pondělí 12. prosince 2016

S Doc. Hanušem Nyklem o východním křesťanství / sobota 10. prosince 2016

  V sobotu 10. prosince se uskutečnilo v salónku hotelu Grand poslední letošní setkání Slánské akademie volného času. Dobu předvánočního shonu nám zpříjemnila přednáška dotýkající se podstaty těchto svátků nazvaná Křesťanství Východu včera a dnes, kterou nám až z Litoměřic přijel přednést náš častý host Doc. PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR).
   Východní církve lze rozdělit do dvou hlavních skupin, a to na pravoslavné a orientální. Přednášející nám tentokrát představil ty náležející k těm druhým. Nejprve však vysvětlil, jak tomuto rozdělení vůbec došlo.
   Již záhy po svém vzniku se křesťanství začalo ze své domoviny, kterou tehdy Římané nazývali Palestina, šířit nejen do všech koutů Římské říše, ale i za její hranice. Apoštolové a jejich následníci přinesli zvěst o umučení a vzkříšení Ježíše Krista jak do center Východu, tak Západu. Nejvýznamnější z nich (Antiochie, Alexandrie, Řím a Konstantinopol) se spolu s Jeruzalémem staly později také duchovními metropolemi nového náboženství. Jejich biskupové se začali nazývat patriarchy. Postupně však docházelo k tomu, že se na řešení některých teologických otázek nemohli představitelé těchto diecézí shodnout a v církvi docházelo k rozkolům. Tomu měly zabránit všeobecné sněmy duchovenstva říše, které nazýváme ekumenickými koncily. První z nich se sešel pod vedením císaře Konstantina I. Velikého v r. 325 v Nikaii. Měly odstranit neshody a vydat závazná ustanovení pro celou církev. Avšak již závěry čtvrtého koncilu, který se uskutečnil v r. 451 v Chalkedonu, vedly k prvnímu velkému schizmatu v dějinách křesťanství. Učení o dvojí přirozenosti (božské a lidské) v (jedné) osobě Krista přijali pouze zástupci Konstantinopole a Říma. Jeho odmítnutí stálo na počátku vzniku autonomních církvích Předního východu, které se začaly formovat v průběhu 5. až 7. století. Zrod jiných církví podnítilo nestoriánství, které jako nesprávná christologická nauka bylo představiteli církve odmítnuto již v r. 331 na koncilu v Efezu.
   Prvním územím pokřtěným mimo říši se stala v r. 301 Arménie. Víra v Ježíše Krista se rozšířila také do Ibérie (dnešní Gruzie), Persie (Irán) i do daleké Indie. I tady vznikly samostatné církve, které existují dodnes.
   Do osudů většiny těchto křesťanských společenství výrazně zasáhla v 7. století islámská expanze. Z vyznavačů kdysi dominantního náboženství se postupně stali příslušníci trpěné minority. V současnosti mnohé církve v zemích, kde vznikly a staletí působily, pouze horko těžko přežívají a hlásí se k nim nepatrný zlomek tamního obyvatelstva. Někde situace došla tak daleko, že musí jejich příslušníci pro své vyznání opustit i vlast.
