pátek 17. srpna 2018

Začínáme 15. září 2018




15. září 2018 bude zahájen podzimní semestr 13. ročníku Slánské akademie přednáškou MgA. Magdaleny Kracík Štorkánové, Ph.D. na téma Technika mozaiky a dílo V. Foerstra v Dolíně. V tomto semestru bude opět 5 přednášek a 2 exkurze. Přednášky budou probíhat v salónku ve 2. patře Městského centra Grand od 9:30. Více informací získáte u Aleny Urbanové z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, tel.: 312 511 274, e-mail: urbanova@meuslany.cz.

pátek 8. června 2018

Do Krupky s PhDr. Vítem Honysem / sobota 2.6.2018

   Dvanáctý ročník Slánské akademie volného času zakončila v sobotu 2. června 2018 tradiční exkurze za památkami. Po čase jsme opět zavítali do severních Čech a cílem nám bylo tentokrát město Krupka s jeho okolím. Nejprve jsme však vyzvedli v Teplicích našeho průvodce PhDr. Víta Honyse z Národního památkového úřadu – územního odborného pracoviště Ústí nad Labem, který nás takto doprovázel již několikrát předtím. Poté jsme se již vydali do městečka na úpatí Krušných hor, které je od Teplic vzdáleno pouze pár kilometrů.
   První naší zastávkou stala zřícenina hornického kostela sv. Prokopa, který se nachází na křižovatce silnic mezi Krupkou a Sobědruhy. Je jedinou připomínkou na dávno zaniklou hornickou osadu Kirchlice, která je v pramenech připomínána v r. 1331. V tom roce přestal být kostel, který vznikl v 13. století, farním. Během staletí byl několikrát přestavován a rozšiřován. Konečnou podobu dostal až v druhé polovině 17. století, kdy byla dokončena přestavba, jenž měla odstranit škody způsobené požárem za třicetileté války. V letech 1576–1624 sloužil protestantům a v době protireformace byli na přilehlém hřbitově pohřbíváni nekatoličtí horníci z Krupky. V r. 1891 byl v souvislosti s chystanou těžbou uzavřen, jeho inventář odvezen a svatostánek ponechán svému osudu. Dílo zkázy dovršil požár v r. 1939, při němž zcela zanikla středověká fresková výzdoba interiéru a z kostela zbylo pouze obvodové zdivo. Jeho ruiny byly naposledy konzervovány v r. 1995. Návštěvníka zaujme především zachovalý vstupní portál ze 16. století ve stylu saské pozdní gotiky. Nedaleko kostela se nachází památník 313. obětem tzv. pochodu smrti, tedy vězňů koncentračních táborů zemřelých při transportu v roce 1945.
   Dnešní město Krupka vzniklo sloučením dříve několika samostatných vsí. V městské části Libušín se nachází druhá zastávka naší exkurze hřbitovní kostel sv. Anny. Nejdříve jsme prošli renesanční branou postavenou v r. 1615 nákladem krupského kupce Georga Klippla na hřbitov, kde byli v minulosti pochováni také významné osobnosti města – jeho představitelé (starostové, radní, městští písaři a další úředníci), správci horního úřadu, obchodníci a duchovní. Zde nás již čekali restaurátoři, kteří provádějí opravu brány a výzdoby kostela. Kostel vybudovaný na počátku 16. století si vybrali jako svůj svatostánek v r. 1576 krupští luteráni, kterým sloužil až do r. 1624. Po katolické reformaci se do doby opravy kostela Nanebevzetí Panny Marie stal v letech 1640–1684 hlavním městským kostelem. Poté byl opuštěn a chátral. Následně se dočkal několika zásadních rekonstrukcí, a to v letech 1851–1854, poté ve 30. letech 20. století a v současné době opět probíhají renovace, na kterých se finančně podílejí i dárci z Německa. V jeho interiéru zaujmou především tři věci – dřevěná kruchta s výjevy ze Starého zákona od Daniela Franka, freska zobrazující Martina Luthera a náhrobky krupských měšťanů přemístěných sem z hřbitova.
