Čínská poezie 10.-13. století / další setkání s PhDr. Zlatou Černou – sobota 25. října

V sobotu 25.10.2014 jsme měli v bývalém slánském Grandu možnost opět vyslechnout přednášku naší přední sinoložky PhDr. Zlaty Černé (Česko-čínská společnost), jež se tentokrát rozhodla pohovořit o čínských básnících 10.-13. století. Nejprve se však krátce zmínila o výstavě Poklady staré Číny, která se koná do 9.11. v Císařské konírně Pražského hradu.
První literární díla v Číně vznikla již za dynastie Čou, kdy bylo sepsáno pět klasických knih konfuciánského kánonu. Od počátku našeho letopočtu začíná v tvorbě převládat lyrická poezie nad epikou. Ta ztrácí své postavení ve vysoké kultuře, protože autoři z řad tehdejší inteligence jí začínají pohrdat, a tak nové epické romány většinou s pohádkovými a fantastickými náměty vznikají již pouze jako projevy lidové kultury. Vzdělanci dávají přednost lyrice, v níž oceňují pravdivost literárního díla, jež je dána tím, že zachycuje autentické prožitky autora. To vyhovuje jak stoupencům konfucianismu, tak zen – budhismu. Za dynastie Thang dochází k rozkvětu básnické tvorby, která je podporována císaři, z nichž někteří jsou také literárně činní. Tvorba literatury je požadována také po státních uřednících, ktěří musí prokázat při císařských státních zkouškách mimo jiné i schopnost složit nějakou báseň. Lyrika se stává projevem vznikající velkoměstské kultury. Rejstřík básnických forem je obohacen o texty k písním. Nejprve začali básníci skládat texty, které poté nějaký skladatel zhudebnil. Někdy to však byla tatáž osoba. Avšak později se tento proces obrátil a uměním bylo na známé melodie vytvářet stále nové texty. Ty poté profesionální zpěvačky za doprovodu bubnů a strunných nástrojů zpívaly nejprve v čajovnách a na tržištích rušných měst, později v palácích úředníků a na císařském dvoře.

Dr. Zlata Černá poté obrátila svou pozornost právě na tvůrce tohoto druhu poezie z časů dynastií Thang a Sung. Četla nám ukázky z dvousvazkového výboru děl těchto básníků, které pod názvy Jara a podzimy a Devět básníků ze staré Číny připravila s Janem Vladislavem pro vydavatelství BB art. Některé básně poté přednesla také v originále. Nejdříve se věnovala tvorbě tří poetů a to Li Jü ( Li Chou – Ču ) (937-975), Su–Š´(Su Tung – Pcho) (1036-1101 ) a Sin Čchi–Ťi (1140-1207). Li Jü byl poslední panovník dynastie Jižních Thangů, který se proslavil také jako básník. Nejznámnější z jeho tvorby jsou básně, které napsal na sklonku života, kdy žil v zajetí na dvoře Severních Sungů. Básník Su–Š´ se narodil v zchudlé, ale vzdělané rodině statkářů v Šu (S´–čchuanu ) a psal již v deseti letech. Byl zručný kaligraf, malíř květin a ptáků a výborný esejista. Jako většina poetů se stal státním úředníkem, avšak byl několikrát falešně obviněn, a proto vyhnán do exilu. Provedl reformu v tvorbě lyrických písní č ( cch´), jejichž náměty rozšířil mj. o žánrové výjevy ze života na venkově, filosofické úvahy a zamyšlení o osudu země, na jejíž správě měl také svůj podíl. Poeta Sin Čchi–Ťi žil v době Jižních Sungů na severu Číny, který okupoval kočovný kmen Džurdetů, a řada jeho básní vyjadřuje touhu po osvobození vlasti. Účastnil se povstání proti okupantům a poté byl nějaký čas úředníkem na jihu. Po dvaceti letech službu opustil a usadil se na venkově, z té doby pochází většina jeho přírodní lyriky. Na sklonku života se však opět účastní bojů proti Džurdetům, ale jejich porážky se nedožil.
Po přestávce nás přednášející seznámila s osudy jedné z tehdejších básnířek Li Čching – čao (1081-1146), která se věnovala tvorbě písňových č. Pocházela z rodiny vysokých úředníků a vzdělanců z východní Číny. Též její manžel působil ve státních službách a skládal básně. Spokojený život, který zprvu vedla, kdy se mohla vedle literární činnosti věnovat také sbírání a studiu starožitností, ukončil vpád Džurdetů, kdy v plamenech skončil nejen jejich dům, ale i většina sbírky. Básnířka musela následovat manžela do Nankingu, kde záhy ovdověla. Její básně z té doby prostoupené žalem nad ztrátou manžela a vlasti patří mezi to nejhodnotnější, co v čínské poezii vzniklo.
Na závěr se přednášející zmínila o tom, jak vznikal tento výbor básní a také, jaké obtíže přináší překlad toho druhu čínské poezie do češtiny. Vzpomenula na básníka Jana Vladislava, s nímž se seznámila při práci na knize čínských pohádek Pohádky ze Země draka a který její doslovné překlady z čínštiny upravil do básnické podoby. Přednáška poté skončila dotazy z publika a nám nakonec nezbylo než poděkovat dr. Zlatě Černé za milou návštěvu a těšit se na další setkání věnované kultuře staré Číny. (Pavel Zděnovec)
Další snímky ze setkání zde