   K orientálním církvím řadíme: Koptskou ortodoxní církev v Egyptě (centrum Alexandrie / Káhira / zrod mnišství, hlava jejich církve – alexandrijský papež), Syrskou ortodoxní církev (kdysi Antiochie, zvaní též jako jakobité), Arménskou apoštolskou církev (Ečmiadzin, podle legendy je její vznik spojen s apoštoly Judou Tadeášem a Bartolomějem, působí i v Praze – kostel. sv Ducha na Starém Městě), Etiopskou ortodoxní církev (Addis Abeba, vznikla působením ze Sýrie a Egypta, ovlivněna judaismem, patří k nejpočetnějším), Eritrejskou ortodoxní církev (stála u vzniku křesťanství v Etiopii), Indickou ortodoxní církev (podle legendy založená apoštolem Tomášem) a Asyrskou církev Východu (dnes Chicago, zrodila se v Mezopotámii v Perské říši).
  Na závěr přednášky nám pan docent popsal arménskou ikonu, kterou si nechal zhotovit. Výklad o ní doplnila jeho manželka. Na ikoně je zpodobněno sedm arménských svatých, které zastupují jednotlivé typy světců. První z nich je biskup, kterým je zde sv. Řehoř Osvětitel, který pokřtil arménského krále Tridata III. Tím se stalo v r. 301. křesťanství státním náboženstvím Arménie. Řehoř byl jmenován prvním biskupem Arménů. Druhým je mnich, kterého zde představuje teolog a lingvista sv. Mesrop Maštoc, který vytvořil arménské písmo a liturgii. Třetím je kněz, kterým je zde konkrétně učenec a básník sv. Řehoř z Nareku, který žil kolem r. 1000 a je autorem významného díla arménské literatury Knihy nářků. Vojíni – mučedníci zde mají svého zástupce v podobě vojevůdce Vardana Marmikoniana, který zahynul v bitvě s Peršany u Avarjaru v r. 451. Panny – mučednice a mnišky zde zastupují sv. Ripsima (Hripsima) a sv. Gayane. Poslední svatý připomíná oběti arménské genocidy, kterou provedli v letech 1915 až 1918 Turci. U každého světce je nápis v arménštině a nad nimi je umístěn arménský kříž. Celé toto shromáždění světců je umístěno uvnitř chrámu, který představuje arménskou církev.
   Poté ještě zbyl čas na hojné dotazy publika, které se na přednášce sešlo ve velkém počtu. Nakonec nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání o tématu, které je stále aktuální, a poblahopřát panu doktoru k jeho čerstvé docentuře. Těšíme se, že se s ním snad opět setkáme v příštím roce, aby nás znovu zavedl do světa východního křesťanství, které je pro nás tak vzdálené. Všem pak nezbývá než popřát hezké prožití vánočních svátků a hodně zdraví i mnoho úspěchů v novém roce. Doufáme, že se všemi opět setkáme na dalších setkání Slánské akademie.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

sobota 3. prosince 2016

O památkách regionu s Vladimírem Přibylem / sobota 3. prosince 2016

Adventní nálada panovala na setkání Slánské akademie volného času, které se uskutečnilo v sobotu 3. prosince. Tentokrát se svou přednáškou Ze světa památek regionu vystoupil sám organizátor akademie PhDr. Vladimír Přibyl (vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný). První část jeho přednášky byla věnována kostelu sv. Václava v Kladně–Rozdělově. Tato nynější kladenská městská část byla až do čtyřicátých let minulého století samostatnou obcí. Její počátky se datují do 18. století, kdy patřila řádu benediktinů, a své jméno dostala podle toho, že novým osadníkům přicházejícím, mimo jiné z Broumovska, byla z rozhodnutí vrchnosti rozdělována půda do dědičného držení. Průmyslový rozmach nedalekého Kladna v druhé polovině 19. století stál za její proměnou v osadu chudých horníků a dělníků v ocelárnách. Růst počtu obyvatel vedl také v letech 1907 – 1908 / 1909 k vybudování školy pro místní mládež. Její součástí byla i školní kaple. Jelikož však mimo kapličky sv. Mikuláše nebyl ve vsi jiní sakrální objekt, který by mohl sloužit k bohoslužbám, využívali školní kapli též zdejší věřící spolu s tělocvičnou k bohoslužbám, stala se tak kaplí veřejnou. Po vzniku nového československého státu však levicově smýšlející obecní rada zakázala využívat školní budovu k tomuto účelu. Místním katolíkům nezbylo než usilovat o vybudování kostela, a proto založili Spolek pro postavení katolického kostela v Rozdělově. Pro svoji snahu získali plnou podporu ze strany církve. Benediktini darovali pro jeho vybudování pozemek a stavbu nakonec v podstatě financoval pražský arcibiskup František Kordač. Tento arcibiskup, který byl často kritizován pro svůj negativní postoj k reformním snahám v církvi, výrazně podporoval vzdělávání a vyjadřoval se i k řešení sociálních otázek. Což  také snad přispělo k tomu, proč se osobně angažoval ve věci výstavby svatostánků v proletářském Rozdělově. Ten byl postaven v letech 1925–1927 podle návrhu arcibiskupského stavebního rady arch. Františka Havleny, a to kladenským stavitelem Josefem Pickem. Tympanon s jezdeckou sochou sv. Václava je dílem pražského sochaře Ladislava Vocelky. Výzdoba interiéru, která se vyznačuje bohatou barevnou ornamentální výmalbou a výraznými kamenickými a kovářskými prvky ve stylu art deco. Celý vnitřní prostor byl řešen stejně jako již neexistující interiér seminárního kostela sv. Vojtěcha v Dejvicích. Ten byl architektem Havlenou budován v téže době a umělci, kteří na něm pracovali, také působili současně i v Rozdělově. Většina mobiliáře včetně varhan však z finančních důvodů nevznikla dle architektova návrhu a jeho umístění zde je druhotné. Na hlavním oltáři se poté nachází sochařské zpodobnění vraždy sv. Václava od tyrolského řezbáře Ferdinanda Stufflesera z doby okolo r. 1910. Kostel, jehož vzniku chtěla místní samospráva všemi dostupnými prostředky zabránit, se stal záhy výraznou dominantou místa a dnes již i významnou kulturní památkou na církevní umění první republiky. Druhá část přednášky byla věnována baroknímu umění ve Smečně. Pozornost byla zaměřena především na díla považována za práce sochaře Františka Ignáce Platzera. Ten se k zakázkám pro smečenské objednavatele dostal patrně sňatkem s vdovou po řezbáři Matyáši Schönherrovi, který ve Smečně působil spolu s architektem Kiliánem Ignácem Dietzenhoferem. Jejich společným dílem byl sloup Nejsvětější Trojice. Reliéfy na něm se však již řadí k nejranějším dílům Platzerovým. K ranému období tvorby náleží také dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého (před r. 1750) z oltáře zasvěceného tomuto světci v kostele Nejsvětější Trojice. Ten prošel v nedávné době důkladnou restaurací, kterou provedla akad. malířka Markéta Pavlíková, Ph.D. (AVU Praha – ateliér restaurování). Pozdní tvorbu jeho dílny v chrámu pak zastupuje sochařská výzdoba hlavního oltáře. K Platzerovým pracím bývá někdy řazena také socha sv. Donáta, která původně stála u silnice do Kačice, je dnes umístěna před smečenskou farou. Socha byla v minulosti značně poškozena a po nezbytných restaurátorských zásazích nelze dnes Platzerovo dílo potvrdit.
Na závěr vedoucí odboru kultury popřál všem pěkné prožití adventu. Nám nezbylo než poděkovat nejen za tuto přednášku, ale i za celou jeho práci na poli památkové péče a těšit se, že nás někdy znovu zavede do světa památek regionu. (Pavel Zděnovec)


