pondělí 15. prosince 2014

PhDr. Hanuš Nykl, PhD. přednášel o umění ikony / sobota 13.12.2014

Poslední setkání Slánské akademie volného času v letošním roce, které se konalo v sobotu 13. února 2014 v salónku bývalého hotelu Grand, bylo věnováno umění ikon. O těch nám přijel pohovořit náš stálý přednášející PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), který se tomuto tématu okrajově věnoval již v několika svých předchozích vystoupeních. Ostatně, má k němu blízko, protože mimo svoji vědeckou činnost působí také jako diákon pravoslavné církve v Litoměřicích; o ikonách také mluvil v Českém rozhlase.
Úvodem zmínil úlohu obrazu v křesťanství, které jako jediné z tří monoteistických náboženství dovoluje ztvárnění posvátných výjevů. Prvé přikázání Desatera ve Starém Zákoně sice zakazuje zobrazení Boha a jím stvořeného světa, ale křesťané vykládají toto ustanovení tak, že se zákaz vztahuje pouze na přímé zhmotnění představy Stvořitele, avšak ne na zobrazení Krista jako Boha vtěleného v lidské podobě (Bohočlověka).  I tak se užití obrazů ve výzdobě kostelů časem setkalo také kritikou. V Byzantské říši tak v 8. století došlo k prvému obrazoborectví (ikonoklasmu), jehož cílem bylo odstranění všech obrazů (řecky ikon), které zobrazovali Ježíše Krista, Pannu Marii či světce. Na obranu náboženských obrazů se však postavila část duchovenstva, především řeholního, označovaná jako ikonodulové. Výraznou osobností mezi nimi byl Jan Damašský, který formuloval tezi, že úcta projevovaná obrazům nepatří jim, ale těm, které zobrazují, a tak přibližují člověka k Bohu. Ta byla poté přijatá na ekumenickém koncilu, označovaném jako Druhý Nikajský, který stvrdil úlohu obrazů v náboženském životě. Přestože závěry koncilu potvrdil i papež, zůstalo zachováno uctívání ikon pouze ve východních církvích.
Poté obrátil přednášející svou pozornost na ikonografii ikon. Nejprve se zaměřil na skupinu zobrazující Krista, které rozdělujeme do několika hlavních typů, z nichž zmínil tyto – Kristus Sotér (Spasitel), který se vyznačuje těmito atributy – polopostava, křížová svatozář, nápis v řečtině nebo církevní slovanštině, dvojí oděv – spodní hnědočervené barvy (země), horní barvy modré (nebe) – v jedné ruce drží svitek nebo Evangelium;  Mandylion (rukou nestvořený obraz) – zobrazení Kristovy tváře spojené s legendou o edesském králi Abgarovi, či o sv. Veronice; Kristus Pantokrator (Vševládce) – Kristus Posledního soudu, polopostava, přísná tvář, žehná a drží Evangelium; Kristus Pantokrator na trůně – celá postava, přičemž nejsou dodrženy správné anatomické proporce, sedící na trůně, obrácená perspektiva; Kristus s andělskými silami dle Ezechielova vidění, trůn obklopen serafíny a cherubíny, v rozích symboly Evangelistů; Kristus Emannuel Dále se věnoval ikonografii Bohorodičky, v této souvislosti připomněl dva základní typy – Eleúsu (soucit, něžnost) – kam náleží např. Bohorodička Donská, Vladimirská a Počajevská; Hodégétrii (Průvodkyně či Vůdkyně na cestách) – ukazující správnou cestu, kam patří např. Bohorodička Kazaňská či Gruzínská. Další velkou skupinu tvoří ikony zobrazující světce, ty lze rozdělit do několika skupin (Svatí biskupové, ctihodní, mučedníci, apoštolům rovní). Zajímavá a nezvyklá byla také ikona věnována „novosvětcům“ – mučedníkům zavražděných pro svou víru v době komunistické totality na území tehdejšího Sovětského svazu, které vévodí carská rodina Mikuláše II.

Následoval výklad věnovaný výrobě takové ikony. Ikonou se může rozumět freska, mozaika nebo obraz na dřevěné desce či na jiném materiálu, který však nesmí být snadno rozbitný jako např. sklo. Nám byla představena na fotografiích z dílny ikonopisce výroba té nejrozšířenější podoby ikony, a to ta na dřevě. Mělo by se použít nejlépe cypřišového dřeva, které je odolné proti škůdcům. Na něj se nanese bílý podklad (levkas), na který se nakreslí to, co má být vyobrazeno. Poté nastoupí lakování a zlacení. Vrcholem je pak vlastní malba figury či nějakého výjevu. Aby se však jednalo o ikonu v jejím posvátném významu, musí být na obraze nápisy a musí být posvěcena.
Závěrem se Dr. Hanuš Nykl zmínil o tom, že po krizi, která nastala v 18. a 19. století, kdy byla snaha přizpůsobit podobu ikon západnímu evropskému umění (perspektiva, stíny), se na konci 20. století znovu navrátilo malířství ikon (ikonopisectví) ke svým kořenům a zažívá dnes svoji renesanci.  Poté přednášející zodpověděl dotazy z pléna a nám nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku a těšit se na další setkání s ním.
Jelikož však se toto setkání konalo v čase adventním, patřilo závěrečné slovo našemu milému hostu z Kladna, arcibiskupskému vikáři a rozdělovskému faráři P. Jaroslavu Kučerovi, který všem popřál krásné a posvěcené vánoční svátky. K tomuto přání se také připojujeme a můžeme prohlásit, že zimní semestr 9. ročníku Slánské akademie zdárně skončil. Doufáme však, že se všichni ve zdraví v novém roce opět na jaře setkáme.(Pavel Zděnovec)


 Další fotografie zde.

pondělí 8. prosince 2014

PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D., Archeologický výzkum židovského hřbitova na Novém Městě pražském / sobota 6. prosince


Ten, kdo přišel 6. prosince 2014 v 9 hodin do bývalého hotelu Grand ve Slaném, mohl vyslechnout další přednášku Slánské akademie volného času. Tentokrát nám přišla vyprávět o své práci archeoložka PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D. (Česká společnost archeologická), která vedla výzkum středověkého židovského pohřebiště na Novém Městě v Praze. Ta své vystoupení věnovala památce zesnulého archeologa. 
   PhDr. Václava Mouchy, jenž se výrazně zasloužil o poznání pravěké minulosti Slánska. Patrně druhý centrální židovský hřbitov na území pozdější Prahy vznikl na počátku 13. století za hradbami Starého Města pražského. Stalo se tak na opačné straně než existovalo židovské ghetto, aby tak byla zachována v judaismu závazná zásada oddělení místa mrtvých od obydlí živých. Hřbitov označovaný jako „židovská zahrada“ se přibližně nacházel v prostoru, který dnes ohraničují ulice Spálená, Purkyňova, Jungmannova a Lazarská. Jako pohřebiště fungoval poměrně krátko, již v 15. století se na něm přestalo pohřbívat a r. 1478 byl z rozhodnutí Vladislav II. Jagellonského zrušen. Jeho funkci převzal dnešní Starý židovský hřbitov v Praze-Josefově, avšak zůstává záhadou, proč se v té době začalo pohřbívat přímo v židovském ghettu, což není dosud doloženo odjinud.
   Archeologický výzkum židovského hřbitova je v dnešní době výjimečnou záležitostí, protože židovské zásady požadují neporušitelnost hrobů na věčné časy. Proto výzkum Dr. Wallisové, který se prováděl ve Vladislavově ulici na konci 90. let 20. století, musel být po protestech ze strany židovských obcí v r. 2000 ukončen. Záchranné práce, které souvisely se záměrem České pojišťovny vybudovat v těchto místech podzemní garáže, však přinesly mnohé zajímavé poznatky.
   Průzkum, který započal v r. 1997, se prováděl v lokalitě, jež byla poznamenaná výraznou  stavební činností a nepříznivým podložím. Přesto se podařilo nalézt úlomky náhrobních kamenů a kosterní pozůstatky v různém stádiu rozkladu. Antropologický výzkum PhDr. Vítězslava Kuželky z Národního muzea poté mohl zčásti určit věk a pohlaví zemřelých. Pohřbívání se zde řídilo židovskými tradicemi. Zemřelí se ukládali jednotlivě do oddělených hrobů, jenž byly ohraničeny břidlicovými deskami nebo použitými mlýnskými kameny. Museli být položeni hlavou směrem k Jeruzalému. Orientace hrobů však pravděpodobně závisela na tom, v které roční době se pohřeb uskutečnil. Tělo nebožtíka bylo pohřbeno v dřevěné rakvi, což nebylo u nežidovského městského obyvatelstva té doby běžné. Na výrobu se nejčastěji použilo borovicové dřevo a počet použitých hřebíků byl oproti jiným krajinám minimální. Zvykem bylo zemřelého pohřbít tak, jak přišel na svět, tedy oblečeného pouze do prostého pohřebního rubáše, bez drahých látek, cenností a milodarů, aby nešlo poznat jeho sociální status. Proto bývá v této (aškenázské) oblasti minimum nálezů hrobové výbavy, přesto se zde vykopaly dvě bronzové spony k upevnění nohavic a značně zkorodovaná bronzová čelenka, kterou se nepodařilo zachránit. Zajímavostí bylo, že u některých koster se našly malé opracované břidlicové destičky vložené do úst a očních důlků. U nohou poté byly křemencové kameny, které se tam daly pravděpodobně také při pohřbu.
   Po náhlém ukončení prací v r. 2000 bylo rozhodnuto hroby, z nichž nebyly vyjmuty ostatky, zakrýt betonovým sarkofágem a podzemní prostory „židovské zahrady“ se staly kulturní památkou. Šance na další zkoumání tohoto židovského pohřebiště je tak na řadu dalších let znemožněna a zůstává otázkou, zda bude možné v budoucnu výzkum v takovém rozsahu, jako byl ten Dr. Wallisové, opět ještě někdy provést.
   Závěr přednášky patřil tradičně dotazům posluchačů a nám nezbývá než PhDr. Michaele Selmi Wallisové, Ph.D., která se podílela také na archeologických výzkumech ve Slaném, popřát v její práci mnoho úspěchů a zajímavých objevů. Těšíme se také, že se také s ní znovu setkáme a dozvíme se něco i o dalších jejích záchranných průzkumech archeologicky zajímavých lokalit. (Pavel Zděnovec)