Česko-čínská společnost

Risorgimento a Giuseppe Garibaldi / přednáška Dr. Pavla Helana v sobotu 18. října

V sobotu 18. října 2014 mezi nás zavítal milý host ThDr. et Mgr. Pavel Helan, Th.D. (Husitská teologická fakulta UK Praha), aby pohovořil o sjednocení Itálie, Giuseppem Garibaldim a jeho vlivu na české prostředí. Napřed však zahájil tuto úvodní přednášku 9. ročníku Slánské akademie volného času PhDr. Vladimír Přibyl krátkým úvodem, v němž zmínil k tomu tématu vztahující se román Gepard, jehož autorem je Giuseppe Tomasi di Lampedusa. Poté došlo na předání ocenění dvěma účastníkům minulého běhu akademie, kteří vypracovali závěrečné ročníkové práce.

Načež se již ujal slova dr. Helan, aby nás provedl tímto úsekem italských dějin a osvětlil, jakou úlohu v ní hrál Giuseppe Garibaldi. Novodobé počátky hnutí za sjednocení Itálie jsou spojeny s tajnými spolky karbonářů a Mladé Itálie Giuseppeho Mazziniho, které vznikly v době po napoleonských válkách. Tehdejším vládcům italských státečků se však podařilo s pomocí států Svaté aliance tyto snahy potlačit a někteří z karbonářů poté skončili ve vězení, i u nás v Brně na Špilberku. Situace se změnila v revolučním roce 1848, kdy se v důsledku událostí postavil do čela tohoto hnutí sardinsko-piemontský král Karel Albert, který po povstání v Miláně a Benátkách vyhlásil válku rakouské monarchii. Ten však po porážkách, které mu v bitvách u Custozy a Novary uštědřil rakouský maršál českého původu Josef Radecký z Radče, byl nucen abdikovat ve prospěch syna, který s Rakouskem uzavřel mír. První válka za italské sjednocení, která proběhla v letech 1848-1849, tak nepřinesla na Apeninském poloostrově žádné změny a vše jakoby zůstalo při starém. Přesto již z láhve jednou vypuštěného džina nešlo zastavit a savojská dynastie, teď představovaná Viktorem Emanuelem II., se již svého cíle nevzdala. Prvnímu ministru sardinsko-piemontského království hraběti Camillu Benso di Cavour se podařilo dostat na svou stranu francouzského císaře Napoleona III. a Piemont svým jednáním vyprovokoval habsburskou monarchii k nové válce. Roku 1859 se podařilo francouzské a piemontsko-sardinské armádě porazit vojsko císaře Františka Josefa I. v bitvách u Magenty a připojilo v r. 1860 plebiscitem Toskánsko, Modena a Parma. Viktor Emanuel II. zato však musel postoupit svému francouzskému spojenci Nizzu a Savojsko. V té době výrazně do dění zasáhl Giuseppe Garibaldi, kterému se podařilo vylodit se s 1089 muži na Sicílii a s pomocí místních obyvatel tento ostrov dobýt a  ujmout se zde jménem Viktora Emanuela vlády. Následovalo připojení Neapolska, jehož se zmocnil Garibaldi ve spolupráci se sardinsko-piemontským vojskem, které předtím obsadilo značnou část papežského státu, kde vypukla lidová vzpoura. V rukách papeže již poté zbyl pouze Řím s okolím, jakožto území pod ochranou francouzského císaře. Po pádu Gaety, kam se uchýlil poslední panovník Království obojí Sicílie František II., byl Viktor Emanuel II. prohlášen italským králem. Zbývalo již jen připojit Benátsko a Řím. Prvého bylo dosaženo v roce 1866, kdy se Itálie postavila v prusko-rakouské válce na stranu vítězného Pruska, a tak jí po bitvě u Hradce Králové konečně spadla tato habsburská država do klína. Říma se zmocnil italský stát poté, co v r. 1870 v důsledku francouzko-pruské války ztratil ochranu císaře Napoleona III. Jak jsme viděli výše, významnou postavou Risorgimenta byl Giuseppe Garibaldi (4.7.1807, Nice – 2.6.1882, Caprera). Tento bojovník za svobodu a sjednocení Itálie začínal jako námořník. Seznámil se s myšlenkami Giuseppeho Mazziniho a přidal se k jeho hnutí Mladá Itálie. Poté, co se na sardinské vojenské lodi Euridica snažil získat mezi členy posádky sympatizanty pro tuto tajnou politickou organizaci, byl nucen uprchnout před vězněním do exilu. Utekl do Jižní Ameriky, kde se zapletl v Brazílii a

