Jana Bělová o „Bratříčku“ ze Starého Města pražského / sobota 22.2.2025

V sobotu 22. února 2025 v Městském kině Slaný začal již devatenáctý ročník Slánské akademie volného času přednáškou Mgr. Jany Bělové, Ph.D. z Muzea hlavního města Prahy o Jezulátku od sv. Anny na Starém Městě Pražském. Ještě předtím, než se přednášející ujala slova obdrželi posluchači, jenž vypracovali ročníkovou práci, ocenění z rukou zástupkyně vedoucí odboru kultury a památkové péče Městského úřadu Slaný Aleny Urbanové.

Sbírky Muzea hlavního města Prahy se v roce 2019 rozrostly o barokní sošku Jezulátka a k ní náležející příslušenství. To vše darovaly muzeu bosé karmelitánky, které se stěhovaly ze svého kláštera na Hradčanech. O sošce se vědělo, že původně pochází z bývalého kláštera dominikánek u kostela sv. Anny na Starém Městě pražském, avšak celou její historii se podařilo téměř detektivní prací vypátrat až naší lektorce.

První klášter dominikánek na území dnešní Prahy byl v části Malé Strany zvané Na Újezdě. R. 1313 tyto jeptišky koupily od johanitů bývalou templářskou komendu u sv. Vavřince na Starém Městě a vybudovaly si zde svůj nový domov. Kostel byl přestavěn v gotickém slohu a jeho patrocinium bylo rozšířeno o sv. Annu, jenž se později stala jeho jedinou patronkou. Další stavební úpravy kláštera proběhly v pozdní renesanci (1616) a v baroku (1676 nový chór jeptišek).

Soška Jezulátka pochází z druhé poloviny 17. stol, kdy se převorkou kláštera stala Anna Kateřina Příchovská z Příchovic. Od r. 1709 se datuje jeho veřejná úcta a soška byla vystavena v chóru. Svědectvím jejího uctívání v baroku jsou také svaté obrázky, které byly vytisknuty kolem r. 1740.

Klášter včetně kostela byl zrušen r. 1782 v rámci první vlny rušení řeholních institucí reformním císařem Josefem II. Mezi důvody patřilo také to, že na tom nebyl ekonomicky dobře, a vysoký věk řeholnic. Jejich část, která se nechtěla vrátit k světskému způsobu života, poté odešla včele s poslední převorkou do sběrného kláštera v Pohledu. Tady pobývaly s bosými karmelitánkami, jejichž klášter u sv. Josefa na Malé Straně byl také zrušen, a zde také většina z nich ukončila svou pozemskou pouť. Mezi příslušnicemi obou řádů panovaly dobré vztahy. A tak, když se mohly karmelitánky po deseti letech vrátit do Prahy, vzaly s sebou i poslední s nimi žijící dominikánku. V Praze však nemohly již obývat svůj původní klášter, a tak se jejich nový domov od té doby nalézal u sv. Benedikta na Hradčanském náměstí.

Sošku Jezulátka si dominikánky do Pohledu neodvezly, protože byla jako majetek kláštera určena do dražby ve prospěch Náboženské matice. Rodným sestrám Jenčíkovým, Adalbertě a Apolonii, které patřily k těm, jež po zrušení kláštera odešly do civilu, většinou se vrátily ke svým rodinám, avšak nezpřetrhaly kontakty s těmi, kdo v řádu zůstaly, se podařilo přemluvit komisaře, který sepisoval klášterní jmění, aby vyškrtl sošku z inventáře a daroval jim ji.  Poté, co r. 1799 Adalberta zemřela, Apolonie sošku s výbavou a malým jměním předala karmelu na Hradčanech, s jejichž osazenstvem pojilo dominikánky trvalé přátelství. Historie Jezulátka podle jejího vyprávění byla poté zaznamenána do kroniky karmelitánek.

Dřevěná polychromovaná soška vysoká 53 cm není kopií slavnějšího Pražského Jezulátka od Panny Marie Vítězné na Malé Straně, což dokládá mimo materiálu to, že má na chodidlech hřeby na uchycení, a podoba oblečků v baroku, která se podstatně liší od šatiček jeho „bratříčka“. Náleží k němu bohatá výbava, která se vedle skřínky z první čtvrtiny 18. století skládá z podstavce, oblečků, botiček, spodního prádla, doplňků (límec, krajky), paruk a korunky. Nejstarší šatičky dle tehdejší dětské módy jsou z let 1730–1750 a nejmladší oděv se skládá z částí zhotovených sestrami v r. 1924 a 1937. Od 19. století jsou však většinou inspirovány střihem šatů jeho malostranského „sourozence“. Vedle zachovalých barokních botek má také pletené botičky z nedávné doby (kol. r. 2000). To vše je dokladem kontinuální úcty řeholnic k Jezulátku.

