů a katolíků, který vedl k vypuknutí českého stavovského povstání, jež bylo počátečním konfliktem třicetileté války. Porážka stavů znamenala odchod mnoha protestantů do exilu a rekatolizaci těch, kteří zůstali doma. K tomu přispěl také nový kulturní styl – baroko. Útrapy třicetileté války způsobily úbytek obyvatel, což následně vedlo k utužování poddanství.

   V tomto století se proměnil se také šlechtický stav. Obnovené zřízení zemské (1627) zavedlo nové tituly. Změnil se také podíl majetku mezi pány a rytíři, kdy na jeho počátku (1615) byl téměř vyrovnaný (37 % : 30 % půdy), avšak již v jeho polovině (1648) se koncentroval v rukou vyšší šlechty (60 % : 9 %). Také převaha nekatolíků mezi šlechtou, která se datovala od husitských válek patrná, byla bitvou na Bílé hoře zlomená a jediným povoleným vyznáním se po vydaní nového zemského zřízení stalo to katolické. Rytířský stav v důsledku odchodu jeho členů do exilu a konfiskací vymírá.

   V důsledku tragických událostí spojených s českým stavovským povstání muselo mnoho českých šlechticů opustit rodnou zemi a odejít do exilu. Nejprve to byli někteří katolíci, kteří museli za povstání hledat azyl u svých souvěrců v cizině. Smečenský pán Jaroslav Bořita z Martinic našel útočiště v Pasově. Po porážce stavovského povstání a ustanovení katolického náboženství jako jediného povoleného museli nový domov hledat zase protestanti, kteří odcházeli do Saska, Polska, Uher nebo Nizozemí.

   Osudy protestantské šlechty po Bílé hoře nám přednášející přiblížila na příkladu rodu Štampachů ze Štampachu, kteří drželi Mšec. Někteří jeho příslušníci odešli do exilu (Marienberg, Annaberg), kde žili v chudobě. Do Čech se navrátili nakrátko v době saského vpádu r. 1631 a sloužili v armádách nepřátel Habsburků (švédské, saské a francouzské). Jiní zůstali doma a podrobili se novému zřízení (generální pardon 1628), avšak záhy za podporu saského vpádu jim byl majetek konfiskován.

   Na námi sledovaném území se důsledky porážky českých stavů nemile dotkly mimo jiných těchto rodů Štampachů ze Štampachu, Doupovců z Doupova a Šliků, naopak nový majetek a lepší společenské postavení přinesly pro Martinice (Slaný, Ahníkov – Prunéřov), Černíny (Žihle, Nejdek), Šternberky (Postoloprty), Verdugy (Doupov, Maštov, Radenice) a Ditrichštejny.

   Jednou z povinností šlechtické vrchnosti bylo podle dobových názorů starat se o blaho svých poddaných, tedy i o jejich vyznání. V tomto duchu se proto již před Bílou horou snažili katoličtí majitelé panství jako byl Jaroslav Bořita z Martinic nebo Jiří Popel z Lobkovic své protestantské poddané obrátit na podle nich pravou víru i násilnou cestou. Po porážce stavů poté po čase proběhla z vůle Habsburků rekatolizace poddaných na celém území království. Dělo se tak jednak násilně s pomocí vojska tzv. dragonády nebo pomocí misionářů z řad řeholních řádu (jezuité).

  S rekatolizací je u nás též spjato baroko. To proměnilo také české krajinu, do níž zasadilo jako dominanty na vrcholky kopců kapličky, Boží hroby nebo Kalvárie. Jako příklad, jak zasahoval barokní člověk do přírody, byl uveden Jičín a jeho okolí, kde nechal Albrecht z Valdštejna na ose Velíš – Valdice vybudovat několik objektů (na vrchu Velíš měl být klášter, v Jičíně byl zámek, kostel sv. Jakuba jako zamýšlená katedrál, dále se nacházela alej, lodžie a klášter Valdice). Alej (na Slánsku zámek Budenice – Zlonice) je považována za typický prvek barokní krajiny.

  S krajinou souvisí též jeden z typických prvků barokní zbožnosti poutnictví. Oproti středověku putovalo více lidí, a to i na kratší vzdálenosti. Z poutních míst v okolí byla připomenuta loreta v Hájku. K dalším jejich projevů náleží uctívání zázračných obrazů nebo soch a vytváření jejich devočních kopií. S rodem Martiniců je spojena úcta k Panně Marii Pasovské (Jaroslav Bořita z Martinic) nebo Panně Marii Loretánské. Tato černá madona se nachází v loretách. Ty byly mimo jiné vybudovány v Hájku (Ždárský ze Ždáru), ve Slaném (Martinicové), v Hořovicích a v Žitenicích. Byl připomenut také kult sv. Isidora, který je na Slánsku spojen s Budenicemi.

