S Mgr. Veronikou Chalupovou o šlechtě severozápadních Čech v raném novověku / sobota 23.9.2023

   Po prázdninové pauze se v sobotu 23. září 2023 opět sešli posluchači Slánské akademie volného času v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném, aby si vyslechli přednášku Mgr. Veroniky Chalupové (UJEP Ústí nad Labem) věnované šlechtě Slánského a Žateckého kraje v 17. století.

  Již od středověku bylo České království rozčleněno na kraje. Slaný a jeho širší okolí spadalo do krajů Slánského a Žateckého. V jejich čele stáli dva hejtmani, jeden ze stavu panského a druhý ze stavu rytířského. Mnohdy se pro šlechtice tato funkce stala odrazovým můstkem pro pozdější zastávání některého z nejvyšších zemských úřadů.

   Na počátku 17. století vyvrcholil spor protestantů a katolíků, který vedl k vypuknutí českého stavovského povstání, jež bylo počátečním konfliktem třicetileté války. Porážka stavů znamenala odchod mnoha protestantů do exilu a rekatolizaci těch, kteří zůstali doma. K tomu přispěl také nový kulturní styl – baroko. Útrapy třicetileté války způsobily úbytek obyvatel, což následně vedlo k utužování poddanství.

   V tomto století se proměnil se také šlechtický stav. Obnovené zřízení zemské (1627) zavedlo nové tituly. Změnil se také podíl majetku mezi pány a rytíři, kdy na jeho počátku (1615) byl téměř vyrovnaný (37 % : 30 % půdy), avšak již v jeho polovině (1648) se koncentroval v rukou vyšší šlechty (60 % : 9 %). Také převaha nekatolíků mezi šlechtou, která se datovala od husitských válek patrná, byla bitvou na Bílé hoře zlomená a jediným povoleným vyznáním se po vydaní nového zemského zřízení stalo to katolické. Rytířský stav v důsledku odchodu jeho členů do exilu a konfiskací vymírá.

   V důsledku tragických událostí spojených s českým stavovským povstání muselo mnoho českých šlechticů opustit rodnou zemi a odejít do exilu. Nejprve to byli někteří katolíci, kteří museli za povstání hledat azyl u svých souvěrců v cizině. Smečenský pán Jaroslav Bořita z Martinic našel útočiště v Pasově. Po porážce stavovského povstání a ustanovení katolického náboženství jako jediného povoleného museli nový domov hledat zase protestanti, kteří odcházeli do Saska, Polska, Uher nebo Nizozemí.

   Osudy protestantské šlechty po Bílé hoře nám přednášející přiblížila na příkladu rodu Štampachů ze Štampachu, kteří drželi Mšec. Někteří jeho příslušníci odešli do exilu (Marienberg, Annaberg), kde žili v chudobě. Do Čech se navrátili nakrátko v době saského vpádu r. 1631 a sloužili v armádách nepřátel Habsburků (švédské, saské a francouzské). Jiní zůstali doma a podrobili se novému zřízení (generální pardon 1628), avšak záhy za podporu saského vpádu jim byl majetek konfiskován.

   Na námi sledovaném území se důsledky porážky českých stavů nemile dotkly mimo jiných těchto rodů Štampachů ze Štampachu, Doupovců z Doupova a Šliků, naopak nový majetek a lepší společenské postavení přinesly pro Martinice (Slaný, Ahníkov – Prunéřov), Černíny (Žihle, Nejdek), Šternberky (Postoloprty), Verdugy (Doupov, Maštov, Radenice) a Ditrichštejny.

   Jednou z povinností šlechtické vrchnosti bylo podle dobových názorů starat se o blaho svých poddaných, tedy i o jejich vyznání. V tomto duchu se proto již před Bílou horou snažili katoličtí majitelé panství jako byl Jaroslav Bořita z Martinic nebo Jiří Popel z Lobkovic své protestantské poddané obrátit na podle nich pravou víru i násilnou cestou. Po porážce stavů poté po čase proběhla z vůle Habsburků rekatolizace poddaných na celém území království. Dělo se tak jednak násilně s pomocí vojska tzv. dragonády nebo pomocí misionářů z řad řeholních řádu (jezuité).

  S rekatolizací je u nás též spjato baroko. To proměnilo také české krajinu, do níž zasadilo jako dominanty na vrcholky kopců kapličky, Boží hroby nebo Kalvárie. Jako příklad, jak zasahoval barokní člověk do přírody, byl uveden Jičín a jeho okolí, kde nechal Albrecht z Valdštejna na ose Velíš – Valdice vybudovat několik objektů (na vrchu Velíš měl být klášter, v Jičíně byl zámek, kostel sv. Jakuba jako zamýšlená katedrál, dále se nacházela alej, lodžie a klášter Valdice). Alej (na Slánsku zámek Budenice – Zlonice) je považována za typický prvek barokní krajiny.

