Sobota 5. 12. 2015 / S Hanušem Nyklem o české emigraci v Ruské říši

   V sobotu 5. prosince 2015 se v salonku bývalého hotelu Grand uskutečnila letošní poslední přednáška Slánské akademie volného času. Již poněkolikáté uzavřel její podzimní cyklus svým vystoupením PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), který tentokrát pohovořil o české emigraci v ruské říši.
Emigrace představuje v českých dějinách významný fenomén. Lidé v průběhu času odcházeli z vlasti z náboženských, politických, ale výraznou měrou také ekonomických důvodů, i když hospodářská situace v českých zemích nebyla v novověku nikdy tak hrozivá jako například v hladomory sužovaném Irsku. Za vidinou lepšího živobytí se v 19. století nejčastěji stěhovali v rámci habsburské monarchie do rakouských zemí (Vídeň), poté do Německa a významná kolonie emigrantů se také vytvořila v USA (Chicago). Kulturní význam měla migrace do zemí východní a jižní části Evropy, kde zanechala výraznou stopu (Balkán, třeba Bulharsko). Cílem vystěhovalců se stalo také carské Rusko.
Zde od časů Petra Velikého byla snaha oprostit se od zaostalosti a izolovanosti staré Rusi a přiblížit se ve všech směrech vyspělejšímu Západu. To však vyžadovalo působení odborníků z různých oborů (inženýrů, učitelů, umělců apod.), kterých bylo v zemi minimum (především z řad pobaltských Němců) a nezbylo tedy než je získat z ciziny. Bylo také nutno opustit praxi, která nutila cizince, aby ve městech žili v oddělených čtvrtí, které byly označovány jako německé. Z Ruska se měla stát konfesijně různorodá mnohonárodnostní říše. Jedním způsobem, jak toho dosáhnout bylo usazování nových kolonistů především německé národnosti na dosud neobdělávané půdě (Povolží). Roku 1815 došlo k uzavření rusko-rakouské smlouvy, která umožnila přísun nových poddaných. Nově založené vysoké školy a gymnázia potřebovala nové vyučující především latinského a řeckého jazyka, které mělo přilákat do země stipendium pro zahraniční studenty a lepší platové podmínky. Dalšími příchozími byli také učitelé tělocviku, kteří pocházeli také z Čech, kde se tělovýchova rozvíjela zásluhou Sokola. Významnými skupinami přistěhovalců byli podnikatelé, řemeslníci a zemědělci.
   Češi se měli podílet na osidlování míst, které byli málo zalidněné, anebo zdejší obyvatelstvo nebylo zcela loajální k monarchii (Kavkaz, Volyň, Krym, Dálný východ atd.). Jednalo se o oblasti, které byly k Rusku připojeny poměrně nedávné době, a jehož obyvatelé byli jiného etnického původu (tzv. Nové Rusko, Besárabie a území bývalé Polsko-litevské unie). Za cara Alexandra II. začaly vznikat na Krymu české vesnice (Bohemka, Tábor, Alexandrovka) a městečko Čechohrad. Pokusy o usídlení Čechů na Kavkazu a Dálném východě nebyli moc úspěšné. Na Sibiři se uchytili v Tomské gubernii (Sosnovka, Biltuš). Nacházíme je však také třeba i na území dnešního Běloruska v Minské gubernii. Nejvíce českých emigrantů se však usídlilo na Volyni, která byla po porážce polského povstání v r. 1863 vylidněná a byla proto z rozhodnutí carské vlády znovu kolonizovaná a obsazená k říši loajálními. V letech 1868-1880 se sem rozhodlo odejít za lepší budoucností téměř 16 000 Čechů, kteří se zde vedle zemědělství začali živit také obchodem a řemeslem. Počali zde budovat průmysl a s pomocí českého kapitálu tak vznikaly strojírny, pivovary, mlýny, cementárny, apod. V jimi založených obcích (Český Malín, Český Boratín a další) vznikaly kostely, školy, knihovny a rozvinul se bohatý spolkový a kulturní život. Čeští přistěhovalci tak významně zasáhli do hospodářského a kulturního rozkvětu jimi osazených míst. Aby se však mohli také podílet na jejich správě a vstoupit do politiky, museli přestoupit na pravoslavnou víru. V r. 1897 žilo ve Volyňské gubernii 27 000 Čechů a dalších 23 000 se jich k české národnosti hlásilo v dalších oblastech ruského impéria (např. také čeští podnikatelé v Moskvě, Kyjevě, Charkově a v dalších městech).

   Po vypuknutí I. světové války zachovali zdejší Češi věrnost carské říši a dobrovolně se hlásili do armády. Vstupovali nejprve do tzv. České družiny, později byli vedle válečných zajatců součástí Československých legií v Rusku, které byly v r. 1919 přejmenovány na Československé vojsko na Rusi, které bylo již částí Československé armády. Po vítězství bolševické revoluce a uzavření míru v Brestu Litevském se jejich situace v zemi podstatně zhoršila. Legie si musely vynutit svobodný odchod ze země obsazením Transsibiřské magistrály. Jejich anabáze zemí zmítanou občanskou válkou skončila ve Vladivostoku, kde se nalodily a téměř přes půlku světa se dostaly do nově vzniklého Československa. S nimi do své dávné vlasti odešla také česká diaspora na Sibiři. Z bolševického Ruska odcházeli také mnozí další, tak jako třeba podnikatel Václav Hrabě, který se vrátil do rodného Slaného. Někteří však zůstali, což byl příklad obyvatel Volyně. Ta byla po válce rozdělena mezi Polsko a Sovětský svaz. Ani na jedné z půlek se však Čechům nežilo dobře. Horší situace ovšem byla v SSSR, kde nastala kolektivizace a stalinistický teror. Všechno završily hrůzy II. světové války, a tak se po jejím konci v r. 1945 rozhodla většina obyvatel hlásící se k české národnosti přesídlit do Československa. Přesto jich část nechtěla odejít a jejich potomci tam, dnes již na Ukrajině, žijí dosud. V dnešním Rusku již žije pouze asi 3000 lidí českého původu.

   Na závěr Dr. Nykl zodpověděl dotazy z publika a doporučil několik knih k tomuto tématu. Představil také nové dílo Doc. PhDr. Petra Kalety, Ph.D. Tajemné etnikum z Krymu o karaimské emigraci do meziválečného Československa. Nám nezbylo než poděkovat našemu pravidelnému hostu za zajímavé vyprávění a těšit se, že s ním v budoucnu opět někdy uvidíme.
(Pavel Zděnovec)



Další fotografie ze setkání zde.