pondělí 13. května 2019

S Janou Hubkovou o Fridrichu Falckém a letácích / sobota 11.5.2019

   V sobotu 11. května 2019 si posluchači Slánské akademie volného času připomenuli letošní výročí 400 let od doby, kdy město Slaný navštívil budoucí český král Fridrich Falcký. O jeho příjezdu do Čech a korunovaci ve svatovítské katedrále na Pražském hradě ve světle dobové letákové publicistiky nám přijela vyprávět až z Ústí nad Labem Mgr. Jana Hubková, Ph.D., která je kurátorkou sbírky numismatiky v tamním městském muzeu.
   Po smrti Matyáše II. neuznali vzbouřené české stavy jeho nástupce na českém trůně Ferdinanda II. Štýrského, i když ten byl v té době již korunovaným českým králem. Rozhodli pro volbu nového panovníka a z řady uchazečů vybrali falckého kurfiřta Fridricha V. Falckého, vůdce Protestanské unie. Budoucí král se vydal ze svého sídla v Dolní Falci, Heidelbergu na cestu 7. října 1619. Doprovázela ho jeho rodina (manželka Alžběta – dcera anglického krále Jakuba I., syn Fridrich Jindřich a bratr Ludvík Filip), početné dvořanstvo a nespočet služebnictva. Kolona směřovala nejprve do Ambergu, které bylo hlavním městem Horní Falce. Odtud se vydal průvod do Čech. Nedaleko českých hranic ve Waldsassenu uvítali svého budoucího vladaře vyslanci pěti zemí Koruny české. Než dorazil do Prahy, staly se našem území jeho zastávkami Sokolov, Andělská Hora, Maštov, Žatec, Louny, Slaný a Buštěhrad. Jak připomenula paní doktorka, jeho pobytu ve Slaném věnoval pozornost ve své nedávno vydané knize Nerovný boj o víru Josef Kadeřábek. Než vstoupil Fridrich do pražského souměstí, přivítali ho 31. října zástupci českých stavů před královskou oborou na Bílé Hoře a bohatě ho pohostili ve zdejším letohrádku Hvězda.
   Jeho korunovace českým králem se uskutečnila čtyři dny po jeho vjezdu do hlavního města. Tradiční obřad, jehož podoba se ustálila za Karla IV., bylo však třeba upravit tak, aby byl v souladu s náboženským vyznáním nového panovníka. Vláda stavovského direktoria ustanovila komisi, která z něj měla vypustit vše, co nemělo oporu v Písmu svatém a bylo spojeno s katolickým náboženstvím, avšak současně zachovat co možná nejvíce starobylých zvyklostí. Komise navrhla několik úprav. Výsledná podoba nového korunovačního řádu však byla dílem direktorů, kteří ustanovili tento průběh korunovace: průvod – kázaní – litanie – čtení epištoly – aklamace v chrámě – přísaha krále – pomazání – vybavení insigniemi – korunovace – intronizace – přísaha stavů – Te Deum – pasování na rytíře – gratulace pražské univerzity – hold lidu před katedrálou. Katolické duchovenstvo včele s pražským arcibiskupem při ní nahradili protestanští duchovní, jejichž hlavními představiteli byli: administrátor podobojí Jiří Mikast Miřkovský a senior Jednoty bratrské Jan Cyrill Třebíčský, kteří spolu nejvyšším purkrabím Buchvalem Berkou z Dubé a nejvyšším hofmistrem Vilémem starším z Lobkovic vsadili Fridrichovi svatováclavskou korunu. Po obřadu byly mezi lid rozhazováni velké a malé korunovační mince. Na mnoha z nich byla vyobrazena koruna, kterou přidržuje pět rukou. Někteří zpravodajové, kteří o události informovali a nebyli přímými účastníky aktu, se domnívali, že je na nich zachycen průběh korunovace a korunovátorů bylo pět. Jednalo se však o symbolické vyjádření pěti korunních zemí. Motiv vychází z díla Jacoba A. Brucka – Angermundta Emblematica politica, Strasbourg 1618, v kterém se nachází symbol Junctis viribus (Spojenými silami). Korunovace královny Alžběty proběhla až 7. listopadu a o jejím průběhu toho víme méně.
   Válka v době českého stavovského povstání se nevedla jen zbraněmi, ale také s pomocí pera a tiskařského lisu. Jedním z prostředků, kterými šířily obě strany svoji propagandu, byly také letáky. V době, kdy nevycházely pravidelně noviny, byly prostředkem komunikace, nástrojem disciplinace a ovlivňování veřejného mínění. Byly však také zbožím, které vedle samotných vydavatelů prodávali také potulní obchodníci, kramáři, poštovní kočí, poslové či postilioni nebo kočovná divadla. Jejich prodej na jarmarcích, poutích nebo v blízkosti krčem, kde se scházelo velké množství lidí, býval často doprovázen hudební či divadelní produkcí. Mnohdy je však pro jejich obsah a výtvarnou podobu lze považovat za svébytná umělecká díla. Letáky byly mnohdy opatřeny notami, aby se jejich text dal na nápěv některé z tehdy populárních písní zpívat. Někdy se vyznačovaly také interaktivním typografickým zpracováním (báseň v podobě labyrintu, různé hříčky a hádanky).
  Také příjezd a korunovace Fridricha Falckého se neobešla bez pozornosti tehdejší letákové publicistiky. Již jednání s delegací stavů korunních zemích, které předcházelo jeho přivítání ve Waldsassenu, částečně zachytil soudobý, německy psaný leták Trinum vel Omme Trinum perfectum. Tvůrcům letákové tvorby neuniklo ani jeho setkání s českými stavy u Hvězdy a vjezd do Prahy. Velkou pozornost věnovali také korunovačním slavnostem. Byli to Štěpán Václav Lomnický, jenž vydal příležitostní básně „Korunování“ a „Selské vítání“, evangelický kazatel Kryštof Megander či rytci Eberhard Krieser, G. Keller a Petr Rollo. Ten je také spolu s literátem Petrem Fradeliem, který byl v letech 1618 až 1620 prorektorem pražské univerzity, autorem dalších známých tisků „Léčení českého lva“ a ,,Portrét Fridricha se Spravedlností a Vítězstvím“. Z představitelů protifalcké publicistiky, která hájila zájmy Ferdinanda II. a Katolické ligy, lze připomenout Michala Pěčku z Radostína a jeho „Trůn spravedlivosti“.
   Závěr své přednášky věnovala paní doktorka dalším osudům Fridricha Falckého a jeho rodiny. Upozornila také nato, že zimní král figuruje mezi prapředky dnešní anglické královny Alžběty II. Poté zodpověděla dotazy posluchačů a nám nebylo než jí poděkovat za zajímavé vyprávění. Doufáme, že budeme mít v budoucnu opět příležitost jí mezi námi přivítat a rádi si přečteme její knihu „Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky“.
(Pavel Zděnovec)

