O Danielu a Ignáci Preisslerových s Helenou Brožkovou / sobota 19. října 2019

   V sobotu 19. října 2019 byla na programu Slánské akademie volného času přednáška prom. hist. Heleny Brožkové, kurátorky sbírky historického skla Uměleckohistorického muzea v Praze, nazvaná „Daniel a Ignác Preisslerové ve službách hrabat Kolowratů Libštejnských“. Na úvod vystoupila Mgr. Markéta Škrancová, aby upozornila na blížící se pražskou exkurzi a představila nám paní přednášející.
   Ta se poté ve svém vyprávění zaměřila na osudy a dílo rodiny barokních malířů skla a porcelánu Preisslerových, která působila na rychnovském panství Kolovratů – Libštejnských. To získala tato linie starobylého českého rodu Kolovratů, která se jmenovala podle hradu Libštejn, prostřednictvím Albrechta Libštejnského z Kolovrat v 17. století. V následujícím století poté za Františka Karla II. Libštejnského z Kolovrat dostává jeho centrum, zámek Rychnov nad Kněžnou, současnou podobu, jejíž autorství je připisováno geniálnímu baroknímu architektu Janu Blažeji Santinimu – Aichlovi. Vznikla v něm tehdy také velice kvalitní obrazárna.
   Daniel Preissler se narodil na neznám místě patrně r. 1636 a do východních Čech přišel z Prahy, kde byl podle údajů uváděných v Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien Jana Bohumíra Dlabače (1815) členem malířského cechu. Nejprve se usadil na karmelitánském panství Solnice. R. 1675 se oženil s Dorotou Kelerovou z Kunštátu. V následujícím roce se jim v Bedřichovce narodil syn Ignác. Po něm následovalo ještě několik dětí a rodina se přestěhovala do Kunštátu (Kronstadt), jenž patřil Kolovratům. Manželka Danielovi zemřela v r. 1723 a on záhy znovu vstoupil do svazku manželského, tentokrát s Annou Marií Kreisslerovou z Jadrné. Po nějaké době opět ovdověl a do své smrti v r. 1733 zůstal již vdovcem.

   O mnoho více toho nevíme ani o jeho synovi Ignáci, který se podobně jako otec vyučil malířem skla a porcelánu. O jeho školení se nám nezachovaly doklady. Základy získal patrně v otcově dílně, avšak o tom, kde je poté rozvíjel, panují dohady. Bezpečně však víme, že když mu bylo 23 let, žil již natrvalo v Kunštátu. Stejně jako jeho otec se také on dvakrát oženil, poprvé s Annou Reginou Steinerovou z Kunštátu a podruhé se Zuzanou Urbanovou z Jadrné. Jeho syn Ignác nenásledoval rodinnou tradici a stal se krejčím. Díky badatelskému úsilí F. X. Jiříka známe z let 1729–1732 obsah účtů a korespondence mezi malířem Ignácem Preisslerem a hrabětem Františkem Karlem II. Libštejnským z Kolovrat, který držel rychnovského panství v letech 1716–1753. Umělec zemřel r. 1741 a chalupa, v níž Preisslerové v Kunštátu žili, se zachovala dodnes.
   V kunštátské dílně v Orlických horách se malovalo na sklo, které bylo vyrobeno v nedalekých sklářských hutí, a porcelán, jenž byl dovezen z Míšně, Vídně či dokonce z daleké Číny. Zabývala se také podmalbou na skle. Při čemž se nejčastěji užívala technika zvaná švarclot ( schwarzlot ), což je jemná malba černou barvou, napodobující soudobou kresbu a grafiku. Do Čech se dostala z Norimberka, kde ji umělci jako Johann Schaper používali již v druhé polovině 17. století. Ignác Preissler kombinoval tuto techniku se zlacením. Při práci užíval i další barvy (červená, fialová). Poté, co ji dokončil, bylo dílo dáno do pece a vypáleno.
   Předlohou pro malby a podmalby byly často grafiky, které mimo jiné umožnily reprodukovat slavná díla předních umělců (např. výzdobu paláce Farnese v Římě). Bylo využito velké množství námětů, z nichž lze uvést třeba mytologické (lásky bohů), náboženské (světci, ctnosti a neřesti), krajinářské (veduta Vídně) nebo výjevy ze všedního života (např. podle grafik Jacquese Callota). Zaujme třeba sada devatenácti porcelánových mističek s vyobrazením trpaslíků a přitom se nám vybaví torzálně dochované sochařské ztvárnění těchto bájných postaviček pro Šporkův Kuks. Významnou část tvorby tvořily tzv. chinoiserie, které vycházely z motivů čínské tušové malby. To bylo tehdy považováno za indiánské umění.
   Preisslerové nenašli v Čechách své přímé následovníky, a tak se jejich umění dále rozvíjelo v hlavní městě monarchie Vídni. Umělecká díla vytvořená Danielem a Ignácem Preisslerovými připomenula v r. 2009 výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Na její přípravě se paní Brožková podílela a spolu s dalšími odborníky k ní vytvořila také katalog, který bylo možno si na přednášce prohlédnout, v UPM je ještě k dostání. Fotografie některých exponátů, které na ní by

