Po prázdninové pauze se v sobotu 23. září 2023 opět sešli posluchači Slánské akademie volného času v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, aby si vyslechli přednášku Mgr. Veroniky Chalupové (UJEP Ústí nad Labem) věnované šlechtě Slánského a Žateckého kraje v 17. století.
Již od středověku bylo České království rozčleněno na kraje. Slaný a jeho širší okolí spadalo do krajů Slánského a Žateckého. V jejich čele stáli dva hejtmani, jeden ze stavu panského a druhý ze stavu rytířského. Mnohdy se pro šlechtice tato funkce stala odrazovým můstkem pro pozdější zastávání některého z nejvyšších zemských úřadů.
Na počátku 17. století vyvrcholil spor protestantů a katolíků, který vedl k vypuknutí českého stavovského povstání, jež bylo počátečním konfliktem třicetileté války. Porážka stavů znamenala odchod mnoha protestantů do exilu a rekatolizaci těch, kteří zůstali doma. K tomu přispěl také nový kulturní styl – baroko. Útrapy třicetileté války způsobily úbytek obyvatel, což následně vedlo k utužování poddanství.
V tomto století se proměnil se také šlechtický stav. Obnovené zřízení zemské (1627) zavedlo nové tituly. Změnil se také podíl majetku mezi pány a rytíři, kdy na jeho počátku (1615) byl téměř vyrovnaný (37 % : 30 % půdy), avšak již v jeho polovině (1648) se koncentroval v rukou vyšší šlechty (60 % : 9 %). Také převaha nekatolíků mezi šlechtou, která se datovala od husitských válek patrná, byla bitvou na Bílé hoře zlomená a jediným povoleným vyznáním se po vydaní nového zemského zřízení stalo to katolické. Rytířský stav v důsledku odchodu jeho členů do exilu a konfiskací vymírá.
V důsledku tragických událostí spojených s českým stavovským povstání muselo mnoho českých šlechticů opustit rodnou zemi a odejít do exilu. Nejprve to byli někteří katolíci, kteří museli za povstání hledat azyl u svých souvěrců v cizině. Smečenský pán Jaroslav Bořita z Martinic našel útočiště v Pasově. Po porážce stavovského povstání a ustanovení katolického náboženství jako jediného povoleného museli nový domov hledat zase protestanti, kteří odcházeli do Saska, Polska, Uher nebo Nizozemí.
Osudy protestantské šlechty po Bílé hoře nám přednášející přiblížila na příkladu rodu Štampachů ze Štampachu, kteří drželi Mšec. Někteří jeho příslušníci odešli do exilu (Marienberg, Annaberg), kde žili v chudobě. Do Čech se navrátili nakrátko v době saského vpádu r. 1631 a sloužili v armádách nepřátel Habsburků (švédské, saské a francouzské). Jiní zůstali doma a podrobili se novému zřízení (generální pardon 1628), avšak záhy za podporu saského vpádu jim byl majetek konfiskován.
Na námi sledovaném území se důsledky porážky českých stavů nemile dotkly mimo jiných těchto rodů Štampachů ze Štampachu, Doupovců z Doupova a Šliků, naopak nový majetek a lepší společenské postavení přinesly pro Martinice (Slaný, Ahníkov – Prunéřov), Černíny (Žihle, Nejdek), Šternberky (Postoloprty), Verdugy (Doupov, Maštov, Radenice) a Ditrichštejny.
Jednou z povinností šlechtické vrchnosti bylo podle dobových názorů starat se o blaho svých poddaných, tedy i o jejich vyznání. V tomto duchu se proto již před Bílou horou snažili katoličtí majitelé panství jako byl Jaroslav Bořita z Martinic nebo Jiří Popel z Lobkovic své protestantské poddané obrátit na podle nich pravou víru i násilnou cestou. Po porážce stavů poté po čase proběhla z vůle Habsburků rekatolizace poddaných na celém území království. Dělo se tak jednak násilně s pomocí vojska tzv. dragonády nebo pomocí misionářů z řad řeholních řádu (jezuité).
S rekatolizací je u nás též spjato baroko. To proměnilo také české krajinu, do níž zasadilo jako dominanty na vrcholky kopců kapličky, Boží hroby nebo Kalvárie. Jako příklad, jak zasahoval barokní člověk do přírody, byl uveden Jičín a jeho okolí, kde nechal Albrecht z Valdštejna na ose Velíš – Valdice vybudovat několik objektů (na vrchu Velíš měl být klášter, v Jičíně byl zámek, kostel sv. Jakuba jako zamýšlená katedrál, dále se nacházela alej, lodžie a klášter Valdice). Alej (na Slánsku zámek Budenice – Zlonice) je považována za typický prvek barokní krajiny.
S krajinou souvisí též jeden z typických prvků barokní zbožnosti poutnictví. Oproti středověku putovalo více lidí, a to i na kratší vzdálenosti. Z poutních míst v okolí byla připomenuta loreta v Hájku. K dalším jejich projevů náleží uctívání zázračných obrazů nebo soch a vytváření jejich devočních kopií. S rodem Martiniců je spojena úcta k Panně Marii Pasovské (Jaroslav Bořita z Martinic) nebo Panně Marii Loretánské. Tato černá madona se nachází v loretách. Ty byly mimo jiné vybudovány v Hájku (Ždárský ze Ždáru), ve Slaném (Martinicové), v Hořovicích a v Žitenicích. Byl připomenut také kult sv. Isidora, který je na Slánsku spojen s Budenicemi.
Své vyprávění přednášející uzavřela fenoménem rodových zvěstujících znamení. Jsou to opakující jevy nadpřirozeného charakteru (zjevení bílé paní), které se většinou objevují jako předsmrtná znamení. Jsou spojeny s rody Slavatů, Kolovratů, Bořitů z Martinic, Šternberků a Lobkovic.
Poté již na řadu přišly dotazy posluchačů a nám na závěr nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku o šlechtických rodech z našeho regionu, popřát mnoho úspěchů v jejím dalším studiu a doufat, že mezi nás opět mezi někdy zavítá.
(Pavel Zděnovec)