čtvrtek 2. května 2019

S PhDr. Helenou Čižinskou u Panny Marie pod řetězem / sobota 27.4.2019

   První letošní exkurze Slánské akademie volného času v sobotu 27. dubna 2019 směřovala do Prahy. Tentokrát jsme zavítali s naší stálou pražskou průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou do johanitského kostela Panny Marie pod řetězem, v němž nás přivítal jeho rektor P. Filip Milan Suchán, O.Praem., který je kaplanem Maltézského řádu. Poté co jsme usedli do lavic, začala paní doktorka svůj výklad o tomto chrámu, který zajímavými informacemi doplňoval Otec Filip.
   Nejprve hovořili o dějinách a současnosti Suverénního vojenského a špitálního řádu sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, jak se řád johanitů nebo později maltézských rytířů dnes oficiálně nazývá. Jeho počátky spadají do poloviny 11. století, kdy kupci z italského Amalfi převzali v Jeruzalémě špitál při kostele sv. Jana Almužníka (Slitovníka). Záhy poté u něj vzniklo nové bratrstvo špitálníků, které si za svého patrona vybralo sv. Jana Křtitele. Zakladatelem řádu a jeho prvním velmistrem se stal později blahoslavený Gérard, kterému se podařilo získat r. 1133 potvrzení bratrstva papežem Paschalem II., jež se tak dostalo pod ochranu Svatého stolce. Za jeho nástupce Raymonda de Puy, taktéž blahoslaveného, se stal také společenstvím vojensko–rytířským, aby se podílel na ochraně poutníků do Svaté země. Tehdy se také jeho symbolem stal bílý osmihrotý kříž. Po pádu Akkonu v r . 1291 musel opustit Palestinu a dočasné útočiště našel na Kypru, na němž se jeho centrem stal hrad Kolossoi (Kolosi). V letech 1306 až 1309 postupně dobyl Rhodos, kde si vytvořil svůj první vlastní stát. Zde se udržel až do r. 1522, kdy po úporné obraně musel toto souostroví přenechat Turkům. V r. 1530 obdržel od císaře Karla V. Maltu, aby se nadále mohl podílet na obraně křesťanstva před expanzí Osmanské říše. Toho se zhostil úspěšně, když se mu podařilo ubránit r. 1566 tento ostrov při velkém obléhání osmanským vojskem a následně v r. 1571, kdy se jeho loďstvo zapojilo do bitvy u Lepanta, v níž se podařilo tureckou převahu ve Středozemním moři ukončit. Maltu ve své moci udržel řád až do r. 1798, kdy musel kapitulovat před Napoleonem Bonapartem. Další existenci řádu umožnil ruský car Pavel I., který se stal jeho velmistrem. Od r. 1834 jeho ústředí natrvalo sídlí v Římě a řád se věnuje zdravotnictví a charitě.
   Příchod johanitů do českých zemích je spojen s panováním českého knížete a krále Vladislava II. (I.), který se zúčastnil II. křížové do Svaté země. Někdy v letech 1156 až 1159 získali pozemek na předmostí Juditina mostu nedaleko od biskupského dvora, na kterém s přispěním králova kancléře, vyšehradského probošta Gervasia zde vznikla do r. 1168 jejich první česká komenda s konventem a kostelem Panny Marie pod řetězem na konci mostu. Ten byl postaven jako románská trojlodní bazilika, z níž se dodnes zachovaly fragmenty. V době vrcholného středověku započala její gotická přestavba, která však nebyla nikdy dokončena. Vznikl tak pouze presbytář a dvě věže. Po vypuknutí husitských válek se práce na kostele zastavily a centrum řádu v Čechách bylo přeneseno do Strakonic, kde od r. 1402 vlastnil hrad, a do Prahy se konvent včele s nejvyšším představeným řádu u nás vrátil až v r. 1694.