V sobotu 16. února 2019 započal v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném další cyklus přednášek Slánské akademie volného času. Jarní semestr XIII. ročníku zahájila svým vyprávěním o středověkých hřbitovech ve světle archeologického výzkumu PhDr. Michaela Selmi Wallisová, Ph.D. (Česká společnost archeologická). Nejprve však všechny v zaplněném sálu přivítala Mgr. Markéta Škrancová, která zároveň představila dvě publikace – sborník příspěvků z uměleckohistorických konferencí Slánské rozhovory 2016 a 2017 / Slaný a Velvary a O umění baroku / a další brožurku z edice Památky Slaného a Slánska Pomník Václava Beneše Třebízského v Třebízi, které vydal jí vedený odbor kultury a památkové péče MěÚ Slaný. Informovala také o nové knize jednoho z přednášejících z minulého ročníku PhDr. Josefa Förstera věnované Mikuláši A. Voigtovi, kterou lze za zvýhodněnou cenou koupit v slánském muzeu či objednat prostřednictvím odboru kultury.
Poté již byla pozornost posluchačů upřena na výklad Michaely Selmi Wallisové o místech posledního odpočinku středověkých evropských Židů, na kterých proběhl archeologický výzkum, a praktikách souvisejících s jejich pohřbívání. Ty jednak vycházely ze zásad spjatých s jejich náboženstvím, ale také z nařízení jejich křesťanských vrchností, která na ně uvalila mnohá omezení.
Pohřební zvyklosti se u Židů již od dob starověkého Izraele vyznačují jednoduchostí a prostotou. Pohřeb se má vykonat co nejdříve, nejlépe, když tomu nic nebrání, již v den úmrtí nebo hned po něm následující. Zesnulí měl být oblečen pouze do pohřebního rubáše, tak aby byla zachována zásada židovské věrouky, že nemá být poznat sociální status zemřelého. Jeho tělo mělo být uloženo tak, aby hlavou směřovalo k Jeruzalému a nesmělo se dotýkat žádného železného předmětu. Členům diaspory byl vkládán do hrobu pytlík s půdou z Izraele. V některých věcech se odlišoval ritus Aškenázů (Německo, Čechy) od Sefardů (Španělsko, jižní Francie).
Vzdálenost jejich pohřebišť od bydliště byla mnohdy značná, protože v zemi mohli pohřbívat pouze na několika vyhrazených místech, a proto museli v důsledku transportu své mrtvé ukládat do dřevěných rakvích, které jinak nebyly ve středověku zcela běžné. Židovští obyvatelé středověkých měst bývali pochováni na hřbitovech vybudovaných většinou před jejich hradbami v blízkosti některé brány. Naproti tomu jejich křesťanští sousedé našli místo věčného spánku uvnitř města buď přímo v kostele nebo v jeho bezprostřední blízkosti.
Židovské hřbitovy se vyznačovaly tím, že se na nich pohřbíval každý jednotlivec včetně dětí do samostatného hrobu, což nebylo tehdy zcela obvyklé a svědčí to o velké úctě Židů k zesnulým. Velká dětská úmrtnost tak dala na nich vzniknout jim speciálně vyhrazením čtvrtím. Při kopání nových hrobových jam se dbalo na to, aby nedošlo k narušení starých hrobů a nic nenarušilo klid mrtvých. Hroby měly kamenné obložení a nad nimi byl vztyčen náhrobek v podobě stély s hebrejským textem či jej kryla náhrobní deska. Hřbitovy byly obehnány zdí a stála na nich márnice.
To, že se Židé snaží o to, aby posmrtný klid jejich předků nebyl nijak narušován, je jednou z příčin toho, že k archeologickému výzkumu jejich zaniklých pohřebišť se dnes přistupuje pouze výjimečně. Vždy se jedná o záchranné práce spojené většinou s nějakou výstavbou. Tak tomu bylo také v případě výzkumu části židovského hřbitova na Novém Městě pražském v letech 1997–2000, který byl předčasně ukončen kvůli protestům židovských obcí a na kterém se paní doktorka významně podílela. S jeho výsledky nás podrobně seznámila již na jedné své předešlé přednášce. Tentokrát se proto o něm zmínila pouze krátce a poté nám představila podobné výzkumy, které provedly její evropští kolegové. Nejvíce středověkých židovských pohřebišť je prozkoumáno ve Španělsku (28, např. Tarrega, Sevilla, Toledo, Barcelona). Nejlépe je poté zdokumentován hřbitov v Yorku (Velká Británie) s 482 nalezenými hroby, jehož zrušení souviselo s vyhnáním Židů s Anglie králem Eduardem I. v r. 1290. Významné poznatky přinesly také výzkumy ve Francii, kde proběhly průzkumy v Ennezat u Clermont–Ferrant (1992), Chateauroux (1997) a Chalons–en–Champagne. Paní doktorka nám především představila výzkum svého francouzského kolegy Filipa Blancharda v Chateauroux. Místa, kde kdysi pohřbívali Židé své mrtvé, byla zkoumána i v dalších evropských zemích (Itálie, Švýcarsko, Polsko, Litva). V Německu je pro jeho minulost dnes tento výzkum věcí velice problematickou, a tak většina archeologických prací zde provedených pochází již z doby před nástupem fašismu. Na závěr nám ukázala příklad, jak je někdy těžké rozhodnout, zda se jedná o židovské hroby, protože i Židé mnohdy přebírali některé zvyklosti místní křesťanské populace a někdy jím naopak bývá přisouzeno pohřebiště, které ve skutečnosti náleželo jinému etniku.
Poté paní doktorka zodpověděla dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé povídání. Těšíme se na to, až nám bude moci v budoucnu představit výsledky archeologických prací na slánském obchvatu.
(Pavel Zděnovec)
Žádné komentáře:
Okomentovat