  S krajinou souvisí též jeden z typických prvků barokní zbožnosti poutnictví. Oproti středověku putovalo více lidí, a to i na kratší vzdálenosti. Z poutních míst v okolí byla připomenuta loreta v Hájku. K dalším jejich projevů náleží uctívání zázračných obrazů nebo soch a vytváření jejich devočních kopií. S rodem Martiniců je spojena úcta k Panně Marii Pasovské (Jaroslav Bořita z Martinic) nebo Panně Marii Loretánské. Tato černá madona se nachází v loretách. Ty byly mimo jiné vybudovány v Hájku (Ždárský ze Ždáru), ve Slaném (Martinicové), v Hořovicích a v Žitenicích. Byl připomenut také kult sv. Isidora, který je na Slánsku spojen s Budenicemi.

   Své vyprávění přednášející uzavřela fenoménem rodových zvěstujících znamení. Jsou to opakující jevy nadpřirozeného charakteru (zjevení bílé paní), které se většinou objevují jako předsmrtná znamení. Jsou spojeny s rody Slavatů, Kolovratů, Bořitů z Martinic, Šternberků a Lobkovic.

   Poté již na řadu přišly dotazy posluchačů a nám na závěr nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku o šlechtických rodech z našeho regionu, popřát mnoho úspěchů v jejím dalším studiu a doufat, že mezi nás opět mezi někdy zavítá.

(Pavel Zděnovec)

 

U sv. Martina ve zdi a ve sv. Bartoloměji na Starém Městě pražském s Ing. arch. Ladislavem Bartošem / sobota 3.6.2023

    V sobotu 3. června 2023 uskutečnila Slánská akademie volného času již patnácté putování za pražskými památkami. Tentokrát se poprvé stal naším průvodcem Ing. arch. Ladislav Bartoš (Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště v Praze), který nás provedl dvěma nedaleko od sebe stojícími kostely na Starém Městě pražském.

   Nejprve jsme navštívili chrám sv. Martina ve zdi, ve kterém dnes působí Českobratrská církev evangelická. Přivítala nás v něm jeho správkyně Marta Vršková, která nás spolu s panem architektem seznámila s jeho historií.

   Původní románská jednolodní svatyně byla vystavěna v 2. polovině 12. stol. jako farní kostel osady, která se podle něho začala nazývat Újezdem sv. Martina. Po založení Starého Města pražského a vybudování jeho městského opevnění se její část včetně chrámu stala součástí nového urbanistického celku a kostel přiléhal k hradební zdi. Tak vzniklo jeho pojmenování. Za vlády císaře Karla IV. se přistoupilo k jeho gotické přestavbě, na které se možná podílela parléřovská huť. Polygonální presbytář nahradilo nové čtvercové presbyterium se síťovou klenbou. R. 1414 se v chrámu pod vlivem učení Husova stoupence, univerzitního mistra Jakoubka ze Stříbra, začalo jako na jednom z prvních míst v Praze podávat podobojí. V pozdní gotice byl rozšířen o dvě postranní lodě, z nichž tu jižní nechal vybudovat na své náklady rod Holců z Květnice. Jako významným donátorům jim bylo povoleno si na jimi vystavěnou oratoř zřídit pavlač z jejich domu „u Plateisů“. Po Bílé hoře přešel kostel do rukou katolíků. V baroku při velkém požárů v r. 1678 přišel o střechu a jako doklad tehdejší opravy je dodnes zachován trámový strop v kapli sv. Eigila. Za panování císaře Josefa II. byl kostel v r. 1784 zrušen a poté je pražským magistrátem odprodán do světských rukou. Byl přestavěn na obytný dům a v této podobě ho můžeme spatřit na Langweilově modelu Prahy. Opětovný zájem o památky dávné minulosti přispěl ke snaze navrátit objekt do původní podoby. Pražští zastupitelé v r. 1904 zakoupili nazpět kostel do vlastnictví města a jeho renovace v letech 1905–1906 byla svěřena do rukou architekta Kamila Hilberta.

