pondělí 9. května 2022

O muzeích v přírodě v Čechách a skanzenu ve Vysokém Chlumci s Dr. Lubomírem Procházkou / sobota 7.5.2022

   V sobotu 7. května 2022 se v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném uskutečnila další přednáška letošního ročníku Slánské akademie volného času. O českých muzeích v přírodě nám přijel vyprávět emeritní vedoucí skanzenu Vysoký Chlumec PhDr. Lubomír Procházka, CSc.

   Počátky zájmu o lidovou kulturu a s ní spojenou architekturu lze datovat do 19. století. U nás podobně jako v celé tehdejší Evropě souvisel především s národně obrozeneckým hnutím. Významným podnětem pro její prezentaci se staly dvě výstavy – Jubilejní zemská výstava (1891, tzv. Česká chalupa) a Národopisná výstava českoslovanská (1895, výstavní dědina). Později se podle vzoru muzea lidových staveb a ZOO Skansen ve Stockholmu (1891) začala budovat muzea v  přírodě označovaná také někdy jako skanzeny. Nejstarší z nich je v českých zemích Valašské muzeum v přírodě (dnes součást Národního muzea v přírodě) v Rožnově pod Radhoštěm z r. 1925, o které se zasloužili bratři Alois a Bohumír Jaroňkové. Velký boom jejich zřizování poté nastal v 60. a 70. letech 20 století. I v současnosti vznikají nová muzea a některá z těch starších se rozšiřují o nové objekty.

   Oproti některým jiným zemím, jako je Slovensko, u nás nevzniklo celonárodní muzeum v přírodě, které by na jednom místě soustředilo stavby ze všech koutů naší země. Pokus o jeho vybudování v r. 1936 v Praze – Divoké Šárce ztroskotal. Vznikly tu však regionální skanzeny, které soustřeďují lidové stavby určité oblasti.

   Přednášející představil některá z nich. Ve středních Čechách to byly: Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem, Národopisné muzeum Slánska v Třebízi (málo přenesených staveb), Muzeum lidových staveb v Kouřimi a Muzeum vesnických staveb středního Povltaví Vysoký Chlumec. Ze západních Čech jmenoval Expozici lidové architektury v Chanovicích a Skanzen lidových staveb ve Velharticích. Sever Čech zastoupil Soubor lidové architektury Zubrnice, kde taktéž došlo k málo transferů budov. Na Vysočině upozornil na Muzeum v přírodě Vysočina – Veselý Kopec a Betlém (integrální součást města Hlinska). Soukromým muzeem je zástupce východních Čech Podorlický skanzen Krňovice u  Hradce Králové. Na Moravě připomenul Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Strážnici, Hanácké muzeum v přírodě Příkazy, Muzeum v přírodě Rymice a Skanzen Rochus Mařatice – Uherské Hradiště.

   V druhé části svého vystoupení pan doktor podrobněji představil skanzen Vysoký Chlumec, u jehož zrodu stál. Toto Muzeum vesnických staveb středního Povltaví je pobočkou Hornického muzea v Příbrami. V této části středních Čech se dochovalo hodně cenných roubených staveb, které však nebyly památkově chráněny. Došlo tedy k rozhodnutí je získat a přemístit do nově vytvořeného skanzenu. Ten vznikl na okraji Vysokého Chlumce, poté co byl r. 1998 získán pozemek od Jaroslava Lobkowicze. První objekt se sem přestěhoval v r. 2000 a před dvěma lety bylo jeho budování ukončeno. Od r. 2021 ho může návštěvník spatřit v celé jeho kráse. Projekt byl financován z prostředků Středočeského kraje, Evropské unie a Ministerstva kultury ČR.

   V areálu se dnes nachází 24 objektů, jejichž stáří je datováno od 18. století do počátku 20. století. Jedná se o usedlosti statkářů, stavení domkářů a chalupníků, stavby sloužící k hospodářským a technickým účelům i drobné sakrální památky. Z nich lze připomenout roubený dům s černou kuchyní (1749) z Mašova, vodní mlýn zvaný Jedličkův (1792) z Radešic u Petrovic, vodní pilu (katr) z Dolní Sloupnice (okres Ústí nad Orlicí), rekonstrukci kovárny z Počepic, špýchary z Počepic, Ratiboře a Olbramovic, polygonální stodolu (1662) z Podolí u Vojkova, včelín ze Sedlčan či repliku dřevěné kapličky z Nálesí u Chyšek.

