pátek 17. srpna 2018

Začínáme 15. září 2018




15. září 2018 bude zahájen podzimní semestr 13. ročníku Slánské akademie přednáškou MgA. Magdaleny Kracík Štorkánové, Ph.D. na téma Technika mozaiky a dílo V. Foerstra v Dolíně. V tomto semestru bude opět 5 přednášek a 2 exkurze. Přednášky budou probíhat v salónku ve 2. patře Městského centra Grand od 9:30. Více informací získáte u Aleny Urbanové z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, tel.: 312 511 274, e-mail: urbanova@meuslany.cz.

pátek 8. června 2018

Do Krupky s PhDr. Vítem Honysem / sobota 2.6.2018

   Dvanáctý ročník Slánské akademie volného času zakončila v sobotu 2. června 2018 tradiční exkurze za památkami. Po čase jsme opět zavítali do severních Čech a cílem nám bylo tentokrát město Krupka s jeho okolím. Nejprve jsme však vyzvedli v Teplicích našeho průvodce PhDr. Víta Honyse z Národního památkového úřadu – územního odborného pracoviště Ústí nad Labem, který nás takto doprovázel již několikrát předtím. Poté jsme se již vydali do městečka na úpatí Krušných hor, které je od Teplic vzdáleno pouze pár kilometrů.
   První naší zastávkou stala zřícenina hornického kostela sv. Prokopa, který se nachází na křižovatce silnic mezi Krupkou a Sobědruhy. Je jedinou připomínkou na dávno zaniklou hornickou osadu Kirchlice, která je v pramenech připomínána v r. 1331. V tom roce přestal být kostel, který vznikl v 13. století, farním. Během staletí byl několikrát přestavován a rozšiřován. Konečnou podobu dostal až v druhé polovině 17. století, kdy byla dokončena přestavba, jenž měla odstranit škody způsobené požárem za třicetileté války. V letech 1576–1624 sloužil protestantům a v době protireformace byli na přilehlém hřbitově pohřbíváni nekatoličtí horníci z Krupky. V r. 1891 byl v souvislosti s chystanou těžbou uzavřen, jeho inventář odvezen a svatostánek ponechán svému osudu. Dílo zkázy dovršil požár v r. 1939, při němž zcela zanikla středověká fresková výzdoba interiéru a z kostela zbylo pouze obvodové zdivo. Jeho ruiny byly naposledy konzervovány v r. 1995. Návštěvníka zaujme především zachovalý vstupní portál ze 16. století ve stylu saské pozdní gotiky. Nedaleko kostela se nachází památník 313. obětem tzv. pochodu smrti, tedy vězňů koncentračních táborů zemřelých při transportu v roce 1945.
   Dnešní město Krupka vzniklo sloučením dříve několika samostatných vsí. V městské části Libušín se nachází druhá zastávka naší exkurze hřbitovní kostel sv. Anny. Nejdříve jsme prošli renesanční branou postavenou v r. 1615 nákladem krupského kupce Georga Klippla na hřbitov, kde byli v minulosti pochováni také významné osobnosti města – jeho představitelé (starostové, radní, městští písaři a další úředníci), správci horního úřadu, obchodníci a duchovní. Zde nás již čekali restaurátoři, kteří provádějí opravu brány a výzdoby kostela. Kostel vybudovaný na počátku 16. století si vybrali jako svůj svatostánek v r. 1576 krupští luteráni, kterým sloužil až do r. 1624. Po katolické reformaci se do doby opravy kostela Nanebevzetí Panny Marie stal v letech 1640–1684 hlavním městským kostelem. Poté byl opuštěn a chátral. Následně se dočkal několika zásadních rekonstrukcí, a to v letech 1851–1854, poté ve 30. letech 20. století a v současné době opět probíhají renovace, na kterých se finančně podílejí i dárci z Německa. V jeho interiéru zaujmou především tři věci – dřevěná kruchta s výjevy ze Starého zákona od Daniela Franka, freska zobrazující Martina Luthera a náhrobky krupských měšťanů přemístěných sem z hřbitova.
