úterý 12. prosince 2017

S Petrem Kaletou o Kašubech v Polsku / sobota 9.12.2017

   V sobotu 9. prosince 2017 vyvrcholil letošní podzimní semestr Slánské akademie předvánočním setkání s Doc. PhDr. Petrem Kaletou, Ph.D. (Katedra středoevropských studií FK UK), který nám přijel vyprávět o Kašubech. Nejprve však vystoupil PhDr. Vladimír Přibyl, aby informoval o tom, že by akademie měla pokračovat i v příštím roce. Přestože sám odchází z odboru kultury MěÚ Slaný a měl by být již pánem svého času, přislíbil, že se na jejím fungování bude nadále podílet. Přítomní odměnili jeho zásluhy o ni dlouhotrvajícím potleskem. Podělil se s námi také o to, že nalezl v našem regionu lužickosrbskou stopu v podobě náhrobku rodiny Ježků na hřbitově v Srbech u Kladna.
   Poté se již slova ujal přednášející, aby nás seznámil s tajemným etnikem žijícím na území našeho severního souseda. Kašubové obývají severozápadní oblast Polska, která je v současnosti částí správního celku Pomořanské vojvodství. Jsou vedeny spory o to, zda je považovat za samostatný západoslovanský národ, nebo je vnímat tak, jak to dělají Poláci, jako etnickou podskupinu polského národa. Sami se poté dělí do několika jazykově i kulturně lišících se skupin, z nichž jednou z nich jsou také pomořanští Slovinci. To je také příčinou toho, že je při sčítání problém zjistit jejich přesný počet. K této národnosti se hlásí minimálně 5 000 až 16 000 obyvatel polského státu. Stejně jako jejich národnostní postavení liší se také názory na jejich jazyk – kašubštinu. Tato západoslovanská a lechitská mluva bývá označována jedněmi za regionální dialekt jazyka polského, naopak druzí jí považují za samostatný jazyk. Byla ovlivněna polabštinou, dolnoněmčinou a staropruštinou. Ovšem rodným jazykem některých novověkých Kašubů bývá z historických důvodů také němčina. Za hlavní město kašubského etnika je označován Gdaňsk. Jeho příslušníci však většinou žijí ve vesnicích v jeho okolí.
   Kašubsko jako historické území se objevuje poprvé v 13. století, kdy dominikáni, kteří v těchto končinách měli majetky, vytvořili správní jednotku označovanou jako kontrata kaszubska, která se rozprostírala od Slupska, Tczewa a Gdaňska na východě až po Greifswald a Pasewalk na západě. Náleželo tehdy do panství západopomořanských knížat z rodu Gryfitů. Knížata Bohuslav I. a Bohuslav II. jsou v listině papeže Řehoře IX. vydané 19. března 1238 označeni jako dux Slavorum et Cassubia. V současnosti se proto 19. březen slaví Kašuby jako svátek Den jednoty Kašubů. Ve 14. století část území obývaného Kašuby připadla řádu německých rytířů. Kašubsko se stalo pohraničním místem, kde o vliv soupeřilo Polské království se Svatou říší římskou. V 16. století se stalo součástí Polsko-litevské unie. Při dělení Polska v r. 1772 připadlo Pruskému království. V době formování novodobých národů tak byli Kašubové vystaveni jak polonizaci, tak germanizaci. Jelikož se jednalo o nevyhraněné etnikum bez vlastní vůdčí vrstvy v podobě nobility a inteligence, byly tyto snahy většinou úspěšné. Po porážce Německa v 1. světová válce byla většina území navrácena Polsku, avšak z Gdaňska se podle rozhodnutí Versailleské smlouvy z r. 1920 stal v podobě samostatného města polosuverénní stát. Po obsazení fašistickým Německem začala část Kašubů spolupracovat s okupanty. V poválečné době se tato oblast stala definitivně součástí polského státu a někteří Kašubové proto volili emigraci na Západ (NSR, Kanada, USA). Období socialismu nebylo pro národnostní menšiny zcela příznivé a tato situace trvala až do r. 1989. Dnes již znovu mohou zcela svobodně rozvíjet svou kulturu a jazyk. Historickými symboly tohoto teritoria a tím i Kašubů jsou znak (černý gryf s korunou na černém poli) a černo-žlutá vlajka.
   Petr Kaleta představil také významné osobnosti tohoto etnika a badatele, který se jím zabývali. Připomenul překladatele Lutherova Malého katechismu do kašubštiny Michala Pontana  (Mostnika, Brüggeman(n)a či Brückmanna, † 1654). Zmínil významného kašubského jazykovědce a buditele Kašubů Floriana Stanislawa Ceynowa  († 1881). Zabýval se také osobností kašubského básníka a humoristy Hieronima Derdowskiho († 1902), který emigroval do USA. Z novějších vzpomenul spisovatele Alexandra Labudu († 1981), etnografa Bernarda Sychtu († 1982) a historika středověku Gerarda Labudu († 2010). Byl vyzdvihnut také přínos českých vědců Josefa Dobrovského, Jana Evangelisty Purkyně a Adolfa Černého, kteří také přispěli ke snaze o zachování svébytnosti tohoto malého slovanského národa.
   Dále se věnoval kašubským médiím, institucím a otázce školství. Kašubové mají své vlastní rádio  (Radio Kaszëbë), televizní vysílání a tištěná periodika (Odroda, do r. 2006). K organizacím, které se věnují jejich historii, kultuře a jazyku, patří Kašubský institut v Gdaňsku, Kašubský etnografický skanzen ve Wydzech Kiszewskich a muzea lidového umění v Kartuzách, v Chmielně a Swornegacích. Kašubština se v tomto regionu učí jako druhý jazyk na některých základních školách. Maturovat se z ní dá od roku 1991 na lyceu v Brusách. Kašubistika jako filologický obor se potom dá studovat na univerzitě v Gdaňsku.
   Závěr patřil hojným dotazům posluchačů. Nakonec nám nezbylo než panu docentovi poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že mezi nás znovu zavítá a seznámí nás s některým dalším méně známým etnikem střední a východní Evropy.
   Vyprávění o letošním posledním setkání nelze ukončit jinak než přáním. Za všechny posluchače přejeme Vladimíru Přibylovi do jeho nové životní etapy hodně štěstí a pevné zdraví. Všem je poté nutno popřát krásně prožité vánoční svátky, hodně úspěchů a zdraví v novém roce a těšit se na setkání s nimi v dalším semestru.  (Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

