Sobota 25. března 2017 / S Hasanem Zahirovićem o Scheinpflugových a Slaném

  V sobotu 25. března 2017 pokračovala Slánská akademie volného času další přednáškou věnovanou

tentokrát české literatuře. O spisovatelské rodině Scheinpflugů a jejich vztahu k městu Slanému nám přijel vyprávět neobvyklý host, čapkolog Mgr. Hassan Zahirović, Ph.D. (Ústav bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě), jenž pochází z Bosny a Hercegoviny.

   Nejprve však svého kolegu mile představila PhDr. Hana Čižinská (Národní památkový ústav, územní pracoviště Praha), která se s ním seznámila při práci na soupisu inventáře vily Karla Čapka.

   Poté se však již slova ujal přednášející a nejprve nás podrobně seznámil s genealogií rodu Scheinpflugů od 18. století až po současnost. Ten původně pocházel ze Saska, ale po příchodu do českých zemích se zcela počeštil. K zajímavostem rodiny patří to, že se dosud v každé její generaci vyskytlo mužské jméno Karel, což bylo při sepisování pozůstalosti v Čapkově vile někdy problém.

   Následně se již zaměřil na nejbližší příbuzné herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Její děd Karel Jan (1840–1923) se vypracoval z dělníka – kovolitce až na majitele továrny. Ve Slaném, kam přišel z Teplic, vlastnil malý strojírenský závod a oženil se zde s Barborou Liebscherovou.

   Olžin otec Karel Tomáš (1869–1948) dovršil svou kariéru jako novinář, kritik a spisovatel. Těsně po

studiu na slánském gymnáziu však působil jako tovární úředník a otcův společník ve firmě až do jejího zániku v r. 1919. Poté působil v Praze jako redaktor Národních listů a Lidových novin. Byl členem zednářské lóže a Syndikátu českých spisovatelů. Ve své literární tvorbě se zabýval především realistickým zobrazením rodinného a manželského života různých společenských vrstev, ale v některých jeho dílech se objevují také prvky žánrů fantasy a sci-fi. Jeho první žena Božena Fričová pocházela z Kladna. Měli spolu tři děti, vedle Olgy syna Karla a dceru Boženu. Manželka mu onemocněla tuberkulózou a jako velice mladá v r. 1911 umírá. Záhy nato se znovu žení se svou vzdálenou příbuznou Miladou Krinerovou, aby se měl kdo postarat o jeho děti.

    Bratr Olgy Karel (1899–1987) poté co vystudoval práva, se stal se literárním agentem svého švagra Karla Čapka a po jeho smrti ochráncem autorských práv jeho dědiců. Je autorem vzpomínkové knihy Můj švagr Karel Čapek. Jeho druhou ženou byla spisovatelka Jaroslava Reitmannová. Sestra Božena (1901–1984) byla manželkou dramatika Edmonda Konráda a po celý svůj život byla pro svou mladší sestřičku nepostradatelnou oporou. K jejím zásluhám patří také vzorně uspořádání Olžin archiv.

   Závěr vyprávění patřil samotné Olze (1902–1968) a jejímu dětství ve Slaném. Tuto dobu jejího života nám pan doktor přiblížil s pomocí její knihy vzpomínek Byla jsem na světě a románové autobiografie Český román. Vzpomínala tam na maminčinu nemoc, těžkou dobu po její smrti i na nelehký život za první světové války. Přečetl o tom také několik úryvků z jejího díla. Věnoval se také její touze hrát divadlo a jejím počátkům na prknech, která znamenají svět.

   Po celou přednášku byly promítány fotografie příslušníků této rodiny a domu, kde se Olga narodila a které pocházejí z Čapkovy vily.

    Čas se nachýlil k době oběda, a přestože by se o tématu dalo hovořit ještě dlouze, zbývala již pouze chvilka na dotazy posluchačů. Ty se chtěli především dovědět více o přednášejícím. Vyprávěl jim proto o svém studiu čtyř vysokých škol, pobytu v České republice a vztahu k české literatuře, ale nemohl se nezmínit o konfliktu v bývalé Jugoslávii, který poznamenal jeho osud podobně jako Olgu smrt matky a mládí prožité v době velké války. Nám nezbývalo než mu poděkovat za velice pěknou přednášku o slavné rodině spjaté s naším městem a doufáme, že ho ve Slaném, kde má hodně přátel, znovu někdy přivítáme.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

Sobota 25. února 2017 / O českém životě v Haliči 19. stol s Doc. Kaletou

  V sobotu 25. února 2017 jsme se poprvé v novém roce sešli v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, abychom vyslechli úvodní přednášku jarního semestru 11. ročníku Slánské akademie volného času. Tentokrát jsme se mohli seznámit s osudy Čechů, kteří se v 19. století rozhodli spojit svůj život s Haličí. O nich nám přijel povídat Doc. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. z Katedry středoevropských studií FF UK Praha.
   Nejprve však nás seznámil s tímto regionem, který je považován za bránu evropského Východu. V novověku se vžil název Halič pro jednu z provincií podunajské monarchie, která se oficiálně nazývala Království haličsko–vladiměřské s Velkovévodstvím krakovským a knížectvími Osvětimským a Zátorským. Tato území byla k habsburské říši připojena v r. 1772 za vlády císařovny Marie Terezie při prvním dělení Polska.
   Své pojmenování dostala provincie podle města Halyč, které bylo ve středověku sídlem knížat z rodu Rurikovců. Její západní část (s centrem v Krakově) tvořící předtím Malopolsko obývali většinou Poláci. Ve východní části (s centrem ve Lvově) nacházející na teritoriu dávného haličsko–vladiměřského knížectví, které k polskému království připojil Kazimír Veliký, převažovali Rusíni. Jejich inteligence se v 19. století dostala pod ukrajinský vliv a začala se považovat za Ukrajince. Dalšími národnostmi zde žijícími byli Židé, Karaimové a Arméni. Jihovýchodní část země v oblasti Karpat obývali Huculové. Za císaře Josefa II. započala také kolonizace Němci, kteří sem přicházeli z jihoněmeckých oblastí a také se zde začali usazovat Češi. Kolem roku 1900 jich zde žilo přibližně 10 000. Náboženské vyznání obyvatelstva bylo různorodé a záviselo na jeho etnickém původu. Byli zde římští katolíci, řečtí katolíci, pravoslavní, protestanté, příslušníci arménské apoštolské církve a vyznavači svébytné formy judaismu zvané chasidismus.
   Češi se sem dostali nejprve jako cestovatelé. Tím byl příslušník Jednoty bratrské Martin Kabátník (+ 1503), který se na své pouti do Svaté země dostal i do Lvova. Po připojení Haliče k habsburské monarchii sem přicházejí jednak ve státním zájmu jako úředníci, vojáci nebo duchovní, ale usazují se zde i jako zemědělci, hudebníci či příslušníci dalších profesí. Významný centrem života zdejších Čechů se stal Lvov. Na kulturním dění zdejší komunity se v 19. stol. podílel úředník František Jáchym. Na své cestě do Ruska se ve městě zastavil také Karel Havlíček Borovský (1821–1856), který se po návratu z carské říše stal zastáncem myšlenky austroslavismu. Po pádu tzv. Bachova absolutismu se mohl v rakouském mocnářství rozvinout spolkový život a tak došlo v r. 1867 ve Lvově k založení České besedy, která existuje dodnes. Hospodařit na statek přišla na Halič také rodina Františka Řehoře (1857–1899). Ten pro svůj zdravotní stav nemohl vykonávat práci v zemědělství, a tak se pustil do etnografického výzkumu haličských Rusínů a Huculů. Zajímal se především o jejich folklor. Psal o nich do českých periodik jako Světozor, Zlatá Praha a také do prvního čísla Slovanského přehledu. Fotografoval obyvatelstvo a sbíral různé předměty spojené s jejich životem, které posílal do Prahy manželům Náprstkovým. Ty se později staly součástí sbírek Národopisného muzea. Knihy ze Lvova zasílal do knihovny Národního muzea. Na přelomu 30. a 40. let 19. století působil nějaký čas jako úředník ve Lvově také spisovatel a historik Karel Vladislav Zap (1812–1871), který o životě obyvatel této východohaličské metropole psal do časopisů Květy české, Česká včela nebo Časopis Českého muzea. Řadu článků uzavírají Připomínky ze Lvova vydané r. 1845 v muzejním časopisu. Již předtím však vychází jeho cestopis Cesty a procházky po Haličské zemi a později využívá své poznatky o Haliči také při práci na třídílném Všeobecném zeměpisu. Zajímavou osobností spojenou se Lvovem je podmaršálek Emanuel Salamon Freidberg – Mírohorský (1829–1908), který mimo jiné zhotovil kresby polských a rusínských krojů pro heslo Halič v Ottově slovníku naučném. O českém živlu na Haliči psal úředník židovské původu Ladislav Feigl (1861–1942) v dvousvazkovém díle Sto let českého života ve Lvově (1924–1925). O chasidismus haličských Židů se zajímal Jiří Mordechaj Langer (1894–1943), který se r. 1913 vydal na Halič, aby se seznámil s jejich vírou a poté převyprávěl jejich legendy a příběhy v knize Devět bran (1937).