Tento Ježíšek tak vydává svědectví nejen o barokní zbožnosti či době osvícenských reforem, nebo o návratu k tradicím po smrti Josefa II., ale také o víře našich současníků.

Na závěr přednášející odpověděla na dotazy posluchačů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění. Těšíme, že se s ní opět ve Slaném opět setkáme, aby nás seznámila s dalšími exponáty muzea, jehož hlavní budova se má pro veřejnost v tomto roce opět otevřít.

(Pavel Zděnovec)

  

Zahajujeme 19. ročník

V sobotu 22. února bude zahájen 19. ročník Slánské akademie volného času. Tento ročník zahájí přednáška Mgr. Jany Bělové, Ph.D., kurátorka historických sbírek z Muzea hl. města Prahy, bude na téma "Bratříček" ze Starého Města pražského. 

Mgr. Jana Bělová, Ph.D. ke své přednášce uvádí:

Pražské Jezulátko je nejznámější uctívaná milostná soška, ale rozhodně  nebyla jediná…

 V roce 2018 získalo Muzeum hlavního města Prahy do sbírek dřevěnou sošku Jezulátka z kostela sv. Benedikta z tehdejšího kláštera bosých karmelitek. K sošce patří celá výbavu oblečků, prádélka a botiček z 18. století až 30. let 20. století.

Při porovnání sošky s různými vyobrazeními pražského Jezulátka bylo zjištěno, že se nacházela v chóru kláštera dominikánek u sv. Anny na Starém Městě. Měla i vlastní svaté obrázky.  Dlouho bylo považováno za ztracené. Pátrání po jeho osudu po zrušení kláštera v roce 1782 bylo místy opravdu detektivní.

Na příběhu této sošky lze přiblížit hned několik významných dějinných procesů. Pražskou barokní zbožnost s jejími dozvuky, josefínské církevní reformy a  přístup řeholnic, které se ocitly v díky nim ocitly ve složité situaci a byly schopny se s ní vypořádat.

Jan Hacker o sv. Gothardu, krovech a zvonech ve Slaném i na Slánsku / sobota 7.12.2024

   Letošní ročník Slánské akademie volného času uzavřela v sobotu 7. prosince v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném přednáška Jana Hackera, který v našem městě působí jako zvoník u sv. Gotharda.

   Zvonům a krovům tohoto kostela byla věnována prvá část jeho vyprávění. Počátky tohoto chrámu souvisí s ostrovskými benediktiny, kteří zde měli svoji expozituru, jež byla později povýšena na probošství a spravovala jejich majetek na Slánsku. Někdy po svatořečení biskupa Gotharda z Hildesheimu (1134) tady nechali vystavět románskou trojlodní baziliku. Ta se stala po založení města i jeho farním kostelem. V průběhu 14. století byl přestavován v gotickém slohu, čemuž přispěl i požár r. 1371. Další pohromu pro chrám znamenaly husitské války, kdy jej r. 1425 zachvátil znovu oheň, a po jejich skončení bylo opět nuceno přistoupit k jeho opravám. Stavební práce na něm poté pokračovaly až do r. 1520, kdy byla dokončena výstavba sakristie. V této podobě, až na malé úpravy poté sloužil kostel další staletí. K dalším nezbytným renovacím se přistoupilo až v 19. a 20. století. Významné opravy na něm probíhají i v současnosti.

   Přednášející nás upozornil na některé zajímavosti, které jsou spjaty s tímto svatostánkem. Na vnějších stěnách chrámu se nalézají různé nápisy, kamenické značky, důlky a další stopy lidské činnosti. Cínová křtitelnice z r. 1511 má podobu zvonu. Starobylost pozdně gotických dveří prozrazuje různorodost jejich ornamentální výzdoby.

   Co však z uměleckohistorického pohledu ještě zvyšuje význam této kulturní památky, jsou zachovalé středověké krovy. Nedávný dendrochronologický průzkum pomohl s jejich datováním a upřesnil stavebně historický vývoj. Dozvěděli jsme se tak, že krov zvonice pochází z let 1445/46, hlavní lodi 1451/1452 a presbytáře 1476/1477. Osa vrátku nad hlavní lodí byla zhotovena po r. 1463 a zvonová stolice pochází z let 1495/1497.

