pondělí 11. března 2024

Doc. Miloš Sládek o Václavu Beneši Třebízském / sobota 9.3.2024


    V sobotu 9. března 2023 zavítal mezi posluchače Slánské akademie volného času, kteří se sešli v Městském kině ve Slaném, doc. PhDr. Miloš Sládek Ph.D. (KTF Univerzity Karlovy), aby je seznámil se životem a dílem Václava Beneše Třebízského, jehož 140. výročí úmrtí si tento rok připomínáme.

   V prvé části své přednášky se pan docent pokusil zařadit Benešovo dílo do širšího dobového kontextu a najít jeho místo ve vývoji historické prózy. Na úvod připomenul jinou významnou osobnost Slánska, historika Rudolfa Urbánka, jenž v souvislosti s nějakou událostí vztahující se k době Jiřího z Poděbrad uvedl, že nedostatek pramenů mu brání ji zcela rekonstruovat a čeká na někoho jiného, který jí vylíčí v celé šíři. A to je právě místo pro autory historických povídek a románů, kteří si mohou ledacos domyslet.

   Próza Václava Beneše a jeho literárních souputníků Aloise Jiráska a Zikmunda Wintra je jedním z projevů historismu 19. stol. Jeho začátky nacházíme již na sklonku 18. stol. v souvislosti s preromantismem. Literatura se tehdy prolíná s výtvarným uměním, v němž v tu dobu vládnou pseudoslohy. Ty lze dělit do tří etap – romantické historizující slohy, historismus přísný (stavby J. Mockera) a závěr historismu (ekletismus, propojení s novými slohem – secesí). Česká historická próza vzniká v evropském kontextu. Zprvu je to pod vlivem romantického historismu (osobní zaujetí, představy, bez pramenů) a jediným zdrojem pro poznání minulosti je u nás Hájkova Kronika česká. S novým přístupem přišel skotský spisovatel Walter Scott, který již trochu pracoval s prameny, avšak v Čechách se tento postup ujal až v třetí čtvrtině 19. stol. Dalším vzorem pro české autory se v 2. pol. 19. stol. v rámci středoevropského prostoru staly práce Henryka Sienkiewicze.

   Na počátku (1820) tedy byly obrozenecké povídky romantického zabarvení, které následují dramata Václava Klimenta Klicpery a na něž po krátké pouze navozují práce Benešovy, Jiráskovy a Wintrovy. Po 1. světové válce zájem o historickou prózu načas upadá. Ohrožení republiky na sklonku 30. let a následná okupace zpočátku 40. let 20. stol. přivádí nové autory k její tvorbě (Karel Nový, František Kubka) a to samé následuje po sovětské okupaci v r. 1968 (Jiří Šotola).

   Tvorba historické prózy je prací ošidnou. Autor těžko pronikne do mentality lidí žijících před staletími. Jejich myšlení bylo zcela odlišné a lidstvo se stále mění. Spisovatel vždy do svého díla vkládá něco ze své doby a málokterému se podaří opustit dobový úzus. Mezi výjimky můžeme přiřadit právě také Beneše. Výklad dějin byl často otázkou politickou, a tak próza zabývající se historií může, podobně jako se to stalo posmrtně u Jiráska v 50. letech 20. stol., býti ideologicky zneužita.

   Historické povídky a romány se mohou rozdělit podle přístupu ke zpracované látce do tři skupin – próza mimetická (Beneš, zrcadlení, autor se snaží představit minulost v nepokroucené podobě), projekční (Vladislav Vančura, nadčasové témata / svědomí /, řeší současné problémy) a atraktivizační (Radovan Šimáček, hrdinové se oblečou do historických kostýmů, avšak děj by se mohl odehrávat v jakékoliv době).

   Po několika dotazech a krátké přestávce byla druhé části přednášky věnována pozornost osobě Václava Beneše (*27. února 1849 Třebíz, + 20. června 1884), kterého, aby ho odlišil od jmenovce též literárně činného ze Šumavy, poprvé odlišil přídomkem Třebízský novinář Servác Heller.

  Tento vlastenecky smýšlející kněz se narodil v rodině chudého vesnického krejčího Václava Beneše v Třebízi a jako jediný z pěti dětí se dožil dospělosti. V dětství ho ovlivnili otec a děd, kteří oba byli českými vlastenci a písmáky.

   Školní docházku započal v nedalekých Kvílicích. Následovalo studium na nižším piaristickém ve Slaném, kde byl načas jeho spolužákem Jaroslav Vrchlický. Poté chodil na vyšší gymnázium na Novém Městě pražském, přičemž byl ubytován v arcibiskupském semináři (Norbertium). To se stalo jedním z podnětů pro jeho rozhodnutí následně studovat teologii. V druhém ročníku však onemocněl zánětlivým onemocněním kloubů, a tak musel studia načas zanechat, aby se léčil v lázních Teplicích.

