Nejprve však nás seznámil s tímto regionem, který je považován za bránu evropského Východu. V novověku se vžil název Halič pro jednu z provincií podunajské monarchie, která se oficiálně nazývala Království haličsko–vladiměřské s Velkovévodstvím krakovským a knížectvími Osvětimským a Zátorským. Tato území byla k habsburské říši připojena v r. 1772 za vlády císařovny Marie Terezie při prvním dělení Polska.
Své pojmenování dostala provincie podle města Halyč, které bylo ve středověku sídlem knížat z rodu Rurikovců. Její západní část (s centrem v Krakově) tvořící předtím Malopolsko obývali většinou Poláci. Ve východní části (s centrem ve Lvově) nacházející na teritoriu dávného haličsko–vladiměřského knížectví, které k polskému království připojil Kazimír Veliký, převažovali Rusíni. Jejich inteligence se v 19. století dostala pod ukrajinský vliv a začala se považovat za Ukrajince. Dalšími národnostmi zde žijícími byli Židé, Karaimové a Arméni. Jihovýchodní část země v oblasti Karpat obývali Huculové. Za císaře Josefa II. započala také kolonizace Němci, kteří sem přicházeli z jihoněmeckých oblastí a také se zde začali usazovat Češi. Kolem roku 1900 jich zde žilo přibližně 10 000. Náboženské vyznání obyvatelstva bylo různorodé a záviselo na jeho etnickém původu. Byli zde římští katolíci, řečtí katolíci, pravoslavní, protestanté, příslušníci arménské apoštolské církve a vyznavači svébytné formy judaismu zvané chasidismus.
Češi se sem dostali nejprve jako cestovatelé. Tím byl příslušník Jednoty bratrské Martin Kabátník (+ 1503), který se na své pouti do Svaté země dostal i do Lvova. Po připojení Haliče k habsburské monarchii sem přicházejí jednak ve státním zájmu jako úředníci, vojáci nebo duchovní, ale usazují se zde i jako zemědělci, hudebníci či příslušníci dalších profesí. Významný centrem života zdejších Čechů se stal Lvov. Na kulturním dění zdejší komunity se v 19. stol. podílel úředník František Jáchym. Na své cestě do Ruska se ve městě zastavil také Karel Havlíček Borovský (1821–1856), který se po návratu z carské říše stal zastáncem myšlenky austroslavismu. Po pádu tzv. Bachova absolutismu se mohl v rakouském mocnářství rozvinout spolkový život a tak došlo v r. 1867 ve Lvově k založení České besedy, která existuje dodnes. Hospodařit na statek přišla na Halič také rodina Františka Řehoře (1857–1899). Ten pro svůj zdravotní stav nemohl vykonávat práci v zemědělství, a tak se pustil do etnografického výzkumu haličských Rusínů a Huculů. Zajímal se především o jejich folklor. Psal o nich do českých periodik jako Světozor, Zlatá Praha a také do prvního čísla Slovanského přehledu. Fotografoval obyvatelstvo a sbíral různé předměty spojené s jejich životem, které posílal do Prahy manželům Náprstkovým. Ty se později staly součástí sbírek Národopisného muzea. Knihy ze Lvova zasílal do knihovny Národního muzea. Na přelomu 30. a 40. let 19. století působil nějaký čas jako úředník ve Lvově také spisovatel a historik Karel Vladislav Zap (1812–1871), který o životě obyvatel této východohaličské metropole psal do časopisů Květy české, Česká včela nebo Časopis Českého muzea. Řadu článků uzavírají Připomínky ze Lvova vydané r. 1845 v muzejním časopisu. Již předtím však vychází jeho cestopis Cesty a procházky po Haličské zemi a později využívá své poznatky o Haliči také při práci na třídílném Všeobecném zeměpisu. Zajímavou osobností spojenou se Lvovem je podmaršálek Emanuel Salamon Freidberg – Mírohorský (1829–1908), který mimo jiné zhotovil kresby polských a rusínských krojů pro heslo Halič v Ottově slovníku naučném. O českém živlu na Haliči psal úředník židovské původu Ladislav Feigl (1861–1942) v dvousvazkovém díle Sto let českého života ve Lvově (1924–1925). O chasidismus haličských Židů se zajímal Jiří Mordechaj Langer (1894–1943), který se r. 1913 vydal na Halič, aby se seznámil s jejich vírou a poté převyprávěl jejich legendy a příběhy v knize Devět bran (1937).
Závěr přednášky patřil četným dotazům a nám nezbylo než poděkovat Doc. Kaletovi za zajímavé vyprávění o pro většinu z nás málo známé oblasti východní Evropy. Těšíme, že se s ním opět setkáme, aby nás seznámil s historií a kulturou dalších míst této části našeho kontinentu.
(Pavel Zděnovec)
Další fotografie ze setkání zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat