O historii značky Rako s Ing. Miroslavem Divišem v Rakovníku / sobota 11.6.2022

   V sobotu 11. června 2022 se uskutečnila první letošní exkurze Slánské akademie volného času, která tentokrát směřovala do Rakovníku. V přednáškovém sále tamního městského muzea jsme se setkali s bývalým dlouholetým zaměstnancem firmy Rako Ing. Miroslavem Divišem, který nás seznámil s dějinami a současností výroby keramických obkladů.

    První část jeho přednášky byla věnována historii značky Rako. Výroba keramiky doprovází lidstvo od nepaměti. Což symbolizuje také logo firmy, na níž starověký asyrský panovník drží v ruce misku. V 2. polovině 19. století poté začíná masivní produkce stavební, průmyslově zhotovené keramiky (obklady, dlaždice a sanitární zařízení). Počátky její výroby na Rakovnicku jsou spojeny s neúspěšným pokusem o těžbu uhlí, které zde bylo dobýváno již v 1. pol. 19. stol. Jedno z ložisek se nacházelo také na předměstí Rakovníka. V letech 1869–1880 vlastnila šachty Mořic, Marta a Kateřina společnost Morávia, která je prodala Ignáci Vondráčkovi a bratrům Gutmannům. Povodeň v r. 1882 způsobila zatopení dolů a těžba již zde nebyla obnovena. Místo toho o rok později majitelé začali s výrobou šamotu a mozaikových dlaždic. Využili k tomu odpadní surovinu (lupek) z dolování uhlí a keramické jíly, které se těžily v nedalekém okolí. Na to, že se dá dál využít hald vytěžené hlušiny, přišel Vondráčkův zeť chemik Jan Stránecký. V důlním areálu na okraji Rakovníka tak vznikla první továrna, později označovaná jako Rako I., k jejíž prvotnímu vybavení patřilo: kolový mlýn, 5 hydraulických lisů poháněných parním strojem a 3 komorové pece vytápěné uhlím. Po smrti Ignáce Vondráčka přebírá firmu jeho syn Vladimír, za něhož dochází k rozšíření strojního zařízení. V r. 1894 už funguje 22 pecí a podnik má elektrické osvětlení. Roste také export do zahraničí, nejen do okolních zemích, ale také na Balkán, Blízký východ či do Indie. Kvalita dlaždic je také oceněna na výstavách. Jeho tragickou smrtí v r. 1898 se definitivně uzavírá první etapa existence firmy spjatá s rodem Vondráčků.

   Ta přechází koupí do rukou Vladimírova švagra Jana Kasalovského a jeho společníka Emila Sommerschuha, kteří zakládají vlastní společnost Rakovnickou továrnu na šamotové zboží, mozaikové dlaždice a pece. Rozšiřují sortiment o výrobu glazovaných obkládaček, kachlových kamen a mozaik. Podnik má asi 400 zaměstnanců, vyrábí ročně 400 vagonů šamotových cihel a 80 000 metrů čtverečných dlaždic a obkladaček s iniciály KS. Export míří do celého světa. R. 1907 dochází k jejímu prodeji Janu II. z Lichtenštejna a spojení se závodem v Poštorné. Emil Sommerschuh se stává generálním ředitelem. Věnuje se obchodu a zajišťovaní individuálních uměleckých zakázek. Na nich firma spolupracuje s významnými umělci a architekty období secese.

    V r. 1920 mění opět majitele, kterým se stává Živnobanka. Vlastnicky je tak propojena s šatovskými, opatovickými závody a později (1936) i s koncernem Západočeských  a slovenských magnetizových závodů. Vzniká exportní kancelář Keramika v Praze. Na zakázkách se podílí také projektová kancelář a provádějí je realizační party po celém světe. Pro zaměstnance vzniká vlastní vzájemná nemocniční pojišťovna, jídelna a šatny. 28.6.1923 je registrována značka Rako. Dochází k modernizaci a jsou postaveny nové výrobní haly. Fasádní obklady zde zhotovené zdobí na přelomu 20. a 30. let budovy po celém světě. Těsně před válkou kupuje Rako další rakovnickou firmu na keramiku Keram, které bude poté známá také jako Rako II.

    Druhá světová válka podobně jako ta předchozí znamená útlum výroby. Po jejím skončení je podnik znárodněn a v r. 1947 se produkce vrací na předválečnou úroveň. Postupně jsou zavedeny nové technologické postupy výroby. V r. 1956 je obnoven vývoz na západní trhy a tak většina toho, co je vyrobeno, jde do ciziny. V r. 1970 se začala budovat nová část (Keram II.) druhého rakovnického závodu. V r. 1980 vznikl nový závod Rako III. Pro zaměstnance byly postaveny nové byty. Byly vybudovány školky. Podnik vlastnil 3 rekreační střediska a měl vlastní zdravotní středisko. V Rakovníku byl postaven bazén a sportovní hala. Po privatizaci v 90. letech se vlastníkem přeměněné akciové společnosti stala německá firma Deutsche Steinzeug Cremer and Breuer AG. Začala nová etapa rozkvětu společnosti, kdy se investovalo do modernizace výroby prostřednictvím nákupu nového výrobního zařízení. V r. 2002 přechází do rukou rodinné firmy Lasselsberger z Rakouska, která v České republice působí od r. 1998. Dnes z celého podniku funguje již pouze závod Rako III.

   Druhá část vyprávění Ing. Diviše byla věnována obnově historických skvostů spojených se značkou Rako, na kterých se ve spolupráci s restaurátory také svou troškou podílel. Seznámil nás s postupem prací při restaurování keramických obkladů v Hotelu Imperial Na Poříčí v Praze (1914), Obecním domě v Praze (1912), historické místnosti Všeobecné fakultní nemocnice Praha nebo jednoho z keramických pašijových obrazů Jano Köhlera křížové cesty na moravském Svatém Hostýně.

   Na závěr nás s pomocí fotografií provedl současným provozem firmy Rako a seznámil nás tak s nejmodernější podobou výroby obkladových materiálů. Poté zodpověděl ještě několik dotazů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku.

    Zbývající čas v Rakovníku bylo možno využít k prohlídce expozic muzea, z nichž jedna je také věnovaná značce Rako, nebo jít na malou obhlídku centra města. Při zpáteční cestě k autobusu byla možnost spatřit na jižní stěně kostela sv. Bartoloměje mozaiku Piety od Jano Köhlera, kterou v r. 1935 zhotovili z rakovnické keramiky.

   Po návratu do Slaného jistě někteří z účastníku zájezdu využili příležitosti zúčastnit slavnostního otevření Kumpánovy zahrady. Tím skončila jarní část programu Slánské akademie a nám nezbývá než organizátorům poděkovat za obnovení její činnosti a všem popřát krásné léto a těšit se, že se se Všemi opět potkáme po prázdninách.

(Pavel Zděnovec)

O muzeích v přírodě v Čechách a skanzenu ve Vysokém Chlumci s Dr. Lubomírem Procházkou / sobota 7.5.2022

   V sobotu 7. května 2022 se v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném uskutečnila další přednáška letošního ročníku Slánské akademie volného času. O českých muzeích v přírodě nám přijel vyprávět emeritní vedoucí skanzenu Vysoký Chlumec PhDr. Lubomír Procházka, CSc.

   Počátky zájmu o lidovou kulturu a s ní spojenou architekturu lze datovat do 19. století. U nás podobně jako v celé tehdejší Evropě souvisel především s národně obrozeneckým hnutím. Významným podnětem pro její prezentaci se staly dvě výstavy – Jubilejní zemská výstava (1891, tzv. Česká chalupa) a Národopisná výstava českoslovanská (1895, výstavní dědina). Později se podle vzoru muzea lidových staveb a ZOO Skansen ve Stockholmu (1891) začala budovat muzea v  přírodě označovaná také někdy jako skanzeny. Nejstarší z nich je v českých zemích Valašské muzeum v přírodě (dnes součást Národního muzea v přírodě) v Rožnově pod Radhoštěm z r. 1925, o které se zasloužili bratři Alois a Bohumír Jaroňkové. Velký boom jejich zřizování poté nastal v 60. a 70. letech 20 století. I v současnosti vznikají nová muzea a některá z těch starších se rozšiřují o nové objekty.

   Oproti některým jiným zemím, jako je Slovensko, u nás nevzniklo celonárodní muzeum v přírodě, které by na jednom místě soustředilo stavby ze všech koutů naší země. Pokus o jeho vybudování v r. 1936 v Praze – Divoké Šárce ztroskotal. Vznikly tu však regionální skanzeny, které soustřeďují lidové stavby určité oblasti.

   Přednášející představil některá z nich. Ve středních Čechách to byly: Polabské národopisné muzeum v Přerově nad Labem, Národopisné muzeum Slánska v Třebízi (málo přenesených staveb), Muzeum lidových staveb v Kouřimi a Muzeum vesnických staveb středního Povltaví Vysoký Chlumec. Ze západních Čech jmenoval Expozici lidové architektury v Chanovicích a Skanzen lidových staveb ve Velharticích. Sever Čech zastoupil Soubor lidové architektury Zubrnice, kde taktéž došlo k málo transferů budov. Na Vysočině upozornil na Muzeum v přírodě Vysočina – Veselý Kopec a Betlém (integrální součást města Hlinska). Soukromým muzeem je zástupce východních Čech Podorlický skanzen Krňovice u  Hradce Králové. Na Moravě připomenul Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm, Muzeum jihovýchodní Moravy ve Strážnici, Hanácké muzeum v přírodě Příkazy, Muzeum v přírodě Rymice a Skanzen Rochus Mařatice – Uherské Hradiště.

   V druhé části svého vystoupení pan doktor podrobněji představil skanzen Vysoký Chlumec, u jehož zrodu stál. Toto Muzeum vesnických staveb středního Povltaví je pobočkou Hornického muzea v Příbrami. V této části středních Čech se dochovalo hodně cenných roubených staveb, které však nebyly památkově chráněny. Došlo tedy k rozhodnutí je získat a přemístit do nově vytvořeného skanzenu. Ten vznikl na okraji Vysokého Chlumce, poté co byl r. 1998 získán pozemek od Jaroslava Lobkowicze. První objekt se sem přestěhoval v r. 2000 a před dvěma lety bylo jeho budování ukončeno. Od r. 2021 ho může návštěvník spatřit v celé jeho kráse. Projekt byl financován z prostředků Středočeského kraje, Evropské unie a Ministerstva kultury ČR.

   V areálu se dnes nachází 24 objektů, jejichž stáří je datováno od 18. století do počátku 20. století. Jedná se o usedlosti statkářů, stavení domkářů a chalupníků, stavby sloužící k hospodářským a technickým účelům i drobné sakrální památky. Z nich lze připomenout roubený dům s černou kuchyní (1749) z Mašova, vodní mlýn zvaný Jedličkův (1792) z Radešic u Petrovic, vodní pilu (katr) z Dolní Sloupnice (okres Ústí nad Orlicí), rekonstrukci kovárny z Počepic, špýchary z Počepic, Ratiboře a Olbramovic, polygonální stodolu (1662) z Podolí u Vojkova, včelín ze Sedlčan či repliku dřevěné kapličky z Nálesí u Chyšek.

   Vybavení interiérů chalup většinou pochází z národopisné sbírky Hornického muzea v Příbrami nebo z fondu Městského muzea v Sedlčanech, které na tomto projektu také významně spolupracuje. Některé objekty poté slouží ke krátkodobým výstavám.

   Každoročně ožívá skanzen při kulturních akcích, na nichž se podílí i městys Vysoký Chlumec. Návštěvník tak má možnost se účastnit vesnického Masopustu, poznat tradiční řemesla na Dni řemesel nebo život vesnice za války v době panování Marie Terezie při celodenním programu nazvaném Vojáci na vsi, či se dozvědět, jak naši předkové slavili Vánoce a Velikonoce.

   Závěr přednášky patřil dotazům posluchačů a poté již nám nezbylo než poděkovat Dr. Procházkovi, jenž se také podílí na nové expozici mlynářství v nedaleké Třebízi, za poutavou prezentaci skanzenu, který by jistě stálo za to navštívit.

(Pavel Zděnovec)

O počátcích politického divadla s Alenou Sarkissian / sobota 9.4.2022

   V sobotu 9. dubna 2022 se k právě probíhajícím Dnům řecké kultury ve Slaném připojila také Slánská akademie volného času přednáškou Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D., K počátkům politického divadla.

   Starší bádání spojovalo počátky řeckého divadla s orgiastickým kultem boha Dionýsa. Dnes se však od tohoto názoru ustupuje a badatelé, jako Oliver Tamplin, se kloní k názoru, že se jednalo spíše o praktiku kulturní a politickou. Divadelní představení se konala v mnoha řeckých městských státech, avšak naše znalosti o nich se omezují většinou na Athény klasické doby (5. st. př. Kr.). V Athénách však divadlo nevzniklo, bylo sem přineseno a odtud se poté aténskými skupinami herců rozšířilo do jeho okolí. Divadelní produkce byla součástí státních slavností / Lénaje, Velké a Venkovské (Malé) Dionýsie /. Lénaje se konaly v zimě a účastnit se jich mohli pouze místní. Naopak na Velké Dionýsie, které byly na jaře, byli zváni i hosté ze zahraničí. Jednalo se o události s náboženským a politickým významem. Byla přinášena oběť bohům, demonstrována soudržnost obce (polis) a ukazována její politická i hospodářská moc. Politický kontext měly především Velké Dionýsie, při nichž vyslanci řeckých měst patřících k aténskému námořnímu spolku přinášeli příspěvky (tribut) do spolkové pokladny a obcí vychovaní sirotci (efébové) po aténských občanech, kteří padli v boji, dostávali zbroj.

