pondělí 13. listopadu 2017

Dvě příští přednášky na slánské akademii - 25. 11 a 2. 12. 2017



U sv. Apolináře s PhDr. Helenou Čižinskou / sobota 11.11.2017

    Sobota 11. listopadu 2017 byla na programu Slánské akademie volného času další pražská exkurze. S naší průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou jsme tentokrát navštívili kostel sv. Apolináře a kapli sv. Kříže v bývalé Zemské porodnici u Apolináře na Novém Městě pražském. Jelikož bylo krásné podzimní počasí, vydali se nejprve někteří z nás pokochat se výhledem na část pražského souměstí z vyhlídky na vrchu Větrova, na kterém se tyto stavby nachází. Bylo odtud také hezky vidět na kostel, který je jinak schovaný ve spleti pozdější zástavby.
   Poté nás u chrámu přivítal zástupce kongregace Misionářů sv. Karla Boromejského, který nám umožnil prohlídku svatostánku, za což mu takto děkujeme. Po usednutí do lavic paní doktorka začala vyprávět o historii kostela a popsala jeho zařízení. Jeho počátky jsou spojeny z rozhodnutím císaře Karla IV. přenést v r. 1362 na jím budované Nové Město kolegiátní kapitulu sv. Apolináře ze Sadské, kde byla založena v r. 1188 českým knížetem Bořivojem II. V době, kdy se sem toto kněžské kolegium stěhovalo, však již patrně stavba kostela probíhala a dokončena byla kolem r. 1390, kdy došlo k výmalbě jeho lodi. Kapitula se skládala z probošta, děkana a osmi kanovníků. Fungovala zde až do vypuknutí husitských válek, kdy až na kanovníka Petra z Kroměříže chrám opustila. Petr se přidal k husitům a kostel tak byl zachráněn před zpustošením. Sloužil poté utrakvistům, i když byly ze strany katolíků snahy získat ho zpět. Toho bylo dosaženo v r. 1503, kdy Vladislav II. oficiálně potvrdil sloučení svatoapolinářské a svatovítské kapituly. V r. 1599 však císař Rudolf II. rozhodl o změně jeho vlastníka, když chrám a jeho majetek s podmínkou, že se o něj bude starat a zajistí zde bohoslužby, předal novoměstské obci, která ho vlastnila až do r. 1628. Tehdy byl z příkazu císaře Ferdinanda II. navrácen svatovítské kapitule. V rámci josefínských reforem pak byl v r. 1784 ustanoven jako farní pro nově vymezenou farnost. Jeho nedobrý technický stav v 19. stol. si vyžádal nápravu, a tak kapitula přistoupila k jeho generální opravě a regotizaci, kterou provedl J. Mocker. V dnešní době jej užívají katolické komunity. Nejprve to byla do r. 2012 Chemin Neuf, kterou v současnosti nahradili Misionáři sv. Karla Boromejského.
   Většina dnešního mobiliáře pochází z načas zrušeného chrámu P. Marie na Karlově a byl sem přenesen po r. 1780. Odtud je také současný hlavní oltář Nanebevzetí P. Marie, který je vrcholně barokní architekturou s bohatou sochařskou výzdobou (sousoší P. Marie unášené k nebi anděly, Sv. Trojice chystající jí korunovat a čtyři evangelisté vyjadřující gesty údiv) J. J. Schlansowského či R. Prachnera z let 1740–1744. V presbytáři se nachází dále oltář Kalvárie se sochami patrně od J. A. Quittainera (cca 