pondělí 16. října 2017

Za památkami Lounska s Ing. Jiřím Sedláčkem / Sobota 14.10.2017

Letošní podzimní semestr Slánské akademie volného času pokračoval v sobotu 14. října první exkurzí, která její účastníky znovu zavedla za památkami na Lounsko. Tentokrát byl naším celodenním průvodcem Ing. Jiří Sedláček z Loun. Ten si pro nás připravil i neobvyklou putující výstavu o varhanách navštívených kostelů. První naší zastávkou se stal augustiniánský klášter Nanebevzetí Panny Marie v Dolním Ročově. V konventním kostele nejprve náš průvodce přečetl z literárních děl sem putujícího Václava Beneše Třebízského úryvky, které se vztahují k tomuto místu, a Vladimír Přibyl nám poté svatyni přiblížil z uměleckohistorického hlediska. Klášter založil na sklonku vlády Karla IV. Albrecht z Kolovrat, který je zde i pohřben. Jako svou rodovou fundaci poté podporovali klášter i jeho potomci, z nichž mnozí zde také nalezli místo svého posledního odpočinku. Klášter fungoval až do 50. let minulého století a jeho kostel se zázračnou gotickou sochou P. Marie Področovské se stal cílem mnoha poutí. Dnešní barokní podoba klášterního areálu je po několika předchozích přestavbách, z nichž na jedné z nich se podílel i Jan Blažej Santini – Aichel, dílem Kiliána Ignáce Dietzenhofera a Anselma Luraga. Většina sochařské výzdoby kostela z 18. století je prací dílny pražského sochaře Františka Ignáce Weise, od něhož máme ve Slaném v piaristické kapli sochy sv. Anny a sv. Jáchyma.
Po prohlídce kostela jsme se vydali do Cítolib. Cestou jsme si ještě udělali malou zastávku, abychom se pokochali pohledem na České středohoří. Přitom nám Jiří Sedláček představil pomocí současných i dobových fotografií několik kapliček, které stály u poutních cest do Ročova. Jedna z nich stála nedaleko naší vyhlídky.
Poté jsme navštívili barokní klenotnici Lounska, jak bývá také označován městys Cítoliby. Zde nás přivítal Jaroslav Bárta, který nás zavedl do kostela sv. Jakuba Většího. Barokní kostel z let 1713–1715 je dílem neznámého architekta, jenž bývá někdy ztotožňován se stavitelem lounského děkanství Italem Dominikem Rigonem. Jeho barokní výzdoba je dílem sochaře M. B. Brauna (např. plastiky andělů – světlonošů z r. 1718) a malíře V. V. Reinera (obraz Kázání sv. Jakuba na hlavním oltáři).
Na poledne jsme vyrazili do Loun, kde program tohoto našeho putování vyvrcholil. Po obědě jsme nejprve navštívili děkanský chrám sv. Mikuláše, který patří k nejvýznamnějším památkám české pozdní gotiky. Jeho dnešní stav je výsledkem přestavby, která započala po velkém požáru v r. 1517, kdy z původní stavby zůstala pouze věž. Na jeho vzniku se podílelo několik stavitelů, z nichž nejvýznamnější byl královský architekt Benedikt Rejt z Pístova, který v něm byl i pochován. V 19. století se poté na jeho renovaci podíleli Josef Mocker a Kamil Hilbert. Má podobu síňového trojlodí s krouženou klenbou a stanovou střechou, která je prací lounského mistra Eliáše. Interiéru vévodí tři monumentální barokní oltáře, které v letech 1701 až 1706 vytvořili pražští umělci – sochaři Jeroným Kohl a František Preiss, truhlář Marek Nonnemacher a malíř Jan Jiří Schummer. Jiří Sedláček nakonec vzpomenul na dobu, kdy se při poslední opravě kostela na sklonku osmdesátých let minulého století se podílel pod vedením výtvarníka prof. Vladislava Mirvalda na restaurování oltářů.
Prohlídku města jsme završili návštěvou Galerie Benedikta Rejta, kterou nás provedla její ředitelka PhDr. Alice Štefančíková. V současné době je zde vystavena část děl Emila Filly, jež pocházejí z jeho pamětní síně v Peruci, která se právě opravuje. Jsou to práce z jeho posledního tvůrčího období. Vedle krajinomaleb Českého středohoří se jedná o cyklus monumentálních maleb na papíře inspirovaných lidovými písněmi, jejichž podoba vychází z čínské tušové malby.
Na závěr nám nezbylo než poděkovat Jiřímu Sedláčkovi, že nás provedl po některých památkách Lounska a rozloučit se s ním. Doufáme, že se na některém z dalších putování opět někdy setkáme. (Pavel Zděnovec)