Uruguayi do tamních válek a přitom si zde našel manželku Anitu. V bouřlivých letech 1848-1849 již byl zpátky v Itálii, aby nejprve bojoval se svými dobrovolníky po boku sardinsko-piemontské armády v Lombardii proti Rakušanům a poté ve službách Římské republiky, která vznikla po vyhnání papeže Pia IX. z Říma, proti francouzské intervenční armádě, jež měla dobýt Věčné město pro Svatého Otce zpět. Po pádu republiky se rozhodl jít na pomoc vzbouřeným Benátkám, přičemž nakrátko využil azylu v San Marinu, ale než se dostal do Benátska, tamní republika San Marca padla a Garibaldi při této anabázi ztratil ženu. Byl nucen odebrat se znovu do emigrace a na scéně se objevil až v roce 1859. V druhé válce za italské sjednocení byl nejprve jmenován velitelem Dobrovolnického sboru Alpských myslivců v konfliktu Piemontu s rakouským císařstvím a poté měl zásadní podíl na dobytí Království obojí Sicílie. Pokus o dobytí Říma v r. 1862 však byl překažen již italskou armádou, protože pád do Církevního státu by vyvolal roztržku Itálie s Francií, a tak byl Garibaldi načas uvězněn. Účastnil se také války s Rakouskem v r. 1866, která přinesla zisk Benátska. Naposledy se válečného konfliktu zúčastnil v letech 1870-1871, kdy se dal po porážce Napoleona III. u Sedanu do služeb obnovené Francouzské republiky, která se bránila vítězným armádám Pruska a jeho spojenců. Byl také zvolen do tamního Národního shromáždění, avšak jako cizinec nemohl vykonávat svůj mandát, a tak se vrátil zpět do vlasti. Zde se r. 1874 stal poslancem italského parlamentu, jehož vznik svým celoživotním bojem za sjednocení Itálie umožnil. Již za svého života se stal legendou. Po jeho smrti mu bylo v italských městech, ale i v cizině, vybudováno nespočet pomníků, nebo zde byl alespoň připomenut pamětní deskou. Jeho portréty se objevily na poštovních známkách a mincích. Pojmenovala se po něm města či bitevní lodě. Jeho život se stal námětem literárních děl a filmů. Solferina a dobýt tak Lombardii, kterou musel mírem uzavřeným ve Villafrance a Curychu rakouský císař Viktoru Emanuelu II. postoupit. Pod tlakem veřejnosti se poté k nově vznikajícímu italskému království Sjednocení Itálie a Garibaldiho činy se zájmem sledovalo i obyvatelstvo v českých zemích, jež byly tehdy součástí habsburské monarchie. Proto se dění přímo na italských bojištích Češi účastnili spíše v řadách armády Rakouského císařství, než po boku Garibaldiho, i když těch se patrně také několik našlo. Červené košile Garibaldiho dobrovolníků se staly součástí stejnokroje českých sokolů. Garibaldi sám pak adresoval dva dopisy do rukou českých příjemců, a to první českým ženám (1861), druhý poté Karlu Sladkovskému, který jej zval jménem organizátorů na slavnost k 500. výročí narození Jana Husa. Z Čechů se s ním osobně setkali studentský vůdce z r. 1848 Josef Václav Frič (1864) a dopisovatel Národních listů prof. Šmíd Beaucher (1870). Již za monarchie poté vznikly dva jeho životopisy z rukou českých autorů Josefa Svátka a Karla Tůmy. Po přestávce byl ještě čas na několik dotazů a poté již nezbylo, než dr. Helanovi poděkovat za zajímavou přednášku a rozloučit se s ním.Těšíme se však, že se s ním opět setkáme, abychom se opět dozvěděli něco nového z italské historie. (Pavel Zděnovec)