pondělí 24. listopadu 2014

Sobota 22.11.2014 – s Dr. Helenou Čižinskou v kostele sv. Havla

V sobotu 22.11.2014 se uskutečnila letošní druhá pražská exkurze Slánské akademie volného času. Tentokrát jsme zamířili do kostela sv. Havla na Starém Městě. Před svatostánkem jsme se v 10 hodin setkali s naší stálou pražskou průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou (Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Praha). Ta nám nejprve vyprávěla o Havelském Městě, které v těchto místech existovalo jako samostatný celek, než bylo sloučeno se Starým Městem pražským. Poté popsala výzdobu průčelí kostela, kterému dominují sochy karmelitánských světců a zemských patronů z dílny Matouše Václava Jäckla. Následně jsme byli panem kostelníkem vpuštěni do útrob chrámu. Zde se paní doktorka nejprve krátce zmínila o historii kostela.
Počátky kostela jsou spojeny se vznikem města, které podle něho neslo svůj název. To bylo založeno v prvé polovině 13. století a předpokládá se tedy, že někdy tehdy nebo těsně předtím byla také vystavena tato svatyně. Její existenci dokládá latinská legenda o polském světci sv. Stanislavovi z poloviny 13. století, která hovoří o kostelu sv. Havla v Praze. Jaká byla jeho románská podoba však nemůžeme říci, protože doposud nebyly nalezeny žádné jeho pozůstatky z té doby. Jeho gotický vzhled však nám už mohou odborníci přiblížit a sami jsme měli možnost některé prvky tohoto slohu si v interiéru prohlédnout. Na sklonku 14. století zde působil jako farář sv. Jan Nepomucký. Svá kázáni zde přednesli také reformní kazatelé včetně Jana Husa, kterého zde před Bílou horou připomínala kazatelna s jeho portrétem. Za husitských válek kostel nedošel úhony, protože již na počátků bouří v r. 1419 přešel do držení utrakvistů. Z doby, kdy zde sloužili mše kališníci, se dochovalo několik artefaktů (křtitelnice a později barokně upravené svícny) ze 16. století. Po porážce českého stavovského povstání je opět navrácen katolíkům a v r. 1627 zde Ferdinand II. usazuje řád obutých karmelitánů, který si nechal u kostela na přelomu 17. a 18. století vybudovat svůj klášter, jehož architekty byli Giovanni Domenico Orsi a Carlo Lurago. V té době došlo také k barokizaci interiéru kostela, kdy byly v bočních lodích postaveny empory, zazděny gotické články a zhotoveny nové oltáře. V letech 1722-1727 prošlo zásadní
proměnou také průčelí kostela, na které měl zásadní podíl stavitel Pavel Ignác Bayer, jenž je v chrámu pohřben, avšak zda je též autorem jejího návrhu zůstává sporné. V souvislosti s tímto architektem připomenul PhDr. Václav Přibyl jeho činnost ve Velvarech. Po obdržení významného finančního daru od bohatého donátora nechali karmelitáni obměnit inventář kostela za ten, který je v kostele dosud. Na jeho výzdobě se podíleli významní barokní umělci (malíři Jan Kryštof Liška, Karel Škréta ml., Ignác Raab, sochař Ferdinand Maxmilián Brokof a dílna Matouše Václava Jäckla). Po zrušení kláštera za josefínských reforem se stal sv. Havel opět kostelem farním a v r. 1933 byl přičleněn k chrámu Matky Boží před Týnem jako filiální. Dnes se opět na jeho správě podílejí karmelitáni, kteří mají svůj konvent v Praze – Liboci. Kostel je zajímavý také jako místo posledního odpočinku některých barokních umělců, z nichž je nejvýznamnější malíř Karel Škréta, který je zde pochován spolu se svým synem.
            Poté jsme prošli celý kostel a postupně nás paní doktorka seznámila s ikonografií jednotlivých oltářů a jejich autory. Oltáře jsou většinou ozdobeny sochami karmelitánských světců. Severní lodi dominuje především bohatě zdobená kaple sv. Václava s Kalvárií, jejíž sochařské ztvárnění patří k vrcholům v tvorbě Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Hlavní oltářní obraz, na kterém jsou spolu zpodobněni karmelitánští světci, patron kostela sv. Havel a členové vládnoucí dynastie – císař Leopold I. a jeho synové, je dílem malíře Jana Kryštofa Lišky z r. 1696. V hlavní lodi jsou také rozvěšeny obrazy mariánského cyklu, který je připisován mladšímu Škrétovi. Severní lodi poté vévodí kaple Panny Marie Karmelské, ve které je pamětní deska z r. 1910 připomínající, že byl v kostele pohřben Karel Škréta. Po prohlídce všech lodí jsme se vydali do zimní a letní sakristie, které jsou vybaveny původním barokním mobiliářem. Zimní sakristie je také bohatě vyzdobena nástropními freskami připomínajícími pobyt karmelitánů ve Svaté zemi. Poté jsme se rozdělili na dvě skupiny. Prvá se vydala s kostelníkem Zdeňkem Masarem na obhlídku varhan, kostelních věží a půdních prostor (jedinečný výklad). Druhá zůstala s naší průvodkyní dole a poslechla si její čtení vzpomínek Jaroslava Seiferta vztahujících se k tomuto kostelu (kniha Všecky krásy světa, kapitola Krabice holandských doutníků). Tím naše důkladné seznámení s tímto svatostánkem skončilo.

            Na závěr nám nezbylo než vroucně poděkovat Dr. Heleně Čižinské za zajímavý a podrobný výklad o této památce a panu kostelníku za vřelé přijetí. Těšíme, že se brzo znovu s paní doktorkou vydáme prozkoumat další z pražských pamětihodností. (Pavel Zděnovec)

Snímky Dáši Šmolíkové zde.

úterý 18. listopadu 2014

Doc. PhDr. František Gabriel – Hrady severních Čech II. / sobota 15. listopadu

   V sobotu 15. listopadu 2014 v salónku bývalého hotelu Grand již podruhé předstoupil Doc. PhDr. František Gabriel, Ph.D. (Filosofická fakulta Západočeské university v Plzni) před posluchače Slánské akademie volného času, aby ve druhé přednášce z cyklu Hrady severních Čech – Lipý a Lipá / hrad a město představil výsledky archeologických výzkumů a stavebně historických průzkumů v České Lípě. Nejprve však PhDr. Vladimír Přibyl připomněl blížící se 25. výročí Sametové revoluce a vzpomenul zásluhy prvního porevolučního přednosty kladenského okresního úřadu Ing. Václava Mikuleckého na obnově památek na Slánsku.
   Vodní hrad Lipý byl postaven v 13. století některým z příslušníků mocného šlechtického rodu Ronovců. Možná to mohl být Čeněk, který se r. 1277 připomíná s přídomkem z Lipé. Hrad v té době byl tvořen okrouhlou obrannou věží zvanou bergfrit, obytným palácem a dřevěnohlinitou hradbou. Palác měl dvě místnostě – síň a obytný prostor (světnici) s otopným tělískem (pecí).  Jednalo se tedy jak o hrad s bergfritovou dispozicí, tak také takzvaného přechodového typu. V té době existovala při řece Ploučnici také osada, jež je pracovně zvána Lipá, která byla tvořena zemnicemi. V osadě stával patrně také kostel, který však není dosud archeologicky doložen. Avšak na starých vedutách města je v těchto místech vyobrazen objekt, tehdy sloužící jako synagoga, který připomíná románskou rotundu.
   V prvé polovině 14. století dochází k první z mnoha přestaveb hradu. Je o něco rozšířen, takže nová kamenná hradba je postavena před bergfrit, který se ocitl uvnitř hradu a ztratil tak svou prvotní obrannou funkci. Kvalitně zděný palác s podlažím stojí pro nestabilní bahnité podloží na dřevěných pilířích, na nichž jsou postaveny odlehčovací oblouky. Vzniká také poddanské městečko Lipá (1333 civitas Lipa), jehož centrum patrně z důvodu častých záplav je přeneseno dál od řeky. Zde se nachází také kostel sv. Petra a Pavla. Město je tvořeno nadzemními dřevěnými stavbami.
   Kolem r. 1400 je hrad rozšířen o dvě palácové stavby a vzniká věžová brána. V městě se stavějí kamenné domy různě dispozičně řešené. Vzniká také kostelík sv. Mikuláše. Přibývají kostely sv. Kříže a Panny Marie, které stojí na předměstích.
   Další proměnou prochází hrad v 15. století, kdy jsou v jeho areálu zbořeny některé stavby (bergfrit, starý palác), dvě palácové stavby jsou spojeny dohromady, vybudovány nové budovy, zvýšena hradba a směrem k městu, vystavěna nová branská věž. V 16. století je poté za Berků z Dubé přestavěn na zámek. Tehdy (r. 1583) v jeho blízkosti nechal postavit Jetřich Jiří Berka z Dubé renesanční jednopatrový letohrádek zvaný Červený dům. Ve městě pravděpodobně po požáru v r. 1515 vznikla radnice.
   Po třicetileté válce přestává zámek plnit funkci rezidenčního sídla a začíná postupně chátrat. V 19. století je přeměněn na továrnu, v které se rafinuje cukr a poté (r. 1925) přestavěn na nouzové byty. Za minulého režimu málem definitivně zaniknul, když hlavní zámecká budova byla v r. 1957 odstřelena a zbytek dále chátral a pustl. Změnu přineslo, až polistopadové vedení města, které se rozhodlo tuto kulturní památku zachránit a zpřístupnit veřejnosti. Archeologický průzkum, který začal v r. 1992 a přinesl mnoho nových poznatků o tomto šlechtickém sídle, vedl tehdy náš přednášející Doc. Gabriel.
   Ten na závěr svého vystoupení zodpověděl otázky posluchačů a nám nezbylo než mu poděkovat za milou návštěvu. Doufáme, že zase někdy přijede nám vyprávět o hradech severních Čech a bude pokračovat v tradici, kterou započal zesnulý Prof. PhDr. Tomáš Durdík. (Pavel Zděnovec)
Další snímky ze sobotního setkání zde.