   Za první světové války se stala Halič jedním velkým bojištěm, a tak mnoho Čechů, kteří narukovali do rakousko–uherské armády prožilo tento konflikt právě zde a v nejhorším případě tu také nalezlo  svůj hrob. Udála se tu i pro České legie na východní frontě významná bitva u Zborova, která však pro místní je jen jednou z epizod tohoto nesmyslného konfliktu.
   Závěr přednášky patřil četným dotazům a nám nezbylo než poděkovat Doc. Kaletovi za zajímavé vyprávění o pro většinu z nás málo známé oblasti východní Evropy. Těšíme, že se s ním opět setkáme, aby nás seznámil s historií a kulturou dalších míst této části našeho kontinentu.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

S Doc. Hanušem Nyklem o východním křesťanství / sobota 10. prosince 2016

  V sobotu 10. prosince se uskutečnilo v salónku hotelu Grand poslední letošní setkání Slánské akademie volného času. Dobu předvánočního shonu nám zpříjemnila přednáška dotýkající se podstaty těchto svátků nazvaná Křesťanství Východu včera a dnes, kterou nám až z Litoměřic přijel přednést náš častý host Doc. PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR).
   Východní církve lze rozdělit do dvou hlavních skupin, a to na pravoslavné a orientální. Přednášející nám tentokrát představil ty náležející k těm druhým. Nejprve však vysvětlil, jak tomuto rozdělení vůbec došlo.
   Již záhy po svém vzniku se křesťanství začalo ze své domoviny, kterou tehdy Římané nazývali Palestina, šířit nejen do všech koutů Římské říše, ale i za její hranice. Apoštolové a jejich následníci přinesli zvěst o umučení a vzkříšení Ježíše Krista jak do center Východu, tak Západu. Nejvýznamnější z nich (Antiochie, Alexandrie, Řím a Konstantinopol) se spolu s Jeruzalémem staly později také duchovními metropolemi nového náboženství. Jejich biskupové se začali nazývat patriarchy. Postupně však docházelo k tomu, že se na řešení některých teologických otázek nemohli představitelé těchto diecézí shodnout a v církvi docházelo k rozkolům. Tomu měly zabránit všeobecné sněmy duchovenstva říše, které nazýváme ekumenickými koncily. První z nich se sešel pod vedením císaře Konstantina I. Velikého v r. 325 v Nikaii. Měly odstranit neshody a vydat závazná ustanovení pro celou církev. Avšak již závěry čtvrtého koncilu, který se uskutečnil v r. 451 v Chalkedonu, vedly k prvnímu velkému schizmatu v dějinách křesťanství. Učení o dvojí přirozenosti (božské a lidské) v (jedné) osobě Krista přijali pouze zástupci Konstantinopole a Říma. Jeho odmítnutí stálo na počátku vzniku autonomních církvích Předního východu, které se začaly formovat v průběhu 5. až 7. století. Zrod jiných církví podnítilo nestoriánství, které jako nesprávná christologická nauka bylo představiteli církve odmítnuto již v r. 331 na koncilu v Efezu.
   Prvním územím pokřtěným mimo říši se stala v r. 301 Arménie. Víra v Ježíše Krista se rozšířila také do Ibérie (dnešní Gruzie), Persie (Irán) i do daleké Indie. I tady vznikly samostatné církve, které existují dodnes.
   Do osudů většiny těchto křesťanských společenství výrazně zasáhla v 7. století islámská expanze. Z vyznavačů kdysi dominantního náboženství se postupně stali příslušníci trpěné minority. V současnosti mnohé církve v zemích, kde vznikly a staletí působily, pouze horko těžko přežívají a hlásí se k nim nepatrný zlomek tamního obyvatelstva. Někde situace došla tak daleko, že musí jejich příslušníci pro své vyznání opustit i vlast.

