V sobotu 7. dubna 2018 se Slánská akademie volného času připojila k právě probíhajícím Dnům italské kultury ve Slaném přednáškou prof. PhDr. Jana Bažanta, CSc., (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) Perseus a Medusa, kterou přednesl před početným posluchačstvem v salónku bývalého slánského hotelu Grand.
Na úvod pan profesor převyprávěl mýtus o Perseovi a Meduse, tak jak jej ve svých dílech zachytili starověcí autoři. Následně se věnoval jeho zobrazení v antice. Nejstarší jak písemné, tak obrazové zachycení boje největšího z řeckých hrdinů s bájnou nestvůrou zvanou Medusa pochází z Řecka 8. až 7. století před Kristem. Inspirací pro to, jak je zpodobněna tato příšera na keramické váze z doby kolem r. 670 př. Kr., byla zřejmě fénická stříbrná nádoba s hady na okraji (660–650 př. Kr.). V 7. století před Kristem řečtí umělci experimentovali s podobou Medusy. Takže na reliéfu jedné keramické vázy jí třeba vyobrazili jako spojení člověka s koněm. Jiné její ztvárnění se patrně nechalo inspirovat vyobrazením mýtu o Gilgamešovi, jak spolu s Enkidou zabíjejí démona Chuavu, který byl mnohokrát zachycen na mezopotámských pečetích. Na tomto zobrazení (aténská váza, 550–530 př. Kr.) je též zachyceno, jak hrdina při záhubě příšery odvrací tvář. Na konci 7. století před Kristem báje o Perseovi a Meduse dostává svou kanonickou podobu. Také se však objevuje alternativní verze: krásná Medusa (malba na keramické metopě řeckého chrámu v dórském stylu, Thermon, 625–600 př. Kr.). Tato byla patrně od počátku netvor i kráska. Období klasického Řecka přináší do mýtu inovace v podobě spánku, krásy,
zkamenění a zrcadlového obrazu. Medusa bývá často zobrazena jako spící krasavice. Perseus, aby mohl spatřit její uťatou hlavu, se dívá na štít, který zachycuje její obraz (apulský zvoncový krater, 400–375 př. Kr. nebo etruské bronzové zrcadlo, 400–350 n. l.). Římské antické umění přináší do zobrazení zápasu Persea s Medusou nový prvek, kterým je pohled hrdiny do štítu při samotném boji (např. nástěnná mala v Pompejích, před r. 79 po Kr., nebo mramorový sarkofág, 2. stol. po Kr.). Tuto část svého vyprávění ukončil profesor Bažant konstatováním toho, že klasické Řecko odkázalo západní kultuře Medusu jako krásného netvora (Medusa Rondanini).
Druhá část přednášky byla věnována tomu, jak byly ztvárněné postavy tohoto mýtu v průběhu staletích v českém umění. Nejprve se však zmínil o středověkém klenotu, který spojuje české země s antikou. Je jím císařská koruna, kterou nechal kolem r. 1349 zhotovit Karel IV. v Praze a dnes je uchována v klenotnici chrámu v Cáchách. Na její výzdobu byly použity antické gemy, na některých z nich je vyobrazena Medusa. I když ve středověku byla ztotožňována s Pannou Marií, zde její zpodobnění mělo jinou funkci. Již od antiky bývalo pravidlem využívat Medusinu hlavu jako odstrašující a ochraňující prvek. Medusa se tak měla stát ochránkyní Svaté říše římské. V architektuře se v Čechách objevuje poprvé v renesanci. Nejprve jako symbol umění na portálu domu kameníka Giovanniho Merliana v Plzni ze 16. století. Jako domovní znamení z druhé čtvrtiny 18. století odkazující na výtvarnou tvorbu se s ní setkáme na domě v Nerudově ulici na Malé Straně. V její funkci ochránkyně jí lze spatřit v Praze na Písecké bráně (1719–1729), která byla součást barokního opevnění z let 1650 až 1729. V baroku vznikla také dvě sochařská díla od Matyáše Bernarda Brauna z r. 1725 zpodobňující Persea držící hlavu Medusy. Jedno zhotovené pro Jana Jáchyma Pachtu z Rájova zdobí zahradu zámku Liběchov a druhé dnes umístěné v Kladrubech bylo objednané Janem Ferdinandem hrabětem Globenem pro zámek Valeč. V 17. a 18. století Perseus představoval spravedlivou autoritu, která trestá zločin, a hlava Medusy vyjadřovala jímavou hrůzu (gratus terror), která měla zachvátit všechny zločince. V 19. století se s Medusou setkáváme jako emblémem umělců (dům sochaře Bohuslava Schniricha, štuk, 1875, Mikovcova 5, Praha – Vinohrady) nebo jako ochránkyní bank (B. Schnirich, Medusa, kovový reliéf, 1891, bývalá Hypoteční banka, Senovážné náměstí 13, Praha). Umění 20. století, kdy se umělci často neradi hlásili k tomu, že jejich inspirace čerpala z odkazu antické tradice, zastoupila v tomto výčtu Medusa Jindřicha Štýrského. Tento představitel surrealismu napsal a ilustroval knihu Sny (1941, vyšlo v r. 1970 díky Františku Šmejkalovi), v které se nachází také „Podobizna mé sestry Marie“, která na ní připomíná Medusu. Inspiračním zdrojem se pro ní stal obraz Paula Rubense a Franse Snyderse Medusa (olej, 1617–1618, Vídeň, 1685–1875 v Praze, dílenská kopie v Brně).
Závěr vyprávění patřil mýtu o Pegasovi, který se zrodil z těla Medusy. Báje vypráví o tom, že na hoře múz Helikónu v Bojótii pod jeho kopyty vytrysknul pramen. Proto je považován za zdroj básnické tvorby. V poantické Evropě začal být spojován také s pohořím Parnas, které bylo ve starověku zasvěceno Apollónovi, Dionýsovi a múzám. Moderně ztvárněného Pegase na Parnase můžeme vidět na skulptuře sochaře Michala Gabriela z r. 1992 na sídlišti Barrandov v Praze.
Svoji přednášku pan profesor ukončil důkazem o tom, že mýtus o Perseovi a Meduse může být svébytně vykládán i v současnosti a stále se vyvíjí. Čehož je dokladem kniha Jaromíra Typlta Zápas s rodokmenem: Groteskní mýtus (Praha, 1993), kterou ilustroval Boris Jirků. V ní je zpodobněn spisovatel Ladislav Klíma jako Medusa.
Nám poté nezbylo než se vřelým potleskem rozloučit s profesorem Janem Bažantem a doufat, že k nám opět zavítá, aby nás provedl antickou mytologií a její recepcí v západní kultuře. Mezitím máme možnost se začíst v jeho obsáhlé knize Perseus & Medusa, kterou nedávno vydalo nakladatelství Akademia.
(Pavel Zděnovec)
Žádné komentáře:
Okomentovat