ly vystavené, jsme mohli vidět při jejím vyprávění.
   Po přestávce krátce pohovořila o své nedávné přednášce v Innsbrucku. Pozvala také přítomné na připravovanou výstavu „V záři zlata, v lesku barvy“, jež bude věnována barokní podmalbě na skle a měla by být zahájena 27. února 2020 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. V něm by měla být znovu otevřena také stálá expozice, v níž jistě své místo nalezne také některé dílo z dílny Preisslerových.
   Závěr přednášky patřil dotazům posluchačů a nám nakonec nezbylo, než paní Brožkové poděkovat za zajímavé vyprávění, které bylo věnované křehkému umění, jež však má nesmírnou hodnotu. Budeme rádi, když nám o něm znovu přijede do Slaného pohovořit.
(Pavel Zděnovec)

S PhDr. Pavlem Burešem za památkami Polabí / sobota 12.10.2019

   Ve dni zalitém sluncem proběhla první podzimní exkurze 14. ročníku Slánské akademie volného času. Naše putování za památkami tentokrát směřovalo do Polabí a naším průvodcem se stal PhDr. Pavel Bureš (Národní památkový ústav Praha, generální ředitelství), který nás již před časem navštívil ve Slaném se svou přednáškou o skanzenech lidových staveb.
   První zastávkou na naší cestě byl Přerov nad Labem. Zde jsme nejdříve navštívili Polabské národopisné muzeum, jež si klade za cíl zachovat pro budoucí generace původní historickou podobu lidové architektury Polabí a seznámit návštěvníky se životem venkovského obyvatelstva v minulosti. Jeho zárodkem se stala tzv. staročeská chalupa (původně panská kovárna, později rychta) z 18. století, v jejímž interiéru bylo vybudováno z rozhodnutí vlastníka přerovského panství arcivévody Ludvíka Salvátora Toskánského malé regionální národopisné muzeum, jež se v r. 1900 otevřelo veřejnosti. V r. 1967 se stala majetkem okresního Polabského muzea, které do ní deponovalo část svých sbírek a začalo s budováním skanzenu, aby se přenesením sem zachránily ohrožené objekty lidového stavitelství z oblasti středního Polabí. Velkého rozšíření se dočkal v r. 2015, kdy se s pomocí prostředků EU podařilo téměř naplnit původní záměr jeho zřizovatelů. Muzeem pod širým nebem nás provedla místní průvodkyně a my jsme měli možnost nahlédnout do interiérů jednotlivých objektů, v níž jednotlivé expozice doplněné figurínami v lidových krojích přibližují rok na vsi a vesnická řemesla. Poté jsme s dr. Burešem zvenku obhlédli zdejší zámek, který je proslulý svými renesančními sgrafity, a některá stavení na návsi.

