středa 23. května 2018

S PhDr. Josefem Försterem o korespondenci osvícenských učenců M. A.Voigta a G. Dobnera / sobota 12.5.2018

   Setkání Slánské akademie volného času v sobotu 12. května 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném se neslo v duchu oslav 360. výročí založení zdejšího piaristického gymnázia. Přednáška PhDr. Josefa Förstera, Ph.D. (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) připomenula dvě s ní spjaté osobnosti Mikuláše Adaukta Voigta a Gelesasia Dobnera ve světle vydávané korespondence.
    Než se však pan doktor ujal slova, předstoupil před posluchače Ivo Horňák, ředitel KZMS, aby přítomné seznámil s dalším ročníkem hudebního festivalu Varhany znějící a pozval je na Putování za varhanami Dolnobřežanska.
   Poté se již pozornost všech obrátila k osudům všestranného osvícenského vědce a předchůdce národních buditelů, piaristy Mikuláše Adaukta Voigta a jeho korespondenci s Gelasiem Dobnerem. Voigt se narodil v r. 1733 v Horním Litvínově, kde také absolvoval základní vzdělání. Jeho rodným jazykem byla němčina, ale při svém studiu na piaristickém gymnáziu ve Slaném se naučil také česky. Poté dále studoval u jezuitů v Chomutově a následně na piaristické koleji v Litomyšli. V r. 1747 vstoupil do piaristického řádu a po dosažení požadovaného vzdělání byl v r. 1758 vysvěcen na kněze. Pod řádovým jménem Adauctus a Sancto Germano vyučoval na ústavech řádu v Čechách a na Moravě. Nějaký čas pobýval také v dnešním Německu, kde působil jako kazatel v badenském katolicko-protestanském Kirchenbergu, kde na něj působily myšlenky osvícenství a poznal náboženskou toleranci.
   Po návratu domů (1761) učil na řádových kolejí v Ostrově (1762–1766), Slaném (1767–1769) a v Kosmonosích (1770). Rozšiřoval své znalosti historie, filosofie a literatury, od r. 1769 na příkaz představených také matematiky a experimentální fyziky.
   V roce 1770 započala jeho korespondence se zakladatelem české kritické historiografie piaristou Gelasiem Dobnerem, který nabídl Voigtovi katalogizaci numismatické sbírky litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna. S jeho pomocí byl také v následujícím roce přeložen do Prahy, kde se stal vicerektorem pražské piaristické koleje a byl zproštěn některých řádových povinností, aby se mohl věnovat vědecké práci. Podílel se zde též na činnosti Soukromé společnosti nauk.
   V letech 1778–1783 byl profesorem všeobecného dějepisu a dějin literatury na Vídeňské univerzitě, souběžně rovněž působil jako kustod mincovního oddělení tamní knihovny. Výrazně ho zasáhlo rušení klášterů Josefem II. a nesouhlas s jeho proticírkevními reformami ho donutila hlavní město monarchie opustit. Poslední léta svého života strávil nemocný v Mikulově, kde se staral o ditrichštejnskou knihu a sepsal monografii kardinála Františka z Ditrichštejna. Zde také zemřel v r. 1787 a pozůstalost po něm byla záhy poté rozchvácena.
   Jeho vědecká činnost vycházela z konceptu historia litteraria (dějiny vzdělanosti), kterou jako disciplínu, jež by shromažďovala veškeré vědecké poznání, založil v 17. století Francis Bacon a v českých zemích prosadil svým dílem Bohemia docta Bohuslav Balbín. Voigt byl propagátorem historismu, který vycházel z jeho zemského patriotismu. Společně s Ignácem Bornem a Františkem Martinem Pelclem vydal v letech 1773–1775 dva svazky životopisů významných vědců a umělců z českých zemích od doby Karla IV. Effigies virorum eruditorum atque antificum Bohemiae et Moraviae (Podobizny vzdělaných mužů....). Dalším jeho počinem na poli literární historie byl autorský časopis (sborník anotací, „recenzí“, statí, informací... o knihách a vzdělancích) v latině Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Literární činnost v Čechách a na Moravě, 2 díly, 1774–1783). Hlavní jeho historickou prací se stalo dílo Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung (Popis dosud známých českých mincí, 4 díly + 5 v rukopise, 1771–1787), kterým položil základy české numismatiky. V řadě svých časopisecky publikovaných studiích a statí se zabýval lingvistickými otázkami (gramatika, lexikologie, etymologie), slavistickými tématy i obranou českého jazyka. Poslední jeho práce, životopis olomouckého biskupa Františka kardinála Ditrichštejna Leben Franz Fürsten und Kardinals von Dietrichstein. Mit Anmerkungen und einem Anhange von Fulgentius Schwab, vyšla posmrtně v r. 1792 v Lipsku.
   Druhá část přednášky byla věnována vlastní korespondenci s o čtrnáct let starším Gelasiem Dobnerem (*1719 Praha – +1790 Praha). Také on působil po nějakou dobu jako učitel na slánském piaristickém gymnáziu, avšak Voigta přímo neučil. Přesto mezi nimi vyvinul vztah učitel a žák, který je také znát z dopisů. Korespondence se zachovala torzovitě, a to pouze 17 latinsky psaných listů Voigtových adresovaných Dobnerovi, které jsou dnes součástí jeho pozůstalosti uložené v Národním archivu v Praze. Pocházejí z let 1770–1784 (1786) a zachycují nejdůležitější body ve Voigtově vědecké kariéře. Vyřazuje je z nich úcta k Dobnerovi, který ho uvedl do světa osvícenských učenců, a bezmezná podřízenost k představitelům piaristické řádu (mezi než patřil i Dobner) i vůle Boží. Vyjadřují však také blízké přátelství, které mezi nimi panovalo, a společný zájem o historii a její disciplíny. Dotýkají se otázek vlastenectví. Jsou v nich zachyceny i okamžiky z každodenního života. České překlady jeho dvou dopisů nám také pan doktor přečetl.
   Nakonec nám dr. Förster prozradil, že v tomto roce by mělo vyjít komentované vydání této korespondence v nakladatelství Scriptorium a mělo být možno jej koupit také ve slánském muzeu. Nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že nás opět v budoucnu někdy navštíví.