Další fotografie z exkurze zde.

pondělí 9. října 2017

S Mgr. Miroslavem Kovářem o raně gotické architektuře českých klášterů / sobota 7.10.

V sobotu 7. října 2017 proběhlo zahájení podzimního semestru 12. ročníku Slánské akademie volného času v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném. Jeho úvodní přednášku Česká raně gotická architektura ve světle nejnovějšího základního výzkumu klášterů přednesl archeolog Mgr. Miroslav Kovář, Ph.D. z Národního památkového ústavu. Nejprve však všechny srdečně přivítal PhDr. Vladimír Přibyl, vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný, a s pomocí přednášejícího došlo k předání ocenění těm, kdo vypracovali ročníkovou práci minulého běhu akademie.
   Poté se již přednášející věnoval samotné přednášce, která vycházela z poznatků získaných především při nových archeologických výzkumech, z niž na některých se sám podílel a které často revidovaly výsledky staršího bádání. Zaměřil se dobu panování českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II., kdy dochází k některým přestavbám starších klášterů a k výstavbě nových, které vznikají v právě zakládaných středověkých městech a patří medikantským (žebravým) řádům. Třinácté století je také časem slohových proměn, kdy jeho začátek patří ještě pozdně románskému slohu, a v jeho průběhu na naše území postupně proniká gotika (raná, klasická a poklasická). Podoba architektury je také ovlivněna buď společenským postavením zakladatele (dvorský styl / kaple na Zvíkově) nebo řádovými statuty jednotlivých řeholí, kdy se vzorem stává mateřský klášter, z kterého první řeholníci přicházejí (cistersko – burgundský styl / klášter Citeaux).
   Na imaginární cestě po Čechách jsme během jeho vyprávění postupně seznámili s novými objevy, které učinili archeologové v klášterech, které většinou již neexistují nebo neslouží původnímu účelu. Začali jsme v nejstarším mužském klášteře v českých zemích, který se nachází v Praze – Břevnově. Benediktini zde již v r. 993 usadil český kníže Boleslav II. spolu s pražským biskupem Vojtěchem. Románský klášter vystavěný v polovině 11. století opatem Menigardem došel za jeho nástupců Martina I. a Křištana v století třináctém raně gotickou přestavbou, z níž se přednášející zmínil o výstavbě kaple nad hrobem poustevníka Vintíře a nového presbytáře. Další zastávkou se stal cisterciácký klášter Hradiště nad Jizerou, který zanikl za husitských válek. Jak vypadal tento komplex staveb, jehož podoba vycházela z mateřského kláštera v Ebrachu a řádové centrály v Citeaux, v době krátce po jeho založení Markvartici na konci 12. století, nám přiblížila jeho kresebná rekonstrukce. Letmé zastavení v Anežském klášteře na Starém Městě pražském nás seznámilo s tím, že architektonické prvky (podoba hlavic sloupů) užité při výstavbě konventního chrámu sv. Františka se staly vzorem pro sakrální stavby v dnes německé Žitavě (minoritský klášter a kostel Panny Marie). Revitalizace Národní knihovny v Klementinu umožnila poznat jeho nejstarší stavební historii a odhalila podobu dominikánského kláštera sv. Klimenta z 13. století. Nejnovější archeologický výzkum odkryl zdivo klášterního areálu a severně navazující měšťanské obytné zástavby. V Litoměřicích byly založeny v 13. století u městských hradeb dva kláštery – minoritský u kostela sv. Jakuba a dominikánský tam, kde se dnes nachází státní oblastní archiv. Při průzkumu konventního chrámu bývalého minoritského kláštera bylo zjištěno, že v důsledku posunutí hradeb za Karla IV. došlo ke změně dispozice konventu. Také v Hradci Králové se nacházely kláštery minoritů a dominikánů, které byly zničeny za husitských bouří. Zachovalo se z nich pouze pár architektonických článků, které jsou v současnosti uloženy v depozitáři Muzea východních Čech. Turisticky zajímavým místem je bývalý minoritský klášter v Chebu, který byl založen v 13. století, avšak jeho nynější podoba je výsledkem přestaveb, ke kterým v průběhu staletí došlo a jež vyvrcholily v 18. století. Oproti tomu existenci taktéž minoritského kláštera v Mostu již dokládají pouze archivní prameny. Před jeho definitivním zánikem v druhé polovině 20. století zde v letech 1971–1976 prováděl výzkum PhDr. Ing. Jan Muk, který se zabýval jeho počátky. Husitské války nepřežil dominikánský klášter u kostela Povýšení sv. Kříže z druhé poloviny 13. století. Poté co se rozhodlo v 17. století o jeho obnově, byl nový (dnes již však také zaniklý) konvent postaven na opačné straně chrámu. Oproti tomu klášter dominikánů v Českých Budějovicích můžou návštěvníci obdivovat dodnes. Přednášející nás upozornil na jeho nejstarší architektonické prvky. Závěr jeho vystoupení poté patřil klášteru augustiniánů – eremitů v Pivoni, která se nachází nedaleko Domažlic. Součástí dnes zcela zchátralého areálu je kostel Zvěstování Panny Marie, který je považován za jednu z prvních plně gotických staveb zachovalých u nás.
   Poté již byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nakonec nám nezbylo než panu doktoru poděkovat za zajímavé vyprávění. Doufáme, že v tomto tématu někdy budeme v budoucnu dále pokračovat a dozvíme se něco nového i o dalších klášterech, na které se již z časových důvodů tentokrát nedostalo.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

