Sobota 20. 2. 2016 / O Karaimech s Doc. PhDr. Petrem Kaletou, Ph.D.

V sobotu 20. února 2016 v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném za hojné účasti posluchačů začal jarní semestr jubilejního desátého ročníku Slánské akademie volného času. Nejprve se slova ujal PhDr. Vladimír Přibyl, který přivítal přítomné a vzpomenul na ty, kteří mezi námi již nemohou být – na zemřelé Mgr. Marii Součkovou († 13. 2. 2016) a Ing. Stanislava Bureše († 7. 1. 2016) – akademie bez nich již nebude nikdy tím, čím bývala, konstatoval.
Poté již před nás předstoupil nám už známý host Doc. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. z Katedry středoevropských studií FF Univerzity Karlovy v Praze. Tentokrát přijel představit svoji knihu Tajemné etnikum z Krymu, která se zabývá národem Karaimů a emigrací jejich příslušníků do meziválečného Československa; jeden z nich Dr. Ivan Karakoz žije ve Slaném a na přednášce byl přítomen i se svými přáteli.
Karaimové jsou jedním z nejmenších etnik dosud žijících v Evropě. Současně se však jedná o náboženskou skupinu, která bývá někdy označovaná jako karaité. Jejich název je odvozen od hebrejsko-arabského slova kara, které v češtině znamená číst a vztahuje se k Bibli.
 Jejich náboženství vzniklo v 8. až 9. století v arabské Mezopotámii a je spojováno se jménem židovského učence Anana ben Davida z Basry. Od tradičního judaismu se liší tím, že neuznává Talmud a Mišnu a závazná je pro něj pouze písemná forma Tóry. Z Písma svatého vedle Pěti knih Mojžíšových (Pentateuch) hrají v jejich víře také významnou roli Knihy proroků Izajáše a Jeremiáše a Žalmy. Nejvyšší duchovní představitel se nazývá v ruštině hacham a v polštině hachan. V čele jednotlivých obcí poté stojí hazzan. Místo, kde se odehrávají jejich náboženské obřady, se jmenuje kenesa (první v 8. století n. l. v Jeruzalémě) a podobá se synagoze. Stejně jako Židé se řídí lunárním kalendářem. V důsledku migrace se do 12. století Karaimové rozšířili do Evropy, Asie a Afriky. V současnosti jsou jejich významnými centry Izrael (Jeruzalém) a Egypt (Káhira).
Původ východoevropských Karaimů je spojen s Krymem, kam se jejich předci přistěhovali patrně již za Byzantské říše. Bývají však také považování za potomky Chazarů nebo Kypčaků. Krym byl totiž místem, kde se po staletí střetávaly různé národy Východu a Západu. Jejich jazyk, karaimština, náleží do skupiny jazyků turkických (kypčacké – západokypčacké ). Je rozdělen do tří dialektů podle oblastí, kde se postupně usadili. Jejich centrem na Krymu se stalo Čufut – Kale a v dobách tatarského chanátu zastávali důležité postavení, nemuseli platit daně a uplatnili se ve významných funkcích ve státní správě. Z Krymského poloostrova se postupně dále rozšířili do konce 14. st. na území dnešní Litvy a Ukrajiny. V současnosti také žijí v Polsku (Varšava, Vratislav, Krakov, Gdaňsk a Štětín). Z významných osobností karaimské národnosti Doc. Kaleta zmínil třeba zakladatele karamaistiky, a to jako vědního oboru, Abrahama Firkoviče, zvaného hadži – baba (poutník – otec), architekta Simu (Semjona) Isaakoviče Minaše, mimo jiné tvůrce nádraží v Rybinsku, nebo hachana Seraja Šapšala, představitele krymských a litevských Karaimů a nakonec i matematika Abrahama Semojloviče Bezikoviče.

