Sobota 12.3.2016 / Oděv, schránka těla i duše

V sobotu 12. března 2016 se opět zaplnil salónek bývalého hotelu Grand ve Slaném posluchači Slánské akademie volného času, kteří si přišli vyslechnout přednášku Mgr. Zuzany Safrtalové, Ph.D. Oděv, schránka lidského těla i duše (Poznámky k renesančnímu odívání).

Lidský oděv ve všech dobách plnil vedle svého praktického účelu též funkci esteticko – sociální. Je specifickou formou hmotné kultury s duchovním rozměrem. Vyjadřoval společenské postavení majitele a také třeba jeho náboženské vyznání. Podléhal snahám o regulaci jeho podoby tak, aby byl pro určitou skupinu obyvatelstva stejný nebo naopak se stal symbolem individuality jednotlivce.
Naše putování za módou přelomu 15. a 16. století se začalo na dvoře burgundských vévodů. Úbory tamních dvořanů lze považovat za vyvrcholení vývoje pozdně gotického odívání. Burgundská móda se rozšířila i do dalších zemích (Francie) a u nás ji lze spatřit na nástěnných malbách na hradech Blatná a Zvíkov.
V té době se však začala na jihu Evropy v Itálii vytvářet nová móda, která bude později zvána renesanční. Ta respektovala přirozenou podobu lidského těla a nesnažila se ho formovat pomocí oděvu, jak se tak dělo ve středověku. K jejím centrům patřila Florencie, která byla proslulá výrobou látek a módních doplňků. Mužský oděv tvořila především giornea, krátký zřasený plášt, nebo jeho prodloužená forma se šněrováním, která je označována jako tappert. Oblékali se také dlouhé pláště zimmara, které byly typické pro vzdělance, dogaline a dlouhé lucco s kapucí. Místo kalhot se nosily speciální punčochy opatřené podešvemi, které sloužily i jako obuv. Jinak se však používaly také vysoké holínky. Výraznou součástí oděvu se stala též košile vyrobená z luxusních látek a zdobená výšivkami. Tu již zcela nezakrýval svrchní oděv. Ženské odívaní zaznamenalo významný předěl v tom, že došlo k oddělení sukně od živůtku. V šatníku žen té doby byste našli také upravenou giorneu, houppelande i tappert. Základem jejich oděvu se však stává gamurra, dlouhý svrchní plášť se širokými rukávy. Nosila se přímo na košili a podšívala kožešinou. Její letní obdobou se stala cotta, která neměla rukávy. Živůtek měl většinou rukávy upevněné pomocí šněrování, aby byly snadno vyměnitelné. Bohaté dámy oblékaly půlkruhový plášť ze sukna mantello, kterému se v Čechách říkalo mantlík. Ženy, které chtěly dosáhnout renesančního ideálu krásy – plavých vlasů a bílé pleti – si vlasy vybělovaly na slunci za pomocí citronové šťávy a klobouku zvaného solana nebo účesy doplňovaly prameny surového hedvábí. Italská móda známá třeba z portrétů florentských malířů přišla spolu s renesančním uměním do českých zemích na přelomu 15. a 16. století. Na Moravě je spojena se dvorem uherského a českého Matyáše Korvína a jeho nástupců v Budíně, kde působili vlašští umělci. Dokladem jsou portrétní medailony zdobící zámky v Tovačově a Moravské Třebové. V Čechách jsou prvním dokladem pronikání této módy nástěnné malby ve Smíškovské kapli v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

Daleko větší význam však měla pro české země tzv. reformační móda, jenž se zrodila na území Svaté říše římské národa německého. Je spojena s vystoupením Martina Luthera proti odpustkům v r. 1517 a šířením protestanství. Člověk již podobou svého oděvu měl vyjadřovat svou příslušnost k reformovanému náboženství. Jeho šat měl být proto prostý, střízlivý a strohý, barvy nejlépe černé nebo tmavého odstínu. Symbolizoval rezervovanost toho, který ho nosil. Základem mužského oděvu byla šuba, což byl plášť ze sukna či brokátu, podšívaný kožešinou nebo hedvábnou látkou. Jejím charakteristickým prvkem byl otočený šálový límec, který ukazoval podšívku, jenž mohla být z luxusní kožešiny. Reprezentační typ se nazýval renerenda. Velmi těsné nohavice nahradily punčochy a krátké kalhoty zvané plundry, které se šily z dvojí látky, přičemž ta jemná spodní se vytahovala rozparky ven. Košile byly volné a dlouhé s bohatě nabíranými rukávy. Kolem krku mohl být vyšívaný tuhý stojáček – tzv. saský límec. Pánské obuvi se říká hubaté střevíce. Ženský oděv měl majitelku představit jako vzornou manželku či cudnou dceru. Definitivně se ustálilo oddělení živůtku od sukně. Hluboké dekolty vyplnila řasená košile se zdobeným saským límcem. Dekolt někdy zakrýval krátký pláštík zvaný kolár. Sukně bývaly bohatě zřasené. Rukávy živůtků bývaly úzké s prostřihy a výrazným vyvláčením spodní košile nebo široce nabírané. Na hlavách jak ženy, tak muži nosili barety, pod nimiž mohli mít síťky na

vlasy zvané calotte, jenž často byly podkládány sametem. V českých zemích měly vdané ženy povinnost nosit pokrývku hlavy, jenom svobodné dívky mohli chodit prostovlasé nebo s věnečky. Rozšířilo se proto mnoho způsobů zakrytí hlavy, objevují se různé podoby čepců i turbanů, později i klobouky. Reformační móda zpodobněná např. na obrazech Albrechta Dürera či Lukáše Cranacha st. se do Čech rozšířila ze Saska. Můžeme se s ní seznámit prostřednictvím děl Mistra Litoměřického oltáře nebo Mistra IW.
Závěr patřil památce z našeho regionu Oltářním křídlům z Paršenku (Hozpozínku u Velvar, kol. r. 1520), na kterých jsou vyobrazeni sv. Kateřina, sv. Barbora, sv. Vít a sv. Václav. Jsou oblečeni v oděvech, které v sobě spojují prvky italské renesanční a německé reformační módy.
Na konci zodpověděla Dr. Safrtalová četné dotazy a nám nezbylo než poděkovat za milou návštěvu a těšit se, že se s ní opět někdy setkáme. Zájemcům poté lze doporučit její knihu, jejíž titul je shodný s názvem přednášky. (Pavel Zděnovec)

Další snímky ze setkání zde.