pondělí 13. května 2019

S Janou Hubkovou o Fridrichu Falckém a letácích / sobota 11.5.2019

   V sobotu 11. května 2019 si posluchači Slánské akademie volného času připomenuli letošní výročí 400 let od doby, kdy město Slaný navštívil budoucí český král Fridrich Falcký. O jeho příjezdu do Čech a korunovaci ve svatovítské katedrále na Pražském hradě ve světle dobové letákové publicistiky nám přijela vyprávět až z Ústí nad Labem Mgr. Jana Hubková, Ph.D., která je kurátorkou sbírky numismatiky v tamním městském muzeu.
   Po smrti Matyáše II. neuznali vzbouřené české stavy jeho nástupce na českém trůně Ferdinanda II. Štýrského, i když ten byl v té době již korunovaným českým králem. Rozhodli pro volbu nového panovníka a z řady uchazečů vybrali falckého kurfiřta Fridricha V. Falckého, vůdce Protestanské unie. Budoucí král se vydal ze svého sídla v Dolní Falci, Heidelbergu na cestu 7. října 1619. Doprovázela ho jeho rodina (manželka Alžběta – dcera anglického krále Jakuba I., syn Fridrich Jindřich a bratr Ludvík Filip), početné dvořanstvo a nespočet služebnictva. Kolona směřovala nejprve do Ambergu, které bylo hlavním městem Horní Falce. Odtud se vydal průvod do Čech. Nedaleko českých hranic ve Waldsassenu uvítali svého budoucího vladaře vyslanci pěti zemí Koruny české. Než dorazil do Prahy, staly se našem území jeho zastávkami Sokolov, Andělská Hora, Maštov, Žatec, Louny, Slaný a Buštěhrad. Jak připomenula paní doktorka, jeho pobytu ve Slaném věnoval pozornost ve své nedávno vydané knize Nerovný boj o víru Josef Kadeřábek. Než vstoupil Fridrich do pražského souměstí, přivítali ho 31. října zástupci českých stavů před královskou oborou na Bílé Hoře a bohatě ho pohostili ve zdejším letohrádku Hvězda.
   Jeho korunovace českým králem se uskutečnila čtyři dny po jeho vjezdu do hlavního města. Tradiční obřad, jehož podoba se ustálila za Karla IV., bylo však třeba upravit tak, aby byl v souladu s náboženským vyznáním nového panovníka. Vláda stavovského direktoria ustanovila komisi, která z něj měla vypustit vše, co nemělo oporu v Písmu svatém a bylo spojeno s katolickým náboženstvím, avšak současně zachovat co možná nejvíce starobylých zvyklostí. Komise navrhla několik úprav. Výsledná podoba nového korunovačního řádu však byla dílem direktorů, kteří ustanovili tento průběh korunovace: průvod – kázaní – litanie – čtení epištoly – aklamace v chrámě – přísaha krále – pomazání – vybavení insigniemi – korunovace – intronizace – přísaha stavů – Te Deum – pasování na rytíře – gratulace pražské univerzity – hold lidu před katedrálou. Katolické duchovenstvo včele s pražským arcibiskupem při ní nahradili protestanští duchovní, jejichž hlavními představiteli byli: administrátor podobojí Jiří Mikast Miřkovský a senior Jednoty bratrské Jan Cyrill Třebíčský, kteří spolu nejvyšším purkrabím Buchvalem Berkou z Dubé a nejvyšším hofmistrem Vilémem starším z Lobkovic vsadili Fridrichovi svatováclavskou korunu. Po obřadu byly mezi lid rozhazováni