neděle 26. října 2014

Čínská poezie 10.-13. století / další setkání s PhDr. Zlatou Černou – sobota 25. října

V sobotu 25.10.2014 jsme měli v bývalém slánském Grandu možnost opět vyslechnout přednášku naší přední sinoložky PhDr. Zlaty Černé (Česko-čínská společnost), jež se tentokrát rozhodla pohovořit o čínských básnících 10.-13. století. Nejprve se však krátce zmínila o výstavě Poklady staré Číny, která se koná do 9.11. v Císařské konírně Pražského hradu.
První literární díla v Číně vznikla již za dynastie Čou, kdy bylo sepsáno pět klasických knih konfuciánského kánonu. Od počátku našeho letopočtu začíná v tvorbě převládat lyrická poezie nad epikou. Ta ztrácí své postavení ve vysoké kultuře, protože autoři z řad tehdejší inteligence jí začínají pohrdat, a tak nové epické romány většinou s pohádkovými a fantastickými náměty vznikají již pouze jako projevy lidové kultury. Vzdělanci dávají přednost lyrice, v níž oceňují pravdivost literárního díla, jež je dána tím, že zachycuje autentické prožitky autora. To vyhovuje jak stoupencům konfucianismu, tak zen – budhismu. Za dynastie Thang dochází k rozkvětu básnické tvorby, která je podporována císaři, z nichž někteří jsou také literárně činní. Tvorba literatury je požadována také po státních uřednících, ktěří musí prokázat při císařských státních zkouškách mimo jiné i schopnost složit nějakou báseň. Lyrika se stává projevem vznikající velkoměstské kultury. Rejstřík básnických forem je obohacen o texty k písním. Nejprve začali básníci skládat texty, které poté nějaký skladatel zhudebnil. Někdy to však byla tatáž osoba. Avšak později se tento proces obrátil a uměním bylo na známé melodie vytvářet stále nové texty. Ty poté profesionální zpěvačky za doprovodu bubnů a strunných nástrojů zpívaly nejprve v čajovnách a na tržištích rušných měst, později v palácích úředníků a na císařském dvoře.
Dr. Zlata Černá poté obrátila svou pozornost právě na tvůrce tohoto druhu poezie z časů dynastií Thang a Sung. Četla nám ukázky z dvousvazkového výboru děl těchto básníků, které pod názvy Jara a podzimy a Devět básníků ze staré Číny připravila s Janem Vladislavem pro vydavatelství BB art. Některé básně poté přednesla také v originále. Nejdříve se věnovala tvorbě tří poetů a to Li Jü ( Li Chou – Ču ) (937-975), Su–Š´(Su Tung – Pcho) (1036-1101 ) a Sin Čchi–Ťi (1140-1207). Li Jü byl poslední panovník dynastie Jižních Thangů, který se proslavil také jako básník. Nejznámnější z jeho tvorby jsou básně, které napsal na sklonku života, kdy žil v zajetí na dvoře Severních Sungů. Básník Su–Š´ se narodil v zchudlé, ale vzdělané rodině statkářů v Šu (S´–čchuanu ) a psal již v deseti letech. Byl zručný kaligraf, malíř květin a ptáků a výborný esejista. Jako většina poetů se stal státním úředníkem, avšak byl několikrát falešně obviněn, a proto vyhnán do exilu. Provedl reformu v tvorbě lyrických písní č ( cch´), jejichž náměty rozšířil mj. o žánrové výjevy ze života na venkově, filosofické úvahy a zamyšlení o osudu země, na jejíž správě měl také svůj podíl. Poeta Sin Čchi–Ťi žil v době Jižních Sungů na severu Číny, který okupoval kočovný kmen Džurdetů, a řada jeho básní vyjadřuje touhu po osvobození vlasti. Účastnil se povstání proti okupantům a poté byl nějaký čas úředníkem na jihu. Po dvaceti letech službu opustil a usadil se na venkově, z té doby pochází většina jeho přírodní lyriky. Na sklonku života se však opět účastní bojů proti Džurdetům, ale jejich porážky se nedožil.
Po přestávce nás přednášející seznámila s osudy jedné z tehdejších básnířek Li Čching – čao (1081-1146), která se věnovala tvorbě písňových č. Pocházela z rodiny vysokých úředníků a vzdělanců z východní Číny. Též její manžel působil ve státních službách a skládal básně. Spokojený život, který zprvu vedla, kdy se mohla vedle literární činnosti věnovat také sbírání a studiu starožitností, ukončil vpád Džurdetů, kdy v plamenech skončil nejen jejich dům, ale i většina sbírky. Básnířka musela následovat manžela do Nankingu, kde záhy ovdověla. Její básně z té doby prostoupené žalem nad ztrátou manžela a vlasti patří mezi to nejhodnotnější, co v čínské poezii vzniklo.
Na závěr se přednášející zmínila o tom, jak vznikal tento výbor básní a také, jaké obtíže přináší překlad toho druhu čínské poezie do češtiny. Vzpomenula na básníka Jana Vladislava, s nímž se seznámila při práci na knize čínských pohádek Pohádky ze Země draka a který její doslovné překlady z čínštiny upravil do básnické podoby. Přednáška poté skončila dotazy z publika a nám nakonec nezbylo než poděkovat dr. Zlatě Černé za milou návštěvu a těšit se na další setkání věnované kultuře staré Číny. (Pavel Zděnovec)
Další snímky ze setkání zde





pondělí 20. října 2014

Risorgimento a Giuseppe Garibaldi / přednáška Dr. Pavla Helana v sobotu 18. října