   Další naše kroky směřovaly do kostela Nanebevzetí P. Marie, avšak cestou jsme měli možnost zvenku prohlédnout další zdejší pamětihodnost – špitální kostelík sv. Ducha z 15. století. Poté jsme již vstoupili do hlavního městského chrámu, který se dnes také v interiéru opravuje. Gotický kostel, jehož počátky patrně sahají do 2. poloviny 13. stol., se dočkal během své existence v důsledku ničivých požárů několika přestaveb. Ta první pozdně gotická proběhla v letech 1479–1488 a druhá barokní poté v letech 1672–1688. V r. 1733 byli přistavěny naproti hlavnímu vstupu Svaté schody.     V r. 1901 se rozhodlo o jeho regotizaci, při níž se přistoupilo k vybudování nového hlavního portálu. Po druhé světové válce přestal být využíván a první větší restaurace se uskutečnila v 70. letech minulého století. V interiéru jsme měli možnost se seznámit s průběhem restaurátorských prací, které proměnily vnitřek kostela v jedno velké „staveniště“.
   Po návštěvě nedávno otevřeného informačního centra, kde jsme měli možnost si prohlédnout expozici věnovanou historii města a zdejší těžbě cínu, jsme se vydali na zřícenu hradu Krupka (Rosenberg), kde jsme si dali dobrý oběd. Tento královský hrad z počátku 14. století daroval r. 1330 král Jan Lucemburský míšenskému šlechtici Těmovi z Koldic. Po Koldicích se na něm do r. 1621 vystřídalo ještě několik majitelů z různých šlechtických rodů. Poté již zůstal neobydlen a začal pustnout. V letech 1695–1697 nechali držitelé krupského panství, kterými tehdy byli Šternberkové, v jeho prostorách vybudovat pro své úředníky dům, kterému začalo říkat Horský zámek. Ten byl v 19. století přeměn na hostinec a tomuto účelu slouží i dnes.
   Po obědě nás vyvezl autobus na Komáří vížku. Cestou jsme projížděli okolo štoly Starý Martin, která patří k nejvýznamnějším starým důlním dílům krupského revíru a dnes je jako technická kulturní památka otevřena pro veřejnost. Po vystoupení z autobusu jsme nejprve navštívili kapli sv. Wolfganga, jejíž dnešní podoba pochází z let 1692–1700, a poté vystoupali na samotní vrchol, kdysi zvaný Kněžiště, kde nechali v 16. století postavit havíři kamennou zvonici. Stavba změnila název vrchu z Komáří hůrky na Komáří vížku. V 19. století byla k věži přistavěna výletní restaurace a od r. 1952 na vrchol vede lanovka, do jejíž horní stanice jsme také nahlédli. Zde naše putování vyvrcholilo a nám nezbylo než se vydat na zpáteční trasu domů. Cestou jsme vysadili dr. Honyse, kterému patří naše poděkování za zajímavý program výletu a za jeho zasvěcený výklad. Doufáme, že se s ním opět znovu někdy shledáme.
   Tím také skončil další semestr naší akademie a tak mi na závěr dovolte, abych za všechny jeho účastníky poděkoval za jeho uspořádání Mgr. Markétě Škrancové a Aleně Urbanové z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný. Všem poté přejeme krásné léto a na podzim zase na viděnou.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla zde.