Do Československa se dostali Karaimové v důsledku bolševické revoluce a následné občanské války v Rusku. Spolu se zbytky Bílé armády odcházeli v r. 1920 z Krymu také příslušníci tohoto velmi vzdělaného etnika jako součást ruské inteligence, která prchala před komunisty. Přes Istanbul odcházeli na Balkán, kde se usazovali v Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii. Některým nabídla azyl také mladá československá republika. Hovoří se zhruba o 50 až 65 Karaimech, kteří měli možnost tady studovat na vysokých školách. V důsledku jazykové bariéry se jednalo především o technické obory. Graduovali tak jako chemici (Sinan / Semjon / Borju, Isaak Chadži), konstruktéři (Savelij Chadži) či významní zootechnici (Andrej Karakoz) či geologové (Michail Katyk). Mezi emigranty byli také umělci jako malířka Jevgenija / Ženja / Chadži – Minašová nebo zakladatel moderní mozaiky u nás Michail Ajvaz, spolupracovník Maxe Švabinského. K dohledání osudů některých pomohla korespondence, kterou v důsledku událostí z let 1939-1945 museli vést s hachanem Serajou Sapšalem, aby dokázali, že nejsou židovské národnosti, a nemuseli sdílet krutý osud Židů. V České republice již žije pouze pár potomků těchto migrantů a shodou okolností dokonce jeden v našem městě. Také po celé Evropě nežije již mnoho příslušníků tohoto tajemného etnika a tak lze jen doufat, že alespoň nezanikne povědomí o něm a jeho kultuře. K tomu také měla přispět tato přednáška Petra Kalety. Těm, kdo se chtějí o Karaimech dovědět více, nezbývá než doporučit výše zmíněnou knihu, rozhodně stojí za přečtení. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

Sobota 12.12.2015 / U sv. Ignáce na Karlově náměstí s Helenou Čižinskou

   V sobotu 12. prosince 2015 se posluchači Slánské akademie volného času již po sedmé vydali na exkurzi po památkách stověžaté matičky Prahy. Tentokrát naše kroky směřovaly ke kostelu sv. Ignáce na Karlově náměstí, kde jsme se setkali s naší milou pražskou památkářkou PhDr. Helenou Čižinskou. Poté, co jsme vstoupili do chrámu a usadili se do bohatě vyřezávaných kostelních lavic, vyslechli jsme její výklad o historii kostela.

   Nejprve se však krátce zmínila o osudu předchozích sakrálních staveb na tomto náměstí. To bylo podle svého původního účelu až do r. 1848 nazýváno Dobytčí trh a jeho vznik souvisel s výstavbou Nového Města pražského založeného v r. 1348 Karlem IV. Za něho zde vyrostla dřevěná stavba zvaná věž zázraků, z níž se v první pátek po Velikonocích ukazovali davům poutníků svaté ostatky patřící především k říšskému korunovačnímu pokladu. Tato slavnost se podle nejcennějších relikvií nazývala svátkem sv. Kopí a Hřebů Páně a konala se až na přerušení v době husitských válek do roku 1437. V letech 1382 až 1393 byla ve středu náměstí postavena bratrstvem Obruče a kladiva kaple Těla a Krve Páně, sv. Felixovi a Adauktovi. Ti měli jako patroni štěstí a bohatství zajistit novoměstským měšťanům prosperitu. Tehdy patrně vznikla také nová kamenná věž, která nahradila dřevěnou konstrukci. Z ní byla též vyhlašována důležitá nařízení, tak došlo třeba k zveřejnění textu basilejských kompaktát. R. 1404 byla kaple předána Karlově univerzitě a stala se místem pohřbů univerzitních mistrů. Po Bílé hoře se dostala do správy jezuitů, kteří se rozhodli u ní vybudovat svoji novoměstskou kolej. Za Josefa II. došlo v r. 1784 k jejímu uzavření a krátce poté byla r. 1789 zbořena. Zachovali se pouze desky se zněním kompaktát, které jsou dnes vlastnictvím Národního muzea.

   Následně ve svém výkladu pokračovala průvodkyně krátkým shrnutým dějin řádu jezuitů a poté přikročila již k historii „sv. Ignáce“. Jezuitská novoměstská kolej, která měla původně stát ve středu náměstí u kaple Božího Těla, ale pro zákaz městské rady k tomu nedošlo, byla vystavěna v letech 1658-1702 zpočátku patrně podle návrhu architekta Carla Luraga. Ten je také tvůrcem raně barokního kostela sv. Ignáce, který byl budován v letech 1655-1677. Od r. 1671 se na stavbě podílel stavitel Martin Reinner a dokončení kostela (vstupní portikus, hudební portikus a věž) je dílem Pavla Ignáce Bayera z konce 17. století. Tvůrci pozoruhodné štukové výzdoby fasády a interiéru se stali italští sochaři Antonio a Tomasso Soldatiové. Většinu obrazů pro kostel vytvořili malíři raného baroku Jan Jiří Heinsch a závěru „copové ho slohu“ jezuita Ignác Raab;  plastiky pocházejí převážně z dílen Richarda Jiřího Prachnera, Matouše Václava Jäckela, Jana Jiřího Bendla a Františka Ignáce Weisse. Zobrazují jezuitské světce (sv. Ignáce, sv. Františka Xaverského, sv. Františka Borgiáše, sv. Aloise Gonzagu), křesťanské prvomučedníky (sv. Libora a sv. Barboru), české zemské patrony (sv. Václava). Na výzdobě chrámu se však podíleli také další umělci, a to až do poloviny minulého století. Po zrušení jezuitského řádu se stal kostelem farním, ale po obnovení Tovaryšstva se sem v druhé polovině 19. století opět jezuité vrátili, i když už ne jako vlastníci, s přestávkou komunistického režimu v něm působí dosud.

   Poté následovala vlastní prohlídka kostela, který je jednolodní s bočnými kaplemi a tribunami, jak je pro jezuity typické. K lodi je připojen mělký pravoúhlý presbytář, za kterým se nachází rozlehlá sakristie. Průvodkyně nejprve popsala hlavní oltář, který svou mohutností vyplňuje celý závěr kněžiště. Nachází se na něm velký obraz Sv. Ignác vstupující do slávy nebeské z r. 1688 od J. J. Heinsche. Před ním jsou dva novobarokní oltáře Srdce Kristova a Srdce Panny Marie. Za pozornost stojí také bohatě zdobená kazatelna, ve spodní části řešená do tvaru lastury. Po té jsme si prohlédli jednotlivé postranní kaple. Ty mají bohatou štukovou i freskovou výzdobu a jsou plné obrazů a soch. Snad nejvíce nás zaujala Dušičková kaple, kde se nachází obrazový cyklus Podobenství o marnotratném synu od J. Umlaufa z r. 1875, barokní nástropní freska s námětem Posledního soudu; na oltáři je Heinschův obraz Ukřižovaní s dušemi očistci. Z kaple sv. Františka Borgiáše jsme vstoupili do velké sakristie, jejíž strop je zdobený jemnou štukaturou. Po schodišti jsme poté vystoupali na tribuny, z nichž jsme si mohli pořádně prohlédnout štukatérskou výzdobu stropu kostela. Tu tvoří vedle všude přítomných andělů postavy jezuitských světců a bysty zemských patronů. Viděli jsme také nově zrekonstruované varhany. Na závěr jsme sestoupili do tzv.  Družinské

kaple, kde se scházeli členové jezuitských náboženských bratrstev. Její výzdoba je převážně z 19. století; za pozornost jistě stojí prosklená skříň, ve které jsou vystaveny prapory a korouhve. Zde naše exkurze skončila. Rozloučili jsme se s Dr. Čižinskou a poděkovali jí za poutavý výklad a za organizaci této exkurze. 

   Toto byla poslední akce Slánské akademie v tomto roce, a proto nezbývá než popřát všem krásně prožité vánoční svátky a mnoho zdraví i štěstí v novém roce. Doufejme, že se opět všichni sejdeme v jarním semestru tohoto jubilejního ročníku. (Pavel Zděnovec)

Další snímky z exkurze zde.

Sobota 5. 12. 2015 / S Hanušem Nyklem o české emigraci v Ruské říši

   V sobotu 5. prosince 2015 se v salonku bývalého hotelu Grand uskutečnila letošní poslední přednáška Slánské akademie volného času. Již poněkolikáté uzavřel její podzimní cyklus svým vystoupením PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), který tentokrát pohovořil o české emigraci v ruské říši.
Emigrace představuje v českých dějinách významný fenomén. Lidé v průběhu času odcházeli z vlasti z náboženských, politických, ale výraznou měrou také ekonomických důvodů, i když hospodářská situace v českých zemích nebyla v novověku nikdy tak hrozivá jako například v hladomory sužovaném Irsku. Za vidinou lepšího živobytí se v 19. století nejčastěji stěhovali v rámci habsburské monarchie do rakouských zemí (Vídeň), poté do Německa a významná kolonie emigrantů se také vytvořila v USA (Chicago). Kulturní význam měla migrace do zemí východní a jižní části Evropy, kde zanechala výraznou stopu (Balkán, třeba Bulharsko). Cílem vystěhovalců se stalo také carské Rusko.
Zde od časů Petra Velikého byla snaha oprostit se od zaostalosti a izolovanosti staré Rusi a přiblížit se ve všech směrech vyspělejšímu Západu. To však vyžadovalo působení odborníků z různých oborů (inženýrů, učitelů, umělců apod.), kterých bylo v zemi minimum (především z řad pobaltských Němců) a nezbylo tedy než je získat z ciziny. Bylo také nutno opustit praxi, která nutila cizince, aby ve městech žili v oddělených čtvrtí, které byly označovány jako německé. Z Ruska se měla stát konfesijně různorodá mnohonárodnostní říše. Jedním způsobem, jak toho dosáhnout bylo usazování nových kolonistů především německé národnosti na dosud neobdělávané půdě (Povolží). Roku 1815 došlo k uzavření rusko-rakouské smlouvy, která umožnila přísun nových poddaných. Nově založené vysoké školy a gymnázia potřebovala nové vyučující především latinského a řeckého jazyka, které mělo přilákat do země stipendium pro zahraniční studenty a lepší platové podmínky. Dalšími příchozími byli také učitelé tělocviku, kteří pocházeli také z Čech, kde se tělovýchova rozvíjela zásluhou Sokola. Významnými skupinami přistěhovalců byli podnikatelé, řemeslníci a zemědělci.
   Češi se měli podílet na osidlování míst, které byli málo zalidněné, anebo zdejší obyvatelstvo nebylo zcela loajální k monarchii (Kavkaz, Volyň, Krym, Dálný východ atd.). Jednalo se o oblasti, které byly k Rusku připojeny poměrně nedávné době, a jehož obyvatelé byli jiného etnického původu (tzv. Nové Rusko, Besárabie a území bývalé Polsko-litevské unie). Za cara Alexandra II. začaly vznikat na Krymu české vesnice (Bohemka, Tábor, Alexandrovka) a městečko Čechohrad. Pokusy o usídlení Čechů na Kavkazu a Dálném východě nebyli moc úspěšné. Na Sibiři se uchytili v Tomské gubernii (Sosnovka, Biltuš). Nacházíme je však také třeba i na území dnešního Běloruska v Minské gubernii. Nejvíce českých emigrantů se však usídlilo na Volyni, která byla po porážce polského povstání v r. 1863 vylidněná a byla proto z rozhodnutí carské vlády znovu kolonizovaná a obsazená k říši loajálními. V letech 1868-1880 se sem rozhodlo odejít za lepší budoucností téměř 16 000 Čechů, kteří se zde vedle zemědělství začali živit také obchodem a řemeslem. Počali zde budovat průmysl a s pomocí českého kapitálu tak vznikaly strojírny, pivovary, mlýny, cementárny, apod. V jimi založených obcích (Český Malín, Český Boratín a další) vznikaly kostely, školy, knihovny a rozvinul se bohatý spolkový a kulturní život. Čeští přistěhovalci tak významně zasáhli do hospodářského a kulturního rozkvětu jimi osazených míst. Aby se však mohli také podílet na jejich správě a vstoupit do politiky, museli přestoupit na pravoslavnou víru. V r. 1897 žilo ve Volyňské gubernii 27 000 Čechů a dalších 23 000 se jich k české národnosti hlásilo v dalších oblastech ruského impéria (např. také čeští podnikatelé v Moskvě, Kyjevě, Charkově a v dalších městech).

   Po vypuknutí I. světové války zachovali zdejší Češi věrnost carské říši a dobrovolně se hlásili do armády. Vstupovali nejprve do tzv. České družiny, později byli vedle válečných zajatců součástí Československých legií v Rusku, které byly v r. 1919 přejmenovány na Československé vojsko na Rusi, které bylo již částí Československé armády. Po vítězství bolševické revoluce a uzavření míru v Brestu Litevském se jejich situace v zemi podstatně zhoršila. Legie si musely vynutit svobodný odchod ze země obsazením Transsibiřské magistrály. Jejich anabáze zemí zmítanou občanskou válkou skončila ve Vladivostoku, kde se nalodily a téměř přes půlku světa se dostaly do nově vzniklého Československa. S nimi do své dávné vlasti odešla také česká diaspora na Sibiři. Z bolševického Ruska odcházeli také mnozí další, tak jako třeba podnikatel Václav Hrabě, který se vrátil do rodného Slaného. Někteří však zůstali, což byl příklad obyvatel Volyně. Ta byla po válce rozdělena mezi Polsko a Sovětský svaz. Ani na jedné z půlek se však Čechům nežilo dobře. Horší situace ovšem byla v SSSR, kde nastala kolektivizace a stalinistický teror. Všechno završily hrůzy II. světové války, a tak se po jejím konci v r. 1945 rozhodla většina obyvatel hlásící se k české národnosti přesídlit do Československa. Přesto jich část nechtěla odejít a jejich potomci tam, dnes již na Ukrajině, žijí dosud. V dnešním Rusku již žije pouze asi 3000 lidí českého původu.

   Na závěr Dr. Nykl zodpověděl dotazy z publika a doporučil několik knih k tomuto tématu. Představil také nové dílo Doc. PhDr. Petra Kalety, Ph.D. Tajemné etnikum z Krymu o karaimské emigraci do meziválečného Československa. Nám nezbylo než poděkovat našemu pravidelnému hostu za zajímavé vyprávění a těšit se, že s ním v budoucnu opět někdy uvidíme.
(Pavel Zděnovec)



Další fotografie ze setkání zde.