   Další naše kroky směřovaly do kostela Nanebevzetí P. Marie, avšak cestou jsme měli možnost zvenku prohlédnout další zdejší pamětihodnost – špitální kostelík sv. Ducha z 15. století. Poté jsme již vstoupili do hlavního městského chrámu, který se dnes také v interiéru opravuje. Gotický kostel, jehož počátky patrně sahají do 2. poloviny 13. stol., se dočkal během své existence v důsledku ničivých požárů několika přestaveb. Ta první pozdně gotická proběhla v letech 1479–1488 a druhá barokní poté v letech 1672–1688. V r. 1733 byli přistavěny naproti hlavnímu vstupu Svaté schody.     V r. 1901 se rozhodlo o jeho regotizaci, při níž se přistoupilo k vybudování nového hlavního portálu. Po druhé světové válce přestal být využíván a první větší restaurace se uskutečnila v 70. letech minulého století. V interiéru jsme měli možnost se seznámit s průběhem restaurátorských prací, které proměnily vnitřek kostela v jedno velké „staveniště“.
   Po návštěvě nedávno otevřeného informačního centra, kde jsme měli možnost si prohlédnout expozici věnovanou historii města a zdejší těžbě cínu, jsme se vydali na zřícenu hradu Krupka (Rosenberg), kde jsme si dali dobrý oběd. Tento královský hrad z počátku 14. století daroval r. 1330 král Jan Lucemburský míšenskému šlechtici Těmovi z Koldic. Po Koldicích se na něm do r. 1621 vystřídalo ještě několik majitelů z různých šlechtických rodů. Poté již zůstal neobydlen a začal pustnout. V letech 1695–1697 nechali držitelé krupského panství, kterými tehdy byli Šternberkové, v jeho prostorách vybudovat pro své úředníky dům, kterému začalo říkat Horský zámek. Ten byl v 19. století přeměn na hostinec a tomuto účelu slouží i dnes.
   Po obědě nás vyvezl autobus na Komáří vížku. Cestou jsme projížděli okolo štoly Starý Martin, která patří k nejvýznamnějším starým důlním dílům krupského revíru a dnes je jako technická kulturní památka otevřena pro veřejnost. Po vystoupení z autobusu jsme nejprve navštívili kapli sv. Wolfganga, jejíž dnešní podoba pochází z let 1692–1700, a poté vystoupali na samotní vrchol, kdysi zvaný Kněžiště, kde nechali v 16. století postavit havíři kamennou zvonici. Stavba změnila název vrchu z Komáří hůrky na Komáří vížku. V 19. století byla k věži přistavěna výletní restaurace a od r. 1952 na vrchol vede lanovka, do jejíž horní stanice jsme také nahlédli. Zde naše putování vyvrcholilo a nám nezbylo než se vydat na zpáteční trasu domů. Cestou jsme vysadili dr. Honyse, kterému patří naše poděkování za zajímavý program výletu a za jeho zasvěcený výklad. Doufáme, že se s ním opět znovu někdy shledáme.
   Tím také skončil další semestr naší akademie a tak mi na závěr dovolte, abych za všechny jeho účastníky poděkoval za jeho uspořádání Mgr. Markétě Škrancové a Aleně Urbanové z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný. Všem poté přejeme krásné léto a na podzim zase na viděnou.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla zde.