V sobotu 18. října 2014 mezi nás zavítal milý host ThDr. et Mgr. Pavel Helan, Th.D. (Husitská teologická fakulta UK Praha), aby pohovořil o sjednocení Itálie, Giuseppem Garibaldim a jeho vlivu na české prostředí. Napřed však zahájil tuto úvodní přednášku 9. ročníku Slánské akademie volného času PhDr. Vladimír Přibyl krátkým úvodem, v němž zmínil k tomu tématu vztahující se román Gepard, jehož autorem je Giuseppe Tomasi di Lampedusa. Poté došlo na předání ocenění dvěma účastníkům minulého běhu akademie, kteří vypracovali závěrečné ročníkové práce.
Načež se již ujal slova dr. Helan, aby nás provedl tímto úsekem italských dějin a osvětlil, jakou úlohu v ní hrál Giuseppe Garibaldi. Novodobé počátky hnutí za sjednocení Itálie jsou spojeny s tajnými spolky karbonářů a Mladé Itálie Giuseppeho Mazziniho, které vznikly v době po napoleonských válkách. Tehdejším vládcům italských státečků se však podařilo s pomocí států Svaté aliance tyto snahy potlačit a někteří z karbonářů poté skončili ve vězení, i u nás v Brně na Špilberku. Situace se změnila v revolučním roce 1848, kdy se v důsledku událostí postavil do čela tohoto hnutí sardinsko-piemontský král Karel Albert, který po povstání v Miláně a Benátkách vyhlásil válku rakouské monarchii. Ten však po porážkách, které mu v bitvách u Custozy a Novary uštědřil rakouský maršál českého původu Josef Radecký z Radče, byl nucen abdikovat ve prospěch syna, který s Rakouskem uzavřel mír. První válka za italské sjednocení, která proběhla v letech 1848-1849, tak nepřinesla na Apeninském poloostrově žádné změny a vše jakoby zůstalo při starém. Přesto již z láhve jednou vypuštěného džina nešlo zastavit a savojská dynastie, teď představovaná Viktorem Emanuelem II., se již svého cíle nevzdala. Prvnímu ministru sardinsko-piemontského království hraběti Camillu Benso di Cavour se podařilo dostat na svou stranu francouzského císaře Napoleona III. a Piemont svým jednáním vyprovokoval habsburskou monarchii k nové válce. Roku 1859 se podařilo francouzské a piemontsko-sardinské armádě porazit vojsko císaře Františka Josefa I. v bitvách u Magenty a připojilo v r. 1860 plebiscitem Toskánsko, Modena a Parma. Viktor Emanuel II. zato však musel postoupit svému francouzskému spojenci Nizzu a Savojsko. V té době výrazně do dění zasáhl Giuseppe Garibaldi, kterému se podařilo vylodit se s 1089 muži na Sicílii a s pomocí místních obyvatel tento ostrov dobýt a  ujmout se zde jménem Viktora Emanuela vlády. Následovalo připojení Neapolska, jehož se zmocnil Garibaldi ve spolupráci se sardinsko-piemontským vojskem, které předtím obsadilo značnou část papežského státu, kde vypukla lidová vzpoura. V rukách papeže již poté zbyl pouze Řím s okolím, jakožto území pod ochranou francouzského císaře. Po pádu Gaety, kam se uchýlil poslední panovník Království obojí Sicílie František II., byl Viktor Emanuel II. prohlášen italským králem. Zbývalo již jen připojit Benátsko a Řím. Prvého bylo dosaženo v roce 1866, kdy se Itálie postavila v prusko-rakouské válce na stranu vítězného Pruska, a tak jí po bitvě u Hradce Králové konečně spadla tato habsburská država do klína. Říma se zmocnil italský stát poté, co v r. 1870 v důsledku francouzko-pruské války ztratil ochranu císaře Napoleona III. Jak jsme viděli výše, významnou postavou Risorgimenta byl Giuseppe Garibaldi (4.7.1807, Nice – 2.6.1882, Caprera). Tento bojovník za svobodu a sjednocení Itálie začínal jako námořník. Seznámil se s myšlenkami Giuseppeho Mazziniho a přidal se k jeho hnutí Mladá Itálie. Poté, co se na sardinské vojenské lodi Euridica snažil získat mezi členy posádky sympatizanty pro tuto tajnou politickou organizaci, byl nucen uprchnout před vězněním do exilu. Utekl do Jižní Ameriky, kde se zapletl v Brazílii a
Uruguayi do tamních válek a přitom si zde našel manželku Anitu. V bouřlivých letech 1848-1849 již byl zpátky v Itálii, aby nejprve bojoval se svými dobrovolníky po boku sardinsko-piemontské armády v Lombardii proti Rakušanům a poté ve službách Římské republiky, která vznikla po vyhnání papeže Pia IX. z Říma, proti francouzské intervenční armádě, jež měla dobýt Věčné město pro Svatého Otce zpět. Po pádu republiky se rozhodl jít na pomoc vzbouřeným Benátkám, přičemž nakrátko využil azylu v San Marinu, ale než se dostal do Benátska, tamní republika San Marca padla a Garibaldi při této anabázi ztratil ženu. Byl nucen odebrat se znovu do emigrace a na scéně se objevil až v roce 1859. V druhé válce za italské sjednocení byl nejprve jmenován velitelem Dobrovolnického sboru Alpských myslivců v konfliktu Piemontu s rakouským císařstvím a poté měl zásadní podíl na dobytí Království obojí Sicílie. Pokus o dobytí Říma v r. 1862 však byl překažen již italskou armádou, protože pád do Církevního státu by vyvolal roztržku Itálie s Francií, a tak byl Garibaldi načas uvězněn. Účastnil se také války s Rakouskem v r. 1866, která přinesla zisk Benátska. Naposledy se válečného konfliktu zúčastnil v letech 1870-1871, kdy se dal po porážce Napoleona III. u Sedanu do služeb obnovené Francouzské republiky, která se bránila vítězným armádám Pruska a jeho spojenců. Byl také zvolen do tamního Národního shromáždění, avšak jako cizinec nemohl vykonávat svůj mandát, a tak se vrátil zpět do vlasti. Zde se r. 1874 stal poslancem italského parlamentu, jehož vznik svým celoživotním bojem za sjednocení Itálie umožnil. Již za svého života se stal legendou. Po jeho smrti mu bylo v italských městech, ale i v cizině, vybudováno nespočet pomníků, nebo zde byl alespoň připomenut pamětní deskou. Jeho portréty se objevily na poštovních známkách a mincích. Pojmenovala se po něm města či bitevní lodě. Jeho život se stal námětem literárních děl a filmů. Solferina a dobýt tak Lombardii, kterou musel mírem uzavřeným ve Villafrance a Curychu rakouský císař Viktoru Emanuelu II. postoupit. Pod tlakem veřejnosti se poté k nově vznikajícímu italskému království Sjednocení Itálie a Garibaldiho činy se zájmem sledovalo i obyvatelstvo v českých zemích, jež byly tehdy součástí habsburské monarchie. Proto se dění přímo na italských bojištích Češi účastnili spíše v řadách armády Rakouského císařství, než po boku Garibaldiho, i když těch se patrně také několik našlo. Červené košile Garibaldiho dobrovolníků se staly součástí stejnokroje českých sokolů. Garibaldi sám pak adresoval dva dopisy do rukou českých příjemců, a to první českým ženám (1861), druhý poté Karlu Sladkovskému, který jej zval jménem organizátorů na slavnost k 500. výročí narození Jana Husa. Z Čechů se s ním osobně setkali studentský vůdce z r. 1848 Josef Václav Frič (1864) a dopisovatel Národních listů prof. Šmíd Beaucher (1870). Již za monarchie poté vznikly dva jeho životopisy z rukou českých autorů Josefa Svátka a Karla Tůmy. Po přestávce byl ještě čas na několik dotazů a poté již nezbylo, než dr. Helanovi poděkovat za zajímavou přednášku a rozloučit se s ním.Těšíme se však, že se s ním opět setkáme, abychom se opět dozvěděli něco nového z italské historie. (Pavel Zděnovec)
  • Text jeho přednášky lze najít na stránkách časopisu Dějiny a současnost zde


 

úterý 7. října 2014

Sobota 4. října – s Irenou Bukačovou za památkami Plzeňska (IV.okruh – Plasy a okolí)

Den architektury a památku svatého Františka oslavili v sobotu 4. října 2014 posluchači Slánské akademie volného času putováním za památkami severního Plzeňska. Po roce tak znovu měli možnost se setkat se svou stálou průvodkyní tímto regionem PhDr. Irenou Bukačovou, ředitelkou Muzea a galerie severního Plzeňska, která pro ně opět připravila bohatý program.

První zastávkou byly Kralovice, kde naše kroky zamířily do kostela sv. Petra a Pavla, který jsme již v minulosti jednou navštívili. Tento renesančně-gotický svatostánek prochází rozsáhlou rekonstrukcí a my jsme mohli vidět, jak práce od té doby postoupila. Významnou proměnou vedle fasády prošla především jižní kaple s hrobkou šlechtického rodu Gryspeků. Renesanční kapli s bohatou nástropní výmalbou vévodí velký epitaf Floriána Gryspeka z Gryspachu a jeho manželky Rosiny Hölzelové ze Silianu. Na zemi před ním se nachází vchod do hrobky. Klimatické podmínky v ní způsobily, že těla příslušníků rodu zde pohřbených nepodlehla přirozené zkáze a byla mumifikována. To však bylo bohužel příčinou toho, že v pozdějších staletích byla vystavována jako turistická atrakce zvaná kralovické mumie. O renovaci kaple se významně zasloužilo zdejší občanské sdružení Gryspek, které v ní také připravilo výstavku věnovanou tomuto, pro Kralovice tak významnému rodu.

Hlavním cílem této výpravy se však staly Plasy. Zdejší cisterciácký klášter založený r. 1144 českým knížetem Vladislavem II. se zachoval ve své barokní podobě, kterou mu dali zásluhou zdejších opatů významní umělci té doby. Exkurze začala prohlídkou zdejšího konventu, kde nás přivítala zástupkyně kastelána Mgr. Sylvie Kročáková, která nás provedla celým klášterem. Konvent, který je postaven pro nestabilní podloží na dubových kůlech a trámovém roštu ponořeném ve vodě, je zejména dílem Jana Blažeje Santiniho Aichela. Prostory kláštera  jsou zdobeny nástropními freskami Jakuba Antonína Pinka, Františka Antonína Müllera a Josefa Kramolína. Postupně jsme si  prohlédli kapitulní síň, kapli sv. Bernarda, nemocniční křídlo s expozicí lékáren, knihovní sál, čítárnu a zimní jídelnu. Setkali jsme se přitom i s dvěma díly Matyáše Bernarda Brauna, jež byly zhotovené pro opata Evžena Tyttla, a to s originální dřevořezbou Ukřižování Krista s Pannou Marií Bolestnou a kopií sousoší sv. Luitgardy z Karlova mostu. Po prohlídce konventu jsme prošli areál kláštera a zastavili jsme se u barokní třípatrové sýpky s hodinovou věží, jež byla navržena Jeanem Baptistem Matheyem. Ve svém nitru však skrývá zbytek ještě starší stavby, tzv. přemyslovského královského paláce, kterým je raně gotická patrová kaple sv. Václava a sv. Máří Magdalény. Závěr zdejší exkurze patřil prelatuře, jehož reprezentační sál a přístupové schodiště k němu vyzdobil nástropními freskami Jan Krištof Liška.

