O náboženství v Rusku s Hanušem Nyklem – sobota 29. 3. 2014

V sobotu 29. března jsme se opět sešli v prostorách bývalého hotelu Grand ve Slaném již na 99. přednášce Slánské akademie. Tentokrát přijel PhDr. Hanuš Nykl, Ph.D. (Slovanský ústav AV ČR), aby nám představil svou nedávno vydanou knihu Náboženství v ruské kultuře … byla to první prezentace knihy vůbec a ve Slaném si toho vážíme.
V úvodu autor připomněl, že Rusko je zemí mnoha národů a také státem mnoha náboženských vyznání. Ta v postsovětské éře pomáhají znovu vytvářet identitu jednotlivých národností. V knize se logicky dostalo nejvíce pozornosti pravoslaví, které si každý z nás s touto zemí spojuje. Dozvíme se tak v jednotlivých oddílech o čase v pravoslaví (kalendář, letopočet, církevní rok a svátky), o byzantském ritu (cyklus bohoslužeb, bohoslužebná roucha a oděvy duchovních, liturgický jazyk a základní uspořádání chrámu), o svátostech a obřadech (křest, biřmování, pokání atd.) a velká část je věnována také ikonám a jejich tvorbě. Prostor dostalo také s pravoslavím spjatému starověrectví, které vzniklo jako reakce na reformy moskevského patriarchy Nikona v 17. století. Pozornost je též věnována dalším křesťanským církvím. Své místo zde však našly i kapitoly věnované náboženskému vyznání většinou neruského obyvatelstva, jako je zejména islám, judaismus, budhismus a pohanství (šamanismus). Autor se také ve své knize zmínil o nových náboženských směrech a hnutí, které se začali podobně jako u nás v Rusku šířit v 90. letech minulého století. Přednášku doprovodil dr. Hanuš Nykl promítáním obrázků pravoslavných kostelů, synagog a mešit, které z velké části vznikly v Rusku v nedávné době a symbolizují tak duchovní obrodu této země po letech komunistické totality. O přestávce si mohli zájemci nechat tuto knihu podepsat.
Po ní poté přednášející aktuálně obrátil svou pozornost na Ukrajinu, kde tamní politické události přitahují zájem celého světa. Pokusil se nastínit problémy, s kterými se tato země potýká, a které jsou zčásti dány jejím historickým vývojem.
Nezbývá nám než poděkovat dr. Nyklovi za představení jeho nové knihy, která přináší informace nám jinak jen obtížně dostupné, a popřát mu, aby si našla své čtenáře. Všem poté doporučit její přečtení a návštěvu nedávno zahájené výstavy ruských ikon Na počátku bylo slovo ve Strahovském klášteře v Praze. (Pavel Zděnovec)
Snímky ze setkání zde

Sobota 22.3.2014 – S Veronikou Hulíkovou o Ludvíku Kubovi

V sobotu 22. března 2014 se uskutečnilo další setkání Slánské akademie, jenž proběhlo netradičně v prostorách slánského Dividýlka v hotelu Hejtmanský dvůr na Masarykově náměstí. Tentokrát k nám zavítala Mgr. Veronika Hulíková (NG Praha), aby pohovořila o životě a díle malíře, folkloristy, hudebního vědce a spisovatele Ludvíka Kuby.
Ten se narodil 16. dubna 1863 v Poděbradech do řemeslnické rodiny zámečníka Ludvíka Kuby a jeho manželky Anny, roz. Mikšovské. Přestože se jednalo o početnou, nezámožnou rodinu, rodiče podporovali umělecké sklony svého druhorozeného syna. Záhy u něho byl rozpoznán jak talent malířský, tak hudební. Protože však se jim povolání malíře zdálo nejisté, rozhodli, že Ludvík nebude studovat na Akademii výtvarných umění, ale nejprve na varhanické škole v Praze a poté na učitelském ústavu v Kutné Hoře. Tak se stal učitelem a dokonce dva roky tuto činnost vykonával. Avšak jeho zájem o slovanské jazyky jej přivedl na cestu folkloristy a spisovatele. Začal jezdit na Slovensko, srbskou Lužici, do Haliče a na Balkán, aby studoval tradice zdejšího slovanského obyvatelstva a především sbíral jejich zpěvy. V roce 1883 vydává první sešit sbírky Slovanstvo ve svých zpěvech. Při svých cestách využíval svou zálibu v malířství, aby zachytil v podobě kreseb a akvarelů to, co ho zaujalo (krajiny, stavby, kroje, výšivky). Ty poté využil jako ilustrace svých články v tisku. Po čase se však rozhodl, že se chce stát také profesionálním malířem a byl tedy nucen si doplnit své výtvarné vzdělání. Nejprve začal navštěvovat soukromý ateliér Karla Liebschera v Praze a o tři roky později ateliér Maxe Pirnera na pražské Akademii. Pirner doporučoval svému žáku, aby jestliže se chce stát skutečným malířem, zanechal svých dalších činností a věnoval se pouze malbě. Kuba se však rozhodl opustit i tento ateliér a vydal se dokončit vzdělání do světa. V roce 1893 odjel do Paříže, kde se učil na soukromé Academie Julian a také poznal svou budoucí ženu Olgu Joujovou. V