pondělí 28. listopadu 2016

S Mgr. Veronikou Hulíkovou o Antonínu Hudečkovi a Okoři / sobota 26.11.2016

  V sobotu 26. listopadu jsme měli možnost v Slánské akademii volného času znovu přivítat Mgr. Veroniku Hulíkovou z Národní galerie v Praze. Autorka monografie Ludvíka Kuby si pro nás tentokrát připravila přednášku Antonín Hudeček a Okoř, která byla inspirovaná jí připravenou nedávnou stejnojmennou výstavou v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.
   Po vzoru malířů barbinzonské školy ve Francii žáci krajinářského ateliéru vedeného Juliem Mařákem (*1832, +1899) na Akademii výtvarných umění v Praze pracovali též v plenéru. Jedním z míst, které si v okolí hlavního města pro svou tvorbu vyhlédli, byla také Okoř. Toto místo proslavené zříceninou hradu bylo mezi umělci oblíbené již od 1. pol. 19. st. V letech 1895 až 1899 se sem vždy na konci akademického roku vydávali také se svým profesorem malovat Antonín Slavíček (*1870, +1910), Otakar Lebeda (*1877, +1901), Alois Kalvoda (*1875, +1934) a mnoho dalších. Ubytovali se tu v jednom ze dvou hostinců, zachycovali na svých obrazech podobu zdejší krajiny a někdy se vydali i do nedalekých Zákolan.
V r. 1897 se k této umělecké kolonii přidal také Antonín Hudeček (*1872, +1941), který se však svým předchozím dílem od ostatních podstatně lišil. Na pražské Akademie, kde studoval od r. 1887, se totiž u profesorů Maxmiliána Pirnera a Václava Brožíka věnoval figurální malbě. Té zůstal věrný i v době, kdy nakrátko odjel na studijní pobyt k Antonu Ažbemu a později Ottu Seitzovi do Mnichova. Až na malířských toulkách v okolí Okoře došlo k jeho přerodu na krajináře. Na čež mělo jistě vliv i to, že navázal přátelství s Mařákovy žáky. Některé jeho obrazy z tohoto období jsou inspirovány tvorbou skotského malíře Roberta Macaulaye Stevensona se skupiny Glasgow Boys, jiné vznikají pod vlivem impresionismu a pointilismu. Své obrazy vystavuje na výstavách Krasoumné jednoty v Rudolfinu nebo členských výstavách Spolku výtvarných umělců Mánes, k jehož zakladatelům patřil. R. 1900 poprvé vystavoval též ve Vídni. Po smrti Josefa Mařáka jeho krajinářská škola spojená s Okoří zaniká, avšak Hudeček zachoval věrnost tomuto místu až do r. 1906, i když pro svou malbu vyhledává i další zajímavé lokality. Po návratu ze své prvé cesty do Itálie v r. 1902 maluje krajinu v okolí Kolína a pohledy na Prahu. Poté, co v r. 1909 znovu navštívil Sicílii, začíná tvořit v okolí Police nad Metují. V dalších letech dále hodně cestoval. Dvakrát pobýval na ostrově Rujana. Po vzniku Československa pravidelně od r. 1920 jezdíval na Slovensko do Tater a Banské Bystrice a později (od r. 1927) také navštěvoval Podkarpatskou Rus. V r. 1930 byl jmenován řádným členem České akademie věd a umění a za celoživotní práci obdržel její cenu. Jeho stálým bydlištěm se od r. 1927 stala vila v Častolovicích, kde také v r. 1941 zemřel. Některá jeho díla se dnes nacházejí také ve Sbírkách moderního a současného umění Národní galerie v Praze.
   Během přednášky jsme měli možnost vidět fotografie obrazů jak Hudečka (Odpočinek /1897/, Hoši při koupání na potoce /1898/, V koupeli /1898/, U břehu /1898/, Na potoce /1899/, Jarní pohádka /1898/, Na podzim /1898/, Pohled na rybník na Okoři /1899/, Potok /1899/, Pohled na Okoř /1899/, Večerní ticho /1900/, Podzimní večer /1901/, Psyché /1901/, Po západu slunce /1902/, Trojanova restaurace /1903/ a další), tak Slavíčka (Červnový den /1899/, Po dešti /1899/) a Lebedy (Krajina s červenými střechami /1899/, Šeřík /1899/), které vznikly za jejich okořských pobytů.
   Po krátké přestávce nám poté Mgr. Hulíková přečetla úryvky korespondence, která se vázala k návštěvám malířů Mařákovy školy na Okoři. Jelikož se nezachovaly Hudečkovy dopisy, jednalo se o listy Slavíčkovy a Lebedovy, jejichž reprodukce jsme také mohli spatřit. Na závěr svého vystoupení poté znovu připomenula význam, které mělo okolí Okoře po tvorbu Antonína Hudečka, Antonína Slavíčka a Otakara Lebedy.
   Po té nám již nezbývalo než poděkovat naší milé přednášející za přiblížení části Hudečkova díla, které se váže k našemu širšímu okolí, popřát jí hodně štěstí při přípravách dalších výstav a doufat v její další návštěvu ve Slaném.
(Pavel Zděnovec)

