úterý 28. března 2017

Sobota 25. března 2017 / S Hasanem Zahirovićem o Scheinpflugových a Slaném

  V sobotu 25. března 2017 pokračovala Slánská akademie volného času další přednáškou věnovanou
tentokrát české literatuře. O spisovatelské rodině Scheinpflugů a jejich vztahu k městu Slanému nám přijel vyprávět neobvyklý host, čapkolog Mgr. Hassan Zahirović, Ph.D. (Ústav bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě), jenž pochází z Bosny a Hercegoviny.
   Nejprve však svého kolegu mile představila PhDr. Hana Čižinská (Národní památkový ústav, územní pracoviště Praha), která se s ním seznámila při práci na soupisu inventáře vily Karla Čapka.
   Poté se však již slova ujal přednášející a nejprve nás podrobně seznámil s genealogií rodu Scheinpflugů od 18. století až po současnost. Ten původně pocházel ze Saska, ale po příchodu do českých zemích se zcela počeštil. K zajímavostem rodiny patří to, že se dosud v každé její generaci vyskytlo mužské jméno Karel, což bylo při sepisování pozůstalosti v Čapkově vile někdy problém.
   Následně se již zaměřil na nejbližší příbuzné herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Její děd Karel Jan (1840–1923) se vypracoval z dělníka – kovolitce až na majitele továrny. Ve Slaném, kam přišel z Teplic, vlastnil malý strojírenský závod a oženil se zde s Barborou Liebscherovou.
   Olžin otec Karel Tomáš (1869–1948) dovršil svou kariéru jako novinář, kritik a spisovatel. Těsně po
studiu na slánském gymnáziu však působil jako tovární úředník a otcův společník ve firmě až do jejího zániku v r. 1919. Poté působil v Praze jako redaktor Národních listů a Lidových novin. Byl členem zednářské lóže a Syndikátu českých spisovatelů. Ve své literární tvorbě se zabýval především realistickým zobrazením rodinného a manželského života různých společenských vrstev, ale v některých jeho dílech se objevují také prvky žánrů fantasy a sci-fi. Jeho první žena Božena Fričová pocházela z Kladna. Měli spolu tři děti, vedle Olgy syna Karla a dceru Boženu. Manželka mu onemocněla tuberkulózou a jako velice mladá v r. 1911 umírá. Záhy nato se znovu žení se svou vzdálenou příbuznou Miladou Krinerovou, aby se měl kdo postarat o jeho děti.
    Bratr Olgy Karel (1899–1987) poté co vystudoval práva, se stal se literárním agentem svého švagra Karla Čapka a po jeho smrti ochráncem autorských práv jeho dědiců. Je autorem vzpomínkové knihy Můj švagr Karel Čapek. Jeho druhou ženou byla spisovatelka Jaroslava Reitmannová. Sestra Božena (1901–1984) byla manželkou dramatika Edmonda Konráda a po celý svůj život byla pro svou mladší sestřičku nepostradatelnou oporou. K jejím zásluhám patří také vzorně uspořádání Olžin archiv.
   Závěr vyprávění patřil samotné Olze (1902–1968) a jejímu dětství ve Slaném. Tuto dobu jejího života nám pan doktor přiblížil s pomocí její knihy vzpomínek Byla jsem na světě a románové autobiografie Český román. Vzpomínala tam na maminčinu nemoc, těžkou dobu po její smrti i na nelehký život za první světové války. Přečetl o tom také několik úryvků z jejího díla. Věnoval se také její touze hrát divadlo a jejím počátkům na prknech, která znamenají svět.
   Po celou přednášku byly promítány fotografie příslušníků této rodiny a domu, kde se Olga narodila a které pocházejí z Čapkovy vily.
    Čas se nachýlil k době oběda, a přestože by se o tématu dalo hovořit ještě dlouze, zbývala již pouze chvilka na dotazy posluchačů. Ty se chtěli především dovědět více o přednášejícím. Vyprávěl jim proto o svém studiu čtyř vysokých škol, pobytu v České republice a vztahu k české literatuře, ale nemohl se nezmínit o konfliktu v bývalé Jugoslávii, který poznamenal jeho osud podobně jako Olgu smrt matky a mládí prožité v době velké války. Nám nezbývalo než mu poděkovat za velice pěknou přednášku o slavné rodině spjaté s naším městem a doufáme, že ho ve Slaném, kde má hodně přátel, znovu někdy přivítáme.
(Pavel Zděnovec)


Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 27. února 2017

Sobota 25. února 2017 / O českém životě v Haliči 19. stol s Doc. Kaletou

  V sobotu 25. února 2017 jsme se poprvé v novém roce sešli v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, abychom vyslechli úvodní přednášku jarního semestru 11. ročníku Slánské akademie volného času. Tentokrát jsme se mohli seznámit s osudy Čechů, kteří se v 19. století rozhodli spojit svůj život s Haličí. O nich nám přijel povídat Doc. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. z Katedry středoevropských studií FF UK Praha.
   Nejprve však nás seznámil s tímto regionem, který je považován za bránu evropského Východu. V novověku se vžil název Halič pro jednu z provincií podunajské monarchie, která se oficiálně nazývala Království haličsko–vladiměřské s Velkovévodstvím krakovským a knížectvími Osvětimským a Zátorským. Tato území byla k habsburské říši připojena v r. 1772 za vlády císařovny Marie Terezie při prvním dělení Polska.
   Své pojmenování dostala provincie podle města Halyč, které bylo ve středověku sídlem knížat z rodu Rurikovců. Její západní část (s centrem v Krakově) tvořící předtím Malopolsko obývali většinou Poláci. Ve východní části (s centrem ve Lvově) nacházející na teritoriu dávného haličsko–vladiměřského knížectví, které k polskému království připojil Kazimír Veliký, převažovali Rusíni. Jejich inteligence se v 19. století dostala pod ukrajinský vliv a začala se považovat za Ukrajince. Dalšími národnostmi zde žijícími byli Židé, Karaimové a Arméni. Jihovýchodní část země v oblasti Karpat obývali Huculové. Za císaře Josefa II. započala také kolonizace Němci, kteří sem přicházeli z jihoněmeckých oblastí a také se zde začali usazovat Češi. Kolem roku 1900 jich zde žilo přibližně 10 000. Náboženské vyznání obyvatelstva bylo různorodé a záviselo na jeho etnickém původu. Byli zde římští katolíci, řečtí katolíci, pravoslavní, protestanté, příslušníci arménské apoštolské církve a vyznavači svébytné formy judaismu zvané chasidismus.
   Češi se sem dostali nejprve jako cestovatelé. Tím byl příslušník Jednoty bratrské Martin Kabátník (+ 1503), který se na své pouti do Svaté země dostal i do Lvova. Po připojení Haliče k habsburské monarchii sem přicházejí jednak ve státním zájmu jako úředníci, vojáci nebo duchovní, ale usazují se zde i jako zemědělci, hudebníci či příslušníci dalších profesí. Významný centrem života zdejších Čechů se stal Lvov. Na kulturním dění zdejší komunity se v 19. stol. podílel úředník František Jáchym. Na své cestě do Ruska se ve městě zastavil také Karel Havlíček Borovský (1821–1856), který se po návratu z carské říše stal zastáncem myšlenky austroslavismu. Po pádu tzv. Bachova absolutismu se mohl v rakouském mocnářství rozvinout spolkový život a tak došlo v r. 1867 ve Lvově k založení České besedy, která existuje dodnes. Hospodařit na statek přišla na Halič také rodina Františka Řehoře (1857–1899). Ten pro svůj zdravotní stav nemohl vykonávat práci v zemědělství, a tak se pustil do etnografického výzkumu haličských Rusínů a Huculů. Zajímal se především o jejich folklor. Psal o nich do českých periodik jako Světozor, Zlatá Praha a také do prvního čísla Slovanského přehledu. Fotografoval obyvatelstvo a sbíral různé předměty spojené s jejich životem, které posílal do Prahy manželům Náprstkovým. Ty se později staly součástí sbírek Národopisného muzea. Knihy ze Lvova zasílal do knihovny Národního muzea. Na přelomu 30. a 40. let 19. století působil nějaký čas jako úředník ve Lvově také spisovatel a historik Karel Vladislav Zap (1812–1871), který o životě obyvatel této východohaličské metropole psal do časopisů Květy české, Česká včela nebo Časopis Českého muzea. Řadu článků uzavírají Připomínky ze Lvova vydané r. 1845 v muzejním časopisu. Již předtím však vychází jeho cestopis Cesty a procházky po Haličské zemi a později využívá své poznatky o Haliči také při práci na třídílném Všeobecném zeměpisu. Zajímavou osobností spojenou se Lvovem je podmaršálek Emanuel Salamon Freidberg – Mírohorský (1829–1908), který mimo jiné zhotovil kresby polských a rusínských krojů pro heslo Halič v Ottově slovníku naučném. O českém živlu na Haliči psal úředník židovské původu Ladislav Feigl (1861–1942) v dvousvazkovém díle Sto let českého života ve Lvově (1924–1925). O chasidismus haličských Židů se zajímal Jiří Mordechaj Langer (1894–1943), který se r. 1913 vydal na Halič, aby se seznámil s jejich vírou a poté převyprávěl jejich legendy a příběhy v knize Devět bran (1937).
   Za první světové války se stala Halič jedním velkým bojištěm, a tak mnoho Čechů, kteří narukovali do rakousko–uherské armády prožilo tento konflikt právě zde a v nejhorším případě tu také nalezlo  svůj hrob. Udála se tu i pro České legie na východní frontě významná bitva u Zborova, která však pro místní je jen jednou z epizod tohoto nesmyslného konfliktu.
   Závěr přednášky patřil četným dotazům a nám nezbylo než poděkovat Doc. Kaletovi za zajímavé vyprávění o pro většinu z nás málo známé oblasti východní Evropy. Těšíme, že se s ním opět setkáme, aby nás seznámil s historií a kulturou dalších míst této části našeho kontinentu.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.