   Vybavení interiérů chalup většinou pochází z národopisné sbírky Hornického muzea v Příbrami nebo z fondu Městského muzea v Sedlčanech, které na tomto projektu také významně spolupracuje. Některé objekty poté slouží ke krátkodobým výstavám.

   Každoročně ožívá skanzen při kulturních akcích, na nichž se podílí i městys Vysoký Chlumec. Návštěvník tak má možnost se účastnit vesnického Masopustu, poznat tradiční řemesla na Dni řemesel nebo život vesnice za války v době panování Marie Terezie při celodenním programu nazvaném Vojáci na vsi, či se dozvědět, jak naši předkové slavili Vánoce a Velikonoce.

   Závěr přednášky patřil dotazům posluchačů a poté již nám nezbylo než poděkovat Dr. Procházkovi, jenž se také podílí na nové expozici mlynářství v nedaleké Třebízi, za poutavou prezentaci skanzenu, který by jistě stálo za to navštívit.

(Pavel Zděnovec)

pondělí 11. dubna 2022

O počátcích politického divadla s Alenou Sarkissian / sobota 9.4.2022


   V sobotu 9. dubna 2022 se k právě probíhajícím Dnům řecké kultury ve Slaném připojila také Slánská akademie volného času přednáškou Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D., K počátkům politického divadla.

   Starší bádání spojovalo počátky řeckého divadla s orgiastickým kultem boha Dionýsa. Dnes se však od tohoto názoru ustupuje a badatelé, jako Oliver Tamplin, se kloní k názoru, že se jednalo spíše o praktiku kulturní a politickou. Divadelní představení se konala v mnoha řeckých městských státech, avšak naše znalosti o nich se omezují většinou na Athény klasické doby (5. st. př. Kr.). V Athénách však divadlo nevzniklo, bylo sem přineseno a odtud se poté aténskými skupinami herců rozšířilo do jeho okolí. Divadelní produkce byla součástí státních slavností / Lénaje, Velké a Venkovské (Malé) Dionýsie /. Lénaje se konaly v zimě a účastnit se jich mohli pouze místní. Naopak na Velké Dionýsie, které byly na jaře, byli zváni i hosté ze zahraničí. Jednalo se o události s náboženským a politickým významem. Byla přinášena oběť bohům, demonstrována soudržnost obce (polis) a ukazována její politická i hospodářská moc. Politický kontext měly především Velké Dionýsie, při nichž vyslanci řeckých měst patřících k aténskému námořnímu spolku přinášeli příspěvky (tribut) do spolkové pokladny a obcí vychovaní sirotci (efébové) po aténských občanech, kteří padli v boji, dostávali zbroj.

   Na těchto slavnostech byly hrány tragédie, satyrské hry a staré attické komedie. Tragédie halila politický obsah do mytologického hávu. Přednášející na příkladu několika her (Euripidova Médea) přiblížila, jak odlišně vnímali jejich děj staří Řekové oproti současnému diváku. Pokus zdramatizovat nedávné události (řecko-perské války) ve formě podobné drama dokumentu nemusel však autorovi přinést kýžený úspěch (Frynichos – Dobytí Milétu, po r. 494 př. Kr.). Oproti tomu mytizující podání téže doby v Aischylových Peršanech (472 př. Kr.), jež slavilo ovace, lze považovat za příklad tehdejší propagandy, v níž je vyzdvihováno vítězství demokracie nad autokracií. Obsah starých attických komediích byl taktéž veskrze politický. Byl zaměřen na konkrétní události spjaté se životem obce. Pranýřoval nedostatky ve společnosti. Parodoval politiky (Kleon) i známé osobnosti (Sokrates, Euripides). Nejvíce informací máme o Aristofanovi, jehož některé hry (Oblaka, Ptáci, Vosy aj.) se zachovaly v úplnosti. Komedie jiných autorů jsou dochovány pouze ve fragmentech. V Aristofanových komediích (Žáby – vystupují dramatici Aischylos a Euripides) se uplatňuje také umělecká kritika. Politická satira Babyloňané (426 př. Kr.) jej přivedla k soudu, když na něj z neznámé příčiny podal politik Kleon žalobu.


    Stará attická komedie je považována za projev svobody slova (parrésia), která vládla v Aténách. Postupně však docházelo k jejímu omezování (cenzuře). Poté, co popohnal Kleon Aristofana před soudní tribunál, byl z jeho popudu schválen zákon, že není už povoleno užívat v komedie jména skutečných lidí. Místo toho autoři začali používat přezdívky. Politickou satiru v této podobě bylo možno pěstovat až do doby básníka Eupolida. Ten se dostal do střetu s politikem a vojevůdcem Alkibidiasem, protože ho zesměšnil ve své hře Plaváčci. Následně již není možná adresná kritika, karikaturovány jsou pouze směšné figury různých povolání a vlastností. Attická komedie ve své prvotní formě zaniká.

   Samotné divadlo se v 5. st. př. Kr. dostává do zorného úhlu tehdejších literátů a učenců. Aristofanes se ve svých komediích vyjadřuje k divadelnímu provozu, k dramatické produkci, k účelu divadelních slavností a jejich publiku. Herec podle něho skrývá svojí původní identitu pod vrstvami kostýmu. Divadlu věnují pozornost také nejvýznamnější filosofové těch časů. Platón, který žije na sklonku klasické doby a mohl zažít Aristofana na jevišti, uvádí dramatiky jako účastníky dialogů ve svých spisech. Divadelní představení jsou však pro něho mravně problematická a nejraději by je zakázal. Je to špatná podoba napodobení (mimésis) a v tomto případě dává přednost výrobkům řemeslníků před tvorbou umělců. Příběhy o hašteřivých bozích považuje za lživé. Podle něho je bůh dokonalý, a proto je dobrý. Emoce, které divadlo vyvolá, jsou nebezpečné. Divák, který odchází z představení, může být emočně labilní a podlehnout nemravnostem. Naopak Aristoteles se divadla zastává. Považuje ho za prostředek kultivace emočního vnímání a tragédie je dle jeho názoru nejfilozofičtější druh zobrazování.

   Divadlo a politika k sobě nerozlučně patří od dob starých Řeků až po současnost. Což lze demonstrovat na hrách Williama Shakespeara, Molièra, Henrika Ibsena, Vladimira Vladimiroviče  Majakovského, Bertolda Brechta, Václava Havla či Jáchyma Topola. Divadlo glosuje politiku a nastavuje jí nemilosrdné zrcadlo. Bývá však také prostředkem propagandy.

   Na závěr zbyl čas na dotazy posluchačů a poté již nešlo než paní doktorce poděkovat za zajímavé povídání. Těšíme, že se opět z touto naší stálou přednášející opět někdy setkáme a budeme nám vyprávět zase o divadle, které je spojeno pupeční šňůrou s tou čarokrásnou zemí, jež se zve Řecko.

(Pavel Zděnovec)

 

pondělí 28. března 2022

O Josefu Kumpánovi s Ing. Stanislavou Ottomanskou / sobota 26.3.2022


    V sobotu 26. března 2022 se uskutečnilo v salónku bývalého hotelu Grand další setkání Slánské akademie volného času. Před hojným publikem, v němž nechyběli ani představitelé města, vystoupila se svou přednáškou o zahradním architektovi Josefu Kumpánovi jedna z autorek jeho biografie Ing. Stanislava Ottomanská, Ph.D. Nejprve však přítomné přivítala vedoucí odboru kultury a památkové péče Mgr. Markéta Škrancová a následně všechny ve svém krátkém proslovu pozval starosta města Mgr. Martin Hrabánek na znovuotevření jednoho z Kumpanových děl, parku továrníka Ferdinanda Přibyla (později Benaru), které by se mělo uskutečnit 11. června.

   První polovina vyprávění paní doktorky byla věnována osudům Josefa Kumpána.


  
Ten se narodil v r. 1885 v Mladé Boleslavi, kde se také začal učit u otce svému řemeslu. Poté jako volontér nastoupil do zahradnické školky v Jezeří a svá studia zakončil v letech 1904–1907 na Vyšší ovocnicko-zahradnické škole v Lednici na Moravě. Získat praxi odjel do zahraničí. Jeho kroky mířili zprvu do Paříže, kde se poprvé seznámil s projekčními kancelářemi, a poté našel působiště v Berlíně. Zde nejdříve vyhrál konkurs na inspektora Botanické zahrady a následně pracoval v zahradnickém ateliéru Jacoba Ochse, který měl pobočku i v Hamburku. Po vypuknutí první světové války se musel vrátit do vlasti a narukovat. Byl nasazen na srbském bojišti a v průběhu dalších bojů snad také upadl do ruského zajetí. Z fronty se vrátil s podlomeným zdravím a konce konfliktu se dočkal jako vojenský zeměměřič v Roudnici na Labem.