velké a malé korunovační mince. Na mnoha z nich byla vyobrazena koruna, kterou přidržuje pět rukou. Někteří zpravodajové, kteří o události informovali a nebyli přímými účastníky aktu, se domnívali, že je na nich zachycen průběh korunovace a korunovátorů bylo pět. Jednalo se však o symbolické vyjádření pěti korunních zemí. Motiv vychází z díla Jacoba A. Brucka – Angermundta Emblematica politica, Strasbourg 1618, v kterém se nachází symbol Junctis viribus (Spojenými silami). Korunovace královny Alžběty proběhla až 7. listopadu a o jejím průběhu toho víme méně.
   Válka v době českého stavovského povstání se nevedla jen zbraněmi, ale také s pomocí pera a tiskařského lisu. Jedním z prostředků, kterými šířily obě strany svoji propagandu, byly také letáky. V době, kdy nevycházely pravidelně noviny, byly prostředkem komunikace, nástrojem disciplinace a ovlivňování veřejného mínění. Byly však také zbožím, které vedle samotných vydavatelů prodávali také potulní obchodníci, kramáři, poštovní kočí, poslové či postilioni nebo kočovná divadla. Jejich prodej na jarmarcích, poutích nebo v blízkosti krčem, kde se scházelo velké množství lidí, býval často doprovázen hudební či divadelní produkcí. Mnohdy je však pro jejich obsah a výtvarnou podobu lze považovat za svébytná umělecká díla. Letáky byly mnohdy opatřeny notami, aby se jejich text dal na nápěv některé z tehdy populárních písní zpívat. Někdy se vyznačovaly také interaktivním typografickým zpracováním (báseň v podobě labyrintu, různé hříčky a hádanky).
  Také příjezd a korunovace Fridricha Falckého se neobešla bez pozornosti tehdejší letákové publicistiky. Již jednání s delegací stavů korunních zemích, které předcházelo jeho přivítání ve Waldsassenu, částečně zachytil soudobý, německy psaný leták Trinum vel Omme Trinum perfectum. Tvůrcům letákové tvorby neuniklo ani jeho setkání s českými stavy u Hvězdy a vjezd do Prahy. Velkou pozornost věnovali také korunovačním slavnostem. Byli to Štěpán Václav Lomnický, jenž vydal příležitostní básně „Korunování“ a „Selské vítání“, evangelický kazatel Kryštof Megander či rytci Eberhard Krieser, G. Keller a Petr Rollo. Ten je také spolu s literátem Petrem Fradeliem, který byl v letech 1618 až 1620 prorektorem pražské univerzity, autorem dalších známých tisků „Léčení českého lva“ a ,,Portrét Fridricha se Spravedlností a Vítězstvím“. Z představitelů protifalcké publicistiky, která hájila zájmy Ferdinanda II. a Katolické ligy, lze připomenout Michala Pěčku z Radostína a jeho „Trůn spravedlivosti“.
   Závěr své přednášky věnovala paní doktorka dalším osudům Fridricha Falckého a jeho rodiny. Upozornila také nato, že zimní král figuruje mezi prapředky dnešní anglické královny Alžběty II. Poté zodpověděla dotazy posluchačů a nám nebylo než jí poděkovat za zajímavé vyprávění. Doufáme, že budeme mít v budoucnu opět příležitost jí mezi námi přivítat a rádi si přečteme její knihu „Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky“.
(Pavel Zděnovec)