středa 23. května 2018

S PhDr. Josefem Försterem o korespondenci osvícenských učenců M. A.Voigta a G. Dobnera / sobota 12.5.2018

   Setkání Slánské akademie volného času v sobotu 12. května 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném se neslo v duchu oslav 360. výročí založení zdejšího piaristického gymnázia. Přednáška PhDr. Josefa Förstera, Ph.D. (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) připomenula dvě s ní spjaté osobnosti Mikuláše Adaukta Voigta a Gelesasia Dobnera ve světle vydávané korespondence.
    Než se však pan doktor ujal slova, předstoupil před posluchače Ivo Horňák, ředitel KZMS, aby přítomné seznámil s dalším ročníkem hudebního festivalu Varhany znějící a pozval je na Putování za varhanami Dolnobřežanska.
   Poté se již pozornost všech obrátila k osudům všestranného osvícenského vědce a předchůdce národních buditelů, piaristy Mikuláše Adaukta Voigta a jeho korespondenci s Gelasiem Dobnerem. Voigt se narodil v r. 1733 v Horním Litvínově, kde také absolvoval základní vzdělání. Jeho rodným jazykem byla němčina, ale při svém studiu na piaristickém gymnáziu ve Slaném se naučil také česky. Poté dále studoval u jezuitů v Chomutově a následně na piaristické koleji v Litomyšli. V r. 1747 vstoupil do piaristického řádu a po dosažení požadovaného vzdělání byl v r. 1758 vysvěcen na kněze. Pod řádovým jménem Adauctus a Sancto Germano vyučoval na ústavech řádu v Čechách a na Moravě. Nějaký čas pobýval také v dnešním Německu, kde působil jako kazatel v badenském katolicko-protestanském Kirchenbergu, kde na něj působily myšlenky osvícenství a poznal náboženskou toleranci.
   Po návratu domů (1761) učil na řádových kolejí v Ostrově (1762–1766), Slaném (1767–1769) a v Kosmonosích (1770). Rozšiřoval své znalosti historie, filosofie a literatury, od r. 1769 na příkaz představených také matematiky a experimentální fyziky.
   V roce 1770 započala jeho korespondence se zakladatelem české kritické historiografie piaristou Gelasiem Dobnerem, který nabídl Voigtovi katalogizaci numismatické sbírky litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna. S jeho pomocí byl také v následujícím roce přeložen do Prahy, kde se stal vicerektorem pražské piaristické koleje a byl zproštěn některých řádových povinností, aby se mohl věnovat vědecké práci. Podílel se zde též na činnosti Soukromé společnosti nauk.
   V letech 1778–1783 byl profesorem všeobecného dějepisu a dějin literatury na Vídeňské univerzitě, souběžně rovněž působil jako kustod mincovního oddělení tamní knihovny. Výrazně ho zasáhlo rušení klášterů Josefem II. a nesouhlas s jeho proticírkevními reformami ho donutila hlavní město monarchie opustit. Poslední léta svého života strávil nemocný v Mikulově, kde se staral o ditrichštejnskou knihu a sepsal monografii kardinála Františka z Ditrichštejna. Zde také zemřel v r. 1787 a pozůstalost po něm byla záhy poté rozchvácena.
   Jeho vědecká činnost vycházela z konceptu historia litteraria (dějiny vzdělanosti), kterou jako disciplínu, jež by shromažďovala veškeré vědecké poznání, založil v 17. století Francis Bacon a v českých zemích prosadil svým dílem Bohemia docta Bohuslav Balbín. Voigt byl propagátorem historismu, který vycházel z jeho zemského patriotismu. Společně s Ignácem Bornem a Františkem Martinem Pelclem vydal v letech 1773–1775 dva svazky životopisů významných vědců a umělců z českých zemích od doby Karla IV. Effigies virorum eruditorum atque antificum Bohemiae et Moraviae (Podobizny vzdělaných mužů....). Dalším jeho počinem na poli literární historie byl autorský časopis (sborník anotací, „recenzí“, statí, informací... o knihách a vzdělancích) v latině Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Literární činnost v Čechách a na Moravě, 2 díly, 1774–1783). Hlavní jeho historickou prací se stalo dílo Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung (Popis dosud známých českých mincí, 4 díly + 5 v rukopise, 1771–1787), kterým položil základy české numismatiky. V řadě svých časopisecky publikovaných studiích a statí se zabýval lingvistickými otázkami (gramatika, lexikologie, etymologie), slavistickými tématy i obranou českého jazyka. Poslední jeho práce, životopis olomouckého biskupa Františka kardinála Ditrichštejna Leben Franz Fürsten und Kardinals von Dietrichstein. Mit Anmerkungen und einem Anhange von Fulgentius Schwab, vyšla posmrtně v r. 1792 v Lipsku.
   Druhá část přednášky byla věnována vlastní korespondenci s o čtrnáct let starším Gelasiem Dobnerem (*1719 Praha – +1790 Praha). Také on působil po nějakou dobu jako učitel na slánském piaristickém gymnáziu, avšak Voigta přímo neučil. Přesto mezi nimi vyvinul vztah učitel a žák, který je také znát z dopisů. Korespondence se zachovala torzovitě, a to pouze 17 latinsky psaných listů Voigtových adresovaných Dobnerovi, které jsou dnes součástí jeho pozůstalosti uložené v Národním archivu v Praze. Pocházejí z let 1770–1784 (1786) a zachycují nejdůležitější body ve Voigtově vědecké kariéře. Vyřazuje je z nich úcta k Dobnerovi, který ho uvedl do světa osvícenských učenců, a bezmezná podřízenost k představitelům piaristické řádu (mezi než patřil i Dobner) i vůle Boží. Vyjadřují však také blízké přátelství, které mezi nimi panovalo, a společný zájem o historii a její disciplíny. Dotýkají se otázek vlastenectví. Jsou v nich zachyceny i okamžiky z každodenního života. České překlady jeho dvou dopisů nám také pan doktor přečetl.
   Nakonec nám dr. Förster prozradil, že v tomto roce by mělo vyjít komentované vydání této korespondence v nakladatelství Scriptorium a mělo být možno jej koupit také ve slánském muzeu. Nám nezbylo než mu poděkovat za zajímavé vyprávění a doufat, že nás opět v budoucnu někdy navštíví.