pondělí 7. listopadu 2016

Oblíbené stavby architekta Zdeňka Lukeše II. / sobota 5.11.2016

  V sobotu 5. listopadu 2016 jsme se po čase sešli v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, abychom si vyslechli další přednášku z cyklu Slánské akademie volného času. Tentokrát jsme opět otevřeli s Doc. Ing. arch. Zdeňkem Lukešem nové kapitoly z pomyslné knihy dějin moderní architektury a vydali jsme se znovu na imaginární výlet letem světem po jeho oblíbených stavbách postavených od sklonku 19. století až po současnost.
   Své putování jsme začali ve Vídni, kde jsme si prohlédli secesní stanice městské dráhy. Ta nejvýstavnější, dílo profesora vídeňské Akademie výtvarných umění arch. Otto Wagnera, se nachází nedaleko Schönbrunnu a byla určena výlučně pro císaře Františka Josefa a jeho doprovod. Odtud jsme se vydali na Moravu, kde se na Hané nedaleko Olomouce nachází Háj u Mohelnice. Tady ve dvacátých letech 20. století vznikla ve stylu expresionismu hydroelektrárna a vila manželů Plhákových, které postavili dva žáci Jana Kotěry, arch. Josef Štěpánek a arch. Bohuslav Fuchs. Nezvyklý dřevěný přístřešek autobusové zastávky, který je postavený celý ze dřeva, jsme mohli spatřit v Bruselu. Je dílem belgického konceptuálního umělce Arneho Quinze. Dalším místem byla Praha, kde v Dejvicích od konce třicátých let 20. století stojí budova reálného gymnázia Hany Benešové. Funkcionalistická stavba vytvořená jako monoblok ve tvaru písmena L je prací architekta Evžena Linharta, který byl členem tzv. puristické čtyřky. Následovalo hlavní město Lotyšska Riga, které je bohaté na secesní architekturu a byt jednoho s jeho zdejších tvůrců Konstantina Pekšense (+1928) je dnes proměněn na muzeum secese. Dál nás čekalo letiště Madrid – Bajaras a jeho nový terminál 4, který na počátku 21. století vytvořil britský architekt Robert Rogers. Po něm následovaly Pardubice a jejich industriální architektura v podobě Winternitzových mlýnů z první poloviny 20. století od architekta Josefa Gočára, které svou monumentalitou hrdě konkurují zdejšímu zámku. Posledním navštívením místem před malou přestávkou se stalo krematorium a urnový háj v Bratislavě. Stavba vybudovaná v letech 1967 až 1968 podle návrhu (1962/1963) architekta Ferdinanda Milučkého byla inspirována skandinávskou modernou.
   Po nezbytném osvěžení naše cesta pokračovala do New Yorku, kde jsme mohli vidět první tamní mrakodrap Fuller Building. Tato budova připomínající svým tvarem velkou žehličku, postavená v roce 1903, je jednou z prací amerického architekta Daniela H. Burnhama, náležícího k představitelům tzv. Chicagské školy. Ve Štýrském Hradci došlo k seznámení s tvorbou anglického architekta Petera Cooka, a to prostřednictvím zdejšího Kunsthausu. Je příkladem tzv. organické architektury, v jejímž stylu měla být u nás postavena Kaplického nová budova Národní knihovny v Praze. Poté jsme se nakrátko