   Ten zachoval všechny původní prvky stavebního vývoje a my tak můžeme obdivovat v jeho interiéru detaily a obnažené zdivo z různých slohových období. Na klenbě presbytáře se nacházejí dva erby, jeden patří Holcům z Květnice a druhý jejich příbuzným Benešům z Vlkanova. Heraldicky zajímavé jsou i náhrobníky u zdi jedné z lodí. Zaujme i barokní dřevěný malovaný strop, na kterém je bohatá ornamentální výzdoba.

   Poté jsme ještě venku obešli kostel dokola, přičemž nás upozornil náš průvodce na významné prvky výzdoby exteriéru chrámu. Zajímavý je barokní portál z 18. století, na kterém je vyobrazen sv. Martin podobně jako na obraze Karla Škréty (dnes Národní galerie v Praze), který kdysi býval na hlavním oltáři. Od r. 1909 na kostele umístěná deska připomíná, že na hřbitově přiléhajícímu k němu v minulosti byli pohřbeni členové barokní sochařské rodiny Brokoffů.

   Následně jsme přešli ke druhé památce, která byla na programu exkurze. Kostel sv. Bartoloměje dnes náleží ke klášteru šedých sester. Jedna z jeho členek se nás před ním ujala a provedla nás jeho interiérem. Ještě před tím však nás náš průvodce seznámil s jeho složitou a smutnou minulostí.

   Tato část Starého Města měla ve středověku nechvalnou pověst jako místo, kde se provozovala prostituce, a zde nacházející se veřejný dům se zval Benátky. Reformní kazatel Milíč z Kroměříže se rozhodl z něho vybudovat útulek pro obrácené padlé ženy, který nazval Jeruzalém. O hodně později se zdejší domy staly majetkem jezuitů, kteří se zde rozhodli vybudovat svůj konvikt. Jeho součásti se později stal také chrám sv. Bartoloměje, který v letech 1726–1731 vznikl přestavbou původního objektu podle návrhu K. I. Dietzenhofera. Po zrušení řádu naštěstí zůstal zachován pro svůj původní účel a r. 1853 byl spolu s částí konviktu koupen a věnován kongregaci Šedých sester III. řádu sv. Františka z Assisi, které zde měly až do okupace svůj klášter. Po osvobození jim byl nakrátko vrácen, avšak s nástupem komunistů k moci o něj znovu přišly. Z kostela se stalo skladiště a chátral. Po sametové revoluci jim byl nejprve navrácen klášter a od r. 1995 jim také opět náleží i chrám, který poté prošel náročnou opravou.

   Interiér zdobí především nástropní fresky barokního malíře V. V. Reinera, které jsou však značně poškozené. Zajímavé jsou také čtyři pozlacené štukové reliéfy neznámého autora. Z vybavení kostela zaujme především novobarokní kazatelna z r. 1934.

   Po prohlídce svatostánku jsme ještě navštívili jeho kryptu, ve které jsou uchovány některé originály soch z výzdoby jeho exteriéru, a následně také z někteří z nás ještě vystoupali na kruchtu. Venku poté na nás zbývalo ještě jedno malé překvapení v podobě bohatě zdobené fasády kostela, která je před očima turistů ukryta ve dvoře bývalého jezuitského konviktu. Sochy apoštolů a Krista, jež jsou její součástí, pocházejí z dílny významného barokního sochaře J. M. Jäckla.

   Poté nás již čekalo pouze rozloučení s naším novým pražským průvodcem, kterému jsme vřele poděkovali za poutavý výklad. Doufáme, že se s ním v příštím roce opět setkáme.

  Na závěr nezbývá než všem popřát krásně prožité léto a těšit se na pokračování letošního ročníku akademie po prázdninách.

(Pavel Zděnovec)

Na tomto odkaze najdete fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla.

O Pražském Jezulátku a jeho garderobě s Evou Lukášovou / sobota 20.5.2023

 V sobotu 20. května 2023 měli posluchači Slánské akademie volného času možnost v salónku bývalého hotelu Grand ve Slaném vyslechnout vyprávění PhDr. Evy Lukášové z generálního ředitelství Národního památkového ústavu o Pražském Jezulátku.

