Sobota 4. června / Za památkami Lounska a Mostecka

V sobotu 4.června 2016 jsme se rozloučili s jarním semestrem Slánské akademie volného času tradiční exkurzí. Již po čtvrté jsme se vydali za památkami Českého středohoří a naším cílem bylo tentokrát Lounsko a Mostecko. Zasvěceného průvodce nám opět dělal PhDr. Vít Honys z Národního památkového ústavu – odborného pracoviště Ústí nad Labem.
První naší zastávkou byl kostel sv. Matouše v Dobroměřicích, který pochází z 2. pol. 13. stol. V průběhu staletí byl několikrát přestavován, a tak zde najdeme prvky gotického, renesančního a barokního slohu. Poslední velkou úpravou prošel v r. 1907, kdy mělo být původní vybavení kostela nahrazeno novým, zhotoveným v novogotickém stylu. Naštěstí k tomu nedošlo, a proto zde můžeme vidět raně barokní oltář a kazatelnu z 2. pol. 17. stol. Oltářní obrazy jsou však novodobou prací místního umělce MUDr. Vondry, který se inspiroval díly starých italských mistrů. Každého návštěvníka však nejvíce zaujmou částečně zachovalé nástěnné malby patrně z konce 14. stol. Horní pás, který se vine celým kostelem, má za námět Pašijový cyklus. Severní stěnu z větší části zdobí svatováclavská legenda. Spodní pás je poté vyhrazen výjevům ze života sv. Maří

Magdaleny. Na jižní stěně je velká freska se sv. Kryštofem. Dále jsou zde náměty ze Starého Zákona, z nichž se podařilo identifikovat nepříliš časté zobrazení Joba. V kostele nás přivítala starostka obce Ing. Ivana Sihlovcová, která se výrazně podílí na péči o tuto památku, a dr. Honys nás podrobně seznámil s historií stavby.
Dopolední program poté pokračoval v Kozlech, kde jsme si prohlédli restaurovanou bohatě polychromovanou barokní sochu sv. Jana Nepomuckého, která je dílem bratra slavného Matyáše Bernarda Brauna Dominika. Na soklu se nachází reliéf se sv. Prokopem. Poté jsme se vydali na krátkou procházku k železnému krucifixu v úvalu pod vsí. Opukový sokl zdobí rokokové reliéfy zobrazující světce, z nichž patrně nejlépe je proveden sv. Václav. Z úst dr. Honyse jsme se dozvěděli podrobnosti o restauraci těchto památek a mohli jsme si prohlédnout i fotografie dokumentující jednotlivé etapy jejich oprav.
Kolem poledne jsme se vydali do Loun, kde byla přestávka na oběd. Kdo chtěl, mohl si prohlédnout městskou památkovou zónu, kterou tvoří mimo jiné zbytky opevnění (Žatecká brána, parkánová hradba s baštami), pozdně gotický chrám sv. Mikuláše nebo dům rytířů Sokolů z Mor.
Po dobrém jídle nás čekal Bedřichův Světec, kde se nachází zajímavý kostel sv. Jakuba Staršího. Původně románský tribunový kostel z 1. pol. 13. stol. prošel podobně jako mnoho dalších několika přestavbami, a tak je dnes směsicí několika stavebních slohů. Nejstarší památka na Mostecku se pyšní fragmentárně zachovanými nástěnnými malbami, které pocházejí z několika období. Do 14. stol. je kladena výzdoba vítězného oblouku (poprsí proroků a Sibyly, stětí dvou mučednic sv. Kateřiny a sv. Doroty / ? /, zobrazení Svaté mše), sanktuáře (Bolestný Kristus) a svorníků. Pozdně renesanční malbu zastupuje především fragment Poslední večeře či Svatby v Káni galilejské a epitaf s Ukřižováním. Zbytek je poté z doby raně

barokní. Z inventáře vzniklého v baroku se dnes v kostele nic nezachovalo. V předsíni kostela se nacházejí dva poškozené náhrobky (patrně z let 1521 a 1571). O svatostánku mimo našeho průvodce pohovořil také Ing. Bořek Valvoda, tajemník Sdružení pro obnovu kostela sv. Jakuba v Bedřichově Světci.