   Své vyprávění přednášející uzavřela fenoménem rodových zvěstujících znamení. Jsou to opakující jevy nadpřirozeného charakteru (zjevení bílé paní), které se většinou objevují jako předsmrtná znamení. Jsou spojeny s rody Slavatů, Kolovratů, Bořitů z Martinic, Šternberků a Lobkovic.

   Poté již na řadu přišly dotazy posluchačů a nám na závěr nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku o šlechtických rodech z našeho regionu, popřát mnoho úspěchů v jejím dalším studiu a doufat, že mezi nás opět mezi někdy zavítá.

(Pavel Zděnovec)

 

U sv. Martina ve zdi a ve sv. Bartoloměji na Starém Městě pražském s Ing. arch. Ladislavem Bartošem / sobota 3.6.2023

    V sobotu 3. června 2023 uskutečnila Slánská akademie volného času již patnácté putování za pražskými památkami. Tentokrát se poprvé stal naším průvodcem Ing. arch. Ladislav Bartoš (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Praze), který nás provedl dvěma nedaleko od sebe stojícími kostely na Starém Městě pražském.

   Nejprve jsme navštívili chrám sv. Martina ve zdi, ve kterém dnes působí Českobratrská církev evangelická. Přivítala nás v něm jeho správkyně Marta Vršková, která nás spolu s panem architektem seznámila s jeho historií.

   Původní románská jednolodní svatyně byla vystavěna v 2. polovině 12. stol. jako farní kostel osady, která se podle něho začala nazývat Újezdem sv. Martina. Po založení Starého Města pražského a vybudování jeho městského opevnění se její část včetně chrámu stala součástí nového urbanistického celku a kostel přiléhal k hradební zdi. Tak vzniklo jeho pojmenování. Za vlády císaře Karla IV. se přistoupilo k jeho gotické přestavbě, na které se možná podílela parléřovská huť. Polygonální presbytář nahradilo nové čtvercové presbyterium se síťovou klenbou. R. 1414 se v chrámu pod vlivem učení Husova stoupence, univerzitního mistra Jakoubka ze Stříbra, začalo jako na jednom z prvních míst v Praze podávat podobojí. V pozdní gotice byl rozšířen o dvě postranní lodě, z nichž tu jižní nechal vybudovat na své náklady rod Holců z Květnice. Jako významným donátorům jim bylo povoleno si na jimi vystavěnou oratoř zřídit pavlač z jejich domu „u Plateisů“. Po Bílé hoře přešel kostel do rukou katolíků. V baroku při velkém požárů v r. 1678 přišel o střechu a jako doklad tehdejší opravy je dodnes zachován trámový strop v kapli sv. Eigila. Za panování císaře Josefa II. byl kostel v r. 1784 zrušen a poté je pražským magistrátem odprodán do světských rukou. Byl přestavěn na obytný dům a v této podobě ho můžeme spatřit na Langweilově modelu Prahy. Opětovný zájem o památky dávné minulosti přispěl ke snaze navrátit objekt do původní podoby. Pražští zastupitelé v r. 1904 zakoupili nazpět kostel do vlastnictví města a jeho renovace v letech 1905–1906 byla svěřena do rukou architekta Kamila Hilberta.

   Ten zachoval všechny původní prvky stavebního vývoje a my tak můžeme obdivovat v jeho interiéru detaily a obnažené zdivo z různých slohových období. Na klenbě presbytáře se nacházejí dva erby, jeden patří Holcům z Květnice a druhý jejich příbuzným Benešům z Vlkanova. Heraldicky zajímavé jsou i náhrobníky u zdi jedné z lodí. Zaujme i barokní dřevěný malovaný strop, na kterém je bohatá ornamentální výzdoba.

   Poté jsme ještě venku obešli kostel dokola, přičemž nás upozornil náš průvodce na významné prvky výzdoby exteriéru chrámu. Zajímavý je barokní portál z 18. století, na kterém je vyobrazen sv. Martin podobně jako na obraze Karla Škréty (dnes Národní galerie v Praze), který kdysi býval na hlavním oltáři. Od r. 1909 na kostele umístěná deska připomíná, že na hřbitově přiléhajícímu k němu v minulosti byli pohřbeni členové barokní sochařské rodiny Brokoffů.

   Následně jsme přešli ke druhé památce, která byla na programu exkurze. Kostel sv. Bartoloměje dnes náleží ke klášteru šedých sester. Jedna z jeho členek se nás před ním ujala a provedla nás jeho interiérem. Ještě před tím však nás náš průvodce seznámil s jeho složitou a smutnou minulostí.

