Poslední
setkání Slánské akademie volného času v letošním roce, které se konalo v sobotu
13. února 2014 v salónku bývalého hotelu Grand, bylo věnováno umění ikon. O
těch nám přijel pohovořit náš stálý přednášející PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D.
(Slovanský ústav AV ČR), který se tomuto tématu okrajově věnoval již v několika
svých předchozích vystoupeních. Ostatně, má k němu blízko, protože mimo svoji
vědeckou činnost působí také jako diákon pravoslavné církve v Litoměřicích;
o ikonách také mluvil v Českém rozhlase.
Úvodem
zmínil úlohu obrazu v křesťanství, které jako jediné z tří monoteistických
náboženství dovoluje ztvárnění posvátných výjevů. Prvé přikázání Desatera ve
Starém Zákoně sice zakazuje zobrazení Boha a jím stvořeného světa, ale křesťané
vykládají toto ustanovení tak, že se zákaz vztahuje pouze na přímé zhmotnění
představy Stvořitele, avšak ne na zobrazení Krista jako Boha vtěleného v lidské
podobě (Bohočlověka). I tak se užití
obrazů ve výzdobě kostelů časem setkalo také kritikou. V Byzantské říši tak v
8. století došlo k prvému obrazoborectví (ikonoklasmu), jehož cílem bylo
odstranění všech obrazů (řecky ikon), které zobrazovali Ježíše Krista, Pannu Marii
či světce. Na obranu náboženských obrazů se však postavila část duchovenstva,
především řeholního, označovaná jako ikonodulové. Výraznou osobností mezi nimi
byl Jan Damašský, který formuloval tezi, že úcta projevovaná obrazům nepatří
jim, ale těm, které zobrazují, a tak přibližují člověka k Bohu. Ta byla poté
přijatá na ekumenickém koncilu, označovaném jako Druhý Nikajský, který stvrdil
úlohu obrazů v náboženském životě. Přestože závěry koncilu potvrdil i papež,
zůstalo zachováno uctívání ikon pouze ve východních církvích.
Poté obrátil
přednášející svou pozornost na ikonografii ikon. Nejprve se zaměřil na skupinu
zobrazující Krista, které rozdělujeme do několika hlavních typů, z nichž
zmínil tyto – Kristus Sotér (Spasitel), který se vyznačuje
těmito atributy – polopostava, křížová svatozář, nápis v řečtině nebo církevní
slovanštině, dvojí oděv – spodní hnědočervené barvy (země), horní barvy modré
(nebe) – v jedné ruce drží svitek nebo Evangelium; Mandylion (rukou nestvořený
obraz) – zobrazení Kristovy tváře spojené s legendou o edesském králi Abgarovi,
či o sv. Veronice; Kristus Pantokrator (Vševládce)
– Kristus Posledního soudu, polopostava, přísná tvář, žehná a drží Evangelium; Kristus
Pantokrator na trůně – celá postava, přičemž nejsou dodrženy
správné anatomické proporce, sedící na trůně, obrácená perspektiva; Kristus
s andělskými silami – dle Ezechielova vidění, trůn obklopen serafíny a
cherubíny, v rozích symboly Evangelistů; Kristus Emannuel …Dále se věnoval ikonografii Bohorodičky,
v této souvislosti připomněl dva základní typy – Eleúsu
(soucit, něžnost) – kam náleží např. Bohorodička Donská, Vladimirská a
Počajevská; Hodégétrii (Průvodkyně či Vůdkyně na cestách) –
ukazující správnou cestu, kam patří např. Bohorodička Kazaňská či Gruzínská.
Další velkou skupinu tvoří ikony zobrazující světce, ty lze rozdělit do
několika skupin (Svatí biskupové, ctihodní, mučedníci, apoštolům rovní).
Zajímavá a nezvyklá byla také ikona věnována „novosvětcům“ – mučedníkům
zavražděných pro svou víru v době komunistické totality na území tehdejšího
Sovětského svazu, které vévodí carská rodina Mikuláše II.
Následoval
výklad věnovaný výrobě takové ikony. Ikonou se může rozumět freska, mozaika
nebo obraz na dřevěné desce či na jiném materiálu, který však nesmí být snadno
rozbitný jako např. sklo. Nám byla představena na fotografiích z dílny
ikonopisce výroba té nejrozšířenější podoby ikony, a to ta na dřevě. Mělo by se
použít nejlépe cypřišového dřeva, které je odolné proti škůdcům. Na něj se
nanese bílý podklad (levkas), na který se nakreslí to, co má být vyobrazeno.
Poté nastoupí lakování a zlacení. Vrcholem je pak vlastní malba figury či
nějakého výjevu. Aby se však jednalo o ikonu v jejím posvátném významu, musí být
na obraze nápisy a musí být posvěcena.
Závěrem se Dr.
Hanuš Nykl zmínil o tom, že po krizi, která nastala v 18. a 19. století, kdy
byla snaha přizpůsobit podobu ikon západnímu evropskému umění (perspektiva,
stíny), se na konci 20. století znovu navrátilo malířství ikon (ikonopisectví)
ke svým kořenům a zažívá dnes svoji renesanci.
Poté přednášející zodpověděl dotazy z pléna a nám nezbylo než poděkovat
za zajímavou přednášku a těšit se na další setkání s ním.
Jelikož však
se toto setkání konalo v čase adventním, patřilo závěrečné slovo našemu milému
hostu z Kladna, arcibiskupskému vikáři a rozdělovskému faráři P. Jaroslavu
Kučerovi, který všem popřál krásné a posvěcené vánoční svátky. K tomuto přání
se také připojujeme a můžeme prohlásit, že zimní semestr 9. ročníku Slánské
akademie zdárně skončil. Doufáme však, že se všichni ve zdraví v novém roce
opět na jaře setkáme.(Pavel Zděnovec)
Další fotografie zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat