Sobota 12.3.2016 / Oděv, schránka těla i duše

V sobotu 12. března 2016 se opět zaplnil salónek bývalého hotelu Grand ve Slaném posluchači Slánské akademie volného času, kteří si přišli vyslechnout přednášku Mgr. Zuzany Safrtalové, Ph.D. Oděv, schránka lidského těla i duše (Poznámky k renesančnímu odívání).

Lidský oděv ve všech dobách plnil vedle svého praktického účelu též funkci esteticko – sociální. Je specifickou formou hmotné kultury s duchovním rozměrem. Vyjadřoval společenské postavení majitele a také třeba jeho náboženské vyznání. Podléhal snahám o regulaci jeho podoby tak, aby byl pro určitou skupinu obyvatelstva stejný nebo naopak se stal symbolem individuality jednotlivce.
Naše putování za módou přelomu 15. a 16. století se začalo na dvoře burgundských vévodů. Úbory tamních dvořanů lze považovat za vyvrcholení vývoje pozdně gotického odívání. Burgundská móda se rozšířila i do dalších zemích (Francie) a u nás ji lze spatřit na nástěnných malbách na hradech Blatná a Zvíkov.
V té době se však začala na jihu Evropy v Itálii vytvářet nová móda, která bude později zvána renesanční. Ta respektovala přirozenou podobu lidského těla a nesnažila se ho formovat pomocí oděvu, jak se tak dělo ve středověku. K jejím centrům patřila Florencie, která byla proslulá výrobou látek a módních doplňků. Mužský oděv tvořila především giornea, krátký zřasený plášt, nebo jeho prodloužená forma se šněrováním, která je označována jako tappert. Oblékali se také dlouhé pláště zimmara, které byly typické pro vzdělance, dogaline a dlouhé lucco s kapucí. Místo kalhot se nosily speciální punčochy opatřené podešvemi, které sloužily i jako obuv. Jinak se však používaly také vysoké holínky. Výraznou součástí oděvu se stala též košile vyrobená z luxusních látek a zdobená výšivkami. Tu již zcela nezakrýval svrchní oděv. Ženské odívaní zaznamenalo významný předěl v tom, že došlo k oddělení sukně od živůtku. V šatníku žen té doby byste našli také upravenou giorneu, houppelande i tappert. Základem jejich oděvu se však stává gamurra, dlouhý svrchní plášť se širokými rukávy. Nosila se přímo na košili a podšívala kožešinou. Její letní obdobou se stala cotta, která neměla rukávy. Živůtek měl většinou rukávy upevněné pomocí šněrování, aby byly snadno vyměnitelné. Bohaté dámy oblékaly půlkruhový plášť ze sukna mantello, kterému se v Čechách říkalo mantlík. Ženy, které chtěly dosáhnout renesančního ideálu krásy – plavých vlasů a bílé pleti – si vlasy vybělovaly na slunci za pomocí citronové šťávy a klobouku zvaného solana nebo účesy doplňovaly prameny surového hedvábí. Italská móda známá třeba z portrétů florentských malířů přišla spolu s renesančním uměním do českých zemích na přelomu 15. a 16. století. Na Moravě je spojena se dvorem uherského a českého Matyáše Korvína a jeho nástupců v Budíně, kde působili vlašští umělci. Dokladem jsou portrétní medailony zdobící zámky v Tovačově a Moravské Třebové. V Čechách jsou prvním dokladem pronikání této módy nástěnné malby ve Smíškovské kapli v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

Daleko větší význam však měla pro české země tzv. reformační móda, jenž se zrodila na území Svaté říše římské národa německého. Je spojena s vystoupením Martina Luthera proti odpustkům v r. 1517 a šířením protestanství. Člověk již podobou svého oděvu měl vyjadřovat svou příslušnost k reformovanému náboženství. Jeho šat měl být proto prostý, střízlivý a strohý, barvy nejlépe černé nebo tmavého odstínu. Symbolizoval rezervovanost toho, který ho nosil. Základem mužského oděvu byla šuba, což byl plášť ze sukna či brokátu, podšívaný kožešinou nebo hedvábnou látkou. Jejím charakteristickým prvkem byl otočený šálový límec, který ukazoval podšívku, jenž mohla být z luxusní kožešiny. Reprezentační typ se nazýval renerenda. Velmi těsné nohavice nahradily punčochy a krátké kalhoty zvané plundry, které se šily z dvojí látky, přičemž ta jemná spodní se vytahovala rozparky ven. Košile byly volné a dlouhé s bohatě nabíranými rukávy. Kolem krku mohl být vyšívaný tuhý stojáček – tzv. saský límec. Pánské obuvi se říká hubaté střevíce. Ženský oděv měl majitelku představit jako vzornou manželku či cudnou dceru. Definitivně se ustálilo oddělení živůtku od sukně. Hluboké dekolty vyplnila řasená košile se zdobeným saským límcem. Dekolt někdy zakrýval krátký pláštík zvaný kolár. Sukně bývaly bohatě zřasené. Rukávy živůtků bývaly úzké s prostřihy a výrazným vyvláčením spodní košile nebo široce nabírané. Na hlavách jak ženy, tak muži nosili barety, pod nimiž mohli mít síťky na

vlasy zvané calotte, jenž často byly podkládány sametem. V českých zemích měly vdané ženy povinnost nosit pokrývku hlavy, jenom svobodné dívky mohli chodit prostovlasé nebo s věnečky. Rozšířilo se proto mnoho způsobů zakrytí hlavy, objevují se různé podoby čepců i turbanů, později i klobouky. Reformační móda zpodobněná např. na obrazech Albrechta Dürera či Lukáše Cranacha st. se do Čech rozšířila ze Saska. Můžeme se s ní seznámit prostřednictvím děl Mistra Litoměřického oltáře nebo Mistra IW.
Závěr patřil památce z našeho regionu Oltářním křídlům z Paršenku (Hozpozínku u Velvar, kol. r. 1520), na kterých jsou vyobrazeni sv. Kateřina, sv. Barbora, sv. Vít a sv. Václav. Jsou oblečeni v oděvech, které v sobě spojují prvky italské renesanční a německé reformační módy.
Na konci zodpověděla Dr. Safrtalová četné dotazy a nám nezbylo než poděkovat za milou návštěvu a těšit se, že se s ní opět někdy setkáme. Zájemcům poté lze doporučit její knihu, jejíž titul je shodný s názvem přednášky. (Pavel Zděnovec)

Další snímky ze setkání zde.

Sobota 20. 2. 2016 / O Karaimech s Doc. PhDr. Petrem Kaletou, Ph.D.

V sobotu 20. února 2016 v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném za hojné účasti posluchačů začal jarní semestr jubilejního desátého ročníku Slánské akademie volného času. Nejprve se slova ujal PhDr. Vladimír Přibyl, který přivítal přítomné a vzpomenul na ty, kteří mezi námi již nemohou být – na zemřelé Mgr. Marii Součkovou († 13. 2. 2016) a Ing. Stanislava Bureše († 7. 1. 2016) – akademie bez nich již nebude nikdy tím, čím bývala, konstatoval.
Poté již před nás předstoupil nám už známý host Doc. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. z Katedry středoevropských studií FF Univerzity Karlovy v Praze. Tentokrát přijel představit svoji knihu Tajemné etnikum z Krymu, která se zabývá národem Karaimů a emigrací jejich příslušníků do meziválečného Československa; jeden z nich Dr. Ivan Karakoz žije ve Slaném a na přednášce byl přítomen i se svými přáteli.
Karaimové jsou jedním z nejmenších etnik dosud žijících v Evropě. Současně se však jedná o náboženskou skupinu, která bývá někdy označovaná jako karaité. Jejich název je odvozen od hebrejsko-arabského slova kara, které v češtině znamená číst a vztahuje se k Bibli.
 Jejich náboženství vzniklo v 8. až 9. století v arabské Mezopotámii a je spojováno se jménem židovského učence Anana ben Davida z Basry. Od tradičního judaismu se liší tím, že neuznává Talmud a Mišnu a závazná je pro něj pouze písemná forma Tóry. Z Písma svatého vedle Pěti knih Mojžíšových (Pentateuch) hrají v jejich víře také významnou roli Knihy proroků Izajáše a Jeremiáše a Žalmy. Nejvyšší duchovní představitel se nazývá v ruštině hacham a v polštině hachan. V čele jednotlivých obcí poté stojí hazzan. Místo, kde se odehrávají jejich náboženské obřady, se jmenuje kenesa (první v 8. století n. l. v Jeruzalémě) a podobá se synagoze. Stejně jako Židé se řídí lunárním kalendářem. V důsledku migrace se do 12. století Karaimové rozšířili do Evropy, Asie a Afriky. V současnosti jsou jejich významnými centry Izrael (Jeruzalém) a Egypt (Káhira).
Původ východoevropských Karaimů je spojen s Krymem, kam se jejich předci přistěhovali patrně již za Byzantské říše. Bývají však také považování za potomky Chazarů nebo Kypčaků. Krym byl totiž místem, kde se po staletí střetávaly různé národy Východu a Západu. Jejich jazyk, karaimština, náleží do skupiny jazyků turkických (kypčacké – západokypčacké ). Je rozdělen do tří dialektů podle oblastí, kde se postupně usadili. Jejich centrem na Krymu se stalo Čufut – Kale a v dobách tatarského chanátu zastávali důležité postavení, nemuseli platit daně a uplatnili se ve významných funkcích ve státní správě. Z Krymského poloostrova se postupně dále rozšířili do konce 14. st. na území dnešní Litvy a Ukrajiny. V současnosti také žijí v Polsku (Varšava, Vratislav, Krakov, Gdaňsk a Štětín). Z významných osobností karaimské národnosti Doc. Kaleta zmínil třeba zakladatele karamaistiky, a to jako vědního oboru, Abrahama Firkoviče, zvaného hadži – baba (poutník – otec), architekta Simu (Semjona) Isaakoviče Minaše, mimo jiné tvůrce nádraží v Rybinsku, nebo hachana Seraja Šapšala, představitele krymských a litevských Karaimů a nakonec i matematika Abrahama Semojloviče Bezikoviče.