   Tato část Starého Města měla ve středověku nechvalnou pověst jako místo, kde se provozovala prostituce, a zde nacházející se veřejný dům se zval Benátky. Reformní kazatel Milíč z Kroměříže se rozhodl z něho vybudovat útulek pro obrácené padlé ženy, který nazval Jeruzalém. O hodně později se zdejší domy staly majetkem jezuitů, kteří se zde rozhodli vybudovat svůj konvikt. Jeho součásti se později stal také chrám sv. Bartoloměje, který v letech 1726–1731 vznikl přestavbou původního objektu podle návrhu K. I. Dietzenhofera. Po zrušení řádu naštěstí zůstal zachován pro svůj původní účel a r. 1853 byl spolu s částí konviktu koupen a věnován kongregaci Šedých sester III. řádu sv. Františka z Assisi, které zde měly až do okupace svůj klášter. Po osvobození jim byl nakrátko vrácen, avšak s nástupem komunistů k moci o něj znovu přišly. Z kostela se stalo skladiště a chátral. Po sametové revoluci jim byl nejprve navrácen klášter a od r. 1995 jim také opět náleží i chrám, který poté prošel náročnou opravou.

   Interiér zdobí především nástropní fresky barokního malíře V. V. Reinera, které jsou však značně poškozené. Zajímavé jsou také čtyři pozlacené štukové reliéfy neznámého autora. Z vybavení kostela zaujme především novobarokní kazatelna z r. 1934.

   Po prohlídce svatostánku jsme ještě navštívili jeho kryptu, ve které jsou uchovány některé originály soch z výzdoby jeho exteriéru, a následně také z někteří z nás ještě vystoupali na kruchtu. Venku poté na nás zbývalo ještě jedno malé překvapení v podobě bohatě zdobené fasády kostela, která je před očima turistů ukryta ve dvoře bývalého jezuitského konviktu. Sochy apoštolů a Krista, jež jsou její součástí, pocházejí z dílny významného barokního sochaře J. M. Jäckla.

   Poté nás již čekalo pouze rozloučení s naším novým pražským průvodcem, kterému jsme vřele poděkovali za poutavý výklad. Doufáme, že se s ním v příštím roce opět setkáme.

  Na závěr nezbývá než všem popřát krásně prožité léto a těšit se na pokračování letošního ročníku akademie po prázdninách.

(Pavel Zděnovec)

Na tomto odkaze najdete fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla.

O Pražském Jezulátku a jeho garderobě s Evou Lukášovou / sobota 20.5.2023

 V sobotu 20. května 2023 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném vyslechnout vyprávění PhDr. Evy Lukášové z generálního ředitelství Národního památkového ústavu o Pražském Jezulátku.

   K nejvýznamnějším poutním místům v České republice patří kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze, který uchovává Pražské Jezulátko. Historie této zázračné sošky je spojena s rodem Pernštejnů a karmelitánským řádem. S největší pravděpodobností byla zhotovena ve Španělsku. Do Čech ji však získala Marie Manrique de Lara y Mendoza, která, ač Španělka, pocházela ze španělské části Itálie. Tato dvorní dáma císařovny Marie Španělské se ve Vídni provdala r. 1555 za českého magnáta Vratislava z Pernštejna, který se později stal nejvyšším kancléřem Království českého. Jako dar přešla následně do rukou její dcery Polyxeny z Pernštejna. Ta byla vdaná dvakrát, nejprve se r. 1587 stala čtvrtou manželkou nejvyššího purkrabího Viléma z Rožmberka a poté pojala r. 1603 za chotě Zdeňka Popela z Lobkovic, který byl od r. 1599 nejvyšším kancléřem. R. 1628 darovala sošku pražskému klášteru bosých karmelitánů při kostele Panny Marie Vítězné. Jezulátko, které původně nemělo oblečky, bylo přechováváno v klauzuře. V té době probíhala třicetiletá válka, a tak v r. 1631 při vpádu Sasů, kteří byli protestanti, do Čech je klášter vypleněn a opuštěn. Soška je poničena a vyhozena za oltář. V této době již bylo oděné V r. 1637 po návratu řeholníků do Prahy je jimi nalezena, a protože je bez rukou, je opatřena novými. Začínají s ní být spojovány zázraky a její uctívání se pomalu začíná šířit do celého světa. R. 1641 je umístěna přímo do kostela, aby byla přístupná i veřejnosti. V roce 1655 byla slavnostně korunována korunkou, kterou nechal zhotovit nejvyšší purkrabí Bernard Ignác Bořita z Martinic. Soška se začíná šatit oblečky v liturgických barvách a vznikají její kopie, které jsou umisťovány do dalších kostelů. Nejstarší historii Pražského Jezulátka a zázraky s ním spojené zachytil v 17. stol. ve své kronice páter Cyril od Matky Boží. Jeho dílo vyšlo v následujícím století tiskem i v českém jazyce a podle něho byl zhotoven také cyklus obrazů. V době panování Marie Terezie se nadále těšilo veliké úctě a stalo se středem oltáře (1776), který mu je zasvěcen a jehož součástí je dodnes. Za vlády jejího syna Josefa II. však byl klášter zrušen a kostel se dostal pod duchovní správu maltézských rytířů, za nichž byl v 19. století kult Pražského Jezulátka obnoven. Po sametové revoluci opět přešel do rukou karmelitánů, kteří ve svém chrámu mohli přivítat i papeže Benedikta XVI., který sošce věnoval novou korunku.