(Pavel Zděnovec)

úterý 24. dubna 2018

S PhDr. Helenou Čižinskou u sv. Josefa na Malé Straně / sobota 21.4.2018

   Téměř letní sobota 21. dubna 2018 byla v programu Slánské akademie volného času vyhrazena letošní první pražské exkurzi. S naší průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou jsme měli tentokrát sraz u kostela sv. Josefa na Malé Straně. Po čase mezi nás zavítal také PhDr. Vladimír Přibyl, kterému před chrámem za jeho dlouholetou práci pro akademii za posluchače akademie poděkovala Mgr. Olga Judlová a předala mu jejich jménem malou upomínku na nás. Poté započal již program naší exkurze.
   Nejprve naše kroky směřovali do kostela, který byl vystavěn jako součást klášterního komplexu řádu karmelitek, které do Prahy uvedl v r. 1650 císař Ferdinand III. Karmelitkám sloužil až do r. 1782, kdy byl klášter Josefem II. zrušen. Poté byl spolu s klášterními budovami věnován dívčímu vychovatelskému ústavu řádu anglických panen, který zde fungoval až do r. 1920, kdy celý areál přešel na ministerstvo financí. Dnes tu tato nejstarší ženská kongregace oficiálně zvaná Congregatio Jesu opět působí.
   Kostelní centrála s eliptickým půdorysem vznikla v letech 1687 až 1692. Nejednoznačnost dochovaných pramenů činní určení autorství problematickým. Často však bývá uváděno, že vznikla patrně podle projektu římského architekta Abrahama Parise provedeného řádovými staviteli. Jeden z nich – Johannes Rass – pravděpodobně navrhl také průčelí, které v sobě kombinuje prvky jihonizozemského a italského baroka. Zdobí ho sochy (sv. Terezie, sv. Josef – v nice – a sv. Jan z Kříže) z dílny Matouše Václava Jäckela a císařská orlice se štítkem s iniciálou L na hrudi, která připomíná položení základního kamene císařem Leopoldem I. Chrámový interiér, kde jsme usedli do barokních lavic, je bohatě vybaven oltáři zhotovenými truhlářem Michalem Dobnerem s plastikami od Matouše Václava Jäckela a Jana
Jiřího Šlanzovského. Hlavní oltář z l.1698–1699 zdobí obraz sv. Rodiny (1702) od Petra Brandla a v nástavci je zpodobnění sv. Františka Saleského od Josefa Vojtěcha Hellicha. Brandl namaloval r. 1702 také plátno pro oltář sv. Terezy (z r. 1697). Obraz neznámého autora, který zdobí oltář sv. Tekly z l.1695–1696, není původní. Další boční oltáře, na kterých je zastoupen pouze sochařský prvek, sv. Anny a sv. Jana Nepomuckého, pocházejí z r. 1722 a v r. 1735 byly upraveny. Rokoková kazatelna, která se zde vyjímá svou prostotou, byla vyrobena v r. 1778. Výklad paní doktorky doplnil dr. Přibyl, který se věnoval osobnosti a dílu Petra Brandla a vzpomenul na nedávno vyšlou monografii tohoto malíře od Jaromíra Neumanna.
