pondělí 20. října 2014

Risorgimento a Giuseppe Garibaldi / přednáška Dr. Pavla Helana v sobotu 18. října


V sobotu 18. října 2014 mezi nás zavítal milý host ThDr. et Mgr. Pavel Helan, Th.D. (Husitská teologická fakulta UK Praha), aby pohovořil o sjednocení Itálie, Giuseppem Garibaldim a jeho vlivu na české prostředí. Napřed však zahájil tuto úvodní přednášku 9. ročníku Slánské akademie volného času PhDr. Vladimír Přibyl krátkým úvodem, v němž zmínil k tomu tématu vztahující se román Gepard, jehož autorem je Giuseppe Tomasi di Lampedusa. Poté došlo na předání ocenění dvěma účastníkům minulého běhu akademie, kteří vypracovali závěrečné ročníkové práce.
Načež se již ujal slova dr. Helan, aby nás provedl tímto úsekem italských dějin a osvětlil, jakou úlohu v ní hrál Giuseppe Garibaldi. Novodobé počátky hnutí za sjednocení Itálie jsou spojeny s tajnými spolky karbonářů a Mladé Itálie Giuseppeho Mazziniho, které vznikly v době po napoleonských válkách. Tehdejším vládcům italských státečků se však podařilo s pomocí států Svaté aliance tyto snahy potlačit a někteří z karbonářů poté skončili ve vězení, i u nás v Brně na Špilberku. Situace se změnila v revolučním roce 1848, kdy se v důsledku událostí postavil do čela tohoto hnutí sardinsko-piemontský král Karel Albert, který po povstání v Miláně a Benátkách vyhlásil válku rakouské monarchii. Ten však po porážkách, které mu v bitvách u Custozy a Novary uštědřil rakouský maršál českého původu Josef Radecký z Radče, byl nucen abdikovat ve prospěch syna, který s Rakouskem uzavřel mír. První válka za italské sjednocení, která proběhla v letech 1848-1849, tak nepřinesla na Apeninském poloostrově žádné změny a vše jakoby zůstalo při starém. Přesto již z láhve jednou vypuštěného džina nešlo zastavit a savojská dynastie, teď představovaná Viktorem Emanuelem II., se již svého cíle nevzdala. Prvnímu ministru sardinsko-piemontského království hraběti Camillu Benso di Cavour se podařilo dostat na svou stranu francouzského císaře Napoleona III. a Piemont svým jednáním vyprovokoval habsburskou monarchii k nové válce. Roku 1859 se podařilo francouzské a piemontsko-sardinské armádě porazit vojsko císaře Františka Josefa I. v bitvách u Magenty a připojilo v r. 1860 plebiscitem Toskánsko, Modena a Parma. Viktor Emanuel II. zato však musel postoupit svému francouzskému spojenci Nizzu a Savojsko. V té době výrazně do dění zasáhl Giuseppe Garibaldi, kterému se podařilo vylodit se s 1089 muži na Sicílii a s pomocí místních obyvatel tento ostrov dobýt a  ujmout se zde jménem Viktora Emanuela vlády. Následovalo připojení Neapolska, jehož se zmocnil Garibaldi ve spolupráci se sardinsko-piemontským vojskem, které předtím obsadilo značnou část papežského státu, kde vypukla lidová vzpoura. V rukách papeže již poté zbyl pouze Řím s okolím, jakožto území pod ochranou francouzského císaře. Po pádu Gaety, kam se uchýlil poslední panovník Království obojí Sicílie František II., byl Viktor Emanuel II. prohlášen italským králem. Zbývalo již jen připojit Benátsko a Řím. Prvého bylo dosaženo v roce 1866, kdy se Itálie postavila v prusko-rakouské válce na stranu vítězného Pruska, a tak jí po bitvě u Hradce Králové konečně spadla tato habsburská država do klína. Říma se zmocnil italský stát poté, co v r. 1870 v důsledku francouzko-pruské války ztratil ochranu císaře Napoleona III. Jak jsme viděli výše, významnou postavou Risorgimenta byl Giuseppe Garibaldi (4.7.1807, Nice – 2.6.1882, Caprera). Tento bojovník za svobodu a sjednocení Itálie začínal jako námořník. Seznámil se s myšlenkami Giuseppeho Mazziniho a přidal se k jeho hnutí Mladá Itálie. Poté, co se na sardinské vojenské lodi Euridica snažil získat mezi členy posádky sympatizanty pro tuto tajnou politickou organizaci, byl nucen uprchnout před vězněním do exilu. Utekl do Jižní Ameriky, kde se zapletl v Brazílii a
Uruguayi do tamních válek a přitom si zde našel manželku Anitu. V bouřlivých letech 1848-1849 již byl zpátky v Itálii, aby nejprve bojoval se svými dobrovolníky po boku sardinsko-piemontské armády v Lombardii proti Rakušanům a poté ve službách Římské republiky, která vznikla po vyhnání papeže Pia IX. z Říma, proti francouzské intervenční armádě, jež měla dobýt Věčné město pro Svatého Otce zpět. Po pádu republiky se rozhodl jít na pomoc vzbouřeným Benátkám, přičemž nakrátko využil azylu v San Marinu, ale než se dostal do Benátska, tamní republika San Marca padla a Garibaldi při této anabázi ztratil ženu. Byl nucen odebrat se znovu do emigrace a na scéně se objevil až v roce 1859. V druhé válce za italské sjednocení byl nejprve jmenován velitelem Dobrovolnického sboru Alpských myslivců v konfliktu Piemontu s rakouským císařstvím a poté měl zásadní podíl na dobytí Království obojí Sicílie. Pokus o dobytí Říma v r. 1862 však byl překažen již italskou armádou, protože pád do Církevního státu by vyvolal roztržku Itálie s Francií, a tak byl Garibaldi načas uvězněn. Účastnil se také války s Rakouskem v r. 1866, která přinesla zisk Benátska. Naposledy se válečného konfliktu zúčastnil v letech 1870-1871, kdy se dal po porážce Napoleona III. u Sedanu do služeb obnovené Francouzské republiky, která se bránila vítězným armádám Pruska a jeho spojenců. Byl také zvolen do tamního Národního shromáždění, avšak jako cizinec nemohl vykonávat svůj mandát, a tak se vrátil zpět do vlasti. Zde se r. 1874 stal poslancem italského parlamentu, jehož vznik svým celoživotním bojem za sjednocení Itálie umožnil. Již za svého života se stal legendou. Po jeho smrti mu bylo v italských městech, ale i v cizině, vybudováno nespočet pomníků, nebo zde byl alespoň připomenut pamětní deskou. Jeho portréty se objevily na poštovních známkách a mincích. Pojmenovala se po něm města či bitevní lodě. Jeho život se stal námětem literárních děl a filmů. Solferina a dobýt tak Lombardii, kterou musel mírem uzavřeným ve Villafrance a Curychu rakouský císař Viktoru Emanuelu II. postoupit. Pod tlakem veřejnosti se poté k nově vznikajícímu italskému království Sjednocení Itálie a Garibaldiho činy se zájmem sledovalo i obyvatelstvo v českých zemích, jež byly tehdy součástí habsburské monarchie. Proto se dění přímo na italských bojištích Češi účastnili spíše v řadách armády Rakouského císařství, než po boku Garibaldiho, i když těch se patrně také několik našlo. Červené košile Garibaldiho dobrovolníků se staly součástí stejnokroje českých sokolů. Garibaldi sám pak adresoval dva dopisy do rukou českých příjemců, a to první českým ženám (1861), druhý poté Karlu Sladkovskému, který jej zval jménem organizátorů na slavnost k 500. výročí narození Jana Husa. Z Čechů se s ním osobně setkali studentský vůdce z r. 1848 Josef Václav Frič (1864) a dopisovatel Národních listů prof. Šmíd Beaucher (1870). Již za monarchie poté vznikly dva jeho životopisy z rukou českých autorů Josefa Svátka a Karla Tůmy. Po přestávce byl ještě čas na několik dotazů a poté již nezbylo, než dr. Helanovi poděkovat za zajímavou přednášku a rozloučit se s ním.Těšíme se však, že se s ním opět setkáme, abychom se opět dozvěděli něco nového z italské historie. (Pavel Zděnovec)
  • Text jeho přednášky lze najít na stránkách časopisu Dějiny a současnost zde


 

Žádné komentáře:

Okomentovat