O hradech severních Čech s Doc. Františkem Gabrielem – sobota 31.5.2014

V sobotu 31. května 2014 mezi posluchače Slánské akademie poprvé zavítal archeolog a kastelolog Doc. PhDr. František Gabriel, Ph.D. (vedoucí katedry archeologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni), aby svou přednáškou navázal na tradici vyprávění o českých hradech započatou zesnulým prof. PhDr. Tomášem Durdíkem, DrSc.
Na úvod své prezentace se přednášející zamyslel nad definicí pojmu hrad. Mnohdy totiž, co bývá dnes tímto termínem označováno, sloužilo ve skutečnosti ve středověku k úplně jiným účelům. Poté jsme se již vydali na imaginární putování po hradech severních Čech. Svou pouť jsme začali v Roudnici nad Labem, kde si nechali na svém panství v 60.-70. letech 12. století vybudovat románský hrad pražští biskupové. Jeho část se dodnes zachovala skryta pod fasádou barokního zámku Lobkoviců. K nejstarším hradům této části Čech patří také nedávno archeologicky prozkoumaný (F. Gabrielem a J. Panáčkem) neznámý hrad (možná Frýdlant) u osady Hvězda na Liberecku, jenž snad patřil šlechtickému rodu Ronovců. Následoval hrad u Kvítkova, který starší badatelé považovali za Frýdlant, avšak dnes je pokládán za královský hrad přechodného typu, jenž náležel k bezdězskému dominiu. Nadvakrát byla věnována pozornost hradu Lipé v České Lípě, jenž byl kolébkou šlechtického rodu pánů z Lipé. Nejprve v souvislosti s jeho nejstarší podobou, z níž se zachoval zbytek věže (bergfritu). Zde upozornil Doc. František Gabriel na to, že spodní části věže nesloužily vždy jako vězení, ale jako v tomto případě také jako zásobnice osení pro případ, kdyby zbytek úrody byl zničen válečnými událostmi nebo nepřízní přírody. Druhá etapa výstavby z konce 14. století byla prezentována zachovalými sklepy, při jejichž budování byl, jako ochrana před pronikáním spodní vody, využit pro své izolační vlastnosti jíl. Další na řadě byly královské hrady s obvodovou zástavbou - Bezděz, Děvín a Houska. Podrobněji jsme se zabývali hradem Bezděz, jehož stavební vývoj skýtá ještě mnohá tajemství. Šlechtické hrady zdejšího regionu řadíme buď k typu s plášťovou zdí (Oparno, Házmburk ), nebo s bergfritovou dispozicí (Schönbuch, Frýdlant nad Snědou, Grabštejn, Lemberk, Šarfenštejn u Benešova nad Ploučnicí, Střekov a Kokořín ).
Po přestávce jsme navštívili Litoměřice, kde tamní městský hrad (kastel) ztratil svoji funkci již na sklonku středověku a do dnešní doby se zachoval pouze palác z doby Karla IV. vybudovaný v jeho parkánu. Ten v minulosti značně utrpěl nevhodným užíváním a ne zcela šťastnými posledními stavebními úpravami. Za dnešními hranicemi republiky leží hrad Karlsfried založený Karlem IV. v r. 1357 k ochraně Žitavské zemské stezky a jako místo vybírání cla. To se platilo v celním dvoře, jenž se nacházel na silnici procházející údolím, které bylo střeženo hradem. Aby se kupci nemohli vyhnout jeho zaplacení, přehrazoval údolí asi 300 m dlouhý val s příkopem. Početnou skupinu na severu Čech tvoří hrady skalní. K nim náleží např. Helfenburk u Úštěku, jenž patřil k roudnickému panství pražských arcibiskupů, Falkštejn u Jetřichovic nebo Jestřebí u České Lípy. Zvláštností kraje jsou hrady na čedičových kupách, jako jsou Kamenice nad Českou Kamenicí, Starý Bernštejn, Starý Falkenburg, Panna u Litoměřic či Koštálov. Jejich speciální podkategorii vytváří ty, které mají příkop. Mezi ty odborníci počítají Wartemberk (Stráž pod Ralskem), Litýš nebo Žižkův Kalich. Závěr pomyslného cestování po hradech této části Severočeského kraje patřil Ronovu a Ralsku, které už nesplňují všechna kriteria kladená na objekt námi nazývaný hrad, a jedná se spíše o pozdně středověké pevnosti, které nebyly určeny pro celoroční pobyt svých majitelů, ale uchylovali se do nich pouze v době nebezpečí. S koncem středověku poté některé hrady zanikají, anebo jsou přestavovány na zámky, které lépe vyhovují zvyšujícím se nárokům na kvalitu bydlení svých šlechtických obyvatel.
Po vyslechnutí této poutavé přednášky nám nezbylo než poděkovat za nově nabyté informace o této oblasti české středověké architektury a těšit se, že se s Doc. Františkem Gabrielem znovu setkáme v některém z dalších semestrů Slánské akademie volného času. Do té doby se můžeme začíst do některé z jeho knížek věnované hradům severních Čech. Nakonec lze konstatovat, že osmý ročník Slánské akademie ve své přednáškové formě zdárně skončil a některé z nás již čeká pouze exkurze na Litoměřicko. Ostatním přejeme krásně prožité léto a těšíme se, že se snad znovu setkáme na podzim v již devátém běhu akademie. Snímky ze setkání zde. (Pavel Zděnovec)