   Poté jsme se přes sakristii dostali do chóru jeptišek, který bývá označován také jako kapitulní síň a navazuje na presbytář. Zde se karmelitánky, které dodržovaly přísnou klauzuru, účastnily bohoslužby, aniž by mohly být někým spatřeny. Svátost oltářní přijímaly zvláštním otvorem, který uzavírala kovová dvířka zdobená motivy nástrojů Kristova umučení. V místnosti jsou dnes bohatě zdobené skříně na liturgické oděvy a barokní relikviáře s ostatky svatých. Nachází se zde také obraz sv. Josefa s Jezulátkem, který bývá někdy připisován Brandlovi. Odtud jsme se vydali na prohlídku krypty, kde jsou pochovány karmelitánky i anglické panny. Po návratu do kostela se poté někteří vydali na prohlídku kúru a tím jeho prohlídka skončila.
   Následně jsme se přemístili do Vojanových sadů, v kterých se nacházejí tři barokní kaple. Ve středověku byl areál dnešních sadů součástí dvora pražských biskupů. Po vzniku karmelitánského kláštera zde vznikla jeho zahrada, která někdy bývá považována za nejstarší v Praze, jenž doposud existuje. Později ji využívaly i anglické panny. Od r. 1954 je zpřístupněna veřejnosti a nese jméno významného českého herce Eduarda Vojana, který se nedaleko od ní v Míšenské ulici narodil. Nejprve jsme navštívili výklenkovou kapli sv. Jana Nepomuckého. V jejím hlavním výklenku kdysi bohatě zdobeném freskovou výzdobou se nacházela socha sv. Jana Nepomuckého na rybě od Františka Ignáce Platzera z r. 1749, která je dnes uschována v depozitáři Galerie hl. m. Prahy. V jednom z bočních výklenků uzavřeném dveřmi se nachází točité schodiště na vyhlídkovou terasu. Z ní je krásný pohled na zahradu i nevšední výhled na panoráma Prahy. Další naší zastávkou byla kaple sv. Eliáše v podobě grotty (umělé jeskyně), která byla postavena snad v letech 1660–1670. Vnitřek kaple je zdoben umělými krápníky, přírodními kameny, mušlemi a zrcátky. V oválech na stropě jsou malby zachycující výjevy ze života proroka Eliáše. V kapli byla zprvu pochována zakladatelka a první převorka kláštera ctihodná Marie Elekta Ježíšova, jejíž život nám ve své knize přiblížil Zdeněk Kalista. Třetí kaple je zasvěcena sv. Terezii z Ávily a dnes se v ní konají svatby. Na počátku 18. století jí nechala postavit na své náklady Eleonora z Valdštejna. Interiér zdobí přemalované fresky připisované Janu Karlu Kováři z r. 1745. Dnes silně poškozené malby měli imitovat oltářní architekturu. Náměty boční výzdoby pocházejí ze života sv. Terezie. Kopuli kaple zdobí freska znázorňující Apoteózu sv. Terezie. Technickou zajímavostí je původní barokní zámek dveří, který někdy návštěvníkům způsobuje nemilé potíže. Zde naše exkurze tentokrát skončila a nám nezbylo než poděkovat dr. Čižinské za zasvěcené povídání o těchto památkách a rozloučit se jak s ní, tak i s dr. Přibylem. Těšíme se, že se s oběma znovu někdy opět setkáme.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z exkurze zde.