• Snímky ze setkání.

• Text jeho přednášky lze najít na stránkách časopisu Dějiny a současnost zde

 

Sobota 4. října – s Irenou Bukačovou za památkami Plzeňska (IV.okruh – Plasy a okolí)

Den architektury a památku svatého Františka oslavili v sobotu 4. října 2014 posluchači Slánské akademie volného času putováním za památkami severního Plzeňska. Po roce tak znovu měli možnost se setkat se svou stálou průvodkyní tímto regionem PhDr. Irenou Bukačovou, ředitelkou Muzea a galerie severního Plzeňska, která pro ně opět připravila bohatý program.

První zastávkou byly Kralovice, kde naše kroky zamířily do kostela sv. Petra a Pavla, který jsme již v minulosti jednou navštívili. Tento renesančně-gotický svatostánek prochází rozsáhlou rekonstrukcí a my jsme mohli vidět, jak práce od té doby postoupila. Významnou proměnou vedle fasády prošla především jižní kaple s hrobkou šlechtického rodu Gryspeků. Renesanční kapli s bohatou nástropní výmalbou vévodí velký epitaf Floriána Gryspeka z Gryspachu a jeho manželky Rosiny Hölzelové ze Silianu. Na zemi před ním se nachází vchod do hrobky. Klimatické podmínky v ní způsobily, že těla příslušníků rodu zde pohřbených nepodlehla přirozené zkáze a byla mumifikována. To však bylo bohužel příčinou toho, že v pozdějších staletích byla vystavována jako turistická atrakce zvaná kralovické mumie. O renovaci kaple se významně zasloužilo zdejší občanské sdružení Gryspek, které v ní také připravilo výstavku věnovanou tomuto, pro Kralovice tak významnému rodu.

