V sobotu 18. října 2014 mezi nás zavítal milý host ThDr. et
Mgr. Pavel Helan, Th.D. (Husitská teologická fakulta UK Praha), aby pohovořil
o sjednocení Itálie, Giuseppem Garibaldim a jeho vlivu na české prostředí.
Napřed však zahájil tuto úvodní přednášku 9. ročníku Slánské akademie volného
času PhDr. Vladimír Přibyl krátkým úvodem, v němž zmínil k tomu tématu
vztahující se román Gepard, jehož autorem je Giuseppe Tomasi di Lampedusa. Poté
došlo na předání ocenění dvěma účastníkům minulého běhu akademie, kteří vypracovali
závěrečné ročníkové práce.
Načež se již ujal slova dr. Helan, aby nás provedl tímto
úsekem italských dějin a osvětlil, jakou úlohu v ní hrál Giuseppe Garibaldi.
Novodobé počátky hnutí za sjednocení Itálie jsou spojeny s tajnými spolky
karbonářů a Mladé Itálie Giuseppeho Mazziniho, které vznikly v době po
napoleonských válkách. Tehdejším vládcům italských státečků se však podařilo s
pomocí států Svaté aliance tyto snahy potlačit a někteří z karbonářů poté
skončili ve vězení, i u nás v Brně na Špilberku. Situace se změnila v revolučním
roce 1848, kdy se v důsledku událostí postavil do čela tohoto hnutí sardinsko-piemontský král Karel Albert, který po povstání v Miláně a Benátkách vyhlásil
válku rakouské monarchii. Ten však po porážkách, které mu v bitvách u Custozy a
Novary uštědřil rakouský maršál českého původu Josef Radecký z Radče, byl nucen
abdikovat ve prospěch syna, který s Rakouskem uzavřel mír. První válka za
italské sjednocení, která proběhla v letech 1848-1849, tak nepřinesla na
Apeninském poloostrově žádné změny a vše jakoby zůstalo při starém. Přesto již z
láhve jednou vypuštěného džina nešlo zastavit a savojská dynastie, teď
představovaná Viktorem Emanuelem II., se již svého cíle nevzdala. Prvnímu
ministru sardinsko-piemontského království hraběti Camillu Benso di Cavour se
podařilo dostat na svou stranu francouzského císaře Napoleona III. a Piemont
svým jednáním vyprovokoval habsburskou monarchii k nové válce. Roku 1859 se
podařilo francouzské a piemontsko-sardinské armádě porazit vojsko císaře
Františka Josefa I. v bitvách u Magenty a připojilo v r. 1860 plebiscitem Toskánsko, Modena a Parma.
Viktor Emanuel II. zato však musel postoupit svému francouzskému spojenci Nizzu
a Savojsko. V té době výrazně do dění zasáhl Giuseppe Garibaldi, kterému se
podařilo vylodit se s 1089 muži na Sicílii a s pomocí místních obyvatel tento
ostrov dobýt a ujmout se zde jménem
Viktora Emanuela vlády. Následovalo připojení Neapolska, jehož se zmocnil
Garibaldi ve spolupráci se sardinsko-piemontským vojskem, které předtím obsadilo
značnou část papežského státu, kde vypukla lidová vzpoura. V rukách papeže již
poté zbyl pouze Řím s okolím, jakožto území pod ochranou francouzského císaře.
Po pádu Gaety, kam se uchýlil poslední panovník Království obojí
Sicílie František II., byl Viktor Emanuel II. prohlášen italským králem.
Zbývalo již jen připojit Benátsko a Řím. Prvého bylo dosaženo v roce 1866,
kdy se Itálie postavila v prusko-rakouské válce na stranu vítězného Pruska, a
tak jí po bitvě u Hradce Králové konečně spadla tato habsburská država do
klína. Říma se zmocnil italský stát poté, co v r. 1870 v důsledku francouzko-pruské války ztratil ochranu císaře Napoleona III. Jak jsme viděli výše, významnou postavou Risorgimenta byl
Giuseppe Garibaldi (4.7.1807, Nice – 2.6.1882, Caprera). Tento bojovník za
svobodu a sjednocení Itálie začínal jako námořník. Seznámil se s myšlenkami
Giuseppeho Mazziniho a přidal se k jeho hnutí Mladá Itálie. Poté, co se na
sardinské vojenské lodi Euridica snažil získat mezi členy posádky sympatizanty
pro tuto tajnou politickou organizaci, byl nucen uprchnout před vězněním do
exilu. Utekl do Jižní Ameriky, kde se zapletl v Brazílii a
Uruguayi do tamních
válek a přitom si zde našel manželku Anitu. V bouřlivých letech 1848-1849 již
byl zpátky v Itálii, aby nejprve bojoval se svými dobrovolníky po boku
sardinsko-piemontské armády v Lombardii proti Rakušanům a poté ve službách
Římské republiky, která vznikla po vyhnání papeže Pia IX. z Říma, proti francouzské
intervenční armádě, jež měla dobýt Věčné město pro Svatého Otce zpět. Po pádu republiky
se rozhodl jít na pomoc vzbouřeným Benátkám, přičemž nakrátko využil azylu v
San Marinu, ale než se dostal do Benátska, tamní republika San Marca padla a
Garibaldi při této anabázi ztratil ženu. Byl nucen odebrat se znovu do emigrace
a na scéně se objevil až v roce 1859. V druhé válce za italské sjednocení
byl nejprve jmenován velitelem Dobrovolnického sboru Alpských myslivců v
konfliktu Piemontu s rakouským císařstvím a poté měl zásadní podíl na dobytí
Království obojí Sicílie. Pokus o dobytí Říma v r. 1862 však byl překažen již
italskou armádou, protože pád do Církevního státu by vyvolal roztržku Itálie s
Francií, a tak byl Garibaldi načas uvězněn. Účastnil se také války s Rakouskem v
r. 1866, která přinesla zisk Benátska. Naposledy se válečného konfliktu
zúčastnil v letech 1870-1871, kdy se dal po porážce Napoleona III. u
Sedanu do služeb obnovené Francouzské republiky, která se bránila vítězným armádám Pruska
a jeho spojenců. Byl také zvolen do tamního Národního shromáždění, avšak jako
cizinec nemohl vykonávat svůj mandát, a tak se vrátil zpět do vlasti. Zde se
r. 1874 stal poslancem italského parlamentu, jehož vznik svým celoživotním bojem
za sjednocení Itálie umožnil. Již za svého života se stal legendou. Po jeho
smrti mu bylo v italských městech, ale i v cizině, vybudováno nespočet pomníků,
nebo zde byl alespoň připomenut pamětní deskou. Jeho portréty se objevily na
poštovních známkách a mincích. Pojmenovala se po něm města či bitevní lodě.
Jeho život se stal námětem literárních děl a filmů. Solferina a dobýt tak Lombardii,
kterou musel mírem uzavřeným ve Villafrance a Curychu rakouský císař Viktoru
Emanuelu II. postoupit. Pod tlakem veřejnosti se poté k nově vznikajícímu
italskému království Sjednocení Itálie a Garibaldiho činy se zájmem sledovalo i
obyvatelstvo v českých zemích, jež byly tehdy součástí habsburské monarchie.
Proto se dění přímo na italských bojištích Češi účastnili spíše v řadách armády
Rakouského císařství, než po boku Garibaldiho, i když těch se patrně také několik našlo. Červené košile Garibaldiho dobrovolníků se staly součástí
stejnokroje českých sokolů. Garibaldi sám pak adresoval dva dopisy do rukou
českých příjemců, a to první českým ženám (1861), druhý poté Karlu Sladkovskému,
který jej zval jménem organizátorů na slavnost k 500. výročí narození Jana
Husa. Z Čechů se s ním osobně setkali studentský vůdce z r. 1848 Josef Václav
Frič (1864) a dopisovatel Národních listů prof. Šmíd Beaucher (1870). Již za
monarchie poté vznikly dva jeho životopisy z rukou českých autorů Josefa Svátka
a Karla Tůmy. Po přestávce byl ještě čas na několik dotazů a poté již nezbylo, než dr. Helanovi poděkovat za zajímavou přednášku a rozloučit se s ním.Těšíme se však, že se s ním opět setkáme, abychom se opět dozvěděli něco nového z italské historie. (Pavel Zděnovec)
- Text jeho přednášky lze najít na stránkách časopisu Dějiny a současnost zde
Žádné komentáře:
Okomentovat