čtvrtek 8. června 2017

Sobota 3. června / Za památkami Plzeňska




V sobotu 3. června 2017 se uskutečnila poslední exkurze 11. ročníku Slánské akademie volného času, která nás již poněkolikáté zavedla na památky bohaté Plzeňsko. Nejprve jsme po čase opět navštívili nádhernou Mariánskou Týnici. Toto bývalé proboštství cisterciáckého kláštera v Plasech s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie, které je dílem Jana Blažeje Santiniho – Aichela, je dnes sídlem Muzea a galerie severního Plzeňska. Zde jsme se setkali s naší dlouholetou spolupracovnicí a ředitelkou tohoto muzea PhDr. Irenou Bukačovou, která nás seznámila s tím, co je zde nového, co vše se připravuje. Prohlédli jsme si novou muzejní expozici Baroko a jeho svět, která je věnována barokním stavbám na panství plaského kláštera a s nimi neodmyslitelně spjatou Santiniovskou architekturou. Následně jsme se vydali přes kostel do zrenovovaného západního ambitu, kde jsme mohli zhlédnout výstavu Krajinou barokního Plzeňska. Spatřili jsme také jeho freskovou výzdobu s mariánskou tématikou, která je dílem západočeského rokokového malíře Františka Julia Luxe. V jedné z jeho kaplí, kde se výzdoba nezachovala, jsou dnes umístěny bysty těch, kdo se zasloužili o záchranu a obnovu tohoto barokního skvostu (prof. Mojmír Horyna, a Ing. Jindřich Rineš). Návštěvu jsme ukončili na místě, kde má do roku 2020 vyrůst, a to zejména zásluhou dr. Ireny Bukačové, východní ambit a Santiniho záměr má být po staletích dokončen. Zatím je hotova jedna z kaplí a v chrámu jsme mohli spatřit základní kameny tří dalších. Poté jsme se vydali na cestu do Plzně, která byla hlavním cílem našeho putování. Po nezbytné polední pouze na oběd naše kroky směřovaly ke katedrále svatého Bartoloměje. Průvodkyně nás podrobně seznámila s historií a vybavením katedrály, chrámu, který nahradil původní kostel z doby založení města. Z velké části byl interiér upraven novogoticky a v tomto slohu byl zhotoven i hlavní oltář, na kterém je umístěna vzácná gotická opuková socha Plzeňské Madony, která náleží k typu tzv. krásných madon z konce 14. století. V Plzni jsme navštívili také nedávno otevřené Muzeum církevního umění plzeňské diecéze, které se nachází v bývalém františkánském klášteře. Muzeem nás provedl historik umění dr. Vladimír Přibyl, který nám svým komentářem přiblížil některé exponáty. Prohlídku jsme začali v bývalé kapitulní síni, která je s přilehlou kaplí sv. Barbory bohatě zdobená pozdně gotickou freskovou výzdobou. Tu nám zase stručně popsala kunsthistorička Mgr. Markéta Škrancová (odbor kultury MěÚ Slaný). Vladimír Přibyl také krátce pohovořil o historii kláštera. Původně minoritský klášter byl založen krátce po r. 1295, kdy bylo založeno město. Krušné chvíle zažil za husitských válek, kdy jej museli minorité nakrátko opustit a poté byl za obležení města husity značně poničen. V r. 1460 byla do kláštera uvedena přísnější větev františkánského řádu – observantů a jejich minoritští bratři jej museli opustit. S observanty je spojena také zachovalá fresková výzdoba v kapitulní síni, kapli a ambitu. V době baroka došlo k dílčím stavebním úpravám, které měly zahladit škody, které klášter utrpěl v r. 1618 za dobytí Plzně generálem Mansfeldem v době českého stavovského povstání. V muzeu jsou vystavena díla církevního umění, vedle bohaté kolekce středověkých soch nádherná práce Zvěstování od sochaře Matyáše Bernarda Brauna nebo obrazy od Petra Brandla a Václava Vavřince Reinera. Cestou zpět k autobusu jsme ještě nahlédli do interiéru konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie a poté nás čekal již jen návrat do našich domovů. Na závěr je nutno poděkovat těm, kdo se podíleli na zdárném průběhu této zajímavé exkurze a zároveň všem, kdo připravili program celého tohoto ročníku Slánského akademie volného času. Náš dík patří především PhDr. Vladimíru Přibylovi a Aleně Urbanové, bez nichž by slánská akademie nemohla existovat. Všem poté přejeme krásně prožité léto a doufáme, že se všichni ve zdraví opět setkáme na podzim. (Pavel Zděnovec)