   R. 1875 byl vysvěcen na kněze a stal se kooperantem v Litni u Berouna, kde však záhy onemocněl tuberkulózou a místo musel opustit. V následujícím roce byl ustanoven kaplanem při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Klecanech u Prahy, kde působil až do svého skonu.

   Zemřel při lázeňském pobytu v Mariánských Lázních na tuberkulózu. Oblíbený spisovatel měl v Praze velkolepý pohřeb, který se dá snad přirovnat pouze k pozdějšímu převozu ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic, a byl pochován na Vyšehradě.

   Beneš byl literárně činný již na gymnáziu, kde přispíval do studentského rukopisného almanachu Zora, kam však psal verše. Jeho dílo čítá na 90 položek. Vedle historických románů (Královna Dagmar, Anežka Přemyslovna či Bludné duše) a povídkových souborů (V červáncích kalicha, Pod doškovými střechami atd.) byl také sběratelem lidových pohádek a pověstí. O jeho dobové oblíbenosti svědčí to, že o jeho díla, která nejprve vycházela v denním tisku, byl mezi jeho redaktory obrovský zájem.

   Benešova tvorba vycházela z dobré znalosti krajiny a památek míst (Slánska, Berounska a okolí Klecan), kde se děj jeho prózy odehrával, avšak jeho znalost písemných pramenů již tak nebyla dobrá, a tak se někdy dopouštěl historických nepřesností. Pan docent provedl rozbor jeho tvorby a ukázal jakou roli v jeho dílech jednotlivé typizované postavy (cizinec, děvče, stařec) hrají.

   Benešova díla se dnes již bohužel moc nečtou, což je dáno také jazykem, v němž byla vytvořena, a také literární kritici a historici k němu přistupují rozpolceně, jedni ho oceňují a druzí jako kdysi F. X. Šalda k němu přistupují kriticky. Velký zájem posluchačů Slánské akademie o přednášku Miloše Sládka je snad důkazem, že zájem o osobnost Václava Beneše Třebízského minimálně v jeho rodném kraji stále trvá a jeho dílo tak přeci jen není mrtvé.

  Na závěr byl znovu čas na dotazy přítomných a poté již nezbylo než poděkovat panu docentu za zajímavé povídaní a doufat, že opět mezi nás zavítá, aby se podělil o své poznatky o barokní literatuře, která je oborem jeho zájmu.

(Pavel Zděnovec)


pondělí 12. února 2024

Vladimír Přibyl o Karlu Vikovi a jeho vztahu ke Slanému / sobota 10. 2. 2024


    V sobotu 10. února 2024 se ve slánském kině uskutečnilo první setkání Slánské akademie volného času v tomto roce. Po letech nám přijel přednášet jeden ze zakladatelů akademie Vladimír Přibyl. Nejprve však vedoucí odboru kultury a památkové péče Mgr. Hedvika Šebková předala ocenění těm, kteří vypracovali ročníkovou práci za minulý běh akademie. Poté se již slova ujal přednášející, který začal vyprávět o životě a díle dnes bohužel neprávem polozapomenutého umělce Karla Vika ve světle korespondence s jeho slánskými přáteli.

   Malíř, grafik a ilustrátor Karel Vik se narodil na sklonku 19. století, 4. listopadu 1883 v Hořicích v Podkrkonoší. Nejprve dva roky studoval na odborné tkalcovské škole v Lomnici nad Popelkou a poté byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kde se u profesora Rudolfa von Ottenfelda věnoval krajinomalbě. Absolvoval studijní cesty po Německu, do Vídně a Dalmácie. Díky penězům z Hlávkovy nadace se dostal i do Itálie. Po úspěchu na výstavě v Lipsku se zaměřil především na grafiku a svá díla začal tvořit nejvíce jako dřevoryty. V r. 1917 se stal zakládajícím členem Sdružení českých umělců grafiků „HOLLAR“. Po první světové válce se trvale usadil v srdci Českého ráje v Turnově, kde působil ve skupině Turnovské dílo. Toto místo mělo zásadní vliv na jeho tvorbu a kniha Český ráj v barevných dřevorytech Karla Vika z r. 1930 dala patrně i podnět slánským „trhlinářům“ navázat s ním kontakt.

  To byli především přední představitelé Uměleckého odboru slánského Sokola Karel Čížek († 1959), Josef Čížek († 1945) a Josef Kylies († 1946), kteří spolu s dalšími místními osobnostmi té doby vytvořili ve Slaném umělecké uskupení. Pojmenovali ho podle Trhliny čili kanceláře firmy Aloise Čížka, kde se „trhlináři“ scházeli, aby diskutovali o kultuře a umění.

   Do Slaného zvali umělce (Ludvíka Kubu, Václava Fialu, Aloise Moravce, T. F. Šimona další členy spolku HOLLAR) a v sokolovně pořádali výstavy.