(Pavel Zděnovec)

úterý 24. dubna 2018

S PhDr. Helenou Čižinskou u sv. Josefa na Malé Straně / sobota 21.4.2018

   Téměř letní sobota 21. dubna 2018 byla v programu Slánské akademie volného času vyhrazena letošní první pražské exkurzi. S naší průvodkyní PhDr. Helenou Čižinskou jsme měli tentokrát sraz u kostela sv. Josefa na Malé Straně. Po čase mezi nás zavítal také PhDr. Vladimír Přibyl, kterému před chrámem za jeho dlouholetou práci pro akademii za posluchače akademie poděkovala Mgr. Olga Judlová a předala mu jejich jménem malou upomínku na nás. Poté započal již program naší exkurze.
   Nejprve naše kroky směřovali do kostela, který byl vystavěn jako součást klášterního komplexu řádu karmelitek, které do Prahy uvedl v r. 1650 císař Ferdinand III. Karmelitkám sloužil až do r. 1782, kdy byl klášter Josefem II. zrušen. Poté byl spolu s klášterními budovami věnován dívčímu vychovatelskému ústavu řádu anglických panen, který zde fungoval až do r. 1920, kdy celý areál přešel na ministerstvo financí. Dnes tu tato nejstarší ženská kongregace oficiálně zvaná Congregatio Jesu opět působí.
   Kostelní centrála s eliptickým půdorysem vznikla v letech 1687 až 1692. Nejednoznačnost dochovaných pramenů činní určení autorství problematickým. Často však bývá uváděno, že vznikla patrně podle projektu římského architekta Abrahama Parise provedeného řádovými staviteli. Jeden z nich – Johannes Rass – pravděpodobně navrhl také průčelí, které v sobě kombinuje prvky jihonizozemského a italského baroka. Zdobí ho sochy (sv. Terezie, sv. Josef – v nice – a sv. Jan z Kříže) z dílny Matouše Václava Jäckela a císařská orlice se štítkem s iniciálou L na hrudi, která připomíná položení základního kamene císařem Leopoldem I. Chrámový interiér, kde jsme usedli do barokních lavic, je bohatě vybaven oltáři zhotovenými truhlářem Michalem Dobnerem s plastikami od Matouše Václava Jäckela a Jana
Jiřího Šlanzovského. Hlavní oltář z l.1698–1699 zdobí obraz sv. Rodiny (1702) od Petra Brandla a v nástavci je zpodobnění sv. Františka Saleského od Josefa Vojtěcha Hellicha. Brandl namaloval r. 1702 také plátno pro oltář sv. Terezy (z r. 1697). Obraz neznámého autora, který zdobí oltář sv. Tekly z l.1695–1696, není původní. Další boční oltáře, na kterých je zastoupen pouze sochařský prvek, sv. Anny a sv. Jana Nepomuckého, pocházejí z r. 1722 a v r. 1735 byly upraveny. Rokoková kazatelna, která se zde vyjímá svou prostotou, byla vyrobena v r. 1778. Výklad paní doktorky doplnil dr. Přibyl, který se věnoval osobnosti a dílu Petra Brandla a vzpomenul na nedávno vyšlou monografii tohoto malíře od Jaromíra Neumanna.
   Poté jsme se přes sakristii dostali do chóru jeptišek, který bývá označován také jako kapitulní síň a navazuje na presbytář. Zde se karmelitánky, které dodržovaly přísnou klauzuru, účastnily bohoslužby, aniž by mohly být někým spatřeny. Svátost oltářní přijímaly zvláštním otvorem, který uzavírala kovová dvířka zdobená motivy nástrojů Kristova umučení. V místnosti jsou dnes bohatě zdobené skříně na liturgické oděvy a barokní relikviáře s ostatky svatých. Nachází se zde také obraz sv. Josefa s Jezulátkem, který bývá někdy připisován Brandlovi. Odtud jsme se vydali na prohlídku krypty, kde jsou pochovány karmelitánky i anglické panny. Po návratu do kostela se poté někteří vydali na prohlídku kúru a tím jeho prohlídka skončila.
   Následně jsme se přemístili do Vojanových sadů, v kterých se nacházejí tři barokní kaple. Ve středověku byl areál dnešních sadů součástí dvora pražských biskupů. Po vzniku karmelitánského kláštera zde vznikla jeho zahrada, která někdy bývá považována za nejstarší v Praze, jenž doposud existuje. Později ji využívaly i anglické panny. Od r. 1954 je zpřístupněna veřejnosti a nese jméno významného českého herce Eduarda Vojana, který se nedaleko od ní v Míšenské ulici narodil. Nejprve jsme navštívili výklenkovou kapli sv. Jana Nepomuckého. V jejím hlavním výklenku kdysi bohatě zdobeném freskovou výzdobou se nacházela socha sv. Jana Nepomuckého na rybě od Františka Ignáce Platzera z r. 1749, která je dnes uschována v depozitáři Galerie hl. m. Prahy. V jednom z bočních výklenků uzavřeném dveřmi se nachází točité schodiště na vyhlídkovou terasu. Z ní je krásný pohled na zahradu i nevšední výhled na panoráma Prahy. Další naší zastávkou byla kaple sv. Eliáše v podobě grotty (umělé jeskyně), která byla postavena snad v letech 1660–1670. Vnitřek kaple je zdoben umělými krápníky, přírodními kameny, mušlemi a zrcátky. V oválech na stropě jsou malby zachycující výjevy ze života proroka Eliáše. V kapli byla zprvu pochována zakladatelka a první převorka kláštera ctihodná Marie Elekta Ježíšova, jejíž život nám ve své knize přiblížil Zdeněk Kalista. Třetí kaple je zasvěcena sv. Terezii z Ávily a dnes se v ní konají svatby. Na počátku 18. století jí nechala postavit na své náklady Eleonora z Valdštejna. Interiér zdobí přemalované fresky připisované Janu Karlu Kováři z r. 1745. Dnes silně poškozené malby měli imitovat oltářní architekturu. Náměty boční výzdoby pocházejí ze života sv. Terezie. Kopuli kaple zdobí freska znázorňující Apoteózu sv. Terezie. Technickou zajímavostí je původní barokní zámek dveří, který někdy návštěvníkům způsobuje nemilé potíže. Zde naše exkurze tentokrát skončila a nám nezbylo než poděkovat dr. Čižinské za zasvěcené povídání o těchto památkách a rozloučit se jak s ní, tak i s dr. Přibylem. Těšíme se, že se s oběma znovu někdy opět setkáme.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie z exkurze zde.