Dnešní Čína a tradice / PhDr. Zlata Černá – sobota 26.4.2014

V sobotu 26. 4. 2014 jsme měli možnost ve Slaném opět přivítat PhDr. Zlatou Černou (Česko-čínská společnost), která přijela se s námi podělit o své zážitky z její nejnovější cesty do Číny. Navštívila tentokrát Šanghaj a provincii Che-nan, kde pobývala především ve městě Čeng-čou.
Šanghaj je nejlidnatější město Číny a její významné průmyslové centrum, což se však negativně projevuje na zdejším životním prostředí (smog). O hospodářské prosperitě svědčí moderní výstavba, jejímž symbolem jsou především výškové budovy (mrakodrapy). Oproti jiným městům Šanghaj zvládla svou proměnu v moderní velkoměsto, takže se nejedná pouze o ,,betonovou džungli“, ale své místo zde nalezlo i dostatek zeleně. Významné místo tu i v dalších čínských městech je vyhrazeno novým budovám muzeí, které mají svou podobou reprezentovat dnešní tamní společnost, a proto na jejich výstavbu jsou pořádány architektonické soutěže, kterých se účastní významní architekti z celého světa.
Provincie Che-nan zaujímá v rámci ČLR prvenství v počtu obyvatel. Její severní část, jež se rozprostírá na březích Žluté řeky, byla kolébkou starověké Číny. Správním střediskem této oblasti je město Čeng-čou. Krajina je tu rovinatá a jen výjimečně se zde vyskytují malé kopce. Je bohatá na sprašovou hlínu, která je využívána pro výrobu cihel a keramiky.
PhDr. Zlata Černá při své návštěvě měla možnost se seznámit s životními osudy svých čínských přátel a známých, kteří studovali nebo pracovali v ČR. Ti v dobrém vzpomínají na svůj pobyt zde. Mohla se tak také seznámit s novými životními trendy čínské společnosti. Jde především o návrat k tradičním čínským hodnotám, které byly po určitou dobu potlačovány, ale zároveň o co největší přibližování k Západu. Modernizace země začala již v 2. polovině 19. století a dnes patří paradoxně mezi nejvíce amerikanizované země v Asii. Současně se však vrací ke svým někdy již pomalu zapomenutým tradicím a své kořeny hledá v mýtech staré Číny. Jeden z projevů těchto trendů, který přednášející zaujal, je celospolečensky výrazně propagovaná úcta k seniorům, jež se mimo jiné odvolává na příběhy synovské oddanosti, o nichž nám přednášející vyprávěla při své minulé přednášce.
Po přestávce nás seznámila s tím, jak se v Číně slaví Svátek čistoty a jasu, který právě probíhal v době jejího tamního pobytu. Tento svátek zemřelých připomíná naše Dušičky, ale oproti nim se koná na jaře. Pro Číňany je to doba, kdy navštěvují hroby svých příbuzných, které čistí a pálí na nich obětiny. V Číně se tradičně pohřbívalo volně v přírodě, kde hroby označovaly kumuly nebo mohyly s umělou kyticí na vrcholu a vysazené cypřiše, a budování hřbitovů začalo až s nástupem komunistů. Pohřební obřad se koná v domovech pozůstalých a jeho průběh je čistě rodinná záležitost.
Dozvěděli jsme se také o tom, jak v Číně vypadají Univerzity třetího věku, které zde mají plnohodnotný statut vysokoškolského vzdělání, a tak lze na nich udělat dokonce i doktorát. Lidé v pokročilém věku zde studují, už ne z potřeby využití nabytých poznatků ve svém budoucím zaměstnaní, ale protože je to baví. S tím lze spojit také vzpomínku Dr. Zlaty Černé na dobu, kdy vyučovala čínštinu na jazykové škole, kde jeden z jejích studentů také vyššího věku, když se ho zeptala na důvod jeho studia, vyřkl tuto památnou větu „Já bych chtěl zemřít jako vzdělaný člověk“.
Závěr přednášky patřil hojným dotazům posluchačů a poté již nezbylo než se s Dr. Černou rozloučit. Doufáme však, že již na podzim se s ní setkáme a opět se dovíme něco nového o Číně, jejích tradicích a kultuře. Mezitím však máme možnost navštívit znovuotevřenou expozici Národní galerie věnovanou umění starověku a orientu v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze, kde je možno si prohlédnout také umělecká díla z Číny. (Pavel Zděnovec)