Hlavním cílem této výpravy se však staly Plasy. Zdejší cisterciácký klášter založený r. 1144 českým knížetem Vladislavem II. se zachoval ve své barokní podobě, kterou mu dali zásluhou zdejších opatů významní umělci té doby. Exkurze začala prohlídkou zdejšího konventu, kde nás přivítala zástupkyně kastelána Mgr. Sylvie Kročáková, která nás provedla celým klášterem. Konvent, který je postaven pro nestabilní podloží na dubových kůlech a trámovém roštu ponořeném ve vodě, je zejména dílem Jana Blažeje Santiniho Aichela. Prostory kláštera  jsou zdobeny nástropními freskami Jakuba Antonína Pinka, Františka Antonína Müllera a Josefa Kramolína. Postupně jsme si  prohlédli kapitulní síň, kapli sv. Bernarda, nemocniční křídlo s expozicí lékáren, knihovní sál, čítárnu a zimní jídelnu. Setkali jsme se přitom i s dvěma díly Matyáše Bernarda Brauna, jež byly zhotovené pro opata Evžena Tyttla, a to s originální dřevořezbou Ukřižování Krista s Pannou Marií Bolestnou a kopií sousoší sv. Luitgardy z Karlova mostu. Po prohlídce konventu jsme prošli areál kláštera a zastavili jsme se u barokní třípatrové sýpky s hodinovou věží, jež byla navržena Jeanem Baptistem Matheyem. Ve svém nitru však skrývá zbytek ještě starší stavby, tzv. přemyslovského královského paláce, kterým je raně gotická patrová kaple sv. Václava a sv. Máří Magdalény. Závěr zdejší exkurze patřil prelatuře, jehož reprezentační sál a přístupové schodiště k němu vyzdobil nástropními freskami Jan Krištof Liška.

Poté jsme se opět vrátili do Kralovic, kde nás v hotelu Bílý beránek čekal vydatný oběd. Odpolední program byl věnován dvěma kostelům, jejichž barokní podobu patrně navrhl Santini, avšak jejich realizace se uskutečnila až po jeho smrti. Nad oběma měl patronátní právo plaský klášter a jejich přestavba proběhla za opata Tyttla, jehož znak zdobí jejich průčelí. První z nich se nachází v Kozojedech a je zasvěcen sv. Mikuláši. Přestavbu zde provedl klášterní stavitel Matěj Ondřej Kondel. Z vybavení kostela lze připomenout kopii dřevěné sošky Panny Marie s dítětem z konce 14. století, zvané Kozojedská madona. Druhý ve Všehrdech s patrociniem sv. Prokopu je příkladem české barokní gotiky. Realizátorem Santiniho projektu byl opět stavitel Kondel. Přestože kostel na prvý pohled vypadá prostě, jistě zaujal obdivovatele Santiniho tvorby některými prvky, které jsou pro něj charakteristické.

Zde naše letošní putování Plzeňskem skončilo, a tak nezbylo než, aby se dr. Vladimír Přibyl za nás za všechny rozloučil s naší průvodkyní dr. Irenou Bukačovou (kdysi byli spolužáci) a popřál jí mnoho úspěchů v její práci a životě. Ta nám přislíbila, pokud to okolnosti dovolí, že se s námi opět někdy vydá na toulky tímto krajem. Závěrem lze jen prohlásit, že devátý ročník Slánské akademie úspěšně začal. (Pavel  Zděnovec)
Obrázky z putování zde

18. října – Důležitá kapitola z dějin Itálie / 104. setkání akademie

Dr.. Pavel Helan z Hussitské teologické fakulty UK Praha, který letos na jaře přednášel o Danteho Božské komedii, nás seznámí s důležitou kapitlou italských dějin  19. století – Risorgimento a Giuseppe Garibaldi.

ThDr., Mgr. Pavel Helan, Th.D. působí na Univerzitě Karlově v Praze. Studoval v České republice, Německu a Itálii, krátkodobé studijní a badatelské pobyty absolvoval i ve Francii a USA. Publikuje zejména v České republice a v Itálii. Samostatně vydal Pověsti o založení Litomyšle (Brno 1998, německé vydání 2006) a monografii Duce a kacíř - literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy (Brno 2006). Zabývá se především dějinami Itálie a česko-italskými vztahy v 19. a 20. století.
sobota 18. října 2014
bývalý hotel Grand – Slaný
salónek druhé patro / začínáme v 9 hod