navrátili do Bruselu, kde jsme navštívili Muzeum hudebních nástrojů (MIM) v secesním domě Old England Deparment Store z r. 1899 od Paula Saintenoye. Odtud jsme se znovu vydali do Madridu, kde na periférii v oblasti bývalých jatek vyrostl komplex moderních budov, které s centrem spojuje přes řeku originální lávka pro pěší a cyklisty postavená podle projektu francouzského architekta Dominiquea Perraulta. Další realizace, která se líbí historiku architektury Zdeňku Lukešovi, je restaurační část Bruselského pavilonu z Expa 58, která byla v r. 1960 přenesena na pražskou Letnou a dnes slouží kancelářským účelům. Československý pavilon na Světové výstavě v Bruselu uskutečněné v r. 1958 byl dílem architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného. Byl vyhlášen za nejlepší pavilon výstavy a oceněn Zlatou hvězdou. Jak se také v minulosti řešilo sociální bydlení, jsme mohli vidět na příkladu kolonie dělnických bytových domů na předměstí Amsterodamu v Holandsku z let 1913 až 1920. Cihlové stavby jsou zajímavé využitím detailů inspirovaných námořnictvím. Stavbu připomínající vesmírnou stanici jsme mohli spatřit v japonském Kjótu. Jedná se o Kjótské mezinárodní konferenční centrum dokončené v r. 1966 podle projektu architekta Ótaniho Sačia. Je příkladem architektonického stylu zvaného metabolismus, který se v Japonsku rozvinul v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Na sklonku let dvacátých 20. století vznikla v meziválečném Brně ve čtvrti Černá Pole další námi obdivovaná památka, funkcionalistická kavárna Era od Josefa Krantze, který se nechal inspirovat holandským hnutím De Stijl vyznávajícím neoplasticismus. Žhavou současnost v tomto pestrém kaleidoskopu zastoupily mimo jiné také stavby vystavěné v New Yorku na místě komplexu budov Světového obchodního centra, kterému vévodila tzv. Dvojčata (Twin Towers), zničeného při teroristickém útoku 11. září 2001. Na ploše zvaném od té doby Ground Zero bylo vybudováno vedle postupně vznikajících nových mrakodrapů také kulturní centrum a památník obětí. Poté jsme se přenesli do Izraele, abychom zde navštívili bílé město Tel Aviv a pokochali se výstavbou z třicátých let 20. století realizovanou v duchu funkcionalismu a konstruktivismu architekty ovlivněných školou Bauhaus. Svou pouť jsme v době Dušiček zakončili symbolicky na lesním hřbitově Skogskyrkogarden na předměstí Stockholmu, který byl v letech 1935-1940 realizován podle projektu Gerika Gunnara Asplunda a Sigura Lewerentze. Asplundovo lesní krematorium bylo v r. 1994 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
   Na závěr nezbývalo než poděkovat našemu přednášejícímu za další pro nás jistě objevné seznámení s významnými stavbami moderní architektury, z nichž můžeme některé sami někdy navštívit. Dále mu popřát mnoho úspěchů v jeho práci a těšit se, že se s ním ve Slaném opět v budoucnu setkáme.
(Pavel Zděnovec)