Do Československa se dostali Karaimové v důsledku bolševické revoluce a následné občanské války v Rusku. Spolu se zbytky Bílé armády odcházeli v r. 1920 z Krymu také příslušníci tohoto velmi vzdělaného etnika jako součást ruské inteligence, která prchala před komunisty. Přes Istanbul odcházeli na Balkán, kde se usazovali v Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii. Některým nabídla azyl také mladá československá republika. Hovoří se zhruba o 50 až 65 Karaimech, kteří měli možnost tady studovat na vysokých školách. V důsledku jazykové bariéry se jednalo především o technické obory. Graduovali tak jako chemici (Sinan / Semjon / Borju, Isaak Chadži), konstruktéři (Savelij Chadži) či významní zootechnici (Andrej Karakoz) či geologové (Michail Katyk). Mezi emigranty byli také umělci jako malířka Jevgenija / Ženja / Chadži – Minašová nebo zakladatel moderní mozaiky u nás Michail Ajvaz, spolupracovník Maxe Švabinského. K dohledání osudů některých pomohla korespondence, kterou v důsledku událostí z let 1939-1945 museli vést s hachanem Serajou Sapšalem, aby dokázali, že nejsou židovské národnosti, a nemuseli sdílet krutý osud Židů. V České republice již žije pouze pár potomků těchto migrantů a shodou okolností dokonce jeden v našem městě. Také po celé Evropě nežije již mnoho příslušníků tohoto tajemného etnika a tak lze jen doufat, že alespoň nezanikne povědomí o něm a jeho kultuře. K tomu také měla přispět tato přednáška Petra Kalety. Těm, kdo se chtějí o Karaimech dovědět více, nezbývá než doporučit výše zmíněnou knihu, rozhodně stojí za přečtení. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

Sobota 12.12.2015 / U sv. Ignáce na Karlově náměstí s Helenou Čižinskou

   V sobotu 12. prosince 2015 se posluchači Slánské akademie volného času již po sedmé vydali na exkurzi po památkách stověžaté matičky Prahy. Tentokrát naše kroky směřovaly ke kostelu sv. Ignáce na Karlově náměstí, kde jsme se setkali s naší milou pražskou památkářkou PhDr. Helenou Čižinskou. Poté, co jsme vstoupili do chrámu a usadili se do bohatě vyřezávaných kostelních lavic, vyslechli jsme její výklad o historii kostela.

   Nejprve se však krátce zmínila o osudu předchozích sakrálních staveb na tomto náměstí. To bylo podle svého původního účelu až do r. 1848 nazýváno Dobytčí trh a jeho vznik souvisel s výstavbou Nového Města pražského založeného v r. 1348 Karlem IV. Za něho zde vyrostla dřevěná stavba zvaná věž zázraků, z níž se v první pátek po Velikonocích ukazovali davům poutníků svaté ostatky patřící především k říšskému korunovačnímu pokladu. Tato slavnost se podle nejcennějších relikvií nazývala svátkem sv. Kopí a Hřebů Páně a konala se až na přerušení v době husitských válek do roku 1437. V letech 1382 až 1393 byla ve středu náměstí postavena bratrstvem Obruče a kladiva kaple Těla a Krve Páně, sv. Felixovi a Adauktovi. Ti měli jako patroni štěstí a bohatství zajistit novoměstským měšťanům prosperitu. Tehdy patrně vznikla také nová kamenná věž, která nahradila dřevěnou konstrukci. Z ní byla též vyhlašována důležitá nařízení, tak došlo třeba k zveřejnění textu basilejských kompaktát. R. 1404 byla kaple předána Karlově univerzitě a stala se místem pohřbů univerzitních mistrů. Po Bílé hoře se dostala do správy jezuitů, kteří se rozhodli u ní vybudovat svoji novoměstskou kolej. Za Josefa II. došlo v r. 1784 k jejímu uzavření a krátce poté byla r. 1789 zbořena. Zachovali se pouze desky se zněním kompaktát, které jsou dnes vlastnictvím Národního muzea.