   K nejvýznamnějším poutním místům v České republice patří kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze, který uchovává Pražské Jezulátko. Historie této zázračné sošky je spojena s rodem Pernštejnů a karmelitánským řádem. S největší pravděpodobností byla zhotovena ve Španělsku. Do Čech ji však získala Marie Manrique de Lara y Mendoza, která, ač Španělka, pocházela ze španělské části Itálie. Tato dvorní dáma císařovny Marie Španělské se ve Vídni provdala r. 1555 za českého magnáta Vratislava z Pernštejna, který se později stal nejvyšším kancléřem Království českého. Jako dar přešla následně do rukou její dcery Polyxeny z Pernštejna. Ta byla vdaná dvakrát, nejprve se r. 1587 stala čtvrtou manželkou nejvyššího purkrabího Viléma z Rožmberka a poté pojala r. 1603 za chotě Zdeňka Popela z Lobkovic, který byl od r. 1599 nejvyšším kancléřem. R. 1628 darovala sošku pražskému klášteru bosých karmelitánů při kostele Panny Marie Vítězné. Jezulátko, které původně nemělo oblečky, bylo přechováváno v klauzuře. V té době probíhala třicetiletá válka, a tak v r. 1631 při vpádu Sasů, kteří byli protestanti, do Čech je klášter vypleněn a opuštěn. Soška je poničena a vyhozena za oltář. V této době již bylo oděné V r. 1637 po návratu řeholníků do Prahy je jimi nalezena, a protože je bez rukou, je opatřena novými. Začínají s ní být spojovány zázraky a její uctívání se pomalu začíná šířit do celého světa. R. 1641 je umístěna přímo do kostela, aby byla přístupná i veřejnosti. V roce 1655 byla slavnostně korunována korunkou, kterou nechal zhotovit nejvyšší purkrabí Bernard Ignác Bořita z Martinic. Soška se začíná šatit oblečky v liturgických barvách a vznikají její kopie, které jsou umisťovány do dalších kostelů. Nejstarší historii Pražského Jezulátka a zázraky s ním spojené zachytil v 17. stol. ve své kronice páter Cyril od Matky Boží. Jeho dílo vyšlo v následujícím století tiskem i v českém jazyce a podle něho byl zhotoven také cyklus obrazů. V době panování Marie Terezie se nadále těšilo veliké úctě a stalo se středem oltáře (1776), který mu je zasvěcen a jehož součástí je dodnes. Za vlády jejího syna Josefa II. však byl klášter zrušen a kostel se dostal pod duchovní správu maltézských rytířů, za nichž byl v 19. století kult Pražského Jezulátka obnoven. Po sametové revoluci opět přešel do rukou karmelitánů, kteří ve svém chrámu mohli přivítat i papeže Benedikta XVI., který sošce věnoval novou korunku.

   Korunovaná soška je ze dřeva, které je pokryté voskem. V levé ruce drží říšské jablko a pravou žehná. Její garderoba dnes zahrnuje velké množství oblečků a stále přibývají nové, které jí darují věřící z celého světa. Nejstarší kusy pocházejí ze 17. století. Traduje se také, že jeden vyšívala i samotná císařovna Marie Terezie. Z těch moderních lze připomenout skautský oděv, nebo řeholní roucho karmelitánů. Spodní šat je bílá říza. Svrchní šatičky mají podobu dalmatiky a plášť má tvar pluviálu bez kapuce. K dalším textiliím patří okruží a manžetky. V 18. století mělo podle soudobých rytin také paruku. K souboru patří několik korun, ale ta Martinicova se nezachovala, a také darovaných šperků. Sošku dnes oblékají karmelitky Dítěte Ježíše ze Zbraslavi.

   Poté nás přednášející seznámila s instalací části výstavy Národního památkového ústavu Pernštejnové, na které se v r. 2012 podílela a která se konala v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí v Praze, patřícím Národní galerii. Bylo zde vystaveno několik předmětů, které se váží k Jezulátku, jeho kopie z kostela sv. Ignáce na Novém Městě pražském, několik oblečků zapůjčených karmelitány a obrazů z jemu věnovanému cyklu. Návštěvníci zde mohli vidět také pozdně manýristickou malbu, která zachycovala zachránění místodržících Pannou Marií po jejich vyhození z oken při třetí pražské defenestraci v r. 1618, na níž je patrně také kryptoportrét Polyxeny z Pernštejna. Ta totiž schovala zraněného Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka, Jaroslava Bořitu z Martinic a sekretáře Fabricia ve svém paláci na Pražském hradě.

   Na závěr byl vyhrazen čas na dotazy posluchačů a nám nakonec nezbylo než paní doktorce poděkovat za zajímavou přednášku a těšit se, že nás opět brzo navštíví a seznámí nás s dalšími tématy, kterými se odborně zabývá v památkovém ústavu a které jsou spojeny s interiéry našich hradů a zámků. Všem poté lze jen doporučit návštěvu kostela Pražského Jezulátka a v něm také muzea, v němž lze spatřit oblečky a další předměty s ním spojené.

(Pavel Zděnovec)