   Přátelská korespondence mezi Karlem Čížkem a Karlem Vikem z let 1933–1958 není zajímavá jen ve vztahu ke Slanému, ale dává nahlédnout i do životních osudů umělce.

   Významným Vikovým uměleckým počinem, který však díky době, v níž vznikal (1929–1937), měl pohnutý osud, byl grafický soubor Slovensko, který si objednal bankéř Jindřich Bělohříbek, majitel zámku Vinoř. Po jeho smrti v r. 1942 tento soubor kupuje nakladatel Bohumil Janda, avšak publikován je až po válce. V r. 1946 v jeho nakladatelství Sfinx vychází třídílná kniha Slovensko, k níž text napsala slovenská historička Jana Gašparíková-Horáková, a v lednu následujícího roku pořádá HOLLAR výstavu Vikových barevných dřevorytů, akvarelů a kreseb.

   Němým svědectvím pohnuté doby a oknem do umělcovy duše jsou novoročenky. Vyzařuje z nich jeho láska k vlasti a obavy o ni, avšak také naděje, že se vše nakonec obrátí k lepšímu.

   Jeho pracím, které byly inspirovány Slaným a jeho okolím, vévodí pohled na františkánský klášter ve Slaném z r. 1938. Umělec při svých návštěvách Slaného bydlíval v zahradním domku v Máchově ulici, odkud právě měl krásný výhled na klášter. Ten byl vyobrazen i s motivem holubice, která se vyskytuje také na novoročenkách, v tomto případě také na návrhu na svatební oznámení pro Alenu Čížkovou (1942). Významným počinem bylo také vydání knihy Pohledy do kulturních dějin Slaného a Slánska s Vikovými lavírovanými kresbami, která uchvátila i švýcarského spisovatele a malíře Williama Rittera. Zástupci slánských Trhlinářů také několikrát navštívili umělce v jeho domovském kraji a putovali po Českém ráji.

   V r. 1939 se uskutečnila ve Slaném výstava Vikových obrazů, kreseb a grafik. Největší obraz, který při této příležitosti vznikl, je pohled na Slaný od Ovčár.

   Karel Vik působil také na poli památkové péče a zastával na Turnovsku funkci konzervátora. Spolupracoval s historiky umění Karlem Wirthem, s nímž zamýšlel vytvořit podobné dílo jako Slovensko tentokrát věnované Čechám, a Viktorem Kotrbou. Má také zásluhu na tom, že se do slánského muzea dostala socha barokního sochaře Martina Jelínka ml. plastika světice (patrně sv. Barbory, jak je uvedeno v korespondenci Karla Vika) z poloviny 18. st., kterou v Turnově prodával starožitník Josef Scheybal. Jako vyznání kraji, jenž se stal jeho domovem, poté vyznívají kresby, které se staly součástí knihy Mateřídouška (1940).

   Vikova poválečná tvorba se vyznačuje již trochu jiným stylem, který patrně nedosahuje kvalit jeho dřívějších prací. Dlouho se mu nedaří vydat knihu věnovanou Litomyšli, na jejíchž ilustracích pracoval již za války; to se nakonec podařilo až v roce 1959. Před tím ještě vychází kniha Střední Čechy (1953) a o pět let později Severní Čechy. K jeho sedmdesátinám se uskutečnila výstava v Národní galerii, je jmenován zasloužilým umělcem, což ho moc netěší. O něco později je vydán také soupis jeho grafického díla. Jeho slánští přátelé postupně umírají a on sám má zdravotní potíže.

Zemřel 4. října 1964 v Turnově, kde na jeho dílo dodnes nezapomínají a každého návštěvníka tohoto města vítají jeho obrazy Valdštejna a Hrubé Skály v hale tamního nádraží. Ve Slaném ho vedle jeho prací připomíná také název ulice v sídlišti Na Dolíkách.

   Umělcovo dílo pohladilo duši milovníků umění v těžkých dobách českého národa, avšak svého diváka nalezne i v současnosti, přestože jeho autora nenacházíme na stránkách akademických dějin umění; zde „regionalisté“ přišli zkrátka.

   Na závěr své přednášky nechal Vladimír Přibyl místo pro dotazy posluchačů a nám poté nezbylo než poděkovat za poutavé vyprávění o jednom z umělců spojených s naším městem.

(Pavel Zděnovec)


pátek 9. února 2024

Začínáme 18. ročník

 V sobotu 10. února 2024 bude zahájen již 18. ročník Slánské akademie volného času. V tomto ročníku proběhne 7 přednášek a 1 exkurze. Ročník bude zahájen přednáškou PhDr. Vladimíra Přibyla "Karel Vik a Slaný, život a dílo malíře ve světle korespondence se slánskými přáteli".