Po prázdninové pauze započala druhá polovina letošního ročníku Slánské akademie volného času v sobotu 3. září 2022 exkurzí do Prahy. Po delší době jsme se v ní opět setkali s PhDr. Helenou Čižinskou, která nás tentokrát provedla kostelem Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě pražském, který je spojen s působením Řádu trinitářů v českých zemích.
Svůj výklad započala naše průvodkyně u sochy sv. Jana Nepomuckého, která stojí vpravo vedle kostela. Jejím tvůrcem byl patrně Josef Michal Brokof a je zajímavá tím, že je od r. 1913 umístěna v kubistické edikule, což je výjimečné spojení baroka s modernou. Na průčelí kostela jsme spatřili alianční erb donátorů kostela nad hlavním vchodem, sochy řádových světců sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois po stranách štítu a Boží oko v oblacích na tympanonu. Cestou do chrámu jsme míjeli kopii sochy sv. Judy Tadeáše, která se nachází nalevo od kostela. Originál z r. 1734 pochází snad z dílny Matyáše Bernarda Brauna.
Poté, co jsme přes sakristii vešli presbytářem do lodi kostela a usadili se do lavic, seznámila nás paní doktorka s jeho historií a popsala nám jeho interiér.
Ve středověku se zde nacházel židovský hřbitov, který byl za krále Vladislava II. Jagellonského r. 1478 zrušen a jeho plocha byla rozdělena na stavební parcely. Časem na nich byly vystavěny obytné domy, z nichž některé poté, co jim bylo císařem Leopoldem I. povoleno se zde usadit, byly koupeny r. 1708 trinitáři, aby posléze uvolnili místo jejich klášternímu komplexu.
Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců má své kořeny ve Francii, kde ho r. 1198 založili sv. Jan z Mathy a sv. Felix z Valois v konventu Cerfroid, a záhy se dočkal i papežského schválení Honoriem III. Původně řeholní kanovníci se v 17. století proměnili v žebravý řád. Jeho prvotním posláním bylo vykupování křesťanských zajatců z otroctví. Do Prahy se trinitáři dostali z Vídně prostřednictvím jednoho z nich, Španěla Jana z Kříže, zpovědníka Eleonory Mansfeldové. Poté, co nevyšel plán usídlit se u kostela sv. Lazara, byl jejich klášterem dům v Slupi, darovaný pražským arcibiskupem, který však záhy tomuto účelu nevyhovoval a trinitáři se rozhodli vybudovat svůj konvent v Praze někde jinde.
Oproti jiným pražským barokním kostelům, které vyrostly na základech svých středověkých předchůdců, tak chrám Nejsvětější Trojice vznikl vlastně na „zeleném drnu“. Byl vystavěn v letech 1708 až 1713 dle návrhu architekta Octavia Broggia staviteli Kryštofem Dientzenhoferem a Janem Jiřím Aichbaurem mladším. Broggiův projekt však byl částečně pozměněn. Současně s ním se začalo se stavbou budovy konventu, která byla ukončena o něco později. Finanční prostředky na celé dílo poskytli nejvyšší mincmistr Království českého Jan Ignác Dominik Putz z Adlersthumu a jeho manželka Terezie Klára Freislebenová z Bischhofenu. Působení trinitářů zde však bylo pouze krátké, r. 1783 nechal císař Josef II. klášter zrušit a kostel uzavřít. Konvent se proměnil v kasárna a později byl zbořen. V letech 1912–1913 na jeho místě vyrostl kubistický palác Diamant. Fungování kostela se však po protestech věřících podařilo zachránit a od r. 1784 se stal farním namísto tehdy zrušeného kostela sv. Martina ve zdi. V následujícím století se dočkal renovace. Na přelomu 70. a 80. let 20. st. ho ohrožovala výstavba metra a byl proto vyklizen a zpevněn železnými výztužemi. Po revoluci prošel náročnou opravou a dnes slouží řeckokatolické církvi. Ke kostelu patřila klasicistní fara a od 19. st. domek pro zvoníka.
Neobvykle pojatý vrcholně barokní kostel na téměř čtvercovém půdorysu je trojlodní stavbou s kopulí nad hlavní lodí a věží nad čtvercovým presbytářem. Interiér zdobí fresky Antonína Slachtera z r. 1779. Na biblických příkladech jsou na nich zpodobněny různé podoby Boha. V minulosti však bohužel utrpěly nepříznivými vlivy a neodbornými restaurátorskými zásahy značné škody. Hlavní oltář zdobí obraz Nejsvětější Trojice od významného rakouského malíře Franze Antonína Maulbertsche z 2. pol. 18. století. Dále jsou na něm sochy sv. Václava (vpravo) a sv. Josefa s Jezulátkem (vlevo). Na bočních oltářích s menzami z umělého mramoru jsou v bohatě řezaných rámech umístěny malby méně známých barokních umělců. Byly zhotoveny kolem r. 1713. Vedle všeobecně uctívaných svatých (sv. Jan Křtitel, sv. Josef, sv. Anna a archanděl Michael) jsou zasvěceny také řádovým světcům, sv. Janu z Mathy a sv. Felixi z Valois, a také Michalu de Sanctis, který byl blahoslaven r. 1779. Ikonograficky zajímavý je také oltář s barokní dřevěnou sochou Medinaceliského Krista (Kristus jako zajatec, Ecce homo). Na tento typ zobrazení Spasitele, které pochází ze Španělska, upozornil ve své studii historik umění Pavel Štěpánek. Rokoková kazatelna s bohatým ornamentem je podle chronogramu datována r. 1755. Na kruchtě jsou novorenesanční varhany z 19. st., které jsou na čelní straně zdobeny původním rokokovým ornamentem. Po převzetí kostela řeckokatolickou církvi se vybavení kostela rozšířilo o prvky spojené s jejich liturgií. Z nich patrně největší pozornost návštěvníka zaujme novobarokní ikonostas.
Po prohlídce kostela nás čekalo malé občerstvení a místní duchovní nám vysvětlil jejich způsob přijímání Těla a Krve Kristovy. Poté nám nezbylo než mu poděkovat, že nám umožnil prohlídku tohoto zajímavého kostela, a my jsme se vydali ještě na malou procházku. Naším cílem se stal ve památník ve Vladislavově ulici, připomínající velký židovský hřbitov, který se ve středověku nacházel na území Nového Města pražského. Zde jsme se rozloučili s PhDr. Hanou Čižinskou a popřáli jí hodně zdraví. Bylo to poslední setkání s ní jako naší průvodkyní po památkách hlavního města. Těšíme se však, že jí však v budoucnu přesto uvidíme na některé z našich dalších pražských exkurzích, či při jiné příležitosti.
(Pavel Zděnovec)
Další fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla zde.
