O inscenování řeckých klasických tragedií na prknech Národního divadla s Alenou Sarkissian / sobota 21.10.2017

   V sobotu 21. října 2017 měli posluchači Slánské akademie volného času na svém setkání v salónku

bývalého hotelu Grand ve Slaném možnost vyslechnout přednášku Mgr. Aleny Sarkissian, Ph.D.  (Kabinet pro klasická studia Filosofického ústavu AV ČR) nazvanou Mezi Apollónem a Dionýsem: Hillarova a Dostalova antika v Národním divadle.
   Předtím nám však tuto vědeckou pracovnici, která také vyučuje na Katedře divadelních věd FF UK, představil PhDr. Vladimír Přibyl. Poté dostala slovo přednášející, která nejprve prezentovala novou publikaci Ve stínu helénského slunce a poté začala svůj výklad.  Uvedla, že antické Řecko začal poznávat evropský Západ, a to včetně českých zemích, v době renesance. S rozkvětem archeologie se v dalších staletích poznatky o něm rozšiřovaly. V 18. století jeden ze zakladatelů moderních dějin umění a klasické archeologie Johann Joachim Winckelmman označil řecké umění za vrchol estetiky a umělecké dokonalosti. Jeho značně idealizovaná představa o antice formovala naše klasické vnímání této doby, které lze vyjádřit pojmem „bílá“ či „apollonská“ antika (střídmost, uměřenost, prostota, tichá velikost). Jiný pohled na tuto epochu lidstva nabídl v roce 1872 ve svém díle Zrození tragédie z ducha hudby mladý filolog Friedrich Nietzsche, který na svět přivedl obraz „temné“ či „dionýské“ antiky, která je pravým opakem té Winckelmmanovy (barevnost, hudba, tanec, opojnost, orgiastická vášnivost).
   Obě nastíněné teze měly velký význam také při moderním inscenování antických dramat. Režiséři se zprvu drželi v duchu tradice představ vytvořených Winckelmannem. Na scéně tak bylo možno spatřit bílé antické sloupy a průčelí chrámů. Herci v bílých řasených rouchách po celou dobu většinou stáli na místě a pouze deklamovali naučený text. Chór byl statický. Tak vypadala také prvá představení řeckých dramat na scéně Národního divadla v 19. století a na počátku 20. století. Změna nastala s nástupem moderny a avantgardy, kdy na divadelní prkna začal pronikat vliv Nietzschova raného díla. U nás je spojena se jmény Karla Huga Hilara a Karla Dostala.
   K. H. Hilar (*1885, †1935) vystudoval klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a v souvislosti s antickým dramatem upozornil na sebe již esejí Oresteia. Podnětem k ní bylo provedení stejnojmenné Aischylovy trilogie v Národním divadle, které pro něho v roce 1907 nastudoval režisér Jaroslav Kvapil. V eseji Hilar nastínil problémy, které přináší moderní inscenování antiky. Mimo dalších svých aktivit byl také vynikajícím režisérem, který nejprve působil v Městském divadle na Vinohradech a od r. 1921 poté v Národním divadle. Zde propagátor Friedricha Nietzscheho inscenuje v jeho duchu Euripideovu Médeiu, satyrskou komedii Slídiči a Sofoklova Oidipa krále. Hilarovo pojetí Oidipa krále z r. 1932 patří k průlomovým inscenacím českého divadla, ke kterému se v průběhu času vraceli autoři dalších adaptací této tragédie. Nastal odklon od historizace. Výtvarník Vlastislav Hofman vytvořil náznakovou scénu s minimem rekvizit (schody). 
   Karel Dostal (*1888, †1966) pocházel z bohaté umělecky založené rodiny. Otec Leopold Dostal byl

spolumajitelem poděbradského pivovaru a matka Marie Horská - Kallmünzerová bývalou členkou Prozatímního divadla. Také jeho sourozenci byli umělecky činní. Bratr Adolf Bohuslav Dostal byl spisovatelem a sestra Leopolda Dostálová se stala herečkou. On sám se po absolvování čtyř semestrů na Filosofické fakultě UK vydal na hereckou dráhu, kterou započal v dětství jako ochotník. Herectví studoval v Berlíně u Emanuela Reichera a poté u Emila Geyera. Následně (1910–1912) působil v německých divadlech Deutsches Theater, kde režíroval Max Reinhardt. Po vypuknutí války musel narukovat v roce 1915 na italskou frontu, avšak konec konfliktu již strávil na Nové vídeňské scéně. Po vzniku Československa se vrátil hrát do Čech, kde však pro své německé divadelní školení nebyl v roce 1919 přijat do souboru Národního divadla. Divadelnictví však v jiné pozici zůstal věrný. Nejprve nastoupil jako první ředitel českobudějovického divadla (1919–1920), poté se měl stát šéfem činohry ve Slovenském národním divadle v Bratislavě; dal však přednost režírování a herectví ve Vinohradském divadle (1920–1922). Odtud vedla jeho cesta v roli režiséra do Národního divadla, kde také uvedl několik antických her. Od avantgardněji pojatých Euripideových Bakchantek (1927) byl nucen v důsledku doby přejít ke klasičtěji provedeným dílům, a to k Sofoklově Antigoně (1941) a Euripideově Médeie (1942), které skrytě, ale jasně vyjadřovaly odpor proti okupaci. Poslední Dostalem režírovanou antickou tragédií na prknech Národního divadla byla v r. 1947 adaptace Aischylovy trilogie Oresteia. Jeho křesťansky laděné vyvrcholení tragédie (motiv milosrdenství) nepřijala většinou levicově orientovaná kritika příznivě. Nastupující komunistický režim již poté nedal Karlu Dostalu větší prostor pro realizaci jeho režisérských záměrů a v roce 1955 musel Národní divadlo opustit. Působil poté v Městských divadlech pražských a nakonec ve Východočeském divadle v Pardubicích.
   Závěr přednášky tradičně patřil dotazům. Jedna z posluchaček připomenula představení Oidipus –

Antigona (koláž), které režíroval Otomar Krejča a ve kterém Oidipa ztvárnil nedávno zesnulý Jan Tříska, v pražském Divadle za branou z roku 1971. Přednášející vyzdvihla jeho pojetí role, které bylo výrazně odlišné od toho, jak bývá většinou Oidipus na jevišti zpodobněn. Poté již nezbylo než přednášející poděkovat za velmi zajímavé setkání a těšit se na další setkání s ní na Slánské akademii volného času. (Pavel Zděnovec)

Další fotografie ze setkání zde.