Poté jsme se opět vrátili do Kralovic, kde nás v hotelu Bílý beránek čekal vydatný oběd. Odpolední program byl věnován dvěma kostelům, jejichž barokní podobu patrně navrhl Santini, avšak jejich realizace se uskutečnila až po jeho smrti. Nad oběma měl patronátní právo plaský klášter a jejich přestavba proběhla za opata Tyttla, jehož znak zdobí jejich průčelí. První z nich se nachází v Kozojedech a je zasvěcen sv. Mikuláši. Přestavbu zde provedl klášterní stavitel Matěj Ondřej Kondel. Z vybavení kostela lze připomenout kopii dřevěné sošky Panny Marie s dítětem z konce 14. století, zvané Kozojedská madona. Druhý ve Všehrdech s patrociniem sv. Prokopu je příkladem české barokní gotiky. Realizátorem Santiniho projektu byl opět stavitel Kondel. Přestože kostel na prvý pohled vypadá prostě, jistě zaujal obdivovatele Santiniho tvorby některými prvky, které jsou pro něj charakteristické.

Zde naše letošní putování Plzeňskem skončilo, a tak nezbylo než, aby se dr. Vladimír Přibyl za nás za všechny rozloučil s naší průvodkyní dr. Irenou Bukačovou (kdysi byli spolužáci) a popřál jí mnoho úspěchů v její práci a životě. Ta nám přislíbila, pokud to okolnosti dovolí, že se s námi opět někdy vydá na toulky tímto krajem. Závěrem lze jen prohlásit, že devátý ročník Slánské akademie úspěšně začal. (Pavel  Zděnovec)
Obrázky z putování zde

čtvrtek 2. října 2014

18. října – Důležitá kapitola z dějin Itálie / 104. setkání akademie

Dr.. Pavel Helan z Hussitské teologické fakulty UK Praha, který letos na jaře přednášel o Danteho Božské komedii, nás seznámí s důležitou kapitlou italských dějin  19. století – Risorgimento a Giuseppe Garibaldi.

ThDr., Mgr. Pavel Helan, Th.D. působí na Univerzitě Karlově v Praze. Studoval v České republice, Německu a Itálii, krátkodobé studijní a badatelské pobyty absolvoval i ve Francii a USA. Publikuje zejména v České republice a v Itálii. Samostatně vydal Pověsti o založení Litomyšle (Brno 1998, německé vydání 2006) a monografii Duce a kacíř - literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy (Brno 2006). Zabývá se především dějinami Itálie a česko-italskými vztahy v 19. a 20. století.
sobota 18. října 2014
bývalý hotel Grand – Slaný
salónek druhé patro / začínáme v 9 hod
 

pátek 22. srpna 2014

Začínáme 4. října

Již 9. ročník Slánské akademie volného času bude zahájen 4. října exkurzí na severní Plzeňsko s naší osvědčenou průvodkyní PhDr. Irenou Bukačovou. Navštívíme klášter v Plasích a další místa v okolí. Posluchači akademie se mohou na exkurzi hlásit u Aleny Urbanové (odbor kultury MěÚ Slaný, tel.: 312 511 274, e-mail: urbanova@meuslany.cz) do 26. září. Do tohoto data se také posluchači mohou hlásit na přednášky podzimního semestru a je třeba uhradit poplatek, který zůstává ve stejné výši – 200 Kč.
Termíny dalších setkání jsou prozatím v jednání, ale jakmile vše dohodneme, termíny a témata přednášek zveřejníme.

Pokud by se chtěl přihlásit nový posluchač, je třeba, aby kontaktoval Alenu Urbanovou ohledně přihlášky a placení poplatku.

pondělí 9. června 2014

Za památkami Českého středohoří (II.)

V sobotu 7.června se účastníci Slánské akademie volného času opět po roce vydali za památkami na Litoměřicko. Průvodci se nám znovu stali pracovníci Národního památkové ústavu (odborné pracoviště Ústí nad Labem ).
Nejprve jsme se setkali v Zahořanech s PhDr. Vítem Honysem (na obrázku), který nám představil zdejší památky – kostel Nejsvětější Trojice a zámek. Kostel je postaven na návrší jižně od vsi a tvoří výraznou dominantu v okolní krajině. Je příkladem raně barokní sakrální architektury s bohatou štukovou výzdobou, které u nás není mnoho a je charakteristická spíše pro Bavorsko. Pravděpodobně je dílem stavitele italského původu B. Spinety. Stavba proběhla v letech 1653 – 1657, avšak úpravy interiéru trvaly až do 18. století. Záhy po r. 1800 se však začaly na budově objevovat praskliny a i přes dílčí opravy, které nebyly vždy šťastným řešením (výměna krovů), jenž probíhaly v 19. století, se stav objektu neustále zhoršoval a dnes je v havarijním stavu. Vstup do něho je proto jen na vlastní nebezpečí.
Interiér kostela je poznamenán řáděním zlodějů a snahou uchránit to, co po jejich nájezdech zbylo, odvezením na bezpečnější místo. Návštěvníka proto zaujme především strop s velmi bohatou štukovou výzdobou a freskovou malbou. Dále ho upoutají zbývající části oltářů z umělého mramoru, jenž v 18. stol. zhotovili členové litoměřické rodiny Hennevogelů. Při jejich prohlídce nám Dr. Honys vysvětil postup výroby umělého mramoru a dalších podobných technologií. Na jeho odborný výklad o minulosti kostela poté navázali informacemi o současném stavu členové spolku Pro Zahořany, jež se snaží o záchranu památky a také nám umožnili možnost jeho návštěvy.

Poté jsme se vydali k zámku, který je dnes v soukromém vlastnictví a není veřejnosti přístupný. Mohli jsme si jej prohlédnout pouze z venku. Cestou k němu jsme ještě spatřili dvě barokní sochy – sv. Jana Nepomuckého a sv. Donáta. Zajímavými prvky samotného zámku, které jsme mohli vidět, jsou dva bohatě zdobené portály. Ten starší pochází z roku 1708 a je ozdoben erbem Jiřího Benedikta svobodného pána Ogilvy. Mladší pochází z doby vrcholného baroka a čestné místo na něm zaujímá alianční znak dalšího z členů šlechtického rodu Ogilvy, hraběte Hermanna Karla a jeho manželky Esther Anny Reginy hraběnky von Weltz-Eberstein. Opadávající omítka zámku poskytuje poté pohled na starší podoby jeho fasády.
Další zastávkou našeho putování se staly nedaleké Křešice, které se mohou pyšnit dvěma kostely. Naše pozornost patřila tomu mladšímu, baroknímu poutnímu kostelu Navštívení P. Marie, který se nachází východně za vsí v hájku. Jeho vznik se dělí na dvě zásadní etapy, nejprve vznikla na počátku 18. stol. nad zdejším zázračným pramenem kaple, která byla poté o něco později rozšířena do podoby dnešního svatostánku. Celá stavba je však dílem jednoho stavitele, kterým je O. Broggio. V nedávné době byl několikrát postižen povodněmi. Ty z roku 2002 ovšem paradoxně přispěly k tomu, že se našly prostředky na jeho opravu. Avšak voda v minulém roce znovu udeřila a způsobila další škody. Ze zbývajícího vybavení kostela největší zájem vyvolá železný strom za hlavním oltářem. Je připevněn na zachovalém pahýlu stromu, jenž stál u studánky. Býval na něm pověšen reliéf Panny Marie Pasovské, a proto byl uchován, aby se stal středem poutního svatostánku. Zajímavé jsou také nástropní fresky s mariánskou tématikou.

Čas nakročil, a tak jsme se vydali na oběd do Litoměřic. Neplánovaným zpestřením této zastávky se stalo sledování průvodu starých požárních vozů, který byl součástí zdejších hasičských slavností. Kdo chtěl, mohl využít polední pauzy k procházce po historické části města a podívat se třeba k zbytku královského hradu, o němž minulou přednášku vyprávěl Doc. František Gabriel.

Odpolední program nás zavedl do Oparenského údolí, které se nachází severně od města Lovosic pod svahem vrchu Lovoš a táhne se v délce 3 km podél Milešovského potoka. Výchozím bodem pro nenáročnou turistickou vycházku se nám stala ves Oparno, kde jsme se setkali s druhým z našich průvodců, PhDr. Kamilem Podroužkem, Ph.D. (na snímku). Prošli jsme vsí, kde jsme se zastavili u jednoho ze stavení s hrázděnou konstrukcí a barokními lidovými soškami sv. Anny a sv. Floriána, a poté jsme pomalu vystoupili k zřícenině hradu Oparno. S jeho historií a stavebním vývojem nás seznámil Dr. Podroužek. Hrad náležel rodu Vchynských (později nám známých jako Kinští) a sloužil k ochraně cesty z Prahy do východního Saska. Od něj jsme se vydali k Oparenskému mlýnu, který dnes slouží jako Středisko environmentální a kulturní výchovy Asociace TOM ČR. Kamil Podroužek se svými přáteli se podílí na jeho opravě a spolu s manželkou, která je správkyní objektu, zde také bydlí. V době naší návštěvy probíhala příprava na slavnostní spuštění mlýnského kola. Dr. Podroužek nás provedl celým mlýnem a nám nezbývalo než mu popřát úspěšné dokončení celého tohoto projektu a mnoho především malých návštěvníků. Poté, co jsme rozloučili s tímto bývalým Kladeňákem, nás čekala příjemná zpáteční cesta podél potoka zpět do Oparna. Zde nastalo loučení s dalším z našich průvodců Dr. Vítem Honysem. I jemu jsme popřáli mnoho štěstí v jeho práci a těšíme, že se opět s oběma znovu setkáme při dalším putování tímto krajem, který byl v baroku považován za český ráj.

Touto exkurzí definitivně skončil osmý ročník Slánské akademie volného času a nezbývá než se těšit na další. Na závěr mi připadla milá povinnost. Byl jsem požádán, abych za všechny posluchače naší akademie popřál jejímu duchovnímu otci PhDr. Vladimíru Přibylovi všechno nejlepší k jeho nadcházejícímu životnímu jubileu. Přeje mu tedy pevné zdraví a mnoho úspěchu v jeho životě. (Pavel Zděnovec)
Snímky Dany Přibylové (první série) a Dáši Šmolíkové zde

 

pondělí 2. června 2014

O hradech severních Čech s Doc. Františkem Gabrielem – sobota 31.5.2014

V sobotu 31. května 2014 mezi posluchače Slánské akademie poprvé zavítal archeolog a kastelolog Doc. PhDr. František Gabriel, Ph.D. (vedoucí katedry archeologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni), aby svou přednáškou navázal na tradici vyprávění o českých hradech započatou zesnulým prof. PhDr. Tomášem Durdíkem, DrSc.
Na úvod své prezentace se přednášející zamyslel nad definicí pojmu hrad. Mnohdy totiž, co bývá dnes tímto termínem označováno, sloužilo ve skutečnosti ve středověku k úplně jiným účelům. Poté jsme se již vydali na imaginární putování po hradech severních Čech. Svou pouť jsme začali v Roudnici nad Labem, kde si nechali na svém panství v 60.-70. letech 12. století vybudovat románský hrad pražští biskupové. Jeho část se dodnes zachovala skryta pod fasádou barokního zámku Lobkoviců. K nejstarším hradům této části Čech patří také nedávno archeologicky prozkoumaný (F. Gabrielem a J. Panáčkem) neznámý hrad (možná Frýdlant) u osady Hvězda na Liberecku, jenž snad patřil šlechtickému rodu Ronovců. Následoval hrad u Kvítkova, který starší badatelé považovali za Frýdlant, avšak dnes je pokládán za královský hrad přechodného typu, jenž náležel k bezdězskému dominiu. Nadvakrát byla věnována pozornost hradu Lipé v České Lípě, jenž byl kolébkou šlechtického rodu pánů z Lipé. Nejprve v souvislosti s jeho nejstarší podobou, z níž se zachoval zbytek věže (bergfritu). Zde upozornil Doc. František Gabriel na to, že spodní části věže nesloužily vždy jako vězení, ale jako v tomto případě také jako zásobnice osení pro případ, kdyby zbytek úrody byl zničen válečnými událostmi nebo nepřízní přírody. Druhá etapa výstavby z konce 14. století byla prezentována zachovalými sklepy, při jejichž budování byl, jako ochrana před pronikáním spodní vody, využit pro své izolační vlastnosti jíl. Další na řadě byly královské hrady s obvodovou zástavbou - Bezděz, Děvín a Houska. Podrobněji jsme se zabývali hradem Bezděz, jehož stavební vývoj skýtá ještě mnohá tajemství. Šlechtické hrady zdejšího regionu řadíme buď k typu s plášťovou zdí (Oparno, Házmburk ), nebo s bergfritovou dispozicí (Schönbuch, Frýdlant nad Snědou, Grabštejn, Lemberk, Šarfenštejn u Benešova nad Ploučnicí, Střekov a Kokořín ).
Po přestávce jsme navštívili Litoměřice, kde tamní městský hrad (kastel) ztratil svoji funkci již na sklonku středověku a do dnešní doby se zachoval pouze palác z doby Karla IV. vybudovaný v jeho parkánu. Ten v minulosti značně utrpěl nevhodným užíváním a ne zcela šťastnými posledními stavebními úpravami. Za dnešními hranicemi republiky leží hrad Karlsfried založený Karlem IV. v r. 1357 k ochraně Žitavské zemské stezky a jako místo vybírání cla. To se platilo v celním dvoře, jenž se nacházel na silnici procházející údolím, které bylo střeženo hradem. Aby se kupci nemohli vyhnout jeho zaplacení, přehrazoval údolí asi 300 m dlouhý val s příkopem. Početnou skupinu na severu Čech tvoří hrady skalní. K nim náleží např. Helfenburk u Úštěku, jenž patřil k roudnickému panství pražských arcibiskupů, Falkštejn u Jetřichovic nebo Jestřebí u České Lípy. Zvláštností kraje jsou hrady na čedičových kupách, jako jsou Kamenice nad Českou Kamenicí, Starý Bernštejn, Starý Falkenburg, Panna u Litoměřic či Koštálov. Jejich speciální podkategorii vytváří ty, které mají příkop. Mezi ty odborníci počítají Wartemberk (Stráž pod Ralskem), Litýš nebo Žižkův Kalich. Závěr pomyslného cestování po hradech této části Severočeského kraje patřil Ronovu a Ralsku, které už nesplňují všechna kriteria kladená na objekt námi nazývaný hrad, a jedná se spíše o pozdně středověké pevnosti, které nebyly určeny pro celoroční pobyt svých majitelů, ale uchylovali se do nich pouze v době nebezpečí. S koncem středověku poté některé hrady zanikají, anebo jsou přestavovány na zámky, které lépe vyhovují zvyšujícím se nárokům na kvalitu bydlení svých šlechtických obyvatel.
Po vyslechnutí této poutavé přednášky nám nezbylo než poděkovat za nově nabyté informace o této oblasti české středověké architektury a těšit se, že se s Doc. Františkem Gabrielem znovu setkáme v některém z dalších semestrů Slánské akademie volného času. Do té doby se můžeme začíst do některé z jeho knížek věnované hradům severních Čech. Nakonec lze konstatovat, že osmý ročník Slánské akademie ve své přednáškové formě zdárně skončil a některé z nás již čeká pouze exkurze na Litoměřicko. Ostatním přejeme krásně prožité léto a těšíme se, že se snad znovu setkáme na podzim v již devátém běhu akademie. Snímky ze setkání zde. (Pavel Zděnovec)


neděle 27. dubna 2014

Dnešní Čína a tradice / PhDr. Zlata Černá – sobota 26.4.2014

V sobotu 26. 4. 2014 jsme měli možnost ve Slaném opět přivítat PhDr. Zlatou Černou (Česko-čínská společnost), která přijela se s námi podělit o své zážitky z její nejnovější cesty do Číny. Navštívila tentokrát Šanghaj a provincii Che-nan, kde pobývala především ve městě Čeng-čou.
Šanghaj je nejlidnatější město Číny a její významné průmyslové centrum, což se však negativně projevuje na zdejším životním prostředí (smog). O hospodářské prosperitě svědčí moderní výstavba, jejímž symbolem jsou především výškové budovy (mrakodrapy). Oproti jiným městům Šanghaj zvládla svou proměnu v moderní velkoměsto, takže se nejedná pouze o ,,betonovou džungli“, ale své místo zde nalezlo i dostatek zeleně. Významné místo tu i v dalších čínských městech je vyhrazeno novým budovám muzeí, které mají svou podobou reprezentovat dnešní tamní společnost, a proto na jejich výstavbu jsou pořádány architektonické soutěže, kterých se účastní významní architekti z celého světa.
Provincie Che-nan zaujímá v rámci ČLR prvenství v počtu obyvatel. Její severní část, jež se rozprostírá na březích Žluté řeky, byla kolébkou starověké Číny. Správním střediskem této oblasti je město Čeng-čou. Krajina je tu rovinatá a jen výjimečně se zde vyskytují malé kopce. Je bohatá na sprašovou hlínu, která je využívána pro výrobu cihel a keramiky.
PhDr. Zlata Černá při své návštěvě měla možnost se seznámit s životními osudy svých čínských přátel a známých, kteří studovali nebo pracovali v ČR. Ti v dobrém vzpomínají na svůj pobyt zde. Mohla se tak také seznámit s novými životními trendy čínské společnosti. Jde především o návrat k tradičním čínským hodnotám, které byly po určitou dobu potlačovány, ale zároveň o co největší přibližování k Západu. Modernizace země začala již v 2. polovině 19. století a dnes patří paradoxně mezi nejvíce amerikanizované země v Asii. Současně se však vrací ke svým někdy již pomalu zapomenutým tradicím a své kořeny hledá v mýtech staré Číny. Jeden z projevů těchto trendů, který přednášející zaujal, je celospolečensky výrazně propagovaná úcta k seniorům, jež se mimo jiné odvolává na příběhy synovské oddanosti, o nichž nám přednášející vyprávěla při své minulé přednášce.
Po přestávce nás seznámila s tím, jak se v Číně slaví Svátek čistoty a jasu, který právě probíhal v době jejího tamního pobytu. Tento svátek zemřelých připomíná naše Dušičky, ale oproti nim se koná na jaře. Pro Číňany je to doba, kdy navštěvují hroby svých příbuzných, které čistí a pálí na nich obětiny. V Číně se tradičně pohřbívalo volně v přírodě, kde hroby označovaly kumuly nebo mohyly s umělou kyticí na vrcholu a vysazené cypřiše, a budování hřbitovů začalo až s nástupem komunistů. Pohřební obřad se koná v domovech pozůstalých a jeho průběh je čistě rodinná záležitost.
Dozvěděli jsme se také o tom, jak v Číně vypadají Univerzity třetího věku, které zde mají plnohodnotný statut vysokoškolského vzdělání, a tak lze na nich udělat dokonce i doktorát. Lidé v pokročilém věku zde studují, už ne z potřeby využití nabytých poznatků ve svém budoucím zaměstnaní, ale protože je to baví. S tím lze spojit také vzpomínku Dr. Zlaty Černé na dobu, kdy vyučovala čínštinu na jazykové škole, kde jeden z jejích studentů také vyššího věku, když se ho zeptala na důvod jeho studia, vyřkl tuto památnou větu „Já bych chtěl zemřít jako vzdělaný člověk“.
Závěr přednášky patřil hojným dotazům posluchačů a poté již nezbylo než se s Dr. Černou rozloučit. Doufáme však, že již na podzim se s ní setkáme a opět se dovíme něco nového o Číně, jejích tradicích a kultuře. Mezitím však máme možnost navštívit znovuotevřenou expozici Národní galerie věnovanou umění starověku a orientu v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze, kde je možno si prohlédnout také umělecká díla z Číny. (Pavel Zděnovec)