Článek k Vojanovým sadům - 1. strana




















Článek k Vojanovým sadům - 2. strana

pondělí 9. dubna 2018

O Perseovi a Meduse s profesorem Janem Bažantem / sobota 7.4.2018

 
V sobotu 7. dubna 2018 se Slánská akademie volného času připojila k právě probíhajícím Dnům italské kultury ve Slaném přednáškou prof. PhDr. Jana Bažanta, CSc., (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) Perseus a Medusa, kterou přednesl před početným posluchačstvem v salónku bývalého slánského hotelu Grand.
   Na úvod pan profesor převyprávěl mýtus o Perseovi a Meduse, tak jak jej ve svých dílech zachytili starověcí autoři. Následně se věnoval jeho zobrazení v antice. Nejstarší jak písemné, tak obrazové zachycení boje největšího z řeckých hrdinů s bájnou nestvůrou zvanou Medusa pochází z Řecka 8. až 7. století před Kristem. Inspirací pro to, jak je zpodobněna tato příšera na keramické váze z doby kolem r. 670 př. Kr., byla zřejmě fénická stříbrná nádoba s hady na okraji (660–650 př. Kr.). V 7. století před Kristem řečtí umělci experimentovali s podobou Medusy. Takže na reliéfu jedné keramické vázy jí třeba vyobrazili jako spojení člověka s koněm. Jiné její ztvárnění se patrně nechalo inspirovat vyobrazením mýtu o Gilgamešovi, jak spolu s Enkidou zabíjejí démona Chuavu, který byl mnohokrát zachycen na mezopotámských pečetích. Na tomto zobrazení (aténská váza, 550–530 př. Kr.) je též zachyceno, jak hrdina při záhubě příšery odvrací tvář. Na konci 7. století před Kristem báje o Perseovi a Meduse dostává svou kanonickou podobu. Také se však objevuje alternativní verze: krásná Medusa (malba na keramické metopě řeckého chrámu v dórském stylu, Thermon, 625–600 př. Kr.). Tato byla patrně od počátku netvor i kráska. Období klasického Řecka přináší do mýtu inovace v podobě spánku, krásy,
zkamenění a zrcadlového obrazu. Medusa bývá často zobrazena jako spící krasavice. Perseus, aby mohl spatřit její uťatou hlavu, se dívá na štít, který zachycuje její obraz (apulský zvoncový krater, 400–375 př. Kr. nebo etruské bronzové zrcadlo, 400–350 n. l.). Římské antické umění přináší do zobrazení zápasu Persea s Medusou nový prvek, kterým je pohled hrdiny do štítu při samotném boji (např. nástěnná mala v Pompejích, před r. 79 po Kr., nebo mramorový sarkofág, 2. stol. po Kr.). Tuto část svého vyprávění ukončil profesor Bažant konstatováním toho, že klasické Řecko odkázalo západní kultuře Medusu jako krásného netvora (Medusa Rondanini).
   Druhá část přednášky byla věnována tomu, jak byly ztvárněné postavy tohoto mýtu v průběhu staletích v českém umění. Nejprve se však zmínil o středověkém klenotu, který spojuje české země s antikou. Je jím císařská koruna, kterou nechal kolem r. 1349 zhotovit Karel IV. v Praze a dnes je uchována v klenotnici chrámu v Cáchách. Na její výzdobu byly použity antické gemy, na některých z nich je vyobrazena Medusa. I když ve středověku byla ztotožňována s Pannou Marií, zde její zpodobnění mělo