neděle 16. října 2016

O hudbě doby Karla IV. ve Slaném s Michaelem Pospíšilem / sobota 15.10.16



První slánské setkání podzimního semestru 11. ročníku akademie v sobotu 15. října 2016 se neobvykle uskutečnilo v kostele sv. Gotharda. Zde královské město Slaný ve spolupráci s Římskokatolickou farností Slaný uspořádalo v rámci oslav 700. výročí Narození Karla IV. koncert středověké hudby.
Nejprve všechny přítomné uvítal PhDr. Vladimír Přibyl (vedoucí Odboru kultury MěU) za organizátory této kulturní akce. Poté Mgr. Eliška Waldmannová (Odbor kultury MěU Slaný) seznámila přítomné s výsledky výtvarné soutěže, která se zařadila do programu oslav u příležitosti 700. výročí Narození Karla IV.; některé práce byly také v chrámu vystaveny. Vítězům předal ceny a diplomy slánský zastupitel Ing. Pavel Bartoníček. Tradičně byli také oceněni posluchači Slánské akademie, kteří vypracovali závěrečnou práci minulého ročníku. Následovalo krátké zamyšlení nad významem císaře Karla IV. od slánského děkana P. Pavla Táborského, který připomenul zásluhy Otce vlasti, a mimo jiné také zmínil jeho snahu zřízení o biskupství ve Slaném.
Program slavnostního dopoledne pak již pokračoval vlastním koncertem. Ten pro nás připravil Michael Pospíšil (zakladatel hudební skupiny Ritornello ) a jeho kvintet. Jednalo se kombinované pásmo hudby a mluveného slova, přičemž zazněla hudba duchovní i světská. Znovu ožily zpěvy, které kdysi slýchávali naši předkové na panovnických dvorech, hradech šlechty, v kostelech a klášterech nebo také na městských tržištích a v krčmách. Zaposlouchali jsme se do skladeb latinských, ale zazněla i němčina nebo stará čeština. Mohli jsme slyšet zvuk některých pro nás nezvyklých hudebních nástrojů.
Převážná část vystoupení byla věnována skladbám sakrálním, které tvoří největší část toho, co se s té doby dochovalo. Mohli jsme tak vyslechnout středověké poutní písně, moteta nebo roráty. Celým programem se poté prolínala připomínka života a činů císaře Karla IV. Dozvěděli jsme se tak o jeho snaze vybudovat „Nebeský Jeruzalém“ již zde na zemi, čemuž nasvědčuje výstavba Nového Města pražského či výzdoba Karlštejna. Bylo připomenuto jeho neradostné mládí a tragický osud jeho matky Elišky Přemyslovny. Michael Pospíšil naznačil, jak středověcí myslitelé spojovali muziku s matematikou, nebo připomněl potulné pěvce křižující zemi.
Závěr patřil skladbám složeným pro specifickou podobu ranní mariánské mše v době adventní, rorátům. Její počátky jsou spojeny s vládou Karla IV., který zavedl tradici pravidelných mariánských votivních mší k Panně Marii po celý rok a v katedrále sv. Víta ustanovil sbor placených zpěváku. Charakteristické české liturgické zpěvy, které byly součástí rorátní mše, nemají v rámci evropských kulturních dějin obdoby. My jsme slyšeli ty, které jsou zachyceny v Unhošťském rorátníku.
Kdo měl zájem, mohl si po koncertě ještě prohlédnout použité hudební nástroje, z nichž některé jsou kopiemi těch středověkých (např. psalterium zhotovený mimo jiné podle některých obrazů Hanse Memlinga).
Nám nezbývá než jim poděkovat za nevšední zážitek a doufat, že v budoucnu budeme moci vyslechnout v jejich podání i další hudební díla. (Pavel Zděnovec )
Další snímky zde 


úterý 11. října 2016

Za Tovaryšstvem Ježíšovým na Příbramsko



V sobotu 8. října byl otevřen již jedenáctý ročník Slánské akademie volného času tradiční zahajovací podzimní exkurzí. Tentokrát jsme se vydali po stopách jezuitů na Příbramsko, abychom tak navázali na přednášku jezuity Mgr. Miroslava Herolda o tomto řádu v minulém roce.První naší zastávkou byla Březnice, která je spojená také se životem nám dobře známého malíře Ludvíka Kuby. Naše kroky nejprve směřovaly do kostela sv. Ignáce z Loyoly a sv. Františka Xaverského, který je součástí zdejšího jezuitského komplexu. Poté co, jsme vešli do chrámu a usadili do kostelních lavic, nám PhDr. Vladimír Přibyl podal výklad o tomto svatostánku. Svoji úvahu začal myšlenkou vídeňského historika umění Maxe Dvořáka o umění jako projevu ducha – připomenul osobnost zakladatele řádu sv. Ignáce z Loyoly a zmínil se o vzorovém římském kostele Il Gesu od Jacopa Barozziho da Vignola. Poté věnoval pozornost historii a vybavení samotného kostela. Ten byl z podnětu majitele panství Přibíka Jeníška z Újezda a jeho manželky postaven v letech 1642 – 1650 italským architektem a stavitelem Carlem Luragem. Z jeho bohatého vybavení lze připomenout obraz řádového malíře Ignáce Raaba sv. František Xaverský a sv. Ignác z Loyoly na hlavním oltáři nebo vyřezávané sochy světců pocházející převážně z 18. století.

