pondělí 10. dubna 2017

Sobota 8. dubna 2017 / S doc. Hřebíkem o židovských posvátných knihách v Bibli



V sobotu 8. dubna se uskutečnilo v bývalém salonku hotelu Grand další setkání Slánské akademie volného času, které bylo též součástí právě probíhajících Dnů izraelské kultury ve Slaném. V předvelikonočním čase jsme měli možnost vyslechnout duchovně laděnou přednášku „Židovská svatá Písma v křesťanské Bibli“ z úst biblisty Doc. ThLic. Josef Hřebík, Th.D., S.S.L. (KTF UK Praha), který se podílí na nejnovějším katolickém překladu Písma svatého (kniha Pentateuch) do českého jazyka. Ve své přednášce tedy prezentoval pohled katolické biblistiky na židovská posvátná písma, které křesťané souhrnně nazývají Starý zákon.Nejprve se věnoval otázce kánonů. Ještě v době Kristově netvoří hebrejské posvátné spisy jednotný soubor (kánon). V průběhu 2 a 3. století dochází k vytvoření dvou kánonů, které se od sebe liší uspořádáním. Židovský (palestinský) kánon zvaný Tenak (Tanach), který tvoří Tóra (5 knih Mojžšíšových), Proroci přední (kam patří také knihy Samuelovy a Královské) a zadní (Izaiáš, Jeremiáš a další) a Spisy, kam se řadí také 5 svátečních svitků nazývaných Megilot (např. kniha Ester), je řazen prostorově. Křesťanský kánon, jenž se dělí na knihy dějepisné (mimo jiné Pentateuch), naučné (např. Job) a prorocké (např. Daniel), má řazení časové. U některých církví (např. jako je katolická) obsahuje Starý zákon také knihy deuterokanonické (Tobiáš, Sírachovec atd.). Ten vychází ze širšího alexandrijského kánonu vzniklého na podkladě překladu hebrejských písem do řečtiny tzv. Septuaginty. Jeho katolická podoba je potom dána překladem Bible do latiny tzv. Vulgatou. Poté Starý zákon představil ze tří hledisek: Historické, tady uvedl období nemonarchické, monarchické a postmonarchické. Následoval pohled literární a na závěr teologický.
Po přestávce se rozhovořil o dvou tématech – historicita Starého Zákona a násilí v něm obsažené – které jsou často jako dotazy kladeny posluchači jeho přednášek. (Pavel Zděnovec)
Obrazová galerie ze setkání zde