1730) a dva rozměrné obrazy Dvanáctiletý Kristus v chrámě a Kristus a cizoložnice od malíře M. V. Halbaxe (cca 1700). U Vítězného oblouku se nachází sem druhotně přenesená rokoková kazatelna, jejíž stříšku zdobí socha Jana Nepomuckého patrně od I. Platzera. Jižní boční oltář P. Marie Karlovské, který sem byl přemístěn z Karlova, zdobí obraz P. Marie Karlovské, patronky těhotných žen, od J. J. Heinsche z r. 1697. Severní oltář Narození Páně z let 1730–1740 je snad zdejší a vedle titulního obrazu od neznámého umělce je vyzdoben sochami sv. Ondřeje a sv. Mikuláše a v nástavci, obdobně jako jeho protějšek, kopií zázračného obrazu P. Marie Pomocné (Pasovské). Velkou část lodi kostela pokrývají středověké fresky z doby krásného slohu na sklonku 14. století. Na jižní straně lze především spatřit skupinu apoštolů, v jejichž středu stojí Kristus, který podává sv. Petrovi klíče od nebeské brány. Severní stěnu zdobí vedle dalších světců postava P. Marie Ochranitelky se svatými matkami a pannami. Na novogotické tribuně lze vedle varhan z r. 1870 spatřit také původní titulní obraz hlavního oltáře zpodobňujícího sv. Apolináře, který se podle na něm nedávno nalezeném nápisu podařilo definitivně připsat Siardu Noseckému (cca 1680).
   Po důkladné prohlídce kostela nás čekala krátká procházka k budově bývalé Zemské porodnice u Apolináře, která byla ve slohu severoněmecké gotiky postavena v letech 1867–1875 podle návrhu architekta J. Hlávky. Zásluhou paní doktorky jsme mohli navštívit zdejší kapli sv. Kříže.
   Zde nám nejprve přiblížila osobnost stavitele. Ten bohatství získané z podnikatelské činnosti (výstavba rezidence řeckokatolického biskupa v Černovicích, budova Dvorní opery ve Vídni) využil k podpoře české vědy a umění (např. přispěl k založení České akademie pro vědu, slovesnost a umění). Mimo jiné se také v Praze podílel na vybudování ubytování pro chudé studenty (Hlávkova kolej). Stal se též zakladatelem nejstarší dosud existující české nadace, která nese jeho jméno.
   Poté se dr. Čižinská již věnovala vlastní kapli, která vznikla v r. 1875. Ta byla v padesátých letech minulého století proměněna ve skladiště. Paní doktorka si pamatuje na dobu, kdy se zde nacházely šatní skříně. Ke svému účelu se navrátila a svoji původní podobu získala až v r. 1997, kdy sem byla instalována také socha Josefa Hlávky od J. Mařatky jako dar Hlávkovy nadace. Prostor zaujme hvězdicovou sklípkovou klenbou, která je podepřena středovým sloupem. Z novogotického zařízení se zachovala mramorová křtitelnice, mramorový oltář, dubová zpovědnice a kůr s varhanami. Malířská výzdoba (cyklus výjevů ze života P. Marie) z počátku 20. století je dílem Adolfa Liebschera a Adolfa Körbera.
 Po prohlídce těchto nádherných prostor nám nezbývalo než paní doktorce poděkovat za zasvěcený výklad a doufat, že se s ní v budoucnu zase potkáme při dalším poznávání krás Prahy.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z exkurze zde.