   Na poledne jsme se přesunuli do Lysé nad Labem, kde právě probíhal řemeslnický jarmark. Zde byl nejprve vyhrazen čas na oběd. Kdo chtěl, mohl využít tuto pauzu i jinak a navštívit zdejší Muzeum Bedřicha Hrozného. To se nachází v budově bývalého špitálu, jenž byl postaven po velkém požáru města v r. 1754. Dnes v něm našla útočiště pobočka Polabského muzea Poděbrady, která ve svých prostorách představuje dějiny města a také život a dílo jeho nejvýznamnějšího rodáka, orientalisty univ. prof. PhDr. Bedřicha Hrozného, jenž rozluštil chetitské písmo. Poté jsme se již všichni vydali na prohlídku kostela sv. Jana Křtitele. Hned u vchodu upoutají návštěvníka barokní sochy archandělů, evangelistů, církevních Otců a dalších světců, které jsou dílem několika tvůrců (Matyáš Bernard Braun, František Adámek z Benátek nad Jizerou, Jan Brokof, Ignác František Platzer či Jan Dlouhý – Lang). V kostele nás přivítal jáhen Mgr. Alois Zoubek a o vybavení chrámu a sochách před ním krátce pohovořil jeden z účastníků zájezdu, historik umění PhDr. Vladimír Přibyl. Kostel nechal vystavět v 18. století tehdejší majitel panství František Antonín hrabě Špork podle návrhu Františka Maxmiliána Kaňky a na jeho dokončení se podílel architekt Anselmo Lurago. V interiéru zaujme mramorový epitaf generála Jana hraběte Šporka. Po prohlídce svatostánku nás dr. Bureš zavedl do

zámeckého parku, kde nás seznámil s jeho sochařskou výzdobou. Ta pochází jednak z dílny Braunovy (František Adámek z Benátek nebo Jan Dlouhý – Lang) a zčásti Ignáce Františka Platzera. Sochy jsou alegoriemi ročních dob, měsíců, světadílů či přírodních živlů. Po příjemné procházce francouzskou zahradou jsme se dostali k zámku, který vlastnili mimo jiných také Šporkové a jejich dědici Sweerts – Šporkové a dnes slouží jako domov důchodců. Při zpáteční cestě k autobusu jsme ještě míjeli augustiniánský klášter, který na Zámeckém vrchu nechal na místě husity zbořeného konventu augustiniánů – kanovníků v letech 1731–1741 vystavět František Antonín Špork pro bosé augustiniány. Stavba, která je dílem architektů Bartoloměje Scottiho a Anselma Luraga, spolu se zámkem tvoří dominantu města, nad nímž pyšně vyčnívá.
   I poslední místo, které jsme tentokrát navštívili, je spojeno se jménem Františka Antonína Šporka.
Byla jím barokní dominikální ves Byšičky, která je zajímavá svou kruhovou dispozicí, jež je u nás unikátní. Její středověká předchůdkyně – ves Byšice – definitivně zanikla v důsledku událostí třicetileté války a její obnova začala až v r. 1717 za hraběte Šporka, který jí dal současnou půdorysnou podobu. Dnes patří mezi

naše nejlépe dochovaná historická vesnická sídla. Nejprve jsme si prohlédli náves, které vévodí novogotická kaple sv. Václava (z r. 1888), jež je obklopená čtyřmi lípami, a lemují jí průčelí osmi velkých stavení, která byla postavena do kruhu. Poté jsme se vydali ke slepému rameni řeky Labe, abychom zahlédli torzo kamenného gotického mostu vystavěného na staré dálkové cestě, která spojovala Čechy s Polskem. Pak již nezbývalo než se rozloučit s tímto krásným kusem naší země a vydat na cestu do našich domovů.
   Mohli jsme již jen děkovat za hezké počasí, které nás celým dnem provázelo. Především však naše díky náleželi PhDr. Pavlu Burešovi za jeho zasvěcené povídání a za podrobného průvodce, kterého pro nás připravil, a doufáme, že se s ním opět setkáme, buď při našem dalším putování, nebo u nás ve Slaném.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie naleznete zde.

S Pavlem Karousem o vizuálním uměním ve veřejném prostoru / sobota 28.9.2019

   Ve sváteční den 28. září 2019 se uskutečnilo zahájení podzimního semestru XIV. ročníku Slánské akademie volného času. V salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném jsme tentokrát přivítali sochaře MgA. Pavla Karouse, Ph.D., autora pořadu Vetřelci a plameňáci na internetové televizi Stream, který nám přijel přednášet o historii kulturní politiky „Percent for Art“ (Procento pro umění). Nejprve nás však na počátku akademického roku přivítala Mgr. Markéta Škrancová, vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, která zároveň představila novou publikaci z edice Památky Slaného a Slánska Vitráže kostela sv. Jiří ve Velvarech.
    Poté nás již přednášející provedl dějinami umisťování vizuálního umění ve veřejném prostoru a způsobu jeho financování od starověku do současnosti. Toto umění je vždy sebeprezentací těch, kdo ve svých rukou soustřeďují moc. Je vtaženo do vztahu mezi autoritou a veřejností. Je vnímáno jako politické, a to minimálně v tom smyslu, že otevírá sociální otázky. Jeho zadavatelem a investorem byl zprvu jako představitel státu panovník (Memnonovy kolosy, Egypt), později také šlechta a církev, které následovala (u nás od 19. století) národní buržoazie (Mikoláš Aleš, Alegorické výjevy ze života renesančního kupce, Praha – Nové Město), jež k jeho financování využila někdy také národní sbírku (socha sv. Václava od Josefa Václava Myslbeka na Václavském náměstí, Praha, 1913) a nakonec opět stát, tentokrát jako instituce. Často bylo spojováno s vládnoucím režimem (Mariánský sloup, Staroměstské náměstí, Praha, 1650, jako symbol rekatolizace) a v případě jeho změny docházelo k jeho ničení nebo odstraňování. Nová garnitura se poté buď snažila napodobit umění svých předchůdců nebo jej nahradit jiným, jež bylo v souladu s jejími ideologickými potřebami (Otto Gutfreund – Jan Štursa, výzdoba Legiobanky, Praha, 1922–1923).
   Nástup moderny přinesl sebou snahu o umění, které by bylo přístupné všem vrstvám obyvatelstva a mělo by kultivační potenciál a podprahově ovlivnilo lidi ve veřejném prostoru. Bylo však potřeba vyřešit také způsob jeho financování. Jednou možností bylo na něj vyčlenit určitý obnos z rozpočtu na veřejné stavby. To umožnilo ve 20. letech 20. století v Mexiku za vlády prezidenta Álvara Obrégona vzniknout hnutí nástěnné malby – muralismu, jehož významnými představiteli byli Diego Rivera, José Clemente Orozco a David Alfaro Siqueiros. Vyobrazení soudobého života spojeného s industrializací levicově smýšlejících umělců zaujalo také ve Spojených státech amerických.