Snímky ze setkání
V souvislosti se slánskou přednáškou připomínáme nedávný rozhovor s Dr. Zlatou Černou v Českém rozhlase ve Studiu Leonardo, který si můžete poslechnout zde



pondělí 21. dubna 2014

Strahovský klášter s Dr. Hedvikou Kuchařovou – 12. 4. 2014

Letošní první pražská exkurze zavedla posluchače Slánské akademie na Strahov, kde jsme se setkali s pracovnicí zdejší knihovny PhDr. Hedvikou Kuchařovou, Ph.D., která nás provedla celým klášterním areálem. Před vchodem do bývalého Památníku národního písemnictví zprvu krátce pohovořila o historii tohoto premonstrátského kláštera. Ten byl založen r. 1140 českým knížetem Vladislavem II. z podnětu svého rádce olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. O tři roky později bylo započato s vlastní výstavbou, která trvala až do r. 1182. Románský klášterní komplex poté sloužil jako jedno z kulturních středisek země a center vzdělanosti raného středověku až do r. 1258, kdy byl poničen požárem a začala první z mnoha přestaveb tentokrát ve slohu nastupující gotiky. Rozkvět kláštera skončil husitskými válkami, kdy byl v r. 1420 zle poničen a poté až do Bílé hory pouze přežíval. Pobělohorská doba však přinesla čas obnovy a postupné barokní proměny kláštera do podoby, kterou známe dnes. Tomu se podařilo přečkat reformy osvícenců a dokonce se v té době rozšířit o novou budovu knihovny. Svému účelu tak sloužil až do r. 1950, kdy ho museli premonstráti opustit, klášter byl upraven pro potřeby Památníku národního písemnictví, což ho zachránilo před osudem některých méně šťastných budov konventů, které sloužily např. jako kasárna.
  Poté již začala vlastní prohlídka. Naše kroky směřovaly nejprve do opatského chrámu Nanebevzetí P. Marie, který papež Jan Pavel povýšil na Baziliku minor. Nynější podobu mu dala přestavba z 18. století navržená architektem Anselmem Luragem. Kostel byl zařízen a vyzdoben díly předních barokních umělců (J. V. J. Neunherzem, F. X. Palkem, I. F. Platzerem a J. A. Quittainerem a dalšími). Nahlédli jsme do kaple sv. Norberta, která uchovává ostatky tohoto zakladatele premonstrátského řádu přenesené do Prahy za třicetileté války z Magdeburka a také do protilehlé kaple Panny Marie Pasovské, v které je hrobka hraběcí rodiny Pappenheimů. V sakristii nás upoutal obraz sv. Jana Nepomuckého od F. A. Maulbertsche, jenž pochází z kostela sv. Václava v Kmetiněvsi. Dalším bodem naší návštěvy byly nejstarší zachovalé místnosti kláštera, a to prostory tzv. cellaria, tj. zásobárny potravin románské doby. V těchto prostorách je dnes expozice věnována dějinám kláštera a zakladateli řádu sv. Norbertu. Nejprve jsme si prohlédli přesný model
klášterního komplexu a naše průvodkyně nám na něm ukázala všechny objekty, které byly součástí naší prohlídky. Poté v další místnosti naši pozornost upoutal cyklus obrazů zobrazující legendární výjevy ze života sv. Norberta od J. J. Heringa a artefakty sloužící při oslavách přenesení jeho ostatků do Prahy. Odtud jsme se vydali do části kláštera, jenž je vyhrazen knihovně. Strahovská knihovna patří mezi nejstarší a nejcennější české bibliotéky. Z ní jsou pro návštěvníky nejzajímavější tyto tři prostory – Teologický sál, Kabinet kuriozit a Filosofický sál. Prohlídku jsme začali v Teologickém sále, v němž jsou dnes v barokních policích umístěny výhradně knihy s náboženským obsahem. Sál byl vybudován italským architektem sídlícím v Praze Giovannem Domenicem Orsinim na konci 17. století. Bohatou štukovou výzdobu stropu později doplnil freskami strahovský premonstrát – malíř Siard Nosecký. Náměty fresek vycházejí vedle citátů z Bible především z filosofického díla opata Jana Hirnaima, jenž se zasloužil o vznik tohoto sálu, a jejich obsah lze stručně vyjádřit asi takto: vědění je nad bohatstvím a pravé vědění vychází z víry. K výzdobě sálu náleží u oken pověšené portréty významných členů strahovské komunity (např. Siarda Noseckého), mincovní kabinet a několik globů ze 17. až 19. století. Nad vchody do sálu jsou umístěny zamřížované skřínky, v níž se uchovávali v minulosti zakázané knihy. K dalším zajímavostem sálu patří pozdně gotická socha sv. Jana Evangelisty držící v ruce knihu v tzv. sáčkové vazbě a tzv. kompilační kolo ze 17. století. Přes Kabinet kuriozit, který svými sbírkami připomíná dávné kunstkomory, a spojovací chodbu jsme se dostali do Filosofického sálu. Ten nechal postavit na sklonku 18. století opat Václav Mayer podle návrhu architekta I. J. Palliardiho. Knihovní regály sem byly přenesené ze zrušeného kláštera premonstrátů v Louce u Znojma. Nástropní fresku s námětem Duchovní vývoj lidstva namaloval F. A. Maulbertsch, který již podobnou kompozici vytvořil také pro knihovní sál louckého kláštera. V sále se nachází knihy z různých vědních oborů. V perleti vykládané skříni je umístěno 10 svazků, které v r. 1813 darovala při své návštěvě klášteru francouzská císařovna Marie Louisa Rakouská, manželka císaře Napoleona I. Na skříni se nachází bysta jejího otce, rakouského císaře Františka I. K zajímavostem tohoto sálu patří stolek, jenž se dá přestavět na knihovní schůdky a to, jak se to dělá, nám naše průvodkyně předvedla. Z knihovny jsme se vydali do konventní zahrady, vytvořené polovině 17. století, jejíž dnešní podoba je výsledkem úprav z r. 1953. Zaujali nás zde sluneční a měsíční hodiny na zdech konventu. Ze zahrady je překrásný výhled na panoráma Prahy. Poté následovala prohlídka obrazárny, jejíž počátky v r. 1836 jsou spojeny se jménem opata Jeronýma Josefa Zeidlera. V expozici jsou zastoupena díla od gotiky až po romantismus. Z nich lze připomenout třeba Strahovskou madonu, tzv. Přemyslovský krucifix z Jihlavy, kopii Dürerovy Růžencové slavnosti či obrazy Petra Brandla. Závěr naší prohlídky strahovského kláštera patřil kapitulní síni, kterou zdobí nástropní freska Uzdravení chromého od Siarda Noseckého. Zde jsme se rozloučili s dr. Hedvikou Kuchařovou, naší milou průvodkyní, které patří poděkovaní za nevšední zážitek moci si prohlédnout prostory kláštera, kam se běžný turista jen tak nepodívá. Komu se ještě nechtělo domů, měl možnost podívat se na výstavu fotografií Ladislava Sitenského Čas zoufalství a nadějí v ambitu nebo na výstavu ruských ikon Na počátku bylo slovo v zimním a letním refektáři. Zimnímu refektáři zdobenému bohatou štukovou výzdobou vévodí rozměrní plátno J. J. Heinsche s námětem Poslední večeře Páně. Letní refektář se pyšní freskou Nebeská hostina spravedlivých opět od Siarda Noseckého. (Pavel Zděnovec) … fotografie z exkurze zde


středa 9. dubna 2014

Přednáška o Číně v sobotu 26. 4.

