Snímky ze setkání
V souvislosti se slánskou přednáškou připomínáme nedávný rozhovor s Dr. Zlatou Černou v Českém rozhlase ve Studiu Leonardo, který si můžete poslechnout zde

Strahovský klášter s Dr. Hedvikou Kuchařovou – 12. 4. 2014

Letošní první pražská exkurze zavedla posluchače Slánské akademie na Strahov, kde jsme se setkali s pracovnicí zdejší knihovny PhDr. Hedvikou Kuchařovou, Ph.D., která nás provedla celým klášterním areálem. Před vchodem do bývalého Památníku národního písemnictví zprvu krátce pohovořila o historii tohoto premonstrátského kláštera. Ten byl založen r. 1140 českým knížetem Vladislavem II. z podnětu svého rádce olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. O tři roky později bylo započato s vlastní výstavbou, která trvala až do r. 1182. Románský klášterní komplex poté sloužil jako jedno z kulturních středisek země a center vzdělanosti raného středověku až do r. 1258, kdy byl poničen požárem a začala první z mnoha přestaveb tentokrát ve slohu nastupující gotiky. Rozkvět kláštera skončil husitskými válkami, kdy byl v r. 1420 zle poničen a poté až do Bílé hory pouze přežíval. Pobělohorská doba však přinesla čas obnovy a postupné barokní proměny kláštera do podoby, kterou známe dnes. Tomu se podařilo přečkat reformy osvícenců a dokonce se v té době rozšířit o novou budovu knihovny. Svému účelu tak sloužil až do r. 1950, kdy ho museli premonstráti opustit, klášter byl upraven pro potřeby Památníku národního písemnictví, což ho zachránilo před osudem některých méně šťastných budov konventů, které sloužily např. jako kasárna.
  Poté již začala vlastní prohlídka. Naše kroky směřovaly nejprve do opatského chrámu Nanebevzetí P. Marie, který papež Jan Pavel povýšil na Baziliku minor. Nynější podobu mu dala přestavba z 18. století navržená architektem Anselmem Luragem. Kostel byl zařízen a vyzdoben díly předních barokních umělců (J. V. J. Neunherzem, F. X. Palkem, I. F. Platzerem a J. A. Quittainerem a dalšími). Nahlédli jsme do kaple sv. Norberta, která uchovává ostatky tohoto zakladatele premonstrátského řádu přenesené do Prahy za třicetileté války z Magdeburka a také do protilehlé kaple Panny Marie Pasovské, v které je hrobka hraběcí rodiny Pappenheimů. V sakristii nás upoutal obraz sv. Jana Nepomuckého od F. A. Maulbertsche, jenž pochází z kostela sv. Václava v Kmetiněvsi. Dalším bodem naší návštěvy byly nejstarší zachovalé místnosti kláštera, a to prostory tzv. cellaria, tj. zásobárny potravin románské doby. V těchto prostorách je dnes expozice věnována dějinám kláštera a zakladateli řádu sv. Norbertu. Nejprve jsme si prohlédli přesný model