Další obrázky zde




pondělí 29. května 2017

Sobota 27. května 2017 / Do Budeniček a na zlonickou

V sobotu 27. května proběhla další letošní exkurze Slánské akademie volného času, která byla tentokrát
zaměřená na památky baroka a neoklasicismu na Zlonicku. Uskutečnila se ve spolupráci s Vlastivědným kroužkem Zlonicka a role průvodce se ujal kunsthistorik PhDr. Vladimír Přibyl (vedoucí odboru kultury MěÚ Slaný).
Nejprve naše cesta vedla k rodinné hrobce Kinských u poutního kostela sv. Isidora, která se nachází nedaleko jejich bývalého zámku v Budenicích. Zde nás přivítali předsedkyně Vlastivědného kroužku Zlonice a hrabě František Kinský, jenž nám umožnil její prohlídku. Pan hrabě krátce pohovořil o historii tohoto pohřebiště knížecí linie šlechtického rodu Kinských ze Vchynic a Tetova. Poté jsme v hojném počtu vstoupili do hrobky, kde o ní podal výklad Vladimír Přibyl, a potom jsme se mohli zaposlouchat do hlasu flétny, tónů hudby Ludwiga van Beethovena, kterého Kinští podporovali.
Neoklasicistní hrobku nechala vybudovat po smrti svého manžela Rudolfa knížete Kinského v roce 1836 kněžna Vilemína Alžběta Kinská, roz. Colloredo – Mansfeldová. Podle návrhu knížecího architekta Heinricha Kocha začala její výstavba na jaře následujícího roku a proběhla pod vedením stavitele Antonína Merksbauera. Rozsáhlá funerální stavba má tvar řeckého kříže a je osvětlena centrální kupolí. U vchodu se nacházejí dvě sochy, které jsou připisovány dílně Josefa Maxe. Vpravo je to sedící postava ženy v antickém rouchu, jež do knihy života zapisuje jméno zesnulého knížete – Rudolf. Vlevo se nachází Truchlící anděl s uhasnutou pochodní, věncem a erbem Kinských. Interiéru hrobky, do které sestupujeme širokým schodištěm, vévodí sousoší Krista pozvedávajícího sv. Petra z vln (viz. Mt, 14, 24-34), které je patrně výsledkem spolupráce dvou sochařů – Josefa Maxe a vídeňského Josefa Kässmanna.
V hrobce jsou pochováni příslušníci dvou větví knížecí linie Kinských – v levé části tzv. větve kostelecké (potomci Josefa hraběte Kinského †1862) a v pravé části tzv. větve knížecí (potomci knížete Rudolfa †1836), které patřilo zlonické panství. Minulý rok sem byla jako prozatím poslední pohřbena matka hraběte Františka (*1947), hraběnka Bernadetta Kinská, roz. Merveldt (†2016).
Poté jsme se přesunuli do raně barokního kostela sv. Isidora, který nechal vystavět v letech 1680 až 1682 majitel Budenic a hejtman slánského kraje Matěj Ondřej Hartmann z Klarštejna. Byl vybudován neznámým architektem, jenž se inspiroval podobou križovnického kostela sv. Františka v Praze od J. B. Matheye. Na první pohled zaujme výzdobou průčelí, jejíž součástí jsou sochy sv. Ondřeje a sv. Pavla, které pocházejí z okruhu sochaře Jana Jiřího Bendla. Portál je vyzdoben aliančním znakem Kinských a Harrachů. Jelikož byl kostel již několikrát vyloupen, byl zbylý umělecký inventář uložen v depozitáři. Vladimír Přibyl tak mohl pouze popsat, jak vybavení kostela v minulosti vypadalo. Z něho jako patrně nejcennější se zachovala dřevěná socha sv. Isidora od J. J. Bendla, která je dnes vystavena v expozici baroka v Národní galerii v Praze.
Posledním místem, které jsme tentokrát navštívili, byla barokní fara ve Zlonicích. Dostali jsme se k ní starou kaštanovou alejí, která spojuje tento městys s budenickým zámkem. Budova fary byla postavena za faráře Jana Adama Svobody v letech 1750–1752 podle návrhu architekta K. I. Dientzenhofera. V době jejího vzniku ještě neexistovala dnešní Pejšova ulice, a tak je její hlavní – severní – průčelí orientováno do zahrady. V době naší návštěvy zde probíhala výstava podřipského malíře Zdeňka Černého, kterou zde uspořádal Vlastivědný kroužek Zlonicka. Za možnost prohlídky jeho domova je nutno poděkovat zlonickému faráři, P. Cyrilu Kubánkovi. Na závěr je nutné také vyslovit poděkování všem, kdo se na přípravě naší exkurze podíleli, především poté členům Vlastivědného kroužku Zlonicka a pracovníkům odboru kultury MěÚ Slaný. Doufáme, že se do Zlonic a jeho okolí někdy znovu za památkami vydáme. (Pavel Zděnovec)
Fotografie zde