Osobité Kubovo poděkování za zaslání
dortu k narozeninám (1943)

dalším roce opět cestuje a navštěvuje Bulharsko a Srbsko. Záhy na to se žení a se svou manželkou se stěhuje do Mostaru a poté do Mnichova. Zde navštěvuje soukromou školu slovinského malíře Antona Ažbeho, kde mezi jeho spolužáky patří pozdější slavní ruští avantgardní malíři Vasilij Kandinskij a Alexandr Javlensjkij. Na živobytí si tou dobou vydělával návrhy reklamních plakátů. Manželé se poté odstěhovali k příbuzným do Vídně, kde se jim narodil syn Ludvík Mario a kde zůstali až do roku 1910. Kuba se začlenil do zdejšího uměleckého světa a i jeho díla se zde dobře prodávala. Avšak na jaře roku 1911 se rozhodl natrvalo přesídlit do Čech. Často pobýval u rodičů své manželky v Březnici, kde vznikl bezpočet jeho děl. Dnes je v tomto městě v bývalé jezuitské koleji Galerie Ludvíka Kuby, která vlastní část jeho tvorby a mobiliář z jeho pozůstalosti. Po vzniku nové Československé republiky se Kuba mohl znovu věnovat sběru slovanských písní a tento svůj projekt dokončil v roce 1929. Poté se již do konce života zaměřil především na malířskou tvorbu, i když poznatky získané při svých cestách využil na řadě přednáškových a koncertních vystoupení a zpracoval ve své literární činnosti. V jeho výtvarném díle je zastoupena jak malba krajinářská, tak portrétní. Vedle folklorních námětů tvoří podstatnou část jeho portrétní tvorby obrazy zachycující jeho rodinu a přátele. Portrétoval také členy České filharmonie. V hojném počtu vytvořil též mnoho autoportrétů. V r. 1937 se jako oficiální člen výpravy umělců účastnil výstavy československého umění v Moskvě. Mohl si tak udělat vlastní úsudek o stalinském režimu v Sovětském svazu. Ve 40. letech navštívil na pozvání zdejších přátel několikrát naše město a dokonce plánoval si zde postavit svůj dům. O jeho pobytu ve Slaném se již na našich setkáních několikrát zmínil PhDr. Vladimír Přibyl. V roce 1945 byl jako jeden z prvních jmenován národním umělcům. V padesátých letech byla jeho tvorba se zemědělskou tématikou zneužita komunistickou propagandou a dávaná za vzor jako díla vytvořená v duchu tehdy prosazovaného socialistického realismu. Malíř sám se však tehdejšího dění aktivně neúčastnil, i když byl režimem zahrnován poctami. Přes všechno, co se kolem něho dělo, si zachoval až do vysokého věku čilého ducha, učil se čínský jazyk, sbíral orientální umění a dále se i přes zhoršující zdraví věnoval své malířské a spisovatelské činnosti. Zemřel v Praze 30. listopadu 1956 v požehnaném věku 93.let, zanechávaje po sobě v oblasti malířství nespočet překrásných děl, jenž jsou dnes zastoupena jak ve sbírkách státních institucí, tak i soukromých sběratelů.
Na závěr nás přednášející pozvala na výstavu Ludvík Kuba – Poslední impresionista, ona je kurátorkou této výstavy. Výstavu pořádá Národní galerie v Salmovském paláci na Hradčanech a trvá do 6. dubna. Doporučila nám také k výstavě vydaný rozsáhlý katalog, mezi jejíž autory také patří. Nakonec nám nezbývá než sympatické Mgr. Hulíkové popřát mnoho úspěchů v další badatelské práci a těm, kdo výstavu ještě neviděli, určitě doporučit, aby její návštěvu jistě nevynechali. Všem jako tip na jarní výlet poté navrhnout výpravu za dílem Ludvíka Kuby do Březnice. (Pavel Zděnovec )
Snímky ze setkání zde

Kuba maluje ve Slaném

S Pavlem Helanem o Božské komedii – sobota 1.3.2014

V sobotu 1. března 2014 v salonku bývalého hotelu Grand zahájil ThDr. Mgr. Pavel Helan,Th. D. (Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy) svou přednáškou Dante Alighieri a Božská komedie jarní semestr osmého ročníku Slánské akademie volného času. Její prvá polovina byla věnována osudům nejslavnějšího italského básníka a druhá poté jeho nejvýznamnějšímu dílu.

