Pochmurnou podzimní sobotu 9. listopadu 2019 zpříjemnila posluchačům Slánské akademie volného času přednáška Štěpána Svobody, organologa Arcibiskupství pražského, „Varhanářství na Slánsku v kontextu vývoje českých varhan“, která se uskutečnila v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Nejprve však přítomné přivítala Mgr. Kateřina Stránská, referentka odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, která všechny pozvala na další ročník hudebního festivalu „Varhany znějící 2020“ a uvedla přednášejícího.
Ten se v úvodu svého vyprávění věnoval tomu, kde lze najít informace o v regionu zachovaných varhanách a jejich tvůrcích. Archivní prameny jako jsou smlouvy, účetní knihy, korespondence s varhanáři, pamětní knihy se nacházejí v archivech farních úřadů, arcibiskupství, církevních řádů (františkáni), měst (Slaný a Velvary), Českého místodržitelství, Zemského památkového úřadu a Náboženské matice. Dále se lze opírat o dokumentaci dochovaných varhan. Pro novější dobu lze nalézt některé dokumenty v soukromém držení nebo využít osobních sdělení.
U nás, jak nám pověděl, je přibližně 4,8 tisíc varhan, z nichž tisíc pět set patří k těm nejvýznamnějším a působilo zde od nejstarších dob kolem 1 200 varhanářů. Na Slánsku se v kostelech nachází 35 nástrojů.
Následně pan Svoboda definoval, co to vlastně varhany jsou. Je to hudební nástroj, který pro jeho provedení často řadíme mezi umělecká díla. Současně to však až do konce 18. století byl také nejsložitější stroj, která lidská ruka vyrobila. Tvoří je stovky nebo tisíce dílů, které vytvářejí harmonický celek, jenž působí na více smyslů (po stránce hudební a výtvarné). Za jejich předchůdce jsou považovány Faunova flétna a dudy.
Vyrábí je varhanář, hraje na ně zpravidla varhaník a zkoumá je organolog. Varhanářství v sobě spojuje několik řemesel (truhlář, soustružník, cínař a kovář). Bylo to svobodné řemeslo, které nespadalo pod cechy a od r. 1836 tvořilo samostatný obor. Zprvu bylo možno získat požadované vzdělání pouze ve školách při klášterech. V nejstarších dobách se tak varhanáři rekrutovali především z osob duchovního stavu.
Štěpán Svoboda také rozebral anatomii varhan. Hlavními částmi jsou varhanní skříň a stroj. Dřevěná varhanní skříň, která plní především ochrannou funkci, bývá často svébytným uměleckým dílem. Mívá malířskou či řezbářskou (reliéfní nebo figurální) výzdobu. Tvoří proto mnohdy protiváhu k hlavnímu oltáři. Nejčastěji před ní bývá umístěn hrací stůl. Varhanní stroj je zpravidla tvořen několika stroji (hlavní, horní, positiv, pedál a další). Kromě mechanismů (manuálová a pedálová klaviatura) náležejících k hracímu stolu jsou jeho součástí: vzdušnice, traktura, píšťaly a vzduchová soustava. Píšťaly, kterých máme několik druhů, jsou dřevěné a kovové (většinou sloučenina olova a cínu).
Poté přednášející krátce pohovořil o dějinách varhanářství. Za jeho kolébku je považována Čína. Předchůdce dnešních varhan znali již ve starověkém Egyptě, Řecku a Římě. Zde však sloužily při světských radovánkách. První křesťané se tak s nimi seznámili při svých popravách v amfiteátru. Proto až do 5. a 6. století n. l. církevní autority považovaly jejich využití v kostelech za nepřijatelné. Součástí chrámových mobiliářů se staly až později. Své místo si našly také v armádách, kde se používaly místo trubek. Nejstarší dochované funkční varhany se nacházejí bazilice Notre–Dame–de Valere v Sionu ve Švýcarsku a byly vyrobeny v r. 1435.