úterý 25. dubna 2017

Sobota 22. dubna 2017 / S Dr. Čižinskou na Karlově

   Tradiční deštivé počasí doprovázelo v sobotu 22. dubna 2017 účastníky letošní první exkurze Slánské akademie volného času, která směřovala do Prahy. Zde jsme tentokrát s PhDr. Helenou Čižinskou (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Praha) navštívili kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Poté, co jsme v chrámu usedli do kostelních lavic, nás naše průvodkyně seznámila s historii tohoto svatostánku a jeho uměleckou výzdobou.
   S výstavbou Nového Města Pražského vzniká z popudu Karla IV. také několik sakrálních staveb, které mají nově rozrůstající se hlavní rezidenční město římského a českého panovníka připodobnit k Nebeskému Jeruzalému. Jednou z nich se stává také v r. 1350 založený klášter řádu sv. Augustina – kanovníků. Vzorem pro jeho konventní kostel, jenž byl zasvěcen kanonizovanému císaři Karlu Velikému, se stala nejstarší část katedrály Panny Marie v Cáchách, která má tvar oktogonu. Ještě nedostavěný chrám byl v. 1377 vysvěcen pražským arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Husitskými válkami zle poničení klášter byl obnoven a klenba presbytáře byla zaklenuta za vlády Vladislava II. Jagellonského, kdy byl také kostel v r. 1498 svěcen ke cti P. Marie. Klenba lodi byla dílem již renesančního tvůrce, za kterého je někdy považován architekt Pražského hradu Bonifác Wolmut, a byla datována rokem 1575. Za vpádu Pasovských v r. 1611 pražská lůza klášter vyrabovala a chrám zpustošila. R. 1634 byl kostel znovu opravován a získal současné patrocinium. Na počátku 18. stol. patrně podle projektu Giovanni Santiniho – Aichla vznikla přístavba u jižní stěny chrámu, s trojdílnými, tzv. Svatými schody, Betlémskou kaplí a ambity. V letech 1733–1740 následovala důsledná barokizace interiéru a výstavba nové barokní kruchty podle návrhu F. M. Kaňky. Z té doby pochází téměř celé podivuhodné vybavení kostela s plastikami od J. J. Šlanzovského a obrazy od J. J. Heinsche, J. J. Redelmayera a F. Dallingera. Za josefínských reforem byl klášter zrušen a zařízení chrámu bylo rozprodáno nebo rozvezeno do jiných kostelů. Hlavní oltář byl přemístěn do nedalekého chrámu sv. Apolináře, kde skončil také i zázračný obraz Panny Marie Karlovské, patronky nastávajících matek. Odsvěcený chrám s klášterem připadl vojenskému eráru jako zásobárna. Ke svému účelu se navrátil poté, co je v konventu zřízen městský chudobinec. V letech 1871 až 1873 došlo k celkové renovaci, avšak od původně zamýšlené kompletní regotizace se naštěstí upustilo. V novogotickém stylu však vzniká nový hlavní oltář Nanebevzetí P. Marie vysvěcený r. 1872 knížetem arcibiskupem Bedřichem kardinálem Schwarzenbergem. Chybějící inventář byl také zčásti nahrazen kopiemi. Dnes je majitelem celého areálu na Karlově pražský magistrát.