pondělí 3. dubna 2017

Sobota 1.4.2017 / O barokním kostele s Dr. Petrou Oulíkovou

   I přes krásné jarní počasí, které vybízelo spíše k výletům do přírody, zaplnili posluchači Slánské akademie
volného času v sobotu 1. dubna 2017 salónek bývalého hotelu Grand ve Slaném, aby si vyslechli přednášku „Barokní chrám – chrám Páně nebo muzeum?“ historičky umění PhDr. Petry Oulíkové, Ph.D., (Katolická teologická fakulta UK, Ústav dějin křesťanského umění). Tu nám nejprve představil PhDr. Vladimír Přibyl, který připomenul její vystoupení na Slánských rozhovorech 2012 v klášterním kostele v Doksanech, kde hovořila o jeho freskové výzdobě.
   Tentokrát se zaměřila na barokní kostel jako celek a seznámila nás s jeho nejcharakternějšími částmi. Nejprve nás upozornila na to, že v latině slovo pro kostel – ecclesia má více významů, jednak stejně jako u nás jde o pojmenování sakrální budovy, kde konají křesťanské bohoslužby, avšak znamená také samotné shromáždění věřících, tedy vše co v našem jazyce zahrnujeme pod pojmem církev. Vyprávěla také o tom, že od počátku jejich výstavby měly symbolizovat Nebeský Jeruzalém, tak jak ho ve své vizi popsal v Písmu Svatém autor Zjevení Janova. Ve vrcholném středověku byly považovány za zhmotnění jeho představy gotické katedrály.
   Na formování podoby barokního kostela měly poté vliv závěry Tridentského koncilu, které zasáhly do podoby jeho interiéru (např. odstranění chórové přepážky, tzv. letneru). Velký význam pro další vývoj chrámového stavitelství však měl také spis milánského arcibiskupa Karla Boromejského Instructiones fabricae et supellectilis ecclasisticae (1577), který obsahoval zásady, jak mají vypadat kostely v jeho diecézi. Určoval místa, kde se mají nové svatostánky stavět. Vyžadoval vzájemnou konzultaci mezi stavebníkem a stavitelem. Stanovil hierarchii staveb, která by odlišila jejich typy (katedrála, kaple). Vymezil, že presbytáře (a s nimi i hlavní oltáře) mají být orientovány především na východ. Mimo jiné se zaměřil také na sochařskou výzdobu fasády průčelí, jejichž součástí mají být sochy patrona kostela a případně i dalších světců. Přednášející tuto zásadu demonstrovala na některých pražských chrámech (např. kostel sv. Josefa na Malé Straně, který patřil karmelitkám – patron kostela sv. Josef a karmelitánští řádoví světci sv. Jan z Kříže a sv. Terezie z Avily).
   Kostel tvoří dvě hlavní části – kněžiště (presbytář, chór), které bylo v baroku vždy zaklenuto klenbou představující nebe a – loď (hlavní, boční, příčná – transept) mohla být plochostropá.
   Poté se paní doktorka zaměřila na vybavení barokního chrámu. Z nich nejdůležitější je oltář jako místo, kde se slaví oběť mše svaté. V době potridentské je hlavní oltář také místem, kde se v tabernákulu uchová Nejsvětější Svátost. Boční oltáře bývají umístěné tak, tak aby kněz na nich sloužící mši nebyl otočen k hlavnímu oltáři zády. Rozlišujeme několik typů barokních oltářů. Jsou to jednak raně barokní tabulové oltáře (Praha – hlavní oltáře v kostelech Panny Marie Sněžné a Panny Marie před Týnem), které svou architekturou zaplňují celý prostor kněžiště. Dále je to edikulový (portálový) typ (Praha – hlavní oltář v kostele sv. Františka Serafínského), jenž bývá umístěn v nice. Baldachýnový oltář, který známe