   Na těchto slavnostech byly hrány tragédie, satyrské hry a staré attické komedie. Tragédie halila politický obsah do mytologického hávu. Přednášející na příkladu několika her (Euripidova Médea) přiblížila, jak odlišně vnímali jejich děj staří Řekové oproti současnému diváku. Pokus zdramatizovat nedávné události (řecko-perské války) ve formě podobné drama dokumentu nemusel však autorovi přinést kýžený úspěch (Frynichos – Dobytí Milétu, po r. 494 př. Kr.). Oproti tomu mytizující podání téže doby v Aischylových Peršanech (472 př. Kr.), jež slavilo ovace, lze považovat za příklad tehdejší propagandy, v níž je vyzdvihováno vítězství demokracie nad autokracií. Obsah starých attických komediích byl taktéž veskrze politický. Byl zaměřen na konkrétní události spjaté se životem obce. Pranýřoval nedostatky ve společnosti. Parodoval politiky (Kleon) i známé osobnosti (Sokrates, Euripides). Nejvíce informací máme o Aristofanovi, jehož některé hry (Oblaka, Ptáci, Vosy aj.) se zachovaly v úplnosti. Komedie jiných autorů jsou dochovány pouze ve fragmentech. V Aristofanových komediích (Žáby – vystupují dramatici Aischylos a Euripides) se uplatňuje také umělecká kritika. Politická satira Babyloňané (426 př. Kr.) jej přivedla k soudu, když na něj z neznámé příčiny podal politik Kleon žalobu.

    Stará attická komedie je považována za projev svobody slova (parrésia), která vládla v Aténách. Postupně však docházelo k jejímu omezování (cenzuře). Poté, co popohnal Kleon Aristofana před soudní tribunál, byl z jeho popudu schválen zákon, že není už povoleno užívat v komedie jména skutečných lidí. Místo toho autoři začali používat přezdívky. Politickou satiru v této podobě bylo možno pěstovat až do doby básníka Eupolida. Ten se dostal do střetu s politikem a vojevůdcem Alkibidiasem, protože ho zesměšnil ve své hře Plaváčci. Následně již není možná adresná kritika, karikaturovány jsou pouze směšné figury různých povolání a vlastností. Attická komedie ve své prvotní formě zaniká.

   Samotné divadlo se v 5. st. př. Kr. dostává do zorného úhlu tehdejších literátů a učenců. Aristofanes se ve svých komediích vyjadřuje k divadelnímu provozu, k dramatické produkci, k účelu divadelních slavností a jejich publiku. Herec podle něho skrývá svojí původní identitu pod vrstvami kostýmu. Divadlu věnují pozornost také nejvýznamnější filosofové těch časů. Platón, který žije na sklonku klasické doby a mohl zažít Aristofana na jevišti, uvádí dramatiky jako účastníky dialogů ve svých spisech. Divadelní představení jsou však pro něho mravně problematická a nejraději by je zakázal. Je to špatná podoba napodobení (mimésis) a v tomto případě dává přednost výrobkům řemeslníků před tvorbou umělců. Příběhy o hašteřivých bozích považuje za lživé. Podle něho je bůh dokonalý, a proto je dobrý. Emoce, které divadlo vyvolá, jsou nebezpečné. Divák, který odchází z představení, může být emočně labilní a podlehnout nemravnostem. Naopak Aristoteles se divadla zastává. Považuje ho za prostředek kultivace emočního vnímání a tragédie je dle jeho názoru nejfilozofičtější druh zobrazování.

   Divadlo a politika k sobě nerozlučně patří od dob starých Řeků až po současnost. Což lze demonstrovat na hrách Williama Shakespeara, Molièra, Henrika Ibsena, Vladimira Vladimiroviče  Majakovského, Bertolda Brechta, Václava Havla či Jáchyma Topola. Divadlo glosuje politiku a nastavuje jí nemilosrdné zrcadlo. Bývá však také prostředkem propagandy.

   Na závěr zbyl čas na dotazy posluchačů a poté již nešlo než paní doktorce poděkovat za zajímavé povídání. Těšíme, že se opět z touto naší stálou přednášející opět někdy setkáme a budeme nám vyprávět zase o divadle, které je spojeno pupeční šňůrou s tou čarokrásnou zemí, jež se zve Řecko.

(Pavel Zděnovec)