Článek k Vojanovým sadům - 1. strana




















Článek k Vojanovým sadům - 2. strana

pondělí 9. dubna 2018

O Perseovi a Meduse s profesorem Janem Bažantem / sobota 7.4.2018

 
V sobotu 7. dubna 2018 se Slánská akademie volného času připojila k právě probíhajícím Dnům italské kultury ve Slaném přednáškou prof. PhDr. Jana Bažanta, CSc., (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) Perseus a Medusa, kterou přednesl před početným posluchačstvem v salónku bývalého slánského hotelu Grand.
   Na úvod pan profesor převyprávěl mýtus o Perseovi a Meduse, tak jak jej ve svých dílech zachytili starověcí autoři. Následně se věnoval jeho zobrazení v antice. Nejstarší jak písemné, tak obrazové zachycení boje největšího z řeckých hrdinů s bájnou nestvůrou zvanou Medusa pochází z Řecka 8. až 7. století před Kristem. Inspirací pro to, jak je zpodobněna tato příšera na keramické váze z doby kolem r. 670 př. Kr., byla zřejmě fénická stříbrná nádoba s hady na okraji (660–650 př. Kr.). V 7. století před Kristem řečtí umělci experimentovali s podobou Medusy. Takže na reliéfu jedné keramické vázy jí třeba vyobrazili jako spojení člověka s koněm. Jiné její ztvárnění se patrně nechalo inspirovat vyobrazením mýtu o Gilgamešovi, jak spolu s Enkidou zabíjejí démona Chuavu, který byl mnohokrát zachycen na mezopotámských pečetích. Na tomto zobrazení (aténská váza, 550–530 př. Kr.) je též zachyceno, jak hrdina při záhubě příšery odvrací tvář. Na konci 7. století před Kristem báje o Perseovi a Meduse dostává svou kanonickou podobu. Také se však objevuje alternativní verze: krásná Medusa (malba na keramické metopě řeckého chrámu v dórském stylu, Thermon, 625–600 př. Kr.). Tato byla patrně od počátku netvor i kráska. Období klasického Řecka přináší do mýtu inovace v podobě spánku, krásy,
zkamenění a zrcadlového obrazu. Medusa bývá často zobrazena jako spící krasavice. Perseus, aby mohl spatřit její uťatou hlavu, se dívá na štít, který zachycuje její obraz (apulský zvoncový krater, 400–375 př. Kr. nebo etruské bronzové zrcadlo, 400–350 n. l.). Římské antické umění přináší do zobrazení zápasu Persea s Medusou nový prvek, kterým je pohled hrdiny do štítu při samotném boji (např. nástěnná mala v Pompejích, před r. 79 po Kr., nebo mramorový sarkofág, 2. stol. po Kr.). Tuto část svého vyprávění ukončil profesor Bažant konstatováním toho, že klasické Řecko odkázalo západní kultuře Medusu jako krásného netvora (Medusa Rondanini).
   Druhá část přednášky byla věnována tomu, jak byly ztvárněné postavy tohoto mýtu v průběhu staletích v českém umění. Nejprve se však zmínil o středověkém klenotu, který spojuje české země s antikou. Je jím císařská koruna, kterou nechal kolem r. 1349 zhotovit Karel IV. v Praze a dnes je uchována v klenotnici chrámu v Cáchách. Na její výzdobu byly použity antické gemy, na některých z nich je vyobrazena Medusa. I když ve středověku byla ztotožňována s Pannou Marií, zde její zpodobnění mělo jinou funkci. Již od antiky bývalo pravidlem využívat Medusinu hlavu jako odstrašující a ochraňující prvek. Medusa se tak měla stát ochránkyní Svaté říše římské. V architektuře se v Čechách objevuje poprvé v renesanci. Nejprve jako symbol umění na portálu domu kameníka Giovanniho Merliana v Plzni ze 16. století. Jako domovní znamení z druhé čtvrtiny 18. století odkazující na výtvarnou tvorbu se s ní setkáme na domě v Nerudově ulici na Malé Straně. V její funkci ochránkyně jí lze spatřit v Praze na Písecké bráně (1719–1729), která byla součást barokního opevnění z let 1650 až 1729. V baroku vznikla také dvě sochařská díla od Matyáše Bernarda Brauna z r. 1725 zpodobňující Persea držící hlavu Medusy. Jedno zhotovené pro Jana Jáchyma Pachtu z Rájova zdobí zahradu zámku Liběchov a druhé dnes umístěné v Kladrubech bylo objednané Janem Ferdinandem hrabětem Globenem pro zámek Valeč. V 17. a 18. století Perseus představoval spravedlivou autoritu, která trestá zločin, a hlava Medusy vyjadřovala jímavou hrůzu (gratus terror), která měla zachvátit všechny zločince. V 19. století se s Medusou setkáváme jako emblémem umělců (dům sochaře Bohuslava Schniricha, štuk, 1875, Mikovcova 5, Praha – Vinohrady) nebo jako ochránkyní bank (B. Schnirich, Medusa, kovový reliéf, 1891, bývalá Hypoteční banka, Senovážné náměstí 13, Praha). Umění 20. století, kdy se umělci často neradi hlásili k tomu, že jejich inspirace čerpala z odkazu antické tradice, zastoupila v tomto výčtu Medusa Jindřicha Štýrského. Tento představitel surrealismu napsal a ilustroval knihu Sny (1941, vyšlo v r. 1970 díky Františku Šmejkalovi), v které se nachází také „Podobizna mé sestry Marie“, která na ní připomíná Medusu. Inspiračním zdrojem se pro ní stal obraz Paula Rubense a Franse Snyderse Medusa (olej, 1617–1618, Vídeň, 1685–1875 v Praze, dílenská kopie v Brně).
   Závěr vyprávění patřil mýtu o Pegasovi, který se zrodil z těla Medusy. Báje vypráví o tom, že na hoře múz Helikónu v Bojótii pod jeho kopyty vytrysknul pramen. Proto je považován za zdroj básnické tvorby. V poantické Evropě začal být spojován také s pohořím Parnas, které bylo ve starověku zasvěceno Apollónovi, Dionýsovi a múzám. Moderně ztvárněného Pegase na Parnase můžeme vidět na skulptuře sochaře Michala Gabriela z r. 1992 na sídlišti Barrandov v Praze.
   Svoji přednášku pan profesor ukončil důkazem o tom, že mýtus o Perseovi a Meduse může být svébytně vykládán i v současnosti a stále se vyvíjí. Čehož je dokladem kniha Jaromíra Typlta Zápas s rodokmenem: Groteskní mýtus (Praha, 1993), kterou ilustroval Boris Jirků. V ní je zpodobněn spisovatel Ladislav Klíma jako Medusa.
   Nám poté nezbylo než se vřelým potleskem rozloučit s profesorem Janem Bažantem a doufat, že k nám opět zavítá, aby nás provedl antickou mytologií a její recepcí v západní kultuře. Mezitím máme možnost se začíst v jeho obsáhlé knize Perseus & Medusa, kterou nedávno vydalo nakladatelství Akademia.
(Pavel Zděnovec) 