čtvrtek 2. května 2019

S PhDr. Helenou Čižinskou u Panny Marie pod řetězem / sobota 27.4.2019

   První letošní exkurze Slánské akademie volného času v sobotu 27. dubna 2019 směřovala do Prahy. Tentokrát jsme zavítali s naší stálou pražskou průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou do johanitského kostela Panny Marie pod řetězem, v němž nás přivítal jeho rektor P. Filip Milan Suchán, O.Praem., který je kaplanem Maltézského řádu. Poté co jsme usedli do lavic, začala paní doktorka svůj výklad o tomto chrámu, který zajímavými informacemi doplňoval Otec Filip.
   Nejprve hovořili o dějinách a současnosti Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, jak se řád johanitů nebo později maltézských rytířů dnes oficiálně nazývá. Jeho počátky spadají do poloviny 11. století, kdy kupci z italského Amalfi převzali v Jeruzalémě špitál při kostele sv. Jana Almužníka (Slitovníka). Záhy poté u něj vzniklo nové bratrstvo špitálníků, které si za svého patrona vybralo sv. Jana Křtitele. Zakladatelem řádu a jeho prvním velmistrem se stal později blahoslavený Gérard, kterému se podařilo získat r. 1133 potvrzení bratrstva papežem Paschalem II., jež se tak dostalo pod ochranu Svatého stolce. Za jeho nástupce Raymonda de Puy, taktéž blahoslaveného, se stal také společenstvím vojensko–rytířským, aby se podílel na ochraně poutníků do Svaté země. Tehdy se také jeho symbolem stal bílý osmihrotý kříž. Po pádu Akkonu v r . 1291 musel opustit Palestinu a dočasné útočiště našel na Kypru, na němž se jeho centrem stal hrad Kolossoi (Kolosi). V letech 1306 až 1309 postupně dobyl Rhodos, kde si vytvořil svůj první vlastní stát. Zde se udržel až do r. 1522, kdy po úporné obraně musel toto souostroví přenechat Turkům. V r. 1530 obdržel od císaře Karla V. Maltu, aby se nadále mohl podílet na obraně křesťanstva před expanzí Osmanské říše. Toho se zhostil úspěšně, když se mu podařilo ubránit r. 1566 tento ostrov při velkém obléhání osmanským vojskem a následně v r. 1571, kdy se jeho loďstvo zapojilo do bitvy u Lepanta, v níž se podařilo tureckou převahu ve Středozemním moři ukončit. Maltu ve své moci udržel řád až do r. 1798, kdy musel kapitulovat před Napoleonem Bonapartem. Další existenci řádu umožnil ruský car Pavel I., který se stal jeho velmistrem. Od r. 1834 jeho ústředí natrvalo sídlí v Římě a řád se věnuje zdravotnictví a charitě.
   Příchod johanitů do českých zemích je spojen s panováním českého knížete a krále Vladislava II. (I.), který se zúčastnil II. křížové do Svaté země. Někdy v letech 1156 až 1159 získali pozemek na předmostí Juditina mostu nedaleko od biskupského dvora, na kterém s přispěním králova kancléře, vyšehradského probošta Gervasia zde vznikla do r. 1168 jejich první česká komenda s konventem a kostelem Panny Marie pod řetězem na konci mostu. Ten byl postaven jako románská trojlodní bazilika, z níž se dodnes zachovaly fragmenty. V době vrcholného středověku započala její gotická přestavba, která však nebyla nikdy dokončena. Vznikl tak pouze presbytář a dvě věže. Po vypuknutí husitských válek se práce na kostele zastavily a centrum řádu v Čechách bylo přeneseno do Strakonic, kde od r. 1402 vlastnil hrad, a do Prahy se konvent včele s nejvyšším představeným řádu u nás vrátil až v r. 1694.* Dnešní kostel je tedy renesančně a barokně upraveným gotickým presbytářem nedokončeného chrámu. Na jeho barokní dostavbě na přelomu 17. a 18. století se podíleli Giovanni Batista Spinetti, Carlo Lurago a Santini Battista Spinetti. I přes stísněný prostor zaujme chrám svojí bohatou výzdobou a výbavou.
   Vlastní prohlídka poté započala u hlavního oltáře, který zdobí rozměrné plátno od Karla Škréty. Toto jeho významné dílo z r. 1651 bylo dříve interpretováno jako Madona žehnající maltézským rytířům v bitvě u Lepanta. Jak však paní doktorka upozornila, dnes se odborníci přiklánějí k názoru Jaromíra Neumanna, který po rozboru jeho ikonografie dal ve svém díle Škrétově obrazu nový název Panna Marie a sv. Jan Křtitel pomáhají maltézským rytířům při obraně Malty. Další Škrétovo dílo Stětí sv. Barbory jsme mohli vidět v kapli sv. Barbory a Nejsvětějšího srdce, která se nachází napravo od hlavního oltáře. Na epištolní straně se dále nacházejí: oltář P. Marie Matky Boží s pozdně renesančním obrazem neznámého mistra Matka Boží kojící Ježíška se svatým Janem Křtitelem a sv. Annou, který kostelu daroval převor Matouš Děpolt z Lobkowicz, oltář P. Marie Pomocné s kopií byzantské ikony Černé Madony a oltář sv. Kříže se sochami Jana Evangelisty a P. Marie od Jana Petry Wendy, který je autorem i dalších plastik v kostele. Na evangelijní straně se poté nachází kaple Panny Marie pod řetězem, kaple sv. Deodata z Gozza (P. Marie Bolestné) s Božím hrobem, v níž jsme spatřili obraz anglického johanity bl. Davida Gunstona, jenž byl umučen za vlády
Jindřicha VIII., a mřížemi uzavřenou kapli sv. Jana Křtitele, která sloužila také jako tresor řádového liturgického náčiní. V ní je na oltáři obraz Jana Křtitele, jak křtí Krista vodou z Jordánu od Michala Stevense ze Steinfelsu z roku 1660. Poslední kaple je poté zasvěcena Janu Nepomuckému a vchází se přes z ní do sakristie. Na závěr prohlídky jsme si v ní prohlédli zbytky středověkých fresek. V chrámu lze dále obdivovat bohatou štukovou výzdobu kleneb (nástroje Kristova umučení), velké množství náhrobníků a epitafů i nespočet heraldických památek (erby s trofejemi velkopřevorů Rudolfa Colloredo – Wallsee a Jana Václava Vratislava z Mitrovic). Návštěvníka také zaujmou v kněžišti vitráže, na nichž jsou zobrazeni zakladatelé a patronky řádu. Jeho zrak nesmí vynechat ani bohatě zdobenou barokní kazatelnu či varhany na konkávně projmuté kruchtě.
   Poté, co jsme s tímto chrámem důkladně seznámili, nezbylo než poděkovat Otci Filipovi za jeho zpřístupnění a dr. Čižinské za zasvěcený výklad. Těšíme se, že se s ní na podzim opět setkáme při prohlídce Vyšehradského hřbitova.
(Pavel Zděnovec)