V Čechách se s varhanami setkáváme již v raném středověku v katedrálních chrámech v Praze a Olomouci. V lucemburské době se k nim přidávají další významné kostely kolegiátních kapitul, církevních řádů a bohatých měst (Kolín, Cheb, Slaný, Kutná Hora). Za husitských válek dochází k jejich ničení. Renesance se varhanářství dočkalo až v 16. a na poč. 17. století. Usazují se zde zahraniční mistři a pro chrám sv. Víta v Praze také vznikají tehdy na světě největší varhany, které byly dokončené r. 1567. Tyto renesanční, tzv. Ferdinandovy varhany byly poté zničeny při ostřelování Prahy Prusy v r. 1757. Z 16. století pochází také nejstarší dochovaný nástroj v Čechách i v našem regionu, kterým jsou varhany ve Smečně. Třicetiletá válka znamenala pohromu, avšak s ním spojená rekatolizace věštila pro varhanáře v budoucnosti lepší časy. Poté, co se situace uklidnila a země začala znovu bohatnout, dochází k rozvoji lokálních dílen, které zakládají kočující mistři. Varhany se dostávají i do malých kostelíků. Dobou rozkvětu a vrcholu tohoto řemesla se stalo 18. století. V čase vrcholného baroka byla varhanářská dílna v každém městečku. Mnohdy v ní působilo několik generací varhanářů. Vznikají věhlasná varhanářská centra – školy (Vrchlabí, Loket, Králíky a Brno). Tehdy platí rčení „Co Čech, to muzikant“. Útlum znovu nastává po josefínských reformách, kdy po rušení klášterů je najednou varhan dostatek a není proto nutno stavět nové. Další pohromou jsou napoleonské války, které habsburskou monarchii přivedly k bankrotu, a tak ceny materiálů náhle prudce stouply. První polovina 19. století je dále dobou národnostních hnutí, kdy mladí čeští varhanáři získávají praxi v zahraničí. Vznikají také manufaktury. S nástupem romantismu přichází nový typ varhan. Druhá polovina století je poté ve znamení jejich tovární výroby. Ta svého vrcholu dosahuje na počátku 20. století. První světová válka je pro obor i samotné varhany opět pohromu. Pro válečné potřeby jsou rekvírovány kovové píšťaly. Je tlak na cenu a zhoršuje se jejich kvalita (náhražkové materiály). Dalším významným předělem je r. 1948. Po něm zanikají soukromí výrobci a jejich živnost přebírají výrobní družstva (v Praze Igra). Varhany mnohde přestávají plnit svou funkci a začínají podléhat zkáze. Nový začátek pro varhanářství znamenala sametová revoluce. Bohužel v důsledku krádeží však někde pokračuje i nadále devastace varhan.
Po přestávce se Štěpán Svoboda věnoval varhanám a jejím tvůrcům na Slánsku. Přímo ve Slaném působili varhanáři Jan Václav Nedvěd (+1698), jeho syn Leopold Martin Nedvěd (*1685, +1721) a později Anton Josef Suchý (*1819, +1857). Na nedalekém Smečně měl svoji dílnu Johann Andreas Niederle (*1695, + post 1750). V regionu se nacházejí nástroje od varhanářů z Čisté a Rakovníka (Guthové), Prahy (Janeček, Dotte, Sedmík, Gartner, Schiffner, firma Rejna – Černý, Petr) nebo Litoměřic (Rusch Johann a jeho syn Anton). Poté jsme se s přednášejícím vydali na pomyslnou pouť za varhanami Slánska. Začali jsme v Budeničkách a poté přes Slaný, Smečno, Velvary jsme se dostali až do Želenic. Vyprávění doprovázela bohatá fotografická dokumentace jednotlivých nástrojů.
Na závěr nám představil svoji novou publikaci „Nejvýznamnější varhany České republiky“, která má brzo vyjít, a nám nezbylo než mu poděkovat za velice zajímavé vyprávění o varhanářství v našem regionu. Těšíme, že ho opět uslyšíme buď někdy ve Slaném, nebo při Putování za varhanami v příštím roce.
(Pavel Zděnovec)
Fotografie Iva Horňáka
zde.
Videozáznam přednášky
zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat