pondělí 30. prosince 2019

Archeologické nálezy na trase obchvatu Slaný-Velvary / sobota 7.12.2019



První závěry ze záchranného    archeologického výzkumu (ZAV) představila jeho vedoucí, Mgr. Drahomíra Malyková, Ph.D. (Archeologický ústav AV ČR), a PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D. (Česká společnost archeologická) v rámci přednášky Slánské akademie volného času ve Slaném.
   Ačkoliv stále probíhá zpracování materiálu nalezeného v terénu, již nyní víme, že se v trase silnice č. 16 nacházela rozsáhlá sídelní aglomerace od doby halštatské do doby bronzové – zde stál i nejdelší dům v Čechách (až 40 m dlouhý) patrně ze střední doby bronzové (1600–1300 př. n. l.) a dále nejrozsáhlejší pohřebiště kultury se zvoncovitými poháry na území Čech, kde bylo nalezeno až 50 hrobů. Jednalo se o poměrně rozměrné (2 x 2 m) a až 1,5 m hluboké hroby, kde se v odlišných skrčených polohách pohřbívaly ženy a muži vybaveni lučištnickou výbavou, šperky a krásnými keramickými nádobami zdobenými ornamenty v červené barvě s bílou inkrustací. Řada hrobů pochází i z kultury laténské, tyto bývají většinou nacházeny ve větším počtu blízko u sebe. V jednom z nich byl objeven hrob bojovníka s mečem a hrob ženy bohatě vybaven sponami, nákrčníkem, nápažníkem, prsteny a náramky, které jsou v současnosti v rukách restaurátorů a měly by být prezentovány v rámci výstavy ve Vlastivědném muzeu ve Slaném ve 2. pol. roku 2020.
   Nálezy ZAV se pohybují v několika pravěkých obdobích v různorodém geologickém podloží, ale i v raném období středověku – úsek u Červeného potoka. Již při povrchovém sběru prováděném v přípravné fázi výzkumu byly nalezeny zlomky keramiky z doby hradištní, dále pak víme, že se zde nacházela typická slovanská obydlí v podobě čtvercových zemnic/polozemnic, tedy domů polozapuštěných do země. Jestliže se potvrdí časové vročení do přelomu 9. a 10. století, lze materiál srovnávat i s blízkou archeologickou situací hradiště na Budči.
   Výzkum v terénu je náročnou prací, která zejména kvůli časové tísni probíhá i za nepříznivých klimatických podmínek. Svou práci odvádí i antropologové, kteří často vzhledem ke špatnému stavu hrobových ostatků získají z polohy kostí nejvíce informací přímo v terénu, např. hojené zlomeniny (časté jsou obecně obranné zlomeniny na předloktí). Neméně důležitá je i práce specialistů, kteří zpracovávají vzorky a materiál z terénu. Zmiňme např. fosfátovou metodu, která zjišťuje rozklad měkkých tkání do půdy a určuje, zda v hrobě došlo k rozkladu těla i v případě, že se žádné kosterní ostatky nedochovají. Metoda tak pomůže objasnit např. jeden prázdný únětický hrob ze tří nalezených na trase silnice vedoucí směrem do Žižic. Zajímavé budou jistě i výsledky makrozbytkové analýzy, z které se dozvíme, co zde v jakém období rostlo, jak vypadala krajina, potraviny, ovoce…


(text Markéta Škrancová ve spolupráci s Drahomírou Malykovou a Michaelou Selmi Wallisovou, foto odbor kultury a památkové péče MěÚ Slaný).

pondělí 11. listopadu 2019

S organologem Štěpánem Svobodou o varhanách na Slánsku / sobota 9.11.2019

   Pochmurnou podzimní sobotu 9. listopadu 2019 zpříjemnila posluchačům Slánské akademie volného času přednáška Štěpána Svobody, organologa Arcibiskupství pražského, „Varhanářství na Slánsku v kontextu vývoje českých varhan“, která se uskutečnila v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Nejprve však přítomné přivítala Mgr. Kateřina Stránská, referentka odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, která všechny pozvala na další ročník hudebního festivalu „Varhany znějící 2020“ a uvedla přednášejícího.
    Ten se v úvodu svého vyprávění věnoval tomu, kde lze najít informace o v regionu zachovaných varhanách a jejich tvůrcích. Archivní prameny jako jsou smlouvy, účetní knihy, korespondence s varhanáři, pamětní knihy se nacházejí v archivech farních úřadů, arcibiskupství, církevních řádů (františkáni), měst (Slaný a Velvary), Českého místodržitelství, Zemského památkového úřadu a Náboženské matice. Dále se lze opírat o dokumentaci dochovaných varhan. Pro novější dobu lze nalézt některé dokumenty v soukromém držení nebo využít osobních sdělení.
   U nás, jak nám pověděl, je přibližně 4,8 tisíc varhan, z nichž tisíc pět set patří k těm nejvýznamnějším a působilo zde od nejstarších dob kolem 1 200 varhanářů. Na Slánsku se v kostelech nachází 35 nástrojů.
    Následně pan Svoboda definoval, co to vlastně varhany jsou. Je to hudební nástroj, který pro jeho provedení často řadíme mezi umělecká díla. Současně to však až do konce 18. století byl také nejsložitější stroj, která lidská ruka vyrobila. Tvoří je stovky nebo tisíce dílů, které vytvářejí harmonický celek, jenž působí na více smyslů (po stránce hudební a výtvarné). Za jejich předchůdce jsou považovány Faunova flétna a dudy.
   Vyrábí je varhanář, hraje na ně zpravidla varhaník a zkoumá je organolog. Varhanářství v sobě spojuje několik řemesel (truhlář, soustružník, cínař a kovář). Bylo to svobodné řemeslo, které nespadalo pod cechy a od r. 1836 tvořilo samostatný obor. Zprvu bylo možno získat požadované vzdělání pouze ve školách při klášterech. V nejstarších dobách se tak varhanáři rekrutovali především z osob duchovního stavu.
   Štěpán Svoboda také rozebral anatomii varhan. Hlavními částmi jsou varhanní skříň a stroj. Dřevěná varhanní skříň, která plní především ochrannou funkci, bývá často svébytným uměleckým dílem. Mívá malířskou či řezbářskou (reliéfní nebo figurální) výzdobu. Tvoří proto mnohdy protiváhu k hlavnímu oltáři. Nejčastěji před ní bývá umístěn hrací stůl. Varhanní stroj je zpravidla tvořen několika stroji (hlavní, horní, positiv, pedál a další). Kromě mechanismů (manuálová a pedálová klaviatura) náležejících k hracímu stolu jsou jeho součástí: vzdušnice, traktura, píšťaly a vzduchová soustava. Píšťaly, kterých máme několik druhů, jsou dřevěné a kovové (většinou sloučenina olova a cínu).
   Poté přednášející krátce pohovořil o dějinách varhanářství. Za jeho kolébku je považována Čína. Předchůdce dnešních varhan znali již ve starověkém Egyptě, Řecku a Římě. Zde však sloužily při světských radovánkách. První křesťané se tak s nimi seznámili při svých popravách v amfiteátru. Proto až do 5. a 6. století n. l. církevní autority považovaly jejich využití v kostelech za nepřijatelné. Součástí chrámových mobiliářů se staly až později. Své místo si našly také v armádách, kde se používaly místo trubek. Nejstarší dochované funkční varhany se nacházejí bazilice Notre–Dame–de Valere v Sionu ve Švýcarsku a byly vyrobeny v r. 1435.
   V Čechách se s varhanami setkáváme již v raném středověku v katedrálních chrámech v Praze a Olomouci. V lucemburské době se k nim přidávají další významné kostely kolegiátních kapitul, církevních řádů a bohatých měst (Kolín, Cheb, Slaný, Kutná Hora). Za husitských válek dochází k jejich ničení. Renesance se varhanářství dočkalo až v 16. a na poč. 17. století. Usazují se zde zahraniční mistři a pro chrám sv. Víta v Praze také vznikají tehdy na světě největší varhany, které byly dokončené r. 1567. Tyto renesanční, tzv. Ferdinandovy varhany byly poté zničeny při ostřelování Prahy Prusy v r. 1757. Z 16. století pochází také nejstarší dochovaný nástroj v Čechách i v našem regionu, kterým jsou varhany ve Smečně. Třicetiletá válka znamenala pohromu, avšak s ním spojená rekatolizace věštila pro varhanáře v budoucnosti lepší časy. Poté, co se situace uklidnila a země začala znovu bohatnout, dochází k rozvoji lokálních dílen, které zakládají kočující mistři. Varhany se dostávají i do malých kostelíků. Dobou rozkvětu a vrcholu tohoto řemesla se stalo 18. století. V čase vrcholného baroka byla varhanářská dílna v každém městečku. Mnohdy v ní působilo několik generací varhanářů. Vznikají věhlasná varhanářská centra – školy (Vrchlabí, Loket, Králíky a Brno). Tehdy platí rčení „Co Čech, to muzikant“.  Útlum znovu nastává po josefínských reformách, kdy po rušení klášterů je najednou varhan dostatek a není proto nutno stavět nové. Další pohromou jsou napoleonské války, které habsburskou monarchii přivedly k bankrotu, a tak ceny materiálů náhle prudce stouply. První polovina 19. století je dále dobou národnostních hnutí, kdy mladí čeští varhanáři získávají praxi v zahraničí. Vznikají také manufaktury. S nástupem romantismu přichází nový typ varhan. Druhá polovina století je poté ve znamení jejich tovární výroby. Ta svého vrcholu dosahuje na počátku 20. století. První světová válka je pro obor i samotné varhany opět pohromu. Pro válečné potřeby jsou rekvírovány kovové píšťaly. Je tlak na cenu a zhoršuje se jejich kvalita (náhražkové materiály). Dalším významným předělem je r. 1948. Po něm zanikají soukromí výrobci a jejich živnost přebírají výrobní družstva (v Praze Igra). Varhany mnohde přestávají plnit svou funkci a začínají podléhat zkáze. Nový začátek pro varhanářství znamenala sametová revoluce. Bohužel v důsledku krádeží však někde pokračuje i nadále devastace varhan.
   Po přestávce se Štěpán Svoboda věnoval varhanám a jejím tvůrcům na Slánsku. Přímo ve Slaném působili varhanáři Jan Václav Nedvěd (+1698), jeho syn Leopold Martin Nedvěd (*1685, +1721) a později Anton Josef Suchý (*1819, +1857). Na nedalekém Smečně měl svoji dílnu Johann Andreas Niederle (*1695, + post 1750). V regionu se nacházejí nástroje od varhanářů z Čisté a Rakovníka (Guthové), Prahy (Janeček, Dotte, Sedmík, Gartner, Schiffner, firma Rejna – Černý, Petr) nebo Litoměřic (Rusch Johann a jeho syn Anton). Poté jsme se s přednášejícím vydali na pomyslnou pouť za varhanami Slánska. Začali jsme v Budeničkách a poté přes Slaný, Smečno, Velvary jsme se dostali až do Želenic. Vyprávění doprovázela bohatá fotografická dokumentace jednotlivých nástrojů.
   Na závěr nám představil svoji novou publikaci „Nejvýznamnější varhany České republiky“, která má brzo vyjít, a nám nezbylo než mu poděkovat za velice zajímavé vyprávění o varhanářství v našem regionu. Těšíme, že ho opět uslyšíme buď někdy ve Slaném, nebo při Putování za varhanami v příštím roce.
(Pavel Zděnovec)

Fotografie Iva Horňáka zde.

Videozáznam přednášky zde.

pondělí 4. listopadu 2019

S PhDr. Helenou Čižinskou v kostele sv. Jana Nepomuckého Na Skalce / sobota 2.11.2019

   Již třináctou pražskou exkurzi absolvovali v sobotu 2. listopadu 2019 posluchači Slánské akademie volného času. Tentokrát s PhDr. Helenou Čižinskou navštívili kostel sv. Jana Nepomuckého Na Skalce, jenž se nachází na Novém Městě pražském.
   V deset hodin jsme se sešli na rohu Karlova náměstí a Vyšehradské ulice u brány do kostelní zahrady. Bohatě zdobená brána s reliéfem sv. Jana Nepomuckého byla vytvořená v r. 1771 architektem Antonínem Schmidtem. Prošli jsme zahradou, ve které Klub skalničkářů Praha pravidelně pořádá výstavy skalniček, a do kostela jsme vstoupili jeho severním portálem. Uvnitř jsme se posadili do lavic a paní doktorka nám začala vyprávět.
   Nejprve nám představila světce, které mu je kostel zasvěcen. Jan Nepomucký čili Johánek (Jan) z Pomuku se narodil někdy ve 40. letech 14. století v západočeském Pomuku (Nepomuku) na panství cisterciáckého kláštera pod Zelenou horou. Jeho otec Velfín byl po nějakou dobu pomuckým rychtářem. Jan vystudoval univerzity v Praze a v Padově. Během svého života zastával několik světských a duchovních úřadů. Svoji kariéru začínal jako veřejný notář v Praze. Po svém vysvěcení na kněze byl oltářníkem u sv. Havla na Starém Městě pražském a později žateckým arcijáhnem. Získal kanonikáty u sv. Jiljí a na Vyšehradě. V r. 1389 se stal generálním vikářem pražské arcidiecéze, což ho nakonec stálo život. Poté co pražský arcibiskup Jan z Jenštejna překazil českému králi Václavu IV. plány na zřízení nového biskupství v západních Čechách, byl v r. 1393 z rozhodnutí panovníka uvězněn a nepřežil kruté výslechy. Jeho bezvládné tělo bylo následně vhozeno z Karlova mostu do Vltavy. Poté co se ho podařilo vylovit, bylo nejprve pochováno u cyriáků a poté přeneseno do katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Záhy po své smrti začal být uctíván jako mučedník a jeho život se stal námětem legend, z nichž ta nejznámější hovoří o tom, že byl zpovědníkem královny a protože nevyzradil zpovědní tajemství, byl na králův rozkaz zabit. Prohlášení za světce se však dočkal až v 18. století, kdy byl nejprve blahořečen (1721) a záhy poté svatořečen (1729). Tehdy se jeho kult rozšířil do celého světa.
   Už před jeho kanonizací se setkáváme s projevy úcty k tomuto českému patronovi. Na místě pozdějšího kostela tak r. 1691 vzniká jemu zasvěcená kaple, kterou nechal na své vinici postavit novoměstský měšťan a královský berní úředník Kristián Florián Höger. Záhy při ní vzniklo církevní bratrstvo a protože časem bylo velmi početné, přestal mu svatostánek vyhovovat. Rozhodlo se proto, že bude postavena větší kaple, ale pro odpor pražské konzistoře byly položeny pouze její základy. Nakonec však s Janovým svatořečeným došlo k jejímu nahrazení kostelem. Ten byl vybudován v letech 1730 až 1738 podle návrhu Kilián Ignáce Dientzenhofera, jehož 330. výročí narození si tento rok připomínáme. Řadí se mezi stavby, které tento věhlasný architekt vytvořil ve stylu dynamického baroka. Menší úpravy následovaly i v dalších letech a následně proběhlo několik renovací, z nichž ta poslední se uskutečnila v r. 2015. Dnes se v něm slouží bohoslužby v německém jazyce.
   Výzdoba interiéru je zasvěcena především jeho nebeskému patronu. Jsou v ní připomenuty také zázraky s ním spojené a to: zachování neporušeného jazyka, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Vévodí ji nástropní fresky od Jana Karla Kováře, které se, jak upozornil přítomný PhDr. Vladimír Přibyl, svým provedením podstatně liší od těch, které známe na Kladně a ve Smečně. Největší z nich Apoteóza sv. Jana Nepomuckého se nachází v hlavní lodi. V druhém klenebním poli chóru je vyobrazeno Umučení sv. Jana Nepomuckého. Freska nad kruchtou znázorňuje jeho narození. Presbytář zdobí zpodobnění Nejsvětější Trojice. Na hlavním oltáři je pozlacená dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého od Jana Brokoffa z r. 1682, která do něj byla umístěna až v r. 1819. Jedná se původně o model vytvořený pro odlití bronzové plastiky světce určené pro Karlův most. Z dalších oltářů lze připomenout ty, jenž zdobí obrazy – sv. Lukáše malujícího Pannu Marii (z okruhu Karla Škréty) a Svatou rodinu. Svojí výzdobou, v níž je nezvykle zastoupen svým erbem také šlechtický rod Schaffgotschů, zaujme též barokní kazatelna.
   Po prohlídce chrámu jsme se vydali Vyšehradskou ulicí k obydlí zdejšího administrátora, které v současnosti slouží jako hotel. Šli jsme podél kostelní zdi, kterou v r. 1768 vystavěl stavitel Jan Antonín Kunz a jež zdobí novobarokní plastiky Bernarda Otty Seelinga.
   Zastavili jsme se u hlavního průčelí kostela, které dodává chrámu nezaměnitelnou podobu. Západní fasáda vrcholí mezi dvěma kostelními věžemi obeliskem s reliéfem sv. Jana Nepomuckého, jenž je zakončen zlatým relikviářem, který tvoří jazyk obklopený svatozáří s pěti hvězdami a jenž odkazuje na světcovy atributy. U paty obelisku leží český lev. Štít dále zdobí alegorie Víry a Fámy. Součástí hlavního vchodu do kostela je také schodiště od Antonína Schmidta, které je ozdobeno Seelingovými sochami andělů a vázami.
   Poté jsme došli k novobarokní faře, která byla vystavěná v letech 1902–1904 podle projektu Antonína Wiehla. V její zahradě jsme spatřili dnes nejstarší objekt celého komplexu. Je jím letohrádek vystavěný patrně v 1. polovině 18. století. Autorství stavby je připisovánu Pavlu Ignáci Bayerovi.
   Než jsme zde rozloučili s dr. Helenou Čižinskou, která je již řadu let naší stálou průvodkyní po pražských památkách, poděkovali jsme jí za její zasvěcený výklad a zprostředkování této zajímavé exkurze v tomto dušičkovém čase.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

pondělí 21. října 2019

O Danielu a Ignáci Preisslerových s Helenou Brožkovou / sobota 19. října 2019

   V sobotu 19. října 2019 byla na programu Slánské akademie volného času přednáška prom. hist. Heleny Brožkové, kurátorky sbírky historického skla Uměleckohistorického muzea v Praze, nazvaná „Daniel a Ignác Preisslerové ve službách hrabat Kolowratů Libštejnských“. Na úvod vystoupila Mgr. Markéta Škrancová, aby upozornila na blížící se pražskou exkurzi a představila nám paní přednášející.
   Ta se poté ve svém vyprávění zaměřila na osudy a dílo rodiny barokních malířů skla a porcelánu Preisslerových, která působila na rychnovském panství Kolovratů – Libštejnských. To získala tato linie starobylého českého rodu Kolovratů, která se jmenovala podle hradu Libštejn, prostřednictvím Albrechta Libštejnského z Kolovrat v 17. století. V následujícím století poté za Františka Karla II. Libštejnského z Kolovrat dostává jeho centrum, zámek Rychnov nad Kněžnou, současnou podobu, jejíž autorství je připisováno geniálnímu baroknímu architektu Janu Blažeji Santinimu – Aichlovi. Vznikla v něm tehdy také velice kvalitní obrazárna.
   Daniel Preissler se narodil na neznám místě patrně r. 1636 a do východních Čech přišel z Prahy, kde byl podle údajů uváděných v Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien Jana Bohumíra Dlabače (1815) členem malířského cechu. Nejprve se usadil na karmelitánském panství Solnice. R. 1675 se oženil s Dorotou Kelerovou z Kunštátu. V následujícím roce se jim v Bedřichovce narodil syn Ignác. Po něm následovalo ještě několik dětí a rodina se přestěhovala do Kunštátu (Kronstadt), jenž patřil Kolovratům. Manželka Danielovi zemřela v r. 1723 a on záhy znovu vstoupil do svazku manželského, tentokrát s Annou Marií Kreisslerovou z Jadrné. Po nějaké době opět ovdověl a do své smrti v r. 1733 zůstal již vdovcem.
   O mnoho více toho nevíme ani o jeho synovi Ignáci, který se podobně jako otec vyučil malířem skla a porcelánu. O jeho školení se nám nezachovaly doklady. Základy získal patrně v otcově dílně, avšak o tom, kde je poté rozvíjel, panují dohady. Bezpečně však víme, že když mu bylo 23 let, žil již natrvalo v Kunštátu. Stejně jako jeho otec se také on dvakrát oženil, poprvé s Annou Reginou Steinerovou z Kunštátu a podruhé se Zuzanou Urbanovou z Jadrné. Jeho syn Ignác nenásledoval rodinnou tradici a stal se krejčím. Díky badatelskému úsilí F. X. Jiříka známe z let 1729–1732 obsah účtů a korespondence mezi malířem Ignácem Preisslerem a hrabětem Františkem Karlem II. Libštejnským z Kolovrat, který držel rychnovského panství v letech 1716–1753. Umělec zemřel r. 1741 a chalupa, v níž Preisslerové v Kunštátu žili, se zachovala dodnes.
   V kunštátské dílně v Orlických horách se malovalo na sklo, které bylo vyrobeno v nedalekých sklářských hutí, a porcelán, jenž byl dovezen z Míšně, Vídně či dokonce z daleké Číny. Zabývala se také podmalbou na skle. Při čemž se nejčastěji užívala technika zvaná švarclot ( schwarzlot ), což je jemná malba černou barvou, napodobující soudobou kresbu a grafiku. Do Čech se dostala z Norimberka, kde ji umělci jako Johann Schaper používali již v druhé polovině 17. století. Ignác Preissler kombinoval tuto techniku se zlacením. Při práci užíval i další barvy (červená, fialová). Poté, co ji dokončil, bylo dílo dáno do pece a vypáleno.
   Předlohou pro malby a podmalby byly často grafiky, které mimo jiné umožnily reprodukovat slavná díla předních umělců (např. výzdobu paláce Farnese v Římě). Bylo využito velké množství námětů, z nichž lze uvést třeba mytologické (lásky bohů), náboženské (světci, ctnosti a neřesti), krajinářské (veduta Vídně) nebo výjevy ze všedního života (např. podle grafik Jacquese Callota). Zaujme třeba sada devatenácti porcelánových mističek s vyobrazením trpaslíků a přitom se nám vybaví torzálně dochované sochařské ztvárnění těchto bájných postaviček pro Šporkův Kuks. Významnou část tvorby tvořily tzv. chinoiserie, které vycházely z motivů čínské tušové malby. To bylo tehdy považováno za indiánské umění.
   Preisslerové nenašli v Čechách své přímé následovníky, a tak se jejich umění dále rozvíjelo v hlavní městě monarchie Vídni. Umělecká díla vytvořená Danielem a Ignácem Preisslerovými připomenula v r. 2009 výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Na její přípravě se paní Brožková podílela a spolu s dalšími odborníky k ní vytvořila také katalog, který bylo možno si na přednášce prohlédnout, v UPM je ještě k dostání. Fotografie některých exponátů, které na ní by
ly vystavené, jsme mohli vidět při jejím vyprávění.
   Po přestávce krátce pohovořila o své nedávné přednášce v Innsbrucku. Pozvala také přítomné na připravovanou výstavu „V záři zlata, v lesku barvy“, jež bude věnována barokní podmalbě na skle a měla by být zahájena 27. února 2020 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. V něm by měla být znovu otevřena také stálá expozice, v níž jistě své místo nalezne také některé dílo z dílny Preisslerových.
   Závěr přednášky patřil dotazům posluchačů a nám nakonec nezbylo, než paní Brožkové poděkovat za zajímavé vyprávění, které bylo věnované křehkému umění, jež však má nesmírnou hodnotu. Budeme rádi, když nám o něm znovu přijede do Slaného pohovořit.
(Pavel Zděnovec)

pondělí 14. října 2019

S PhDr. Pavlem Burešem za památkami Polabí / sobota 12.10.2019

   Ve dni zalitém sluncem proběhla první podzimní exkurze 14. ročníku Slánské akademie volného času. Naše putování za památkami tentokrát směřovalo do Polabí a naším průvodcem se stal PhDr. Pavel Bureš (Národní památkový ústav Praha, generální ředitelství), který nás již před časem navštívil ve Slaném se svou přednáškou o skanzenech lidových staveb.
   První zastávkou na naší cestě byl Přerov nad Labem. Zde jsme nejdříve navštívili Polabské národopisné muzeum, jež si klade za cíl zachovat pro budoucí generace původní historickou podobu lidové architektury Polabí a seznámit návštěvníky se životem venkovského obyvatelstva v minulosti. Jeho zárodkem se stala tzv. staročeská chalupa (původně panská kovárna, později rychta) z 18. století, v jejímž interiéru bylo vybudováno z rozhodnutí vlastníka přerovského panství arcivévody Ludvíka Salvátora Toskánského malé regionální národopisné muzeum, jež se v r. 1900 otevřelo veřejnosti. V r. 1967 se stala majetkem okresního Polabského muzea, které do ní deponovalo část svých sbírek a začalo s budováním skanzenu, aby se přenesením sem zachránily ohrožené objekty lidového stavitelství z oblasti středního Polabí. Velkého rozšíření se dočkal v r. 2015, kdy se s pomocí prostředků EU podařilo téměř naplnit původní záměr jeho zřizovatelů. Muzeem pod širým nebem nás provedla místní průvodkyně a my jsme měli možnost nahlédnout do interiérů jednotlivých objektů, v níž jednotlivé expozice doplněné figurínami v lidových krojích přibližují rok na vsi a vesnická řemesla. Poté jsme s dr. Burešem zvenku obhlédli zdejší zámek, který je proslulý svými renesančními sgrafity, a některá stavení na návsi.
   Na poledne jsme se přesunuli do Lysé nad Labem, kde právě probíhal řemeslnický jarmark. Zde byl nejprve vyhrazen čas na oběd. Kdo chtěl, mohl využít tuto pauzu i jinak a navštívit zdejší Muzeum Bedřicha Hrozného. To se nachází v budově bývalého špitálu, jenž byl postaven po velkém požáru města v r. 1754. Dnes v něm našla útočiště pobočka Polabského muzea Poděbrady, která ve svých prostorách představuje dějiny města a také život a dílo jeho nejvýznamnějšího rodáka, orientalisty univ. prof. PhDr. Bedřicha Hrozného, jenž rozluštil chetitské písmo. Poté jsme se již všichni vydali na prohlídku kostela sv. Jana Křtitele. Hned u vchodu upoutají návštěvníka barokní sochy archandělů, evangelistů, církevních Otců a dalších světců, které jsou dílem několika tvůrců (Matyáš Bernard Braun, František Adámek z Benátek nad Jizerou, Jan Brokof, Ignác František Platzer či Jan Dlouhý – Lang). V kostele nás přivítal jáhen Mgr. Alois Zoubek a o vybavení chrámu a sochách před ním krátce pohovořil jeden z účastníků zájezdu, historik umění PhDr. Vladimír Přibyl. Kostel nechal vystavět v 18. století tehdejší majitel panství František Antonín hrabě Špork podle návrhu Františka Maxmiliána Kaňky a na jeho dokončení se podílel architekt Anselmo Lurago. V interiéru zaujme mramorový epitaf generála Jana hraběte Šporka. Po prohlídce svatostánku nás dr. Bureš zavedl do
zámeckého parku, kde nás seznámil s jeho sochařskou výzdobou. Ta pochází jednak z dílny Braunovy (František Adámek z Benátek nebo Jan Dlouhý – Lang) a zčásti Ignáce Františka Platzera. Sochy jsou alegoriemi ročních dob, měsíců, světadílů či přírodních živlů. Po příjemné procházce francouzskou zahradou jsme se dostali k zámku, který vlastnili mimo jiných také Šporkové a jejich dědici Sweerts – Šporkové a dnes slouží jako domov důchodců. Při zpáteční cestě k autobusu jsme ještě míjeli augustiniánský klášter, který na Zámeckém vrchu nechal na místě husity zbořeného konventu augustiniánů – kanovníků v letech 1731–1741 vystavět František Antonín Špork pro bosé augustiniány. Stavba, která je dílem architektů Bartoloměje Scottiho a Anselma Luraga, spolu se zámkem tvoří dominantu města, nad nímž pyšně vyčnívá.
   I poslední místo, které jsme tentokrát navštívili, je spojeno se jménem Františka Antonína Šporka.
Byla jím barokní dominikální ves Byšičky, která je zajímavá svou kruhovou dispozicí, jež je u nás unikátní. Její středověká předchůdkyně – ves Byšice – definitivně zanikla v důsledku událostí třicetileté války a její obnova začala až v r. 1717 za hraběte Šporka, který jí dal současnou půdorysnou podobu. Dnes patří mezi
naše nejlépe dochovaná historická vesnická sídla. Nejprve jsme si prohlédli náves, které vévodí novogotická kaple sv. Václava (z r. 1888), jež je obklopená čtyřmi lípami, a lemují jí průčelí osmi velkých stavení, která byla postavena do kruhu. Poté jsme se vydali ke slepému rameni řeky Labe, abychom zahlédli torzo kamenného gotického mostu vystavěného na staré dálkové cestě, která spojovala Čechy s Polskem. Pak již nezbývalo než se rozloučit s tímto krásným kusem naší země a vydat na cestu do našich domovů.
   Mohli jsme již jen děkovat za hezké počasí, které nás celým dnem provázelo. Především však naše díky náleželi PhDr. Pavlu Burešovi za jeho zasvěcené povídání a za podrobného průvodce, kterého pro nás připravil, a doufáme, že se s ním opět setkáme, buď při našem dalším putování, nebo u nás ve Slaném.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie naleznete zde.

úterý 1. října 2019

S Pavlem Karousem o vizuálním uměním ve veřejném prostoru / sobota 28.9.2019

   Ve sváteční den 28. září 2019 se uskutečnilo zahájení podzimního semestru XIV. ročníku Slánské akademie volného času. V salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném jsme tentokrát přivítali sochaře MgA. Pavla Karouse, Ph.D., autora pořadu Vetřelci a plameňáci na internetové televizi Stream, který nám přijel přednášet o historii kulturní politiky „Percent for Art“ (Procento pro umění). Nejprve nás však na počátku akademického roku přivítala Mgr. Markéta Škrancová, vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, která zároveň představila novou publikaci z edice Památky Slaného a Slánska Vitráže kostela sv. Jiří ve Velvarech.
    Poté nás již přednášející provedl dějinami umisťování vizuálního umění ve veřejném prostoru a způsobu jeho financování od starověku do současnosti. Toto umění je vždy sebeprezentací těch, kdo ve svých rukou soustřeďují moc. Je vtaženo do vztahu mezi autoritou a veřejností. Je vnímáno jako politické, a to minimálně v tom smyslu, že otevírá sociální otázky. Jeho zadavatelem a investorem byl zprvu jako představitel státu panovník (Memnonovy kolosy, Egypt), později také šlechta a církev, které následovala (u nás od 19. století) národní buržoazie (Mikoláš Aleš, Alegorické výjevy ze života renesančního kupce, Praha – Nové Město), jež k jeho financování využila někdy také národní sbírku (socha sv. Václava od Josefa Václava Myslbeka na Václavském náměstí, Praha, 1913) a nakonec opět stát, tentokrát jako instituce. Často bylo spojováno s vládnoucím režimem (Mariánský sloup, Staroměstské náměstí, Praha, 1650, jako symbol rekatolizace) a v případě jeho změny docházelo k jeho ničení nebo odstraňování. Nová garnitura se poté buď snažila napodobit umění svých předchůdců nebo jej nahradit jiným, jež bylo v souladu s jejími ideologickými potřebami (Otto Gutfreund – Jan Štursa, výzdoba Legiobanky, Praha, 1922–1923).
   Nástup moderny přinesl sebou snahu o umění, které by bylo přístupné všem vrstvám obyvatelstva a mělo by kultivační potenciál a podprahově ovlivnilo lidi ve veřejném prostoru. Bylo však potřeba vyřešit také způsob jeho financování. Jednou možností bylo na něj vyčlenit určitý obnos z rozpočtu na veřejné stavby. To umožnilo ve 20. letech 20. století v Mexiku za vlády prezidenta Álvara Obrégona vzniknout hnutí nástěnné malby – muralismu, jehož významnými představiteli byli Diego Rivera, José Clemente Orozco a David Alfaro Siqueiros. Vyobrazení soudobého života spojeného s industrializací levicově smýšlejících umělců zaujalo také ve Spojených státech amerických.
   Jedním z opatření amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, která měla ve 30. letech 20. století zmírnit důsledky hospodářské krize, byla federální podpora umění (WPA Federal Art Project), jež trvala až do r. 1943. V letech 1934 až 1943 fungovala na ministerstvu financí USA Sekce pro malířství a sochařství (později Sekce pro krásná umění), která vyžadovala, aby jedno procento z nákladů na výstavbu federálních budov bylo využito na umění a dekoraci. To umožnilo také nákup uměleckých děl tehdy začínajících umělců, jako byl třeba Jackson Pollock. V té době vzniká také americký realismus, který se svými náměty a provedením nijak neliší od děl socialistického realismu v Sovětském svazu. Program „Percent for Art“ (od r. 1963 GSA Art in Architecture) je obnoven po skončení II. světové války a postupně se k federální vládě přidávají také vlády jednotlivých států a některá města jako Chicago, Filadelfie, San Francisco či Seatlle. Do ulic amerických velkoměst se tak dostávají díla moderny a postmoderny vytvořená předními výtvarníky, jako jsou Pablo Picasso, Tony Smith, Marc Chagal, Alexander Calder, Claes Oldenburg, Joan Miró, Richard Serra či Anish Kapoor. Spolu s Marshallovým plánem se dostává program „Percent for Art“ do poválečného západního Německa (NSR), kde je znám pod názvem „Kunst am Bau“. S jeho pomocí tehdy vznikají umělecké artefakty, které se nijak zásadně neliší od těch, které v té době tvoří umělci v zemích tehdejšího východního bloku. Mezi zajímavé práce z 80. let minulého století řadíme pohyblivý Antifašistický pomník Jochena Gerzchena v Hamburku z r. 1986 nebo Památník Rosy Luxemburgové na Lichtenštejnském mostě od Ralfa Schülera a Ursuliny Schüler–Witte v Berlíně z r. 1989.
   Další z mnoha evropských zemích, kde dodnes funguje program „procento pro umění“ je Norsko. Ve veřejném prostoru je zde však také bohatě zastoupeno korporátní umění, které vzniká díky soukromým investorům. Díky bohatému mecenáši se tak může zajímavou sochařskou výzdobou pyšnit park Ekesbergparken v Oslu, kde se nachází mimo jiné i dílo bratří Jaka a Dinose Chapmanů Sturm und Drang z r. 2015. Nechybí však také kvalitní anonymní pouliční umění (Street Art), které upozorňuje na problémy současnosti. Umění má v Norsku také přilákat turisty do méně navštěvovaných oblastí.
   V Československu se pokoušel program „procento pro umění“, v němž o uměleckých zakázkách rozhoduje nezávislá odborná komise, prosadit v r. 1947 prezident Edvard Beneš. S nástupem komunismu o rok později však tato jeho snaha přišla vniveč. Přesto však někteří umělci našli své uplatnění v rámci tehdy ze Sovětského svazu přijatého socialistického realismu, v jehož duchu vznikla uměleckého výzdoba Hotelu International (Družba) v Praze – Dejvicích (1952–1956) a na dílech vzniklých v tomto slohu se počítalo dokonce s deseti procenty na uměleckou tvorbu, která však nebyla svobodná. S uvolněním na konci 50. let minulého století přišla internacionální moderna (Jiří Novák, Domovní znamení na Ortenově náměstí, Praha – Holešovice, 1956). V letech 1965 až 1991 byl i u nás zaveden program „procento na umění“, s jehož s pomocí vzniklo jenom v Praze 2 500 uměleckých děl, do dnešní doby zůstalo však zachováno na svém místě pouze děl 450. Ta se stala součástí výzdoby náměstí nových sídlišť, veřejných budov či stanic metra. Jejich tvůrci byli často umělci, kteří byli jinak v době komunismu režimem pronásledováni (Olbram Zoubek). Avšak nástup reálného kapitalismu a tehdy Václavem Klausem prosazované ideologie neoliberalismu tomuto programu nepřála, a tak byl ukončen. Od té do bylo v Praze do veřejného prostoru umístěno pouze 50 nových uměleckých děl, z nichž však mnohá nedosahují takových kvalit, jako měla ta vytvořená v minulosti a město tak zahlcuje „památníkový mor“.
   Závěr přednášky patřil dotazům posluchačů a nám poté nezbylo než poděkovat přednášejícímu za zajímavé povídání a popřát mu, aby jeho úsilí o to, aby tento způsob financování umělecké tvorby byl u nás opět zaveden, bylo završeno úspěchem.
(Pavel Zděnovec)

úterý 17. září 2019

Začíná 14. ročník Slánské akademie volného času


Již tento měsíc bude zahájen podzimní semestr Slánské akademie volného času. První přednáška MgA. Pavla Karouse, Ph.D. na téma Vetřelci a plameňáci – vizuální umění ve veřejném prostoru se však oproti původnímu plánu na žádost přednášejícího posouvá o týden na 28. září.
Jste na ni všichni srdečně zváni!





středa 5. června 2019

S PhDr. Helenou Mevaldovou za památkami Hořovicka / sobota 1.6.2019

   Na závěr jarního semestru XIII. ročníku Slánské akademie volného času se v sobotu 1. června 2019 uskutečnila exkurze po památkách Hořovicka. Naše putování nás tentokrát zavedlo jihozápadně od Prahy do kraje pod hřebeny Brd. Průvodkyní se nám při něm stala emeritní etnografka Národního muzea v Praze PhDr. Helena Mevaldová, kterou jsme cestou nabrali v Berouně.
   První naší zastávkou byl kostel Narození sv. Jana Křtitele v Osově. Obyvatelé této vesnice museli původně kvůli spáse své duše docházet do nedaleké Skřiple, kde byl od středověku jejich farní kostel. V době vrcholného baroka byl však v katastrofálním stavu a nedostačoval ani vzrůstajícímu počtu obyvatelstva, a tak se majitel panství Jan Adolf, hrabě Kaunic, rozhodl v Osově vystavět r. 1734 svatostánek. Výstavba chrámu trvala až do r. 1738 a jejími staviteli byli Italové Bartolemeo Scotti (+ 1737) a Anselmo Martino Lurago. Jeho sochařskou a řezbářskou výzdoby, z níž lze připomenout sochu sv. Adolfa, která je největším zpodobněním tohoto světce u nás a nachází se na západním průčelí kostela, zhotovila dílna Františka Ignáce Weisse. Práce tohoto umělce spojují Osov se Slaným, kde se v piaristické kapli nacházejí jeho nejstarší doložená díla, jak připomenula Mgr. Markéta Škrancová. Freskové malby včetně nástropních fresek s náměty Narození a Smrt sv. Jana Křtitele jsou dílem vlašského mistra, jenž je uváděn jako de Rissi nebo de Pini. Na hlavním oltáři se nachází obraz Jana Heslera z Prahy. Postranní oltáře jsou zasvěceny Panně Marii a sv. Janu Nepomuckému a je tu také Boží hrob. Chrám byl v průběhu staletí několikrát opravován a na sklonku toho minulého mnohokrát vyloupen, jak nám sdělil jeho správce RNDr. Václav Frajer. Před kostelem se poté nacházejí dvě barokní sochy sv. Donáta a sv. Jana Nepomuckého.
   Oblast Podbrdska byla již od středověku spojena s těžbou a zpracováním železné rudy. Jedním ze zdejších center železářství je také městys Komárov, kde jsme navštívili muzeum s expozicí umělecké litiny ze sbírek Národního technického muzea v Praze. Většina vystavených exponátů vznikla ve zdejších hutích, jež dnes nesou název Buzuluk, a. s. a vyrábějí se v nich gumárenské stroje a pístní kroužky. V muzeu nás přivítal zaměstnanec muzea, který nás krátce seznámil s historií městyse a výroby umělecké litiny. Upozornil, že ze zdejších železáren pocházejí např. kandelábry pouličního osvětlení na Hradčanském náměstí či Hanavský pavilon na Letné v Praze. V muzeu jsme si poté mohli prohlédnout další jejich výrobky z 19. a poč. 20. století, jako jsou pečící formy, svícny, popelníky, kamna, busty, plakety, medaile či dokonce šperky.
   Odpoledne jsme vydali do Zaječova, kde se právě konala XXII. pouť do sv. Dobrotivé. Zdejší augustiniánský klášter zasvěcený Zvěstování Panny Marie založil r. 1262 Oldřich Zajíc z Valdeka. Ve 14. století do něj byly přeneseny ostatky sv. Benigny (česky Dobrotivé), družky sv. Voršily, podle níž dostal svůj další název. Za husitských válek byl několikrát vypleněn a přes snahu o jeho obnovu po jejich skončení se do něho život natrvalo vrátil až v době baroka. Tehdy byl přestavěn podle návrhů Dominika a Jakuba Antonína Canevallů. Období komunismu jej zle poznamenalo a po sametové revoluci došlo k jeho navrácení augustiniánům, kteří zde však trvale nepobývají, avšak klášterní komplex postupně opravují. My jsme měli
možnost si prohlédnout konventní chrám Zvěstování P. Marie (P. Marie a sv. Dobrotivé). Tato gotická stavba byla v baroku značně přestavěna. Z jeho výzdoby zaujme návštěvníka hlavní oltářní obraz od Jana Petra Molitora „Prosba Panny Marie k Oldřichu Zajíci z Valdeka“ (1745). Poté nám paní doktorka převyprávěla legendu o založení kláštera a seznámila nás s historií tohoto poutního místa.
   Poté jsme navštívili Olešnou. Tato zastávka byla věnována lidové architektuře. Zdejší památkovou zónu tvoří sedlácké statky a stavení cvočkařů. To bylo na Podbrdsku již od středověku velice rozšířené řemeslo. Zde jsme měli možnost nahlédnout na dvůr gruntu čp. 8, nazývaného také Novákův statek. Ten prošel v nedávné době citlivou rekonstrukcí, kterou prováděli ve spolupráci s památkáři jeho dnešní majitelé manželé Klimešovi. Jelikož se některé původní objekty zde nedochovaly, byla usedlost zčásti doplněna o přenesené stavby z okolních vesnic.
   Závěr našeho putování patřil Neumětelům. Tato obec je spojena s pověstí o vladykovi Horomýrovi a jeho věrném koni Šemíkovi. Proto naše první kroky zde směřovali ke klasicistnímu památníku, který nechal nad jeho údajným hrobem zhotovit r. 1887 kníže Schwarzenberk. Poté jsme se vydali ke kostelu sv. Petra a Pavla. Jeho počátky se datují do 14. stol., v baroku byl přestavěn a poslední větší úpravy se uskutečnily v r. 1887. Vybavení svatostánku pochází většinou z období baroka a rokoka, avšak v posledních letech došlo na
něm k velkým ztrátám a poškozením. Obraz na hlavním oltáři sv. Pavla a sv. Petra namaloval r. 1898 malíř Vilém Preis. U kostela se nachází dřevěná zvonice, která byla postavena po r. 1763, a kolem něj se rozkládá hřbitov.
   Poté jsme se rozloučili s naší průvodkyní, které patří naše poděkování za zajímavé vyprávění, a navrátili jsme se do našich domovů. Tím také skončil další běh Slánské akademie volného času, a tak mi dovolte jménem jeho účastníků poděkovat jejím organizátorkám z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný Mgr. Markétě Škrancové, Aleně Urbanové a Mgr. Kateřině Stránské. Všem se poté sluší popřát krásně strávené léto a na podzim na viděnou.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z exkurze zde.

Více o Novákově statku zde.

pondělí 13. května 2019

S Janou Hubkovou o Fridrichu Falckém a letácích / sobota 11.5.2019

   V sobotu 11. května 2019 si posluchači Slánské akademie volného času připomenuli letošní výročí 400 let od doby, kdy město Slaný navštívil budoucí český král Fridrich Falcký. O jeho příjezdu do Čech a korunovaci ve svatovítské katedrále na Pražském hradě ve světle dobové letákové publicistiky nám přijela vyprávět až z Ústí nad Labem Mgr. Jana Hubková, Ph.D., která je kurátorkou sbírky numismatiky v tamním městském muzeu.
   Po smrti Matyáše II. neuznali vzbouřené české stavy jeho nástupce na českém trůně Ferdinanda II. Štýrského, i když ten byl v té době již korunovaným českým králem. Rozhodli pro volbu nového panovníka a z řady uchazečů vybrali falckého kurfiřta Fridricha V. Falckého, vůdce Protestanské unie. Budoucí král se vydal ze svého sídla v Dolní Falci, Heidelbergu na cestu 7. října 1619. Doprovázela ho jeho rodina (manželka Alžběta – dcera anglického krále Jakuba I., syn Fridrich Jindřich a bratr Ludvík Filip), početné dvořanstvo a nespočet služebnictva. Kolona směřovala nejprve do Ambergu, které bylo hlavním městem Horní Falce. Odtud se vydal průvod do Čech. Nedaleko českých hranic ve Waldsassenu uvítali svého budoucího vladaře vyslanci pěti zemí Koruny české. Než dorazil do Prahy, staly se našem území jeho zastávkami Sokolov, Andělská Hora, Maštov, Žatec, Louny, Slaný a Buštěhrad. Jak připomenula paní doktorka, jeho pobytu ve Slaném věnoval pozornost ve své nedávno vydané knize Nerovný boj o víru Josef Kadeřábek. Než vstoupil Fridrich do pražského souměstí, přivítali ho 31. října zástupci českých stavů před královskou oborou na Bílé Hoře a bohatě ho pohostili ve zdejším letohrádku Hvězda.
   Jeho korunovace českým králem se uskutečnila čtyři dny po jeho vjezdu do hlavního města. Tradiční obřad, jehož podoba se ustálila za Karla IV., bylo však třeba upravit tak, aby byl v souladu s náboženským vyznáním nového panovníka. Vláda stavovského direktoria ustanovila komisi, která z něj měla vypustit vše, co nemělo oporu v Písmu svatém a bylo spojeno s katolickým náboženstvím, avšak současně zachovat co možná nejvíce starobylých zvyklostí. Komise navrhla několik úprav. Výsledná podoba nového korunovačního řádu však byla dílem direktorů, kteří ustanovili tento průběh korunovace: průvod – kázaní – litanie – čtení epištoly – aklamace v chrámě – přísaha krále – pomazání – vybavení insigniemi – korunovace – intronizace – přísaha stavů – Te Deum – pasování na rytíře – gratulace pražské univerzity – hold lidu před katedrálou. Katolické duchovenstvo včele s pražským arcibiskupem při ní nahradili protestanští duchovní, jejichž hlavními představiteli byli: administrátor podobojí Jiří Mikast Miřkovský a senior Jednoty bratrské Jan Cyrill Třebíčský, kteří spolu nejvyšším purkrabím Buchvalem Berkou z Dubé a nejvyšším hofmistrem Vilémem starším z Lobkovic vsadili Fridrichovi svatováclavskou korunu. Po obřadu byly mezi lid rozhazováni velké a malé korunovační mince. Na mnoha z nich byla vyobrazena koruna, kterou přidržuje pět rukou. Někteří zpravodajové, kteří o události informovali a nebyli přímými účastníky aktu, se domnívali, že je na nich zachycen průběh korunovace a korunovátorů bylo pět. Jednalo se však o symbolické vyjádření pěti korunních zemí. Motiv vychází z díla Jacoba A. Brucka – Angermundta Emblematica politica, Strasbourg 1618, v kterém se nachází symbol Junctis viribus (Spojenými silami). Korunovace královny Alžběty proběhla až 7. listopadu a o jejím průběhu toho víme méně.
   Válka v době českého stavovského povstání se nevedla jen zbraněmi, ale také s pomocí pera a tiskařského lisu. Jedním z prostředků, kterými šířily obě strany svoji propagandu, byly také letáky. V době, kdy nevycházely pravidelně noviny, byly prostředkem komunikace, nástrojem disciplinace a ovlivňování veřejného mínění. Byly však také zbožím, které vedle samotných vydavatelů prodávali také potulní obchodníci, kramáři, poštovní kočí, poslové či postilioni nebo kočovná divadla. Jejich prodej na jarmarcích, poutích nebo v blízkosti krčem, kde se scházelo velké množství lidí, býval často doprovázen hudební či divadelní produkcí. Mnohdy je však pro jejich obsah a výtvarnou podobu lze považovat za svébytná umělecká díla. Letáky byly mnohdy opatřeny notami, aby se jejich text dal na nápěv některé z tehdy populárních písní zpívat. Někdy se vyznačovaly také interaktivním typografickým zpracováním (báseň v podobě labyrintu, různé hříčky a hádanky).
  Také příjezd a korunovace Fridricha Falckého se neobešla bez pozornosti tehdejší letákové publicistiky. Již jednání s delegací stavů korunních zemích, které předcházelo jeho přivítání ve Waldsassenu, částečně zachytil soudobý, německy psaný leták Trinum vel Omme Trinum perfectum. Tvůrcům letákové tvorby neuniklo ani jeho setkání s českými stavy u Hvězdy a vjezd do Prahy. Velkou pozornost věnovali také korunovačním slavnostem. Byli to Štěpán Václav Lomnický, jenž vydal příležitostní básně „Korunování“ a „Selské vítání“, evangelický kazatel Kryštof Megander či rytci Eberhard Krieser, G. Keller a Petr Rollo. Ten je také spolu s literátem Petrem Fradeliem, který byl v letech 1618 až 1620 prorektorem pražské univerzity, autorem dalších známých tisků „Léčení českého lva“ a ,,Portrét Fridricha se Spravedlností a Vítězstvím“. Z představitelů protifalcké publicistiky, která hájila zájmy Ferdinanda II. a Katolické ligy, lze připomenout Michala Pěčku z Radostína a jeho „Trůn spravedlivosti“.
   Závěr své přednášky věnovala paní doktorka dalším osudům Fridricha Falckého a jeho rodiny. Upozornila také nato, že zimní král figuruje mezi prapředky dnešní anglické královny Alžběty II. Poté zodpověděla dotazy posluchačů a nám nebylo než jí poděkovat za zajímavé vyprávění. Doufáme, že budeme mít v budoucnu opět příležitost jí mezi námi přivítat a rádi si přečteme její knihu „Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky“.
(Pavel Zděnovec)

čtvrtek 2. května 2019

S PhDr. Helenou Čižinskou u Panny Marie pod řetězem / sobota 27.4.2019

   První letošní exkurze Slánské akademie volného času v sobotu 27. dubna 2019 směřovala do Prahy. Tentokrát jsme zavítali s naší stálou pražskou průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou do johanitského kostela Panny Marie pod řetězem, v němž nás přivítal jeho rektor P. Filip Milan Suchán, O.Praem., který je kaplanem Maltézského řádu. Poté co jsme usedli do lavic, začala paní doktorka svůj výklad o tomto chrámu, který zajímavými informacemi doplňoval Otec Filip.
   Nejprve hovořili o dějinách a současnosti Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, jak se řád johanitů nebo později maltézských rytířů dnes oficiálně nazývá. Jeho počátky spadají do poloviny 11. století, kdy kupci z italského Amalfi převzali v Jeruzalémě špitál při kostele sv. Jana Almužníka (Slitovníka). Záhy poté u něj vzniklo nové bratrstvo špitálníků, které si za svého patrona vybralo sv. Jana Křtitele. Zakladatelem řádu a jeho prvním velmistrem se stal později blahoslavený Gérard, kterému se podařilo získat r. 1133 potvrzení bratrstva papežem Paschalem II., jež se tak dostalo pod ochranu Svatého stolce. Za jeho nástupce Raymonda de Puy, taktéž blahoslaveného, se stal také společenstvím vojensko–rytířským, aby se podílel na ochraně poutníků do Svaté země. Tehdy se také jeho symbolem stal bílý osmihrotý kříž. Po pádu Akkonu v r . 1291 musel opustit Palestinu a dočasné útočiště našel na Kypru, na němž se jeho centrem stal hrad Kolossoi (Kolosi). V letech 1306 až 1309 postupně dobyl Rhodos, kde si vytvořil svůj první vlastní stát. Zde se udržel až do r. 1522, kdy po úporné obraně musel toto souostroví přenechat Turkům. V r. 1530 obdržel od císaře Karla V. Maltu, aby se nadále mohl podílet na obraně křesťanstva před expanzí Osmanské říše. Toho se zhostil úspěšně, když se mu podařilo ubránit r. 1566 tento ostrov při velkém obléhání osmanským vojskem a následně v r. 1571, kdy se jeho loďstvo zapojilo do bitvy u Lepanta, v níž se podařilo tureckou převahu ve Středozemním moři ukončit. Maltu ve své moci udržel řád až do r. 1798, kdy musel kapitulovat před Napoleonem Bonapartem. Další existenci řádu umožnil ruský car Pavel I., který se stal jeho velmistrem. Od r. 1834 jeho ústředí natrvalo sídlí v Římě a řád se věnuje zdravotnictví a charitě.
   Příchod johanitů do českých zemích je spojen s panováním českého knížete a krále Vladislava II. (I.), který se zúčastnil II. křížové do Svaté země. Někdy v letech 1156 až 1159 získali pozemek na předmostí Juditina mostu nedaleko od biskupského dvora, na kterém s přispěním králova kancléře, vyšehradského probošta Gervasia zde vznikla do r. 1168 jejich první česká komenda s konventem a kostelem Panny Marie pod řetězem na konci mostu. Ten byl postaven jako románská trojlodní bazilika, z níž se dodnes zachovaly fragmenty. V době vrcholného středověku započala její gotická přestavba, která však nebyla nikdy dokončena. Vznikl tak pouze presbytář a dvě věže. Po vypuknutí husitských válek se práce na kostele zastavily a centrum řádu v Čechách bylo přeneseno do Strakonic, kde od r. 1402 vlastnil hrad, a do Prahy se konvent včele s nejvyšším představeným řádu u nás vrátil až v r. 1694.* Dnešní kostel je tedy renesančně a barokně upraveným gotickým presbytářem nedokončeného chrámu. Na jeho barokní dostavbě na přelomu 17. a 18. století se podíleli Giovanni Batista Spinetti, Carlo Lurago a Santini Battista Spinetti. I přes stísněný prostor zaujme chrám svojí bohatou výzdobou a výbavou.
   Vlastní prohlídka poté započala u hlavního oltáře, který zdobí rozměrné plátno od Karla Škréty. Toto jeho významné dílo z r. 1651 bylo dříve interpretováno jako Madona žehnající maltézským rytířům v bitvě u Lepanta. Jak však paní doktorka upozornila, dnes se odborníci přiklánějí k názoru Jaromíra Neumanna, který po rozboru jeho ikonografie dal ve svém díle Škrétově obrazu nový název Panna Marie a sv. Jan Křtitel pomáhají maltézským rytířům při obraně Malty. Další Škrétovo dílo Stětí sv. Barbory jsme mohli vidět v kapli sv. Barbory a Nejsvětějšího srdce, která se nachází napravo od hlavního oltáře. Na epištolní straně se dále nacházejí: oltář P. Marie Matky Boží s pozdně renesančním obrazem neznámého mistra Matka Boží kojící Ježíška se svatým Janem Křtitelem a sv. Annou, který kostelu daroval převor Matouš Děpolt z Lobkowicz, oltář P. Marie Pomocné s kopií byzantské ikony Černé Madony a oltář sv. Kříže se sochami Jana Evangelisty a P. Marie od Jana Petry Wendy, který je autorem i dalších plastik v kostele. Na evangelijní straně se poté nachází kaple Panny Marie pod řetězem, kaple sv. Deodata z Gozza (P. Marie Bolestné) s Božím hrobem, v níž jsme spatřili obraz anglického johanity bl. Davida Gunstona, jenž byl umučen za vlády
Jindřicha VIII., a mřížemi uzavřenou kapli sv. Jana Křtitele, která sloužila také jako tresor řádového liturgického náčiní. V ní je na oltáři obraz Jana Křtitele, jak křtí Krista vodou z Jordánu od Michala Stevense ze Steinfelsu z roku 1660. Poslední kaple je poté zasvěcena Janu Nepomuckému a vchází se přes z ní do sakristie. Na závěr prohlídky jsme si v ní prohlédli zbytky středověkých fresek. V chrámu lze dále obdivovat bohatou štukovou výzdobu kleneb (nástroje Kristova umučení), velké množství náhrobníků a epitafů i nespočet heraldických památek (erby s trofejemi velkopřevorů Rudolfa Colloredo – Wallsee a Jana Václava Vratislava z Mitrovic). Návštěvníka také zaujmou v kněžišti vitráže, na nichž jsou zobrazeni zakladatelé a patronky řádu. Jeho zrak nesmí vynechat ani bohatě zdobenou barokní kazatelnu či varhany na konkávně projmuté kruchtě.
   Poté, co jsme s tímto chrámem důkladně seznámili, nezbylo než poděkovat Otci Filipovi za jeho zpřístupnění a dr. Čižinské za zasvěcený výklad. Těšíme se, že se s ní na podzim opět setkáme při prohlídce Vyšehradského hřbitova.
(Pavel Zděnovec)

* Jeho titul se v průběhu staletí měnil, nejprve stáli včele zdejší provincie preceptoři a mistři, poté od r. 1325 generální převoři a nakonec od r. 1626 velkopřevoři, kteří od r. 1881 mají též hodnost knížete.

Další fotografie PhDr. Přibyla zde.

pondělí 8. dubna 2019

S PhDr. Dagmar Pospíšilovou o zpodobnění ženy v indickém umění / sobota 6.4.2019

   V sobotu 6. dubna 2019 posluchači Slánské akademie volného času vyslechli přednášku PhDr. Dagmar Pospíšilové, CSc., (Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur) „Žena v indické výtvarné tradici“, která proběhla v rámci Dnů indické kultury ve Slaném. Svým vyprávěním navázala na před několika lety uskutečněnou stejnojmennou výstavu v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Tu připravila spolu s kolegyní z Národní galerie v Praze Zdenkou Klimtovou.
    Indické umění je uměním náboženským. Indie je zemí mnoha náboženství (hinduismus – vycházející z bráhmanismu, buddhismus, džinismus, sikhismus, islám ad.). Námět ženy je v tamní výtvarné tradici dominantní. Ženské postavy zpodobňují matky, bohyně, polobohyně a světské ženy. Mnohdy tvoří dvojici s mužskou postavou, přičemž spojení ženy a muže symbolizuje sloučení mužského a ženského principu (jednota v mnohosti).
   Ztvárnění ženy nacházíme již ve starověké harrapské (protoindické) kultuře, která je spojena s nejstarší městskou civilizací na Indickém subkontinentu, jenž sídlila na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie. Praktikovala matriarchát a uctívala kult Bohyně Matky. K němu se váží také archeology nalezené hliněné votivní figurky v podobě nahých žen, které zdobí pouze šperky. Nemají ruce a někdy chybí i hlava. Obličeje mají ptačí rysy. Zvýrazněny jsou druhotné pohlavní znaky. Zánik této civilizace bývá spojován s příchodem Indoevropanů (Árjovů) v polovině 2. tisíciletí př. Kr.
   S jejich příchodem je spojován nástup patriarchátu a potlačení kultu bohyň, který přetrvává v malé tradici. Bohyně se stávají partnerkami bohů a jsou v podřízené pozici. To nalezlo vyjádření v antropomorfním zpodobnění bohyně cudnosti, která má místo hlavy lotosový květ a nohy pokrčené ve tvaru písmena M.
    Zpodobnění žen nacházíme na indických chrámech (Khajuraho, Konark, Muktarigi ad.), kde jsou vytesány z kamene. Jejich ztvárnění vychází z tehdejších představ indické společnosti o tom, jak by měla ideální žena vypadat. Velký důraz byl kladem na anatomické přednosti, šarm a funkčnost – plodnost. Opět jsou zvýrazněny sekundární sexuální znaky. Ideálem jsou velká prsa, úzký pas a úzké boky. Přestože v jejich ztvárnění převládá šablonovitost, někteří umělci ve svých pracích vyjadřují svůj individuální vkus. Najdeme na nich mimo jiné také tyto náměty: žena a strom (drží se ho, opírá se o něj, objímá ho, dotýká se ho nebo po něm šplhá), opilá žena (vrcholná fáze kolem r. 1000 po Kr.), žena si vyndává z nohy trn nebo otevírá dveře (často spojené s erotickým symbolem papouška). Výjevů matky s dítětem však najdeme málo. Většinou se jedná o erotické motivy. Často bývá žena zpodobněna s partnerem v milostné pozici. Tato vyobrazení však neměla za cíl pouhé zobrazení erotiky, ale měla i svůj duchovní přesah, který vycházel z šaktismu a tantrismu.
   Ženy lze také spatřit na výjimečných nástěnných malbách v jeskyních, které náleží ke komplexu skalních chrámů v Adžantě. Nacházíme je také zpodobněné na luxusních výrobcích uměleckých řemeslníků (sekáček na arekové ořechy, svícny). Jedná se o příslušnice dvorské společnosti, hudebnice, tanečnice, ale také o nadpřirozená stvoření jako jsou bohyně či polobohyně. Někdy nelze poznat, jestli se jedná o bytosti pozemské či nebeské.
   Bohyně [Sarasvátí, Lakšmí, Paravátí (Durga, Šaktí, Kálí)] bývají zobrazovány buď se svými mužskými protějšky jako součást velké tradice, nebo samostatně usazené na zvířeti či lotosu a ozdobené symboly jejich moci. V případě, že se nacházejí po boku svých manželů (Brahma, Višnu, Šiva), jsou zpodobněny podstatně menší než on a někdy mu sedí na stehně. Oproti lidem mají více paží, v nichž drží své atributy. Přesunují se na svých jízdních zvířatech. Na promítaných obrázcích jsme mohli vidět, jak si je umělci představovali od nejstarších dob až do současnosti.
   Další často zobrazovanou dvojicí je bůh Višna – Krišna a pastýřka Rádhá. Oblíbeným motivem z příběhů o nich je ten, v němž Višna – Krišna krade pastýřkám jejich šaty.
   Závěr přednášky patřil islámské výtvarné tradici v Indii. Mohli jsme spatřit umění, které vzniklo v období Mughalské říše v 16. a 17. století po Kr. Malířství bylo zastoupeno ilustracemi milostných příběhů určených pro dvorskou společnost a portréty členek dvorů indických panovníků.
   Poté paní doktorka zodpověděla dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Naše setkání nakonec uzavřela vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný Mgr. Markéta Škrancová, která přítomné pozvala i na další akce Dnů indické kultury.
(Pavel Zděnovec)

pondělí 18. března 2019

S Alenou Sarkissian o divadle a vizualitě v pozdní antice / sobota 16.3.2019

   V sobotu 16.3.2019 v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném měli posluchači Slánské akademie volného času možnost si vyslechnout přednášku Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D., (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) o zániku antického divadla „Opsis akolastos: divadlo a vizualita na přelomu věků“.
   Období, v němž postupně zaniká antický svět a rodí se raný středověk a jenž je spojeno se vzestupem křesťanství, které se z malé, prvotně židovské sekty proměňuje ve světové náboženství, obecně označujeme jako pozdní antika. Na časové ose světových dějin bývá většinou vymezena 3. až 6. stoletím našeho letopočtu. Jsou s ní spojeny tyto události: všichni obyvatelé římské říše získávají římské občanství (r. 212 n. l.), z pronásledovaného křesťanství se stává státní náboženství (r. 380 n. l.), vpády barbarských národů, rozdělení říše na dvě části východořímskou a západořímskou (r. 395 n. l.), rozpad západořímské říše (r. 475 n. l.), pokles významu měst a zrození Byzance. Tato doba, kdy docházelo k mísení pohanského a křesťanského elementu, stála dlouho na okraji zájmu badatelů a mnoho se o ní nevědělo. Pohled na ní formovalo klasické dílo Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské říše z konce 18. století. V minulém století však byly některé jeho názory podrobeny kritice a díky dalším generacím vědců, jako byl např. E. R. Dods (Pohané a křesťané ve věku úzkosti) se i tomuto údobí dostalo zasloužené pozornosti.
   Vztah křesťanů k antické kultuře byl problematický a proměnlivý. Zprvu ji zcela odmítali a odvraceli se od helénství, aby si vytvořili svůj paralelní svět, jehož základy nacházeli ve Starém zákoně (Septuaigintě). Jakmile se však začalo křesťanství šířit mezi intelektuály, jenž měli antické „klasické“ vzdělání, dochází k prolínání obou světů. Tak je tomu například v náboženském traktátu Klemense Alexandrijského Strómáta, v němž je křesťanská liturgie popsána s pomocí veršů Euripidových Bakchantek. Nakonec křesťanství zcela přebírá antickou kulturu do svých služeb a staré náměty dostávají nový obsah (např. z Orfea hrajícího zvířatům se stává král David zpívající žalmy). Platónovo Symposium se tak může stát inspirací pro dílo církevního Otce Metoděje z Olympu Hostina desíti panen (3. st. n. l.).
   S antickou kulturou je neodmyslitelně spojeno též divadlo. V římské říši se konalo v době slavností a za císařství bylo jeho smyslem především pobavit publikum. Účast na představení byla projevem loajality ke státu a státnímu náboženství. Divadelní produkce však také čelila kritice, a to již od antických autorů jako byl Platón či Ailios Aristeidés (Proti pantomimům). Později se k ní přidaly také křesťanští autoři jako Tertullianos (O hrách), Novatianus (O podívaných) a Jan Zlatoústý (Těm, kdo opouštějí chrám a odcházejí do hipodromu a do divadla a O tom, že se nemáme přibližovat k divadlům). Vycházela ze dvou východisek: morálního a filosoficko-náboženského. To morální směřovalo jak na herce, tak na publikum. Herec, který byl nucen si vydělávat prostřednictvím svého těla, měl v té době nízké sociální postavení a byl přirovnáván k prostitutce. Publikum bylo káráno za svou zrakovou nenasytnost, jenž byla křesťany považována za chtíč. To filosoficko-náboženské pracovalo s pojmy jako magnetická teorie vnímání (Platon – Ión, Ústava), pravda zobrazení či Bůh – agónothétes. Z magnetické teorie vnímání vycházela představa, že při představení může dojít k přenosu špatných vlastností postav představovaných herci na publikum. Podle antických představ tvůrcům divadelních her vnukl inspiraci bůh / Múzy /. Křesťanští autoři tvrdí že, ten kdo inspiruje dramatiky není bůh, ale ďábel (diabolus tentator), a divadlo, které je spojeno s pohanskými kulty (modloslužbou), je faleš (diaboliké pompé). Touha po iluzi je pouze rouhavé „vylepšování“ Božího díla (např. líčení herců). Bůh – agónothetés (obraz známý již od hélenismu) jako tvůrce inscenuje svět pro potěšení své, andělů a člověka. Skutečná proměna se neodehrává na jevišti, ale při eucharistii, které je považováno za nestvořené duchovní divadlo.
    Na obranu divadla se však postavili někteří učenci jako pohan Libanios, který ve svém spise  Odpověď Aristeidovi na obranu pantomimů (Oratio LXIV.) kritizoval magnetickou teorii vnímání a hájil etickou stránku divadelních představení, nebo Chorikios z Gazy (Obrana mimů), u něhož si nejsme jisti, zda byl křesťanem.
   Tím, jak křesťanství rozšiřovalo svůj vliv, dochází k útlumu divadelních představení i k jejich několikerému zákazu. Divadelní provoz ustává v 6. století n. l. a za definitivní datum jeho konce ve východořímské říši je považován r. 692 n. l.
   Na závěr nám převyprávěla paní doktorka legendu o svatém Genesiu, který před svým obrácením na víru byl komickým hercem, jenž na jevišti předváděl parodie obřadů křesťanů. Jednou, když měl parodovat křest, došlo Božím zásahem k jeho opravdové konverzi. Herec začal hlásat křesťanské učení, které před tím zesměšňoval, a tak byl z rozhodnutí císaře Diokleciána popraven.
   Poté již byl prostor pro dotazy a nám nezbylo než poděkovat přednášející za zajímavé vyprávění. Těšíme se, že se s opět v budoucnu setkáme, aby nám opět přiblížila některou z kapitol dějin antického divadla či z jeho recepce na českých scénách.
(Pavel Zděnovec)

pátek 15. března 2019

Změna přednášky 16.3.2019


   V sobotu 16.3.2019 dojde ke změně tématu přednášky a přednášející. Původně avizovaná přednáška Příjezd a korunovace Fridricha Falckého (1619) v zrcadle letákové publicistiky se neuskuteční, přednášející Mgr. Jana Hubková, Ph.D. se na poslední chvíli z důvodu nemoci omluvila. Jednáme s ní však o přesunutí této přednášky na 11.5.2019, takže o ni nepřijdete.
   Narychlo se nám však podařilo sehnat jinou přednášející, a sice Mgr. Alenu Sarkissian, Ph.D., která není pro většinu z vás neznámá, neboť na Slánské akademii přednášela na podzim roku 2017. Tentokrát přednese přednášku Opsis akolastos: divadlo a vizualita na přelomu věků.
   Milovali v antice podívanou opravdu všichni? Kudy vede hranice mezi realitou a divadlem? Jak křesťané chápou smysl vizuálně atraktivních jevů? Kde hledají pro své argumenty oporu? Kde nasycují svou touhu po podívané? Tyto a další otázky bude ohledávat právě tato přednáška o vztahu k vizualitě a k divadlu v posledních staletích pohanské antiky a nástupu křesťanství jako majoritního vyznání a nového pojetí světa.
   Věříme, že bude tato přednáška pro vás zajímavá, a jestli jste se těšili na přednášku o Fridrichu Falckém, že bude pro vás plnohodnotnou náhradou.
   Na čase zahájení sobotní přednášky se nic nemění, i tato přednáška Mgr. Sarkissian začne v 10:00, tak jako měla začít přednáška Mgr. Hubkové.

pondělí 4. března 2019

S Jaromírem Tlustým o zámeckých zahradnících a jejich mecenáších / sobota 2.3.2019

   V sobotu 2. března 2019 jsme mohli v salónku bývalého hotelu Grand vyslechnout vyprávění Jaromíra Tlustého (správce zámku Pátek nad Ohří) o zámeckých zahradnících a jejich mecenáších v 19. století z přednáškového cyklu Neznámé zahrady – neznámé osudy.
   Počátek přednášky byl věnován tomu, co se událo v devatenáctém století v zahradnické profesi. Byly tehdy objeveny nové druhy rostlin. Do Evropy se dostaly ve velkém množství cizokrajné květiny a stromy. Současně však došlo k znovuobnovení pěstování některých evropských druhů, jenž byly v minulosti zapomenuty. Přišlo se na to, jak se starat o exotické rostliny. Neustal však zájem o pěstění tuzemských druhů. Započaly se do praxe zavádět nové technologie a objevy (např. kovové konstrukce skleníků, principy jejich vytápění). Začaly vznikat zahradnické společnosti a vydávat zahradnická periodika. Někteří majitelé zpřístupnili své zahrady veřejnosti.
   Poté nám přednášející přiblížil povolání zahradníka. Ten byl v té době většinou současně i botanikem. Některý měl i vysokoškolské vzdělání. Také mnoho botaniků se zabývalo zahradnickými činnostmi. Profese zahradníka byla považována za vážené, ctěné a dobře honorované povolání. O zahradníky pocházejících z Čech a Moravy byl zájem i ve světě.
   Za nejlepšího z nich byl považován ten zámecký. Byl to zahradník šlechtického sídla, což znamená, že výkon jeho povolání nemusel být vůbec spjat se zámkem, ale mohl svoji činnost vykonávat v zahradě šlechticova městského paláce či vily nebo v parku obklopujícím hrobku aristokratického rodu. Jména některých máme zachována již ze 17. století. U významných sídel se poté někdy dochovala jejich posloupnost od 18. století až do 50. let 20. století. Často se jednalo o příslušníky jedno rodu, v němž se řemeslo dědilo z otce na syna. Jako příklad uvedl pan Tlustý rodiny Skalníků (u Lobkoviců) a Šerhantů (u premonstrátů). Na sklonku 19. století se z nich mnohdy stávali tzv. obchodní zahradníci.
   Jejich kariéra započala vyučením, které zpravidla trvalo tři roky. Poté následovala tovaryšská léta, kdy jako zahradnický příručí (pomocník) cestovali za poznáním po Evropě, kde pracovali za byt a stravu několik měsíců až rok v zahradách, které byly někdy veřejnosti nepřístupné. Po získání potřebné praxe se z nich stávali samostatní zahradníci. Ti měli za plat a byt na starost určitou část zahrady. Z nich byl vybírán vrchní zahradník, který mnohdy doživotně odpovídal za celou zahradu. Ti nejlepší poté dosáhli hodnosti ředitele (inspektora zahrad), který úřadoval v rezidenčním sídle zaměstnavatele. Měl na starost k němu náležející (nejprestižnější) zahradu a dohled nad ostatními zahradami majitele panství.
   Zámečtí zahradníci se dělili podle dosažené šlechtické hodnosti majitele zahrady (např. hraběcí). Zvláštní skupinu tvořili tzv. dvorští zahradníci. Toto označení náleželo těm, kteří pracovali pro c. k. dvorní zahrady (Praha, Zákupy) nebo arcibiskupské zahrady (Kroměříž) či zahrady knížecích rodů. V místě svého působení byli často činní v tamní samosprávě, v zájmových spolcích, v zahradnických a botanických společnostech a podíleli se na veřejném a kulturním životě.
   Zámecká zahrada byla nedílnou součástí šlechtického sídla. Tvořila většinou se zámkem jeden celek. Skládala se mnohdy z několika částí – květinové záhony, park, zeleninová zahrádka, skleníky či pařníky. Její majitelé měli často rozsáhlé sbírky rostlin, které se řadily po bok sbírek obrazů, zbraní či mincí a byly na evropské úrovni. Na jejich pořízení stejně jako na zavádění nových technologických postupů vynakládaly značné finanční prostředky. Podle jejich zájmů vznikaly specializované zámecké zahrady, které se zaměřovaly na pěstění či šlechtění některých rostlinných druhů (orchideje, mečíky), alpinia nebo i celé botanické zahrady.
   Nové exempláře rostlin se získávaly prostřednictvím vědeckých, sběratelských nebo šlechtických výprav, nákupem u nově vznikajících zahradnických závodů či koupí / výměnou mezi zahradami. V tom měly také zprostředkující úlohu postupně zakládané zahradnické společnosti (Londýn, Berlín, Drážďany, Paříž, Vídeň atd.). U nás vznikla Česká společnost pro zvelebování zahradnictví v Praze, která byla založena v r. 1842 zemskými a pražskými vyššími úředníky. S finančním přispěním Kamila knížete Rohana byla r. 1845 vybudována na Novém Městě pražském (Na Slupi) spolková zahrada, z níž je dnes Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Společnosti pořádaly také zahradnické výstavy. Majitelé zámeckých zahrad vystavovali také na pražské Jubilejní výstavě (1891) nebo na zahradnické výstavě ve Vídni, jenž byla součástí tamní Jubilejní výstavy v r. 1898.
   Na závěr přednášky jsme se mohli seznámit s osudy několika významných zahradníků a jejich šlechtických mecenášů. S naším regionem byl spjatý první z nich, Jan Prokop Mayer, jehož život spadal ještě do 18. století. Tento smečenský rodák se s podporou hraběte Martinice vyučil ve Smečně a Praze. Později působil ve službách würzburgského biskupa – knížete Adama Fridricha hraběte ze Seinsheimu. Zasloužil se novou podobu dvorních zahrad. Je autorem třísvazkového díla Pomona Franconica z let 1776 až 1780. Dále se jsme mohli seznámit s dvorním zahradníkem císaře Ferdinanda I. Dobrotivého Bedřichem Petrzikowskym, zahradníkem jeho synovce císaře Maxmiliána I. Mexického na zámku Miramare (Itálie) Antonem Jellinkem, zahradníkem Schwarzenberků v Třeboni Janem Topkou, jeho kolegou u Thunů v Děčíně Franzem Josstem ml. a mnoha dalšími. Byli nám představeni také jejich šlechtičtí zaměstnavatelé, mezi něž se řadil třeba hrabě Jan Nepomuk z Harrachu, předseda vídeňské zahradnické společnosti, kníže Kamil Rohan, pán na Sychrově, nebo sběratel orchidejí baron Theodor Hrubý z Jelení či pomolog Jan Křtitel sv. p. Lexa z Aehrenthalu.
   Poté již byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nám nezbylo, než závěrem poděkovat panu Tlustému za zajímavé povídání a těšit se, že k nám opět v budoucnu někdy zavítá s další přednáškou o zámeckých zahradách. Nenecháme si také ujít připravovanou knihu o zámeckých zahradnících, na které se podílí.
(Pavel Zděnovec)