* Jeho titul se v průběhu staletí měnil, nejprve stáli včele zdejší provincie preceptoři a mistři, poté od r. 1325 generální převoři a nakonec od r. 1626 velkopřevoři, kteří od r. 1881 mají též hodnost knížete.

Další fotografie PhDr. Přibyla zde.

pondělí 8. dubna 2019

S PhDr. Dagmar Pospíšilovou o zpodobnění ženy v indickém umění / sobota 6.4.2019

   V sobotu 6. dubna 2019 posluchači Slánské akademie volného času vyslechli přednášku PhDr. Dagmar Pospíšilové, CSc., (Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur) „Žena v indické výtvarné tradici“, která proběhla v rámci Dnů indické kultury ve Slaném. Svým vyprávěním navázala na před několika lety uskutečněnou stejnojmennou výstavu v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Tu připravila spolu s kolegyní z Národní galerie v Praze Zdenkou Klimtovou.
    Indické umění je uměním náboženským. Indie je zemí mnoha náboženství (hinduismus – vycházející z bráhmanismu, buddhismus, džinismus, sikhismus, islám ad.). Námět ženy je v tamní výtvarné tradici dominantní. Ženské postavy zpodobňují matky, bohyně, polobohyně a světské ženy. Mnohdy tvoří dvojici s mužskou postavou, přičemž spojení ženy a muže symbolizuje sloučení mužského a ženského principu (jednota v mnohosti).
   Ztvárnění ženy nacházíme již ve starověké harrapské (protoindické) kultuře, která je spojena s nejstarší městskou civilizací na Indickém subkontinentu, jenž sídlila na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie. Praktikovala matriarchát a uctívala kult Bohyně Matky. K němu se váží také archeology nalezené hliněné votivní figurky v podobě nahých žen, které zdobí pouze šperky. Nemají ruce a někdy chybí i hlava. Obličeje mají ptačí rysy. Zvýrazněny jsou druhotné pohlavní znaky. Zánik této civilizace bývá spojován s příchodem Indoevropanů (Árjovů) v polovině 2. tisíciletí př. Kr.
   S jejich příchodem je spojován nástup patriarchátu a potlačení kultu bohyň, který přetrvává v malé tradici. Bohyně se stávají partnerkami bohů a jsou v podřízené pozici. To nalezlo vyjádření v antropomorfním zpodobnění bohyně cudnosti, která má místo hlavy lotosový květ a nohy pokrčené ve tvaru písmena M.
    Zpodobnění žen nacházíme na indických chrámech (Khajuraho, Konark, Muktarigi ad.), kde jsou vytesány z kamene. Jejich ztvárnění vychází z tehdejších představ indické společnosti o tom, jak by měla ideální žena vypadat. Velký důraz byl kladem na anatomické přednosti, šarm a funkčnost – plodnost. Opět jsou zvýrazněny sekundární sexuální znaky. Ideálem jsou velká prsa, úzký pas a úzké boky. Přestože v jejich ztvárnění převládá šablonovitost, někteří umělci ve svých pracích vyjadřují svůj individuální vkus. Najdeme na nich mimo jiné také tyto náměty: žena a strom (drží se ho, opírá se o něj, objímá ho, dotýká se ho nebo po něm šplhá), opilá žena (vrcholná fáze kolem r. 1000 po Kr.), žena si vyndává z nohy trn nebo otevírá dveře (často spojené s erotickým symbolem papouška). Výjevů matky s dítětem však najdeme málo. Většinou se jedná o erotické motivy. Často bývá žena zpodobněna s partnerem v milostné pozici. Tato vyobrazení však neměla za cíl pouhé zobrazení erotiky, ale měla i svůj duchovní přesah, který vycházel z šaktismu a tantrismu.
   Ženy lze také spatřit na výjimečných nástěnných malbách v jeskyních, které náleží ke komplexu skalních chrámů v Adžantě. Nacházíme je také zpodobněné na luxusních výrobcích uměleckých řemeslníků (sekáček na arekové ořechy, svícny). Jedná se o příslušnice dvorské společnosti, hudebnice, tanečnice, ale také o nadpřirozená stvoření jako jsou bohyně či polobohyně. Někdy nelze poznat, jestli se jedná o bytosti pozemské či nebeské.
   Bohyně [Sarasvátí, Lakšmí, Paravátí (Durga, Šaktí, Kálí)] bývají zobrazovány buď se svými mužskými protějšky jako součást velké tradice, nebo samostatně usazené na zvířeti či lotosu a ozdobené symboly jejich moci. V případě, že se nacházejí po boku svých manželů (Brahma, Višnu, Šiva), jsou zpodobněny podstatně menší než on a někdy mu sedí na stehně. Oproti lidem mají více paží, v nichž drží své atributy. Přesunují se na svých jízdních zvířatech. Na promítaných obrázcích jsme mohli vidět, jak si je umělci představovali od nejstarších dob až do současnosti.
   Další často zobrazovanou dvojicí je bůh Višna – Krišna a pastýřka Rádhá. Oblíbeným motivem z příběhů o nich je ten, v němž Višna – Krišna krade pastýřkám jejich šaty.
   Závěr přednášky patřil islámské výtvarné tradici v Indii. Mohli jsme spatřit umění, které vzniklo v období Mughalské říše v 16. a 17. století po Kr. Malířství bylo zastoupeno ilustracemi milostných příběhů určených pro dvorskou společnost a portréty členek dvorů indických panovníků.
   Poté paní doktorka zodpověděla dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Naše setkání nakonec uzavřela vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný Mgr. Markéta Škrancová, která přítomné pozvala i na další akce Dnů indické kultury.
(Pavel Zděnovec)