Přednášející nás nejprve zavedl na dvůr císaře Fridricha II. Štaufa na Sicílii, kde vznikl pod vlivem provensálské trubadúrské poezie nový básnický styl zvaný také jako sladký, který se mimo jiné vyznačoval tím, že básně v něm složené byly napsány v rodném jazyce poetů a ne v latině, jak to bylo tehdy obvyklé. Tento styl postupem času rozšířil také do Toskánska, kde se jedním z jeho představitelů stal Dante Alighieri. Ten se narodil ve znamení blíženců roku 1265 ve Florencii do středně zámožné guelfské rodiny Alaghiera degli Alaghieri, jehož předkové byli šlechtického původu. Základního vzdělání dosáhl na jedné z řádových škol, jenž zřídili dominikáni u Santa Maria Novella a františkáni u Santa Croce. Nějaký čas poté studoval na univerzitě v Bologni, avšak nezískal žádný akademický titul. Za určitou dobu poté se oženil s Gemmou z významného rodu Donátů, která mu byla zaslíbena již v dětství a s kterou měl minimálně čtyři děti. Jeho osudovou ženou však byla tajemstvím zahalená Beatrice, která snad pocházela z rodu Portinari a stala se manželkou Simona dei Bardi. Láska k ní se stala námětem jeho prvního literárního díla sborníku milostné poezie Nový život. Dante se zapojil do politického života svého města, což se mu stalo osudným. Náležel ke straně tzv. bílých guelfů vedené rodem Cerchi, jež byla nepřátelsky naladěna proti tehdejšímu papeži Bonifáci VIII. a tehdy byla ve městě u moci. Když se však účastní v roce 1301 diplomatického poselstva do Říma, dochází ve Florencii k převratu, vlády se ujímají jejich protivníci, přívrženci Bonifáce, tzv. černí guelfové a Dante je se svými spolustraníky odsouzen k doživotnímu vyhnanství. Zbytek života poté většinou stráví na dvorech vládců italských městských států ve Veroně, Padově či Ravenně. Přesto stále doufá, že se bude moci vrátit do rodného města. Své naděje vkládal také do dědečka císaře Karla IV., Jindřicha VII. Lucemburského, který se jako zvolený římský král vydal v roku 1310 do Itálie za císařskou korunou. Doufal, že ten dobude Florencii a umožní důstojný návrat vyhnancům. Komplikovaná politická situace však neumožnila Jindřichovi, přestože dosáhl císařské korunovace v Římě, naplnit básníkovy naděje a jeho nenadálá smrt v 1313 poté definitivně zhatila všechny plány o obnově císařské moci v Itálii. Dante své procísařské sympatie vyjádřil ve svém politickém spise De monarchia. Ve vyhnanství také vznikla další jeho díla – nedokončená „encyklopedie“ tehdejšího vědění nazvaná Hostina a také nedokončený latinský traktát O rodném jazyce. Vrcholem jeho tvorby se však stává Božská komedie, na které pracoval pravděpodobně dvacet let a kterou dokončil téměř krátce před svou smrtí. Básník umírá v roce 1321 v Ravenně na horečku způsobenou snad malárií a je zde také pohřben. Jeho ostatky zde i přes veškerou snahu Florentanů zůstávají dodnes.

Po přestávce se již dr. Pavel Helan věnoval samotné Božské komedii. Provedl nás jejími třemi částmi a my jsme, podobně jako básník, putovali nejprve Peklem, poté Očistcem a nakonec Rájem. V pekle se zastavil u osudů milenců Paola da Rimini a Francesky da Polenta (také da Rimini) a rodiny hraběte Ugolina della Gherardesca. Svůj výklad prokládal přednesem vybraných pasáží Komedie a to jak v originále, tak v českém překladě. Pozornost věnoval také výtvarným dílům inspirovaných tímto dílem, jako jsou jeho ilustrace vytvořené Sandrem Botticellim nebo Gustavem Doré a obrazy Eugena Delacroixe. Zabýval se také historií překladů Božské komedie do českého jazyka. Vyzdvihl především překlad O. F. Bablera z padesátých let minulého století a také připomenul ten nejnovější od V. Mikeše. Ten si mohli zájemci prohlédnout. Na závěr nezbývá než Pavlu Helanovi poděkovat za zajímavou přednášku a doufat, že k nám někdy v budoucnu opět zavítá. Všem poté Božskou komedii doporučit jako vhodnou četbu nastávajícím postním období a ti, kdo se chtějí dovědět více o Dantovi, mohou se začíst do některého z jeho životopisů (např. I. Montanelli, Dante a jeho doba, Odeon, Praha 1981.) Pavel Zděnovec

Dakší snímky ze setkání zde