O ruské revoluci 1917 s Doc. Hanušem Nyklem / sobota 2.12.2017

   Letošní jubilejní výročí 100 let od revolučních událostí v Rusku si připomněli posluchači Slánské akademie volného času přednáškou našeho předního rusisty Doc. PhDr. Hanuše Nykla, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), která se uskutečnila v sobotu 2. prosince 2017 v salónku bývalého hotelu Grand. Z pohledu kulturního historika nám především přiblížil, proč k těmto událostem došlo.
   Na revoluci, která pro zemi nakonec znamenala strašnou tragédii, se v Rusku čekalo po celou dobu tzv. dlouhého 19. století. Tu si přála většina společnosti. Především se o ní snažila inteligence, která v ní spatřovala prostředek na změnu společenských a hospodářských poměrů v zemi. Nevylučovalo jí však ani jinak režimu loajální rolnictvo, které požadovalo nové rozdělení půdy.
   Počátky touhy po změnách lze spatřovat již v povstání děkabristů r. 1825 při nástupu cara Mikuláše I. Šlechtičtí důstojníci, kteří poznali v čase napoleonských válek západní Evropu, chtěli provést liberální reformy také ve své vlasti. Potlačení chystaného převratu poznamenalo celou vládu (1825–1855) tohoto panovníka, který se stal neoblíbeným. Nastal zlom v myšlení privilegovaných vrstev (šlechta a inteligence), které se radikalizovaly. Dochází k zakládání kroužků, v kterých se čte a diskutuje o revoluci. V 40. letech vznikají protirežimní sociální a anarchistická hnutí. Jejich představitelé jsou pronásledováni a emigrují do zahraničí (socialista A. I. Gercen, anarchista M. A. Bakunin).
   Panování jeho syna Alexandra II. (1855–1881) znamenalo částečnou liberalizaci samoděržaví. Přestože dochází k reformám a zrušení nevolnictví, společnost se dále radikalizuje. Objevují se nová radikální hnutí – nihilisté, národnikové a marxisté. Jejich členy bývají často studenti vysokých i středních škol, ale také kněžských seminářů. V Rusku řádí krajně levicoví teroristi, jejichž obětí se stal i sám car Alexandr II. Revoluční myšlenky nacházejí podporu a toleranci u pokrokové liberální společnosti, do jejichž řad patří také mnozí spisovatelé jako třeba I. S. Turgeněv, jenž však některé příliš radikální postoje kritizuje (romány Novina, Otcové a děti). Jiní však před revolučními idejemi po vlastních trpkých zkušenostech nekompromisně varují jako F. M. Dostojevskij (román Běsi – revolucionáři jsou jako posedlí a strhnou Rusko do propasti) a odmítají ideologii nihilismu (N. S. Leskov – Na nůž, A. F. Pisemskij – Ve víru, Rozbouřené moře a I. A. Gončarov – Strž). Většinová společnost však jejich názor nepřijala a díla literární kritika strhala.
   Revolučním náladám musí čelit i Alexandrův bratr, car Mikuláš II. (1881–1917). Porážka ve válce s Japonskem způsobila v r. 1905 první revoluci v Rusku (1905–1907), která byla řadou protestů a stávek. Přestože přinesla vznik parlamentu a politických stran, její výsledky společnost neuspokojily. Porážka revoluce přináší pokusy stabilizovat situaci v zemi. K tomu chtějí přispět v r. 1909 svým sborníkem Milníky (Věchi) ruští literáti N. A. Berďajev, S. N. Bulgakov, S. L. Frank, P. B. Struve, M. O. Geršenzon, B. A Kisťajovskij a A. S. Izgojev, kteři varovali před dalším revolučním výbuchem a jeho důsledky. Někteří ruští filosofové se začali odklánět od svých marxistických postojů a začali nacházet smysl svého života v duchovních hodnotách (S. N. Bulgakov). Naopak představitelé moderny (A. A. Blok, A. Bělý) novou revoluci toužebně očekávali. Ta již byla na blízku. Nepříznivý vývoj na východní frontě I. světové války a vnitropolitické problémy donutily tzv. únorovou revolucí v r. 1917 cara Mikuláše II. k abdikaci. Avšak ani několikrát obměněná Prozatímní vláda se u moci dlouho neudržela a v říjnu téhož roku byla smetena bolševickým převratem. Revoluce začala požírat své vlastní děti a staré Rusko přestalo existovat.
   Na závěr své přednášky představil doc. Nykl dvě nedávno vydané publikace, které se vztahují k Rusku. Kladně zhodnotil nové Dějiny Ruska, které sepsal pro edici Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny kolektiv mladých autorů pod vedením Zbyňka Vydry. Neméně čtenářsky zajímavá má být také kniha Tichona Ševkunova Nesvatí svatí a jiné příběhy, která přibližuje pestrou mozaiku náboženského života v současném Rusku a její české vydání připravilo Nakladatelství Pavel Mervart. Poté již byl čas věnován dotazům posluchačů. Ing. Pavel Bartoníček se ptal na další osudy některých zmíněných osobností a zajímaly ho konkrétní podrobnosti z revolučního roku 1917.
   Nakonec nezbylo než našemu dlouholetému přednášejícímu poděkovat za jeho zajímavé vyprávění, popřát mu dobrou cestu do Litoměřic a doufat, že se s ním snad někdy znovu uvidíme.
(Pavel Zděnovec)


Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 27. listopadu 2017

O lidové architektuře a vesnických muzeích s PhDr. Pavlem Burešem / sobota 25.11.2017

