Nejprve však připadl PhDr. Vladimíru Přibylovi nelehký úkol sdělit posluchačům smutnou zprávu, že nás nedávno nenadále a navždy opustil jeden ze spolupracovníků akademie P. Jan Nepomuk Jiřiště, děkan litoměřické biskupské kapituly a farář v Bělé pod Bezdězem. Mnozí z nás jistě vzpomínají na jeho přednášku o křesťanské ikonografii, která proběhla v rámci prvého ročníku, nebo na některou z exkurzí, na které nám dělal zasvěceného průvodce.
Poté se ujal slova Hanuš Nykl a začal vyprávět o dvou ruských autorech, kteří pocházeli ze stejné (orlovské) gubernie. Současně však svými postoji vytvářejí určitý protiklad, Ivan Turgeněv patřil ke skupině těch, kteří usilovali o největší přimknutí Ruska k západní Evropě a její kultuře (tzv. západnici), naopak Nikolaj Leskov byl jedním z představitelů těch, jež chtěli uskutečnit obrodu své země návratem ke kořenům její národní svébytnosti (tzv. slavjanofilové).
Prvý na řadu v rámci přednášky přišel Ivan Sergejevič Turgeněv (*1818 Spasskoje u Orla, †1883 Bougival u Paříže). Přestože pocházel z bohaté šlechtické rodiny, jeho dětství nebylo příliš šťastné, jako syn bývalého důstojníka, jenž doma vládl pevnou rukou, vyrůstal v drsných rodinných poměrech. Studoval filosofii na univerzitách v Moskvě a Petrohradě, načež následovala studia v Německu na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Po svém návratu do Ruska však nenalezl v oboru uplatnění a proto se vydal na cestu literáta. V Petrohradě se seznámil s jeho celoživotní láskou, slavnou zpěvačkou Pauline Viardtovou. Roku 1852 přes zákaz carské cenzury vydal článek o Gogolovi, a proto byl zatčen a vykázán do vyhnanství na své rodné sídlo Spasskoje. Na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., mu byl tento trest v roce 1854 zrušen a on se odebral do Paříže. Většinu života poté strávil v cizině, především ve Francii, a do své vlasti se vracel pouze nakrátko v době lovů do Orla. Stal se prvním ruským literátem 19. století, jehož dílo se proslavilo na Západě. Přestože počátky jeho tvorby jsou spojeny s básnickými díly, do povědomí čtenářstva se zapsal především jako prozaik s romantickým pohledem na ruský venkov, jeho prostý lid a okolní přírodu, avšak také jako kritik nevolnictví. Z povídek a novel lze připomenout především ty nejslavnějších, k nimž bezesporu patří Lovcovy zápisky (soubor povídek o lovu a lovcích, které jsou současně kritikou nevolnictví) nebo Jarní vody. Bohatá byla také jeho románová tvorba, kterou tvoří tyto tituly Rudin (tzv. zbytečný člověk), Šlechtické hnízdo (sídlo šlechtice jako centrum kultury a vzdělání, teorie malých činů – změna drobnou prací), Dým (ruská emigrace), V předvečer (národně osvobozenecký boj v Bulharsku), Novina (galerie ruských revolucionářů, národníků) a Otcové a děti (generační problémy).
Poté následoval portrét mladšího z těchto dvou autorů Nikolaje Semjonoviče Leskova (*1831,Gorochovo, †1895 Petrohrad). Ten pocházel z nebohaté úřednické rodiny, vyrostl u bohatého strýce a studoval orlovské gymnázium, které však pro smrt otcovu a zkázu rodinného jmění v důsledku velkých požárů nedokončil. Musel se proto již od mládí protloukat životem, jak se dalo. Nejprve působil jako úředník, dodatečně si doplnil vzdělání a poté se stal obchodním zástupcem, jenž procestoval Rusko i Evropu. Pobýval také v Čechách, kde navštívil vedle již tehdy u zahraničních hostů oblíbených Mariánských Lázní také i Prahu. Od
roku 1872 působil na ministerstvu osvěty, byl však pro své kritické názory na tehdejší poměry shledán jako nespolehlivý a tak byl propuštěn. Poté se již věnoval pouze své spisovatelské činnosti. Avšak i v literárních kruzích si udělal, podobně jako Dostojevský, mnoho nepřátel svým negativním postojem k revolučním a nihilistickým náladám převládajícím tehdy v „pokrokově smýšlející“ části společnosti. Náměty své prozaické tvorby čerpal z různých i méně obvyklých prostředí. Zachytil tak ve svých dílech život ruské vesnice a její výjimečné obyvatele (Kalvárie), pronásledovanou sektu starověrců (Zapečetěný anděl), příslušníky provinční i petrohradské společnosti, mezi nimi ruské Němce, (Ostrované, Duchovenstvo sborového zpěvu, Soumrak knížecího rodu, Železná vůle) a také revolucionáře a nihilisty (Není kam). Jako tvůrce ruských skazových vyprávění se pokusil přiblížit k lidové tradici (např. Očarovaný poutník). Jeho patrně nejznámějším dílem se však stalo drama Lady Macbeth Mcenského újezdu, jež se stalo námětem pro libreto stejnojmenné opery Dmitrije Šostakoviče.Po přestávce se naše pozornost obrátila k výtvarnému umění. Přednášející opět představil další typ ruské pravoslavné ikony tentokrát s námětem Narození Přesvaté Bohorodičky.
Na závěr se patří dr. Hanuši Nyklovi poděkovat za zajímavou přednášku, popřát mu, aby jeho chystaná kniha vyšla co nejdříve, a těšit se, že zase někdy znovu mezi nás zavítá. Všem pak se sluší popřát krásně prožité vánoční svátky, mnoho štěstí a zdraví do nového roku a doufat, že se všichni opět v pořádku sejdeme na jaře v dalším semestru Slánské akademie. (Pavel Zděnovec)
Další snímky zde
Žádné komentáře:
Okomentovat