klášterního komplexu a naše průvodkyně nám na něm ukázala všechny objekty, které byly součástí naší prohlídky. Poté v další místnosti naši pozornost upoutal cyklus obrazů zobrazující legendární výjevy ze života sv. Norberta od J. J. Heringa a artefakty sloužící při oslavách přenesení jeho ostatků do Prahy. Odtud jsme se vydali do části kláštera, jenž je vyhrazen knihovně. Strahovská knihovna patří mezi nejstarší a nejcennější české bibliotéky. Z ní jsou pro návštěvníky nejzajímavější tyto tři prostory – Teologický sál, Kabinet kuriozit a Filosofický sál. Prohlídku jsme začali v Teologickém sále, v němž jsou dnes v barokních policích umístěny výhradně knihy s náboženským obsahem. Sál byl vybudován italským architektem sídlícím v Praze Giovannem Domenicem Orsinim na konci 17. století. Bohatou štukovou výzdobu stropu později doplnil freskami strahovský premonstrát – malíř Siard Nosecký. Náměty fresek vycházejí vedle citátů z Bible především z filosofického díla opata Jana Hirnaima, jenž se zasloužil o vznik tohoto sálu, a jejich obsah lze stručně vyjádřit asi takto: vědění je nad bohatstvím a pravé vědění vychází z víry. K výzdobě sálu náleží u oken pověšené portréty významných členů strahovské komunity (např. Siarda Noseckého), mincovní kabinet a několik globů ze 17. až 19. století. Nad vchody do sálu jsou umístěny zamřížované skřínky, v níž se uchovávali v minulosti zakázané knihy. K dalším zajímavostem sálu patří pozdně gotická socha sv. Jana Evangelisty držící v ruce knihu v tzv. sáčkové vazbě a tzv. kompilační kolo ze 17. století. Přes Kabinet kuriozit, který svými sbírkami připomíná dávné kunstkomory, a spojovací chodbu jsme se dostali do Filosofického sálu. Ten nechal postavit na sklonku 18. století opat Václav Mayer podle návrhu architekta I. J. Palliardiho. Knihovní regály sem byly přenesené ze zrušeného kláštera premonstrátů v Louce u Znojma. Nástropní fresku s námětem Duchovní vývoj lidstva namaloval F. A. Maulbertsch, který již podobnou kompozici vytvořil také pro knihovní sál louckého kláštera. V sále se nachází knihy z různých vědních oborů. V perleti vykládané skříni je umístěno 10 svazků, které v r. 1813 darovala při své návštěvě klášteru francouzská císařovna Marie Louisa Rakouská, manželka císaře Napoleona I. Na skříni se nachází bysta jejího otce, rakouského císaře Františka I. K zajímavostem tohoto sálu patří stolek, jenž se dá přestavět na knihovní schůdky a to, jak se to dělá, nám naše průvodkyně předvedla. Z knihovny jsme se vydali do konventní zahrady, vytvořené polovině 17. století, jejíž dnešní podoba je výsledkem úprav z r. 1953. Zaujali nás zde sluneční a měsíční hodiny na zdech konventu. Ze zahrady je překrásný výhled na panoráma Prahy. Poté následovala prohlídka obrazárny, jejíž počátky v r. 1836 jsou spojeny se jménem opata Jeronýma Josefa Zeidlera. V expozici jsou zastoupena díla od gotiky až po romantismus. Z nich lze připomenout třeba Strahovskou madonu, tzv. Přemyslovský krucifix z Jihlavy, kopii Dürerovy Růžencové slavnosti či obrazy Petra Brandla. Závěr naší prohlídky strahovského kláštera patřil kapitulní síni, kterou zdobí nástropní freska Uzdravení chromého od Siarda Noseckého. Zde jsme se rozloučili s dr. Hedvikou Kuchařovou, naší milou průvodkyní, které patří poděkovaní za nevšední zážitek moci si prohlédnout prostory kláštera, kam se běžný turista jen tak nepodívá. Komu se ještě nechtělo domů, měl možnost podívat se na výstavu fotografií Ladislava Sitenského Čas zoufalství a nadějí v ambitu nebo na výstavu ruských ikon Na počátku bylo slovo v zimním a letním refektáři. Zimnímu refektáři zdobenému bohatou štukovou výzdobou vévodí rozměrní plátno J. J. Heinsche s námětem Poslední večeře Páně. Letní refektář se pyšní freskou Nebeská hostina spravedlivých opět od Siarda Noseckého. (Pavel Zděnovec) … fotografie z exkurze zde