Ve sváteční den 28. září 2019 se uskutečnilo zahájení podzimního semestru XIV. ročníku Slánské akademie volného času. V salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném jsme tentokrát přivítali sochaře MgA. Pavla Karouse, Ph.D., autora pořadu Vetřelci a plameňáci na internetové televizi Stream, který nám přijel přednášet o historii kulturní politiky „Percent for Art“ (Procento pro umění). Nejprve nás však na počátku akademického roku přivítala Mgr. Markéta Škrancová, vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, která zároveň představila novou publikaci z edice Památky Slaného a Slánska Vitráže kostela sv. Jiří ve Velvarech.
Poté nás již přednášející provedl dějinami umisťování vizuálního umění ve veřejném prostoru a způsobu jeho financování od starověku do současnosti. Toto umění je vždy sebeprezentací těch, kdo ve svých rukou soustřeďují moc. Je vtaženo do vztahu mezi autoritou a veřejností. Je vnímáno jako politické, a to minimálně v tom smyslu, že otevírá sociální otázky. Jeho zadavatelem a investorem byl zprvu jako představitel státu panovník (Memnonovy kolosy, Egypt), později také šlechta a církev, které následovala (u nás od 19. století) národní buržoazie (Mikoláš Aleš, Alegorické výjevy ze života renesančního kupce, Praha – Nové Město), jež k jeho financování využila někdy také národní sbírku (socha sv. Václava od Josefa Václava Myslbeka na Václavském náměstí, Praha, 1913) a nakonec opět stát, tentokrát jako instituce. Často bylo spojováno s vládnoucím režimem (Mariánský sloup, Staroměstské náměstí, Praha, 1650, jako symbol rekatolizace) a v případě jeho změny docházelo k jeho ničení nebo odstraňování. Nová garnitura se poté buď snažila napodobit umění svých předchůdců nebo jej nahradit jiným, jež bylo v souladu s jejími ideologickými potřebami (Otto Gutfreund – Jan Štursa, výzdoba Legiobanky, Praha, 1922–1923).
Nástup moderny přinesl sebou snahu o umění, které by bylo přístupné všem vrstvám obyvatelstva a mělo by kultivační potenciál a podprahově ovlivnilo lidi ve veřejném prostoru. Bylo však potřeba vyřešit také způsob jeho financování. Jednou možností bylo na něj vyčlenit určitý obnos z rozpočtu na veřejné stavby. To umožnilo ve 20. letech 20. století v Mexiku za vlády prezidenta Álvara Obrégona vzniknout hnutí nástěnné malby – muralismu, jehož významnými představiteli byli Diego Rivera, José Clemente Orozco a David Alfaro Siqueiros. Vyobrazení soudobého života spojeného s industrializací levicově smýšlejících umělců zaujalo také ve Spojených státech amerických.
Jedním z opatření amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, která měla ve 30. letech 20. století zmírnit důsledky hospodářské krize, byla federální podpora umění (WPA Federal Art Project), jež trvala až do r. 1943. V letech 1934 až 1943 fungovala na ministerstvu financí USA Sekce pro malířství a sochařství (později Sekce pro krásná umění), která vyžadovala, aby jedno procento z nákladů na výstavbu federálních budov bylo využito na umění a dekoraci. To umožnilo také nákup uměleckých děl tehdy začínajících umělců, jako byl třeba Jackson Pollock. V té době vzniká také americký realismus, který se svými náměty a provedením nijak neliší od děl socialistického realismu v Sovětském svazu. Program „Percent for Art“ (od r. 1963 GSA Art in Architecture) je obnoven po skončení II. světové války a postupně se k federální vládě přidávají také vlády jednotlivých států a některá města jako Chicago, Filadelfie, San Francisco či Seatlle. Do ulic amerických velkoměst se tak dostávají díla moderny a postmoderny vytvořená předními výtvarníky, jako jsou Pablo Picasso, Tony Smith, Marc Chagal, Alexander Calder, Claes Oldenburg, Joan Miró, Richard Serra či Anish Kapoor. Spolu s Marshallovým plánem se dostává program „Percent for Art“ do poválečného západního Německa (NSR), kde je znám pod názvem „Kunst am Bau“. S jeho pomocí tehdy vznikají umělecké artefakty, které se nijak zásadně neliší od těch, které v té době tvoří umělci v zemích tehdejšího východního bloku. Mezi zajímavé práce z 80. let minulého století řadíme pohyblivý Antifašistický pomník Jochena Gerzchena v Hamburku z r. 1986 nebo Památník Rosy Luxemburgové na Lichtenštejnském mostě od Ralfa Schülera a Ursuliny Schüler–Witte v Berlíně z r. 1989.
Další z mnoha evropských zemích, kde dodnes funguje program „procento pro umění“ je Norsko. Ve veřejném prostoru je zde však také bohatě zastoupeno korporátní umění, které vzniká díky soukromým investorům. Díky bohatému mecenáši se tak může zajímavou sochařskou výzdobou pyšnit park Ekesbergparken v Oslu, kde se nachází mimo jiné i dílo bratří Jaka a Dinose Chapmanů Sturm und Drang z r. 2015. Nechybí však také kvalitní anonymní pouliční umění (Street Art), které upozorňuje na problémy současnosti. Umění má v Norsku také přilákat turisty do méně navštěvovaných oblastí.
V Československu se pokoušel program „procento pro umění“, v němž o uměleckých zakázkách rozhoduje nezávislá odborná komise, prosadit v r. 1947 prezident Edvard Beneš. S nástupem komunismu o rok později však tato jeho snaha přišla vniveč. Přesto však někteří umělci našli své uplatnění v rámci tehdy ze Sovětského svazu přijatého socialistického realismu, v jehož duchu vznikla uměleckého výzdoba Hotelu International (Družba) v Praze – Dejvicích (1952–1956) a na dílech vzniklých v tomto slohu se počítalo dokonce s deseti procenty na uměleckou tvorbu, která však nebyla svobodná. S uvolněním na konci 50. let minulého století přišla internacionální moderna (Jiří Novák, Domovní znamení na Ortenově náměstí, Praha – Holešovice, 1956). V letech 1965 až 1991 byl i u nás zaveden program „procento na umění“, s jehož s pomocí vzniklo jenom v Praze 2 500 uměleckých děl, do dnešní doby zůstalo však zachováno na svém místě pouze děl 450. Ta se stala součástí výzdoby náměstí nových sídlišť, veřejných budov či stanic metra. Jejich tvůrci byli často umělci, kteří byli jinak v době komunismu režimem pronásledováni (Olbram Zoubek). Avšak nástup reálného kapitalismu a tehdy Václavem Klausem prosazované ideologie neoliberalismu tomuto programu nepřála, a tak byl ukončen. Od té do bylo v Praze do veřejného prostoru umístěno pouze 50 nových uměleckých děl, z nichž však mnohá nedosahují takových kvalit, jako měla ta vytvořená v minulosti a město tak zahlcuje „památníkový mor“.
Závěr přednášky patřil dotazům posluchačů a nám poté nezbylo než poděkovat přednášejícímu za zajímavé povídání a popřát mu, aby jeho úsilí o to, aby tento způsob financování umělecké tvorby byl u nás opět zaveden, bylo završeno úspěchem.
(Pavel Zděnovec)
Žádné komentáře:
Okomentovat