V sobotu 9. dubna 2022 se k právě probíhajícím Dnům řecké kultury ve Slaném připojila také Slánská akademie volného času přednáškou Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D., K počátkům politického divadla.
Starší bádání spojovalo počátky řeckého
divadla s orgiastickým kultem boha Dionýsa. Dnes se však od tohoto názoru
ustupuje a badatelé, jako Oliver Tamplin, se kloní k názoru, že se jednalo
spíše o praktiku kulturní a politickou. Divadelní představení se konala v mnoha
řeckých městských státech, avšak naše znalosti o nich se omezují většinou na
Athény klasické doby (5. st. př. Kr.). V Athénách však divadlo nevzniklo, bylo
sem přineseno a odtud se poté aténskými skupinami herců rozšířilo do jeho
okolí. Divadelní produkce byla součástí státních slavností / Lénaje, Velké a
Venkovské (Malé) Dionýsie /. Lénaje se konaly v zimě a účastnit se jich mohli
pouze místní. Naopak na Velké Dionýsie, které byly na jaře, byli zváni i hosté
ze zahraničí. Jednalo se o události s náboženským a politickým významem. Byla
přinášena oběť bohům, demonstrována soudržnost obce (polis) a ukazována její
politická i hospodářská moc. Politický kontext měly především Velké Dionýsie,
při nichž vyslanci řeckých měst patřících k aténskému námořnímu spolku
přinášeli příspěvky (tribut) do spolkové pokladny a obcí vychovaní sirotci (efébové)
po aténských občanech, kteří padli v boji, dostávali zbroj.
Na
těchto slavnostech byly hrány tragédie, satyrské hry a staré attické komedie.
Tragédie halila politický obsah do mytologického hávu. Přednášející na příkladu
několika her (Euripidova Médea) přiblížila, jak odlišně vnímali jejich děj
staří Řekové oproti současnému diváku. Pokus zdramatizovat nedávné události (řecko-perské
války) ve formě podobné drama dokumentu nemusel však autorovi přinést kýžený
úspěch (Frynichos – Dobytí Milétu, po r. 494 př. Kr.). Oproti tomu mytizující
podání téže doby v Aischylových Peršanech (472 př. Kr.), jež slavilo ovace, lze
považovat za příklad tehdejší propagandy, v níž je vyzdvihováno vítězství
demokracie nad autokracií. Obsah starých attických komediích byl taktéž veskrze
politický. Byl zaměřen na konkrétní události spjaté se životem obce. Pranýřoval
nedostatky ve společnosti. Parodoval politiky (Kleon) i známé osobnosti (Sokrates,
Euripides). Nejvíce informací máme o Aristofanovi, jehož některé hry (Oblaka,
Ptáci, Vosy aj.) se zachovaly v úplnosti. Komedie jiných autorů jsou dochovány
pouze ve fragmentech. V Aristofanových komediích (Žáby – vystupují dramatici
Aischylos a Euripides) se uplatňuje také umělecká kritika. Politická satira
Babyloňané (426 př. Kr.) jej přivedla k soudu, když na něj z neznámé příčiny
podal politik Kleon žalobu.
Stará attická komedie je považována za projev svobody slova (parrésia), která vládla v Aténách. Postupně však docházelo k jejímu omezování (cenzuře). Poté, co popohnal Kleon Aristofana před soudní tribunál, byl z jeho popudu schválen zákon, že není už povoleno užívat v komedie jména skutečných lidí. Místo toho autoři začali používat přezdívky. Politickou satiru v této podobě bylo možno pěstovat až do doby básníka Eupolida. Ten se dostal do střetu s politikem a vojevůdcem Alkibidiasem, protože ho zesměšnil ve své hře Plaváčci. Následně již není možná adresná kritika, karikaturovány jsou pouze směšné figury různých povolání a vlastností. Attická komedie ve své prvotní formě zaniká.
Samotné divadlo se v 5. st. př. Kr. dostává
do zorného úhlu tehdejších literátů a učenců. Aristofanes se ve svých komediích
vyjadřuje k divadelnímu provozu, k dramatické produkci, k účelu divadelních
slavností a jejich publiku. Herec podle něho skrývá svojí původní identitu pod
vrstvami kostýmu. Divadlu věnují pozornost také nejvýznamnější filosofové těch
časů. Platón, který žije na sklonku klasické doby a mohl zažít Aristofana na
jevišti, uvádí dramatiky jako účastníky dialogů ve svých spisech. Divadelní
představení jsou však pro něho mravně problematická a nejraději by je zakázal.
Je to špatná podoba napodobení (mimésis) a v tomto případě dává přednost
výrobkům řemeslníků před tvorbou umělců. Příběhy o hašteřivých bozích považuje
za lživé. Podle něho je bůh dokonalý, a proto je dobrý. Emoce, které divadlo
vyvolá, jsou nebezpečné. Divák, který odchází z představení, může být emočně
labilní a podlehnout nemravnostem. Naopak Aristoteles se divadla zastává.
Považuje ho za prostředek kultivace emočního vnímání a tragédie je dle jeho
názoru nejfilozofičtější druh zobrazování.
Divadlo a politika k sobě nerozlučně patří
od dob starých Řeků až po současnost. Což lze demonstrovat na hrách Williama
Shakespeara, Molièra,
Henrika Ibsena, Vladimira Vladimiroviče
Majakovského, Bertolda Brechta, Václava Havla či Jáchyma Topola. Divadlo
glosuje politiku a nastavuje jí nemilosrdné zrcadlo. Bývá však také prostředkem
propagandy.
Na závěr zbyl čas na dotazy posluchačů a
poté již nešlo než paní doktorce poděkovat za zajímavé povídání. Těšíme, že se
opět z touto naší stálou přednášející opět někdy setkáme a budeme nám vyprávět
zase o divadle, které je spojeno pupeční šňůrou s tou čarokrásnou zemí, jež se
zve Řecko.
(Pavel Zděnovec)