* Dnešní kostel je tedy renesančně a barokně upraveným gotickým presbytářem nedokončeného chrámu. Na jeho barokní dostavbě na přelomu 17. a 18. století se podíleli Giovanni Batista Spinetti, Carlo Lurago a Santini Battista Spinetti. I přes stísněný prostor zaujme chrám svojí bohatou výzdobou a výbavou.
   Vlastní prohlídka poté započala u hlavního oltáře, který zdobí rozměrné plátno od Karla Škréty. Toto jeho významné dílo z r. 1651 bylo dříve interpretováno jako Madona žehnající maltézským rytířům v bitvě u Lepanta. Jak však paní doktorka upozornila, dnes se odborníci přiklánějí k názoru Jaromíra Neumanna, který po rozboru jeho ikonografie dal ve svém díle Škrétově obrazu nový název Panna Marie a sv. Jan Křtitel pomáhají maltézským rytířům při obraně Malty. Další Škrétovo dílo Stětí sv. Barbory jsme mohli vidět v kapli sv. Barbory a Nejsvětějšího srdce, která se nachází napravo od hlavního oltáře. Na epištolní straně se dále nacházejí: oltář P. Marie Matky Boží s pozdně renesančním obrazem neznámého mistra Matka Boží kojící Ježíška se svatým Janem Křtitelem a sv. Annou, který kostelu daroval převor Matouš Děpolt z Lobkowicz, oltář P. Marie Pomocné s kopií byzantské ikony Černé Madony a oltář sv. Kříže se sochami Jana Evangelisty a P. Marie od Jana Petry Wendy, který je autorem i dalších plastik v kostele. Na evangelijní straně se poté nachází kaple Panny Marie pod řetězem, kaple sv. Deodata z Gozza (P. Marie Bolestné) s Božím hrobem, v níž jsme spatřili obraz anglického johanity bl. Davida Gunstona, jenž byl umučen za vlády
Jindřicha VIII., a mřížemi uzavřenou kapli sv. Jana Křtitele, která sloužila také jako tresor řádového liturgického náčiní. V ní je na oltáři obraz Jana Křtitele, jak křtí Krista vodou z Jordánu od Michala Stevense ze Steinfelsu z roku 1660. Poslední kaple je poté zasvěcena Janu Nepomuckému a vchází se přes z ní do sakristie. Na závěr prohlídky jsme si v ní prohlédli zbytky středověkých fresek. V chrámu lze dále obdivovat bohatou štukovou výzdobu kleneb (nástroje Kristova umučení), velké množství náhrobníků a epitafů i nespočet heraldických památek (erby s trofejemi velkopřevorů Rudolfa Colloredo – Wallsee a Jana Václava Vratislava z Mitrovic). Návštěvníka také zaujmou v kněžišti vitráže, na nichž jsou zobrazeni zakladatelé a patronky řádu. Jeho zrak nesmí vynechat ani bohatě zdobenou barokní kazatelnu či varhany na konkávně projmuté kruchtě.
   Poté, co jsme s tímto chrámem důkladně seznámili, nezbylo než poděkovat Otci Filipovi za jeho zpřístupnění a dr. Čižinské za zasvěcený výklad. Těšíme se, že se s ní na podzim opět setkáme při prohlídce Vyšehradského hřbitova.
(Pavel Zděnovec)

* Jeho titul se v průběhu staletí měnil, nejprve stáli včele zdejší provincie preceptoři a mistři, poté od r. 1325 generální převoři a nakonec od r. 1626 velkopřevoři, kteří od r. 1881 mají též hodnost knížete.

Další fotografie PhDr. Přibyla zde.

pondělí 8. dubna 2019

S PhDr. Dagmar Pospíšilovou o zpodobnění ženy v indickém umění / sobota 6.4.2019

   V sobotu 6. dubna 2019 posluchači Slánské akademie volného času vyslechli přednášku PhDr. Dagmar Pospíšilové, CSc., (Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur) „Žena v indické výtvarné tradici“, která proběhla v rámci Dnů indické kultury ve Slaném. Svým vyprávěním navázala na před několika lety uskutečněnou stejnojmennou výstavu v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Tu připravila spolu s kolegyní z Národní galerie v Praze Zdenkou Klimtovou.
    Indické umění je uměním náboženským. Indie je zemí mnoha náboženství (hinduismus – vycházející z bráhmanismu, buddhismus, džinismus, sikhismus, islám ad.). Námět ženy je v tamní výtvarné tradici dominantní. Ženské postavy zpodobňují matky, bohyně, polobohyně a světské ženy. Mnohdy tvoří dvojici s mužskou postavou, přičemž spojení ženy a muže symbolizuje sloučení mužského a ženského principu (jednota v mnohosti).
   Ztvárnění ženy nacházíme již ve starověké harrapské (protoindické) kultuře, která je spojena s nejstarší městskou civilizací na Indickém subkontinentu, jenž sídlila na území dnešního Pákistánu a severozápadní Indie. Praktikovala matriarchát a uctívala kult Bohyně Matky. K němu se váží také archeology nalezené hliněné votivní figurky v podobě nahých žen, které zdobí pouze šperky. Nemají ruce a někdy chybí i hlava. Obličeje mají ptačí rysy. Zvýrazněny jsou druhotné pohlavní znaky. Zánik této civilizace bývá spojován s příchodem Indoevropanů (Árjovů) v polovině 2. tisíciletí př. Kr.
   S jejich příchodem je spojován nástup patriarchátu a potlačení kultu bohyň, který přetrvává v malé tradici. Bohyně se stávají partnerkami bohů a jsou v podřízené pozici. To nalezlo vyjádření v antropomorfním zpodobnění bohyně cudnosti, která má místo hlavy lotosový květ a nohy pokrčené ve tvaru písmena M.
    Zpodobnění žen nacházíme na indických chrámech (Khajuraho, Konark, Muktarigi ad.), kde jsou vytesány z kamene. Jejich ztvárnění vychází z tehdejších představ indické společnosti o tom, jak by měla ideální žena vypadat. Velký důraz byl kladem na anatomické přednosti, šarm a funkčnost – plodnost. Opět jsou zvýrazněny sekundární sexuální znaky. Ideálem jsou velká prsa, úzký pas a úzké boky. Přestože v jejich ztvárnění převládá šablonovitost, někteří umělci ve svých pracích vyjadřují svůj individuální vkus. Najdeme na nich mimo jiné také tyto náměty: žena a strom (drží se ho, opírá se o něj, objímá ho, dotýká se ho nebo po něm šplhá), opilá žena (vrcholná fáze kolem r. 1000 po Kr.), žena si vyndává z nohy trn nebo otevírá dveře (často spojené s erotickým symbolem papouška). Výjevů matky s dítětem však najdeme málo. Většinou se jedná o erotické motivy. Často bývá žena zpodobněna s partnerem v milostné pozici. Tato vyobrazení však neměla za cíl pouhé zobrazení erotiky, ale měla i svůj duchovní přesah, který vycházel z šaktismu a tantrismu.
   Ženy lze také spatřit na výjimečných nástěnných malbách v jeskyních, které náleží ke komplexu skalních chrámů v Adžantě. Nacházíme je také zpodobněné na luxusních výrobcích uměleckých řemeslníků (sekáček na arekové ořechy, svícny). Jedná se o příslušnice dvorské společnosti, hudebnice, tanečnice, ale také o nadpřirozená stvoření jako jsou bohyně či polobohyně. Někdy nelze poznat, jestli se jedná o bytosti pozemské či nebeské.
   Bohyně [Sarasvátí, Lakšmí, Paravátí (Durga, Šaktí, Kálí)] bývají zobrazovány buď se svými mužskými protějšky jako součást velké tradice, nebo samostatně usazené na zvířeti či lotosu a ozdobené symboly jejich moci. V případě, že se nacházejí po boku svých manželů (Brahma, Višnu, Šiva), jsou zpodobněny podstatně menší než on a někdy mu sedí na stehně. Oproti lidem mají více paží, v nichž drží své atributy. Přesunují se na svých jízdních zvířatech. Na promítaných obrázcích jsme mohli vidět, jak si je umělci představovali od nejstarších dob až do současnosti.
   Další často zobrazovanou dvojicí je bůh Višna – Krišna a pastýřka Rádhá. Oblíbeným motivem z příběhů o nich je ten, v němž Višna – Krišna krade pastýřkám jejich šaty.
   Závěr přednášky patřil islámské výtvarné tradici v Indii. Mohli jsme spatřit umění, které vzniklo v období Mughalské říše v 16. a 17. století po Kr. Malířství bylo zastoupeno ilustracemi milostných příběhů určených pro dvorskou společnost a portréty členek dvorů indických panovníků.
   Poté paní doktorka zodpověděla dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Naše setkání nakonec uzavřela vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný Mgr. Markéta Škrancová, která přítomné pozvala i na další akce Dnů indické kultury.
(Pavel Zděnovec)

pondělí 18. března 2019

S Alenou Sarkissian o divadle a vizualitě v pozdní antice / sobota 16.3.2019

   V sobotu 16.3.2019 v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném měli posluchači Slánské akademie volného času možnost si vyslechnout přednášku Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D., (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) o zániku antického divadla „Opsis akolastos: divadlo a vizualita na přelomu věků“.
   Období, v němž postupně zaniká antický svět a rodí se raný středověk a jenž je spojeno se vzestupem křesťanství, které se z malé, prvotně židovské sekty proměňuje ve světové náboženství, obecně označujeme jako pozdní antika. Na časové ose světových dějin bývá většinou vymezena 3. až 6. stoletím našeho letopočtu. Jsou s ní spojeny tyto události: všichni obyvatelé římské říše získávají římské občanství (r. 212 n. l.), z pronásledovaného křesťanství se stává státní náboženství (r. 380 n. l.), vpády barbarských národů, rozdělení říše na dvě části východořímskou a západořímskou (r. 395 n. l.), rozpad západořímské říše (r. 475 n. l.), pokles významu měst a zrození Byzance. Tato doba, kdy docházelo k mísení pohanského a křesťanského elementu, stála dlouho na okraji zájmu badatelů a mnoho se o ní nevědělo. Pohled na ní formovalo klasické dílo Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské říše z konce 18. století. V minulém století však byly některé jeho názory podrobeny kritice a díky dalším generacím vědců, jako byl např. E. R. Dods (Pohané a křesťané ve věku úzkosti) se i tomuto údobí dostalo zasloužené pozornosti.
   Vztah křesťanů k antické kultuře byl problematický a proměnlivý. Zprvu ji zcela odmítali a odvraceli se od helénství, aby si vytvořili svůj paralelní svět, jehož základy nacházeli ve Starém zákoně (Septuaigintě). Jakmile se však začalo křesťanství šířit mezi intelektuály, jenž měli antické „klasické“ vzdělání, dochází k prolínání obou světů. Tak je tomu například v náboženském traktátu Klemense Alexandrijského Strómáta, v němž je křesťanská liturgie popsána s pomocí veršů Euripidových Bakchantek. Nakonec křesťanství zcela přebírá antickou kulturu do svých služeb a staré náměty dostávají nový obsah (např. z Orfea hrajícího zvířatům se stává král David zpívající žalmy). Platónovo Symposium se tak může stát inspirací pro dílo církevního Otce Metoděje z Olympu Hostina desíti panen (3. st. n. l.).
   S antickou kulturou je neodmyslitelně spojeno též divadlo. V římské říši se konalo v době slavností a za císařství bylo jeho smyslem především pobavit publikum. Účast na představení byla projevem loajality ke státu a státnímu náboženství. Divadelní produkce však také čelila kritice, a to již od antických autorů jako byl Platón či Ailios Aristeidés (Proti pantomimům). Později se k ní přidaly také křesťanští autoři jako Tertullianos (O hrách), Novatianus (O podívaných) a Jan Zlatoústý (Těm, kdo opouštějí chrám a odcházejí do hipodromu a do divadla a O tom, že se nemáme přibližovat k divadlům). Vycházela ze dvou východisek: morálního a filosoficko-náboženského. To morální směřovalo jak na herce, tak na publikum. Herec, který byl nucen si vydělávat prostřednictvím svého těla, měl v té době nízké sociální postavení a byl přirovnáván k prostitutce. Publikum bylo káráno za svou zrakovou nenasytnost, jenž byla křesťany považována za chtíč. To filosoficko-náboženské pracovalo s pojmy jako magnetická teorie vnímání (Platon – Ión, Ústava), pravda zobrazení či Bůh – agónothétes. Z magnetické teorie vnímání vycházela představa, že při představení může dojít k přenosu špatných vlastností postav představovaných herci na publikum. Podle antických představ tvůrcům divadelních her vnukl inspiraci bůh / Múzy /. Křesťanští autoři tvrdí že, ten kdo inspiruje dramatiky není bůh, ale ďábel (diabolus tentator), a divadlo, které je spojeno s pohanskými kulty (modloslužbou), je faleš (diaboliké pompé). Touha po iluzi je pouze rouhavé „vylepšování“ Božího díla (např. líčení herců). Bůh – agónothetés (obraz známý již od hélenismu) jako tvůrce inscenuje svět pro potěšení své, andělů a člověka. Skutečná proměna se neodehrává na jevišti, ale při eucharistii, které je považováno za nestvořené duchovní divadlo.
    Na obranu divadla se však postavili někteří učenci jako pohan Libanios, který ve svém spise  Odpověď Aristeidovi na obranu pantomimů (Oratio LXIV.) kritizoval magnetickou teorii vnímání a hájil etickou stránku divadelních představení, nebo Chorikios z Gazy (Obrana mimů), u něhož si nejsme jisti, zda byl křesťanem.
   Tím, jak křesťanství rozšiřovalo svůj vliv, dochází k útlumu divadelních představení i k jejich několikerému zákazu. Divadelní provoz ustává v 6. století n. l. a za definitivní datum jeho konce ve východořímské říši je považován r. 692 n. l.
   Na závěr nám převyprávěla paní doktorka legendu o svatém Genesiu, který před svým obrácením na víru byl komickým hercem, jenž na jevišti předváděl parodie obřadů křesťanů. Jednou, když měl parodovat křest, došlo Božím zásahem k jeho opravdové konverzi. Herec začal hlásat křesťanské učení, které před tím zesměšňoval, a tak byl z rozhodnutí císaře Diokleciána popraven.
   Poté již byl prostor pro dotazy a nám nezbylo než poděkovat přednášející za zajímavé vyprávění. Těšíme se, že se s opět v budoucnu setkáme, aby nám opět přiblížila některou z kapitol dějin antického divadla či z jeho recepce na českých scénách.
(Pavel Zděnovec)

pátek 15. března 2019

Změna přednášky 16.3.2019


   V sobotu 16.3.2019 dojde ke změně tématu přednášky a přednášející. Původně avizovaná přednáška Příjezd a korunovace Fridricha Falckého (1619) v zrcadle letákové publicistiky se neuskuteční, přednášející Mgr. Jana Hubková, Ph.D. se na poslední chvíli z důvodu nemoci omluvila. Jednáme s ní však o přesunutí této přednášky na 11.5.2019, takže o ni nepřijdete.
   Narychlo se nám však podařilo sehnat jinou přednášející, a sice Mgr. Alenu Sarkissian, Ph.D., která není pro většinu z vás neznámá, neboť na Slánské akademii přednášela na podzim roku 2017. Tentokrát přednese přednášku Opsis akolastos: divadlo a vizualita na přelomu věků.
   Milovali v antice podívanou opravdu všichni? Kudy vede hranice mezi realitou a divadlem? Jak křesťané chápou smysl vizuálně atraktivních jevů? Kde hledají pro své argumenty oporu? Kde nasycují svou touhu po podívané? Tyto a další otázky bude ohledávat právě tato přednáška o vztahu k vizualitě a k divadlu v posledních staletích pohanské antiky a nástupu křesťanství jako majoritního vyznání a nového pojetí světa.
   Věříme, že bude tato přednáška pro vás zajímavá, a jestli jste se těšili na přednášku o Fridrichu Falckém, že bude pro vás plnohodnotnou náhradou.
   Na čase zahájení sobotní přednášky se nic nemění, i tato přednáška Mgr. Sarkissian začne v 10:00, tak jako měla začít přednáška Mgr. Hubkové.

pondělí 4. března 2019

S Jaromírem Tlustým o zámeckých zahradnících a jejich mecenáších / sobota 2.3.2019

   V sobotu 2. března 2019 jsme mohli v salónku bývalého hotelu Grand vyslechnout vyprávění Jaromíra Tlustého (správce zámku Pátek nad Ohří) o zámeckých zahradnících a jejich mecenáších v 19. století z přednáškového cyklu Neznámé zahrady – neznámé osudy.
   Počátek přednášky byl věnován tomu, co se událo v devatenáctém století v zahradnické profesi. Byly tehdy objeveny nové druhy rostlin. Do Evropy se dostaly ve velkém množství cizokrajné květiny a stromy. Současně však došlo k znovuobnovení pěstování některých evropských druhů, jenž byly v minulosti zapomenuty. Přišlo se na to, jak se starat o exotické rostliny. Neustal však zájem o pěstění tuzemských druhů. Započaly se do praxe zavádět nové technologie a objevy (např. kovové konstrukce skleníků, principy jejich vytápění). Začaly vznikat zahradnické společnosti a vydávat zahradnická periodika. Někteří majitelé zpřístupnili své zahrady veřejnosti.
   Poté nám přednášející přiblížil povolání zahradníka. Ten byl v té době většinou současně i botanikem. Některý měl i vysokoškolské vzdělání. Také mnoho botaniků se zabývalo zahradnickými činnostmi. Profese zahradníka byla považována za vážené, ctěné a dobře honorované povolání. O zahradníky pocházejících z Čech a Moravy byl zájem i ve světě.
   Za nejlepšího z nich byl považován ten zámecký. Byl to zahradník šlechtického sídla, což znamená, že výkon jeho povolání nemusel být vůbec spjat se zámkem, ale mohl svoji činnost vykonávat v zahradě šlechticova městského paláce či vily nebo v parku obklopujícím hrobku aristokratického rodu. Jména některých máme zachována již ze 17. století. U významných sídel se poté někdy dochovala jejich posloupnost od 18. století až do 50. let 20. století. Často se jednalo o příslušníky jedno rodu, v němž se řemeslo dědilo z otce na syna. Jako příklad uvedl pan Tlustý rodiny Skalníků (u Lobkoviců) a Šerhantů (u premonstrátů). Na sklonku 19. století se z nich mnohdy stávali tzv. obchodní zahradníci.
   Jejich kariéra započala vyučením, které zpravidla trvalo tři roky. Poté následovala tovaryšská léta, kdy jako zahradnický příručí (pomocník) cestovali za poznáním po Evropě, kde pracovali za byt a stravu několik měsíců až rok v zahradách, které byly někdy veřejnosti nepřístupné. Po získání potřebné praxe se z nich stávali samostatní zahradníci. Ti měli za plat a byt na starost určitou část zahrady. Z nich byl vybírán vrchní zahradník, který mnohdy doživotně odpovídal za celou zahradu. Ti nejlepší poté dosáhli hodnosti ředitele (inspektora zahrad), který úřadoval v rezidenčním sídle zaměstnavatele. Měl na starost k němu náležející (nejprestižnější) zahradu a dohled nad ostatními zahradami majitele panství.
   Zámečtí zahradníci se dělili podle dosažené šlechtické hodnosti majitele zahrady (např. hraběcí). Zvláštní skupinu tvořili tzv. dvorští zahradníci. Toto označení náleželo těm, kteří pracovali pro c. k. dvorní zahrady (Praha, Zákupy) nebo arcibiskupské zahrady (Kroměříž) či zahrady knížecích rodů. V místě svého působení byli často činní v tamní samosprávě, v zájmových spolcích, v zahradnických a botanických společnostech a podíleli se na veřejném a kulturním životě.
   Zámecká zahrada byla nedílnou součástí šlechtického sídla. Tvořila většinou se zámkem jeden celek. Skládala se mnohdy z několika částí – květinové záhony, park, zeleninová zahrádka, skleníky či pařníky. Její majitelé měli často rozsáhlé sbírky rostlin, které se řadily po bok sbírek obrazů, zbraní či mincí a byly na evropské úrovni. Na jejich pořízení stejně jako na zavádění nových technologických postupů vynakládaly značné finanční prostředky. Podle jejich zájmů vznikaly specializované zámecké zahrady, které se zaměřovaly na pěstění či šlechtění některých rostlinných druhů (orchideje, mečíky), alpinia nebo i celé botanické zahrady.
   Nové exempláře rostlin se získávaly prostřednictvím vědeckých, sběratelských nebo šlechtických výprav, nákupem u nově vznikajících zahradnických závodů či koupí / výměnou mezi zahradami. V tom měly také zprostředkující úlohu postupně zakládané zahradnické společnosti (Londýn, Berlín, Drážďany, Paříž, Vídeň atd.). U nás vznikla Česká společnost pro zvelebování zahradnictví v Praze, která byla založena v r. 1842 zemskými a pražskými vyššími úředníky. S finančním přispěním Kamila knížete Rohana byla r. 1845 vybudována na Novém Městě pražském (Na Slupi) spolková zahrada, z níž je dnes Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Společnosti pořádaly také zahradnické výstavy. Majitelé zámeckých zahrad vystavovali také na pražské Jubilejní výstavě (1891) nebo na zahradnické výstavě ve Vídni, jenž byla součástí tamní Jubilejní výstavy v r. 1898.
   Na závěr přednášky jsme se mohli seznámit s osudy několika významných zahradníků a jejich šlechtických mecenášů. S naším regionem byl spjatý první z nich, Jan Prokop Mayer, jehož život spadal ještě do 18. století. Tento smečenský rodák se s podporou hraběte Martinice vyučil ve Smečně a Praze. Později působil ve službách würzburgského biskupa – knížete Adama Fridricha hraběte ze Seinsheimu. Zasloužil se novou podobu dvorních zahrad. Je autorem třísvazkového díla Pomona Franconica z let 1776 až 1780. Dále se jsme mohli seznámit s dvorním zahradníkem císaře Ferdinanda I. Dobrotivého Bedřichem Petrzikowskym, zahradníkem jeho synovce císaře Maxmiliána I. Mexického na zámku Miramare (Itálie) Antonem Jellinkem, zahradníkem Schwarzenberků v Třeboni Janem Topkou, jeho kolegou u Thunů v Děčíně Franzem Josstem ml. a mnoha dalšími. Byli nám představeni také jejich šlechtičtí zaměstnavatelé, mezi něž se řadil třeba hrabě Jan Nepomuk z Harrachu, předseda vídeňské zahradnické společnosti, kníže Kamil Rohan, pán na Sychrově, nebo sběratel orchidejí baron Theodor Hrubý z Jelení či pomolog Jan Křtitel sv. p. Lexa z Aehrenthalu.
   Poté již byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nám nezbylo, než závěrem poděkovat panu Tlustému za zajímavé povídání a těšit se, že k nám opět v budoucnu někdy zavítá s další přednáškou o zámeckých zahradách. Nenecháme si také ujít připravovanou knihu o zámeckých zahradnících, na které se podílí.
(Pavel Zděnovec)

