Sobota 1.4.2017 / O barokním kostele s Dr. Petrou Oulíkovou

   I přes krásné jarní počasí, které vybízelo spíše k výletům do přírody, zaplnili posluchači Slánské akademie

volného času v sobotu 1. dubna 2017 salónek bývalého hotelu Grand ve Slaném, aby si vyslechli přednášku „Barokní chrám – chrám Páně nebo muzeum?“ historičky umění PhDr. Petry Oulíkové, Ph.D., (Katolická teologická fakulta UK, Ústav dějin křesťanského umění). Tu nám nejprve představil PhDr. Vladimír Přibyl, který připomenul její vystoupení na Slánských rozhovorech 2012 v klášterním kostele v Doksanech, kde hovořila o jeho freskové výzdobě.

   Tentokrát se zaměřila na barokní kostel jako celek a seznámila nás s jeho nejcharakternějšími částmi. Nejprve nás upozornila na to, že v latině slovo pro kostel – ecclesia má více významů, jednak stejně jako u nás jde o pojmenování sakrální budovy, kde konají křesťanské bohoslužby, avšak znamená také samotné shromáždění věřících, tedy vše co v našem jazyce zahrnujeme pod pojmem církev. Vyprávěla také o tom, že od počátku jejich výstavby měly symbolizovat Nebeský Jeruzalém, tak jak ho ve své vizi popsal v Písmu Svatém autor Zjevení Janova. Ve vrcholném středověku byly považovány za zhmotnění jeho představy gotické katedrály.

   Na formování podoby barokního kostela měly poté vliv závěry Tridentského koncilu, které zasáhly do podoby jeho interiéru (např. odstranění chórové přepážky, tzv. letneru). Velký význam pro další vývoj chrámového stavitelství však měl také spis milánského arcibiskupa Karla Boromejského Instructiones fabricae et supellectilis ecclasisticae (1577), který obsahoval zásady, jak mají vypadat kostely v jeho diecézi. Určoval místa, kde se mají nové svatostánky stavět. Vyžadoval vzájemnou konzultaci mezi stavebníkem a stavitelem. Stanovil hierarchii staveb, která by odlišila jejich typy (katedrála, kaple). Vymezil, že presbytáře (a s nimi i hlavní oltáře) mají být orientovány především na východ. Mimo jiné se zaměřil také na sochařskou výzdobu fasády průčelí, jejichž součástí mají být sochy patrona kostela a případně i dalších světců. Přednášející tuto zásadu demonstrovala na některých pražských chrámech (např. kostel sv. Josefa na Malé Straně, který patřil karmelitkám – patron kostela sv. Josef a karmelitánští řádoví světci sv. Jan z Kříže a sv. Terezie z Avily).

   Kostel tvoří dvě hlavní části – kněžiště (presbytář, chór), které bylo v baroku vždy zaklenuto klenbou představující nebe a – loď (hlavní, boční, příčná – transept) mohla být plochostropá.

   Poté se paní doktorka zaměřila na vybavení barokního chrámu. Z nich nejdůležitější je oltář jako místo, kde se slaví oběť mše svaté. V době potridentské je hlavní oltář také místem, kde se v tabernákulu uchová Nejsvětější Svátost. Boční oltáře bývají umístěné tak, tak aby kněz na nich sloužící mši nebyl otočen k hlavnímu oltáři zády. Rozlišujeme několik typů barokních oltářů. Jsou to jednak raně barokní tabulové oltáře (Praha – hlavní oltáře v kostelech Panny Marie Sněžné a Panny Marie před Týnem), které svou architekturou zaplňují celý prostor kněžiště. Dále je to edikulový (portálový) typ (Praha – hlavní oltář v kostele sv. Františka Serafínského), jenž bývá umístěn v nice. Baldachýnový oltář, který známe z poutního chrámu Jména Panny Marie v Lomci, jenž byl inspirován tím, který se nachází nad hrobem apoštola Petra v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Bývá vztyčován nad hroby mučedníků a jeho sloupy jsou tordované. Dále je to skupina rámových oltářů, které dělíme dále na akantové (Chlumek u Luže – P. Marie Pomocná), boltcové (Přistoupim – sv. Václav, Lobkovice – Nanebevzetí P. Marie) a čistě rámové. Poslední typ se používal ve starých původně středověkých kostelech, kde byl užší presbytář (Praha – sv. Jiljí). Byl pořizován též z ekonomických důvodů (Sázava – sv. Prokop). Podobně tomu bylo u iluzivních (malovaných) oltářů (Tuchoměřice – sv. Vít, Holany – sv. Máří Magdalena), jejichž architektura byla zčásti nebo zcela vytvořena pomocí nástěnné fresky. Naturalistické oltáře (Praha – kaple sv. Kříže v kostele sv. Havla) tvoří pouze sochařský soubor plastik a nenajdeme zde u nich žádné sloupy. Děj se odehrává přímo před našima očima. Vzorem pro ně se stala katedra Petri v chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Nezařaditelným je poté výjimečný hlavní oltář v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta v Kladrubech vytvořený v duchu barokní gotiky Janem Blažejem Santinim–Aichlem.

   Dalším prvkem, který v kostele nesmí chybět, jsou kazatelny. Ty bývaly u nás ve středověku většinou z kamene. V baroku se na jejich tvorbu začalo využívat nejvíce dřevo. Jsou tvořeny povětšinou ze tří částí – nástupní schodiště (nemusí být vidět), samotné řečniště a stříška zakončená sochařskou výzdobou. Stříška byla přidána z akustických důvodů, aby usměrnila tok kazatelovy řeči směrem k věřícím. Na bocích kazatelny bývají často zobrazováni čtyři evangelisté nebo čtyři církevní otcové. Pod stříškou je umístěna holubice Ducha Svatého. Na stříšce bývá socha Krista Dobrého pastýře, Mojžíše nebo zpodobnění desek Desatera. V kostelech řádů františkánů a kapucínů, kde nebývají moc zdobeny, jsou doplněny o ruku držící kříž symbolizující kazatelské poslání těchto kongregací. Podobně jako oltáře máme kazatelny naturalistické (např. z dílny Josefa Winterhaldtera st.). Některé jsou však také bizarní, kam se řadí ty v podobě velryby nebo lodě známé především z Německa.

   Nedílnou součástí vybavení chrámu jsou zpovědnice. Mohou být dvojdílné (Praha – sv. Havel), ale

většinou z estetických důvodu trojdílné. V jejich sochařské výzdobě jsou zpodobněni většinou napravení hříšníci (sv. Maří Magdaléna, král David, sv. Dismas a marnotratný syn).

   Neodmyslitelně patří k chrámu také varhany. Jejich výzdoba je v dnešní době zajímavá i pro muzikology, protože je často zdobí andílci držící v rukách dobové nástroje. Hudoucí andělíčci jsou také častým námětem fresek zkrášlujících strop nad varhany. Vedle nich se vyskytují také patroni hudby – král David a sv. Cecílie.

   Nakonec paní doktorka uvedla kostel sv. Klimenta na Starém Městě pražském, jako místo kde se v plném rozsahu zhmotnila myšlenka barokního kostela jako pozemského odrazu Nebeského Jeruzaléma.

   Poté se již za nás všechny s přednášející rozloučil PhDr. Vladimír Přibyl a nám nezbývá než se těšit na její další vystoupení na letošních Slánských rozhovorech.

(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.