   Novogotický hlavní oltář (z r. 1872) v presbytáři byl vytvořen podle návrhu B. Wachsmanna a je vyzdoben malbami A. Lhoty a řezbami od J. Brüllmayera a E. Veselého. V lodi ho doplňují u nás nezvyklé barokní trojoltáře. Napravo je tvoří oltáře sv. Augustina (obraz od J. Spitzera, 1756), sv. Salvátora (obraz od J. J. Heinsche, 1697) a sv. Karla Velikého (obraz od F. Dallingera, 1738). Nalevo jsou to oltáře sv. Anny Samotřetí (obraz od Heinsche, 1708), P. Marie Karlovské (kopie Heinschova obrazu od J. Hellicha, 1871) a sv. Libora (obraz od J. J. Redelmayera, r. 1771). Naproti kněžišti je hudební kruchta vyzdobená plastikami (sv. Moniky, sv. Ludmily, krále Davida a nerozpoznaných světců) od J. J. Šlanzovského. Ten je autorem také pozoruhodných sousoší na sloupových balkónech na bocích chrámu. Na severním je to Navštívení P. Marie (P. Marie, sv. Josef, sv. Alžběta a sv. Zachariáš) a po jeho stranách jsou iluzivní okna vždy se třemi figurami, které znázorňují hebronské sousedy, radující se z příchodu P. Marie. Na jižním je to Kristus před Pilátem (Ježíš, Pilát), které doplňovaly v oknech rouhající se postavy Židů, jež byly odstraněné z příkazu Josefa II. Pod balkónem jsou sochy P. Marie Bolestné a sv. Jana Evangelisty z nedochované Kalvárie. Kazatelna sem byla přenesena z kaple vlašského špitálu a jsou na ní výjevy ze života sv. Karla Boromejského. V kostele je také mnoho dalšího cenného barokního inventáře, který jsme si mohli prohlédnout.
   K neobvyklému zařízení tohoto chrámu patří též otevřené trojité schodiště Svatých schodů, postavené podle římského vzoru r. 1708, jenž se nachází za severním balkónem. Na jeho vrcholu se nachází kaple, v níž je obraz Kristus na hoře Olivetské od J. Hellicha z r. 1862 a Šlaznovského sochy sv. Veroniky a Krista přikovaného ke sloupu. Štukovou výzdobu kaple tvoří andělíčkové nesoucí nástroje Kristova umučení. Pod Svatými schody je ukryta podzemní kaple Narození Páně, zvaná též Betlémská, vybudovaná jako grotta.
Vchází se do ní venkovním vchodem. Její výzdobu tvoří fantaskní kolorované štukatury zřícenin antických staveb od R. Baiera, jež věřící vedou k výklenku, v němž bývá umístěno sousoší Svaté rodiny (jesličky) od Šlanzovského vzniklé patrně okolo r. 1738.
   Po prohlídce tohoto bohatě vyzdobeného svatostánku nám nezbylo než poděkovat paní doktorce Čižinské za zasvěcený výklad a jáhnovi mjr. Mgr. Jiřímu Ignáci Laňkovi za to, že nám tuto prohlídku umožnil. Komu se nechtělo domů, mohl si poté individuálně prohlédnout budovy bývalého konventu, kde dnes sídlí Muzeum policie ČR. V některých přízemních místnostech bývalé staré prelatury byla možnost spatřit krásné raně barokní štukatury.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie zde.

