Nejprve však připadl PhDr. Vladimíru Přibylovi nelehký úkol sdělit posluchačům smutnou zprávu, že nás nedávno nenadále a navždy opustil jeden ze spolupracovníků akademie P. Jan Nepomuk Jiřiště, děkan litoměřické biskupské kapituly a farář v Bělé pod Bezdězem. Mnozí z nás jistě vzpomínají na jeho přednášku o křesťanské ikonografii, která proběhla v rámci prvého ročníku, nebo na některou z exkurzí, na které nám dělal zasvěceného průvodce.
Poté se ujal slova Hanuš Nykl a začal vyprávět o dvou ruských autorech, kteří pocházeli ze stejné (orlovské) gubernie. Současně však svými postoji vytvářejí určitý protiklad, Ivan Turgeněv patřil ke skupině těch, kteří usilovali o největší přimknutí Ruska k západní Evropě a její kultuře (tzv. západnici), naopak Nikolaj Leskov byl jedním z představitelů těch, jež chtěli uskutečnit obrodu své země návratem ke kořenům její národní svébytnosti (tzv. slavjanofilové).
Prvý na řadu v rámci přednášky přišel Ivan Sergejevič Turgeněv (*1818 Spasskoje u Orla, †1883 Bougival u Paříže). Přestože pocházel z bohaté šlechtické rodiny, jeho dětství nebylo příliš šťastné, jako syn bývalého důstojníka, jenž doma vládl pevnou rukou, vyrůstal v drsných rodinných poměrech. Studoval filosofii na univerzitách v Moskvě a Petrohradě, načež následovala studia v Německu na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Po svém návratu do Ruska však nenalezl v oboru uplatnění a proto se vydal na cestu literáta. V Petrohradě se seznámil s jeho celoživotní láskou, slavnou zpěvačkou Pauline Viardtovou. Roku 1852 přes zákaz carské cenzury vydal článek o Gogolovi, a proto byl zatčen a vykázán do vyhnanství na své rodné sídlo Spasskoje. Na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., mu byl tento trest v roce 1854 zrušen a on se odebral do Paříže. Většinu života poté strávil v cizině, především ve Francii, a do své vlasti se vracel pouze nakrátko v době lovů do Orla. Stal se prvním ruským literátem 19. století, jehož dílo se proslavilo na Západě. Přestože počátky jeho tvorby jsou spojeny s básnickými díly, do povědomí čtenářstva se zapsal především jako prozaik s romantickým pohledem na ruský venkov, jeho prostý lid a okolní přírodu, avšak také jako kritik nevolnictví. Z povídek a novel lze připomenout především ty nejslavnějších, k nimž bezesporu patří Lovcovy zápisky (soubor povídek o lovu a lovcích, které jsou současně kritikou nevolnictví) nebo Jarní vody. Bohatá byla také jeho románová tvorba, kterou tvoří tyto tituly Rudin (tzv. zbytečný člověk), Šlechtické hnízdo (sídlo šlechtice jako centrum kultury a vzdělání, teorie malých činů – změna drobnou prací), Dým (ruská emigrace), V předvečer (národně osvobozenecký boj v Bulharsku), Novina (galerie ruských revolucionářů, národníků) a Otcové a děti (generační problémy).
Poté následoval portrét mladšího z těchto dvou autorů Nikolaje Semjonoviče Leskova (*1831,Gorochovo, †1895 Petrohrad). Ten pocházel z nebohaté úřednické rodiny, vyrostl u bohatého strýce a studoval orlovské gymnázium, které však pro smrt otcovu a zkázu rodinného jmění v důsledku velkých požárů nedokončil. Musel se proto již od mládí protloukat životem, jak se dalo. Nejprve působil jako úředník, dodatečně si doplnil vzdělání a poté se stal obchodním zástupcem, jenž procestoval Rusko i Evropu. Pobýval také v Čechách, kde navštívil vedle již tehdy u zahraničních hostů oblíbených Mariánských Lázní také i Prahu. Od

Po přestávce se naše pozornost obrátila k výtvarnému umění. Přednášející opět představil další typ ruské pravoslavné ikony tentokrát s námětem Narození Přesvaté Bohorodičky.
Na závěr se patří dr. Hanuši Nyklovi poděkovat za zajímavou přednášku, popřát mu, aby jeho chystaná kniha vyšla co nejdříve, a těšit se, že zase někdy znovu mezi nás zavítá. Všem pak se sluší popřát krásně prožité vánoční svátky, mnoho štěstí a zdraví do nového roku a doufat, že se všichni opět v pořádku sejdeme na jaře v dalším semestru Slánské akademie. (Pavel Zděnovec)
Další snímky zde