z poutního chrámu Jména Panny Marie v Lomci, jenž byl inspirován tím, který se nachází nad hrobem apoštola Petra v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Bývá vztyčován nad hroby mučedníků a jeho sloupy jsou tordované. Dále je to skupina rámových oltářů, které dělíme dále na akantové (Chlumek u Luže – P. Marie Pomocná), boltcové (Přistoupim – sv. Václav, Lobkovice – Nanebevzetí P. Marie) a čistě rámové. Poslední typ se používal ve starých původně středověkých kostelech, kde byl užší presbytář (Praha – sv. Jiljí). Byl pořizován též z ekonomických důvodů (Sázava – sv. Prokop). Podobně tomu bylo u iluzivních (malovaných) oltářů (Tuchoměřice – sv. Vít, Holany – sv. Máří Magdalena), jejichž architektura byla zčásti nebo zcela vytvořena pomocí nástěnné fresky. Naturalistické oltáře (Praha – kaple sv. Kříže v kostele sv. Havla) tvoří pouze sochařský soubor plastik a nenajdeme zde u nich žádné sloupy. Děj se odehrává přímo před našima očima. Vzorem pro ně se stala katedra Petri v chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Nezařaditelným je poté výjimečný hlavní oltář v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie, sv. Wolfganga a sv. Benedikta v Kladrubech vytvořený v duchu barokní gotiky Janem Blažejem Santinim–Aichlem.
   Dalším prvkem, který v kostele nesmí chybět, jsou kazatelny. Ty bývaly u nás ve středověku většinou z kamene. V baroku se na jejich tvorbu začalo využívat nejvíce dřevo. Jsou tvořeny povětšinou ze tří částí – nástupní schodiště (nemusí být vidět), samotné řečniště a stříška zakončená sochařskou výzdobou. Stříška byla přidána z akustických důvodů, aby usměrnila tok kazatelovy řeči směrem k věřícím. Na bocích kazatelny bývají často zobrazováni čtyři evangelisté nebo čtyři církevní otcové. Pod stříškou je umístěna holubice Ducha Svatého. Na stříšce bývá socha Krista Dobrého pastýře, Mojžíše nebo zpodobnění desek Desatera. V kostelech řádů františkánů a kapucínů, kde nebývají moc zdobeny, jsou doplněny o ruku držící kříž symbolizující kazatelské poslání těchto kongregací. Podobně jako oltáře máme kazatelny naturalistické (např. z dílny Josefa Winterhaldtera st.). Některé jsou však také bizarní, kam se řadí ty v podobě velryby nebo lodě známé především z Německa.
   Nedílnou součástí vybavení chrámu jsou zpovědnice. Mohou být dvojdílné (Praha – sv. Havel), ale
většinou z estetických důvodu trojdílné. V jejich sochařské výzdobě jsou zpodobněni většinou napravení hříšníci (sv. Maří Magdaléna, král David, sv. Dismas a marnotratný syn).
   Neodmyslitelně patří k chrámu také varhany. Jejich výzdoba je v dnešní době zajímavá i pro muzikology, protože je často zdobí andílci držící v rukách dobové nástroje. Hudoucí andělíčci jsou také častým námětem fresek zkrášlujících strop nad varhany. Vedle nich se vyskytují také patroni hudby – král David a sv. Cecílie.
   Nakonec paní doktorka uvedla kostel sv. Klimenta na Starém Městě pražském, jako místo kde se v plném rozsahu zhmotnila myšlenka barokního kostela jako pozemského odrazu Nebeského Jeruzaléma.
   Poté se již za nás všechny s přednášející rozloučil PhDr. Vladimír Přibyl a nám nezbývá než se těšit na její další vystoupení na letošních Slánských rozhovorech.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.

