Počátek přednášky byl věnován tomu, co se událo v devatenáctém století v zahradnické profesi. Byly tehdy objeveny nové druhy rostlin. Do Evropy se dostaly ve velkém množství cizokrajné květiny a stromy. Současně však došlo k znovuobnovení pěstování některých evropských druhů, jenž byly v minulosti zapomenuty. Přišlo se na to, jak se starat o exotické rostliny. Neustal však zájem o pěstění tuzemských druhů. Započaly se do praxe zavádět nové technologie a objevy (např. kovové konstrukce skleníků, principy jejich vytápění). Začaly vznikat zahradnické společnosti a vydávat zahradnická periodika. Někteří majitelé zpřístupnili své zahrady veřejnosti.
Poté nám přednášející přiblížil povolání zahradníka. Ten byl v té době většinou současně i botanikem. Některý měl i vysokoškolské vzdělání. Také mnoho botaniků se zabývalo zahradnickými činnostmi. Profese zahradníka byla považována za vážené, ctěné a dobře honorované povolání. O zahradníky pocházejících z Čech a Moravy byl zájem i ve světě.
Za nejlepšího z nich byl považován ten zámecký. Byl to zahradník šlechtického sídla, což znamená, že výkon jeho povolání nemusel být vůbec spjat se zámkem, ale mohl svoji činnost vykonávat v zahradě šlechticova městského paláce či vily nebo v parku obklopujícím hrobku aristokratického rodu. Jména některých máme zachována již ze 17. století. U významných sídel se poté někdy dochovala jejich posloupnost od 18. století až do 50. let 20. století. Často se jednalo o příslušníky jedno rodu, v němž se řemeslo dědilo z otce na syna. Jako příklad uvedl pan Tlustý rodiny Skalníků (u Lobkoviců) a Šerhantů (u premonstrátů). Na sklonku 19. století se z nich mnohdy stávali tzv. obchodní zahradníci.
Zámečtí zahradníci se dělili podle dosažené šlechtické hodnosti majitele zahrady (např. hraběcí). Zvláštní skupinu tvořili tzv. dvorští zahradníci. Toto označení náleželo těm, kteří pracovali pro c. k. dvorní zahrady (Praha, Zákupy) nebo arcibiskupské zahrady (Kroměříž) či zahrady knížecích rodů. V místě svého působení byli často činní v tamní samosprávě, v zájmových spolcích, v zahradnických a botanických společnostech a podíleli se na veřejném a kulturním životě.
Zámecká zahrada byla nedílnou součástí šlechtického sídla. Tvořila většinou se zámkem jeden celek. Skládala se mnohdy z několika částí – květinové záhony, park, zeleninová zahrádka, skleníky či pařníky. Její majitelé měli často rozsáhlé sbírky rostlin, které se řadily po bok sbírek obrazů, zbraní či mincí a byly na evropské úrovni. Na jejich pořízení stejně jako na zavádění nových technologických postupů vynakládaly značné finanční prostředky. Podle jejich zájmů vznikaly specializované zámecké zahrady, které se zaměřovaly na pěstění či šlechtění některých rostlinných druhů (orchideje, mečíky), alpinia nebo i celé botanické zahrady.
Nové exempláře rostlin se získávaly prostřednictvím vědeckých, sběratelských nebo šlechtických výprav, nákupem u nově vznikajících zahradnických závodů či koupí / výměnou mezi zahradami. V tom měly také zprostředkující úlohu postupně zakládané zahradnické společnosti (Londýn, Berlín, Drážďany, Paříž, Vídeň atd.). U nás vznikla Česká společnost pro zvelebování zahradnictví v Praze, která byla založena v r. 1842 zemskými a pražskými vyššími úředníky. S finančním přispěním Kamila knížete Rohana byla r. 1845 vybudována na Novém Městě pražském (Na Slupi) spolková zahrada, z níž je dnes Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Společnosti pořádaly také zahradnické výstavy. Majitelé zámeckých zahrad vystavovali také na pražské Jubilejní výstavě (1891) nebo na zahradnické výstavě ve Vídni, jenž byla součástí tamní Jubilejní výstavy v r. 1898.
Poté již byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nám nezbylo, než závěrem poděkovat panu Tlustému za zajímavé povídání a těšit se, že k nám opět v budoucnu někdy zavítá s další přednáškou o zámeckých zahradách. Nenecháme si také ujít připravovanou knihu o zámeckých zahradnících, na které se podílí.
(Pavel Zděnovec)
Žádné komentáře:
Okomentovat