S PhDr. Radimem Wolákem o obnově kostela sv. Jiří ve Velvarech / sobota 8.10.2022

   V sobotu 8. října 2022 se v bývalém hotelu Grand ve Slaném uskutečnilo další setkání Slánské akademie volného času. Na programu byla tentokrát přednáška starosty královského města Velvar PhDr. Radima Woláka o opravě hřbitovního kostela sv. Jiří.
   Ten nám nejprve krátce představil své město a dění v něm v posledních letech. Zmínil se o v něm každoročně pořádaných kulturních akcích i o zdejších muzeích a galeriích. S podporou široké veřejností se radnice také pustila do oprav zanedbaného občanského vybavení (plovárna, kulturní dům) a tamějších památek, z nichž některé svým významem přesahují rámec obce.
   Jednou z nich je také kostel sv. Jiří, který Eva Šamánková ve svém díle Architektura české renesance zařadila do tzv. velvarského okruhu renesančního stavitelství. Stavba vznikla z popudu velvarských měšťanů v letech 1613 až 1616. Jeho vybudování umožnila také skutečnost, že velvarský konšel lékárník Jiří Pechar roku 1582 odkázal poslední vůlí městu celý svůj statek a mnohé jmění s tím, aby z něho byl vystavěn špitál, hřbitov a příbytek Boží. Stavbu provedl Santini Vlach, řečený Malvazione, rodák z města Como v Itálii, který se spolu se svým příbuzným Bartoněm Vlachem, jedním ze stavitelů tamní Pražské brány, usadil ve Velvarech a žil zde se svou rodinou, jak upomíná náhrobní deska jeho malých dětí a manželky Anny, zemřelých v r. 1615, na severní zdi kostela. Štukatérské práce jsou dílem patrně Vlacha Batisty. Kostel měl jeden hlavní oltář a je bohatě vymalován. Za třicetileté války byl svatostánek několikrát vyloupen a poničen táhnoucími vojsky, nejprve Poláky (1620) a poté po dvakrát Švédy (1639 a 1640). Zchátralý objekt nadále sloužil jako sklad, než byl v letech 1660 až 1698 péčí Velvarských renovován a nově barokně vybaven, aby mohl složit původnímu účelu. Tak tomu bylo až do r. 1786, kdy je pro věřící uzavřen a je následně využíván pouze školou pro zkoušení žáků, což zapříčinilo jeho opětovné chátrání. V 19. století proběhly další opravy a pro hlavní oltář je r. 1878 vyhotoven nový obraz sv. Jiří od malíře P. Maixnera. Při další renovaci r. 1913 se podaří akademickému malíři Václavu Kejmaru najít původní renesanční výmalbu, která je částečně odkryta. V r. 1930 dochází k předposlední významné opravě, která měla odstranit následky kruté zimy v předchozím roce. Další doba již chrámu Páně nepřeje. Paradoxně v čase, kdy se po letech komunistické zvůle navrací do země svoboda, nastávají kostelu v jeho novodobé historii nejtěžší chvíle. V devadesátých letech minulého století je nesčetněkrát vykraden a pustošen. Poškozen byl také necitlivým přístupem filmařů, kteří zde natáčeli Tmavomodrý svět. Na lepší zítřky se začalo kostelu blýskat po r. 2000, kdy začala jeho generální oprava, která trvá do současnosti. R. 2011 přešel do vlastnictví města, které významně přispělo na financování jeho renovace a letos ho zpřístupnilo veřejnosti. Kostel chce využívat pro pořádaní kulturních a společenských akcí.
  Jedná se o jednolodní goticko-renesanční chrám, bez významnějších pozdějších přestaveb, ke kterému byla v 18. stol. přistavěna sakristie. Interiér dnes zaujme především svou původní výmalbou. Na klenbě můžeme vidět vyobrazení sv. Jiřího jako rytíře na koni bojujícího s drakem, monogram císaře Matyáše II., znak města a císařský erb. Na pilastrech a kruchtě jsou v kartuších vymalovány znaky a emblémy velvarských měšťanů. Mezi nimi je také symbol jeho stavitele Santiniho Malvaziona, kterým byl zelený strom. Z vybavení kostela se toho na místě mnoho nezachovalo. To, co nebylo ukradeno, bylo odvezeno do depozitářů a snad se v budoucnu navrátí na své místo. Dnes tak může návštěvník obdivovat především znovu obnovený hlavní akantový oltář od řezbáře J. Harschera s kopií Maixnerova obrazu.
  V druhé polovině své přednášky nás PhDr. Wolák podrobněji seznámil prostřednictvím promítaných fotografií a videí s jednotlivými etapami poslední obnovy kostela. Nejprve se opravovalo průčelí a byl zpracován Ing. Otakarem Hrdličkou projekt záchrany chrámu. Po provedení stavebně-historického průzkumu Ing. arch. Janem Peštou dochází k renovaci krovu, střechy a sanktusní věžičky. Poté byla věnována pozornost fasádám a všem kamenným prvkům. Práce provedla firma Fajstavr a nová barva omítky vyvolala rozruch. Následně se přistoupilo k restaurování ornamentálních vitráží (restaurátoři Milan Drábek, Milan Augustin a Miroslav Kresl) a opravování kamenného ostění oken (Václav Mašek). V letech 2019–2022 došlo k odkryvu a restaurování renesanční výmalby ( Akant Art – Jiří Mašek a  Tomáš Skořepa). Zatím posledním krokem bylo vybudování slavnostního osvětlení (Art Technic – Ing. Jiří Černý). Zbývá však ještě mnoho práce. V plánu jsou opravy podlahy, kúru a sakristie. Je také snaha o navrácení zachovalého mobiliáře, který je však majetkem církve. Město má zájem především o získání a obnovu vzácných varhan, které jsou dílem významného pražského varhanáře H. H. Munda z r. 1689. Přejeme, aby se to vydařilo.
  Na závěr přednášející zodpověděl dotazy posluchačů a nám nezbylo než mu poděkovat nejen za poutavé vyprávění, ale především za jeho podíl na zachování kulturního dědictví našeho regionu, a doufáme, že s ním opět v budoucnu někdy setkáme.
(Pavel Zděnovec) 

S PhDr. Helenou Čižinskou u Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici / sobota 3.9.2022

   Po prázdninové pauze započala druhá polovina letošního ročníku Slánské akademie volného času v sobotu 3. září 2022 exkurzí do Prahy. Po delší době jsme se v ní opět setkali s PhDr. Helenou Čižinskou, která nás tentokrát provedla kostelem Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě pražském, který je spojen s působením Řádu trinitářů v českých zemích.

   Svůj výklad započala naše průvodkyně u sochy sv. Jana Nepomuckého, která stojí vpravo vedle kostela. Jejím tvůrcem byl patrně Josef Michal Brokof a je zajímavá tím, že je od r. 1913 umístěna v kubistické edikule, což je výjimečné spojení baroka s modernou. Na průčelí kostela jsme spatřili alianční erb donátorů kostela nad hlavním vchodem, sochy řádových světců sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois po stranách štítu a Boží oko v oblacích na tympanonu. Cestou do chrámu jsme míjeli kopii sochy sv. Judy Tadeáše, která se nachází nalevo od kostela. Originál z r. 1734 pochází snad z dílny Matyáše Bernarda Brauna.

   Poté, co jsme přes sakristii vešli presbytářem do lodi kostela a usadili se do lavic, seznámila nás paní doktorka s jeho historií a popsala nám jeho interiér.

   Ve středověku se zde nacházel židovský hřbitov, který byl za krále Vladislava II. Jagellonského r. 1478 zrušen a jeho plocha byla rozdělena na stavební parcely. Časem na nich byly vystavěny obytné domy, z nichž některé poté, co jim bylo císařem Leopoldem I. povoleno se zde usadit, byly koupeny r. 1708 trinitáři, aby posléze uvolnili místo jejich klášternímu komplexu.

   Řád Nejsvětější Trojice pro vykupování zajatců má své kořeny ve Francii, kde ho r. 1198 založili sv. Jan z Mathy a sv. Felix z Valois v konventu Cerfroid, a záhy se dočkal i papežského schválení Honoriem III. Původně řeholní kanovníci se v 17. století proměnili v žebravý řád. Jeho prvotním posláním bylo vykupování křesťanských zajatců z otroctví. Do Prahy se trinitáři dostali z Vídně prostřednictvím jednoho z nich, Španěla Jana z Kříže, zpovědníka Eleonory Mansfeldové. Poté, co nevyšel plán usídlit se u kostela sv. Lazara, byl jejich klášterem dům v Slupi, darovaný pražským arcibiskupem, který však záhy tomuto účelu nevyhovoval a trinitáři se rozhodli vybudovat svůj konvent v Praze někde jinde.

   Oproti jiným pražským barokním kostelům, které vyrostly na základech svých středověkých předchůdců, tak chrám Nejsvětější Trojice vznikl vlastně na „zeleném drnu“. Byl vystavěn v letech 1708 až 1713 dle návrhu architekta Octavia Broggia staviteli Kryštofem Dientzenhoferem a Janem Jiřím Aichbaurem mladším. Broggiův projekt však byl částečně pozměněn. Současně s ním se začalo se stavbou budovy konventu, která byla ukončena o něco později. Finanční prostředky na celé dílo poskytli nejvyšší mincmistr Království českého Jan Ignác Dominik Putz z Adlersthumu a jeho manželka Terezie Klára Freislebenová z Bischhofenu. Působení trinitářů zde však bylo pouze krátké, r. 1783 nechal císař Josef II. klášter zrušit a kostel uzavřít. Konvent se proměnil v kasárna a později byl zbořen. V letech 1912–1913 na jeho místě vyrostl kubistický palác Diamant. Fungování kostela se však po protestech věřících podařilo zachránit a od r. 1784 se stal farním namísto tehdy zrušeného kostela sv. Martina ve zdi. V následujícím století se dočkal renovace. Na přelomu 70. a 80. let 20. st. ho ohrožovala výstavba metra a byl proto vyklizen a zpevněn železnými výztužemi. Po revoluci prošel náročnou opravou a dnes slouží řeckokatolické církvi. Ke kostelu patřila klasicistní fara a od 19. st. domek pro zvoníka.

   Neobvykle pojatý vrcholně barokní kostel na téměř čtvercovém půdorysu je trojlodní stavbou s kopulí nad hlavní lodí a věží nad čtvercovým presbytářem. Interiér zdobí fresky Antonína Slachtera z r. 1779. Na biblických příkladech jsou na nich zpodobněny různé podoby Boha. V minulosti však bohužel utrpěly nepříznivými vlivy a neodbornými restaurátorskými zásahy značné škody. Hlavní oltář zdobí obraz Nejsvětější Trojice od významného rakouského malíře Franze Antonína Maulbertsche z 2. pol. 18. století. Dále jsou na něm sochy sv. Václava (vpravo) a sv. Josefa s Jezulátkem (vlevo). Na bočních oltářích s menzami z umělého mramoru jsou v bohatě řezaných rámech umístěny malby méně známých barokních umělců. Byly zhotoveny kolem r. 1713. Vedle všeobecně uctívaných svatých (sv. Jan Křtitel, sv. Josef, sv. Anna a archanděl Michael) jsou zasvěceny také řádovým světcům, sv. Janu z Mathy a sv. Felixi z Valois, a také Michalu de Sanctis, který byl blahoslaven r. 1779. Ikonograficky zajímavý je také oltář s barokní dřevěnou sochou Medinaceliského Krista (Kristus jako zajatec, Ecce homo). Na tento typ zobrazení Spasitele, které pochází ze Španělska, upozornil ve své studii historik umění Pavel Štěpánek. Rokoková kazatelna s bohatým ornamentem je podle chronogramu datována r. 1755. Na kruchtě jsou novorenesanční varhany z 19. st., které jsou na čelní straně zdobeny původním rokokovým ornamentem. Po převzetí kostela řeckokatolickou církvi se vybavení kostela rozšířilo o prvky spojené s jejich liturgií. Z nich patrně největší pozornost návštěvníka zaujme novobarokní ikonostas.

   Po prohlídce kostela nás čekalo malé občerstvení a místní duchovní nám vysvětlil jejich způsob přijímání Těla a Krve Kristovy. Poté nám nezbylo než mu poděkovat, že nám umožnil prohlídku tohoto zajímavého kostela, a my jsme se vydali ještě na malou procházku. Naším cílem se stal ve památník ve Vladislavově ulici, připomínající velký židovský hřbitov, který se ve středověku nacházel na území Nového Města pražského. Zde jsme se rozloučili s PhDr. Hanou Čižinskou a popřáli jí hodně zdraví. Bylo to poslední setkání s ní jako naší průvodkyní po památkách hlavního města. Těšíme se však, že jí však v budoucnu přesto uvidíme na některé z našich dalších pražských exkurzích, či při jiné příležitosti.

(Pavel Zděnovec)

Další fotografie PhDr. Vladimíra Přibyla zde.

O historii značky Rako s Ing. Miroslavem Divišem v Rakovníku / sobota 11.6.2022

   V sobotu 11. června 2022 se uskutečnila první letošní exkurze Slánské akademie volného času, která tentokrát směřovala do Rakovníku. V přednáškovém sále tamního městského muzea jsme se setkali s bývalým dlouholetým zaměstnancem firmy Rako Ing. Miroslavem Divišem, který nás seznámil s dějinami a současností výroby keramických obkladů.

    První část jeho přednášky byla věnována historii značky Rako. Výroba keramiky doprovází lidstvo od nepaměti. Což symbolizuje také logo firmy, na níž starověký asyrský panovník drží v ruce misku. V 2. polovině 19. století poté začíná masivní produkce stavební, průmyslově zhotovené keramiky (obklady, dlaždice a sanitární zařízení). Počátky její výroby na Rakovnicku jsou spojeny s neúspěšným pokusem o těžbu uhlí, které zde bylo dobýváno již v 1. pol. 19. stol. Jedno z ložisek se nacházelo také na předměstí Rakovníka. V letech 1869–1880 vlastnila šachty Mořic, Marta a Kateřina společnost Morávia, která je prodala Ignáci Vondráčkovi a bratrům Gutmannům. Povodeň v r. 1882 způsobila zatopení dolů a těžba již zde nebyla obnovena. Místo toho o rok později majitelé začali s výrobou šamotu a mozaikových dlaždic. Využili k tomu odpadní surovinu (lupek) z dolování uhlí a keramické jíly, které se těžily v nedalekém okolí. Na to, že se dá dál využít hald vytěžené hlušiny, přišel Vondráčkův zeť chemik Jan Stránecký. V důlním areálu na okraji Rakovníka tak vznikla první továrna, později označovaná jako Rako I., k jejíž prvotnímu vybavení patřilo: kolový mlýn, 5 hydraulických lisů poháněných parním strojem a 3 komorové pece vytápěné uhlím. Po smrti Ignáce Vondráčka přebírá firmu jeho syn Vladimír, za něhož dochází k rozšíření strojního zařízení. V r. 1894 už funguje 22 pecí a podnik má elektrické osvětlení. Roste také export do zahraničí, nejen do okolních zemích, ale také na Balkán, Blízký východ či do Indie. Kvalita dlaždic je také oceněna na výstavách. Jeho tragickou smrtí v r. 1898 se definitivně uzavírá první etapa existence firmy spjatá s rodem Vondráčků.

   Ta přechází koupí do rukou Vladimírova švagra Jana Kasalovského a jeho společníka Emila Sommerschuha, kteří zakládají vlastní společnost Rakovnickou továrnu na šamotové zboží, mozaikové dlaždice a pece. Rozšiřují sortiment o výrobu glazovaných obkládaček, kachlových kamen a mozaik. Podnik má asi 400 zaměstnanců, vyrábí ročně 400 vagonů šamotových cihel a 80 000 metrů čtverečných dlaždic a obkladaček s iniciály KS. Export míří do celého světa. R. 1907 dochází k jejímu prodeji Janu II. z Lichtenštejna a spojení se závodem v Poštorné. Emil Sommerschuh se stává generálním ředitelem. Věnuje se obchodu a zajišťovaní individuálních uměleckých zakázek. Na nich firma spolupracuje s významnými umělci a architekty období secese.

    V r. 1920 mění opět majitele, kterým se stává Živnobanka. Vlastnicky je tak propojena s šatovskými, opatovickými závody a později (1936) i s koncernem Západočeských  a slovenských magnetizových závodů. Vzniká exportní kancelář Keramika v Praze. Na zakázkách se podílí také projektová kancelář a provádějí je realizační party po celém světe. Pro zaměstnance vzniká vlastní vzájemná nemocniční pojišťovna, jídelna a šatny. 28.6.1923 je registrována značka Rako. Dochází k modernizaci a jsou postaveny nové výrobní haly. Fasádní obklady zde zhotovené zdobí na přelomu 20. a 30. let budovy po celém světě. Těsně před válkou kupuje Rako další rakovnickou firmu na keramiku Keram, které bude poté známá také jako Rako II.

    Druhá světová válka podobně jako ta předchozí znamená útlum výroby. Po jejím skončení je podnik znárodněn a v r. 1947 se produkce vrací na předválečnou úroveň. Postupně jsou zavedeny nové technologické postupy výroby. V r. 1956 je obnoven vývoz na západní trhy a tak většina toho, co je vyrobeno, jde do ciziny. V r. 1970 se začala budovat nová část (Keram II.) druhého rakovnického závodu. V r. 1980 vznikl nový závod Rako III. Pro zaměstnance byly postaveny nové byty. Byly vybudovány školky. Podnik vlastnil 3 rekreační střediska a měl vlastní zdravotní středisko. V Rakovníku byl postaven bazén a sportovní hala. Po privatizaci v 90. letech se vlastníkem přeměněné akciové společnosti stala německá firma Deutsche Steinzeug Cremer and Breuer AG. Začala nová etapa rozkvětu společnosti, kdy se investovalo do modernizace výroby prostřednictvím nákupu nového výrobního zařízení. V r. 2002 přechází do rukou rodinné firmy Lasselsberger z Rakouska, která v České republice působí od r. 1998. Dnes z celého podniku funguje již pouze závod Rako III.

   Druhá část vyprávění Ing. Diviše byla věnována obnově historických skvostů spojených se značkou Rako, na kterých se ve spolupráci s restaurátory také svou troškou podílel. Seznámil nás s postupem prací při restaurování keramických obkladů v Hotelu Imperial Na Poříčí v Praze (1914), Obecním domě v Praze (1912), historické místnosti Všeobecné fakultní nemocnice Praha nebo jednoho z keramických pašijových obrazů Jano Köhlera křížové cesty na moravském Svatém Hostýně.

   Na závěr nás s pomocí fotografií provedl současným provozem firmy Rako a seznámil nás tak s nejmodernější podobou výroby obkladových materiálů. Poté zodpověděl ještě několik dotazů a nám nezbylo než poděkovat za zajímavou přednášku.

    Zbývající čas v Rakovníku bylo možno využít k prohlídce expozic muzea, z nichž jedna je také věnovaná značce Rako, nebo jít na malou obhlídku centra města. Při zpáteční cestě k autobusu byla možnost spatřit na jižní stěně kostela sv. Bartoloměje mozaiku Piety od Jano Köhlera, kterou v r. 1935 zhotovili z rakovnické keramiky.

   Po návratu do Slaného jistě někteří z účastníku zájezdu využili příležitosti zúčastnit slavnostního otevření Kumpánovy zahrady. Tím skončila jarní část programu Slánské akademie a nám nezbývá než organizátorům poděkovat za obnovení její činnosti a všem popřát krásné léto a těšit se, že se se Všemi opět potkáme po prázdninách.

(Pavel Zděnovec)