   Korunovaná soška je ze dřeva, které je pokryté voskem. V levé ruce drží říšské jablko a pravou žehná. Její garderoba dnes zahrnuje velké množství oblečků a stále přibývají nové, které jí darují věřící z celého světa. Nejstarší kusy pocházejí ze 17. století. Traduje se také, že jeden vyšívala i samotná císařovna Marie Terezie. Z těch moderních lze připomenout skautský oděv, nebo řeholní roucho karmelitánů. Spodní šat je bílá říza. Svrchní šatičky mají podobu dalmatiky a plášť má tvar pluviálu bez kapuce. K dalším textiliím patří okruží a manžetky. V 18. století mělo podle soudobých rytin také paruku. K souboru patří několik korun, ale ta Martinicova se nezachovala, a také darovaných šperků. Sošku dnes oblékají karmelitky Dítěte Ježíše ze Zbraslavi.

   Poté nás přednášející seznámila s instalací části výstavy Národního památkového ústavu Pernštejnové, na které se v r. 2012 podílela a která se konala v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí v Praze, patřícím Národní galerii. Bylo zde vystaveno několik předmětů, které se váží k Jezulátku, jeho kopie z kostela sv. Ignáce na Novém Městě pražském, několik oblečků zapůjčených karmelitány a obrazů z jemu věnovanému cyklu. Návštěvníci zde mohli vidět také pozdně manýristickou malbu, která zachycovala zachránění místodržících Pannou Marií po jejich vyhození z oken při třetí pražské defenestraci v r. 1618, na níž je patrně také kryptoportrét Polyxeny z Pernštejna. Ta totiž schovala zraněného Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, Jaroslava Bořitu z Martinic a sekretáře Fabricia ve svém paláci na Pražském hradě.

   Na závěr byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nám nakonec nezbylo než paní doktorce poděkovat za zajímavou přednášku a těšit se, že nás opět brzo navštíví a seznámí nás s dalšími tématy, kterými se odborně zabývá v památkovém ústavu a které jsou spojeny s interiéry našich hradů a zámků. Všem poté lze jen doporučit návštěvu kostela Pražského Jezulátka a v něm také muzea, v němž lze spatřit oblečky a další předměty s ním spojené.

(Pavel Zděnovec)

O Židech ve Slaném s Mgr. Zdeňkem Víškem / sobota 15.4.2023

   Na dubnovém setkání si posluchači Slánské akademie volného času v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném vyslechli přednášku profesora zdejšího gymnázia Mgr. Zdeňka Víška o dějinách židovské komunity na Slánsku.

   Ve Slaném žili Židé již ve středověku, avšak z té doby se na ně zde nezachovala žádná památka. Zdejší měšťané je považovali za nežádoucí konkurenci, a tak si r. 1458 vymohli na českém králi Jiřím z Poděbrad privilegium, které zakazovalo jejich usazování ve městě. Později došlo k zpřísnění tohoto opatření a Židé mohli ve městě zůstat pouze jednu noc, za což při vstupu do jeho bran museli zaplatit clo 1 groš, což připomínalo vyobrazení na dnes již zaniklém barbakánu Pražské brány. Nakonec si mohli až do 19. století ve městě pouze vyřídit své potřeby a na noc se museli odebrat mimo město. Strávit ji mohli v tzv. židovně, která se patrně nacházela v Lidickém dvoře u Slaného. Podobná opatření zavedla také další královská města (mimo pražské souměstí), a tak se Židé usazovali na venkově (v našem okolí v Blevicích, Zlonicích), kde vrchnost zručné řemeslníky přijímala.