úterý 28. března 2017

Sobota 25. března 2017 / S Hasanem Zahirovićem o Scheinpflugových a Slaném

  V sobotu 25. března 2017 pokračovala Slánská akademie volného času další přednáškou věnovanou
tentokrát české literatuře. O spisovatelské rodině Scheinpflugů a jejich vztahu k městu Slanému nám přijel vyprávět neobvyklý host, čapkolog Mgr. Hassan Zahirović, Ph.D. (Ústav bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě), jenž pochází z Bosny a Hercegoviny.
   Nejprve však svého kolegu mile představila PhDr. Hana Čižinská (Národní památkový ústav, územní pracoviště Praha), která se s ním seznámila při práci na soupisu inventáře vily Karla Čapka.
   Poté se však již slova ujal přednášející a nejprve nás podrobně seznámil s genealogií rodu Scheinpflugů od 18. století až po současnost. Ten původně pocházel ze Saska, ale po příchodu do českých zemích se zcela počeštil. K zajímavostem rodiny patří to, že se dosud v každé její generaci vyskytlo mužské jméno Karel, což bylo při sepisování pozůstalosti v Čapkově vile někdy problém.
   Následně se již zaměřil na nejbližší příbuzné herečky a spisovatelky Olgy Scheinpflugové. Její děd Karel Jan (1840–1923) se vypracoval z dělníka – kovolitce až na majitele továrny. Ve Slaném, kam přišel z Teplic, vlastnil malý strojírenský závod a oženil se zde s Barborou Liebscherovou.
   Olžin otec Karel Tomáš (1869–1948) dovršil svou kariéru jako novinář, kritik a spisovatel. Těsně po
studiu na slánském gymnáziu však působil jako tovární úředník a otcův společník ve firmě až do jejího zániku v r. 1919. Poté působil v Praze jako redaktor Národních listů a Lidových novin. Byl členem zednářské lóže a Syndikátu českých spisovatelů. Ve své literární tvorbě se zabýval především realistickým zobrazením rodinného a manželského života různých společenských vrstev, ale v některých jeho dílech se objevují také prvky žánrů fantasy a sci-fi. Jeho první žena Božena Fričová pocházela z Kladna. Měli spolu tři děti, vedle Olgy syna Karla a dceru Boženu. Manželka mu onemocněla tuberkulózou a jako velice mladá v r. 1911 umírá. Záhy nato se znovu žení se svou vzdálenou příbuznou Miladou Krinerovou, aby se měl kdo postarat o jeho děti.
    Bratr Olgy Karel (1899–1987) poté co vystudoval práva, se stal se literárním agentem svého švagra Karla Čapka a po jeho smrti ochráncem autorských práv jeho dědiců. Je autorem vzpomínkové knihy Můj švagr Karel Čapek. Jeho druhou ženou byla spisovatelka Jaroslava Reitmannová. Sestra Božena (1901–1984) byla manželkou dramatika Edmonda Konráda a po celý svůj život byla pro svou mladší sestřičku nepostradatelnou oporou. K jejím zásluhám patří také vzorně uspořádání Olžin archiv.
   Závěr vyprávění patřil samotné Olze (1902–1968) a jejímu dětství ve Slaném. Tuto dobu jejího života nám pan doktor přiblížil s pomocí její knihy vzpomínek Byla jsem na světě a románové autobiografie Český román. Vzpomínala tam na maminčinu nemoc, těžkou dobu po její smrti i na nelehký život za první světové války. Přečetl o tom také několik úryvků z jejího díla. Věnoval se také její touze hrát divadlo a jejím počátkům na prknech, která znamenají svět.
   Po celou přednášku byly promítány fotografie příslušníků této rodiny a domu, kde se Olga narodila a které pocházejí z Čapkovy vily.
    Čas se nachýlil k době oběda, a přestože by se o tématu dalo hovořit ještě dlouze, zbývala již pouze chvilka na dotazy posluchačů. Ty se chtěli především dovědět více o přednášejícím. Vyprávěl jim proto o svém studiu čtyř vysokých škol, pobytu v České republice a vztahu k české literatuře, ale nemohl se nezmínit o konfliktu v bývalé Jugoslávii, který poznamenal jeho osud podobně jako Olgu smrt matky a mládí prožité v době velké války. Nám nezbývalo než mu poděkovat za velice pěknou přednášku o slavné rodině spjaté s naším městem a doufáme, že ho ve Slaném, kde má hodně přátel, znovu někdy přivítáme.
(Pavel Zděnovec)


Další fotografie ze setkání zde.