   Následně ve svém výkladu pokračovala průvodkyně krátkým shrnutým dějin řádu jezuitů a poté přikročila již k historii „sv. Ignáce“. Jezuitská novoměstská kolej, která měla původně stát ve středu náměstí u kaple Božího Těla, ale pro zákaz městské rady k tomu nedošlo, byla vystavěna v letech 1658-1702 zpočátku patrně podle návrhu architekta Carla Luraga. Ten je také tvůrcem raně barokního kostela sv. Ignáce, který byl budován v letech 1655-1677. Od r. 1671 se na stavbě podílel stavitel Martin Reinner a dokončení kostela (vstupní portikus, hudební portikus a věž) je dílem Pavla Ignáce Bayera z konce 17. století. Tvůrci pozoruhodné štukové výzdoby fasády a interiéru se stali italští sochaři Antonio a Tomasso Soldatiové. Většinu obrazů pro kostel vytvořili malíři raného baroku Jan Jiří Heinsch a závěru „copové ho slohu“ jezuita Ignác Raab;  plastiky pocházejí převážně z dílen Richarda Jiřího Prachnera, Matouše Václava Jäckela, Jana Jiřího Bendla a Františka Ignáce Weisse. Zobrazují jezuitské světce (sv. Ignáce, sv. Františka Xaverského, sv. Františka Borgiáše, sv. Aloise Gonzagu), křesťanské prvomučedníky (sv. Libora a sv. Barboru), české zemské patrony (sv. Václava). Na výzdobě chrámu se však podíleli také další umělci, a to až do poloviny minulého století. Po zrušení jezuitského řádu se stal kostelem farním, ale po obnovení Tovaryšstva se sem v druhé polovině 19. století opět jezuité vrátili, i když už ne jako vlastníci, s přestávkou komunistického režimu v něm působí dosud.

   Poté následovala vlastní prohlídka kostela, který je jednolodní s bočnými kaplemi a tribunami, jak je pro jezuity typické. K lodi je připojen mělký pravoúhlý presbytář, za kterým se nachází rozlehlá sakristie. Průvodkyně nejprve popsala hlavní oltář, který svou mohutností vyplňuje celý závěr kněžiště. Nachází se na něm velký obraz Sv. Ignác vstupující do slávy nebeské z r. 1688 od J. J. Heinsche. Před ním jsou dva novobarokní oltáře Srdce Kristova a Srdce Panny Marie. Za pozornost stojí také bohatě zdobená kazatelna, ve spodní části řešená do tvaru lastury. Po té jsme si prohlédli jednotlivé postranní kaple. Ty mají bohatou štukovou i freskovou výzdobu a jsou plné obrazů a soch. Snad nejvíce nás zaujala Dušičková kaple, kde se nachází obrazový cyklus Podobenství o marnotratném synu od J. Umlaufa z r. 1875, barokní nástropní freska s námětem Posledního soudu; na oltáři je Heinschův obraz Ukřižovaní s dušemi očistci. Z kaple sv. Františka Borgiáše jsme vstoupili do velké sakristie, jejíž strop je zdobený jemnou štukaturou. Po schodišti jsme poté vystoupali na tribuny, z nichž jsme si mohli pořádně prohlédnout štukatérskou výzdobu stropu kostela. Tu tvoří vedle všude přítomných andělů postavy jezuitských světců a bysty zemských patronů. Viděli jsme také nově zrekonstruované varhany. Na závěr jsme sestoupili do tzv.  Družinské

kaple, kde se scházeli členové jezuitských náboženských bratrstev. Její výzdoba je převážně z 19. století; za pozornost jistě stojí prosklená skříň, ve které jsou vystaveny prapory a korouhve. Zde naše exkurze skončila. Rozloučili jsme se s Dr. Čižinskou a poděkovali jí za poutavý výklad a za organizaci této exkurze. 

   Toto byla poslední akce Slánské akademie v tomto roce, a proto nezbývá než popřát všem krásně prožité vánoční svátky a mnoho zdraví i štěstí v novém roce. Doufejme, že se opět všichni sejdeme v jarním semestru tohoto jubilejního ročníku. (Pavel Zděnovec)

Další snímky z exkurze zde.