pátek 27. října 2017

O inscenování řeckých klasických tragedií na prknech Národního divadla s Alenou Sarkissian / sobota 21.10.2017

   V sobotu 21. října 2017 měli posluchači Slánské akademie volného času na svém setkání v salónku
bývalého hotelu Grand ve Slaném možnost vyslechnout přednášku Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D.  (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) nazvanou Mezi Apollónem a Dionýsem: Hillarova a Dostalova antika v Národním divadle.
   Předtím nám však tuto vědeckou pracovnici, která také vyučuje na Katedře divadelních věd FF UK, představil PhDr. Vladimír Přibyl. Poté dostala slovo přednášející, která nejprve prezentovala novou publikaci Ve stínu helénského slunce a poté začala svůj výklad.  Uvedla, že antické Řecko začal poznávat evropský Západ, a to včetně českých zemích, v době renesance. S rozkvětem archeologie se v dalších staletích poznatky o něm rozšiřovaly. V 18. století jeden ze zakladatelů moderních dějin umění a klasické archeologie Johann Joachim Winckelmman označil řecké umění za vrchol estetiky a umělecké dokonalosti. Jeho značně idealizovaná představa o antice formovala naše klasické vnímání této doby, které lze vyjádřit pojmem „bílá“ či „apollonská“ antika (střídmost, uměřenost, prostota, tichá velikost). Jiný pohled na tuto epochu lidstva nabídl v roce 1872 ve svém díle Zrození tragédie z ducha hudby mladý filolog Friedrich Nietzsche, který na svět přivedl obraz „temné“ či „dionýské“ antiky, která je pravým opakem té Winckelmmanovy (barevnost, hudba, tanec, opojnost, orgiastická vášnivost).
   Obě nastíněné teze měly velký význam také při moderním inscenování antických dramat. Režiséři se zprvu drželi v duchu tradice představ vytvořených Winckelmannem. Na scéně tak bylo možno spatřit bílé antické sloupy a průčelí chrámů. Herci v bílých řasených rouchách po celou dobu většinou stáli na místě a pouze deklamovali naučený text. Chór byl statický. Tak vypadala také prvá představení řeckých dramat na scéně Národního divadla v 19. století a na počátku 20. století. Změna nastala s nástupem moderny a avantgardy, kdy na divadelní prkna začal pronikat vliv Nietzschova raného díla. U nás je spojena se jmény Karla Huga Hilara a Karla Dostala.
   K. H. Hilar (*1885, †1935) vystudoval klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a v souvislosti s antickým dramatem upozornil na sebe již esejí Oresteia. Podnětem k ní bylo provedení stejnojmenné Aischylovy trilogie v Národním divadle, které pro něho v roce 1907 nastudoval režisér Jaroslav Kvapil. V eseji Hilar nastínil problémy, které přináší moderní inscenování antiky. Mimo dalších svých aktivit byl také vynikajícím režisérem, který nejprve působil v Městském divadle na Vinohradech a od r. 1921 poté v Národním divadle. Zde propagátor Friedricha Nietzscheho inscenuje v jeho duchu Euripideovu Médeiu, satyrskou komedii Slídiči a Sofoklova Oidipa krále. Hilarovo pojetí Oidipa krále z r. 1932 patří k průlomovým inscenacím českého divadla, ke kterému se v průběhu času vraceli autoři dalších adaptací této tragédie. Nastal odklon od historizace. Výtvarník Vlastislav Hofman vytvořil náznakovou scénu s minimem rekvizit (schody). 
   Karel Dostal (*1888, †1966) pocházel z bohaté umělecky založené rodiny. Otec Leopold Dostal byl
spolumajitelem poděbradského pivovaru a matka Marie Horská - Kallmünzerová bývalou členkou Prozatímního divadla. Také jeho sourozenci byli umělecky činní. Bratr Adolf Bohuslav Dostal byl spisovatelem a sestra Leopolda Dostálová se stala herečkou. On sám se po absolvování čtyř semestrů na Filosofické fakultě UK vydal na hereckou dráhu, kterou započal v dětství jako ochotník. Herectví studoval v Berlíně u Emanuela Reichera a poté u Emila Geyera. Následně (1910–1912) působil v německých divadlech Deutsches Theater, kde režíroval Max Reinhardt. Po vypuknutí války musel narukovat v roce 1915 na italskou frontu, avšak konec konfliktu již strávil na Nové vídeňské scéně. Po vzniku Československa se vrátil hrát do Čech, kde však pro své německé divadelní školení nebyl v roce 1919 přijat do souboru Národního divadla. Divadelnictví však v jiné pozici zůstal věrný. Nejprve nastoupil jako první ředitel českobudějovického divadla (1919–1920), poté se měl stát šéfem činohry ve Slovenském národním divadle v Bratislavě; dal však přednost režírování a herectví ve Vinohradském divadle (1920–1922). Odtud vedla jeho cesta v roli režiséra do Národního divadla, kde také uvedl několik antických her. Od avantgardněji pojatých Euripideových Bakchantek (1927) byl nucen v důsledku doby přejít ke klasičtěji provedeným dílům, a to k Sofoklově Antigoně (1941) a Euripideově Médeie (1942), které skrytě, ale jasně vyjadřovaly odpor proti okupaci. Poslední Dostalem režírovanou antickou tragédií na prknech Národního divadla byla v r. 1947 adaptace Aischylovy trilogie Oresteia. Jeho křesťansky laděné vyvrcholení tragédie (motiv milosrdenství) nepřijala většinou levicově orientovaná kritika příznivě. Nastupující komunistický režim již poté nedal Karlu Dostalu větší prostor pro realizaci jeho režisérských záměrů a v roce 1955 musel Národní divadlo opustit. Působil poté v Městských divadlech pražských a nakonec ve Východočeském divadle v Pardubicích.
   Závěr přednášky tradičně patřil dotazům. Jedna z posluchaček připomenula představení Oidipus –
Antigona (koláž), které režíroval Otomar Krejča a ve kterém Oidipa ztvárnil nedávno zesnulý Jan Tříska, v pražském Divadle za branou z roku 1971. Přednášející vyzdvihla jeho pojetí role, které bylo výrazně odlišné od toho, jak bývá většinou Oidipus na jevišti zpodobněn. Poté již nezbylo než přednášející poděkovat za velmi zajímavé setkání a těšit se na další setkání s ní na Slánské akademii volného času. (Pavel Zděnovec)



Další fotografie ze setkání zde.