   Revoluční události v r. 1848 nastartovaly změny, které dovršilo v r. 1867 udělení plných občanských práv Židům. Ti se začali opět stěhovat do Slaného, kde na přelomu 19. a 20. století tvořili kolem dvou procent obyvatelstva. Jejich počet však za první republiky postupně klesal a v důsledku okupace slánská židovská obec téměř zanikla. Dnes ji ve městě již pouze připomíná synagoga se školou a hřbitov s obřadní síní. Synagoga byla postavena v 1865 v maurském stylu. Do jejího otevření jim sloužila modlitebna v hostinci V Templu v Kynského ulici, která je v pramenech připomínaná v r. 1861.

   Po II. světové válce synagoga sloužila různým účelům. Dlouhou dobu zde měl pobočku Státní okresní archiv v Kladně a dnes je využívaná jako služebna Policie České republiky. Hřbitov vznikl až v r. 1881. Nejstarší hrob je Berty Bondyové, je zajímavý nápisem ve třech jazycích (hebrejština – němčina – čeština). Pohřbívalo se zde i po r. 1945, což připomínají náhrobky klobuckého mlynáře Hugo Kellnera (1949) a Vlasty Salusové (2004). V letech 1931 až 1933 zde byla vystavěna ve funkcionalistickém stylu obřadní síň stavitelem Vilibaldem Hiekem, který ve Slaném postavil Husův dům a budovu obchodní akademie. Další židovské hřbitovy na Slánsku jsou v Blevicích (18. stol., kolem 300 náhrobků, poslední pohřeb 1945), Zlonicích (zal. 17. stol., kolem 120 náhrobků od 18. stol. až do r. 1937) a na hranicích s Lounskem v Hřivčicích u Peruce. Před založením hřbitova ve Slaném byli slánští Židé pohřbívaní též v Blevicích.

   Oběti šoa připomínají z našeho regionu dva památníky. Ve Slaném jsou připomenuty na pomníku obětem II. světové války z r. 1965. V Kladně jsou poté od r. 2004 vzpomenuty pamětní deskou transporty z Kladenska.

   Osudu jedné z nich patřila další část jeho přednášky. Oskar Fischer se narodil 12.8.1876 ve Slaném, kde také na gymnáziu maturoval. R. 1900 vystudoval lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. V r. 1907 popsal příznaky nemoci, která je od r. 1910 známa jako Alzheimerova choroba. Od r. 1917 byl profesorem neurologie a psychiatrie na německé univerzitě v Praze. Na psychiatrické klinice na Veleslavíně léčil také Charlottu Garrigue Masarykovou. Zemřel v Terezíně 8.3.1942.

   Naše město sehrálo také malou roli v tzv. hilsneriádě. Jednalo se o nespravedlivý proces s Leopoldem Hilsnerem, který jako Žid byl obviněn ze spáchání rituální vraždy. 29. března 1899 došlo v Polné k zavraždění Anežky Hrůzové. Příčinou smrti bylo vykrvácení, a tak vlivem středověké pověry, která tvrdila že Židé používají lidskou krev k výrobě macesů, byl viník hledán mezi nimi. Na obranu Hilsnera se jako jeden z mála postavil tehdy univerzitní profesor T. G. Masaryk. Přesto byl v obou procesech (září 1899 Kutná Hora a říjen 1900 Písek) odsouzen k trestu smrti, což nakonec císař zmírnil na doživotí. V průběhu prvního jednání se pod nátlakem k činu nakrátko doznal a uvedl dva své údajné spolupachatele. Jeden z nich, Jošua Erbmann, byl na konci září 1899 zatčen ve Slaném. Informovaly o tom tehdy Národní listy a událost ve městě vyvolala davovou psychózu. Později však byl propuštěn, protože měl přesvědčivé alibi.

   Po krátké přestávce se přednášející věnoval životním peripetiím Felixe Arnošta Hellera, který se narodil ve Slaném, avšak záhy nato se s rodiči odstěhoval do Prahy. V roce 1939 se spolu se sestrou Edith (*1921 Slaný – +1977 Toronto) stal s jedním z 669 židovských dětí, které se podařilo Nicolasi Wintonovi zachránit před nacisty a odvézt do bezpečí do Velké Británie. V roce 1942 vstoupil do československé zahraniční armády. Po základním výcviku se rozhodl sloužit u letectva a byl přijat do RAF. Po absolvování kurzu pro radiotelegrafisty střelce byl zařazen do 311. bombardovací perutě. Zemřel 18.11.1943 při bojové misi nad Biskajským zálivem, kterou vykonával v posádce Liberatoru kapitána Metoděje Šebely. Oba jeho rodiče zahynuli ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec v dnešním Bělorusku. Četaře Hellera dnes spolu s plukovníkem Josefem Berounským připomíná ve Slaném pamětní deska věnovaná československým letcům padlým v II. světové válce.

   Závěr přednášky patřil návštěvě pana profesora v památníku Jad vašem (Yad Vashem) v Izraeli. Zde na jednom z pomníků jsou vzpomenuty zaniklé židovské obce ve Slaném a jeho okolí. Poté již následoval čas na dotazy posluchačů a poděkování za zajímavé vyprávění. Těšíme, že se s Mgr. Víškem opět někdy setkáme a on nás seznámí s některými dalšími tématy jeho mnoha badatelských aktivit.

  (Pavel Zděnovec)

 

O velkolepých sídlech středních Čech s Vratislavem Košťálem / sobota 25.3.2023

   V sobotu 25. března 2023 se v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném uskutečnila další z přednášek Slánské akademie volného času. Tentokrát mezi nás zavítal JUDr. PhDr. Vratislav Košťál, Ph.D., který přijel představit reprezentativní knihu Velkolepá sídla středních Čech, jež napsal spolu se svou manželkou Mgr. Renatou Košťálovou.

   Tato fotografická publikace, v níž je text v několika jazykových mutací, má propagovat především méně známé památky na území hlavního města Prahy a Středočeského kraje a podpořit tak turistický ruch v málo navštěvovaných lokalitách.

   Přibližuje také spojení, které váže již od dávných dob hlavní město s regionem dnešních středních Čech. V něm se nacházely lovecké revíry (Křivoklátsko, Kokořínsko, Polabí) českých panovníků. Později zde začala budovat svá honosná sídla také bohatá šlechta, kterou za čas následovala také nobilitovaná buržoazie. Svá díla tady zanechali významní architekti, sochaři a malíři, kteří mimo pražských zakázek uspokojovali požadavky svých mecenášů také i na jejich venkovských statcích.

   Kniha nepředstavuje jednotlivé objekty v abecedním pořadí, ale je rozdělena podle stavebních slohů. Ve všech jejích oddílech je zastoupen Pražský hrad, jehož stavební vývoj propojuje všechny slohová období zastoupená v díle.

   Románská doba je zde dále připomenuta Týncem nad Sázavou (1100 – 1125). Gotika je spojena s hrady Křivoklát (1240 – 1510 / stavitelé Přemysl Otakar II., Václav IV. a Vladislav Jagellonský), Český Šternberk (1243 – 1510 / Šternberkové), Kokořín (1300 – 1320 / Berkové z Dubé), Karlštejn (1348 – 1355 / Karel IV.), Točník (1390 – 1425 / Václav IV.) a dva objekty v Kutné Hoře – Vlašský dvůr (1290 – 1499 / Václav IV., Vladislav Jagellonský) a Hrádek (1400 – 1495 / purkrabí z Donína). Renesanční období je zastoupeno těmito stavbami: Benátky na Jizerou (1526 – 1540 / purkrabí z Donína), Třebešice (1540 – 1570 / Maternové z Květnice), Brandýs nad Labem (1530 – 1602 / Habsburkové), Mělník (1542 – 1554 / Habsburkové), Březnice (1548 – 1567 / Lokšanové z Lokšan), Kostelec nad Černými lesy (1549 – 1575 / Habsburkové / Smiřičtí ze Smiřic), Nelahozeves (1552 – 1614 / Griespakové z Griespachu), Hvězda (1555 – 1556 / Habsburkové), Přerov nad Labem (1563 – 1585 / Habsburkové), Roztoky (1565 – 1590 / Boryňové z Lhoty) a Křepenice (1580 – 1584 / Krčínové z Jelčan) a Smečno (1585 – 1600 / Martinicové). S barokem jsou spjaty zámky v Mnichově Hradišti (1695 – 1760 / Valdštejnové), Lysá nad Labem (1696 – 1738 / Šporkové) , Kosmonosy (1696 – 1709 / Černínové z Chudenic), Liblice (1699 – 1706 / Pachtové z Rájova), Vlašim (1650 – 1722 / Trautsonové, Aueršperkové), Mníšek pod Brdy (1656 – 1672 / Engelové z Engelflussu), Trója (1679 – 1705 / Šternberkové), Budenice (80. léta 17. stol. – 1796 / Hartmanové z Klarštejna, Kinští), Buštěhrad (1699 – 1754 / sasko-lauenburští vévodové, Wittelsbachové), Kladno (1705 – 1740 / břevnovsko-broumovští opati), Koloděje (1706 – 1720 / Lichtenštejnové), Jemniště (1710 – 1754 / Trautmansdorfové), Bon Repos (1715 – 1772, Šporkové), Veltrusy (1715 – 1745 / Chotkové), Liběchov (1720 – 1733 / Pachtové z Rájova), Kácov (1727 – 1733 / Habsburkové), Horní Vidim (1750 – 1770 / Sweert-Šporkové) a klášter Zbraslav (1709 – 1756 / cisterciáci). K rokokovým stavbám patří: Hořín (1736 – 1796 / Černínové, Lobkovicové), Dobříš (1745 – 1780 / Mansfeldové), Libeň (1769 – 1770 / Staré Město pražské), Měšice (1767 – 1790 / Nosticové), Bečváry (1766 – 1774 / Laudonové) a Vraný (1785 – 1794 / Metropolitní kapitula sv. Víta). Z období klasicismu byly vybrány rezidence v Kačině (1789 – 1824 / Chotkové), Slabce (1800 – 1810 / Hildprandtové z Otenhausenu), Tochovice (1808 – 1820 / Bironové) a Kinského letohrádek (1827 – 1831 / Kinští) v Praze. Dobu romantismu připomínají tyto sídla: pražský Místodržitelský letohrádek (1804 – 1820 / nejvyšší purkrabí pražský), Červený Hrádek (1844 – 1896 / Mladotové ze Solopysk), Žleby (1849 – 1868 / Auešperkové), Konopiště (1889 – 1894 / Habsburkové-Lotrinští), Průhonice (1889 – 1894 / Silva-Taroucové), Stránov (1890 – 1894 / Valdštejnové) a Zruč nad Sázavou (1891 – 1894 / Schebkové). Historismus v ní reprezentují: Lány (1821 – 1903 / Fürsternberkové), Hořovice (1856 – 1896 / Hanavští), Odlochovice (1892 – 1896 / Rombaldové z Hochinfelsu) a Záběhlice (1885 – 1886 / Korbové z Weidenheimu). Panská sídla ve stylu secese a moderny zde zastupují Roztež (1900 – 1911 / Dahlberg-Osteinové), Molitorov (1908 – 1911 / Veselý), Ratboř (1910 – 1913 / Mandelíkové) a Slapy (1920 – 1925 / Bondyové).

   Poté nám představil některé památkové objekty na Slánsku, které při práci na svých dalších publikací navštívil, a to zámky Zlonice – Štáf, Sazená, Uhy, Zvoleněves, Hospozín, Panský dům v Želevčicích a tvrz Slatina.

  Vyprávěl také o tom, jak bylo složité pořídit fotografie některých objektů, které jsou dnes v soukromých rukou a jejichž majitelé se nepřejí přílišnou publicitu.

   Na závěr představil své další knihy a zodpověděl dotazy posluchačů. Nám poté nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění, popřát přednášejícímu mnoho úspěchů v jeho spisovatelské činnosti a těšit se, že nám někdy v budoucnu představí některé další z jeho mnoha děl.

(Pavel Zděnovec)

 

S PhDr. Zdeňkem Kuchyňkou o bájích a pověstech Slánska a Kladenska / sobota 11.2.2023

   V sobotu 11.2.2023 se sál Městského kina ve Slaném zaplnil posluchači Slánské akademie volného času, aby si vyslechli první přednášku 17. ročníku. Než se však stalo byla jim představena nová vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný Mgr. Hedvika Šebková, která předala ocenění těm, kteří vypracovali ročníkovou práci z minulého běhu. Poté se již ujal slova PhDr. Zdeněk Kuchyňka, který se tentokrát zaměřil na pověsti a báje našeho regionu.

   Ten své vystoupení zahájil úryvkem ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Díla, z něhož čerpají povědomí o bájných počátcích národní minulosti generace českých čtenářů. Autor v něm zdařile navázal na práce řady literátů. Zárodek pověstí již můžeme zaznamenat v 10. století v tzv. Kristiánově legendě, kde se již setkáváme s postavou Přemysla Oráče. Pověst o něm a další „bájná vyprávění starců“ rozvinul ve své Kronice Čechů děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas (+ 1125). Na něj navázal autor Staročeské kroniky tzv. Dalimila a někteří další kronikáři. Z nich je nutno zmínit především renesančního spisovatele Václava Hájka z Libočan (+1553), katolického duchovního, jenž působil nějaký čas také v nedalekých Zlonicích, a jeho Kroniku českou, která je zdrojem mnoha lokálních pověstí. Kroniky v jeho době sloužily nejen k poučení, ale i jako zábavné čtení. Hájek si proto mnoho událostí vymyslel a doplnil o letopočty podle svého uvážení. Jeho kronika se však po dlouhou dobu řadila k nejoblíbenějším literárním dílům a významně přispěla k formování českého národa, protože nebyla jako jiná česky psaná tvorba z té doby po Bílé hoře zakázána. Z doby baroka k nim lze přiřadit jezuitu Bohuslava Balbína (+1688), autora mnoha děl o české historii, a křížovníka s červeným srdcem Jana Františka Beckovského (+1725), tvůrce Poselkyně starých příběhů českých. V 19. století má pro náš region zásadní význam spisovatel Václav Beneš Třebízský (+ 1884) a jeho Pohádky a pověsti. Také z nich vycházejí nedávní autoři jako Karel Alois Polánek (+ 1953) (Kytice bájí, pověstí a příběhů z okresu kladenského), Anna Zubrová (Poklady našeho kraje. Výbor z nejhezčích pověstí a legend ze slánského kraje, 1994) a Vladimír Hulpach (Báje a pověsti z Čech a Moravy. Střední Čechy, 2002).

   Poté se věnoval jednotlivým místům v našem regionu a s nimi spojenými pověstmi. Své imaginární putování započal v Libušíně. Zde patrně v 10. stol. bylo vybudováno slovanské hradiště. Ještě předtím však zde snad bývalo kultovní místo starých Slovanů, čemuž nasvědčuje nález kotoučů se solárními symboly. Kosmas toto místo spojil s kněžnou Libuší, dcerou soudce Kroka, která zde měla mít svůj hrad. Další legendy jsou spojeny s kostelem sv. Jiří. Následovala starodávná Budeč, která je spojena především se svatováclavskými legendami. Na zdejším hradišti u kostela sv. Petra a Pavla (rotunda postavená Spytihněvem I.) měla být škola, do které sv. Václav chodil. Ten má také nad kapličkou v Zákolanech své lože. Podle Beckovského zde však také předtím stával výchovný ústav pro čaroděje a čarodějnice, kde se měl poprvé setkat Přemysl s Libuší. S hlavním patronem české země jsou spojeny také legendy, které se pojí se Stochovem. Jedná se o bájné rodiště tohoto světce. Je zde také pověstmi opředený svatováclavský dub. Hájkova kronika zaznamenává vedle mnoha dalších též legendu o založení města Slaného. Zdejším pověstem se věnoval Jindřich Hulínský (+ 1934)  (Zkazky či Legendy ze Slaného a ze Slánska ), v jedné z nich je zmíněno strašidlo (trpaslík), které dělalo neplechu v místním františkánském klášteře. Pověst spojenou s vybudováním Božího hrobu nad Kvíčkem zpracovala ve svých Starých pověstech a legendách Leontýna Mašínová (+1975). Její knihu doplnil ilustracemi Cyril Bouda. V Lidickém dvoru (Lidice Menší) se měla zjevovat poslední abatyše zdejšího údajného kláštera klarisek jako Bílá paní z Lidického dvora. Další bílé paní měly působit na Litovecké tvrzi, ve Stochově a v Kladně. Dlouholetý starosta města Kladna Jaroslav Hruška (+ 1930) pod pseudonymem H. Uden napsal v r. 1913 divadelní hru Znak, v níž zachytil historii městského znaku. K němu a k pojmenování města se váží také legendy. Dalším místem, k němuž se pojí pověst, je studánka Královka s kapličkou (Líský u Slaného). Při svém útěku do Bavor do ní měla královna Eliška Přemyslovna hodit sedm klíčů od korunovačních klenotů a při svém návratu si je zde opět vyzvednout. I Velvarům vymyslel Václav Hájek legendu vážící k jejich názvu. Pozdější jazykový odborníci (etymologové) však vysvětlují původ pojmenování města podobně jako u Karlových Varů. Městys Peruc je spojen s příběhem o knížeti Oldřichovi a selce Boženě, jehož známé vyobrazení z r. 1884 je prací malíře Františka Ženíška. V Peruci můžeme spatřit Boženinu studánku a Oldřichův dub. Ke Smečnu se váže pověst o draku. Ve skutečnosti jde o obecnou figuru baziliška, která patřila do erbu Anny Dražické z Kunvaldu, a můžeme jí spatřit na zámecké kapli sv. Anny.

   Na závěr nás přednášející pozval na masopust, který se odpoledne konal v Hornickém skanzenu Mayrau, a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Doufáme, že se s panem doktorem opět v budoucnu setkáme, aby nám opět přiblížil další zajímavosti našeho regionu.

(Pavel Zděnovec)

Zahajujeme 17. ročník

Slánská akademie bude pokračovat i v roce 2023. Stejně jako v loňském roce nebude ročník rozdělen do semestrů, ale program bude na celý rok. Zrovna tak i platba příspěvku bude na celý rok a zůstává 200 Kč. 

První přednáška proběhne 11.2. v Městském kině na Masarykově náměstí, další přednášky se pak budou konat opět v Městském centru Grand.

Níže najdete program.