pondělí 10. dubna 2017

Sobota 8. dubna 2017 / S doc. Hřebíkem o židovských posvátných knihách v Bibli



V sobotu 8. dubna se uskutečnilo v bývalém salonku hotelu Grand další setkání Slánské akademie volného času, které bylo též součástí právě probíhajících Dnů izraelské kultury ve Slaném. V předvelikonočním čase jsme měli možnost vyslechnout duchovně laděnou přednášku „Židovská svatá Písma v křesťanské Bibli“ z úst biblisty Doc. ThLic. Josef Hřebík, Th.D., S.S.L. (KTF UK Praha), který se podílí na nejnovějším katolickém překladu Písma svatého (kniha Pentateuch) do českého jazyka. Ve své přednášce tedy prezentoval pohled katolické biblistiky na židovská posvátná písma, které křesťané souhrnně nazývají Starý zákon.Nejprve se věnoval otázce kánonů. Ještě v době Kristově netvoří hebrejské posvátné spisy jednotný soubor (kánon). V průběhu 2 a 3. století dochází k vytvoření dvou kánonů, které se od sebe liší uspořádáním. Židovský (palestinský) kánon zvaný Tenak (Tanach), který tvoří Tóra (5 knih Mojžšíšových), Proroci přední (kam patří také knihy Samuelovy a Královské) a zadní (Izaiáš, Jeremiáš a další) a Spisy, kam se řadí také 5 svátečních svitků nazývaných Megilot (např. kniha Ester), je řazen prostorově. Křesťanský kánon, jenž se dělí na knihy dějepisné (mimo jiné Pentateuch), naučné (např. Job) a prorocké (např. Daniel), má řazení časové. U některých církví (např. jako je katolická) obsahuje Starý zákon také knihy deuterokanonické (Tobiáš, Sírachovec atd.). Ten vychází ze širšího alexandrijského kánonu vzniklého na podkladě překladu hebrejských písem do řečtiny tzv. Septuaginty. Jeho katolická podoba je potom dána překladem Bible do latiny tzv. Vulgatou. Poté Starý zákon představil ze tří hledisek: Historické, tady uvedl období nemonarchické, monarchické a postmonarchické. Následoval pohled literární a na závěr teologický.
Po přestávce se rozhovořil o dvou tématech – historicita Starého Zákona a násilí v něm obsažené – které jsou často jako dotazy kladeny posluchači jeho přednášek. (Pavel Zděnovec)
Obrazová galerie ze setkání zde