pondělí 26. března 2018

O zvonech, zvoncích a zvonicích s Mgr. Petrem Váchou / sobota 24.3.2018

   V sobotu 24. března 2018 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost se na svém pravidelném setkání v salónku bývalého hotelu Grand dozvědět něco nového o zvonech a zvoncích. Zavítal totiž mezi ně kampanolog Mgr. Petr Vácha z Národního památkového ústavu – územního odborného pracoviště středních Čech v Praze, aby je zasvětil do tajemstvích těchto hudebních nástrojů.
   Zvon definují slovníky jako samozvučný bicí nástroj kalichového tvaru, který slouží ke svolávání věřících či jiné signální funkci. Tvoří ho dvě hlavní části – tělo a srdce zvonu, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé, aby při zvonění bilo do stěny zvonu a nástroj tak vydával zvuk. Bývá uchycené většinou s pomocí koženého pruhu, tzv. bandalýru, na vnitřním uchu (šarnýru), kterých může být i více. Tělo zvonu se dělí na čtyři části (odspoda) – věnec, krk, čepec a koruna. Srdce podobně dělíme (odshora) na oko či rozkovaný úchyt, dřík, pěst (ta bije) a výpusť (někdy ukončená kotvou). Zvony jsou zdobeny nápisy nebo reliéfy a dostávají svá jména.
   Počátky zvonařství jsou doloženy v 3. tisíciletí před naším letopočtem ve staré Mezopotámii. Do dnešní doby se však zachoval až zvon vyrobený v Číně z 5. století před naším letopočtem. V Evropě je poté za nejstarší považován ten, který se nachází ve sbírkách vatikánských muzeích, jenž je z 8. století našeho letopočtu. Podoba zvonů evropského typu se po staletí měnila od románských ve tvaru včelího úlů až po moderní s talířovou korunou. U nás se jako nejstarší zachovaly ty gotické z období vrcholného středověku (Zdíkovec u Klatov, Vranov v okresu Benešov a Pohled u Havlíčkova Brodu). Vrchol zvonařství v Čechách nastal v období renesance, kdy lze z řady zvonařů jmenovat pražské mistry Tomáše Jaroše z Brna a Brikcího, který za svoji práci obdržel erb a predikát z Cimperka. Zvonaři vyráběli také hodinové cimbály (typ mísa nebo nízký zvon) a křtitelnice, které měly podobu obráceného zvonu. Dnes v českých zemích
působí několik zvonařských dílen. Práce dvou (Manoušků a Dytrychů) z nich jsme mohli prohlédnout na promítaných fotografiích.
   Výrobu zvonů ve svých dílnách provádějí kovolijci, kterým říkáme zvonaři. Materiálem bývá zpravidla zvláštní bronzová slitina, tzv. zvonovina, tvořená ze 78 % mědí a 22 % cínem. Rozžhavený kov se vlévá do hliněné formy. Srdce zvonu se vyrábí ze železa, které musí být o něco měkčí než zvonovina, aby nedocházelo k poškození zvonů. Především v důsledku 1. světové války se nám dochovaly zvony zhotovené i z jiných materiálů jako ocel, mosaz, bílý bronz nebo dokonce sklo. Většina těch z oceli je nekvalitních, ale najdou se mezi nimi i velice kvalitní nástroje jako třeba ty, které vyráběly vítkovické železárny. Pro vylepšení některých z nich se do srdce frézovaly jamky, do kterých se vkládaly bronzové kolíky.
   Zvuk zvonu závisí na jeho průřezu (profilu), který označujeme jako žebro, a jeho tloušťce. Profilace žebra zvýrazňuje či potlačuje tóny. Při zkoušení zvonů se používají zvonařské ladičky, které v současnosti vyrábí pouze jediná firma v Německu. Dnes se využívá také počítačová analýza, která nahrávku zvuku zvonů rozebere pomocí speciálního programu. Dolaďování se poté provádí tak, že se odsoustruží vnitřní strana a tím dojde k poklesu tónu.
   To, jak se bude na zvony zvonit, je dáno jejich zavěšením. U nás jsou nejčastěji upevněny na zvonové hlavě s pákou, na níž je připevněn provaz. Ruční zvonění je z památkového hlediska to nejideálnější, avšak s elektrifikací kostelů ve 20. stol. bylo často nahrazeno automatickým, přičemž došlo často k poškození dřevěné trámové konstrukce, na které je zvon zavěšen. Památkáři povolují kombinaci ručního pohonu a lineárního elektromotoru. Někdy byla využita magnetická pumpa. V případě, že je zvon upevněn napevno, je užito elektromagnetického kladiva.
   Ke ztrátám zvonů docházelo a bude docházet z několika příčin. Jsou to požáry, poškození, rekvizice a krádeže. Poškozený (puknutý) zvon lze již v dnešní době restaurovat, činní se tak v pouze v případě, že se jedná o historicky cenný kus, protože tato operace je drahá. Nejvíce zvonů, které byly vítaným zdrojem barevných kovů, padlo za oběť rekvizicím v 1. a 2. světové válce. Za protektorátu došlo k jejich rozdělení do čtyř skupin, aby alespoň ty nejvýznamnější zůstaly zachovány. V 90. letech minulého století výrazně narostl počet jejich krádeží. V té době odcizili zloději 130 zvonů. Jednou ze snah, jak tomu čelit, bylo v r. 1999 pořízení jejich podrobného soupisu, na kterém pan magistr ve středních Čechách spolupracoval.
   Blížící se Velikonoce nám přednášející připomenul vyprávěním o velkých dřevěných řehtačkách a klapačkách, které se v kostele užívaly poté, co na Zelený čtvrtek zvony umlkly, aby se rozezněly až na Bílou sobotu. Závěr přednášky patřil některým zvonům ze Slánska (Neprobylice, Řisuty, Klobuky a Slaný z Velvarské brány).
   Poté již zbyl čas pouze na pár dotazů z řad posluchačstva. Přednášející doporučil knihu Ludmily Kybalové Pražské zvony, na jejímž novém vydání z r. 2005 se také podílel, a expozice zvonařství ve Vrchotových Janovicích a Prostějově. Nám nezbylo než poděkovat za jeho zajímavé povídání a popřát mu v jeho práci mnoho úspěchů. Všem poté přejeme krásné prožití velikonočních svátků.
(Pavel Zděnovec)

Více o expozici zvonařství ve Vrchotových Janovicích zde.