pondělí 18. února 2019

S Michaelou Selmi Wallisovou o středověkých židovských hřbitovech z pohledu archeologů / sobota 16.2.2019

   V sobotu 16. února 2019 započal v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném další cyklus přednášek Slánské akademie volného času. Jarní semestr XIII. ročníku zahájila svým vyprávěním o středověkých hřbitovech ve světle archeologického výzkumu PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D. (Česká společnost archeologická). Nejprve však všechny v zaplněném sálu přivítala Mgr. Markéta Škrancová, která zároveň představila dvě publikace – sborník příspěvků z uměleckohistorických konferencí Slánské rozhovory 2016 a 2017 / Slaný a Velvary a O umění baroku / a další brožurku z edice Památky Slaného a Slánska Pomník Václava Beneše Třebízského v Třebízi, které vydal jí vedený odbor kultury a památkové péče MěÚ Slaný. Informovala také o nové knize jednoho z přednášejících z minulého ročníku PhDr. Josefa Förstera věnované Mikuláši A. Voigtovi, kterou lze za zvýhodněnou cenou koupit v slánském muzeu či objednat prostřednictvím odboru kultury.
   Poté již byla pozornost posluchačů upřena na výklad Michaely Selmi Wallisové o místech posledního odpočinku středověkých evropských Židů, na kterých proběhl archeologický výzkum, a praktikách souvisejících s jejich pohřbívání. Ty jednak vycházely ze zásad spjatých s jejich náboženstvím, ale také z nařízení jejich křesťanských vrchností, která na ně uvalila mnohá omezení.
   Pohřební zvyklosti se u Židů již od dob starověkého Izraele vyznačují jednoduchostí a prostotou. Pohřeb se má vykonat co nejdříve, nejlépe, když tomu nic nebrání, již v den úmrtí nebo hned po něm následující. Zesnulí měl být oblečen pouze do pohřebního rubáše, tak aby byla zachována zásada židovské věrouky, že nemá být poznat sociální status zemřelého. Jeho tělo mělo být uloženo tak, aby hlavou směřovalo k Jeruzalému a nesmělo se dotýkat žádného železného předmětu. Členům diaspory byl vkládán do hrobu pytlík s půdou z Izraele. V některých věcech se odlišoval ritus Aškenázů (Německo, Čechy) od Sefardů (Španělsko, jižní Francie).
   Vzdálenost jejich pohřebišť od bydliště byla mnohdy značná, protože v zemi mohli pohřbívat pouze na několika vyhrazených místech, a proto museli v důsledku transportu své mrtvé ukládat do dřevěných rakvích, které jinak nebyly ve středověku zcela běžné. Židovští obyvatelé středověkých měst bývali pochováni na hřbitovech vybudovaných většinou před jejich hradbami v blízkosti některé brány. Naproti tomu jejich křesťanští sousedé našli místo věčného spánku uvnitř města buď přímo v kostele nebo v jeho bezprostřední blízkosti.
   Židovské hřbitovy se vyznačovaly tím, že se na nich pohřbíval každý jednotlivec včetně dětí do samostatného hrobu, což nebylo tehdy zcela obvyklé a svědčí to o velké úctě Židů k zesnulým. Velká dětská úmrtnost tak dala na nich vzniknout jim speciálně vyhrazením čtvrtím. Při kopání nových hrobových jam se dbalo na to, aby nedošlo k narušení starých hrobů a nic nenarušilo klid mrtvých. Hroby měly kamenné obložení a nad nimi byl vztyčen náhrobek v podobě stély s hebrejským textem či jej kryla náhrobní deska. Hřbitovy byly obehnány zdí a stála na nich márnice.
   To, že se Židé snaží o to, aby posmrtný klid jejich předků nebyl nijak narušován, je jednou z příčin toho, že k archeologickému výzkumu jejich zaniklých pohřebišť se dnes přistupuje pouze výjimečně. Vždy se jedná o záchranné práce spojené většinou s nějakou výstavbou. Tak tomu bylo také v případě výzkumu části židovského hřbitova na Novém Městě pražském v letech 1997–2000, který byl předčasně ukončen kvůli protestům židovských obcí a na kterém se paní doktorka významně podílela. S jeho výsledky nás podrobně seznámila již na jedné své předešlé přednášce. Tentokrát se proto o něm zmínila pouze krátce a poté nám představila podobné výzkumy, které provedly její evropští kolegové. Nejvíce středověkých židovských pohřebišť je prozkoumáno ve Španělsku (28, např. Tarrega, Sevilla, Toledo, Barcelona). Nejlépe je poté zdokumentován hřbitov v Yorku (Velká Británie) s 482 nalezenými hroby, jehož zrušení souviselo s vyhnáním Židů s Anglie králem Eduardem I. v r. 1290. Významné poznatky přinesly také výzkumy ve Francii, kde proběhly průzkumy v Ennezat u Clermont–Ferrant (1992), Chateauroux (1997) a Chalons–en–Champagne. Paní doktorka nám především představila výzkum svého francouzského kolegy Filipa Blancharda v Chateauroux. Místa, kde kdysi pohřbívali Židé své mrtvé, byla zkoumána i v dalších evropských zemích (Itálie, Švýcarsko, Polsko, Litva). V Německu je pro jeho minulost dnes tento výzkum věcí velice problematickou, a tak většina archeologických prací zde provedených pochází již z doby před nástupem fašismu. Na závěr nám ukázala příklad, jak je někdy těžké rozhodnout, zda se jedná o židovské hroby, protože i Židé mnohdy přebírali některé zvyklosti místní křesťanské populace a někdy jím naopak bývá přisouzeno pohřebiště, které ve skutečnosti náleželo jinému etniku.
   Poté paní doktorka zodpověděla dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání. Těšíme se na to, až nám bude moci v budoucnu představit výsledky archeologických prací na slánském obchvatu.
(Pavel Zděnovec)

pondělí 4. února 2019

Jarní semestr 13. ročníku


Jarní semestr 13. ročníku Slánské akademie volného času bude zahájen 16. února přednáškou PhDr. Michaely Selmi Wallisové, Ph.D. z České společnosti archeologické na téma Středověké židovské hřbitovy ve světle archeologického výzkumu. Dochází tak oproti původně plánované přednášce o archeologickém výzkumu obchvatu Slaný – Velvary ke změně. Archeologický ústav AV ČR si nepřeje, aby jakékoliv informace o výzkumu zmíněného obchvatu byly veřejnosti předneseny před oficiální prezentací, kterou Archeologický ústav AV ČR uskuteční později. Z toho důvodu si PhDr. Selmi Wallisová připravila jinou přednášku, která však bude jistě stejně zajímavá. O přednášku na téma archeologického výzkumu obchvatu Slaný – Velvary však nepřijdete, předběžně jsme s PhDr. Selmi Wallisovou domluveni na podzim letošního roku.
Program jarního semestr 13. ročníku Slánské akademie volného času naleznete v přiloženém souboru. Z důvodu blokace některých adres ze strany městského úřadu není zatím možné upravit program v pravém sloupci. Informatici však na nápravě pracují.