PhDr. Václava Mouchy, jenž se
výrazně zasloužil o poznání pravěké minulosti Slánska. Patrně druhý centrální židovský hřbitov na
území pozdější Prahy vznikl na počátku 13. století za hradbami Starého Města
pražského. Stalo se tak na opačné straně než existovalo židovské ghetto, aby
tak byla zachována v judaismu závazná zásada oddělení místa mrtvých od obydlí živých.
Hřbitov označovaný jako „židovská zahrada“ se přibližně nacházel v prostoru, který
dnes ohraničují ulice Spálená, Purkyňova, Jungmannova a Lazarská. Jako
pohřebiště fungoval poměrně krátko, již v 15. století se na něm přestalo
pohřbívat a r. 1478 byl z rozhodnutí Vladislav II. Jagellonského zrušen. Jeho
funkci převzal dnešní Starý židovský hřbitov v Praze-Josefově, avšak zůstává
záhadou, proč se v té době začalo pohřbívat přímo v židovském ghettu, což není
dosud doloženo odjinud.
Archeologický výzkum židovského hřbitova je
v dnešní době výjimečnou záležitostí, protože židovské zásady požadují
neporušitelnost hrobů na věčné časy. Proto výzkum Dr. Wallisové, který se
prováděl ve Vladislavově ulici na konci 90. let 20. století, musel být po
protestech ze strany židovských obcí v r. 2000 ukončen. Záchranné práce, které
souvisely se záměrem České pojišťovny vybudovat v těchto místech podzemní
garáže, však přinesly mnohé zajímavé poznatky.
Průzkum, který započal v r. 1997, se
prováděl v lokalitě, jež byla poznamenaná výraznou stavební činností a nepříznivým podložím.
Přesto se podařilo nalézt úlomky náhrobních kamenů a kosterní pozůstatky v
různém stádiu rozkladu. Antropologický výzkum PhDr. Vítězslava Kuželky z
Národního muzea poté mohl zčásti určit věk a pohlaví zemřelých. Pohřbívání se
zde řídilo židovskými tradicemi. Zemřelí se ukládali jednotlivě do oddělených
hrobů, jenž byly ohraničeny břidlicovými deskami nebo použitými mlýnskými
kameny. Museli být položeni hlavou směrem k Jeruzalému. Orientace hrobů však
pravděpodobně závisela na tom, v které roční době se pohřeb uskutečnil. Tělo nebožtíka
bylo pohřbeno v dřevěné rakvi, což nebylo u nežidovského městského obyvatelstva
té doby běžné. Na výrobu se nejčastěji použilo borovicové dřevo a počet
použitých hřebíků byl oproti jiným krajinám minimální. Zvykem bylo zemřelého
pohřbít tak, jak přišel na svět, tedy oblečeného pouze do prostého pohřebního
rubáše, bez drahých látek, cenností a milodarů, aby nešlo poznat jeho sociální
status. Proto bývá v této (aškenázské) oblasti minimum nálezů hrobové výbavy,
přesto se zde vykopaly dvě bronzové spony k upevnění nohavic a značně
zkorodovaná bronzová čelenka, kterou se nepodařilo zachránit. Zajímavostí bylo,
že u některých koster se našly malé opracované břidlicové destičky vložené do
úst a očních důlků. U nohou poté byly křemencové kameny, které se tam daly
pravděpodobně také při pohřbu.
Po náhlém ukončení prací v r. 2000 bylo
rozhodnuto hroby, z nichž nebyly vyjmuty ostatky, zakrýt betonovým sarkofágem a
podzemní prostory „židovské zahrady“ se staly kulturní památkou. Šance na další
zkoumání tohoto židovského pohřebiště je tak na řadu dalších let znemožněna a
zůstává otázkou, zda bude možné v budoucnu výzkum v takovém rozsahu, jako byl
ten Dr. Wallisové, opět ještě někdy provést.
Závěr přednášky patřil tradičně dotazům
posluchačů a nám nezbývá než PhDr. Michaele Selmi Wallisové, Ph.D., která se
podílela také na archeologických výzkumech ve Slaném, popřát v její práci mnoho
úspěchů a zajímavých objevů. Těšíme se také, že se také s ní znovu setkáme a
dozvíme se něco i o dalších jejích záchranných průzkumech archeologicky
zajímavých lokalit. (Pavel Zděnovec)
Žádné komentáře:
Okomentovat