  
Zde po válce také založil svoji první projekční kancelář (ateliér), který po čase přemístil do Prahy a nesl obchodní název Krásné zahrady. Svoji činnost propagoval vydáváním knih (Novodobé zahrady) a účastí na výstavách nejen v Československu, ale i v Německu. Za svůj profesní život navrhl 1400 zahrad a parků. Nejplodnější éra nastala v letech 1930 až 1939. Měl zakázky z celých Čech, avšak nejvíce jeho návrhů bylo realizováno v Praze a na území dnešního Středočeského kraje. Získával jak zakázky soukromé, tak i veřejné, čemuž mu dopomáhalo jeho působení v organizacích, jako 
byl Svaz spolků pro okrašlování a ochranu domoviny. Od r. 1932 na nich spolupracoval s místními staviteli a snažil se i využít služeb lokálních řemeslníků. Vyprojektoval především řadu vilových zahrad, zámeckých zahrad a veřejných parků, avšak navrhoval též užitkové zahrádky u menších domů či rekreačních objektů. Renovoval také díla svých předchůdců. Mezi jeho klientelu patřil i budoucí prezident Edvard Beneš (společenské místo v růžovně). K nejznámějším jeho realizacím patří zahrada u vily Čerychových v České Skalici z r. 1925. Z veřejných projektů lze zmínit Jubilejní sad ve Znojmě, Tyršovo koupaliště ve Dvoře Králové nad Labem, sadovou úpravu sokolského cvičiště v Třebíči, hřbitov v Otvovicích (urnový háj) či úpravy okolí a urnový háj u Sboru Církve československé v Dobrušce. Prožil období protektorátu i nástup komunistů a zemřel v r. 1961 v Praze.

   V druhé části své přednášky se přednášející zabývala realizacemi a návrhy, které se vztahovaly ke Slanému a jeho okolí.

   Z nich nesporně vyniká park továrníka Ferdinanda Přibyla u jeho vily a nedaleké přádelny v městské části zvané Kvíček. Kumpán pro továrníka začal pracovat již v 1937, avšak rozhodující pro tuto zakázku je až r. 1939. Podle dobových fotografií z archivu Vlastivědného muzea ve Slaném lze porovnat, jak se shodovala realizace projektu s architektovým návrhem. Výrazným prvkem se stal kdysi funkční akvadukt, kterých se v Čechách mnoho nezachovalo. Za socialismu park zčásti prošel proměnou. Byl zde třeba vybudován minigolf. V posledních letech však nebyl udržován a pro veřejnost se stal nepřístupným. Poté, co se dostal do majetku města, bylo rozhodnutu o jeho renovaci, která by ho přiblížila k původnímu stavu. Plán obnovy, do něhož však byly zakomponovány též potřeby současného návštěvníka, vypracoval Ateliér Krejčiříkovi.


  
K jeho dalším pracím patřily: zahrada u vily Formánkových (Palackého čp. 1292), zahrada u vily továrníka Pály (Nosačická čp.1360) či návrh urnového háje na zdejším hřbitově. Spolupracoval s místním stavitelem Wilibaldem Hiekem. Pro slánské zákazníky 
navrhoval také zahrádky u rekreačních objektů ve Zbečně. Po druhé světové válce nabízel své služby také firmě ČKD (závodní rekreační sad a návrh parku oddechu). Je autorem úprav okolí domů čp. 1375, 1376 a 1544 v Navrátilově ulici. Záhadou zůstává, kde se nacházela zahrada pana Holuba, jejíž podobu známe pouze z Kumpánova návrhu. Snad podle altánku, který jí měl vévodit, se někdy najde na starých fotografiích.

   Závěr patřil hojným dotazům a nám poté nezbylo než poděkovat paní doktorce za seznámení se životem a dílem Josefa Kumpána. Doufáme, že se s ní opět někdy setkáme a představí nám další osobnosti zahradní architektury 1. republiky.

(Pavel Zděnovec)