   Jedním z opatření amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, která měla ve 30. letech 20. století zmírnit důsledky hospodářské krize, byla federální podpora umění (WPA Federal Art Project), jež trvala až do r. 1943. V letech 1934 až 1943 fungovala na ministerstvu financí USA Sekce pro malířství a sochařství (později Sekce pro krásná umění), která vyžadovala, aby jedno procento z nákladů na výstavbu federálních budov bylo využito na umění a dekoraci. To umožnilo také nákup uměleckých děl tehdy začínajících umělců, jako byl třeba Jackson Pollock. V té době vzniká také americký realismus, který se svými náměty a provedením nijak neliší od děl socialistického realismu v Sovětském svazu. Program „Percent for Art“ (od r. 1963 GSA Art in Architecture) je obnoven po skončení II. světové války a postupně se k federální vládě přidávají také vlády jednotlivých států a některá města jako Chicago, Filadelfie, San Francisco či Seatlle. Do ulic amerických velkoměst se tak dostávají díla moderny a postmoderny vytvořená předními výtvarníky, jako jsou Pablo Picasso, Tony Smith, Marc Chagal, Alexander Calder, Claes Oldenburg, Joan Miró, Richard Serra či Anish Kapoor. Spolu s Marshallovým plánem se dostává program „Percent for Art“ do poválečného západního Německa (NSR), kde je znám pod názvem „Kunst am Bau“. S jeho pomocí tehdy vznikají umělecké artefakty, které se nijak zásadně neliší od těch, které v té době tvoří umělci v zemích tehdejšího východního bloku. Mezi zajímavé práce z 80. let minulého století řadíme pohyblivý Antifašistický pomník Jochena Gerzchena v Hamburku z r. 1986 nebo Památník Rosy Luxemburgové na Lichtenštejnském mostě od Ralfa Schülera a Ursuliny Schüler–Witte v Berlíně z r. 1989.
   Další z mnoha evropských zemích, kde dodnes funguje program „procento pro umění“ je Norsko. Ve veřejném prostoru je zde však také bohatě zastoupeno korporátní umění, které vzniká díky soukromým investorům. Díky bohatému mecenáši se tak může zajímavou sochařskou výzdobou pyšnit park Ekesbergparken v Oslu, kde se nachází mimo jiné i dílo bratří Jaka a Dinose Chapmanů Sturm und Drang z r. 2015. Nechybí však také kvalitní anonymní pouliční umění (Street Art), které upozorňuje na problémy současnosti. Umění má v Norsku také přilákat turisty do méně navštěvovaných oblastí.

   V Československu se pokoušel program „procento pro umění“, v němž o uměleckých zakázkách rozhoduje nezávislá odborná komise, prosadit v r. 1947 prezident Edvard Beneš. S nástupem komunismu o rok později však tato jeho snaha přišla vniveč. Přesto však někteří umělci našli své uplatnění v rámci tehdy ze Sovětského svazu přijatého socialistického realismu, v jehož duchu vznikla uměleckého výzdoba Hotelu International (Družba) v Praze – Dejvicích (1952–1956) a na dílech vzniklých v tomto slohu se počítalo dokonce s deseti procenty na uměleckou tvorbu, která však nebyla svobodná. S uvolněním na konci 50. let minulého století přišla internacionální moderna (Jiří Novák, Domovní znamení na Ortenově náměstí, Praha – Holešovice, 1956). V letech 1965 až 1991 byl i u nás zaveden program „procento na umění“, s jehož s pomocí vzniklo jenom v Praze 2 500 uměleckých děl, do dnešní doby zůstalo však zachováno na svém místě pouze děl 450. Ta se stala součástí výzdoby náměstí nových sídlišť, veřejných budov či stanic metra. Jejich tvůrci byli často umělci, kteří byli jinak v době komunismu režimem pronásledováni (Olbram Zoubek). Avšak nástup reálného kapitalismu a tehdy Václavem Klausem prosazované ideologie neoliberalismu tomuto programu nepřála, a tak byl ukončen. Od té do bylo v Praze do veřejného prostoru umístěno pouze 50 nových uměleckých děl, z nichž však mnohá nedosahují takových kvalit, jako měla ta vytvořená v minulosti a město tak zahlcuje „památníkový mor“.
   Závěr přednášky patřil dotazům posluchačů a nám poté nezbylo než poděkovat přednášejícímu za zajímavé povídání a popřát mu, aby jeho úsilí o to, aby tento způsob financování umělecké tvorby byl u nás opět zaveden, bylo završeno úspěchem.
(Pavel Zděnovec)