jinou funkci. Již od antiky bývalo pravidlem využívat Medusinu hlavu jako odstrašující a ochraňující prvek. Medusa se tak měla stát ochránkyní Svaté říše římské. V architektuře se v Čechách objevuje poprvé v renesanci. Nejprve jako symbol umění na portálu domu kameníka Giovanniho Merliana v Plzni ze 16. století. Jako domovní znamení z druhé čtvrtiny 18. století odkazující na výtvarnou tvorbu se s ní setkáme na domě v Nerudově ulici na Malé Straně. V její funkci ochránkyně jí lze spatřit v Praze na Písecké bráně (1719–1729), která byla součást barokního opevnění z let 1650 až 1729. V baroku vznikla také dvě sochařská díla od Matyáše Bernarda Brauna z r. 1725 zpodobňující Persea držící hlavu Medusy. Jedno zhotovené pro Jana Jáchyma Pachtu z Rájova zdobí zahradu zámku Liběchov a druhé dnes umístěné v Kladrubech bylo objednané Janem Ferdinandem hrabětem Globenem pro zámek Valeč. V 17. a 18. století Perseus představoval spravedlivou autoritu, která trestá zločin, a hlava Medusy vyjadřovala jímavou hrůzu (gratus terror), která měla zachvátit všechny zločince. V 19. století se s Medusou setkáváme jako emblémem umělců (dům sochaře Bohuslava Schniricha, štuk, 1875, Mikovcova 5, Praha – Vinohrady) nebo jako ochránkyní bank (B. Schnirich, Medusa, kovový reliéf, 1891, bývalá Hypoteční banka, Senovážné náměstí 13, Praha). Umění 20. století, kdy se umělci často neradi hlásili k tomu, že jejich inspirace čerpala z odkazu antické tradice, zastoupila v tomto výčtu Medusa Jindřicha Štýrského. Tento představitel surrealismu napsal a ilustroval knihu Sny (1941, vyšlo v r. 1970 díky Františku Šmejkalovi), v které se nachází také „Podobizna mé sestry Marie“, která na ní připomíná Medusu. Inspiračním zdrojem se pro ní stal obraz Paula Rubense a Franse Snyderse Medusa (olej, 1617–1618, Vídeň, 1685–1875 v Praze, dílenská kopie v Brně).
   Závěr vyprávění patřil mýtu o Pegasovi, který se zrodil z těla Medusy. Báje vypráví o tom, že na hoře múz Helikónu v Bojótii pod jeho kopyty vytrysknul pramen. Proto je považován za zdroj básnické tvorby. V poantické Evropě začal být spojován také s pohořím Parnas, které bylo ve starověku zasvěceno Apollónovi, Dionýsovi a múzám. Moderně ztvárněného Pegase na Parnase můžeme vidět na skulptuře sochaře Michala Gabriela z r. 1992 na sídlišti Barrandov v Praze.
   Svoji přednášku pan profesor ukončil důkazem o tom, že mýtus o Perseovi a Meduse může být svébytně vykládán i v současnosti a stále se vyvíjí. Čehož je dokladem kniha Jaromíra Typlta Zápas s rodokmenem: Groteskní mýtus (Praha, 1993), kterou ilustroval Boris Jirků. V ní je zpodobněn spisovatel Ladislav Klíma jako Medusa.
   Nám poté nezbylo než se vřelým potleskem rozloučit s profesorem Janem Bažantem a doufat, že k nám opět zavítá, aby nás provedl antickou mytologií a její recepcí v západní kultuře. Mezitím máme možnost se začíst v jeho obsáhlé knize Perseus & Medusa, kterou nedávno vydalo nakladatelství Akademia.
(Pavel Zděnovec)