   V sobotu 25. listopadu měli posluchači Slánské akademie volného času možnost mezi sebou přivítat PhDr. Pavla Bureše (NPÚ Praha, generální ředitelství), který přijel přednášet o vesnických muzeích a expozicích lidové architektury.
   V první části své přednášky stručně nastínil historii ochrany lidových staveb na našem území od druhé poloviny 19. století až po současnost. Již období romantismu a u nás s ním spojené národní obrození přinesly zvýšený zájem vyšších vrstev, především jejich umělecky založených příslušníků (F. L. Čelakovský, Božena Němcová), o lidovou kulturu (sběr lidových písních, pohádek a zájem o kroje). České emancipační hnutí v ní nacházelo kořeny národní existence. Současně postupující průmyslová revoluce a s ní spojená celková proměna hospodářství znamenala postupný a nezadržitelný zánik tradiční vesnice, který přinesl ekonomické, sociální a politické změny na českém venkově. Ty citlivě vnímala především umělecká veřejnost (Alois Jirásek, Terezie Nováková), která se snažila o zachování lidových tradic a památek. Její představa o životě na vesnici však byla romanticky idealizována. Sentiment ji poté vedl k zájmu o výtvarně a esteticky nejzajímavější prvky lidové kultury a s ní spojené architektury. Pozornost se tak nejprve obrátila k dřevěným stavbám (např. k roubence – rodnému domu – Josefa Jungmanna v Hudlicích).
   V Praze byla poprvé lidová architektura prezentována v r. 1891 tzv. českou chalupou na Všeobecné zemské jubilejní výstavě. Zájem, který vyvolala, přispěl o čtyři roky později k uspořádání Národopisné výstavy českoslovanské, kde již byla vybudována celá výstavní dědina. Výstava byla nejen vrcholným národopisným počinem, který mimo jiné ve Slaném přispěl ke vzniku zdejšího muzea, ale také kulturní, společenskou a politickou akcí, kterou česká společnost demonstrovala svoji vyspělost. Stala se podnětem ke studiu vesnických staveb a ke snaze o jejich zachování. Zvýšila zájem o tento typ hmotného kulturního dědictví. Ten však byl někdy spojen s idealistickým přístupem, jenž kladl nereálné požadavky na konzervování vzhledu a života vytipovaných vesnických sídel, která se měla proměnit v muzejní rezervace. Na konci 19. st. a na počátku 20. st. vznikají první expozice lidové architektury v přírodě, které nazýváme skanzeny, a to podle první takové expozice, jež vznikla ve Švédsku na okraji Stockholmu (skansen). V českých zemích o její vytvoření usilují bratři Jaroňkové v Rožnově pod Radhoštěm. V r. 1900 vzniká zárodek pozdějšího Polabského národopisného muzea v Přerově nad Labem, když tehdejší majitel zdejšího zámku arcivévoda Ludvík Salvátor vykoupil pro účely národopisného muzea Staročeskou chalupu a zpřístupnil ji veřejnosti. V období I. republiky pokračují snahy o vytváření muzeí lidové architektury v přírodě. R. 1925 je založeno Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kde práce pokračují až do r. 1943. Vznikají návrhy na zřízení vesnických rezervacích v oblastech s dosud živou tradiční kulturou méně zasaženou průmyslovou výrobou (Valašsko, Slovácko, Horácko, Podkrkonoší).
   Také v hlavním městě má vyrůst muzeum lidových staveb. Nejprve je uvažováno o Petřínských sadech a poté o Šáreckém a Nebušickém údolí. Vše však překazí okupace a II. světová válka. Po ní dochází k radikálním změnám politického, ekonomického a společenského systému. Nastupující totalitní komunistický režim přerušil dosavadní kontinuitu kulturního rozvoje vesnic. Násilná kolektivizace způsobila rozklad sociálních struktur. Vznikají nové návrhy nikdy nerealizovaných muzeí a statut lidových památek je v r. 1958 právně kodifikován v památkovém zákoně. O zachování některých staveb se zaslouží fenomén chalupářství, který vznikl v důsledku nemožnosti cestovat na dovolenou do zahraničí. Z popudu pracovníků regionálních institucí vznikají od 60. let lidové skanzeny (Rožnov pod Radhoštěm, Přerov nad Labem, Dolánky u Turnova, Rymice, Vysočina a Hlinsko, Třebíz, Kouřim, Strážnice a Kravaře). V r. 1983 se přistoupilo k prohlášení areálu vinných sklepů, tzv. Plžů v Petrově u Strážnice za památkovou rezervaci. Ochrana lidových památek se řídí od r. 1987 novým památkovým zákonem. Po sametové revoluci se počet vesnických muzeí rozšiřuje a další stavby lidové architektury získávají ochranu památkové péče. Stále se však od dob, kdy začal boj o zachování památek lidového stavitelství, střetávají dva odlišné přístupy (které se u však nás často kombinují), a to metoda muzejnická – muzeum v přírodě, přenesení staveb, výroba vědeckých rekonstrukcí, a památkářská – která preferuje zachování stavby na místě, vznik památkových zón lidové architektury.
   V druhé části svého vyprávění nám přednášející představil pomocí fotografií některé skanzeny (Rožnov pod R., Zubrnice, Přerov nad Labem a Kouřim) a pohovořil o některých stavbách v nich se nacházejících. Pochlubil se také s tím, že v Muzeu lidových staveb v Kouřimi při některých akcích v roli sedláka přibližuje návštěvníkům život našich předků.
   Závěr patřil dotazům posluchačů a poté nám nezbylo než poděkovat dr. Burešovi za zajímavou přednášku a doufat, že k nám někdy znovu zavítá a podělí se s námi opět o své bohaté znalosti lidové architektury.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.