Po prohlídce kostela jsme se vydali do zaniklého židovského ghetta k místní synagóze, která byla postavena v letech 1726 – 1728, avšak její dnešní podoba pochází až z r. 1874. Nově opravené budova připomíná osudy zdejšího židovského obyvatelstva.

Poté jsme se vrátili zpět ke kostelu, abychom navštívili bývalou jezuitskou kolej. V její zrestaurované části se dnes nachází Galerie Ludvíka Kuby, další cíl naší cesty. Nejprve nás však na nádvoří koleje přivítala naše zdejší průvodkyně Alena Heverová, správkyně Městského muzea a Galerie Ludvíka Kuby, která krátce pohovořila o historii zdejší koleje, která byla podle projektu Carla Luraga vybudována v letech 1638 až 1650, a o zdejších členech Tovaryšstva Ježíšova. Poté jsme si prohlédli nedávno zpřístupněnou expozici věnovanou dílu Ludvíka Kuby.

Druhým místem, kam nás tento výlet zavedl, byla Příbram. Tam byl dostatečně vyměřen čas nato, abychom zašli na oběd nebo na individuální prohlídku města, než jsme absolvovali společnou návštěvu Svaté Hory. Na tu někdo s předstihem vystoupil po krytém schodišti, jehož dnešní podoba je výsledkem úprav provedených v letech 1727 až 1729 K. I. Dientzenhoferem, aby mohl zavítat do nově otevřeného Svatohorského poutního muzea. Poté jsme pak všichni s místní průvodkyní prošli celý areál poutního místa. Ta nás také seznámila s historií a výzdobou této národní kulturní památky.

Poutě na Svatou Horu se patrně konaly už ve středověku. Podle pověsti zde byla v 13. stol. postavena rytířem z rodu Malovců kaplička k poctě Panně Marii, která ho zachránila před loupežníky. Mariánský kult přežil i dobu, kdy obyvatelstvo města Příbrami bylo nekatolické. Po bitvě na Bílé hoře se ujali poutního místa jezuité ze zmíněné březnické koleje, kteří v okolí prováděli rekatolizaci. Ti se také zasloužili vybudování dnešního barokního komplexu, který vznikl postupně podle plánu architekta Carla Luraga z r. 1658 a byl dokončen na počátku 18. století za přispění Kryštofa Dientzenhofera (Pražská a Březnická brána). Po zrušení jezuitského řádu a době, kdy správu vykonávali světští administrátoři, se Svatá Hora dostala do rukou redemptoristů – Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, kteří o ní s výjimkou období totality pečují dodnes.

Poutní areál je tvořen obdélným komplexem ambitů se čtyřmi rohovými kaplemi (Plzeňská, Pražská, Mníšecká a Březnická) a dvěma vstupními branami – Pražskou a Březnickou. Uprostřed na kamenné terase s balustrádami, na níž vedou čtyři schodiště, se tyčí vlastní poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie, v kterém je na stříbrném oltáři uchovávaná milostná soška Panny Marie Svatohorské. Na severní straně ke komplexu přiléhá bývalá jezuitská rezidence a v severozápadním ambitu se nachází vchod na kryté schodiště spojující areál s městem. Toto poutní místo se pyšní bohatou freskovou, štukatérskou a sochařskou výzdobou, na které se podíleli jak významní umělci své doby, tak i jejich méně známí kolegové z Prahy nebo Příbrami.

Poté co jsme se rozloučili s milou svatohorskou průvodkyní, jsme se po nákupu nezbytných suvenýrů vydali na zpáteční cestu do svých domovů. I přes občasný déšť nám počasí přálo a tak se nám výlet po všech stránkách vydařil. Nezbývá tedy než všem, kdo se na jeho přípravě podíleli poděkovat a těšit se na naše další putování zase někdy příště. (Pavel Zděnovec )


Snímky z putování zde