Doc. Miloš Sládek o farních školách na Slánsku / sobota 7.6.2025

  V sobotu 7. června 2025 jsme měli v salonku bývalého hotelu Grand ve Slaném opět možnost setkat se s dlouholetým lektorem Slánské akademie volného času doc. PhDr. Milošem Sládkem, Ph.D., (KTF Univerzity Karlovy v Praze), který nám přijel přednášet o farních školách na Slánsku na přelomu 17. a 18. stol.

   O základním školství v Čechách za dávných dob toho v našem povědomí moc není. Každému z nás se patrně vybaví pedagogické zásady Jana Amose Komenského a zavedení povinné školní docházky za Marie Terezie. To, že již na přelomu 17. a 18. století zde byla hustá síť farních škol, ale ví málokdo.

Jedním z důvodu tohoto stavu je nedostatek pramenů a také to, že dřívější bádaní se zaměřilo především na vysoké (Univerzita Karlova) a střední školy (jezuitská gymnázia).

   Základní vzdělaní bylo v těchto dobách možné provádět několika způsoby. Vedle farních škol existovaly podobné vzdělávací ústavy také v klášterech. V gramotných rodinách byla také možnost domácí výuky, kterou zajišťoval některý z členů rodiny. Tuto možnost využívali tajní evangelíci, kteří nechtěli, aby jejich děti byly ve škole ovlivněny katolickou věroukou. Pro bohaté byla možnost zaplatit si domácího preceptora. Někdo se poté naučil psát a číst u pana faráře na hodinách náboženství, které byly od třicetileté války pro všechny povinné.

  Gramotnost na přelomu 17. a 18. století byla v českých zemích na vysokém stupni. To dosvědčují vysoké počty výtisků duchovní literatury pro lidové vrstvy (modlitební knížky, překlady bible do národních jazyků, knížky lidového čtení a kramářské písně). Znalost čtení dosvědčují také soupisy poddanských knihoven (např. z Tuchoměřic), které evidují mezi poddanými několik stovek knih. Vedle duchovní literatury (modlitební knížky, kancionály, postily) vlastnili také třeba Hájkovu Kroniku českou. Doklad toho, že negramotnost mezi měšťany byla spíše výjimkou, nacházíme v Bavorově. O tom, zda budou děti umět čtení a psaní, rozhodoval především zájem a možnosti rodičů. U poddaných měla svoje slovo také vrchnost, což na Slánsku dosvědčuje poddanský řád Jaroslava Bořity z Martinic, v němž se rodičům klade na srdce, aby nechali svá dítka vzdělávat.

  Ve městech se počátky farních škol kladou již do středověku. První školy vznikly již za panování Jana Lucemburského nebo Karla IV. Obdobím, kdy se výrazně zvýšila u nás gramotnost, bylo husitství. Věroučné spory vedly k většímu zájmu o bibli i u laiků, což podnítilo jejich potřebu umět číst. Tehdy také vzniklo několik jejích překladů do staročeštiny. Podobně tomu bylo také v období reformace. Vznik těchto škol v nekatolickém prostředí podporoval Martin Luther. Spory o text bible však podnítil zájem o vzdělaní také i na katolické straně. Zde se v 16. stol. rozšířila představa, že vzdělaní lidé jsou mravně lepší. O školách na venkově máme povědomí až z doby třicetileté války. Na přelomu 17. a 18. století se potom síť farních škol zahušťuje. Dokladem toho jsou farářské relace a duchovní tabela, z nichž se dovídáme o mnohdy nedobrém stavu škol a místech, kde se také učilo (hospoda, radní dům). Školy se většinou nacházely poblíž kostela a na venkově byly mnohde dřevěné.

  Učitelé se oproti svým kolegům na univerzitách a gymnáziích mohli ženit. Jejich kvalifikace byla mnohdy nedostatečná a na venkově to bývali mnohdy podruzi. Vedle vlastní výuky měli být také dobrými hudebníky a hudbu také vyučovali. Kvalitní učitele si mohly dovolit pouze bohaté farnosti.  Jejich příjem byl většinou nedostatečný a plat se skládal z několika složek, z nichž některé byly za úkony, jež se školstvím neměly nic společného (vyzvánění na zvony / klekání proti mrakům, hraní na pohřbu apod.). Malou část tvořil příspěvek rodičů dětí (1–2 krejcary). Dále je platila farnost, městská rada nebo vrchnost. Několikrát do roka také chodili na koledy. Plat mohl být zčásti v penězích a zčásti v naturáliích. Ve městech měli byt většinou mimo školu, avšak na venkově bydleli ve škole (skanzen Přerov nad Labem, Police nad Metují – dvoupatrová budova, v přízemí učebny a v patře byt učitele).

  Školní docházka nebyla tehdy povinná. Školní rok byl na venkově kratší než ve městě, protože tam děti musely rodičům pomáhat při polních pracích. Děti chodily do školy do jedenácti let a poté chlapci na vesnici šli do čelední služby a dívky se stávaly děvečkami. Vzdělávali se jak chlapci, tak dívky. Ty však méně častěji, protože se počítalo s tím, že v rodině musí umět číst a psát hlavně muž jako hospodář, který bude vyřizovat všechny záležitosti i za ženy. V 16. stol. existovaly i dívčí školy (hlavně v Sudetech), těch však postupně ubývalo a jejich poslání převzal v 17. stol. řád uršulinek.

   Výuka probíhala od pondělí do soboty. V neděli odpoledne na ní poté navazovala výuka náboženství, která byla povinná. Konala se v jedné místnosti na faře. Děti byly rozděleny do čtyř skupin (starší a mladší chlapci, starší a mladší dívky). Nejmenší děti se učily nazpaměť modlitby z šedesátistránkového katechismu a ty starší používal malý katechismus (200 stran), kde se dozvěděly také něco ctnostech a neřestech. Farář zkoušel každé dítě a připravoval je k prvnímu přijímání. Měl za úkol také dvakrát týdně vizitovat ve škole, kde se též učilo o náboženství. Naopak učitel po hodinách náboženství doprovázel děti domů.

   Pan docent věnoval také část svého vyprávění konkrétní situaci na Slánsku a posluchačům rozdal mapku škol ve zdejším vikariátu. Tady byly znát ještě na přelomu 17. a 18. stol. neblahé důsledky třicetileté války, kdy tudy procházely válčící armády. Někde byl proto malý zájem o výuku a školy byly zpustlé. Sedláci nechtěli platit učitele. Jinde si však již staví novou školu (Zvoleněves) a situace se postupně celkově zlepšuje. Hmotná nouze učitelů se však nezlepšila ani v 19. stol. a finanční ohodnocení učitelskému stavu je problém, který se nepodařilo zcela vyřešit ani v současnosti.

   Na závěr přednášející zodpověděl četné dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé a poutavé vyprávění. Zájemcům o tomto téma lze doporučit jeho nejnovější knihu Gramotnost, farní školy a výuka náboženství v Čechách na přelomu 17. a 18. století. Všem poté přejeme krásně prožité léto a doufáme, že se všichni opět sejdeme v říjnu na pokračování letošního ročníku akademie.

 (Pavel Zděnovec)