S Pavlem Helanem o Božské komedii – sobota 1.3.2014

V sobotu 1. března 2014 v salonku bývalého hotelu Grand zahájil ThDr. Mgr. Pavel Helan,Th. D. (Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy) svou přednáškou Dante Alighieri a Božská komedie jarní semestr osmého ročníku Slánské akademie volného času. Její prvá polovina byla věnována osudům nejslavnějšího italského básníka a druhá poté jeho nejvýznamnějšímu dílu.

Přednášející nás nejprve zavedl na dvůr císaře Fridricha II. Štaufa na Sicílii, kde vznikl pod vlivem provensálské trubadúrské poezie nový básnický styl zvaný také jako sladký, který se mimo jiné vyznačoval tím, že básně v něm složené byly napsány v rodném jazyce poetů a ne v latině, jak to bylo tehdy obvyklé. Tento styl postupem času rozšířil také do Toskánska, kde se jedním z jeho představitelů stal Dante Alighieri. Ten se narodil ve znamení blíženců roku 1265 ve Florencii do středně zámožné guelfské rodiny Alaghiera degli Alaghieri, jehož předkové byli šlechtického původu. Základního vzdělání dosáhl na jedné z řádových škol, jenž zřídili dominikáni u Santa Maria Novella a františkáni u Santa Croce. Nějaký čas poté studoval na univerzitě v Bologni, avšak nezískal žádný akademický titul. Za určitou dobu poté se oženil s Gemmou z významného rodu Donátů, která mu byla zaslíbena již v dětství a s kterou měl minimálně čtyři děti. Jeho osudovou ženou však byla tajemstvím zahalená Beatrice, která snad pocházela z rodu Portinari a stala se manželkou Simona dei Bardi. Láska k ní se stala námětem jeho prvního literárního díla sborníku milostné poezie Nový život. Dante se zapojil do politického života svého města, což se mu stalo osudným. Náležel ke straně tzv. bílých guelfů vedené rodem Cerchi, jež byla nepřátelsky naladěna proti tehdejšímu papeži Bonifáci VIII. a tehdy byla ve městě u moci. Když se však účastní v roce 1301 diplomatického poselstva do Říma, dochází ve Florencii k převratu, vlády se ujímají jejich protivníci, přívrženci Bonifáce, tzv. černí guelfové a Dante je se svými spolustraníky odsouzen k doživotnímu vyhnanství. Zbytek života poté většinou stráví na dvorech vládců italských městských států ve Veroně, Padově či Ravenně. Přesto stále doufá, že se bude moci vrátit do rodného města. Své naděje vkládal také do dědečka císaře Karla IV., Jindřicha VII. Lucemburského, který se jako zvolený římský král vydal v roku 1310 do Itálie za císařskou korunou. Doufal, že ten dobude Florencii a umožní důstojný návrat vyhnancům. Komplikovaná politická situace však neumožnila Jindřichovi, přestože dosáhl císařské korunovace v Římě, naplnit básníkovy naděje a jeho nenadálá smrt v 1313 poté definitivně zhatila všechny plány o obnově císařské moci v Itálii. Dante své procísařské sympatie vyjádřil ve svém politickém spise De monarchia. Ve vyhnanství také vznikla další jeho díla – nedokončená „encyklopedie“ tehdejšího vědění nazvaná Hostina a také nedokončený latinský traktát O rodném jazyce. Vrcholem jeho tvorby se však stává Božská komedie, na které pracoval pravděpodobně dvacet let a kterou dokončil téměř krátce před svou smrtí. Básník umírá v roce 1321 v Ravenně na horečku způsobenou snad malárií a je zde také pohřben. Jeho ostatky zde i přes veškerou snahu Florentanů zůstávají dodnes.

Po přestávce se již dr. Pavel Helan věnoval samotné Božské komedii. Provedl nás jejími třemi částmi a my jsme, podobně jako básník, putovali nejprve Peklem, poté Očistcem a nakonec Rájem. V pekle se zastavil u osudů milenců Paola da Rimini a Francesky da Polenta (také da Rimini) a rodiny hraběte Ugolina della Gherardesca. Svůj výklad prokládal přednesem vybraných pasáží Komedie a to jak v originále, tak v českém překladě. Pozornost věnoval také výtvarným dílům inspirovaných tímto dílem, jako jsou jeho ilustrace vytvořené Sandrem Botticellim nebo Gustavem Doré a obrazy Eugena Delacroixe. Zabýval se také historií překladů Božské komedie do českého jazyka. Vyzdvihl především překlad O. F. Bablera z padesátých let minulého století a také připomenul ten nejnovější od V. Mikeše. Ten si mohli zájemci prohlédnout. Na závěr nezbývá než Pavlu Helanovi poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že k nám někdy v budoucnu opět zavítá. Všem poté Božskou komedii doporučit jako vhodnou četbu nastávajícím postním období a ti, kdo se chtějí dovědět více o Dantovi, mohou se začíst do některého z jeho životopisů (např. I. Montanelli, Dante a jeho doba, Odeon, Praha 1981.) Pavel Zděnovec

Dakší snímky ze setkání zde

S Hanušem Nyklem o ruské literatuře (8.část) – 14.12.2013

Závěrečnou tečkou podzimního semestru VIII. ročníku Slánské akademie se stala přednáška PhDr. Hanuše Nykla Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR) z cyklu věnovanému ruské kultuře, která se uskutečnila v sobotu 14.12.2013 v salónku bývalého hotelu Grand. Tentokrát byla věnovaná spisovatelům Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi a Nikolaji Semjonoviči Leskovovi; na závěr také pravoslavné ikoně Narození Přesvaté Bohorodičky.
Nejprve však připadl PhDr. Vladimíru Přibylovi nelehký úkol sdělit posluchačům smutnou zprávu, že nás nedávno nenadále a navždy opustil jeden ze spolupracovníků akademie P. Jan Nepomuk Jiřiště, děkan litoměřické biskupské kapituly a farář v Bělé pod Bezdězem. Mnozí z nás jistě vzpomínají na jeho přednášku o křesťanské ikonografii, která proběhla v rámci prvého ročníku, nebo na některou z exkurzí, na které nám dělal zasvěceného průvodce.
Poté se ujal slova Hanuš Nykl a začal vyprávět o dvou ruských autorech, kteří pocházeli ze stejné (orlovské) gubernie. Současně však svými postoji vytvářejí určitý protiklad, Ivan Turgeněv patřil ke skupině těch, kteří usilovali o největší přimknutí Ruska k západní Evropě a její kultuře (tzv. západnici), naopak Nikolaj Leskov byl jedním z představitelů těch, jež chtěli uskutečnit obrodu své země návratem ke kořenům její národní svébytnosti (tzv. slavjanofilové).
Prvý na řadu v rámci přednášky přišel Ivan Sergejevič Turgeněv (*1818 Spasskoje u Orla, †1883 Bougival u Paříže). Přestože pocházel z bohaté šlechtické rodiny, jeho dětství nebylo příliš šťastné, jako syn bývalého důstojníka, jenž doma vládl pevnou rukou, vyrůstal v drsných rodinných poměrech. Studoval filosofii na univerzitách v Moskvě a Petrohradě, načež následovala studia v Německu na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Po svém návratu do Ruska však nenalezl v oboru uplatnění a proto se vydal na cestu literáta. V Petrohradě se seznámil s jeho celoživotní láskou, slavnou zpěvačkou Pauline Viardtovou. Roku 1852 přes zákaz carské cenzury vydal článek o Gogolovi, a proto byl zatčen a vykázán do vyhnanství na své rodné sídlo Spasskoje. Na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., mu byl tento trest v roce 1854 zrušen a on se odebral do Paříže. Většinu života poté strávil v cizině, především ve Francii, a do své vlasti se vracel pouze nakrátko v době lovů do Orla. Stal se prvním ruským literátem 19. století, jehož dílo se proslavilo na Západě. Přestože počátky jeho tvorby jsou spojeny s básnickými díly, do povědomí čtenářstva se zapsal především jako prozaik s romantickým pohledem na ruský venkov, jeho prostý lid a okolní přírodu, avšak také jako kritik nevolnictví. Z povídek a novel lze připomenout především ty nejslavnějších, k nimž bezesporu patří Lovcovy zápisky (soubor povídek o lovu a lovcích, které jsou současně kritikou nevolnictví) nebo Jarní vody. Bohatá byla také jeho románová tvorba, kterou tvoří tyto tituly Rudin (tzv. zbytečný člověk), Šlechtické hnízdo (sídlo šlechtice jako centrum kultury a vzdělání, teorie malých činů – změna drobnou prací), Dým (ruská emigrace), V předvečer (národně osvobozenecký boj v Bulharsku), Novina (galerie ruských revolucionářů, národníků) a Otcové a děti (generační problémy).
Poté následoval portrét mladšího z těchto dvou autorů Nikolaje Semjonoviče Leskova (*1831,Gorochovo, †1895 Petrohrad). Ten pocházel z nebohaté úřednické rodiny, vyrostl u bohatého strýce a studoval orlovské gymnázium, které však pro smrt otcovu a zkázu rodinného jmění v důsledku velkých požárů nedokončil. Musel se proto již od mládí protloukat životem, jak se dalo. Nejprve působil jako úředník, dodatečně si doplnil vzdělání a poté se stal obchodním zástupcem, jenž procestoval Rusko i Evropu. Pobýval také v Čechách, kde navštívil vedle již tehdy u zahraničních hostů oblíbených Mariánských Lázní také i Prahu. Od roku 1872 působil na ministerstvu osvěty, byl však pro své kritické názory na tehdejší poměry shledán jako nespolehlivý a tak byl propuštěn. Poté se již věnoval pouze své spisovatelské činnosti. Avšak i v literárních kruzích si udělal, podobně jako Dostojevský, mnoho nepřátel svým negativním postojem k revolučním a nihilistickým náladám převládajícím tehdy v „pokrokově smýšlející“ části společnosti. Náměty své prozaické tvorby čerpal z různých i méně obvyklých prostředí. Zachytil tak ve svých dílech život ruské vesnice a její výjimečné obyvatele (Kalvárie), pronásledovanou sektu starověrců (Zapečetěný anděl), příslušníky provinční i petrohradské společnosti, mezi nimi ruské Němce, (Ostrované, Duchovenstvo sborového zpěvu, Soumrak knížecího rodu, Železná vůle) a také revolucionáře a nihilisty (Není kam). Jako tvůrce ruských skazových vyprávění se pokusil přiblížit k lidové tradici (např. Očarovaný poutník). Jeho patrně nejznámějším dílem se však stalo drama Lady Macbeth Mcenského újezdu, jež se stalo námětem pro libreto stejnojmenné opery Dmitrije Šostakoviče.
Po přestávce se naše pozornost obrátila k výtvarnému umění. Přednášející opět představil další typ ruské pravoslavné ikony tentokrát s námětem Narození Přesvaté Bohorodičky.
Na závěr se patří dr. Hanuši Nyklovi poděkovat za zajímavou přednášku, popřát mu, aby jeho chystaná kniha vyšla co nejdříve, a těšit se, že zase někdy znovu mezi nás zavítá. Všem pak se sluší popřát krásně prožité vánoční svátky, mnoho štěstí a zdraví do nového roku a doufat, že se všichni opět v pořádku sejdeme na jaře v dalším semestru Slánské akademie. (Pavel Zděnovec)
Další snímky zde

Vzpomínky na minulost I. – sobota 7.12.2013

Nepřízeň počasí způsobila, že původně ohlášená přednáška Doc. PhDr. Františka Gabriela, Ph.D., Hrady severních Čech, se nemohla uskutečnit. Dozvěděli jsme se však, že bychom o ní neměli přijít a je plánovaná pro jarní semestr, uvidíme. Přesto však setkání Slánské akademie 7. prosince 2014 v salónku bývalého hotelu Grand proběhlo ke spokojenosti všech přítomných. Úlohy přednášejícího se pohotově ujal zakladatel akademie a dlouholetý vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný PhDr. Vladimír Přibyl. Nejprve však proběhlo opožděné předání diplomu Luboši Horovi z Kladna. Poté Vladimír Přibyl upozornil na dvě výstavy v Národní galerii v Praze, které mají určitý vztah k programu akademie, nebo ke Slanému. První z nich je výstavní projekt CM 863 (Svatý Cyril a Metoděj. Dějiny - tradice - úcta), který se koná v Anežském klášteře do 2. 2. 2014. V této souvislosti připomenul přednášku dr. Vladimíra Vavřínka o cyrilometodějské misii na Velkou Moravu. Upozornil nás, že na výstavě, vedle archeologických nálezů z velkomoravské doby, projevů úcty k těmto světcům od středověku až nedávné minulosti, nalezneme také současná díla moderního umění: Šindlerovy výtvarné návrhy inspirované hlaholicí, netradiční Hřebíčkova plastika Cyrila a Metoděje a Theimerovy dveře baziliky San Clemente v Římě z r. 2000.

Druhým připomenutím byla retrospektivní výstava celoživotního díla Ludvíka Kuby nazvaná Ludvík Kuba – poslední impresionista, která probíhá do 6. 4. 2014 v Salmovském paláci na Hradčanech. Vladimír Přibyl přiblížil vztah tohoto folkloristy, spisovatele a malíře ke Slanému, k jeho zdejším přátelům a připomněl také akce konané v letošním roce v našem městě k stoletému výročí jeho narození, na nichž se spolu s naší kolegyní Olgou Černušákovou podílel.
Následovalo představení dvou publikací vydaných odborem kultury MěÚ Slaný. Jedná se jednak o sborník příspěvků ze Slánských rozhovorů z minulého roku – Klášter premonstrátek v Doksanech a Slánsko, který je možné zakoupit ve slánském Infocentru. Druhou je drobný tisk z edice Památky Slaného a Slánska, jež je tentokrát věnována nedávno opravené soše Panny Marie Karlovské z Velvar.

Poté se již přednášející věnoval vlastnímu tématu tohoto setkání a tím bylo ukázat stav církevního památkového fondu na Slánsku a Kladensku – Vzpomínky na minulost. Nejdříve představil vizualizaci galerie, která by snad v budoucnu mohla vzniknout přestavbou špýcharu v Palackého ulici ve Slaném (arch. Michal Sborwitz - na obrázku dole) – podle přednášejícího je však dnes její realizace – díky nezájmu všech – již pouhým snem, byť projekt na galerii je zpracován ve stupni pro stavební řízení, a to včetně vitrín a výběru exponátů. Své místo zde mělo nalézt i sakrální umění, které se dnes, a to zejména z důvodu krádeží v kostelech, nachází v depozitáři skryto zrakům návštěvníků památek.
Poté již začal představovat jednotlivé svatostánky v regionu. Na promítaných fotografií jsme mohli spatřit, jak byly kostely zařízeny na počátku 90. let – vzpomínka na minulost – a jaký je jejich současný stav. Ten je dán jednak tím, že vybavení jejich interiérů bylo rozkradeno nebo muselo být před nájezdy lapků uschováno. Naskytl se nám tak mnohdy bezútěšný pohled na naše kulturní dědictví. Před přestávkou jsme tak imaginárně prošli tyto chrámy: kostel sv. Štepána ve Pcherách (zajímavý obraz Panny Marie Družecké), kostel sv. Lukáše ve Svárově (zde zaujal příběh shořelého oltáře) a kostel sv. Petra a Pavla v Unhošti. Po ní následovaly kostel sv. Bartoloměje v Hostouni, kostel sv. Jana Křtitele v Dubí, kostel sv. Mikuláše ve Vrapicích (vynikající barokní zařízení, nyní v depozitu) a zámecká kaple Nejsvětější Trojice v Kolči (celkově havarijní stav).
Tou byl tento trochu smutný výčet památek (snad v naději) ukončen; příležitostně bychom uvítali pokračování tohoto „putování“ někdy v budoucnu. Na závěr je třeba poděkovat Vladimíru Přibylovi, jak se pohotově zhostil této nenadálé situace, a popřát jemu i jeho kolegům mnoho úspěchů v záchraně našeho kulturního dědictví. (Pavel Zděnovec)