Dr. Zlata Černá (* 1932) v roce 1957 úspěšně zakončila studium sinologie a dějin Dálného východu (UK Praha), přičemž se zaměřila hlavně na studium klasické čínštiny, především poezie a estetiky. Pracovala v orientálním oddělení Národní galerie a poté v Orientálním ústavu. Později učila klasickou a moderní čínštinu na Jazykové škole v Praze a v letech 1977 až 2005 působila v Náprstkově muzeu, oddělení Národního muzea jako kurátorka čínské, vietnamské a lámaistické sbírky. Až po roce 1989 jí bylo umožněno přednášet na Ústavu Dálného východu Filosofické fakulty UK v Praze. V současné době působí jako předsedkyně Česko-čínské společnosti.

pondělí 31. března 2014

O náboženství v Rusku s Hanušem Nyklem – sobota 29. 3. 2014

V sobotu 29. března jsme se opět sešli v prostorách bývalého hotelu Grand ve Slaném již na 99. přednášce Slánské akademie. Tentokrát přijel PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), aby nám představil svou nedávno vydanou knihu Náboženství v ruské kultuře … byla to první prezentace knihy vůbec a ve Slaném si toho vážíme.
V úvodu autor připomněl, že Rusko je zemí mnoha národů a také státem mnoha náboženských vyznání. Ta v postsovětské éře pomáhají znovu vytvářet identitu jednotlivých národností. V knize se logicky dostalo nejvíce pozornosti pravoslaví, které si každý z nás s touto zemí spojuje. Dozvíme se tak v jednotlivých oddílech o čase v pravoslaví (kalendář, letopočet, církevní rok a svátky), o byzantském ritu (cyklus bohoslužeb, bohoslužebná roucha a oděvy duchovních, liturgický jazyk a základní uspořádání chrámu), o svátostech a obřadech (křest, biřmování, pokání atd.) a velká část je věnována také ikonám a jejich tvorbě. Prostor dostalo také s pravoslavím spjatému starověrectví, které vzniklo jako reakce na reformy moskevského patriarchy Nikona v 17. století. Pozornost je též věnována dalším křesťanským církvím. Své místo zde však našly i kapitoly věnované náboženskému vyznání většinou neruského obyvatelstva, jako je zejména islám, judaismus, budhismus a pohanství (šamanismus). Autor se také ve své knize zmínil o nových náboženských směrech a hnutí, které se začali podobně jako u nás v Rusku šířit v 90. letech minulého století. Přednášku doprovodil dr. Hanuš Nykl promítáním obrázků pravoslavných kostelů, synagog a mešit, které z velké části vznikly v Rusku v nedávné době a symbolizují tak duchovní obrodu této země po letech komunistické totality. O přestávce si mohli zájemci nechat tuto knihu podepsat.
Po ní poté přednášející aktuálně obrátil svou pozornost na Ukrajinu, kde tamní politické události přitahují zájem celého světa. Pokusil se nastínit problémy, s kterými se tato země potýká, a které jsou zčásti dány jejím historickým vývojem.
Nezbývá nám než poděkovat dr. Nyklovi za představení jeho nové knihy, která přináší informace nám jinak jen obtížně dostupné, a popřát mu, aby si našla své čtenáře. Všem poté doporučit její přečtení a návštěvu nedávno zahájené výstavy ruských ikon Na počátku bylo slovo ve Strahovském klášteře v Praze. (Pavel Zděnovec)
Snímky ze setkání zde

neděle 23. března 2014

Sobota 22.3.2014 – S Veronikou Hulíkovou o Ludvíku Kubovi

V sobotu 22. března 2014 se uskutečnilo další setkání Slánské akademie, jenž proběhlo netradičně v prostorách slánského Dividýlka v hotelu Hejtmanský dvůr na Masarykově náměstí. Tentokrát k nám zavítala Mgr. Veronika Hulíková (NG Praha), aby pohovořila o životě a díle malíře, folkloristy, hudebního vědce a spisovatele Ludvíka Kuby.
Ten se narodil 16. dubna 1863 v Poděbradech do řemeslnické rodiny zámečníka Ludvíka Kuby a jeho manželky Anny, roz. Mikšovské. Přestože se jednalo o početnou, nezámožnou rodinu, rodiče podporovali umělecké sklony svého druhorozeného syna. Záhy u něho byl rozpoznán jak talent malířský, tak hudební. Protože však se jim povolání malíře zdálo nejisté, rozhodli, že Ludvík nebude studovat na Akademii výtvarných umění, ale nejprve na varhanické škole v Praze a poté na učitelském ústavu v Kutné Hoře. Tak se stal učitelem a dokonce dva roky tuto činnost vykonával. Avšak jeho zájem o slovanské jazyky jej přivedl na cestu folkloristy a spisovatele. Začal jezdit na Slovensko, srbskou Lužici, do Haliče a na Balkán, aby studoval tradice zdejšího slovanského obyvatelstva a především sbíral jejich zpěvy. V roce 1883 vydává první sešit sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech. Při svých cestách využíval svou zálibu v malířství, aby zachytil v podobě kreseb a akvarelů to, co ho zaujalo (krajiny, stavby, kroje, výšivky). Ty poté využil jako ilustrace svých články v tisku. Po čase se však rozhodl, že se chce stát také profesionálním malířem a byl tedy nucen si doplnit své výtvarné vzdělání. Nejprve začal navštěvovat soukromý ateliér Karla Liebschera v Praze a o tři roky později ateliér Maxe Pirnera na pražské Akademii. Pirner doporučoval svému žáku, aby jestliže se chce stát skutečným malířem, zanechal svých dalších činností a věnoval se pouze malbě. Kuba se však rozhodl opustit i tento ateliér a vydal se dokončit vzdělání do světa. V roce 1893 odjel do Paříže, kde se učil na soukromé Academie Julian a také poznal svou budoucí ženu Olgu Joujovou. V
Osobité Kubovo poděkování za zaslání
dortu k narozeninám (1943)
dalším roce opět cestuje a navštěvuje Bulharsko a Srbsko. Záhy na to se žení a se svou manželkou se stěhuje do Mostaru a poté do Mnichova. Zde navštěvuje soukromou školu slovinského malíře Antona Ažbeho, kde mezi jeho spolužáky patří pozdější slavní ruští avantgardní malíři Vasilij Kandinskij a Alexandr Javlensjkij. Na živobytí si tou dobou vydělával návrhy reklamních plakátů. Manželé se poté odstěhovali k příbuzným do Vídně, kde se jim narodil syn Ludvík Mario a kde zůstali až do roku 1910. Kuba se začlenil do zdejšího uměleckého světa a i jeho díla se zde dobře prodávala. Avšak na jaře roku 1911 se rozhodl natrvalo přesídlit do Čech. Často pobýval u rodičů své manželky v Březnici, kde vznikl bezpočet jeho děl. Dnes je v tomto městě v bývalé jezuitské koleji Galerie Ludvíka Kuby, která vlastní část jeho tvorby a mobiliář z jeho pozůstalosti. Po vzniku nové Československé republiky se Kuba mohl znovu věnovat sběru slovanských písní a tento svůj projekt dokončil v roce 1929. Poté se již do konce života zaměřil především na malířskou tvorbu, i když poznatky získané při svých cestách využil na řadě přednáškových a koncertních vystoupení a zpracoval ve své literární činnosti. V jeho výtvarném díle je zastoupena jak malba krajinářská, tak portrétní. Vedle folklorních námětů tvoří podstatnou část jeho portrétní tvorby obrazy zachycující jeho rodinu a přátele. Portrétoval také členy České filharmonie. V hojném počtu vytvořil též mnoho autoportrétů. V r. 1937 se jako oficiální člen výpravy umělců účastnil výstavy československého umění v Moskvě. Mohl si tak udělat vlastní úsudek o stalinském režimu v Sovětském svazu. Ve 40. letech navštívil na pozvání zdejších přátel několikrát naše město a dokonce plánoval si zde postavit svůj dům. O jeho pobytu ve Slaném se již na našich setkáních několikrát zmínil PhDr. Vladimír Přibyl. V roce 1945 byl jako jeden z prvních jmenován národním umělcům. V padesátých letech byla jeho tvorba se zemědělskou tématikou zneužita komunistickou propagandou a dávaná za vzor jako díla vytvořená v duchu tehdy prosazovaného socialistického realismu. Malíř sám se však tehdejšího dění aktivně neúčastnil, i když byl režimem zahrnován poctami. Přes všechno, co se kolem něho dělo, si zachoval až do vysokého věku čilého ducha, učil se čínský jazyk, sbíral orientální umění a dále se i přes zhoršující zdraví věnoval své malířské a spisovatelské činnosti. Zemřel v Praze 30. listopadu 1956 v požehnaném věku 93.let, zanechávaje po sobě v oblasti malířství nespočet překrásných děl, jenž jsou dnes zastoupena jak ve sbírkách státních institucí, tak i soukromých sběratelů.
Na závěr nás přednášející pozvala na výstavu Ludvík Kuba – Poslední impresionista, ona je kurátorkou této výstavy. Výstavu pořádá Národní galerie v Salmovském paláci na Hradčanech a trvá do 6. dubna. Doporučila nám také k výstavě vydaný rozsáhlý katalog, mezi jejíž autory také patří. Nakonec nám nezbývá než sympatické Mgr. Hulíkové popřát mnoho úspěchů v další badatelské práci a těm, kdo výstavu ještě neviděli, určitě doporučit, aby její návštěvu jistě nevynechali. Všem jako tip na jarní výlet poté navrhnout výpravu za dílem Ludvíka Kuby do Březnice. (Pavel Zděnovec )
Snímky ze setkání zde

Kuba maluje ve Slaném