Zde naleznete článek o výstavě proběhlé před několika lety v Betlémské kapli s fotografie odlévání zvonu.

pondělí 12. března 2018

S PhDr. Pavlem Šidákem o vodnících v české literatuře / sobota 10.3.2018

   V sobotu 10. března 2018 se konala v salónku bývalého hotelu Grand další z přednášek Slánské akademie volného času. Pozornost byla tentokrát upřena především na českou literaturu. S tématem Vodník v české literatuře mezi nás zavítal PhDr. Pavel Šidák, Ph.D., z Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
   Literární postava vodníka má pravzor ve vodních démonech slovanské mytologie. Patří to mezi její zvláštnosti, protože v jiných bývá vodní živel spojován většinou s ženským elementem (nymfy). Vodník však také sdílí společný rys s řeckým bohem moří Poseidonem, kterým je možnost jeho proměny v koně. U jednotlivých slovanských národů se liší, a tak má i ten český svá specifika. Z Čech se patrně také rozšířil do příhraničních regionů Německa. Za jeho nejstarší vyobrazení u nás je považována středověká freska z ambitu emauzského kláštera, kde je zobrazen jako ďábel s plovacími blánami ve společnosti sv. Jana Křtitele. Slovo hastrman se poprvé objevuje v latinsko-českém glosáři, tzv. Klareta ze 14. století. Jeho význam poté můžeme nalézt prvně v latinsko-českém slovníku Jana Vodňanského z r. 1511. Nejstarší zaznamenaný vodnický příběh však známe až z barokní literatury 17. století.
   Vodník je pro literaturu vděčná postava pro svoji neuchopitelnost. Je duchem vodního živlu, může mít božskou podobu, umí předpovídat budoucnost a ovládat počasí, je schopen se převtělovat nebo být neviditelný a doprovází lidi na jejich pozemské pouti. Je simultánně spojován s motivy idylickými, erotickými, hororovými a v moderní době i ekologickými. Může být postavou jak zápornou, tak i kladnou.
   Do umělecké literatury se dostal prostřednictvím lidové kultury (balady, pohádky apod.). Nejvíce rezonoval tento námět v období romantismu, později v období symbolismu a dekadence, avšak můžeme ho najít i v realismu či dokonce avantgardě. Vyskytuje se ve všech literárních žánrech.
   Podle zjištění pana doktora se v Čechách od r. 1800 objevil dosud ve 160 dílech autorů, jejichž jména patří jak k těm nejvýznamnějším, tak i dnes již polozapomenutým. Nejstarší z nich je báseň Vodník od Františka Ladislava Čelakovského (1799–1852) ze sbírky Smíšené básně napsané v r. 1822. O deset let mladší je Vodník jeho následovníka Josefa Krasoslava Chmelenského (1800–1832). V polovině 50. let 19. století vznikla pohádka Josefa Kajetána Tyla (1808–1856) Rozpustilý Janeček, kde jednou z hlavních postav je vodník. Tyto tři díla spojuje námět, kterým je snaha hastrmana utopit malé děti.
   Větší soubor děl se zabývá vztahem vodníka k lidským ženám. Na sklonku 30. let 19. stol. napsal Jan z Hvězdy (1803–1853) Vodníkovu nevěstu, která přebírá podobu lidové balady. Obdobně je to také u nejznámějšího Vodníka od Karla Jaromíra Erbena (1811–1870) z jeho Kytice (1853), který se stal přelomovým dílem s tímto motivem. Ten se zaměřuje na vztahy mezi světem lidským a démonickým, jenž se nemají spojovat. Inspirovalo také Boženu Němcovou (1820–1862) k sepsání básně o lidské touze Vodník (1844), která také korespondovala s lidovou tradicí. Tento námět je též zastoupen v pracích Václava Beneše Třebízského (1849–1884), z nichž stačí připomenout novelu Vodníkova nevěsta (1873).
   Obsahově komplikovanější jsou díla s vodnickou tématikou spisovatelů Karla Slavoje Amerlinga (1807–1884), Jana Nerudy (1834–1891) či v současné době Miloše Urbana (*1967). Amerling ve své Květomluvě (1833) popisuje celý podvodní svět. Nerudova Matka z Knihy veršů (1867) je variací na Erbenova Vodníka, avšak rozhodujícím prvkem, který vstupuje na scénu, je tu mateřská láska. U Urbanova Hastrmana (2001) se prolíná vztah vodníka a ženy s ekologickým tématem. V románu Karla Sabiny (1813–1877) Hrobník (1837) existenci vodníka pouze tušíme. Změny, které přinesla moderní doba do vodohospodářství, daly podnět dílům, v nichž čtenář s vodníky spíše soucítí, než že by je považoval za zlé bytosti. Regulace řek, vznik nábřeží a meliorace v nich vyhánějí vodníky z jejich domovů a ti hledají, kam by se uchýlili. Tak je to v dílech Karla Legera (1859–1934) Podivná příhoda Vladivoje Vejvody a několik rozmarných povídek (1914) a Aloise Zábranského (1858–1921) Břehule, čili poslední vodník na Hané (1919). Zmiňuje se o nich také Josef Váchal (1884–1969) ve své Ďáblově zahrádce (1924). Idylický pohled na vodnický živel poté mají Alois Jirásek (1851–1930) / Lucerna (1905) / a Josef Lada (1887–1957) / Bubáci a hastrmani (1938). O vodnících psalo nespočet dalších literátů a téma je to stále živé, jak svědčí tři knihy s touto tematikou nedávno nominované na cenu Magnesia Litera.
   Vyprávění dr. Šidáka doprovázelo promítání reprodukcí výtvarných děl českých malířů 19. a počátku 20. století, jejichž námětem byl právě vodník či vodní víly (nymfy, rusalky). Mohli jsme tak vidět obrazy Maxmiliána Pirnera, Hanuše Schvaigera, Felixe Jeneweina, Jaroslava Špillara, Mikuláše Alše, Josefa Lady a dalších. Nakonec pan doktor zodpověděl dotazy přítomných a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání. Doufáme, že nás opět někdy navštíví a těšíme se na jeho knihu Mokře chodí suše: Vodník v české literatuře, která by v tomto roce měla vyjít v nakladatelství Akademia.
(Pavel Zděnovec)

Další snímky ze setkání zde.