pondělí 27. února 2017

Sobota 25. února 2017 / O českém životě v Haliči 19. stol s Doc. Kaletou

  V sobotu 25. února 2017 jsme se poprvé v novém roce sešli v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, abychom vyslechli úvodní přednášku jarního semestru 11. ročníku Slánské akademie volného času. Tentokrát jsme se mohli seznámit s osudy Čechů, kteří se v 19. století rozhodli spojit svůj život s Haličí. O nich nám přijel povídat Doc. PhDr. Petr Kaleta, Ph.D. z Katedry středoevropských studií FF UK Praha.
   Nejprve však nás seznámil s tímto regionem, který je považován za bránu evropského Východu. V novověku se vžil název Halič pro jednu z provincií podunajské monarchie, která se oficiálně nazývala Království haličsko–vladiměřské s Velkovévodstvím krakovským a knížectvími Osvětimským a Zátorským. Tato území byla k habsburské říši připojena v r. 1772 za vlády císařovny Marie Terezie při prvním dělení Polska.
   Své pojmenování dostala provincie podle města Halyč, které bylo ve středověku sídlem knížat z rodu Rurikovců. Její západní část (s centrem v Krakově) tvořící předtím Malopolsko obývali většinou Poláci. Ve východní části (s centrem ve Lvově) nacházející na teritoriu dávného haličsko–vladiměřského knížectví, které k polskému království připojil Kazimír Veliký, převažovali Rusíni. Jejich inteligence se v 19. století dostala pod ukrajinský vliv a začala se považovat za Ukrajince. Dalšími národnostmi zde žijícími byli Židé, Karaimové a Arméni. Jihovýchodní část země v oblasti Karpat obývali Huculové. Za císaře Josefa II. započala také kolonizace Němci, kteří sem přicházeli z jihoněmeckých oblastí a také se zde začali usazovat Češi. Kolem roku 1900 jich zde žilo přibližně 10 000. Náboženské vyznání obyvatelstva bylo různorodé a záviselo na jeho etnickém původu. Byli zde římští katolíci, řečtí katolíci, pravoslavní, protestanté, příslušníci arménské apoštolské církve a vyznavači svébytné formy judaismu zvané chasidismus.
   Češi se sem dostali nejprve jako cestovatelé. Tím byl příslušník Jednoty bratrské Martin Kabátník (+ 1503), který se na své pouti do Svaté země dostal i do Lvova. Po připojení Haliče k habsburské monarchii sem přicházejí jednak ve státním zájmu jako úředníci, vojáci nebo duchovní, ale usazují se zde i jako zemědělci, hudebníci či příslušníci dalších profesí. Významný centrem života zdejších Čechů se stal Lvov. Na kulturním dění zdejší komunity se v 19. stol. podílel úředník František Jáchym. Na své cestě do Ruska se ve městě zastavil také Karel Havlíček Borovský (1821–1856), který se po návratu z carské říše stal zastáncem myšlenky austroslavismu. Po pádu tzv. Bachova absolutismu se mohl v rakouském mocnářství rozvinout spolkový život a tak došlo v r. 1867 ve Lvově k založení České besedy, která existuje dodnes. Hospodařit na statek přišla na Halič také rodina Františka Řehoře (1857–1899). Ten pro svůj zdravotní stav nemohl vykonávat práci v zemědělství, a tak se pustil do etnografického výzkumu haličských Rusínů a Huculů. Zajímal se především o jejich folklor. Psal o nich do českých periodik jako Světozor, Zlatá Praha a také do prvního čísla Slovanského přehledu. Fotografoval obyvatelstvo a sbíral různé předměty spojené s jejich životem, které posílal do Prahy manželům Náprstkovým. Ty se později staly součástí sbírek Národopisného muzea. Knihy ze Lvova zasílal do knihovny Národního muzea. Na přelomu 30. a 40. let 19. století působil nějaký čas jako úředník ve Lvově také spisovatel a historik Karel Vladislav Zap (1812–1871), který o životě obyvatel této východohaličské metropole psal do časopisů Květy české, Česká včela nebo Časopis Českého muzea. Řadu článků uzavírají Připomínky ze Lvova vydané r. 1845 v muzejním časopisu. Již předtím však vychází jeho cestopis Cesty a procházky po Haličské zemi a později využívá své poznatky o Haliči také při práci na třídílném Všeobecném zeměpisu. Zajímavou osobností spojenou se Lvovem je podmaršálek Emanuel Salamon Freidberg – Mírohorský (1829–1908), který mimo jiné zhotovil kresby polských a rusínských krojů pro heslo Halič v Ottově slovníku naučném. O českém živlu na Haliči psal úředník židovské původu Ladislav Feigl (1861–1942) v dvousvazkovém díle Sto let českého života ve Lvově (1924–1925). O chasidismus haličských Židů se zajímal Jiří Mordechaj Langer (1894–1943), který se r. 1913 vydal na Halič, aby se seznámil s jejich vírou a poté převyprávěl jejich legendy a příběhy v knize Devět bran (1937).
   Za první světové války se stala Halič jedním velkým bojištěm, a tak mnoho Čechů, kteří narukovali do rakousko–uherské armády prožilo tento konflikt právě zde a v nejhorším případě tu také nalezlo  svůj hrob. Udála se tu i pro České legie na východní frontě významná bitva u Zborova, která však pro místní je jen jednou z epizod tohoto nesmyslného konfliktu.
   Závěr přednášky patřil četným dotazům a nám nezbylo než poděkovat Doc. Kaletovi za zajímavé vyprávění o pro většinu z nás málo známé oblasti východní Evropy. Těšíme, že se s ním opět setkáme, aby nás seznámil s historií a kulturou dalších míst této části našeho kontinentu.
(Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.