   Původní zvonový soubor je z let 1494 až 1545. Je tvořen zvony Gothard, Vojtěch a Erasmus. Gothard je z r. 1494, byl ulit Jiřím Konvářem z Nového Města pražského a k jeho výzdobě patří postava biskupa (měl by to být sv. Gothard, ikonograficky však spíše odpovídá sv. Mikuláš) a Assumpta (Panna Maria Nanebevzatá). Zvon je zavěšen na rohatinách, jež byly předchůdci valivého ložiska, a to, že se se jedná o autentický prvek, dokládá, že chyběla všechna bezpečnostní opatření, pročež bylo nutno před časem přistoupit k nutným úpravám. Vojtěch je od Bartoloměje z Nového Města pražského z r. 1508 a zdobí ho Panna Maria s Jezulátkem. Erasmus byl ulit Stanislavem z Nového Města pražského r. 1545. Sloužil jako umíráček. Patrně k tomuto jeho účelu se váže i jeho výzdoba s Janem Evangelistou a Pannou Marií Bolestnou. Zasvěcení zvonu sv. Erasmu je v Čechách výjimečné a snad souviselo s tím, že byl darován slánským cechem soukeníků a tkalců. Sv. Erasmus byl patronem tkalců a soukeníků. Zvon byl původně zavěšen v zaniklém okně zvonice a nedávno se ho podařilo nechat zrestaurovat ve Zvonařství Manoušek na Zbraslavi. Další tři zvony se do dnešní doby nezachovaly. Byli to Dominik, sanktusovník a Angelus (?). Původního Dominika (či Dominikál) stvořil r. 1521 mistr Bartoloměj z Nového Města pražského. V r. 1876 pukl a byl přelit téhož roku Josefem Diepoldem v Praze. Tento nový zvon byl zrekvírován. K jeho výzdobě patřila postava sv. Dominika. O těch dvou dalších více nevíme. V nedávné době přibyl do kostela nový zvon Michal, jenž byl vyroben z litiny těsně po druhé světové válce a původně sloužil v kostelu sv. Viléma Akvitánského ve Vřesině u Hlučína.

   Na zvonici se neustále pracuje, dochází k různým úpravám, aby uchycení zvonů odpovídalo současným bezpečnostním požadavkům, a k dílčím opravám (obnova spojovacích prvků zvonové stolice, odstranění recentně instalovaných vzpěr apod.). Přitom dochází také k archeologickému výzkumu (zjišťovací sonda k základovému roštu stolice). Nacházejí se tu věci (keramika, papír), které zde v minulosti zanechali zvoníci a další návštěvníci zvonice.

   Po krátké přestávce začala druhá část přednášky, v níž jsme letem světem navštívili další zvonice v našem regionu. Nejprve jsme však ještě zůstali ve Slaném. V klášterním kostele Nejsvětější Trojice se nacházejí dva barokní zvony. Jsou zasvěceni Nejsvětější Trojici (Mikuláš Löw, 1669, nové srdce 1875, na něm reliéf s tímto námětem) a Panně Marii (reliéf přenesení Svaté chýše do Loreta). I zde našli ve zvonici zajímavé předměty (barokní nádoba zvaná šál, hrací karty). Ze zvonice kaple Zasnoubení Panny Marie piaristické koleje pocházejí zvony z r. 1807, jenž byly vyrobeny v dílně Františka Josefa Kühnera v Praze, na větším je vyobrazena Bohorodička a na menším Nejsvětější Trojice. Zvony byly nedávno restaurovány.

   V Želenicích se ve zvonici u kostela sv. Jakuba Většího nachází zvon z r. 1613 od slánského mistra Jindřicha Senomatského ze Šternstatu, který zdobí znak města Slaného. Další jeho dílo je v Kvílicích.

   Nejstarším zvonem v našem okolí se může patrně pyšnit Knovíz. Na Slánsku máme také zvony od slavných zvonařů ze 16. stol. Brikcího z Cimperka (Želenice, Dřínov, Nabdín, Neprobylice, Smečno, Páleček) a Tomáše Jaroše z Brna (Řisuty). Mezi v regionu zastoupené novodobé autory patří rodina Manoušků. Z jejich dílny pocházejí zvony ze Pcher a sv. Václav z Budče. Ten původní z r. 1935 od Rudolfa Manouška st. byl zničen za druhé světové války. Nový byl poté u nich ulit v r.1993. Příkladem toho, jak by se však současnosti nemělo postupovat, je zvon Ludmila z r. 2024, který si nechali místní zhotovit až v Itálii pro kapličku v Třebichovicích (18. stol.).

   Na závěr zbyl prostor pro dotazy posluchačů. Přednášející upozornil na možnost přispět na opravu zvonů a zúčastnit se jím vedených prohlídek sv. Gotharda. Nám poté již nezbylo než poděkovat za zajímavé vyprávění a popřát mu mnoho zdaru v péči o jemu svěřené zvony.

  Tak skončil další běh naší akademie, a je proto na místě za ní poděkovat jejím organizátorům z odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný a popřát jim mnoho úspěchů v jejich práci. Všem poté přejeme krásně prožité Vánoce, mnoho štěstí a zdraví do nového roku a doufáme, že se s nimi opět v dalším ročníku akademie setkáme.

(Pavel Zděnovec)