   K orientálním církvím řadíme: Koptskou ortodoxní církev v Egyptě (centrum Alexandrie / Káhira / zrod mnišství, hlava jejich církve – alexandrijský papež), Syrskou ortodoxní církev (kdysi Antiochie, zvaní též jako jakobité), Arménskou apoštolskou církev (Ečmiadzin, podle legendy je její vznik spojen s apoštoly Judou Tadeášem a Bartolomějem, působí i v Praze – kostel. sv Ducha na Starém Městě), Etiopskou ortodoxní církev (Addis Abeba, vznikla působením ze Sýrie a Egypta, ovlivněna judaismem, patří k nejpočetnějším), Eritrejskou ortodoxní církev (stála u vzniku křesťanství v Etiopii), Indickou ortodoxní církev (podle legendy založená apoštolem Tomášem) a Asyrskou církev Východu (dnes Chicago, zrodila se v Mezopotámii v Perské říši).
  Na závěr přednášky nám pan docent popsal arménskou ikonu, kterou si nechal zhotovit. Výklad o ní doplnila jeho manželka. Na ikoně je zpodobněno sedm arménských svatých, které zastupují jednotlivé typy světců. První z nich je biskup, kterým je zde sv. Řehoř Osvětitel, který pokřtil arménského krále Tridata III. Tím se stalo v r. 301. křesťanství státním náboženstvím Arménie. Řehoř byl jmenován prvním biskupem Arménů. Druhým je mnich, kterého zde představuje teolog a lingvista sv. Mesrop Maštoc, který vytvořil arménské písmo a liturgii. Třetím je kněz, kterým je zde konkrétně učenec a básník sv. Řehoř z Nareku, který žil kolem r. 1000 a je autorem významného díla arménské literatury Knihy nářků. Vojíni – mučedníci zde mají svého zástupce v podobě vojevůdce Vardana Marmikoniana, který zahynul v bitvě s Peršany u Avarjaru v r. 451. Panny – mučednice a mnišky zde zastupují sv. Ripsima (Hripsima) a sv. Gayane. Poslední svatý připomíná oběti arménské genocidy, kterou provedli v letech 1915 až 1918 Turci. U každého světce je nápis v arménštině a nad nimi je umístěn arménský kříž. Celé toto shromáždění světců je umístěno uvnitř chrámu, který představuje arménskou církev.
   Poté ještě zbyl čas na hojné dotazy publika, které se na přednášce sešlo ve velkém počtu. Nakonec nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání o tématu, které je stále aktuální, a poblahopřát panu doktoru k jeho čerstvé docentuře. Těšíme se, že se s ním snad opět setkáme v příštím roce, aby nás znovu zavedl do světa východního křesťanství, které je pro nás tak vzdálené. Všem pak nezbývá než popřát hezké prožití vánočních svátků a hodně zdraví i mnoho úspěchů v novém roce. Doufáme, že se všemi opět setkáme na dalších setkání Slánské akademie.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.