středa 23. května 2018

S PhDr. Josefem Försterem o korespondenci osvícenských učenců M. A.Voigta a G. Dobnera / sobota 12.5.2018

   Setkání Slánské akademie volného času v sobotu 12. května 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném se neslo v duchu oslav 360. výročí založení zdejšího piaristického gymnázia. Přednáška PhDr. Josefa Förstera, Ph.D. (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) připomenula dvě s ní spjaté osobnosti Mikuláše Adaukta Voigta a Gelesasia Dobnera ve světle vydávané korespondence.
    Než se však pan doktor ujal slova, předstoupil před posluchače Ivo Horňák, ředitel KZMS, aby přítomné seznámil s dalším ročníkem hudebního festivalu Varhany znějící a pozval je na Putování za varhanami Dolnobřežanska.
   Poté se již pozornost všech obrátila k osudům všestranného osvícenského vědce a předchůdce národních buditelů, piaristy Mikuláše Adaukta Voigta a jeho korespondenci s Gelasiem Dobnerem. Voigt se narodil v r. 1733 v Horním Litvínově, kde také absolvoval základní vzdělání. Jeho rodným jazykem byla němčina, ale při svém studiu na piaristickém gymnáziu ve Slaném se naučil také česky. Poté dále studoval u jezuitů v Chomutově a následně na piaristické koleji v Litomyšli. V r. 1747 vstoupil do piaristického řádu a po dosažení požadovaného vzdělání byl v r. 1758 vysvěcen na kněze. Pod řádovým jménem Adauctus a Sancto Germano vyučoval na ústavech řádu v Čechách a na Moravě. Nějaký čas pobýval také v dnešním Německu, kde působil jako kazatel v badenském katolicko-protestanském Kirchenbergu, kde na něj působily myšlenky osvícenství a poznal náboženskou toleranci.
   Po návratu domů (1761) učil na řádových kolejí v Ostrově (1762–1766), Slaném (1767–1769) a v Kosmonosích (1770). Rozšiřoval své znalosti historie, filosofie a literatury, od r. 1769 na příkaz představených také matematiky a experimentální fyziky.
   V roce 1770 započala jeho korespondence se zakladatelem české kritické historiografie piaristou Gelasiem Dobnerem, který nabídl Voigtovi katalogizaci numismatické sbírky litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna. S jeho pomocí byl také v následujícím roce přeložen do Prahy, kde se stal vicerektorem pražské piaristické koleje a byl zproštěn některých řádových povinností, aby se mohl věnovat vědecké práci. Podílel se zde též na činnosti Soukromé společnosti nauk.
   V letech 1778–1783 byl profesorem všeobecného dějepisu a dějin literatury na Vídeňské univerzitě, souběžně rovněž působil jako kustod mincovního oddělení tamní knihovny. Výrazně ho zasáhlo rušení klášterů Josefem II. a nesouhlas s jeho proticírkevními reformami ho donutila hlavní město monarchie opustit. Poslední léta svého života strávil nemocný v Mikulově, kde se staral o ditrichštejnskou knihu a sepsal monografii kardinála Františka z Ditrichštejna. Zde také zemřel v r. 1787 a pozůstalost po něm byla záhy poté rozchvácena.
   Jeho vědecká činnost vycházela z konceptu historia litteraria (dějiny vzdělanosti), kterou jako disciplínu, jež by shromažďovala veškeré vědecké poznání, založil v 17. století Francis Bacon a v českých zemích prosadil svým dílem Bohemia docta Bohuslav Balbín. Voigt byl propagátorem historismu, který vycházel z jeho zemského patriotismu. Společně s Ignácem Bornem a Františkem Martinem Pelclem vydal v letech 1773–1775 dva svazky životopisů významných vědců a umělců z českých zemích od doby Karla IV. Effigies virorum eruditorum atque antificum Bohemiae et Moraviae (Podobizny vzdělaných mužů....). Dalším jeho počinem na poli literární historie byl autorský časopis (sborník anotací, „recenzí“, statí, informací... o knihách a vzdělancích) v latině Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Literární činnost v Čechách a na Moravě, 2 díly, 1774–1783). Hlavní jeho historickou prací se stalo dílo Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung (Popis dosud známých českých mincí, 4 díly + 5 v rukopise, 1771–1787), kterým položil základy české numismatiky. V řadě svých časopisecky publikovaných studiích a statí se zabýval lingvistickými otázkami (gramatika, lexikologie, etymologie), slavistickými tématy i obranou českého jazyka. Poslední jeho práce, životopis olomouckého biskupa Františka kardinála Ditrichštejna Leben Franz Fürsten und Kardinals von Dietrichstein. Mit Anmerkungen und einem Anhange von Fulgentius Schwab, vyšla posmrtně v r. 1792 v Lipsku.
   Druhá část přednášky byla věnována vlastní korespondenci s o čtrnáct let starším Gelasiem Dobnerem (*1719 Praha – +1790 Praha). Také on působil po nějakou dobu jako učitel na slánském piaristickém gymnáziu, avšak Voigta přímo neučil. Přesto mezi nimi vyvinul vztah učitel a žák, který je také znát z dopisů. Korespondence se zachovala torzovitě, a to pouze 17 latinsky psaných listů Voigtových adresovaných Dobnerovi, které jsou dnes součástí jeho pozůstalosti uložené v Národním archivu v Praze. Pocházejí z let 1770–1784 (1786) a zachycují nejdůležitější body ve Voigtově vědecké kariéře. Vyřazuje je z nich úcta k Dobnerovi, který ho uvedl do světa osvícenských učenců, a bezmezná podřízenost k představitelům piaristické řádu (mezi než patřil i Dobner) i vůle Boží. Vyjadřují však také blízké přátelství, které mezi nimi panovalo, a společný zájem o historii a její disciplíny. Dotýkají se otázek vlastenectví. Jsou v nich zachyceny i okamžiky z každodenního života. České překlady jeho dvou dopisů nám také pan doktor přečetl.
   Nakonec nám dr. Förster prozradil, že v tomto roce by mělo vyjít komentované vydání této korespondence v nakladatelství Scriptorium a mělo být možno jej koupit také ve slánském muzeu. Nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že nás opět v budoucnu někdy navštíví.

(Pavel Zděnovec)