Následující zastávkou byla biofarma Zámecké sady Chrámce, kterou nás provedla její majitelka Olga Syrovátková. Její součástí je také budova bývalého zámku a památkově chráněný špýchar z r. 1815. Stavební vývoj zámku byl složitější. Původní gotická tvrz ze 14. století byla přestavěna v renesanci na zámecké sídlo a to bylo do dnešní podoby proměněno po r. 1800, kdy došlo k přestavbě prvního patra v duchu klasicismu. Po socialistickém hospodaření Státního statku Most, který objekt využíval k rekreačním účelům, byli majitelé, kteří ho získali v restituci, nuceni přistoupit k náročné restauraci. Mimo jiné také sochy sv. Jana Nepomuckého, která byla umístěna v zámeckém parku. Její místo dnes zaujala zdařilá kopie z románského cementu a opravené torzo skulptury zdobí přízemí zámku. V zahradě se nachází také sloup se sochou Krista Ecce Homo z r. 1698, který sem byl přestěhován z vesnice Saběnice, která měla ustoupit těžbě uhlí. Po zajímavém výkladu naší hostitelky si mnozí z nás koupili některý z nabízených produktů, kterými jsou mošty, džemy a pálenky vyrobené především z hrušek.

Posledním místem našeho putování se stala kaple sv. Víta v Sinutci. Ta byla postavena někdy na sklonku 17. stol. nedaleko zázračného pramene, kam již dávno předtím směřovali především poutníci, které trápily oční nemoci. Sama stavba je zajímavá svou podobou. Zvenku nijak neobvyklá obdélná stavba s polygonálním závěrem totiž v sobě ukrývá centralizující prostor vytvořený čtvercem s okosenými nárožími s nikami. Pravděpodobně problémy se statikou byly příčinou toho, že snad v r. 1738 došlo k přistavění opěráku k jihozápadnímu nároží. Tehdy byla také před vchodem do kaple vybudována zděná obdélníková ohrada s portálem. Její smysl dodnes zůstává záhadou. Z vybavení kaple se do dnešních dnů nic nezachovalo a sama kaple v důsledků událostí po II. světové válce málem zanikla. Této památky v havarijním stavu se však v r. 2009 ujal Spolek pro záchranu kaple sv. Víta a začal s postupnou obnovou areálu. Doufáme tedy, že ji již čekají pouze lepší časy. Jedním z členů spolku je také dr. Honys, který nás seznámil s průběhem dílčích oprav, které se již podařilo uskutečnit. Informoval také o akcích, které se zde pořádají, aby se toto místo zapsalo do povědomí veřejnosti. Jedním z nich je také Svatomarkovské procesí, které se koná každoročně poslední dubnovou sobotu.

Poté nezbývalo než poděkovat našemu milému průvodci dr. Honysovi za zasvěcený odborný výklad, popřát mu mnoho zdaru v jeho záslužné práci a dobrou cestu domů do Teplic. Také my jsme se vydali na zpáteční cestu do svých domovů a byli jsme rádi, že i přes nepříznivou předpověď nám počasí vcelku přálo a výlet se nám po všech stránkách vydařil.
Na závěr poté již zbývá jen znovu poděkovat všem, kdo se přípravě jubilejního desátého ročníku akademie podíleli, především PhDr. Vladimíru Přibylovi a Aleně Urbanové z odboru kultury MěÚ Slaný, popřát všem krásně prožité letní měsíce a doufat v pokračování našich setkání zase na podzim.
(Pavel Zděnovec)

Další snímky naleznete zde.

Počátky Vítkovců z pohledu archeologie / sobota 14.5.2016

V sobotu 14. května 2016 se uskutečnilo v bývalém salonku hotelu Grand ve Slaném poslední setkání

jarního semestru jubilejního desátého ročníku Slánské akademie volného času. Na úvod vzpomenul PhDr. Vladimír Přibyl na některé okamžiky spojené s existencí akademie. Následně nás Ivo Horňák, ředitel Kulturních zařízení města Slaného, pozval na další ročník hudebního festivalu Varhany znějící. Poté se již ujala slova archeoložka PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D. (Česká společnost archeologická), která si pro nás připravila přednášku Počátky Vítkovců – archeologický výzkum sídla Vítka I. z Prčice v Prčici.
V roce 2011, kdy se připomínalo 400. výročí úmrtí posledního Rožmberka Petra Voka, došlo v Prčici k objevu sídla jeho předka Vítka I., zakladatele šlechtického rodu Vítkovců. Tento významný velmož sloužil několika českým panovníkům z rodu Přemyslovců. Poprvé se s ním setkáváme na dvoře krále Vladislava I., kde vykonával hodnost nejvyššího stolníka (1169) a tento úřad spravoval i za jeho nástupců snad nepřetržitě až do r. 1177. Vyznamenal se také v diplomatických službách, když byl spolu s pražským biskupem posílán ke dvoru císaře Fridricha I. Barbarossy. Dvakrát se s ním setkáváme ve funkci kastelána, a to nejprve za vlády Soběslava II. (1177) a později za panování Vladislavova syna Bedřicha na Práchni (1184). Na Bedřichově straně stál v r. 1179 v bitvě u Loděnic. Ten byl Soběslavem poražen a Vítek byl spolu s dalšími předáky zajat, avšak pro jeho významné postavení mu nebyly jako ostatním uříznuty uši. V. r. 1189 se se svým synovcem Sezemou účastní kolokvia v Sadské a těsně před svou smrtí (1192) vykoná pouť k Božímu hrobu do Jeruzaléma. Umírá r. 1194 a jeho potomci stojí na počátku šlechtických rodů pánů z Krumlova, z Rožmberka, z Hradce, z Landštejna, ze Stráže a z Ústí.
V souvislosti s bitvou u Loděnic se poprvé také dovídáme o Prčici, kde v době bojů tábořilo vojsko Bedřichova straníka, znojemského knížete Konráda Oty. Po bitvě sem dorazil i Bedřich se zbytkem své armády, aby poté spolu vyrazili ku Praze, kde v rozhodujícím střetu v místě později zvaném Na Bojišti nad Soběslavem zvítězili. Spojitost Vítka s Prčicí dokazuje pouze jediná Bedřichova listina z let 1184/1185, kde je uváděn jako Vítek z Prčice. Patrně zde spravoval panovníkův majetek. Historici předpokládají, že jeho zdejší sídlo sousedilo s románským tribunovým kostelem sv. Vavřince, se kterým bylo spojeno vlastním vchodem dosud patrným na západní straně kostelní věže. Svému účelu však sloužilo pouze krátce, protože již jeho syn Vítek III. z Prčice a Plankenberka si nechává zbudovat v Prčicích nové sídlo v místech pozdějšího zámku, které však po vystavění hradu Příběnice ztrácí na významu. Prčice v držení Vítkovců zůstala až do dvacátých let 14. století, kdy přešla do rukou Beneše a Jana z Choustníka.

Revitalizace Vítkova náměstí v Prčici umožnila v letech 2010 a 2011 archeologický výzkum, který přinesl poznatky, jak to zde na přelomu 12. a 13. století vypadalo. Za nejvýznamnější objev je považováno nalezení zahloubeného objektu o velikosti 8,5 x 6,6 m, který byl určen jako součást Vítkova sídla. Že tomu tak bylo, dokazují cenné nálezy, které lze spojit se životem vyšších vrstev raně středověké společnosti. Vedle keramických střepů se značkami se zde nalezly kosti koňů a věci ze železa (hřebíky, klíče a podkova). Pozornost však především upoutají tři románské prsteny, z nichž jeden je zdoben motivem trojlístku a další se zachoval včetně drahého kamene, a poškozená šachová figurka. K dataci nálezu přispěly také dvě vykopané mince, které byly určeny jako denár českého knížete Bedřicha a denár uherského krále (snad Gejzy II. nebo Štěpána III.).
Poslední část vyprávění dr. Selmi Wallisové byla věnována tzv. Dělení růží. Tato legenda zobrazená v 16. století na několika obrazech uchovávaných na sídlech Vítkovců dosvědčovala společný původ pánů z Rožmberka, z Hradce a dalších rodů erbů růže. Je na ní zobrazen Vítek z Prčice a jeho pět synů, mezi které je rozdělen otcův majetek a kteří představují jednotlivé odnože Vítkova rodu. Zmínila se také o některých dalších sídlech Vítkovců, jako je Český Krumlov, Rožmberk, Třeboň, Nové Hrady, Jindřichův Hradec, Telč nebo Landštejn.

Závěr přednášky byl vyhrazen dotazům posluchačů a přednášející nás seznámila s ledčickým History Parkem, kde působí jako lektorka. Nám nezbylo než jí poděkovat za zajímavé povídání a těšit se, že se při nějaké další příležitosti s touto Slaňačkou někdy setkáme. Absolventy akademie už čeká pouze tradiční exkurze na severozápad Čech, kterou jubilejní ročník vyvrcholí. Těm, kdo se jí neúčastní, je však nutno již teď popřát krásné léto a doufat, že se s nimi v budoucnu opět sejdeme. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

S Hanušem Nyklem o současné ruské emigraci / 7.5.2016

V sobotu 7. května 2016 opět patřil salónek bývalého hotelu Grand posluchačům Slánské akademie volného času. Sešli se tu na přednášce našeho předního odborníka PhDr. Hanuše Nykla, Ph.D. ze Slovanského ústavu Akademie věd ČR. Tentokrát se věnoval aktuálnímu tématu, kterým je současná ruská emigrace v České republice.

            Na úvod nás nejprve PhDr. Vladimír Přibyl seznámil s dvěma regionálními památkami (barokními špýchary v Břeštanech u Zlonic a Udešicích), které se opravují zásluhou svých ruských majitelů.

            Poté si již ujal slova dr. Nykl, který se nejprve krátce zmínil o ruské meziválečné emigraci v Československu. Ta po druhé světové válce značně prořídla, jednak odchodem jejích příslušníků dál na Západ, nebo jejich násilným odvlečením do Sovětského svazu. V době socialismu se ruská menšina rozrůstala jen o manželky Čechů, kteří studovali v SSSR, a funkcionáře sovětských organizací, jež tu měly své zastoupení. V r. 1970 zde žilo přes šest tisíc Rusů, postupně se jejich počet snižoval, až v r. 1989 jich bylo registrováno pouze pět tisíc.

            V 90. letech však začala nová migrační vlna, kterou způsobily politické a ekonomické problémy

rozpadajícího se Sovětského svazu a jelcinovského Ruska. Do naší republiky se stěhovaly zvláště ženy mladšího a středního věku, převážně s vysokoškolským vzděláním, jež pocházely z velkých měst (Moskva, Petrohrad a další milionová centra). Jednalo se často o velmi bohaté lidi, jejichž majetek pocházel z ne zcela legálního podnikání a kteří zde ve velkém skupovali nemovitosti a zakládali firmy. Dále o příslušníky střední třídy (lékaři, umělci), kterým nevyhovovala situace v jejich zemi a sem je lákala stabilita zdejšího prostředí. Někteří z nich zde měli vazby již z minulého režimu. Přispívala také povědomá znalost o České republice, podobnost jazyků a kulturní mentality. Naše společnost se jevila tolerantní a oproti jiným státům zde bylo poměrně levně. Problémy své země sem nepřenášeli. Přestože se nechtěli později vrátit domů, do české společnosti se neintegrovali. Vytvářeli vlastní enklávy, které se vyznačovaly lpěním na vlastní kultuře a užívání mateřského jazyka. Usazovali se především v Praze, Brně, Karlových Varech či v Teplicích.

            Po r. 2000 sem přichází další vlna migrantů, která se zčásti liší od těch minulých. Jde hlavně o lidi pocházející ze středostavovské vrstvy, kteří zde chtějí pracovat, ale na vyšších pozicích než např. příchozí z Ukrajiny. Velkou část tvoří rovněž vysokoškolští studenti. Ti se již učí českému jazyku, aby se zde mohli vzdělávat bezplatně. Obecně lze říci, že tato skupina Rusů již chce splynout se svým okolím. V posledních letech ve srovnání s jinými menšinami se počet lidí z Ruské federace u nás zvyšuje. Přesto se podle statistik drží stabilně na čtvrtém místě – po Ukrajincích, Slovácích a Vietnamcích. Podle dr. Nykla každou společnost odlišná kultura různých menšin obohacuje, avšak počet jejích příslušníků nesmí přesáhnout bezpečnou hranici, kdy se stává problémem pro většinu.

           Na závěr dr. Nykl zodpověděl dotazy posluchačstva. Poděkovali jsme mu za zajímavou přednášku a těšíme se, že se s ním v budoucnu opět setkáme. (Pavel Zděnovec)
Další snímky zde