Sobota 16. 5. 2015 / PhDr. Michaela Selmi Wallisová; Vývoj středověké Prahy očima archeologa

V sobotu 16. května 2015 se v salónku bývalého hotelu Grand uskutečnila poslední

přednáška jarního semestru Slánské akademie volného času. Archeoložka PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D. (Česká společnost archeologická) nám přišla naznačit proměny sídelní struktury na území středověkého pražského souměstí.

Nejdříve se zmínila o počátcích Prahy. Mezi archeology se vedou spory, zda nejprve vznikl Pražský hrad a poté k němu přiléhající podhradí, nebo zda kníže Bořivoj I. vybudoval své nové sídlo již nad existujícím osídlením na území dnešní Malé Strany. V podhradí se soustředila výroba železa a probíhal zde čilý obchodní ruch (nález kupeckých vah v Josefské ulici). Výroba zbraní a zemědělského nářadí bylo strategickou činností, kterou chtěl mít panovník pod svou kontrolou. Avšak nebezpečí vzniku požárů a znečištění ovzduší jí vykazovaly na okraj osídlení. Proto došlo k jejímu přemístění na druhý břeh řeky. S tím souvisí také stavba dřevěného mostu a cesty k němu vedoucí. Její pozůstatky (dřevěné rošty) byly po několikaletém výzkumu zdokumentovány ve sklepech malostranských domů.

Pravý břeh Vltavy sloužil zprvu jako místo pro pohřby. Nalezlo se zde několik raně středověkých pohřebišť. Záhy však sem svou činnost přenesli výrobci železa. Osídlovaní však nezačalo, jak se předpokládalo v místech dnešního Staroměstského náměstí, ale blíže k řece (nálezy v Žatecké ulici). Po výstavbě jezů na řece se však tato oblast stala místem záplav, a proto se lidé začali stěhovat dál od řeky. Během 12. století je přesunuta metalurgická činnost na území pozdějšího Nového Města. Za vlády krále Václava I. (†1253) poté vzniká Staré Město pražské, které je obehnáno kamennou hradbou.

V prostoru budoucího Nového Města pražského vznikají sídliště především podél cesty z Pražského hradu na Vyšehrad a v jeho podhradí. Některá z nich jako např. Opatovice měla možnost PhDr. Selmi Walisová archeologicky prozkoumat. Typickou zástavbou těchto osad byly zemnice a polozemnice. Velkým překvapením pro odborníky však byla existence kamenných obytných budov. Při stavbě obchodního centra Palladia na náměstí Republiky se nalezly zbytky románského paláce, který byl zničen při výstavbě staroměstských hradeb, aby se nemohl stát útočištěm případných oblehatelů města. Paní doktorka nás blíže seznámila se svým výzkumem v lokalitě Na Slupi.

Archeologický průzkum zde byl prováděn v souvislosti s výstavbou garáží. Výhodou tohoto místa bylo, že po vzniku Nového Města nebyl zastavěn a stavební činnost zde probíhala až v 19. století. To mimo jiné dokládají městské plány např. Huberův (1769) nebo Jütnerův (1815). Našla se zde dvě pohřebiště – jedno laténské a druhé raně středověké. Paradoxem bylo, že se lépe zachovalo to starší, jež tvořilo několik keltských hrobů s poměrně chudou posmrtnou výbavou. Nalezly se však především stopy po výrobě železa a stříbra v raném středověku. Významným objevem byl nález sušící pece, která sloužila pro sušení bahenní železné rudy. Při zkoumání objektů sloužící při výrobě stříbra bylo zjištěno, že olovo potřebné pro tento proces bylo patrně dováženo z okolí Krakova. Další místo, kde naše přednášející také prováděla svůj výzkum, se nachází v ulici Na Poříčí. I zde se vyrábělo železo, jak dosvědčují nálezy tavících a vysoušecích pecí. Zajímavé bylo i vytápění jedné z nalezených zemnic. Otopné zařízení tvořila několikrát přestavovaná pec, která byla od stěny zemnice oddělena kamennou plentou.

 Závěr patřil tomu, co lze nalézt na takové středověké skládce. Ta naše vznikla postupem času v místech nedaleko rotundy sv. Longina, u které jsme nedávno byli. Vodní zdroj zde byl postupně zanášen bahnem, až se postupem doby proměnil v smetiště, kde končily především rostlinné a živočišné odpady. Archeologové zde však nalezli také nůž, část kroužkové zbroje, sponu na opasek, gotický zámek s klíčem, různé textilie a škrpál.

Na konci zbyl prostor na otázky obecenstva. PhDr. Vladimír Přibyl měl dotaz ohledně stravování ve středověku. Nám poté nezbývalo než poděkovat Dr. Selmi Wallisové poděkovat, že i přes zdravotní indispozici, mezi nás přišla a přát si, že bude mít v budoucnu při nějaké další příležitosti možnost vyslechnout podobně poutavé vyprávění o jejích dalších archeologických výzkumech. Jí a jejím kolegům také přejeme dostatek finančních prostředků na jejich práci. (Pavel Zděnovec). Další snímky ze setkání zde.

Sobota 25. 4. 2015 / Kapitoly z čínské kultury – Dr. Zlata Černá, Příběhy o lásce a lidová tradice

V sobotu 25. dubna 2015 pokračoval v rámci Slánské akademie cyklus přednášek o čínské kultuře, tentokrát přijela PhDr. Zlata Černá (Česko-čínská společnost) vyprávět o milostných příbězích v lidové tradici.

Naše přední sinoložka však nejprve vzpomenula na to, jak se do Náprstkova muzea dostala sbírka čínského umění malíře Ludvíka Kuby, kterému a jeho vztahu k našemu městu je věnována nově instalovaná výstava Ludvík Kuba a Slaný v Galerii Ludvíka Kuby v Březnici. Na její přípravě se podílel i PhDr. Vladimír Přibyl, který předal Zlatě Černé katalog této výstavy.

Poté se již Dr. Zlata Černá věnovala vlastnímu tématu svého vystoupení. Nejprve se zmínila o tom, že vysoká literatura staré Číny neznala příběhy o lásce, které by končily tragicky. Vyskytovala se v ní melancholie a smutek z konce manželského soužití. Následně se věnovala postavení ženy v čínské společnosti. Ta byla vždy patriarchální a žena v ní proto zastávala druhořadé místo. Přesto však oproti jiným společnostem měli ve staré Číně poměrně velkou volnost a vyskytovaly se v ní proto … „generálky, vědkyně a umělkyně“.  V lidové tradici se poté objevují ženy bojovnice. To dokumentovala převyprávěním dvou příběhů – legenda o Mu Lan a vyprávění o rodině Jang.

Prvý příběh vypráví o dívce, která se nechala odvelet do vojska místo svého starého otce. V mužském přestrojení dosáhla velitelského postu a po skončení dvanáctileté služby se rozhodla vrátit domů. Předtím jí přijal panovník, který jí hodlal svěřit nějaký úřad, ale ona toužila pouze po návratu a tak ji obdaroval na cestu velbloudem. Na cestě jí doprovázejí její bojovníci, kteří až poté, co se doma v dívčí komnatě ustrojí do ženských šatů a nalíčí se, seznají, že po celou dobu válčili po boku ženy. V umění jsou zobrazovány tyto výjevy: Loučení s rodinou, Mu Lan – velitelka, Mu Lan s velbloudem, návrat domů. Druhý příběh je o tom, že za války odejdou všichni mužští příslušnici rodu Jang bojovat a doma zůstanou jen ženy. Vesnici, v které žijí, přepadnou nepřátelé a nezbývá tedy nic jiného, aby se vetřelcům postavily. Ženy se ozbrojí a bojují s nepřítelem.

Tragické milostné příběhy čínské literatury vyprávějí podobně jako ty evropské o ostrém střetu člověka se společností. Jejich hrdinkami jsou „silné ženy“ a „slabí muži“, jejichž vztah pro nepřejícnost okolí končí tragicky. Obsah některých z nich, které vyšli ve výboru ze staré lidové poezie pod názvem Zpěvy od Žluté řeky, jenž přeložil a přebásnil Jaromír Vochala, nám také přiblížila dr. Černá. Prvým takovým příběhem patřícím ještě do čínské mytologie je vyprávění o Nebeské přadleně a Pasáčkovi. Existuje ve dvou verzích, z nichž ta starší je stručnější. Obě vyprávějí o pasáčkovi, který se zamiluje do dcery Nebeského císaře. Ve starší verzi na jejich milostný vztah přijde císař a navěky je oddělí. V druhé je Pasáček sirotkem, kterého vychovává jeho starší bratr, jehož manželka ho vyžene a z dědictví po rodičích mu dá pouze starého buvola. Pasáček pozoruje, jak se koupe Nebeská přadlena, která na zem sestoupila se svými společnicemi. Ukradne ji suknici, poté se do sebe zamilují, mají rodinu. Císař však vztahu nepřeje a donutí dceru k návratu. Pasáček s dětmi vystoupí v kůži buvola na nebesa. Aby nemohli být spolu, Nebeská císařovna vytvoří Stříbrnou řeku (Mlíčnou dráhu), která manžely na věky rozdělí. Pouze jednou do roka postaví straky přes řeku most a oni se mohou setkat. Ten den se slaví jako svátek žen a dívky se modlí za šťastné manželství.

Druhým je tragický případ mladé ženy, která je provdaná za drobného úředníka. Manželé se milují, ale jejich vztahu nepřeje manželova matka, u které žijí. Ta ženu trápí, když je její manžel na služebních cestách, a nutí syna k rozvodu, protože si pro syna přeje „lepší partii“, kterou je dcera jejího souseda. Poslušný syn matce vyhoví a ženu pošle k její rodině, avšak tajně jí slíbí, že až se situace uklidní, povolá jí znovu k sobě. Žena se tedy s hanbou vrátí domů a její rodina je rozhodnuta jí znovu provdat. Než však dojde k nové svatbě, žena oděná ve svatebních šatech a nesená ve svatebních nosítkách poprosí o to, aby se mohla pomodlit, a na mostě skočí do vody a utopí se. Když se o tom dozví její bývalý manžel, tak se oběsí.

Krátké úryvky z toho to příběhu nám dr. Zlata Černá přečetla. Další příběh se nám jeví jako pohádkový a vypráví o bílém a zeleném (černém) hadu. Je o buddhistickém mnichovi, který odhalí, že jistý lékárník žije s „ne-člověkem“ a rozhodne se jejich svazek zničit. Žili dva hadi – bílý a zelený, kteří meditací dosáhnou toho, že se promění v lidi – dvě krásné dívky. Na jezeře vstoupí do loďky lékárníka a bílá paní se za do něho zamiluje. Žije s ním a zelená paní jí dělá společnici; do života však vstoupí mnich, který pozná, že nejsou lidé. Ten lékárníka přesvědčí, aby ženu sledoval v poledne, kdy se na krátko promění v hada. Ten poslechne, a když spatří, jak se mu manželka proměňuje v hada, zemře. Bílá paní se vydá do západního ráje, kde získá lék, a manžela přivede k životu. Zakrátko k nim mnich znovu přijde, když je bílá paní těhotná a odvede lékárníka do kláštera. Bílá paní se pro něj vypraví a lékárník uteče z kláštera. Na mostě prosí lékárník bílou paní o odpuštění. Její společnice zelená paní chce lékárníka proklát mečem, avšak bílá paní jí to nedovolí a manželu odpustí. Bílá paní poté porodí syna. Poslední mnichova návštěva se odehraje, když je bílá paní oslabena šestinedělím, a podaří se mu jí zabít. Bílá paní je pochována pod pagodou. Zelená vychová jejího syna, který nakonec přivede matku opět do života.

Čtvrtý příběh, který se podobně jako předchozí hraje v tradičním čínském divadle, pojednává o starém muži a jeho rozmazlené dceři. Ta milovala studium a byla sečtělá. Rozhodla se proto, že se jako chlapci vydá na studijní cestu a otce přesvědčila, aby k tomu svolil. Studenti tehdy cestovali po soukromých školách po celé Číně, než mohli složit úřednickou zkoušku. Dívka v mužském přestrojení se tedy se svou společnicí vydala na podobnou cestu a při studiu bydlela se studentem, který za celou dobu nepoznal, že je žena. Po roce studia se vracela domů a její spolubydlící se nabídl, že jí doprovodí domů. Dívka stále jako chlapec vyprávěla studentovi, že má sestru, kterou by si mohl vzít. Když dojde domů, zjistí, že již otec má pro ni vyhlédnutého ženicha. Zatím studentovi dojde, kdo byl jeho „přítelem“, a milenci se setkají. Rozloučí se. Dívka v den svatby, kdy přinesou svatební nosítka, si přes červený svatební šat navleče bílý (tzn. pohřební) spáchá sebevraždu. Mladík podlé jedné varianty spáchá sebevraždu na jejím hrobu (a poté z mohyly vyletí dva motýli), anebo podle druhé se oběsí.

Poslední příběh o lásce mezi mužem a ženou, který jsme mohli vyslechnout, se odehrává na císařském dvoře. Nový panovník se rozhodne vytvořit svůj harém, a proto vyšle úředníka s malířem, aby vyhledal vhodné dívky a nechal pro něj udělat jejich portréty. V jedné provincii však žila krásná, ale chudá dívka, která nemohla, ale ani nechtěla zaplatit úředníkovy za svůj obraz. Ten proto nechal udělat záměrně ošklivý portrét, aby císař dívku nevybral. Ta se však na panovníkův dvůr přesto dostane, avšak jako konkubíně její na dvoře vyhrazeno poslední místo. Jednou však císař přijde do paláce, kde dívka bydlí a zamiluje se do ní. Úředník uteče ke kočovníkům a dosáhne toho, že jejich chán požádá císaře o ruku jedné z čínských princezen, jinak že s ním povede válku. Panovníkovy konkubíny měli postavení princezen a úředník proto chána přesvědčí, aby právě požadoval tu dívku. Ta se tedy musí k němu vypravit, ale na hranicích spáchá sebevraždu utopením.

Čas sobotního dopoledne rychle uplynul a naše setkání s Dr. Černou muselo skončit. A nám nezbylo, než jí poděkovat za milou návštěvu a těšit, že s ní opět někdy otevřeme některou další kapitolu z čínské kultury. (Pavel Zděnovec) 

Několik fotografií ze setkání zde

11. dubna 2015 / Prohlídka Sv. Štěpána na Novém Městě pražském s PhDr. Helenou Čižinskou

V sobotu 11. dubna 2015 jsme v hojném počtu absolvovali první letošní pražskou exkurzi Slánské akademie, jejímž cílem se stal kostel sv. Štěpána na Novém Městě. Před chrámem nás přivítala zasvěcená průvodkyně  historička umění – PhDr. Helena Čižinská.

První naše kroky vedly do přilehlého parku na místě zaniklého hřbitova. Zde dr. Čižinská zahajila výklad – nejprve se zmínila o vesnici Rybník či Rybníček, která se nacházela v těchto místech a po vzniku Nového Města se stala jeho součástí. Vedle názvu ulice Na Rybníčku tuto osadu do dnes připomíná románská rotunda sv. Longina. V polovině 19. století jí hrozilo zbourání, ale přispěním Společnosti Národního muzea se to mu podařilo zabránit. V r. 1844 bylo znovu zahájeno její částečné užívání pro náboženské účely, avšak svoji církevní funkci začala plně plnit až v 1. polovině 20. století, kdy byla renovována a znovu vysvěcena.

Další pozornost byla věnována hřbitovní zvonici, jež byla postavena v letech 1600 – 1604, aby nahradila tu původní dřevěnou. Ze zvonů zbyl po válečných rekvizicích pouze Štěpán z roku 1490 od novoměstského zvonaře Jiřího. Neméně zajímavý byl renesanční portál budovy bývalé farní školy – dnes Španělský kulturní institut Cervantes.

Poté jsme se věnovali již vlastnímu kostelu. Jeho stavba probíhala v letech 1351 až 1401, kdy byla dokončena věž. Byl postaven jako jeden ze dvou hlavních farních kostelů Karlem IV. založeného Nového Města pražského. V 19. století byl regotizován architektem Josefeme Mockerem.

Prohlídku jsme začali u venkovní kaplí Branbergerů z r. 1736. Je to mříži chráněná otevřená

barokní nika uvnitř vyzdobená freskou Posledního soudu od J. Zinnera z r. 1739, v které je umístěn sochařsky bohatě zdobený kamenný oltář s obeliskem. Nachází se na severní straně svatostánku, kde byla přistavěna k sakristii. V kostele naše průvodkyně krátce pohovořila o jeho historii, zmínila se o tom, že je zde pohřben slavný barokní sochař Matyáš Bernard Braun a že se zde konaly svatby hudebních skladatelů Bedřicha Smetany a Josefa Suka. Poté jsme se vydali na prohlídku interiéru – zastavili se Reinerova obrazu Kázání sv. Vojtěcha na Zelené hoře. K nejvýznamnějším památkám kostela však je gotický deskový obraz P. Marie Svatoštěpánské z 15. století. Kostel se může pochlubit i nedávno restaurovanými díly Karla Škréty (sv. Václav, sv. Ludmila). Dalším barokním malířem, jehož práce zdobí kostel, byl Matyáš Zimprecht – autor hlavního oltářního obrazu Kamenování sv. Štepána. K pravé boční lodi přiléhá kaple Kornelská z let 1684 - 1686 s původní mříží a oltářem s Zimprechtovým obrazem Snímání z kříže. Vedle ní jsme si všimli zbytků původní gotické nástěnné malby (kol. r. 1450). Z vybavení kostela je nutno ještě připomenout gotickou kamennou kazatelnu s pozdně renesanční stříškou, gotickou cínovou křtitelnici a barokní lavice.

Nakonec nám nezbylo než PhDr. Heleně Čižinské poděkovat za její výklad a za nevšední možnost navštívit pro nás méně známý pražský kostel a těšit se na další pokračování při putování za pražskými památkami. (Pavel Zděnovec)

Snímky ze setkání (V. Přibyla a D. Šmolíkové) zde