Na tomto odkaze naleznete článek PhDr. Šidáka o vodnících, ze kterého vycházela jeho přednáška.

pondělí 26. února 2018

S Mgr. Vítem Beranem o popularizaci archeologie / sobota 24.2.2018

   Nová sezóna Slánské akademie volného času byla zahájena v sobotu 24. února 2018 v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Jarní semestr dvanáctého ročníku započal svou přednáškou archeolog Mgr. Vít Beran, jeden ze zakladatelů History Parku Ledčice. Předtím se však ujala slova Mgr. Markéta Škrancová, která se nám představila v nové funkci vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný, jenž akademii pořádá, a uvítala našeho milého hosta. Ten poté začal vyprávět o možnostech popularizace archeologie, na které se také se svými kolegy v soukromém archeologickém parku v Ledčicích podílí.
   Archeologii lze široké veřejnosti přiblížit buď teoreticky (s pomocí přednášek, knih, výstav, TV pořadů), nebo prakticky (archeoskanzeny / archeoparky, akce typu Living History [oživlá minulost], muzejní noci, historické trhy apod.). Společnost History Park s. r. o. se zaměřuje především na to, jak prakticky představit práci archeologů v našich končinách. Činí tak hravou a zábavnou formou. Její cílovými skupinami jsou školní mládež, rodiče s dětmi a zájemci o historii a archeologii. Veškerá její činnost v rámci popularizace je důsledně založena na vědeckých základech.
   Návštěvník archeoparku má možnost v prvé části, kterou autoři nazvali Archeologické dovednosti, vyzkoušet si jednotlivé archeologické činnosti a v druhé, která nese název Stroj času, seznámit se s hmotnou kulturou jednotlivých dějinných etap.
   Část věnovaná dovednostem se dělí do čtyř stanovišť – archeolog prospektor, terénní archeolog, archeolog badatel a experimentální archeolog. První z nich je věnována metodám archeologického průzkumu – povrchové sběry, detektor kovů, letecká (dnes užití také dronů) a geofyzikální prospekce (magnetometry, půdní radary a sonary). Zájemce si může vyzkoušet práci s detektorem kovů a dozví se, co má správně učinit v případě, když něco nalezne. Druhá je věnována práci na archeologickém nalezišti. Je zde možnost se podílet na odkrytí kosterního či žárového hrobu. S pomocí nářadí nalézáte kostru s milodary či nádobu s popelem. V třetí vás čeká archeologická laboratoř, v níž se seznámíte s jednotlivými přístroji (různé mikroskopy, ultrazvuková jehla). Dozvíte se o konzervaci železných předmětů a vyzkoušíte si restaurovat z keramických střepů nádobu. Ve čtvrté je představena experimentální archeologie, která se s pomocí pokusů snaží rozšiřovat znalosti získané předchozím výzkumem a zpřesňuje tak pohled na život našich předků. Experimentátor se snaží rekonstruovat získávání potravy (lov, sběr, zemědělství), tepla (ruční rozdělování ohně), obydlí (stany lovců a sběračů, domy zemědělců), nástrojů (pazourkové, kamenné, parohové a kostěné, kombinované např. dřevo + kámen), oděvů (zpracování zvířecích kůží, výroba tkané látky), keramiky (vyráběné v ruce, na hrnčířském kruhu), výrobků barevné metalurgie (výroba předmětů do licích forem) a zpracování železa (železo se dále zpracovává na polotovary a finální výrobky). Zde je možno si vyzkoušet výrobu některého nástroje či zhotovit keramiku a výrobek si poté odnést domů.
   Druhou část prozatím tvoří stanoviště ze tří etap lidských dějin – paleolitu, neolitu a doby římské říše. Prvé je rekonstrukcí stanice lovců a sběračů. Neolit je zastoupen rondelem, u kterého se přesně neví, k čemu sloužil, a velkodomem. Třetí je replikou pochodového tábora římských legionářů, který se nacházel u Mušova na Moravě.
  Odborníci z History Parku se však věnují také dalším činnostem. Ve spolupráci s redaktory magazínu ABC připravili v roce 2017 speciál tohoto dětského časopisu věnovaný experimentální archeologii Zápisník dobrodruha – Experimentální archeologie, podle kterého si čtenáři mohou sami zhotovit třeba pazourkovou vrtačku. Pro prezentace na školách mají poté připraveny tzv. archeologické muzejní kufříky, které byly vyrobeny s podporou Nadace ČEZ, Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích. Obsahují hmotové rekonstrukce (repliky nástrojů, keramiky), které přibližují hmotnou kulturu člověka. Ve školách pomáhají lépe pochopit probíranou látku. Na konci přednášky jsme měli možnost také my prozkoumat jejich obsah a vzít do rukou předměty, jejichž originály jsou uzamčeny v muzejních vitrínách.
   Na závěr nezbylo než poděkovat za velice zajímavou a podnětnou přednášku a doufat, že se v budoucnu vypravíme na exkurzi do zmíněného archeoparku nebo že opět mezi sebou přivítáme Mgr. Víta Berana, aby nám znovu odkryl některá tajemství archeologie.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 29. ledna 2018

Jarní semestr 12. ročníku


Slánská akademie volného času bude pokračovat jarním semestrem 12. ročníku. Semestr zahájí přednáška Mgr. Víta Berana z History Parku v Ledčicích na téma Možnosti popularizace archeologie v sobotu 24.2.2018. V průběhu tohoto semestru bude opět 5 přednášek a 2 exkurze, přednášky budou opět začínat v 9:30 a budou se konat v salónku ve 2. patře bývalého hotelu Grand.